PharLap: Saturn

 

Poznámka autorky – PharLap:

Tuto povídku bych chtěla věnovat mé věčně úžasné betě Mie, která má vždycky tu trpělivost prolouskat se skrze ty hory chyb a opravit mé neomalené chyby, abyste pak mohli vůbec číst, aniž by vám vypadly oči z důlků přímo do čaje. Nevím, jestli je to alespoň trochu hodné poděkování za to, co pro mě dělá, ale já bohužel nic lepšího nedokážu :/

Jinak. Tahle povídka nemá vůbec nic společného se Sluneční soustavou, ba ani celým vesmírem. Byla inspirována písničkou Saturn od Sleeping At Last, a tak nese stejný název.

Děkuji za pozornost 🙂


 

Poznámka vydavatelky – miamam 😀 :

Myslím, že je to naprosto skvělý poděkování ^_^ akorát vás, čtoucí, musím předem varovat. ANGST, vážení, jakože hodně. o.o Po přečtení se ve mně všechno svíralo.

 

 

Saturn

 

 

Seber se, Johne! Tohle je tvoje poslední příležitost. Jestli to má vědět, řekni to teď. Ne, nemusíš to říct nahlas, ale i tak tě jistojistě uslyší… Nádech, výdech.

 

William Sherlock Scott Holmes – konzultující detektiv

 

On… je pryč, tentokrát už opravdu, nezvratně. Odešel a už se nevrátí. Nikdy.

 

Leží ve svém drahém obleku a milované fialové košili v šarlatovém saténu černé rakve, dlaně semknuté pod bradou ve své typické přemýšlivé poloze. Husté černé řasy uzamykají mandlové, ledově modré oči do věčného spánku, konečného klidu.

Tolik nesnášel klid. Říct „Odpočívej v pokoji“ by pro něj bylo něco jako nejvyšší forma ponížení. Vsadím se, že by byl nejraději, kdyby se i na jeho vlastním pohřbu stala nějaká zajímavá vražda, mizera jeden.

Jeho tvář je tak klidná a něžná. Rty jsou stále tak dokonale tvarované a lícní kosti stále ostře, leč láskyplně řezané, ale kůže je daleko bledší než obvykle. Působí jako porcelánová panenka, s tou svou kůží bledou jako papír a girlandami vlasů černých jako nejtemnější noc. A jak by tomu mohlo být jinak? Stejně jako ona, i tohle tělo už je jen pouhá schránka, prázdná zlatá klícka, hrací skřínka bez klíčku, jenž se už nikdy nerozezpívá. Muž, jehož jsem miloval, je už dávno pryč… A jeho tělo leží v černé rakvi a čeká, až bude vloženo do půdy pod těžký náhrobní kámen, jenž již tak dlouho čeká na svého majitele, hlásající jeho jméno nic neříkajícími zlatými písmeny. Teď se mu jeho přání po letech konečně splní.

 

Sedím tu a pořád mám ten pohled před očima. Ten bolestně krásný pohled, který se mi ještě před chvílí naskýtal: Sherlock v záplavě květin. Tenhle výjev a i mnohé jiné, jeden bolestnější než ten druhý a všechny se teď začínají vynořovat z hlubin mé mysli, zatímco přede mnou čeká jeho rakev na konec řeči kněze. Neslyším ho, ani jediné z těch otřepaných slov. Ani zvuk jeho hlasu se nedokáže prodrat skrze vzpomínky, v nichž se topím.

 

Vidím ho v první den, kdy jsme se setkali. Sedí v křesle a něco bedlivě pozoruje, tak jako ještě spoustukrát poté. Už tehdy jsem mohl tušit, jak důležitý a výjimečný člověk to bude. A to nejen pro mě, ale i pro stovky dalších lidí…

 

Vidím jeho úžasně uhrančivé oči, které mění barvu jen na základě rozmarů světla. Putují od ledově modrých zamrzlých plání, přes temnou modř nebe protnutého blesky až k smaragdově zelené, a vždy se v nich třpytí tisíce hvězd. Jsou jako obrovské diamanty, když se do nich opře slunce. Je v nich vidět nekonečno a čistý, nezkalený život. Jen ony ukazují, jak ryzí a silné emoce jím zmítají.

