Povídky z tumblr: Odloučení

Jak by to asi vypadalo, kdyby John na čtrnáct dní odjel a Sherlock zůstal sám doma?

Asi celkem zoufale. Takovým tím ututlaným, Sherločím způsobem…

Odloučení (aneb: Slyšel jsem, že Newcastle je v tomto období příšerný)

John to jednoho sobotního rána, nad toustem a čajem, prohodí jen tak: „Něco něco Harry něco dokončila detox něco neměla by být sama něco něco dva týdny něco Sherlocku, slyšel jsi vůbec, co jsem teď říkal?“

Sherlock nezaznamenal prakticky nic z toho, co John řekl, ale přikývne a přesně papouškuje Johnova slova, až je téma odsunuto stranou.

A najednou uplynul týden nebo hodina nebo bůh ví kolik dní a Sherlock z nějakého důvodu stojí na chodníku před bytem a na Johna čeká taxi a jeho kožená brašna je přehozená přes jeho rameno a říká věci jako: „Uvidíme se za dva týdny“ a „Hlavně nepodpal byt, jo?“

Sherlock si uvědomí, že mu ušlo něco poněkud důležitého.

„Ty odjíždíš.“

Johnova čelist poklesne a zakloní hlavu, aby se podrážděně podíval k nebesům.

„Ano, Sherlocku, musím. Mluvili jsme o tom! Jde o rodinu. Potřebuje, aby s ní někdo zůstal, a nikoho jiného nemá.“

O tomhle že mluvili? Sherlock chce říct: „Nesnášíš svou sestru. Nechceš letět do Newcastleu. Nesnáším, když odjedeš pryč. Nechci, abys jel do Newcastleu.“

Nakonec řekne: „Nehodlám podpálit byt.“

Z Johnovy tváře zmizí podráždění a je nahrazeno úsměvem, který vypadá napůl nuceně.

„Fajn,“ řekne, váhavě vztáhne svoji levou ruku a jemně plácne Sherlocka po rameni. „Uvidíme se brzy, jo?“

Sherlock sleduje, jak John nastoupí do taxi. Když odjel, vyjde zpět nahoru po schodech, sedne si ke svému mikroskopu a zabývá se zbytečnými experimenty, dokud zase nevyjde slunce.

První den si jde lehnout za svítání a spí až do odpoledne. Poflakuje se po bytě v kalhotách od pyžama a županu. Hraje na housle tak hlasitě, jak se mu chce. Vyhýbá se skutečnému jídlu a místo toho si dává několik konvic čaje a celou krabici polomáčenek. Rozpitvá palec z lednice. Zase je celou noc vzhůru a nikdo ho kvůli tomu nesekýruje. Je to perfektní.

Druhý den je velmi podobný tomu prvnímu. Dojdou mu sušenky, a tak nic nejí. Jeho žaludek protestuje. Ignoruje ho. Je vzhůru celou noc.

Třetí den je nucen přivolat paní Hudsonovou a požádat ji (nařídit jí), aby ho nakrmila. S lítostí se na něj usměje a řekne mu: „Nic se neboj, drahoušku, John bude doma co nevidět.“

To ho zabolí tolik, že z jejího bytu odkráčí, aniž by se najedl. O pár hodin později, zatímco je zabraný do pitvání dalšího palce, se ale jeho večeře objeví u něj na stole. Chce spát, ale nemůže. Zůstane celou noc vzhůru.

Čtvrtý den popíjí čaj a mluví při tom k Johnovi, aniž by si to uvědomoval. Považuje to za nepřijatelné. Hraje na housle. Vrže to tolik, že paní Hudsonová bouchá smetákem do svého stropu a křičí na něj. Přestane hrát. Zkontroluje svůj telefon: žádné nové zprávy. Začne psát zprávu.

Ještě tě tvoje sestra neomrzela? SH

vymazat vymazat vymazat

Nudím se. SH

vymazat

Chybíš mi. SH

vymazat

Dorazil jsi v pořádku? Až se vrátíš, máme tu případ. Budu tě potřebovat celého. SH

odeslat

Žádný případ nemá. John neodpoví. Zůstane celou noc vzhůru. Podaří se mu usnout, když slunce vychází.

Když se probudí pátého dne, kontrolka na jeho telefonu zeleně bliká – má novou zprávu.

Jsem v pořádku, díky. Co je to za případ? Byt je pořád nedotčený?

Sherlock okamžitě vyťuká odpověď.

Už jsem ten případ vyřešil, to je jedno. Byt nevyhořel. Říkal jsem, že nevyhoří. SH

Jeho žaludek je tak nějak lehčí. Posílají si navzájem zprávy většinu dne. Pak se zdá, že John usnul a Sherlock napíše ještě jednu zprávu.

