PharLap: Sladké sny, Johne…

 

Poznámka autorky:

Tento smutný vánoční příběh vznikl s laskavou pomocí mého přítele, jenž mi pomohl přiblížit si Johnovu reakci v tak bolestivý okamžik, jenž se tu odehrává, a proto ji věnuji právě jemu.

Neskutečně moc tě miluji a nikdy nepřestanu. Děkuji, že jsi přinesl světlo do temnoty…

Snad se bude líbit. A to nejen tobě, ale i všem ostatním, kteří si našli okamžik, aby si tento příběh přečetli.

Přeji vám nádherné svátky a hodně štěstí do nového roku.

S láskou,

PharLap

 

 

Sladké sny, Johne…

 

 

John měl odjakživa rád Vánoce. Už odmalička miloval tu sváteční atmosféru, vůni domácího cukroví a melodické písničky. Miloval zdobit dům lesklými řetězy a zářivými světélky připomínajícími noční hvězdy a chodit do centra na punč. Miloval všechno, co mělo alespoň nepatrnou spojitost s tímto svátečním obdobím. Miloval, až do teď.

Byl to už víc než rok, co Sherlock zemřel. Vlastně to byly první Vánoce, které si po jeho smrti vůbec pamatoval. Ty úplně první ho minuly bez sebemenšího povšimnutí a zájmu. Trávil celé dny doma, jediným přístupem k vnějšímu světu mu byla věčně zatemněná okna Baker Street, která bez kapky zájmu míjel, když si zrovna šel uvařit čaj nebo sníst toast, aby nepomřel hlady zas tak rychle, a jindy upovídaná paní Hudsonová, která mu chodila dokonce i několik dnů nakupovat, když toho sám nebyl schopen.

Abychom mu ale nekřivdili, nebyl celé týdny jen zavřený v bytě a neplakal každou noc, dokud neusnul, jako nějaká křehká romantická kráska, která se každým okamžikem chystá buď zabít, nebo se zamilovat do někoho jiného. Byl zlomený, ale byl to i voják, dokázal se se smrtí smířit. Znal ji jako svou starou známou. Byl ve válce, viděl hrůzostrašné věci, přátelé mu umírali před očima, někteří chlapci, dokonce mladší než on, přímo pod jeho prsty, když vypršel jejich čas. Nikdy mu ale nezemřel někdo, koho miloval. Nikdy, až teď.

John strávil několik týdnů naprosto odříznutý od světa, ale pak znova začal chodit do práce a na první pohled fungoval jako normální člověk, protože tak to normální lidé dělají. Odešel ze St. Bart‘s, (což bylo víc než samozřejmé) a našel si práci jako obvodní lékař na druhé straně Londýna. Už nikdy nechtěl projít kolem toho zpropadeného místa. Už nikdy nechtěl pomyslet na to, jak jeho nejlepší přítel a vlastně i člověk, kterého miloval nejvíc na světě, letí vstříc tvrdým dlažebním kostkám, protože v těch místech nedokázal myslet na cokoliv jiného. Nechtěl zapomenout na Sherlocka, on určitě nepatřil mezi ty, na které by se mělo zapomenout, ale zároveň si už nikdy nechtěl vzpomenout na ten nekonečně bolestivý konec. Jeho konec. A takhle se mu to docela dařilo.

 

Nicméně, už to bylo víc než rok, a tak paní Hudsonová usoudila, že už toho bylo dost a společně s Lestradem a Molly se rozhodla uspořádat vánoční večírek. Trochu zlepšit Johnovi náladu a přivést ho na jiné myšlenky v tomto těžkém období. Vyzdobili Baker Street, světýlka, řetězy, snažili se, jak jen mohli, aby na Sherlocka alespoň na chvíli zapomněl. No, John si jen oblékl svůj vánoční, modro-červeno-bílý svetr ve znamení, že se snaží (a opravdu se snažil), ale vlastně celý večer strávil ve společnosti stále poloprázdné sklenice červeného vína a Gregovým suchým vtipům se nesmál ani tak málo, jako kdysi. Neklamný důkaz hluboké deprese, v níž od Sherlockovy smrti vězel. A co víc, nemohl si pomoct, ale byt vypadal přesně tak, jako na jejich poslední společné Vánoce. Stejně ověšené zdi, stejně rozestavený nábytek, všechno na chlup stejné. Člověk by řekl, že i prach zůstal v naprosto stejném stavu jako tehdy. Dokonce i ten zpropadený svetr. Nejradši by ho rituálně spálil letlampou, co je tak šikovně schovaná pod umyvadlem, kdyby mu i to nepřipomínalo Sherlocka.

