Klíč – 5. a 6. kapitola

Ztracené věci, i když znovu nalezené, nic neřeší… Aspoň ne tak docela. Naopak, může to ještě všechno zkomplikovat.

 

Klíč

 

…5. a 6. kapitola…

Kapitola 5.

 

Měsíce ubíhaly jeden po druhém a John byl na klinice úplně zavalený prací. Byla to rutina, ale potřeboval ty peníze. Věděl, že ten byt byl výdaj, který si tak docela nemohl dovolit, ale cenil si své samoty. I když, snad to byl trochu hloupý luxus, vzhledem k tomu, že často trávil víkendy jinde.

Jamese Sholta vídal docela pravidelně, užíval si jeho tiché společnosti a společných zážitků a klidu venkova. Nevídal Sherlocka, neslyšel o něm už celou věčnost. Občas v novinách zahlédl zmínku o něm, i když už dávno nečetl denně noviny a jen zřídka se díval na televizi. Místo toho četl knihy, procházel se, pracoval a, pokud má k sobě být naprosto upřímný, dočasně se schovával před světem.

Něco uvnitř něj se zlomilo a on si nebyl jistý, jestli má dostatečnou vůli to spravit. Mrzelo ho, že se Sherlockovi tak vzdálil, ani netušil, proč spolu přestali mluvit, ale zdálo se až příliš složité pokusit se slepit cokoli, co se tak rozpadlo. Sherlock byl problematický, prudký, komplikovaný, a během času John na to všechno nějak ztratil sílu.

Ne že by byl připravený na mdlou, pomalou předměstskou smrt. Možná by se měl přihlásit k nějaké lékařské misi za mořem. Možná, kdyby se Sherlock prostě ozval – to je jedno. Příliš mnoho vody pod mostem. Příliš mnoho chyb.

**

 

John vyhlédl z okna svého bytu, zamžoural na nebe. Asi bude sněžit. Otočil se zpět do obývacího pokoje, vánoční přání, které chtěl poslat Harry, bylo stále prázdné. Neměl jí toho moc co říct, ale cítil povinnost kontaktovat svého jediného zbývajícího člena rodiny. Sedl si na gauč, aby to zkusil znovu, a narazil kolenem do stolku, až z něj spadlo pero na podlahu, kde se zakutálelo pod gauč.

Povzdychl si, klekl na všechny čtyři a zašátral rukou pod tím těžkým kusem nábytku. Bože, tady je prachu. Vážně by měl častěji uklízet. Natáhl ruku, co nejdál to šlo, prsty se dotkl kraje něčeho… Vytáhl to – zvláštní malý balíček z papíru. Zaskočeně ho rozbalil a na podlahu před ním vypadl klíč. Co to sakra…? Jak dlouho tam tak ležel?

Pak si všiml krátkého vzkazu – okamžitě poznal ten škrabopis.

Nemůžu si nechat něco, co je tvoje. Patří tobě. Vždycky ti patřil.

John zvedl klíč, pohrával si s ním v ruce a znova a znova pročítal vzkaz.

 

Kapitola 6.

 

Okna bytu na Baker Street byla potemnělá, až kvůli nim ulice ve večerním světle vypadala ještě chladněji. John se rozhodl. Došel k těm známým dveřím, vložil klíč do zámku, otočil jím, jako tolikrát předtím. Vešel dovnitř a zastavil se, aby si sundal rukavice a podíval se na schodiště. Nebyl tu už půl roku, možná déle.

Nemá cenu váhat. Vyšel po schodech, každé vrznutí vyvolalo nějakou vzpomínku, pak prošel pootevřenými dveřmi do bytu. Další vzpomínky. Rozhlédl se a poznal, že Sherlock není doma, celé místo bylo nepřirozeně prázdné.

Rozsvítil lampu, pomalu přešel po obývacím pokoji, koukl do kuchyně a do chodby. Nakonec se posadil do svého křesla, které stálo na stejném místě. Prsty se sevřely na područce, cítil látku potahu, a z krbové římsy na něj zírala lebka.