 

Vidím jeho úsměv, tolikrát zneužívaný k tomu, aby dostal, co chtěl. Ty exoticky řezané, zcela jistě nelegální rty v širokém úsměvu a nos zbrázděný dunami radosti. Je krásný, a to nejen když ho hraje, ale především, když mu jde přímo od srdce.

 

Ah… srdce. O tom bych mohl mluvit celé dlouhé hodiny. Jednou řekl, že žádné nemá. Snad tomu i sám věřil. No, mně tolikrát dokázal, že tomu tak nebylo. Naučil mě odvahu hvězd, předtím než odešel. Upřímně řečeno, celé dlouhé roky jsem si myslel, že jeho… pád byl jen pouhý narcismus, zadní vrátka, když už toho na něj bylo moc. Nebo že to dělal jen proto, abych ho opustil, aby mě zranil a já na něj zapomněl. Až s léty jsem uviděl, jak moc jsem se mýlil… S krátkostí dechu vysvětlil nekonečno.

 

Tolikrát zachraňoval životy. Ah… To je ono! Jak jsem mohl být tak slepý…

 

Mycroft mi jednou řekl, že Sherlock měl mozek filozofa nebo vědce, kým bezpochyby byl, ale zároveň se mě zeptal, zda vím, co to vypovídá o jeho srdci. Nevěděl jsem ani tehdy, ani dlouho poté. Až dnes.

Byl detektivní konzultant. Sám si vymyslel toto povolání, a tak byl jediný na světě, a z hloubi duše doufám, že i zůstane. Nikdo by neměl hanobit jeho památku, byť v dobré víře. Nikdo už nebude tak skvělý jako on, tak zářivý a jasný. Dávalo mu to jistou volnost. Vlastně po ničem jiném netoužil. Jen být volný, svobodný… Ale i přes to všechno chtěl zachraňovat životy. Takhle mohl. Tohle, to vypovídá o jeho srdci. Chtěl zachraňovat životy, nic víc…

 

Neustále kladl štěstí ostatních před to své. Často mi přišlo, jako by si myslel, že si štěstí nezaslouží, že ho není hoden. Snad že si ho nejdřív musí nějak zasloužit…

 

Za celé své soužití se Sherlockem Holmesem jsem měl tu čest poznat, kdo se za tou arogantní fasádou vlastně skrýval. Nikdy neměl lehký život, a jak ho znám, jistě po něm ani nikdy netoužil. Vím to, ačkoliv o něm nikdy nemluvil. Snad nechtěl ztratit kontrolu, ukázat ostatním své karty, nebo si na to připadal příliš nicotný.

Vsadím se, že většina lidí, co ho „znala“, by vám řekla, že nejistota nebyla jednou z Sherlockových vlastností, ba díky svému egu ani nevěděl, co to slovo vlastně znamená, ale já říkám, že se nemohou více mýlit.

 

Snažil se najít sebe sama v tomhle obrovském, nespravedlivém světě. Snažil se být dobrým člověkem, i když po svém. Zapřísáhnu vás, že s každým dnem se stával ze stroje čím dál víc člověkem. Kousek po kousku. Krůček po krůčku, až se nakonec stal tím, koho znám, tedy koho jsem znal.

 

Sherlock Holmes – konzultující detektiv, tak se o něm mluví.

Ti, co ho znali lépe, by možná dodali přídomky jako vědec, umělec, vrah, drogový závislák, bratr, panic, tajná láska, nepřítel, nutné zlo nebo sociopat.