 

A tak, když odbila jedenáctá hodina a všichni odešli, John se posadil zpátky do svého křesla, pohladil opěradla vybledlá vrstvou prachu a zahleděl se do tmy za kožené křeslo a okno, za nímž padal sníh, přesně jako tehdy. S povzdechnutím si dolil sklenici a přivřel rozbolavěné oči …

 

&A&

 

Probudil ho zvuk houslí. Silent Night? Kdo z těch, které zná, ještě umí hrát na housle, sakra?!

 

„Musíš mě vždycky budit zrovna takhle, Sherlocku?“ hlesl rozladěně a otevřel oči. Sherlock stál u okna a smyčcem hladil struny. Zpívaly láskou, dýchající z toho lehkého klouzavého pohybu.

 

„Omlouvám se, že jsem tě probudil, Johne,“ řekl a otočil se na něj. John jen vyskočil z křesla a shodil skleničku na zem. Roztříštila se o podlahu a víno společně s drobnými střepy se rozprsklo do všech stran.

 

„Všechno je v pořádku, Johne. Nic se neděje. Chce to klid,“ usmál se poněkud nervózně a položil housle na stolek pod oknem, smyčec opatrně vedle nich.

 

„Není. Nic není v pořádku.To ty… Ty bys tu neměl vůbec být!“  John se ustrašeně podíval na hodinky. Půlnoc. Uběhla hodina od chvíle, kdy všichni odešli. Zkusil se štípnout do ruky, ale bolela i tak. Žádný důkaz, jen slabá a nesmírně tupá bolest. Klidně mohl mít i neskutečně živý sen. Míval takové.

„A přece tu jsem. Překvapivé, že?“ Sherlock se jemně usmál.

„Něco z toho všeho musí být sen. Zemřel jsi. Viděl jsem tě umírat. Truchlil jsem za tebe celou tu dobu. Vím, že to bylo skutečné. Bolelo to. Stále to bolí…“

„Moc se omlouvám, Johne…,“ řekl Sherlock a přiblížil se k němu, aby mu položil dlaň na rameno. John ale jen uskočil a napřáhl ruku proti němu, slabé gesto obrany, jako by byl Sherlock vlkodlak a právě vyšel měsíc v úplňku. Všechno způsobené tou jedinou větou zvěstující další utrpení.

„Stůj! Drž hubu a odpověz, až na co se tě zeptám! Děláš si ze mě jenom prdel, nebo jsi sem opravdu nakráčel přímo na Štědrý den jen proto, abys mi řekl, že, kurva, vůbec nejsi mrtvý?!“

 

Na to se Sherlock se jen mírně nahrbil, složil si ruce téměř křečovitě na břiše a stáhl rty do úzké štěrbiny, než s bolestí v očích sklonil hlavu a zašeptal jen tak mimochodem.

 

„Ale já jsem mrtvý, Johne.“

 

Než vztek stihl nahradit totální duševní a emoční kolaps, po kterém by jistě skončil v jednom ze zdejších psychiatrických zařízení, John se uvolnil. Musel to být sen. Nic jiného to nemohlo být… Sherlock byl mrtvý. Viděl, cítil, věděl, že je Sherlock mrtvý. Nechtěl hledat důkazy. Kdyby je našel, sen by se rozplynul. Nechtěl, aby se rozplynul. Z nějakého důvodu dostal ještě chvilku, tak ji hodlal využít…

 

„Takže tohle je jen sen?“ zeptal se a postavil se ke krbu, pohled upřený na osobu choulící se do sebe jen pár metrů od něj. Byla tolik skutečná…

„Ano.“

„A až se probudím, budeš pryč,“ konstatoval spíš pro sebe.

