Pět smyslů

… vánoční povídka.

Napadlo vás někdy, jak je úžasné mít pět tak skvělých smyslů???

Slyšíme zvuky, hudbu, slova, ruchy… Cítíme vůně, pachy, které v nás tak často evokují vzpomínky na silné zážitky. Vidíme – barvy, předměty, osoby nám blízké. Dotýkáme se – i když se nemusíme dotýkat druhých, stačí si jen občas uhladit vlasy, promnout oči, obléct rukavice. Jíme – a ochutnáváme.

Jo, no, prostě jsem většinu svého života fascinovaná na první pohled přízemními a nudnými věcmi :D. Nemůžu si pomoct.

John a Sherlock mají před Vánoci celkem klid od případů, a jak zpomalili svoje životní tempo, vnímají leccos, na co jim během roku tak nějak nezbýval čas. To jsou ale věci, co…

🙂

 

 

Pět smyslů

 

 

 

… Sluch

 

Sherlock tiše zavřel vchodové dveře, pomalým, unaveným krokem došel ke schodišti a mrzutě zahnal irelevantní myšlenku na to, že usnout ve stoje opřený o stěnu tady v předsíni by nemuselo být přece tak špatné. Skoro dva dny zavřený v laboratoři v Bart’s (přesný čas přestal sledovat někdy v noci… Ve dvě? Ve tři?…) s lékařkou, která se k jeho překvapení ani z poloviny nemohla srovnávat s Molly, která si vzala dovolenou na nákupy dárků (Pf! Dovolenou na nákupy? Přece nemohla mít tak velkou rodinu!), nad experimenty čítající různé více než týden staré vnitřnosti. Krátce zavřel oči.

Týden staré, nechlazené vnitřnosti.

Donutil se k bdělosti, znovu oči otevřel. Rukou se přidržel zábradlí, zdolával jeden schod za druhým, občas to pod nohama slabě zavrzalo, jenže on neměl náladu obcházet místa, o nichž věděl, že jsou zdrojem toho nepříjemného zvuku. Když přecházel po odpočívadle, jeho dlaň s tichým šustěním klouzala po hladkém dřevě zábradlí; dlouze vydechl – a zarazil se na místě. Přimhouřil oči, zatřásl hlavou. Znovu zaslechl… Ale ovšem.

Otráveně nad svým pomalým úsudkem protočil oči a pousmál se.

Vyšel posledních pár schodů a místo toho, aby rovnou otevřel a vešel do bytu, zůstal stát přede dveřmi a naslouchal.

John byl v obýváku. A broukal si.

Nebylo to poprvé, co ho Sherlock nachytal, ale už si potvrdil, že John si takhle prozpěvuje pouze tehdy, když u toho Sherlock není osobně. A tak zůstal stát v chodbě, poslouchal tiše vyhrávající vánoční píseň a Johnovo téměř konstantní broukání, občas doplněné skleněným cinknutím – nejspíš zdobil stromeček.

John měl velmi příjemný hlas. Sherlock netušil, proč si nechce zpívat, když je detektiv doma, nebo proč, když už doma (více méně) není, si John nezpívá hlasitěji. Několikrát se přistihl, jak si v duchu představuje jejich rozhovor – on nějak nadhodí téma zpěvu. John nejdřív zapírá, poté zdráhavě připustí, že zpívá docela rád. Pak by ho nějakým způsobem Sherlock přiměl zazpívat, zabroukat,… A nakonec by si John v klidu, byť tiše, zpíval i v jeho přítomnosti.

Jenže pokaždé mu představa podobného hovoru přišla tak směšná, že nakonec neřekl nic.

Skladba dohrála a chvíli bylo ticho, kroky vedoucí z obýváku do kuchyně, zase zpět, cvakání klávesnice – ah, John si pouštěl hudbu přes Youtube. Znovu se ozvala hudba, tentokrát jen vokální, píseň o zvoncích… A John se tiše připojil, zpíval střídavě druhý a třetí hlas, jak mu to rozsah dovolil… Ne…

Sherlock naklonil hlavu do strany.

Nešlo jen o rozsah, John si to prostě užíval. Zřejmě se nemohl rozhodnout, co bude zpívat spíš.