Chybíš mi. Vrať se. SH

odeslat

Jde do postele. Spí. Probudí se a znovu zeleně bliká kontrolka.

Taky mi chybíš. Brzy budu doma. Ještě jeden týden.

Další týden je jak ve snu. Píše Johnovi a John mu odpovídá. Paní Hudsonová mu nosí jídlo a blázní kolem něj víc než obvykle. Přestane vrzat na svoje housle a dojdou mu palce. Začne zírat z okna obývacího pokoje. Je to naprosto směšné, ale on čeká, jestli neuvidí Johna. Jen pro jistotu.

Když nastane čtrnáctý den, vezme si taxi do Heathrow.

Z masy lidí se mu točí hlava, ale přesto prochází davem, zachumlaný do svého Belstaffu.  Míjí knihkupectví, co je spíš jako velká trafika, poličky nacpané Grishamem a komiksy a harlekýnkami. Sherlock bezmyšlenkovitě zamíří dovnitř a najde oddělení s detektivkami a napínavými  romány. O chvilku později opouští obchod s paperbackem o detektivovi, který je zároveň tak nějak i kouzelníkem a myslí si, že to je něco přesně pro Johna.

Koupí Johnovi příliš vylouhovaný čaj ve vysokém papírovém kelímku, protože jistě bude chtít čaj, ale když chce přidat cukr a mléko, jeho ruce se třesou tak divoce, že do čaje přidá příliš od obojího. Jeho ruce se chvějí, proč se jeho ruce chvějí? Vyhodí první kelímek, vnitřně si za to pořádně vynadá a koupí další, na podruhé ho zvládne připravit správně.

S knížkou schovanou v kapse svého kabátu a s vařícím čajem, lehce spalujícím přes kelímek jeho levou ruku, přejde a zastaví se před bezpečnostní bránou. Připadá si hloupě. Nejen, že se třesou jeho ruce; cítí, jako by celé jeho tělo pod kůží vibrovalo. To budou jen nervy, pomyslí si. Jen nervy; protože mu chybí John a protože řekl Johnovi, že mu chybí a John řekl, že mu Sherlock taky chybí a něco se možná změnilo.

Oči přišpendlené na neustávajícím proudu lidí procházejících bezpečnostními branami. Ty ne, ty ne, ty ne, ty ne, ty ne. A pak.

„Johne!“

Vážně to zařval? Není si jistý. Všechno je tak trochu rozmazané a cítí se strašně vatovitě. Třese se a třese a třese, uvnitř i navenek.

Dívá se, jak se Johnova hlava prudce rozhlíží, hledá; a pak vidí, jak se jeho tvář rozzáří v širokém úsměvu, když si všimne, že na něj Sherlock čeká. Sherlock se dívá, jak k němu jde, jeho batoh přes rameno. John má trochu nakrčené obočí, jako by byl zmatený, ale i tak se upřímně usmívá.

„Ty jsi mě přišel vyzvednout?“

John zní nevěřícně a Sherlock se chce ohradit. To je to vážně tak neuvěřitelné? Napřáhne před sebe kelímek s čajem a trhne sebou, když mu čaj trochu zkropí prsty.

„Přinesl jsem ti čaj. Myslel jsem… no, předpokládám, že to nebyl tak dlouhý let a pravděpodobně jsi měl nějaký čaj z nápojového vozíku, když jsi byl v letadle, pokud jsi tedy chtěl čaj, ale já jen myslel, že bys teď taky nějaký chtěl. Když.“ Není si jistý, kam jeho myšlenky vlastně mířily nebo jaká slova vychází z jeho úst. Začal se klepat o něco víc.

John se zasměje. Sherlock si pomyslí, že se směje díky němu a ne jemu; John se mu obvykle nesměje.

„Sherlocku, to je pozorné. Vážně. Dík.“ Vezme si od něj kelímek a vdechuje páru procházející otvorem ve víčku. „Nečekal jsem, že tě tady uvidím. Vítat lidi u bezpečnostní brány tak nějak není tvůj styl.“

„Mohl by.“ To bylo fádní. Proč to řekl?

John se znovu zasměje.

„Chyběl jsi mi,“ řekne. „Newcastle byl příšerný.“

Sherlock věděl, že bude.

„Harry a já jsme se hádali, jako obvykle.“

Sherlock věděl, že budou.

„A ty jsi mi tak děsně chyběl, ty praštěnej troubo.“

Chvíle ticha. John se na něj podívá jasnýma očima. Vrásky v jeho obličeji obkreslují jeho úsměv.

