Klíč – 7. a 8. kapitola

Veselé Vánoce!!!😀

Jsem si jistá, že se mnohým z vás u téhle kapitoly lehce přitíží, ale pak zase uleví, nebojte.😀

Bude líp.🙂

 

 

Klíč

…7. a 8. kapitola…

Kapitola 7.

 

Oheň na mřížce krbu dohoříval a John natáhl své nohy k ubývajícímu teplu. Byla skoro půlnoc a on měl ztěžklé oči po velkém jídle a několika velkých drincích.

Sholto seděl v protějším křesle, prázdnou skleničku od brandy v ruce.

„Jsem hotový,“ prohlásil, protáhl si záda, než vstal. Když procházel, dotkl se Johna na rameni.

„Jdeš nahoru?“

Johnův telefon na stolku nečekaně zavibroval. „Přijdu za chvilku,“ řekl, zatímco se natáhl pro telefon. Byl to nejspíš nějaký chudák na noční směně, posílal obnovenou tabulku směn. Pohlédl na displej, chvíli mu trvalo, než vstřebal tu krátkou zprávu.

Veselé Vánoce

Bylo to od Sherlocka. John polkl,tohle nečekal. Nejistě vyťukal odpověď.

Veselé Vánoce

Když to poslal, chvíli ještě přemýšlel, a dopsal otázku.

Sváteční nostalgie?

Odpověď přišla po pár vteřinách.

To bude tím vínem.

John se usmál a zaváhal. Měl by něco říct o tom klíči… Napsal další řádek.

Našel jsem ten klíč, co jsi mi vrátil. Dlouho byl zapadlý někde, kam jsem se nedíval.

Žádná okamžitá odpověď, tak John ještě psal.

Zastavil jsem se v 221B. Viděl jsem se s paní Hudsonovou a byl jsem v bytě. Vypadá jinak.

Chceš říct, že je tam čisto.

Ano. Velmi překvapující.

Mám novou teorii. Organizované prostředí = organizované myšlenky. Trochu nuda.

Paní H. říkala, že se máš dobře.

Docela ano. A ty?

To je dobře. Já taky.

Další dlouhá pauza. John čekal, ani si neuvědomoval, že zadržuje dech.

Měj se pěkně, Johne.

Byl zklamaný, nebyl si jistý, co vlastně čekal. Neochotně ukončil textový rozhovor.

Ty taky.

John pevně sevřel telefon, přitiskl klouby prstů k ústům, zíral do skomírajícíh uhlíků a nedokázal přijít na to, co vlastně chce.

**

 

Sherlocka jeho telefon hřál v dlani, i když displej už byl dávno černý. Nechal hlavu klesnout na čelo postele, kolena přitažená k tělu, zatímco seděl na posteli ve svém dětském pokoji.

Měl v sobě nějaké pití a jak John poznamenal, zabředl do sentimentu.

Hleděl na police s knihami, na krokve nad hlavou. Nechtěl tak rychle ukončit tuhle konverzaci, ale nebyl připravený na takový příval pocitů, které ho přepadly, jakmile pomyslel na Johna zpět v jejich bytě.

Kolem pasu se mu obtočila ruka a polekala ho, ozval se ospalý hlas: „Kolik je hodin?“

Sherlock se namáhavě narovnal a zkontroloval hodinky. „Chvilka po půlnoci.“

Zavřel oči, když po jeho paži sklouzly prsty a sáhly po telefonu, vzaly mu jej z rukou. Postel se trochu prohnula, zatímco byl telefon odložen na noční stolek, pak ucítil rty na svém krku, tichý šepot: „Pořád pracuješ…“

Ruka se pohnula níž, podél jeho břicha, pod lem jeho pyžamových kalhot, prsty dráždily, lákaly. Sherlock se prudce nadechl. „Victore -“

Stejně jako kdysi na vysoké, Victor Trevor ho teď rozptyloval. Před pár měsíci se nečekaně dali znovu dohromady, když mu Victor poslal dobře naladěnou zprávu, že je zpět pracovně v Londýně. Victor stále cestoval, po otci zdědil podnik, i když byl tehdy stále dost mladý. Tato událost rozhodně ukončila jejich univerzitní vztah; Victor měl náhle dospělácké povinnosti, zatímco Sherlock sklouzával do méně uctívaných aktivit.

