První setkání: Kavalír

Tenhle post je i s fotkou, která Atlin inspirovala. No, ani se jí nedivím.  :D

Harry a John jsou spolu v baru, kde je Sherlock jako… hm. John si ani není jistý, co je vlastně ten muž zač…

 

tumblr_n4ql5sjCVg1qja1bno1_500

 

Kavalír

(27.)

 

„Pořád se díváš.“

„Nedívám.“

„Ale jo, díváš.“

„Ne, nedívám.“

„Proč záleží na tom, jestli si myslím, že se díváš?“

„Protože se nedívám. Kdybych se díval, tak bych připustil, že se dívám.“

„Tamtím směrem je jen jedna osoba a tvůj zrak zírá na tu osobu. Díváš se.“

„No, tak se na něj podívej.“

„Dívám se.“

„Muži tohle nedělají.“

„Zdá se, že dělají.“

„No, nikdo z mužů, koho znám.“

„To není totéž jako říct, že to muži nedělají.“

„A dělají? Dělají to?“

„Dělají.“

„Proč?“

„Proč to chceš vědět?“

„Nechci. Já jen… To jenom… Nikdy jsem neviděl, že by to muž dělal.“

„Mám ráda, když to dělají.“

„Proč?“

„Protože je pěkný. Jsem teplá, Johne, ne slepá. Jako ty.“

„Co?“

„Slyšel jsi mě.“

„Slyšel jsem, že jsi řekla něco matoucího.“

„Která část byla matoucí?“

Ticho.

„Protože vidím, že ty vidíš, takže zcela jasně nejsi slepý.“

Oči Johna Watsona rychle kmitnou tam a zpět. Tohle mu jeho sestra dělává. Pořád mu to dělá. Hraje s ním slovní hříčky. Ne, nejsou to hříčky, jsou to takové fígle. Ne, fígle ne. Lov. Je to jako lov. Harry řekne lež, takže on ji opraví a řekne pravdu, pravdu, která je jeho soukromá věc, ale pokaždé, než si uvědomí, co vlastně udělal, tak tu pravdu prokecne nahlas, takže ne, prostě ne, na tohle už zase neskočí.

„Já už na to neskočím, Harry.“

Ten dlouhonohý muž, co dělal tamto, to teď udělal o něco víc. Tentokrát s nohama od sebe. John si tak prudce odkašlal, že se mu sliny dostaly do nosních dutin, pak si kýchl tak hlasitě, že mu luplo v uších.

„Běž si s ním promluvit, než budeš mít aneurysma.“

„Nechci. Totiž, nebudu… Já nejsem… A on je… Nebo není?“

Harriet Watsonová blazeovaně mrkla. „Prvotřídní prostitut? Nemám páru. Možná. Nejspíš? Už jsem tu takové viděla.“

„To teda chodíš do pěknýho podniku.“

„Jo, to jo. Pití je fantastický, holky jsou ještě lepší a to vybavení…,“ Harry pozvedla obočí k opírajícímu se muži, „je snad všechno, o čem se ti kdy snilo.“

Ha. John Watson se na tuhle návnadu nechytí, děkuju pěkně, takže na tohle nijak nereagoval. Dnes šlo už o osmý pokus jeho sestry, aby připustil, že si možná, jenom možná, nejspíš, rozhodně naprosto jen někdy všímá mužů. Obzvláště pěkných mužů v lenoškách s jejich nohama od sebe a s růžovými ponožkami a vlasy ulízlými dozadu a se zlatě lemovanými Oxforkami nebo –

Harry svým ramenem drcla Johna do zad. Klopýtl vpřed a už už chtěl uraženě zakňourat – což kapitán John Watson nedělá, nikdy, nikde, ale to je další věc, kterou v něm Harry probouzí, stejně jako mnoho nevhodných pravd – ale ten muž se stehny, která neměl u sebe, se podíval přímo na něj.

A neuhnul pohledem. Ani se nepohnul. Jen se stále díval na Johna, jednou velkou rukou se držel sofa a John si vůbec nemyslel nic obyčejného, jako že je tak… roztažený, ale ten muž byl a John si to myslel a zjevně se to zrcadlilo v jeho obličeji, protože ten muž sklonil bradu a usmál se.

John byl napůl cesty místností, než tenhle plán stihl prodiskutovat se svýma nohama, a když dal svým nohám konečně vědět, že vlastně technicky, přesně vzato, zcela úplně není gay, jeho nohy ho už nesly a pak zastavily ve vzdálenosti na dosah ruky od toho muže.

„Tak je to správně.“

John naklonil hlavu a teprve pak si uvědomil, že je jak nějakej starej tatík, míří ucho na toho muže, aby ho lépe slyšel v hluku v baru.

„Ale jdi, nestyď se.“

No, ta věc s mířením jednoho ucha se vyplatila, protože John slyšel, jak ten hluboký hlas zavrněl hlasitě a jasně a to hnalo horkost, rozpálenou do běla, po jeho krku a dolů mezi jeho nohy.

