První setkání: Fanoušek

dne

Sherlock umí velmi pohotově a ostrým jazykem odpovědět prakticky na vše, co mu kdo řekne – na pochyby o jeho dovednostech, nadávky, pohrdání… Jenže když se objeví někdo, kdo ho začne chválit, tak mu dojdou slova.

Hm. Já ho tolik chápu…😀

 

Fanoušek

(34.)

 

To je skvělý.

Sherlock Holmes první komentář od Johna Watsona ignoruje.

Úžasný.

I ten druhý.

To je neuvěřitelný. Pozoruhodný. Mimořádný.

I ten třetí. Čtvrý. Pátý.

Na stránkách fóra Umění dedukce je šest pravidelných komentujících. Většina z nich zanechává komentáře tak, že rozpitvávají Sherlockovy metody nebo závěry, jeho morálku nebo způsoby. Samozřejmě, že Sherlock na ně reaguje.

Velmi podrobně. A stejného dne, kdy jsou vloženy. Ale chvála Johna Watsona? Na ni Sherlock nereagoval ani jednou.

Tyhle symptomy by mohly taky ukazovat na makulární degeneraci.

A pak John Watson začne odpovídat na otázky, na něž se Sherlock ani neptal.

Pokud to zranění krvácelo, mohla by to být rakovina kůže.

Sherlock takové komentáře taky ignoruje. Pak John Watson řekne něco, co Sherlock ignorovat nedokáže.

Měl jsem pacienta alergického na modrou. No, na látku, která byla v modrém potravinářském barvivu. Možná u té dívky došlo k reakci na narozeninový punč?

Sherlock ty tři věty přečte třikrát, zaklapne notebook, napíše zprávu laborantovi, který dělal zprávu toho mrtvého dítěte. Dalšího dne je otec zproštěn obvinění ze zabití otravou.

Dalšího dne Sherlock začne odpovídat na Johnův komentář slovem děkuji. Pak to Sherlock smaže. Místo toho napíše odměřené: Ono to vážně bylo to barvivo.

Jak se ukáže, Sherlockova předtucha byla správná. Když nebude dávat příliš, tak toho taky moc nedostane. Takže John Watson dál říká jen velmi málo. Příležitostná (excelentní) slůvka pochvaly, a dál vzácnější slova, která vedou Sherlocka po stopách dedukce, na niž předtím nepomyslel.

Po Sherlockově čtvrté odměřené odpovědi doktorovi – ředitel vážně měl Faktor V Leiden – se něco změní.

Ten muž si říká Pan RisPikantní, kristepane, a pokaždé, když Sherlock uzná, že měl John v něčem pravdu, RisPikantní zanechá zprávu, kde Johnovi říká, že je ‚úžasný‘, ‚chytrý‘ nebo ‚neuvěřitelný‘.

A John Watson na to téměř okamžitě odpoví. A odpovídá dál. A odpovídá.

Ti dva začnou… něco… v takových komentářích. Sherlock předstírá, že to ignoruje. Předstírá, že přece vždycky kontroluje nové komentáře dvakrát za hodinu. Předstírá, že vůbec vlastně nehledá „tu pěknou kavárnu blízko metra Waterloo; víš, tamtu, jak má zvenčí francouzské hodiny?“ A předstírá, že ho do té samé kavárny, kde se mají ti dva muži setkat, zavedl případ.

Sherlock nepředstírá svou okamžitou nelibost pana RisPikantního, který dorazil brzo, stejně jako on sám.

„Nemáte práci. Ani zájem poznat Johna Watsona, že, pane RisPikantní?“

Sedící muž vzhlédne. Jeho úsměv zakolísá. Pak zmizí úplně.

„Aha, tohle je ten slavný detektiv, zatímco dedukuje?“ Ta slova jsou podbarvena jízlivostí, pak se ten muž probere, usměje se, ale jen očima, ne ústy. „Eh, pardon. Překvapil jste mě. Jak se máte, pane Holmesi?“ Muž vstane a nabídne mu ruku.

Pan Holmes jí nepotřese.

„Klábosil jste s baristkou pět minut, pak jste předstíral, že jste zapomněl peněženku – vaše zadní kapsa je díky ní úplně vyboulená – dokud vám nedala kafe a koláč zadarmo.“

Ten muž se velmi snaží nesáhnout po své peněžence.

„Měl jste si svůj snubní prstýnek sundat dřív.“

Velmi se snaží nepřejet prstem po otlačeném kroužku na prstě.

„John Watson drží dietu. A má raději čokoládu, ne karamelky.“

Muž se zamračí na krabičku sladkostí ležící na stole, jako by ji přinesl někdo jiný.

„Na vysoké hrál rugby, ne fotbal, byl v armádě, ne u mariňáků, a je příliš chytrý, aby neprokoukl ten váš podvod. Takže ty papírky s nápovědou, co si pořád prohlížíte? Špatně. Špatně. Špatně.“

Falešný úsměv RisPikantnímu už dávno zmizel.