 

Ah… Jak si na tom posledním zakládal. Prý vysoce funkční sociopat. Každý s kouskem mozku by vám řekl, že skutečný sociopat by to o sobě rozhodně nerozhlašoval. Jen já jsem viděl, jak to bylo doopravdy. Tedy alespoň si to myslím…

Přijde mi, jako by tím sám sebe o něčem přesvědčoval. Třeba o tom, že nikoho nepotřebuje a v životě si vystačí sám, ale jeho dlaně bolestně zely prázdnotou, a on to věděl. Nikdy jsem mu to nepřiznal, ale jednou jsem se vloupal do jeho ložnice pro svetr, který mi ukradl a vyhrožoval, že ho spálí, a našel jsem ho, jak s ním spí…

 

Všimli jste si, že jsem nezmínil slovo přítel? Říkal, že nemá přátele a nikdy neměl. Až na jednoho jediného…

 

A tak se zkuste alespoň na okamžik opravdu zamyslet nad tím, o koho tento svět vlastně přichází. Jak úžasný, jedinečný a důležitý byl.

 

Přišli jsme o muže, jenž byl celý svůj život tak bezmocně sám a opovrhovaný, ačkoliv tu nebyl jediný důvod, proč by měl být.

O muže s jedinečnými schopnostmi, muže, jenž dokázal jediným pohledem přečíst polovinu vašeho života.

O muže, který zachránil tolik životů, a těm, které už zachránit nedokázal, přinesl spravedlnost. A nikdy, nikdy za to nic nežádal. Peníze, uznání, sláva, to všechno pro něj bylo naprosto nedůležité a zbytečné, nudné.

 

Přesto, jak byl vždy náladový a impulzivní, naučil mě tolik věcí, tolik důležitých věcí. A tak jsem se snažil zachytit jej do slov, uchovat jeho podstatu v příbězích, aby se na něj nezapomnělo. On rozhodně nebyl někým, na koho by se mělo zapomenout. Ale tak nějak se mi to nikdy nepovedlo. Vždycky z toho vzešly příběhy o jeho činech, jakoby vystřižené z oblaků hvězd, kde je možné vše. Nikdy jej nedokázaly perfektně vylíčit, popsat to, co jsem v něm vždycky viděl já.

 

Už jen svým bytím mi dokázal, jak úžasné a krásné je to, že vůbec žijeme. A on žít rozhodně dokázal. Ačkoliv mi to vždycky přišlo naprosto šílené a zbytečné, riskoval život pro to, v co věřil. Vždycky hrál vabank. Sice neznal sluneční soustavu, ale i tak mi ukázal, že vesmír byl stvořen k tomu, aby byl viděn našima očima. Že tento svět je tu jen a jen pro nás, a je jen na nás, co s tím faktem uděláme.

 

Miloval jsem ho, opravdu a hluboce. Nikdy jsem mu to ale nemohl dokázat. Tolik se lásky bál, a tak jsem ho miloval tiše a z dálky, trochu jako krásného motýla.

Přišlo mi, jako by si myslel, že lásky není schopen a že jeho rozhodně nikdo milovat nedokáže.

Snažil jsem se mu dát najevo, že tomu tak není, ale nevím, jestli to viděl.

Miloval jsem ho celý svůj nicotný život a už nikdy nepřestanu, do konce svých dnů. Vím, co mi teď asi namítnete, že jsem ho neznal celý život, ale víte co? Já začal žít až v momentě, kdy jsem ho poznal.

Snad okusil alespoň střípek z mé lásky, když jeho život vyprchal společně s jeho krví v mém náručí.

 

Tolik se omlouval. Že slíbil, že mě už nikdy neopustí a teď svůj slib porušuje. Plakal a chvěl se strachem, když mi hleděl do očí. Už žádná přetvářka. Emoce zmítaly jeho tváří jako divoká řeka. Nechtěl odejít. A tak jsem si ho přitiskl těsněji, abych mohl cítil jeho srdce. Bilo slabounce, ale rychle, jako srdce poraněného ptáčka. Políbil jsem ho, poprvé a vlastně i naposledy. Viděl jsem tu oddanost, touhu a štěstí v těch nekonečně hlubokých očích. Konečně našel, co tak dlouho hledal, v posledních chvílích svého života – řekl mi to. Snažil jsem se ho udržet, pomoc měla přijít s každým okamžikem. Na pokraji smrti byl i tolikrát předtím, a vždycky to přežil. Mohli jsme mít celou věčnost… Ale on raději vyměnil svůj poslední dech za poslední polibek, než jeho splašené, ale hrdé a silné srdce dotlouklo navždy.