„Bohužel.“

„Nechci, abys odešel.“

„Já taky ne, Johne, ale přišel jsem se rozloučit. Tohle není žádná přetvářka ani povedený trik. Je to jen sen, věř mi. Dostal jsem jen jedinou noc, abych napravil, co jsem nestihl. I když spíš jen pár hodin, abych to upřesnil,“ protočil oči tím svým způsobem ve smyslu ‚I tam nahoře je to banda plná idiotů‘ a posadil se do svého křesla. Pohladil opěradla, přesně tak, jak to dělával, ale bylo v tom i cosi jiného. Jako by si užíval možnosti se jich znova dotknout, naposledy…

„Proč až teď?“

„Nemohl jsem dřív. Chtěl jsem, věř mi…“

„Snažím se.“

„Promiň. Nevěřil bych ani slovo, být na tvém místě.“

 

Sherlock se předklonil a zabořil hlavu do dlaní. Nechal vlasy protékat svými dlouhými prsty.

 

„Nevím, co mám dělat. Je to strašné. Ty se musíš cítit strašně. Jsem přece mrtvý. Neměl bych tu vůbec být. Musí tě to strašně bolet. Bolí, že ano? Nechci ti způsobovat další bolest. Ne znova…“

„Netrap se tím, jsem v pořádku,“ usmál se John. Řekl to s absolutním klidem v očích, a ačkoliv to bylo k podivu, i v jeho mysli bylo naprosto klidné a smířené ticho.

 

„Co chceš slyšet?“ zvedl Sherlock tvář z dlaní.

„Proč jsi to udělal? Proč jsi chtěl, abych to viděl?“

„Moriartyho někdo musel zastavit…“

„Mohl jsi ho zastavit určitě i nějak jinak.“

„Nemohl.“

„Já vím, že ano!“

„Zabili by tě! Tebe i Lestradea a paní Hudsonovou. Zabili by vás, kdybych se nezabil sám!“ vzlykl a silně sevřel prsty ve svých vlasech.

 

John jen zalapal po dechu. Tohle nevěděl. Nikdo to nevěděl. Poslední tajemství mezi Jimem a Sherlockem. A oba si ho vzali s sebou do hrobu…

 

„A proč jsem s tebou chtěl mluvit? Proč jsem chtěl, abys to viděl? Všichni si museli být jistí, že jsem skutečně zemřel, že jsem se z toho nějak nevyvléknul. Dokázal bych to, kdybych věděl, co má v úmyslu, kdybych to jen tušil… Byl jsem strašný idiot. Strašný, egoistický idiot, přesně tak, jak to všichni říkali… Ty jsi byl dokonalý důkaz, že jsem smrti neunikl…

Navíc jsem nechtěl být sám. Byl jsem sám tak strašně dlouho… Nechtěl jsem sám i umírat.“ V Sherlockových očích se ve světle krbu zaleskly slzy.  „Jsem zaseknutý v tom okamžiku a dnes vím, že to byla strašná chyba. Udělal jsem jich spoustu, ale tahle byla největší. Nikdy jsem to po tobě neměl chtít…“

 

Tohle nebyl Sherlock, kterého John znal. Byl daleko otevřenější, a ačkoliv skutečný a dýchající v podstatě už dávno nebyl, byl daleko lidštější. Uznával své chyby, litoval svých činů, omlouval se, a co víc, z celé jeho bytosti dýchala láska. Z jeho slov, skrytá mezi řádky, vetkaná do tónu hlasu, uzamknutá v slzách dopadajících na podlahu, z prstů křečovitě svírajících prameny bolestí a hlavně z celé té myšlenky. Přišel se rozloučit s ním, s nikým jiným.

 

„Jsem rád, že naše poslední společná slova nebyla ta hádka.“

„Cože?“ zeptal se Sherlock a upřel pohled na hořící krb. Nechtěl, aby ho John viděl plakat. Alespoň v tomhle byl pořád svůj.

„Ta hádka. Řekl jsem ti, že jsi bezcitný stroj, než jsem odešel za paní Hudsonovou. Myslel jsem, že je zraněná. Jsem vlastně šťastný, že jsem s tebou mohl ještě naposledy mluvit…“

 

Sherlock se usmál a vytřel si slzy z očí.