Ten muž vztáhl svou ruku. John na ni párkrát zamrkal, jakoby krátkozrace, a pak ji ten dobrý doktor uchopil. Ani tu činnost neprodiskutoval se svojí rukou, prostě ji uchopil.

Ten muž se na Johna zazubil ze své pozice vleže a řekl: „Jsem Sherlock.“

„Jsi krásný,“ odpověděl John a úplně zrudnul, jeho buřičská pusa ho zradila.

Jeho tělo zjevně zcela přešlo na druhou stranu. Jako by nikdo nikdy tomuhle muži už dávno neřekl, že je dokonalý. (Nikdo to vážně neudělal.)

Sherlockův pohled sklouzl za Johna. Jeho úsměv zmizel. Ve tváři se usadila chladná maska. Upustil Johnovu ruku, postavil se a odkráčel pryč.

Dobrý doktor Watson se otočil, čelist až na zemi, a sledoval toho pěkného, nejspíš-prostituta, jak se přitočil k elegantnímu muži s plnovousem a perfektním oblekem na míru. Krátce spolu hovořili a pak, s rukou na Sherlockově bedrech, spolu vyšli ze dveří.

Asi tak v tuhle chvíli John přemítal nad tím, že vzplane vzteky a trapností. Nicméně, tohle byla chvíle, kdy si jeho svéhlavé tělo řeklo dost. Zůstalo rozhodně nerozhodnuté, co dál.

A pak se objevila Harry a podávala mu dvojitého panáka něčeho hnědého a drahého a přesně o hodinu později Harry s někým flirtovala u baru a John byl opilý, krčil se v zadním boxu a –

„No tak tě zase zdravím, ty úchvatná malá sračko.“

Muž v drahém obleku a růžových ponožkách a s vlasy ulíznutými dozadu stál vedle doktorova stolu.

John vstal, zavrávoral, pak ustálil svůj pohyb svým ukazovákem, zabodnuvším se do mužova hrudníku.

„Představ si to, že jsem to řekl, aniž bych křičel. Nebo nadával. Nebo ti říkal…“ John se podíval doleva, jako by slovo, které hledal, bylo –

„Úchvatný!“

Sherlock Holmes se usmál. „Tak to pak zbývá jen slovo ‚malý‘.“

John se podíval nahoru a ještě výš a nechtěl se zabývat diskuzí se svým nosem, protože hlasitě začuchal, pak se zahihňal a řekl: „Voníš jako dobrodružství.“

Znáte ten moment, kdy se váš život mění? Ano? Protože právě v tu chvíli Sherlock věděl, naprosto jistě ho poznal.

„Žárlil na tebe. Ten informátor. Sám by se ani neukázal a pak… jsi se mě dotkl.“

John byl opilý, opilý, opilý. Ale někde hluboko byl John Watson docela střízlivý, někde, kde to bylo podstatné. Tak zašeptal, velmi opatrně, velmi sladce: „Představ si, že jsem řekl tu jinou část. Tu pěknou část. Necháme to tak, jo?“

Sherlockův úsměv se rozšířil.

„Jak,“ zeptal se toho prvního dne svého nového života, „se jmenuješ?“

 

*

Atlin Merrick, Well Met (Escort)

OSTATNÍ PRVNÍ SETKÁNÍ

**

5 komentářů Přidejte váš

  1. Liss napsal:

    Být Sherlock prostitutem, tak si asi zahraju na Pretty (wo)man😀 Sherlock umí být ohromující a jeho sex appeal elektrizuje na míle daleko. Jen ten John to nikdy nemá snadné. Nejdřív do něj hučí sestra (doufám, že se ji někdy v budoucnu dočkáme i v seriálu!), a pak je odmítnut. To jednoho rozhodí. Naštěstí Atlin jako vždy ty dva (i přes sebe větší nepřízeň osudu) vždy svede dohromady, a proto mám její první setkání tak ráda🙂

    1. miamam napsal:

      Viď, nebo být neviditelná, tak do takovýho klubu zajdu a čumákuju na ně zpoza rohu, muhehe…😀

  2. katka napsal:

    Johnova pusa umí říkat skvělé věci

  3. Yuki-chan napsal:

    Božsky, úchvatně, překrásně dokonalý!!!! :3
    Naprosto chápu Atlin, že ji ta fotka/obrázek inspirovala k tomuto dílku, protože si o to přímo říká a žádá!🙂
    Přemlouvající Harry, která umí popostrčit Johna tím správným směrem a Sherlock, který se spokojeně rozvaluje na lenošce… ta představa je prostě nebezpečná😀
    Díky, díky, díky❤

    1. miamam napsal:

      :3 Jó, taky to tak vidím. Hlavně ten Sherlockův líný úsměv, když John myslí na to, co nemá :)) Díky🙂

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s