Přesto mezi nimi zůstalo něco jako jiskra, a Sherlock vpustil Victora zpět do svého života a, dokonce víc překvapivě, do své postele. Předpokládal, že je už prostě unavený být sám.

Victor byl chytrý, měl suchý smysl pro humor a také byl často na cestách a díky tomu z něj byl vhodný příležitostný společník. Vídali se třikrát čtyřikrát do měsíce, mezi pracovními cestami a schůzkami a vraždami. Bylo to rozptýlení, krátké přerušení samoty.

I když by jejich… dohodu, nebo co to bylo… udržel v soukromí, Sherlock se nakonec nechal přemluvit k tomu, aby Victora pozval do domu jeho rodičů na Vánoce. Victor žádnou rodinu už neměl a myšlenka domáckých Vánoc mu přišla docela exotická. Pro Sherlocka bylo jednodušší trávit návštěvu po boku tak okouzlujícího štítu, jakým byl Victor.

Sherlock ignoroval Mycroftovo pozvedlé obočí, když představil Victora jako svého starého přítele z vysoké. Později, stranou ostatních, se jeho otec opatrně zeptal na Johna. Co mu to vlastně řekl?

Myšlenka byla zapomenuta, když se Victor dotkl svými rty těch jeho, a on polibek oplácel i přes zmatky nad Johnem. Oba byli trošku opilí a Victorovo tělo hřálo a rukama stahoval Sherlockovo pyžamo a pelest zaskřípala, jak se Victor přemístil mezi jeho stehna a možná by měli přestat, ale – ach, bože, to bylo příjemné…

Sherlock si skousl ret, snažil se potlačit vzdech.

„Ššš,“ Victor vzhlédl s jiskrou v oku. „Snaž se nevzbudit celý dům.“

Snaž se neprobudit duchy. Zapomeň… Zapomeň…

 

Kapitola 8.

 

Bylo jaro a Sherlock stál vedle stojanu na noty u okna, soustředil se na to, aby naladil housle. Victor seděl u stolu za ním a rychle psal na svém notebooku, odesílal zprávy do Indie nebo Číny nebo kamkoli, kam mířil v příštích třech měsících. Ve vzduchu bylo cítit nepříjemné napětí.

Dříve toho rána mu Sherlock řekl o své nadcházející cestě. „Cesta“ zněla o mnoho líp než „mise“. Mycroft měl pro něj další práci, měl začít někde ve východní Evropě, pak mířit kamkoli, kam ho zavedou stopy. Nevěděl, jak dlouho bude pryč. Nejspíš celé měsíce. Což vedlo k myšlenkám na rozhovor, který nechtěl vést, ale bylo to nevyhnutelné.

Nastínil situaci Victorovi, který se posadil v posteli, vlasy rozcuchané.

„Takže já zítra jedu do Asie a ty jedeš někam, ani mi nemůžeš říct kam, a nemáš tušení, kdy se vrátíš? Chci říct, je to docela tajnůstkářské, nemyslíš?“

„Ne,“ řekl Sherlock klidně. „Je to práce na volné noze, a čím míň víš, tím líp.“

Victor nevěřícně zavrtěl hlavou. „Takže naznačuješ, že je to nebezpečné?“

Sherlock se na něj bezvýrazně podíval, cítil se na míle vzdálený od Victorova šokovaného výrazu nad myšlenkou nebezpečí. Pro Victora byla krize, když mu při osmihodinovém letu klekla baterie notebooku. Zmeškaný hovor spolupracovníka z Tokia byla katastrofa. Cokoli, co ohrozilo ten vzácný tok peněz v jeho obchodu bylo hrozbou.

Zbraň u spánku, nůž mezi žebry, to byl důvod k pozdvižení. Victor byl okouzlující a talentovaný, jako důvěrník a ostatní věci, ale nebyl stavěný pro drsnou realitu kriminalistické práce.

Došli k tomu, že se jejich životy opět samy rozdělují, a bylo na čase si o tom promluvit.