 

„Ještě jednou se omlouvám. Je mi to všechno strašně líto…“

„Už je to v pořádku. Jsem s tím tak nějak smířený. Nezlobím se na tebe,“ řekl John, a představte si to, usmál se. Skutečně s tím byl najednou smířený. Všechno najednou dávalo dokonalý smysl. Nic Sherlockovi nezazlíval, chápal ho. Věděl, že by to udělal stejně, kdyby byl ve stejné situaci. Chtěl by slyšet Sherlockův hlas ještě jednou, naposledy…

 

„Děkuji ti, Johne,“ řekl a usmál se také. Najednou byl neskutečně uvolněný.

„A teď, víš co? Pojďme si povídat o něčem méně… smutném, co říkáš? Nechci promarnit ani okamžik!“

 

Sherlock se usmál, skutečně usmál, a začal vyprávět. Povídali si celou noc, vzpomínali na společné případy, mluvili o tom, jaké je to zemřít, a podobně. A John se dozvídal stále víc a víc. Nejen o oněch případech a životě po smrti, protože Sherlock se o nich rozpovídal o něco víc, než míval ve zvyku, ale i o Sherlockovi samotném. Četl v něm jako v otevřené knize a tak nějak si znova připomínal, proč se do něj tehdy zamiloval. Znova mohl slyšet jeho hlas, znova cítil tu kouzelnou energii, která z něho doslova sálala, ať už dělal cokoliv. Znova vyplňoval svou přítomností celou místnost, která se už celé dlouhé měsíce zdála prázdná. Alespoň v Johnových očích… A najednou to tu bylo znova. Baker Street znova nalezla svou duši. Střepy se znova poskládaly do uceleného obrazu. A ten byl tak nějak krásnější než kdy dřív. Možná to bylo tím, že se část střepů měla už dávno navždy ztratit v nenávratnu a nějakým zázrakem nalezla poslední šanci ukázat svůj obraz předtím, než bude na dobro zapomenut. A když se hodiny až nebezpečně blížily k páté hodině ranní, Sherlock se protáhl a smutně vstal.

 

„Ty už musíš jít?“ zeptal se John.

„Říkal jsem, že mám jen pár hodin. Můj čas za chvilku vyprší.“

„Probudím se ještě?“ tahle myšlenka ho pronásledovala od okamžiku, co uviděl Sherlocka.

‚Probudím se ještě, nebo jsem už prostě umřel?‘

„Postarám se o to, aby ano,“ usmál se Sherlock a přistoupil až k posmutnělému Johnovi. „Můžu něco udělat ještě předtím, než odejdu?“

„Samozřejmě.“

„Už dlouho předtím a poslední dobou čím dál víc přemýšlím, jaké by to bylo políbit tě. Nikdy jsem ale neměl dostatek kuráže to udělat. Chci tě políbit. Můžu?“ zašeptal a s každým dalším slovem se víc a víc přibližoval k Johnovým rtům a rozechvíval je vrnivým tónem svého hlasu. John cítil jeho vůni, jeho teplo, jeho dech. A tak zavřel oči a pootevřel rty. Sherlock ho jemně pohladil po tváři a něžně přitlačil své rty na jeho. Nebylo to vášnivé a nespoutané. Bylo to láskyplné, zkoumavé. Snažili si to vyrýt do paměti, nezapomenutelně zapsat do duše, aby tento okamžik přetrval věčnost. Aby jejich láska překonala věčnost. Johnovi se po tváři skutálely dve osamělé slzy.

„Miluji tě. Vždycky jsem tě miloval, ačkoliv jsem ti to nedával nějak viditelně najevo. Snad jsi konečně poznal, jak moc. Co všechno jsem pro tebe ochotně obětoval… Měj krásný život a nezapomeň na mě. Já na tebe nikdy nezapomenu. Změnil jsi mi život. Byl jsi to nejlepší, co mě kdy potkalo. Jen je mi líto, že jsme neměli víc času. Všechno bych změnil, kdybych měl tu moc… Ale teď… dobrou noc a sladké sny, Johne…,“ zašeptal a s posledním úderem hodin a sotva postřehnutelným zábleskem záře se rozplynul v jemný blyštivý prach, ne zrovna nepodobný jemnému sněhu dopadajícímu za okny.