Sherlock se neslyšně přesunul ke stěně, opřel se zády a zaklonil hlavu, zavřel oči. Vychutnával si tuhle ukradenou chvilku, rty mírně zvlněné úsměvem.

A John zpíval.

 

… Čich

 

John se protáhl, vstal z postele a roztáhl závěsy, podíval se z okna na střechy Londýna. Obloha byla plná těžkých mraků – že by brzy nasněžilo? Dosud byly ulice smáčené studeným deštěm, ale poslední tři dny se čím dál víc ochlazovalo.

Oblékl si župan, nazul trepky a otevřel dveře, aby sešel dolů do kuchyně –

Skořice.

Hodně skořice.

A spálenina. John potlačil kýchnutí, puch spáleného pečiva štípal. Rychle sešel schody, na posledním se zastavil, zamrkal. Pode dveřmi do kuchyně vězela zhruba dvoucentimetrová škvíra – a pod ní byla podlaha pokrytá skořicovým cukrem. Trochu se z té vrstvy prášilo, zřejmě na zem dopadla teprve před chvílí. Po krátkém zaváhání to vzal John delší cestou a prošel dveřmi do obýváku.

… v němž se vznášel hnědavo-šedý oblak kouře. John okamžitě přeběhl k oknům a otevřel je dokořán.

Zasyčel nadávku a otočil se ke kuchyni, kde evidentně kraloval Sherlock, konzultující kuchař.

„Co to sakra děláš? Chceš se tu udusit?“

Sherlock k němu stál zády, nahrbený nad stolem, ale teď se otočil a usmál se. Na očích měl ochranné brýle, nos měl trochu zarudlý a na rukách latexové rukavice.

„Dobré ráno,“ zazubil se. „Co bys řekl, že dělám? Peču skořicové taštičky.“

„To mě mohlo napadnout,“ zabručel John, přešel k troubě a otevřel ji, plech uvnitř byl pokrytý malými taštičkami, které ani trochu nevypadaly spáleně. „A co ten čoud všude?“

„Hm,“ Sherlock se popuzeně ošil, trhavě pokrčil jedním ramenem. „První dávka se upekla rychleji, než bylo v receptu. Jak jsem to měl předvídat?“

„Jak jsi to měl… Jasně.“ John se naklonil nad stůl, který byl pokrytý víc skořicí než moukou. Prudce kýchl, zalovil v kapse županu a vytáhl kapesník, přiložil si jej před nosem. Sklouzl pohledem na Sherlockovy ruce v rukavicích.

„Víš, že zrovna tohle není obzvlášť toxický, že jo?“ zahuhňal přes kapesník.

„Říká ten, kdo má na nose kapesník,“ prohodil Sherlock a znovu se sklonil ke čtverečku těsta, položil na něj miniaturní kostičku čokolády, jednu namočenou a okapanou rozinku a pak kapsičku opatrně uzavřel, položil ji na volný plech vedle. „To těsto neskutečně lepí. Irituje mě to.“

„Popraš to moukou. A kapesník mám proto, že je to tu přímo zamořené skořicí. Mám ji sice rád -“

Sherlock něco zamumlal.

„- ale to neznamená, že mě v takovém množství nedráždí.“ John se zarazil. „Doufám, že to není příznak počínající alergie.“ Zadíval se na Sherlockův červený nos. Sherlock popotáhl a mírně se zašklebil.

„Pochybuju. Mě to celkem nesnesitelně štípe, přesto jsem schopný pracovat bez masky. A já na nic alergický nejsem,“ dodal pevně, kategoricky zamítal byť jen pochybu o svých slovech.

„Tak proč se s tím pachtíš?“ zeptal se John nevěřícně, zastrčil kapesník zpět – vzduch už bytem celkem proudil, odnášel kouř pryč. Koukl ke koši, na jehož vrchu byly vyhozené určitě tři, a ne jen jedna dávka spáleného cukroví, a přešel k míse, kde se hromadily už povedené taštičky. Jednu si vzal a vložil ji do úst, rozkousl a vychutnával, vydal tiché a uznalé hmmm.