John to všechno vstřebával, cítil se napůl doma, napůl odcizeně. Něco bylo jinak… Bylo tu – podíval se znovu do kuchyně, aby si to potvrdil – čisto. Neobvykle čisto. Tedy, psací stůl byl trochu zavalen štosy papírů, ale vše ostatní… Zvědavě přešel k lednici a otevřel ji. Žádné známky po částech lidského těla. Trocha opravdového jídla. A mléko.

Ve dřezu žádné špinavé nádobí. Žádné chemikálie na stole, mikroskop odsunutý stranou.

Udiveně na to všechno zíral, když zaslechl kroky na schodech a pak uviděl velmi překvapený obličej paní Hudsonové. Vydala tiché kníknutí, než k němu přispěchala a pevně ho objala.

Seděli u stolu 221B, povídali si nad čajem a sušenkami, až se téma hovoru konečně dostalo k Sherlockovi.

„Bude ho mrzet, že tě nezastihl,“ řekla paní Hudsonová. „Je na Vánoce u svých rodičů.“

Johnovi málem zaskočil čaj. „Vážně?“

„Jeho matka na tom trvala,“ řekla. „A s ní se nedá dohadovat, zvlášť po tom, co se stalo loňské Vánoce. Ach, promiň…“

John odmávl její omluvu, nechtěl se babrat ve vzpomínkách na Magnussena a střelbu a asfaltovou ranvej.

„Zítra jedu ke své sestře,“ řekla paní Hudsonová a změnila téma. „Jaké máš na svátky plány?“

„Pojedu navštívit starého přítele,“ řekl John nejasně.

Přikývla, najednou se tvářila trochu zasmušile. „Není to moje věc, ale co se stalo mezi tebou a Sherlockem? Vůbec tě nevídáme.“

John pohlédl stranou, pokrčil rameny. „Já nevím, prostě jsme se nějak…“ otočil dlaně vzhůru a naznačil prázdnotu, „vzdálili.“

Paní Hudsonová si jej zamyšleně prohlížela.

„Ale teď jsi tady.“

„Našel jsem svůj starý klíč. Myslím, že jsem byl jen zvědavý.“ Tak trochu zbytečně zamíchal svůj čaj.

„Jak se má?“

Sevřela rty a uvažovala nad odpovědí. „Vlastně se má docela dobře. Chvíli jsme se tedy o něj dost báli, procházel si trochu horším obdobím… Ale dal se dohromady. Nevím, čím to bylo, ale najednou cvak – a zase byl ponořený v práci a neohlížel se. Mm, pořád až moc kouří a utíká z bytu uprostřed noci a nejí dost… I když umí udělat opravdu výbornou omeletu, věděl jsi to?“ Rozhlédla se a trochu si povzdychla. „Není zas tak bezmocný, jak jsme si měli myslet. Je jenom líný. Ale už po něm ani nemusím tolik uklízet jako dřív.“

„Opravdu?“ Johnovi to přišlo vážně zvláštní. Přejel prstem po hluboké rýze na stole a vzpomínal, jak se na něj zlobil, když ji objevil. Další otázka se nedala nijak zaobalit.

„Vídá… někoho?“

Paní Hudsonová pokrčila rameny. „Klienti přicházejí a odcházejí. A kdo ví, co opravdu dělá v noci?“

„Hmm,“ zahučel John tiše. „Nikdy jsem nevěděl, co si doopravdy myslí.“

Vzhlédl, když se paní Hudsonová nevěřícně zasmála. „Zato ty jsi otevřená kniha, že?“ Zpříma se na něj zahleděla nad okrajem svého šálku. „Upřímně, vy dva jste ti nejtvrdohlavější hlupáci, které jsem kdy potkala.“ Odmlčela se, náhle rozrušená. „Prostě zvedni ten zatracený telefon a zavolej mu.“

„A co mám říct?“

Znovu se na něj podívala, ve tváři směsici smutku a podráždění. „Ach Johne… Probuď se přece.“

John cítil, jak rudne, najednou na ni byl rozzlobený, ale ona pokračovala.

„Omlouvám se, ale tohle prostě musím říct. Vám oběma tolik prospívalo, když jste žili spolu. A teď – každý zvlášť – oba jste v pořádku, žijete, jak se dá, ale ani jeden z vás nevypadáte zrovna šťastně.“

„Paní Hudsonová -“ John pozvedl ruku, aby ji zastavil, a ona se odmlčela, zamračila se do svého čaje.