Sherlock promluvil, než ho vůbec napadlo nějak zjemnit svá slova: „Myslím, že je na čase, abychom to ukončili.“

Victor trhl hlavou, jako by dostal facku. Pak mu potemněly oči.

„Vždycky jsi byl tak přímočarý.“

Vždycky říkal příliš mnoho nebo příliš málo, nikdy nenacházel správná slova. Sherlock si povzdychl. Měl Victora vlastně rád, ale věděl, že neměli žádnou budoucnost.

„To, čím se živím, se nedá tak docela skloubit s normálním životem. To nemůžu změnit.“

Victor ho několik vteřin pozoroval. „Mohl bys, kdybys opravdu chtěl.“

Sherlock se suše usmál. „Prostě bych našel jiný způsob, jak to celé posrat.“

Victor se neusmíval. „Pokud je tohle tvoje volba, pak budeš velmi osamělý muž, Sherlocku.“ Vstal a opustil ložnici a Sherlock se zabořil zpět do polštářů a cítil se prázdný.

Teď v ruce držel housle, koutkem oka pozoroval, jak Victor zavřel notebook a sbíral si věci. Tohle ti udělal John. Odstrčil tě, aniž by ti to nějak doopravdy vysvětlil. Sherlock ucítil bodnutí viny; měl by říct něco víc.

„Victore… Omlouvám se…,“ začal, nejistý, jestli ještě něco dodat.

Victor se k němu otočil. „Ne, máš pravdu. Každý jdeme úplně jinou cestou. Ani nebudeme na stejném světadíle. Rozumím tomu. Já jen uzavírám dohody a přelévám peníze sem a tam – a ty máš tajemství skrytá za dalšími tajemstvími…“ Přistoupil blíž a tiše promuvil. „Předpokládám, že právě kvůli tomu jsi tak přitažlivý. Vím, že tohle mělo být spíš přátelství s benefity, nic vážného… ale docela jsi mi přirostl k srdci.“ Ukazováčkem se dotkl Sherlockova spodního rtu, na okamžik strnul, než spustil ruku dolů. „Zatracená škoda, to ti řeknu.“

Sherlock se na něj zahleděl, na chvilku si přál, aby si mohl vybrat jiný život, a věděl, že by zklamal.

Victor si posbíral věci. „Hodně štěstí, Sherlocku,“ řekl a zamířil ke dveřím. „Víš, jak mě kontaktovat… kdybys někdy potřeboval vylepšit portfolio.“ Napůl se usmál a odešel.

Sherlock sledoval z okna, jak si přivolal taxi, nastoupil a odjel.

Jemně uklidil housle zpět do pouzdra, zavřel víko a zaklapl přezky. Narovnal pár štosů papíru, umyl dva šálky, probral poštu. Organizované prostředí, organizovaná mysl.

 


DALŠÍ

 

221b_careful_what_you_wish_for – The Key

4 komentáře Přidejte váš

  1. Annive napsal:

    No stihla jsem si to přečíst ještě včera večer/dneska ráno (po těch Vánočních oslavách se mi to motá) no a jako vyvedlo mě to celkem solidně z míry musím říct. Ale celou dobu mě povzbuzovala myšlenka na to, že jemu to s Trevorem (vždycky si pod tím jménem stejně představím Nevillovu žábu :D) stejně nikdy nebude klapat😀

  2. katka napsal:

    Mám pocit jako by Sherlok zkoušel kolik toho vydrží takový experiment jak dlouho může být bez Johna . Nesnáším ten pocit nejistoty když nejsou spolu , takže stále čekám kdy dostanou rozum děkuji

  3. Liss napsal:

    To opravdu není klidné štědrovečerní čtení. Naštěstí je tam ten jasně vyjádřený konec, a to mi jako náznak dalšího kroku k opětovnému sblížení těch dvou stačí🙂

  4. helsl napsal:

    Teda Sherlocku, jak jsi mohl?! Ani ne tak génius jako spíš retard. Chceš Johna? Chceš! Tak co kdybys mu to řekl? Že ti chybí, že pro tebe znamená víc než kdokoliv na světě, že bez něj nejsi celý. Vážně sis myslel, že by ho někdo mohl nahradit? Takový pitomec přece nejsi. Ale proč to udělat jednoduše, když to jde zkomplikovat, že jo.

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s