Sherlock mlčel, a tak John k němu zvedl hlavu, slyšel ho vůbec?…

Sherlock se na něj díval, ve tváři klidný a spokojený výraz, pokřiveně se pousmál.

„Celý byt bude vonět ještě dlouho po tom, co dopeču. A ty máš rád vůni skořice,“ pronesl detektiv a sklonil se k další taštičce.

John ho zaraženě pozoroval.

Neměl tušení, co na tohle říct.

 

… Zrak

 

Sherlock chtěl už poněkolikáté rozladěně zavrčet něco o nebezpečných chodnících, ale stejně jako předtím si to rozmyslel a jen se kousl do jazyka (dovednost, jíž ho naučil John. I když John sám o tom neměl ani tušení.). S Johnem doprovázeli paní Hudsonovou na půlnoční. Šli pomalu, protože místo chodníku se v ulicích rozprostíraly dlouhé ledové plochy. Paní Hudsonová už dávno není nejmladší a snadno by se mohla zranit – což jí neřekl, protože John ho také naučil jisté dávce taktu vůči jejich domácí – takže jejich kroky byly krátké a šnečí a nudné. Zamračil se. Když tak nad tím přemýšlí, John jeho chování v posledních letech… nebo spíš měsících skutečně velmi ovlivňoval, ne-li přímo měnil. Koukl po očku po svém doprovodu.

Paní Hudsonová šla po jeho levici, zavěšená do jeho paže, svírala ji těsně u těla, co chvíli se podívala na chodník, než opět zvedla hlavu a kráčela s jistotou, kterou by bez doprovodu sotva měla. Druhou paži měla zavěšenou do Johna, John její ruku, oblečenou do elegantní pletené rukavice, přikrýval tou svojí, občas ji mimoděk pohladil. Očividné gesto, že je John nablízku a připraven dámu chytit, starší žena hrdě ignorovala. Sherlock se tomu pousmál. Zastavili se na přechodu, čekali na zelenou. V tomhle počasí by nebylo moudré riskovat přejetí nějakým projíždějícím idiotem, lepší bude počkat. Zkusmo položil svou ruku na tu její, napodobil Johnovo gesto, ale z nějakého zvláštního důvodu to na ni mělo mnohem silnější efekt. Podívala se na něj a zářivě se usmála, než mu krátce stiskla loket.

Sherlock se zamračil.

Byl rád, že paní Hudsonová kvůli tomu nepronesla něco příšerně sentimentálního. Vlastně… co ho to napadlo, dělat něco takového?

Hmf. To zase ten John.

Sherlock se rozhodl, že milá gesta přenechá svému spolubydlícímu.

Přešli přes ulici a v tichosti pokračovali směrem ke kostelu. John se co chvíli naklonil k paní domácí a něco jí tlumeně říkal, ona občas zamumlala odpověď, z hlasu bylo střídavě slyšet zaujetí, obdiv, strach. Pobavení. To poslední docela často.

Zvedl se ostrý vítr. Sherlock schoulil hlavu mezi ramena, klopy kabátu měl sice zvednuté a kolem krku omotanou šálu, ale ten zatracený kus modré látky byl už tak obnošený, že ani při načechrání dlouho nedržel tvar a jemu foukalo za krk. Nesnášel, když mu foukalo za krk.

Přešli další ulici, stále ještě bez nehody.

Ach, tohle byla tak strašně… nudná… procházka!!!

Tiše zavrčel (tentokrát se tomu neubránil) a rozhlížel se kolem sebe, zda někde nezahlédne aspoň slabý odvar pikantní kriminální činnosti… Jenže až na partu puberťáků pokuřujících trávu v jedné boční uličce neviděl pranic zajímavého. Rozzářené výlohy, přeplácaná výzdoba, blikající Santové, lidé navlečení do absurdních vánočních svetrů, kabátů, čepic, prostě čehokoli, co popíralo existenci zdravého rozumu a zesměšňovalo půlku města. Povzdechl si. Kdyby si před tím, než vyšli, lokl něčeho ostřejšího, zcela jistě by mu všechen ten červeno-zlato-zelený balast v záři světel nepropaloval sítnici.

Ale kdyby se napil něčeho ostřejšího, mohl by mít – byť drobné – potíže s rovnováhou.