„Zavolej mu,“ poprosila naposled.

John znovu přejel po škrábanci, aniž by cokoli řekl.

Později, když odešla, John si ještě jednou prošel byt, nakoukl do svého starého pokoje, nepoužívaného a skromně zařízeného, pak sešel dolů do obývacího pokoje. Zahleděl se na zavřené dveře Sherlockovy ložnice. Uvědomil si, že k ní míří, zlehka se dotkl knoflíku dveří, pootočil jím a dveře, nezamčené, se pootevřely.

Otevřel dokořán a vstoupil dál. Tady bylo taky docela čisto. Stál a vdechoval nehybný vzduch, v němž byl ještě cítit cigaretový kouř a mýdlo a bergamot čaje Earl Grey, a náhle ucítil bolest – stesk po Sherlockovi.

Byl ztracený v myšlenkých, dokud jeho oči nespočinuly na saku ledabyle přehozeném přes křeslo. Takže pořád měl ten zlozvyk, že si nevěšel šaty. John přešel k saku a zvedl jej, rukama vnímal měkkou tíhu a prvotřídní tkaninu látky. Aniž by nad tím přemýšlel, pozvedl ji k nosu a chvíli vdechoval vůni. Sakra…

John se probral, otevřel skříň, aby našel ramínko. Zarazila ho neobvyklá barva – světle zelená košile. Sherlock nikdy nenosil něco takového. Opatrně uchopil límec, aby se podíval na cedulku. Ručně šito v Hong Kongu. Nebyla to jeho velikost. Nebyla to jeho košile. Ani ta drahá šedá, ani to tmavé sako vedle.

Rychle pověsil Sherlockovo sako zpět a znovu zavřel dveře. Když procházel kolem koupelny, nemohl si pomoct, podíval se do skřínky nad umyvadlem. Žiletka a voda po holení, které neznal.

Ježíši… Komu patřily?

Bylo mu slabo. Musí odejít. John rychle zhasl světla a opustil byt, byl rád za ostrý chladný vzduch, co ho přivítal venku. Takže tu byl někdo… Někdo, s kým se Sherlock znal velmi intimně…

Rychle kráčel, zvedl límec proti foukajícímu větru.

 


 

DALŠÍ

 

221b_careful_what_you_wish_for – The Key

7 komentářů Přidejte váš

  1. katka napsal:

    tak a teď je slabo i mi ,začínám uvažovat že by je MH mohl unést oba dva

  2. Nikdo napsal:

    Možná, že ty věci byly Sherlocka, ale ten Sherlock, který tam teď bydlí, ten Sherlock, který nemá ve svém životě Johna, se pokouší být někým jiným, někým novým, protože jeho staré já mu připomíná časy, kdy byl s Johnem.

    1. miamam napsal:

      Naděje je pěkná věc, že?… o.o🙂

  3. Leylon napsal:

    Ach, sakrove sakra… to muselo poriadne zaboliet. Chudak John… ale fandim pani Hudsonovej… mala neuveritelnu pravdu😉

  4. helsl napsal:

    No potěš koště, to teda vzalo obrat! Ale bude to nějaká čertovina, nevěřím, že by Sherlock s někým jiným, že by na Johna zapomněl, to prostě není možný! I když Johnem si tak úplně jistá nejsem, co s tím Sholtem, on je sexuální maniak, takže kdo ví? Ovšem šlo by jen o potřeby těla, jeho srdce samozřejmě patří Sherlockovi, na to jsem ochotná vsadit krk.

    1. miamam napsal:

      Um… Raději se mrkni na tagy povídky (u perexu)… i když si nejsem jistá, jestli to zrovna tobě pomůže, spíš se ti pravděpodobně přitíží… chvilkově. Takže znovu připomínám, že tohle skončí dobře…

  5. Liss napsal:

    Ach… To muselo zabolet. Co jsem pochopila, tak John sice k Sholtovi jezdí, ale nic s ní nemá. Za to u Sherlocka to vypadá absolutně odlišně… I když, pokud by s ním někdo bydlel, tak by to paní Hudsonová musela vědět. Nebo jen nechtěla ranit Johna… Kdo ví.

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s