„Dobrý bože, ono je vážně pravda, co o vás říkají. Vážně jste takový ču-“

„Zdravím.“

Oba muži se otočí. Jeden zbledne, druhý se začervená. Ten pobledlý dlouho a překvapeně zírá na Johna Watsona, pak na karamelky, pak na Sherlocka. To udělá dvakrát, než nakonec zamumlá:

„Musím… Vzpomněl jsem si, že… Vážně se omlouvám.“

A s tím pan Pikantní Karamelka opouští jeviště.

Muž, který tu zůstal, ten, který je lehce zrůžovělý v obličeji, se podívá na Johna Watsona a uvědomí si tři věci.

John Watson tu byl celou tu dobu. Všechno slyšel. A zcela jistě si myslí, že Sherlock Holmes je čurák.

Jakožto okamžitý důkaz domněnky se John Watson zamračí a povzdychne si. Pak si se smutným úsměvem položí dlaň na bříško.

„Vydedukoval jste, že držím dietu, hm?“

Sherlockovi to trvá tři vteřiny, než mu dojde, že John čeká nějakou odpověď. Přikývne.

Johnův obličej se pomalinku rozzáří a zazubí se.

„Úžasný.“

Sherlock pozvedne obočí.

„A přišel jste i na to rugby.“

Tentokrát to Sherlockovi trvá jen dvě vteřiny. Znovu přikývne.

„Skvělý.“

Sherlock se váhavě usměje.

„S tou armádou taky, to jsem nikdy na vašem blogu nezmiňoval.“

Sherlock už se dostatečně obrnil, ale stejně by stál na špičkách a čekal tak na další slovo, kdyby se vědomě nesnažil zůstat klidný.

„Ano,“ zamumlá.

John se předkloní a zašeptá: „Neuvěřitelný.“

Sherlock nikdy nepochopil ty vzácné komentující, co si říkali „fanoušci“ a kteří někdy zabloudili na jeho blog a chválili ho. Vždycky je ignoruje, protože si je jistý, že jejich slova maskují nějaký vtip a že on je pointou toho vtipu.

A pak, jednoho dne, asi před třemi měsíci, se tam objevil muž a choval se jako ostatní, jako ti, které Sherlock ignoruje. A pak ten muž udělal ještě něco víc. On… pomohl. Nežádal za to nic, ani Sherlockovo uznání, ani chválu, ani jeho důstojnost.

A někdy během těch měsíců se ze Sherlocka Holmese stal někdo, kým nikdy být nepřestane: největší fanoušek Johna Watsona.

„Kávu?“ zeptá se nakonec pan Watson.

„Ano, prosím,“ usměje se pan Holmes.

O šest hodin později se baristka chystá zavírat kavárnu. Nejdřív jim ale donese kousek koláče. Chtějí ho zaplatit, ale ona je odmávne a zaplatit je nenechá.

 

 

**

Atlin Merrick, Well Met – Fan

 

 

6 komentářů Přidejte váš

  1. Liss napsal:

    Myslela jsem, že z podvodníka se vyklube někdo, koho známe (sedl by mi tam Moriarty, takové jeho intro, jako bylo v seriálu s Molly). A Sherlock nemůže za to, že neumí přijímat komplimenty. S kritikami a urážkami si umí poradit, protože ty ho provází celý život, ale lichotky a uznání ne. A nejenže John umí skvěle lichotit, ale co víc- pomáhá. A to Sherlock umí ocenit, i když pořádně neví, jak to vyjádřit. Ale jsem si jistá, že John ho to naučí :))

  2. Yuki-chan napsal:

    To je skvělý. Úžasný. To je neuvěřitelný. Mimořádný. Další překrásné První setkání🙂
    Děkuji, děkuji moc😉

  3. kamivon napsal:

    úžasná, skvělá, pozoruhodná povídka🙂

  4. Gabriela Watson napsal:

    Je to prostě nádherně napsaný! Takový fanoušek John… Jo přesně si to dokážu představit!🙂 Děkuji za tenhle díleček. Potěšil🙂

    Sal.

  5. katka napsal:

    mám pocit že přesně takhle to bylo Johnův obdiv a Sherlokova počáteční nedůvěra skvělé díky

  6. Leylon napsal:

    ach. tak toto bolo sladké, veľmi sladké, viac ako ten koláč🙂. Pekná ukážka toho, akú silu už dnes internet dáva – spája dokopy ľudí, ktorí by sa inak nemali možnosť stretnúť ani spoznať, občas stačí len obyčajný komentár, len pár slov, ktoré zmenia toľko… trošku mi to pripomína námet knihy Love Virtually – obľúbená ľúbostná kniha.
    Krásny preklad, ostatne, ako vždy. Držíš si proste štandard a dodávaš teplo do sychravých jesenných večerov.
    Tvoja fanúšička (hah, zbožňujem, že po tejto poviedke má to slovo trochu iný význam- samozrejme, ja zostávam u toho pôvodného významu😀 ) Leylon🙂

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s