Krátce přitáhl paži, do níž byla paní Hudsonová zavěšená, k tělu, než se opět probral a uvolnil sevření. Paní Hudsonová se Johnovi zrovna svěřovala s nějakou vánoční historkou, takže k Sherlockovi jen vzhlédla, ale když v jeho obličeji nenašla nic podezřelého, věnovala se dál Johnovi.

Chmmm…

Ještě pár minut a budou na místě.

Proti nim kráčela hlučná skupina mužů, paní Hudsonové na okamžik vázl krok. Sherlock se rozhlédl a pak jemně změnil směr, vedl je boční ulicí, aby celou skupinu minuli. Blaženě se nadechl. Tady bylo pro jeho přetažené oči klidněji. Čím dál šli, tím víc ubývalo kýče a nahradila ho jemná a decentní světýlka, o nichž i on musel uznat, že jsou pěkná. Nahlas by to samozřejmě nepřiznal.

Paní Hudsonová se zastavila. Tázavě se na ni zahleděl, než mu došlo, že teď mluví k nim oběma. Odmáčkl ve své mysli pomyslné tlačítko Ztlumit a začal vnímat.

„To je tak pěkná ulice, kdybys nás sem nezavedl, Sherlocku, ani by mě nenapadlo tudy jít!“ Sherlock si pomyslel něco o tom, že by nebylo vhodné, aby tudy jinak chodila sama… Decentní výzdoba stranou, tahle ulice nebyla natolik frekventovaná, aby se čas od času nezaplnila pochybnými existencemi. „Podívej se na ta světla, není to krása? Snad bychom mohli příští rok také pořídit nějaká jemnější, přece jen je té červené dost a dost -“

Sherlock opět zmáčkl tlačítko ztlumit a ponořil se do blaženého ticha. Oči měl přece jen otevřené, takže si chvíli vychutnával hezký výjev. Když ho po nějakých pěti vteřinách omrzel, začal podrobněji zkoumat okna a děj za nimi, tak příhodně nasvětlený vánočními stromky a svíčkami.

Paní Hudsonové zazvonil mobil. Oba muži ji pustili a ona se začala přehrabovat v kabelce, pohlédla na displej a s omluvou se vzdálila pár metrů od nich. Sherlock rychle zastrčil obě ruce do kapes.

„Co vidíš?“ zeptal se John, najednou blízko něj. Sherlock po něm kmitl pohledem a zarazil se. John se zvědavě díval směrem k rozsvíceným oknům, i k těm neosvíceným, až nakonec koukl po detektivovi. Sherlock se nedokázal podívat stranou, na jazyku ho pálila odpověď, ale nebyl sto ji formulovat nahlas.

Vidím potenciál, vidím odvahu, vidím sílu, o které se mi ani nesnilo. Vidím člověka, pro něhož bych zemřel. Chtěl bych pro něj být něco víc.

Sherlock při té poslední myšlence zkameněl.

„Vidím,“ začal pomalu, John se zmateně zamračil, „spoustu… běžných životů. A uprostřed vší té nudy a normálnosti je něco… úžasného,“ zakončil s pootevřenými ústy, oči přimhouřené – co že to vlastně teď přiznal?…

John mírně naklonil hlavu do strany a vědoucně se usmál, očima propaloval Sherlocka, jako by přemýšlel nad tím, zda měla jeho odpověď nějaký skrytý smysl, nebo ne.

„Vážně?“ zeptal se řečnicky a pohlédl nahoru. Chvíli mlčeli, poslouchali vzdálený šum města, auta, sirény, lidi, a blízko nich paní Hudsonovou, než se John krátce a tiše uchechtl.

„Chceš říct, co vidím já?“ řekl pak a podíval se znovu na Sherlocka, který bůh ví kdy na něj začal zírat, nebo snad ani zírat nepřestal?

„Hm?“ Sherlock pozvedl obočí.

„Vidím,“ začal John a pozvedl ruku dlaní vzhůru, „že sněží.“ Sherlock zamrkal, sklouzl očima na Johnovu koženou rukavici, na níž se zlehka snášely sněhové vločky.