 

A tak tu tak sedím a hledím na jeho rakev. Kněz konečně dokončil svůj proslov o ničem. Nikdo se nikdy plně nedozví, jaký člověk skutečně byl. Nikdo neuslyší, jaká slova se mi honí hlavou. Nikdo neuslyší tohle poslední rozloučení. Nedokážu pronést jediné slovo nahlas, aniž bych se dokonale nezhroutil. Tolikrát jsem ho už ztratil, nedokážu to znova. Nevím, co mě ještě drží při životě…

Jediné, co zvládnu, je postavit se a dojít až k němu. Pod obrovskou kytici květů položím do malého balíčku složenou tmavě modrou šálu, kterou ještě naposledy políbím. Narovnám se a zasalutuju, nic víc.

 

A tak odchází ten nejdůležitější člověk v mém životě. Ten nejopravdovější člověk, jakého jsem kdy měl to štěstí poznat a už nikdy nepoznám. Snad je tu někde kolem a jen opovržlivě protáčí očima nad těmi prázdnými řečmi. Možná je dojatý tím, kolika lidem na něm záleželo a kolik lidí je tu proto, aby mu naposledy vzdalo úctu. A možná, tak jako v jednom z těch nejbláznivějších a nejvíc bezútěšných snů, právě sedí na prázdné židli vedle mě a poslouchá moje tiché myšlenky. Vidí všechny ty vzpomínky a nezapomenutelné momenty, všechny ty láskyplné pohledy, jenž jsem mu věnoval a které plují před očima. Slyší a vidí to všechno a pláče. A tak, pokud mě slyšíš, neplač prosím. Nenech tu zamrzlou pláň roztát, aby mohla zůstat stejná až do dne, kdy se znova setkáme. V jiném těle, jiném životě, jiném vesmíru. Věř a nezapomeň, protože já tě najdu. Jednou…

 

***

Advertisements

16 komentářů Přidejte váš

  1. Wretched Angel napsal:

    Au, tohle bolelo.
    Ale zároveň to bylo nádherné.
    Díky, za tvoji práci.

    1. PharLap napsal:

      Dekuji mnohokrat 🙂 Jsem rada, ze se libilo

  2. Liss napsal:

    Je nemožné si představit, že by Sherlock zemřel. Ne fingovaně, ale doopravdy. A že by si John prošel jejich loučením, a to o poznání horším. Když Sherlock svou smrt fingoval, John mohl jen koukat na jeho zakrvácenou hlavu a kontrolovat v tu chvíli nezměřitelný tep. Ale nyní viděl a slyšel jeho život vyhasínat a společně s největší bolestí zažil i největší štěstí, když mu Sherlock vyjevil své city. Dokázal ho popsat tak, jak by to nedokázal ani vlastní bratr. Johnovi bylo uděleno nejvyšší privilegium. Získal si důvěru Sherlocka Holmese a ten mu ukázal své opravdové já, které na svou ochranu ukryl před cizími lidmi, známými i vlastní rodinou. Chtěl se chránit před bolestí a emocemi celkově, ale zjistil, že před Johnem nic tajit nemusí a ani nechce. Jen před ním dokázal být člověkem, a ne naprogramovaným strojem. John si musel hrozně vyčítat, že Sherlockovi nikdy neřekl o své lásce k němu, ale myslím, že ani nemusel, protože on to musel díky své zvýšené emoční inteligenci vycítit. Jen měl obavy promluvit o tom první, protože se bál Johnovi reakce. Když umíral, tak měl poslední možnost, kterou naštěstí plně využil a zemřel šťastný s prvním a posledním polibkem jediného člověka, kterého kdy miloval.
    Mám moc ráda Tvé psaní, a to i přesto (nebo právě proto), že je vždy takové úzkostlivé, melancholické, emočně rozervané, smutné. Mně psaní o emocích jde také lépe, ale přimlouvám se za něco milého, hřejivého a končící alespoň nadějí v dobré pokračování, jako tomu bylo u „Na shledanou“. Děkuji, že pro nás píšeš a doufám, že se s Tebou jednou setkám osobně 🙂