 

&B&

 

Když se John probudil, bylo šest hodin ráno. Na zemi se válela roztříštěná sklenička od vína a všechno nasvědčovalo tomu, že to byl jen sen. Určitě byl. Ale všechno najednou bylo správně. John byl pořád smutný, to ano, ale najednou mnohem méně. Necítil žádnou zášť ani vztek. Byl smířený. Odpustil Sherlockovi, a konečně, po tak dlouhé době, byl schopný začít nový život. Skutečně začít. Nemyslete si ale, že zapomněl. Nikdy nezapomněl. A tak, když dnes budete procházet okolo hřbitova a na jednom z náhrobků naleznete jméno John Hamish Watson, hned vedle náhrobku z černého mramoru posázeném zlatými písmeny, si můžete pod smutnými daty přečíst jedinou větu.

 

Nestojí tam nic o tom, že byl válečný veterán ani výborný lékař. Nic o jeho zásluhách. Náhrobní kámen chladně zvěstuje jedinou větu plnou lásky, které nedokáže pojmout žádné lidské srdce. Proto jsou na ni vždycky dvě.

 

Ten, který na věčnost miluje vítr.

 

Protože to Sherlock byl. Vítr. Silný a svobodný…

 

 


 

Reklamy

21 komentářů Přidejte váš

  1. Sherlock Holmes junior napsal:

    Oh PharLap! Nechapu jak si mohla neco tak neskutecne uzasneho napsat. POKLONA! Smekam.

    1. PharLap napsal:

      Děkuji mnohokrát 😀 🙂

  2. Jimmy napsal:

    Páni, tohle pro mě byla dokonalost sama… Něco tak dobře napsaného, to… Prostě WOW, to je asi tak všechno, co teď dokážu ze sebe dostat…Wow… Moc děkuji za tak krásný a hluboký zážitek. Byla to vážně nádhera… Díky 🙂

    1. PharLap napsal:

      Děkuji mnohokrát! Jsem moc ráda, že se líbilo :3

  3. Liss napsal:

    PharLap má milá… Ty umíš smutnou povídku převést do něčeho, z čeho doutná naděje. I když je to smutné, emotivní a člověk by nejradši do něčeho praštil a ulevil svým pocitům. Máš skvělou schopnost ze smutných povídek (a že jich máš na kontě až až!) „vytřískat“ něco víc. Dát naději i v momentě, kdy ji nikdo nevidí. Skvělé, jako vždycky. Těším se na to, co přijde dál 🙂
    A mimochodem, gratuluji k tak chápajícímu příteli, protože ne každý by zkousnul u své přítelkyně takovýto koníček, natož ji s ním pomohl. Máš velké štěstí, ale to jistojistě víš 🙂

    1. PharLap napsal:

      Pani! Dekuju mnohokrat! Tohle jeta posledni vec, co bych o sobe rekla 😀
      Clovek musi videt nadeji, i kdyz uz ji neni proc hledat…
      Jsem moc rada, ze se ti libi 🙂

      A mimochodem, nejen ze to snasi a obcas mi nenapadne pomaha, ale to jedna z veci, co na mne pry miluje 😀 (Umim si proste vybrat, no 😀 )
      Dobre vim, jake nehorazne stesti mam :3 Ale i tak moc dekuju.

  4. helsl napsal:

    Asi bych měla být vděčná, že jim bylo dopřáno aspoň to rozloučení. Časem pravděpodobně budu, zatím převažuje lítost, že ten první polibek byl zároveň poslední, že toho ještě tolik mohli spolu prožít, ale neprožili. Že Johnovi zbyl jen smutek, smíření a vzpomínka na jediný nádherný sen…
    Ty kdyby sis koupila akcie továrny na výrobu papírových kapesníčků, tak zbohatneš.

    1. PharLap napsal:

      Haha 😀 Nejsem John Green, ale dekuji mnohokrat 😀
      Zaslouzili si jeste alespon chvili spolu. Bylo mezi nimi prilis mnoho nedorozumneni a nedoresenych zalezitosti na to, aby byl proste konec. Chtela jsem jim dat jeste okamzik, kdyz uz jim nemuzu dat druhou sanci (na tu taky dojde, ale v jinem pribehu 😉 Zatim se na nem pouze pracuje.) A kdy jindy se naskyta prilezitost nez v den plny zazraku?