„Skutečně,“ přitakal Sherlock zbytečně a znovu sklouzl pohledem k Johnově tváři, tak nějak pokojné, zatímco pozoroval krystalky ledu na své dlani.

 

… Hmat

Ach, Vánoce, ach, dárky, ach, pane bože, ušetřete ho přece někdo…

Sherlock se dnes v noci poctivě snažil usnout, ale nešlo to. Několikrát se mu podařilo vyprázdnit svou mysl a zaplnit ji nesmysly, které se mu před očima míhají obvykle tehdy, když se propadá do spánku, jenže pak se pokaždé objevila myšlenka na Johna a Vánoce a taky fakt, že tyhle svátky prostě tráví společně, a Sherlock byl v tu chvíli zase úplně čilý a zíral do tmy. V půl čtvrté ráno se posadil na posteli, župan oblečený, téměř vyrazil do obývacího pokoje k pouzdru s houslemi… To přece nemůže udělat. Slíbil si, že jako takový vánoční dárek dá Johnovi týden klidu.

Že mu takové předsevzetí mělnilo nervy na prach, je věc vedlejší.

Ztrápeně zafuněl, zvedl se z postele a přece jen došel do obýváku, zastavil se uprostřed místnosti, obvyklé šero ustupovalo červenému osvětlení jejich stromku, jinak žádné lampy nesvítily. Obrátil se, zašel do kuchyně a uvařil si čaj, vrátil se s ním do pokoje a posadil se do Johnova křesla, aby lépe viděl na stromek. Po chvíli ticha, protknutém jen tikotem hodin z kuchyně a knihovny, uchopil šálek a upil, zašklebil se. Nikdy mu čaj nechutnal tolik, jako když mu jej uvaří někdo jiný.

Jmenovitě John.

Odložil šálek a nechal klesnout hlavu nazad, opřel se o opěrku a pootočil hlavu do strany, až byl tváří přitisknutý k hrubé vlněné dece. Trochu štípala a škrábala, ale taky voněla po Johnově šampónu -konec konců, tohle bylo jeho křeslo a tak neslo stopy po svém uživateli. Roztáhl prsty na rukou a pomalu jimi hladil vroubkované polstrování. Stiskl pevné područky a tiše se uchechtl. Pane bože, tohle ale byl starý krám, prosezený na špatných místech, opěrka zad byla hrozně nepohodlná, člověk měl pocit, že se do toho křesla propadá – a na druhou stranu, jako by ho ten kus nábytku rovnou vyhazoval, jak jen v tom mohl John sedět?

Sherlock se několikrát zavrtěl, pak se zafuněním zvedl obě nohy a bosými chodidly se opřel o sedák. I tady byla látka opotřebovaná.

Ode dveří se ozvalo odkašlání a Sherlock sebou trhl, až nadskočil, rychle se ohlédl za sebe.

V tmavě červeném světle stál John, na sobě huňatý župan děsivého motivu, který v tomhle šeru naštěstí nebyl příliš vidět.

„Jak dlouho už tam stojíš?“ zeptal se Sherlock a John pokrčil ramenem (pravým, levé měl po noční procházce pořád dost ztuhlé, uvědomil si Sherlock) a došel k Sherlockovu křeslu, do něhož se posadil.

„Nějakou chvíli ano.“

„Musel jsi tam být už když jsem sem přišel já. Neslyšel jsem tě sejít,“ poznamenal s mírnou nejistotou Sherlock.

Nepatrné přikývnutí.

„Nemůžu spát.“

Sherlock ho přejel přimhouřeným pohledem – ale žádné známky noční můry nenašel.

„Hmmm,“ zabručel rádoby vševědoucně. John poposedl a zamračil se.

„Jak v tomhle můžeš sedět -“

„Právě jsem přemítal nad tím samým,“ poznamenal pobaveně Sherlock, John se uchechtl.

Chvíli mlčeli, dívali se jeden na druhého. Johnova tvář byla z větší části zastíněná, z druhé části rudá, světýlka se teď pomalu rozzářila a zase ztlumila, pak se začala v klidném tempu rozsvěcovat každá třetí žárovka.