Sherlock ho obejme. Ten čaj se nejspíš znovu rozlije, ale je mu to jedno. John se nejdřív lekne, ale pak ho svou volnou rukou taky obejme, pevně tiskne jeho ramena a zaboří svůj obličej do Sherlockova kabátu. Perfektní, pomyslí si Sherlock, tohle je perfektní, perfektní, perfektní. Obličej přitiskne k Johnově krku a hluboce dýchá.

„Taky jsi mi chyběl,“ zamumlá.

„Příště jedeš se mnou.“

„Já nechci do Newcastleu, Johne, nesnáším Newcastle.“

John tiše vydechne smíchem a stiskne jej pevněji.

„Já taky. Já taky.“

Vrátí se zpět do Baker street. Objednají si jídlo na donášku. John vypravuje o svých dvou dlouhých a vysilujících týdnech a Sherlock záměrně nemluví o tom, co sám dělal.

A někdy během toho všeho skončí společně natažení na gauči, vyčerpaní, namáčknutí jeden na druhém, aby ani jeden z nich nespadl na podlahu. Je to trochu jako to objetí na letišti, jen při tom leží. Uklidňuje to chvění v Sherlockově těle. Usíná, zatímco má svůj nos v Johnových vlasech a v uších mu zvoní Johnův smích.

Spí až do rána.

***

Původní povídka: oxfordlunch, I Hear Newcastle is Dreadful This Time of Year

Advertisements

8 komentářů Přidejte váš

  1. Liss napsal:

    To je milá jednohubka, i když jsem myslela, že popsání Sherlockova strádání bude trochu obsáhlejší. Ale to už by z toho asi nebylo taková milá malá jednohubka, že? 😀 Sherlock je bez Johna naprosto ztracený. Trochu se odkloním k seriálu, kde je to vidět. V 1. a 2.sérii Sherlock tu Johnovu nepostradatelnost ani nezpozoruje, avšak ve 3.sérii vidíme hodně, jak Sherlock Holmes trpí nedostatkem Johna Watsona. On nemůže být sám, jinak vyvádí hlouposti a ubližuje lidem okolo, protože když není šťastný a spokojený on, tak by neměl být nikdo. Ale to už odbočuju od povídky. Sherlock už Johna nikam pravděpodobně nepustí. A Harry by si snad radši nastěhoval k nim, než jet do toho „odporného“ Newcastlu 😀 Tenhle typ povídek se mi vážně líbí (už u několika „tumblerovek“ jsem to zmiňovala), a tak doufám v další 🙂

  2. helsl napsal:

    Ale chlapci, Newcastle bude nedostižně nádherný, až tam pojedete spolu. S Harry to možná švihne, ovšem má bráchu doktora, tak se nemůže nic stát.
    Sherlock je slaďoušek a kdyby dal trochu víc Johnovi najevo, co pro něj znamená, bylo by to jen ku prospěchu jich obou. Krásná povídka, opravdu moc krásná.

  3. Little Britophile napsal:

    Ach to bylo krásné. Takováto ňuchňací povídečka vždy přijde vhod. Miluji, když je Sherlock v povídkách takhle roztomilý. Děkuji mnohokrát za překlad.
    PS: Možná se mýlím, ale myslím, že knížka, kterou Sherlock kupoval na letišti se jmenuje Rivers of London. Teď nově vyšla i jako Řeky Londýna v českém překladu. Je to fakt super kniha a všem ji doporučuji, zvláště těm, co milují Londýn, protože ten je v knize opravdu detailně popsaný.

  4. Yuki-chan napsal:

    Aaawww… můj bože… to je tak jemné, krásné.. přímo se celá rozplývám nad tím, jak je Sherlock truhlík a roztomilý ťunťa…
    Děkuji moc ❤

  5. Leylon napsal:

    Sladkè. Tak tak tak uzasne sladke az sa konecne mozem dnes poriadne usmiat. Kto by nieco taketo nechcel? 😉 dakujem za krasny preklad, si proste trieda, mius :))

  6. katka napsal:

    strašně moc se mi líbila , Johne už nikdy neodjížděj Sherlocka samota bolí děkuji moc

  7. PharLap napsal:

    Tohle bylo naprosto perfektní!

    Občas něco takhle… sladkého a načechraného přijde vhod po těch horách nádherných duševních traumat.

    Děkuji moc, moc, mockrát. Rozzářila jsi mi den!

  8. SlashPrincess napsal:

    Aawwwwww. ^_^ Takhle nějak teď vypadá můj obličej. To bylo dokonalý.

    Pořád se dobrovolně zavaluju angstem a pwpčkama a unikají mi takové úžasné věci jako je třeba tohle. Sherlock je strašnej ťuňťa. Taky bych se teď nejradši s někým namáčkla na gauč a spala až do dalšího rána. ❤

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s