    1. helsl napsal:

      Liss, zlatíčko, mohla bys mě prosím kopnout (chytrému by možná stačilo napovědět, ale v mém případě bude kopnutí jistější), kde jsi v povídce ‚Na shledanou‘ vyčenichala naději na dobré pokračování? Hned v úvodu se nemilosrdně praví „Jedná se o myšlenky z posledních třiceti dní chlapce č. 840628/124, jenž zemřel jako jedna z obětí procesu Domov, který…“. A právě tímhle číslem se Sherlock představil Johnovi. Možná v okamžiku loučení s ním ještě doufal v nepravděpodobnou možnost dalšího setkání, ale jestli autorka v tom úvodu nekecá (a já se obávám, že ne), tak já tam žádnou naději nevidím, ať koukám, jak koukám. Ta povídka mě totálně zničila a tahle je totéž. Phar Lap píše naprosto fantasticky, ale chtělo by to něco méně drastického. Přesně, jak píšeš, milého, hřejivého. Že by ses chopila pera (klávesnice) a potěšila nás něčím, u čeho by nehrozilo, že po přečtení způsobím slzavou lokální povodeň?

      1. Liss napsal:

        Milá helsl, kopat Tě rozhodně nebudu, jde jen o můj úhel pohledu, který je více pozitivní než negativní (a že ji mi to v reálném životě spíš ke škodě). Já to konečné na shledanou vzala jako malou, nepatrnou jiskru naděje, ale máš pravdu, je to povídka, u které má člověk chuť se schoulit v koutku a vyplakat si oči. Ale ta povídka celá není přece o smutku. Je i o štěstí, lásce a dvou osamělých duších, které se našly aby spolu prožily poslední chvíle svých životů. Naštěstí PharLap píše takovéto povídky, ne takové kde by byla jen čistá deprese. Takové bych určitě nečetla. Ale její ano, protože vždy v těch odstavcích smutku, slz a lítosti je i špetka lásky, naplnění a naděje.

        1. helsl napsal:

          Díky, Liss, pokusím se převzít Tvůj optimistický poheld na věc. V normálním životě platím za bytost veselou, s níž je psina, ovšem jakmile umře Sherlock nebo John, tak jsem na mašli. Možná právě proto, že stačili poznat lásku a štěstí a už nikdy nebude nic dalšího, že jim byla dopřána jen chvilička. Místo aby se ten cit mohl rozvíjet, prohlubovat a užívali si to, je konec všemu. Když něco nemám, tak vlastně nevím, o co přicházím; ale poznat a hned zase ztratit, to musí bolet úplně nejvíc. Nakouknout do ráje a být z něj vzápětí vyhnán…
          Phar Lap píše tak, že bych od ní nedokázala nepřečíst cokoliv, i kdybych věděla, že mě to zabije. Zkusím se na to dívat jako Ty, snad to pak bude bolet aspoň o trošku míň.

    2. PharLap napsal:

      Dekuji za tak skvelou metu! 😀 Tusis vubec, ze jsi me rozbrecela (mozna jeste vic, nez kdyz jsem to psala, to je celkem vykon)?
      Jsem nesmirne rada, ze se ti me psani libi 🙂 Snazim se aby tomu tak bylo. Aby i bolest a uzkost, melacholie a smutek znely krasne.