„Tak… co kdybychom si dali dárky? Když už tu sedíme.“

Sherlock zamrkal. Odkašlal si.

„Jenže já -“ začal váhavě a John ho přerušil.

„Já vim, že pro mě nic nemáš, ale já pro tebe jo.“

Sherlock potlačil osten dotčenosti, nakonec stejně promluvil.

„Dávám ti týden klidu,“ řekl trochu trucovitě. John pozvedl obočí, než mu svitlo a on se široce zazubil.

„Aha. Tak proto. Žádná hra na housle?“

„Hm,“ přitakal uraženě Sherlock.

„To je škoda. Teda ne že by mi chybělo vrzání a stupnice. Ale jinak rád poslouchám. I v noci. Někdy. Ty klidné skladby,“ dodal honem a umlkl.

Sherlock se to snažil přebrat, ale netušil, co z toho přesně vyvodit. Jako už tolikrát, když šlo o Johna.

„Bolí tě rameno,“ řekl do prodlužujícího se ticha Sherlock.

John si povzdychl a nahrbil se. „Děsně. To ten mráz,“ dodal podrážděně.

Sherlock beze slova vstal, dřepl si u krbu a zapálil kupku dříví, co tam byla připravená na podpal. Když se oheň trochu rozhořel, vstal a vyhrnul si rukávy županu.

„Namasíruju tě,“ pronesl rozhodně a tak nějak slavnostně.

John, jehož oči teď osvětlovaly také měňavé plameny z krbu, ho klidně pozoroval, než pomalu přikývl.

„Tak jo.“

Sherlock rázně sundal polštář z Johnova křesla a položil jej na zem před své křeslo. John se posadil na zem a Sherlock ho obešel, sedl si, ruce mírně pozvednuté, náhle docela studené.

John si povolil župan, vyvlékl z něj ruce a trochu nejistý se zarazil.

Sherlock pochopil. Pomalu vztáhl dlaně k Johnově levé lopatce, zakryté tričkem, konečky prstů zatím zlehka přejížděly v místech, kde musela být stará jizva po průstřelu, než se přesunuly k šíji a ztuhlým svalům. Sherlock jemně stiskl a John se okamžitě uvolnil, opřel se o křeslo mezi Sherlockovýma nohama. Jeho paže hřály Sherlocka na lýtkách.

John občas vydal spokojený povzdech, jak ho Sherlock masíroval, a Sherlock fascinovaně naslouchal, dychtil po příštím okamžiku, kdy Johnovi natolik uleví, aby opět opojeně vydechl.

„Mohl bych…?“ zeptal se Sherlock, když mu přišlo, že Johnovo tričko na spaní spíš překáží, než aby chránilo jejich sdílené nejistoty.

John si beze slova stáhl triko přes hlavu a opět se opřel. Díval se do plamenů, nebo na zem mezi svá chodidla, klidně dýchal, a Sherlock ho masíroval.

Hebká kůže, na několika místech maličko hrubší, sušší, v místě jizvy úplně sametová, i když zvrásněná tkání, s níž se John nenarodil. Sherlock si ani neuvědomil, kdy přestal masírovat a kdy se začal jen dotýkat.

„Nikdo, kromě mých doktorů, se jí nikdy tak pečlivě nedotýkal,“ pronesl do ticha John.

Sherlock ustal v pohybu, čekal, netušil, jestli je to pokárání, nebo jen myšlenka pronesená nahlas.

„Můžeš. Nevadí mi to. I když jsem myslel, že… mi to bude vadit.“ John byl zřejmě sám překvapený.

Sherlock nehodlal promarnit příležitost. Znovu se pustil do průzkumu. A když mu přišlo, že proteď zjistil dost, přesunul prsty na krk, ukazovákem klouzal po páteři dolů… než obrátil směr a doputoval až na kraj Johnových vlasů, zaváhal… a zajel prsty do vlasů, byly o tolik kratší než ty jeho, svými dlouhými prsty vískal Johna v týle… A John ho nechal.

 

… Chuť

Po nějaké době se John na polštáři na podlaze ošil, a pak znovu, než s povzdechem prohlásil: „Asi mi zdřevěněl zadek. Musím si stoupnout.“

Sherlock očarovaně odtáhl ruce, bříška prstů rozehřátá dotýkáním se, trochu omámeně se na ně zadíval. Vypadala docela obyčejně, žádné viditelné stopy po tom, že hladil Johna ve vlasech.