      Jsem velice rada, ze se libilo (Libilo vubec?) :3

      1. helsl napsal:

        S tím nádechem smutku, že nesměli stihnout víc, ale to si piš, že líbilo! A ano, jsem vděčná i za těch pět hodin. Je to zoufale málo, ale zaplať pánbůh, že se John dozvěděl, proč se to stalo a nezůstal v něm ostýnek ne snad zloby, ale pochybností a nejistoty, proč Sherlock jednal tak, jak jednal. Je to spravedlivé, protože měl právo to vědět.
        PROSÍM, pracuj neúnavně na tom dalším příběhu, buď milosrdná aspoň jako Doyle a dej jim tu druhou šanci, zaslouží si ji! Netroufám si dodat, že i my čtenáři si ji zasloužíme, ale veselejší vstup do nového roku by se hodil, co říkáš?

        1. PharLap napsal:

          Pracuju, pracuju! 😀
          Trocha spoileru pro vase uzasna srdcka taky nezaskodi 😉
          Povidka se jmenuje „Vsechny hvezdy“ a ackoliv ji jeste nemam, mohu soudit, ze na 99% vyjde, protoze ji miluju jako sve dite a davam si na ni zatracene zalezet, aby byla uzasna 😀 Jedna s o winglock o 4 kapitolach + prolog. Jsem za polovinou a na uctu mam pres 10k slov, tak se mate na co tesit 😉 A protoze nejsem typ co vari z cukru, na stastny konec (opravdu nesmirne stastny. Uplne mi plesa srdces te myslenky!) se muzete tesit az po smrti, nesmirne bolesti, sebeobetovani a hlubokem vnitrnin ovedomeni vsech postav.

          Zatim to zni dobre, nebo ne? 😀

  5. Annive napsal:

    Dobrá, tak tedy je jedna ráno a já tady brečím, jako naposledy když mi bylo osm a viděla jsem Kde roste rudé kapradí… No to odbočuji, ale ten závěr, to bylo něco neskutečného, co mě rozervalo na kusy. Krása 🙂

    1. PharLap napsal:

      To je v poradku. Kdyz jsem to dokoncovala, sedela jsem ve ctvrt na jednu v nedeli vecer u pocitace a brecela nad tim, co jsem sama napsala… Ale jak nad tim premyslim… Tvoje reakce byla muj ucel 😀

      Jsem strasne rada, ze se libilo 🙂

  6. katka napsal:

    Narovinu říkám brečím krásná povídka která mě rozbrečela , možná proto že je tak krásná děkuji

    1. PharLap napsal:

      Dekuji mnohokrat! Jsem rada ze se libi :3

  7. Leylon napsal:

    ach, božínku….
    Ten, ktorý na večnosť miluje vietor…. vieš si vôbec predstaviť, čo so mnou tie posledné vety narobili? Bolo to krásne. Veľmi krásne a smutné… láska proste pretrvá. Tak či onak.
    Ďakujem a prajem krásne Vianoce 🙂

  8. Leylon napsal:

    och, pána beka…

    Ten, ktorý na večnosť miluje vietor. Ani si nevieš predstaviť, čo so mnou tie posledné vety porobili.
    Bolo to smutné- tak smutné- no krásne zároveň. Láska pretrvá. Láska vždy pretrvá.
    Ďakujem 🙂 🙂

    1. PharLap napsal:

      Tu cast absolutne miluju :3 😀 Na lasku jsou proste potrebna srdce dve… Jsem moc rada, ze se libi 🙂 Preji ti nadherne svatky!

  9. Yuki-chan napsal:

    Tuším, že nás Mia varovala, že to PharLap napsala výborně a že to sem raději dá už ráno, abychom se mohli do večera vzpamatovat…
    No, PharLap veliká gratulace! 🙂 Jsem rozhozená, mám slzy v očích a jsem neskutečně spokojená 😉 Do večera mám co dělat, abych se dala dohromady a neměla skelné oči v momentech, kdy mi myšlenky zabloudí zpátky k Tvému příběhu 🙂

    1. PharLap napsal:

      Dekuji mnohokrat! 😀 Tumblr budiz uzasna inspirace 😀 Chystala jsem se na to pul roku, tak snad je to poznat. Jsem moc rada, ze se libilo :3

  10. kratula napsal:

    Tak to bylo moc krásný! A navzdory tématu vůbec ne beznadějný!

    1. PharLap napsal:

      Dekuji mnohokrat! Jsem moc rada, ze se libilo :3

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s