      Pracuju ted na jednom winglocku. Pro tentokrat pujde o kapitolovku (Juchu! 😀 ). Zamilovala jsem si myslenku jeho deje od prvniho okamziku, kdy me napadla. Je to originalni, kouzelne a skonci to dobre (spoiler, pardon, nemohla jsem si pomoct 😀 ), takze ano, muzes se tesit na neco hrejiveho. To vsechno ovsem az po vrazdach a hlubokem dusevnim uvedomeni vsech postav… (Asi proste nejsem typ n jednoduse sladke, jako z cukrove vaty vyrobene povidky :/ )

      Jeste jednou dekuji a jsem rada, ze se libilo 🙂 (Vis, ze jsi prvni, kdo me chce poznat jen diky praci? Budu to brat jako poctu od tak skvele autorky 😀 )

      1. Liss napsal:

        Neříkej, že sem Tě rozbrečela, jinak k tomu červenání přidám pláč taky 😀 A hned vzápětí musím zavýskat, že nás čeká kapitolovka s dobrým koncem! To co bude mezitím, budeme muset vydržet a upínat se k tomu, že to dobře skončí. Tím jsi mě vážně moc potěšila (běda jestli to ještě přepíšeš a konec dobrý nebude! 😀 ). Rozhodně Tě nechci poznat jen díky Tvé práci. Určitě jsi skvělý člověk, protože jen někdo takový dokáže tak krásně zhmotnit slova na papír/monitor. A jaká skvělá autorka? Kde? 😀 Moc mě těší, že o mně takhle smýšlíš, ale když píšu, tak více přemýšlím a nejednám ukvapeně. Což v reálu dělám přesně naopak 😀 V reálu jsem trochu šílená, takže kdyby jsme se někdy viděly, tak se prosím nevyděs 😀 :))

  3. Harryet napsal:

    Tak tedy tohle mě úplně dostalo. Dokonale napsané. A jako u Titanicu vždycky doufám, že se vyhne, tady jsem stále čekala, kdy se John probudí z hrozného snu nebo Sherlock otevře oči. Ani v jednom případě to bohužel dobře nedopadlo, takže zamačkávám slzu a jdu dojíst tu čokoládu, co jsem kvůli tomu rozdělala. Dojemné, díky.

    1. PharLap napsal:

      Dekuji mockrat a jsem rada, ze se libi.

      Vesmir velky, opravdu neuveritelne velky a groteskni. Nekdy se stavaji nemozne veci a tem rikame zazraky. Nekdy je ale uz tak pozde, ze ani ten zazrak neprijde.

      Jeste jednou diky a preji dobrou chut! 😀

  4. Gabriela Watson napsal:

    Povídka přesně pro mě! V každém slově… bolavá. Ale napsáno fantasticky. Jak často se cítím stejně…
    Děkuji za krásný příběh
    Sal.

    1. PharLap napsal:

      Dekuji. Bylo mi potesenim 🙂

  5. helsl napsal:

    To je tak nádherný a zároveň strašlivý, že mi jednou zase docházejí slova. Jsem tam s Johnem, cítím jeho bolest a prázdnotu jeho budoucího života, kterou nemůže zaplnit žádná Mary. Je mi ho nekonečně líto, ale nedokázala bych mu říct jediné slovo útěchy, protože žádná taková slova neexistují.
    Co Ti osud provedl, holčičko, žes něco takového dokázala napsat? Je to příliš skutečné, jako bys něco podobného prožila. Bude mi trvat, než se odhodlám přečíst si to znovu, a stejně to bude příšerně bolet.

    1. PharLap napsal:

      Dekuji mnohokrat a jsem moc rada, ze se libi! 🙂
      Vis, ze jsem byla zvedava, co mi reknes zrovna ty? 😀
      Asi ti taky nedam zadna slova utechy. Nikdo to nema jednoduche… Klidne tomu rikej empatie a talent 😉 😀 Ke me to proste chodi samo. Neco slysim (doufam, se sis tu pisnicku poslechla 😉 ) nebo vidim a vypadne tohle.

      Jeste jednou dekuji. Tes se na dalsi 😉

  6. katka napsal:

    nesnáším loučení a tohle bylo opravdu srdce rvoucí

    1. PharLap napsal:

      ‚Nesnasim louceni, jsem sam a v hlave te mam…‘ Pardon za tu odbocku.
      Nikdo nema rad louceni, obvzlaste kdyz se loucis nekym takovym.

      Dekuji za komentar a doufam, ze se libilo 🙂

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s