John ztuhle došel ke stromečku a zasmál se.

„Tak úžasně jsi mi rozmasíroval rameno, abych tu teď kulhal jako nadrbanej kačer.“ Znovu se zasmál, než mu úsměv trochu zhořkl. „Jsem fakt starej,“ dodal omluvně, předklonil se a vylovil mezi několika balíčky jeden, s nímž se vracel zpět k Sherlockovi.

„Nesmysl. Tohle by se ti stalo, i kdyby ti bylo dvacet.“

„Jasně, dolní dutá žíla a to všechno. To je fuk. Ale stejně.“ John natáhl ruku s balíčkem a John si jej od něj vzal.

„Trvám na tom. Nejsi starý.“ Sherlock ho propaloval tak nějak intenzivním pohledem, jako by se Johnovi snažil vtlouct do hlavy nějakou životně důležitou informaci. John přešlápl a pak se usmál.

„Jak myslíš.“ Posadil se do svého křesla.

Sherlock se zadíval na dárek. Byl pečlivě zabalený, chvilkový pocit radosti rozkvetl někde u srdce – než ho napadlo, že se o balení mohla postarat dárková služba… Jenže pak si všiml drobného ohybu na lepence; ne, tohle vážně balil John. A dal si záležet. Hřejivý pocit byl zpět.

Stáhl stuhu a rozbalil papír a našel… Šálu. U kohokoli jiného by se nad tak očividně prostým a nudným dárkem hlasitě ozval, jenže tohle mu dal John. Znal Sherlocka líp než kdokoli jiný, mohl vymyslet spoustu různých dárků, originálnějších, všechny by Sherlock přijal s radostí… Proč mu dal šálu?

„Ta modrá, co tak rád nosíš, je v hrozným stavu. Vyhoď ji. Hm. Nebo taky ne. Jestli ji máš třeba… od mámy nebo tak. To já jen. Myslel jsem. Že bude lepší nějaká nová. Tahle bude určitě pěkně hřát.“

Sherlock přestal přemítat nad obyčejností, když si uvědomil, že John mu tohle nekoupil proto, že se nenamáhal vymyslet něco lepšího. Chtěl, aby mu bylo teplo.

To ho podivně… dojalo. Což ho zmátlo a popudilo, odkašlal si.

„E-hm… Děkuju. A ne, tu starou nenosím z nějakého sentimentu, nebo tak,“ zamračil se rozhodně. „Tuhle budu nosit rád. Hm.“ Polkl a podíval se na Johna, který si k němu klekl a ruce mu položil na ty jeho, svírající úplně novou, hebkou, modrou šálu.

„Tak ji zkus nezničit ještě dřív, než si ji omotáš kolem toho svýho dlouhýho krku,“ řekl John tiše a opatrně uvolnil Sherlockovy sevřené prsty.

Vzal jeho ruce do svých a hladil je palci a pak se naklonil a najednou se k němu Sherlock nakláněl taky a přistihl se, jak si olízl rty a John ho napodobil a pak Johna políbil a mrazilo to po těle a hřálo to u srdce a chutnalo to…

Chutnalo to… Sherlock se v políbení pousmál, John spokojeně vydechl.

Chutnalo to úchvatně.

 

 


 

Advertisements

22 komentářů Přidejte váš

  1. Katrin napsal:

    Tato poviedka je ako pohladenie, mam ju rada a citam ju uz niekolky raz

    1. miamam napsal:

      To me vazne moc tesi ♡♡♡ diky! 🙂

  2. Desire napsal:

    Ach. To je fakt nádherné.
    Děkuji moc.
    Den hned vypadá úplně jinak. :))

  3. Tereza napsal:

    Musím se přiznat: chodila jsem na tuhle stránku každý den, abych se koukla, jestli náááhodou úžasná Miamam nenapsala nějakou vánoční povídku (protože všechny předchozí byly perfektní). Ani si neumíš představit tu radost, když jsem dnes měla možnost začíst se do tohohle parádního, něžného, vánoční atmosférou naplněného fluffu. Úžasné. Díky 🙂

    1. miamam napsal:

      Newslettery mailem jsou docela spolehlivé, jestli si chceš třeba ušetřit tu „napínavou“ chvilku, kdy se ti načítá stránka… 😀 Stačí se úplně dole zapsat mailem a budou ti upozornění na nové články chodit do mailu 😛
      Jsem ráda, že se líbilo a že tě to tak rozněžnilo 🙂 Díky

  4. PharLap napsal:

    Tolik nadherne vanocni atmosfery si snad ani nezaslouzim 😀 Roztekam se jako kousek masla a moc ti za to dekuji. Bylo to prekrasne, sladke, hrejive… Ah… :3

  5. Liss napsal:

    Sladké, sladké, sladké 🙂 Mio, Ty víš jak nás potěšit 🙂 Měla jsem pocuchané nervy ze školy (zápočty, školení na certifikaci), ale teď mi je mnohem lépe. Vánoce každý prožívá jinak, ale hlavní je trávit je s těmi, které máme rádi. A Sherlock s Johnem si už k Vánocům dali ten nekrásnější dárek- sami sebe. Líbilo se mi to plynulé uvědomění, ačkoli to vypadá, že John měl už nějakou dobu jasno a jen nechával prostor Sherlockovi. Snad ti dva budou mít takovéto Vánoce nejen jednou v roce 🙂 (Prosím prosím o další „nášup“!) :))

    1. miamam napsal:

      No jó, když já letos neměla nějak chuť na něco dramatického… Spoustu drámy zažívám jinde, tak trochu klidu a ňufání. 🙂 Díky 🙂

  6. kratula napsal:

    Tak to bylo kouzelné, jemné a křehké! Nikoliv přehnaně, ulepeně sentimentální. Krásné!

    1. miamam napsal:

      chi… děkuju 🙂

  7. katka napsal:

    ach tak teď zrovna se cítím dojatá a tleskám , nádhera jak umí být pět smyslů romantických

  8. squire napsal:

    Tak to bylo sladký jak to cukroví!!

    1. miamam napsal:

      No já vim 😀 Ale to byl tak nějak cíl 🙂

  9. Leylon napsal:

    Ach, mia… ani netusis, co si pre mna spravila v den, ktory bol pre mna tak sakramentsky citovo narocny… dakujem. Zrazu je mi prijemne teplo a idem spat s pocitom pokoja… sentiment je dobra vec. Obcas neuveritelne bolestiva ale pri Sherlockovi a Johnovi… prava vianocna krasa. Dakujem 😉

    1. miamam napsal:

      Děkuju za krásný komentář, Leuško 😉

  10. Little Britophile napsal:

    Krásné. Nádherné. Roztomilé. Úžasná povídka, která mě konečně uvedlo do správné vánoční nálady, děkuji! 😀

    1. miamam napsal:

      To jsem moc ráda, že to mělo takový efekt :3 😉 Díky

  11. helsl napsal:

    Ježíši, to je krása! Nejvíc mě dojalo, jak Sherlock pekl, protože John má rád vůni skořice, to bych do něj neřekla, že dokáže být tak milý. V tom je tolik lásky, zvlášť od něj. Vůbec celé je to nádhera, děkuju, jsi fantastická.

    1. miamam napsal:

      Já ho v tomhle pečicím módu měla v hlavě už dlouho, tak teď jsem to konečně upotřebila 😛 Jsem ráda, že se líbilo, díky 🙂

  12. Yuki-chan napsal:

    Od začátku jsem se pozvolna rozplývala nad jejich vnímanými maličkostmi… někde u začátku poslední části …Chuť, mi uteklo rozněžnělé „Kluci…“ a na konci jsem měla spokojený úsměv.
    Tohle je tak krásně jemné a Vánoční… poklidné a přece tak silné ohledně pocitů a citů…
    Díky, Mio… 🙂 Moje ztrápená duše tohle potřebovala, aniž by to věděla 😉

    1. miamam napsal:

      Je fajn, že jsi v tomhle kousku našla potřebný balzám na duši 🙂 Děkuju :3

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s