Klíč – 9. a 10. kapitola

Naděje! Juchééj! :3

 

 

Klíč

 

…9. a 10. kapitola…

Kapitola 9.

o sedm měsíců později

 

Když si Sherlock svlékal kabát, už asi potisící zanadával kvůli sádře, kterou měl na zápěstí, protože se mu zachytila v rukávu. Záda a žebra ho pořád bolela, stehy nad okem tahaly a svědily.

Před týdnem ho odbavili z Moskvy poté, co ho zbili dva velcí a naštvaní muži. Všechno kvůli jeho hloupému chybnému úsudku. Byl trochu moc sebevědomý, pokoušel se prokecat si cestičku do soukromého sídla šéfa mafie, o němž měl podezření, že měl co do činění s Moriartyho starou sítí.

Dokázal odkulhat se zlomeným zápěstím, zlomeným žebrem a četnými dalšími zraněními. Nebyla to jeho světlá chvilka, být převezen ze zdravotních důvodů, ale byl moc unavený, aby se tomu vzpíral. Splnil devadesát devět procent mise, tak může přijít někdo jiný a dodělat to zbývající procento.

Nikdy dřív takovým způsobem neuvažoval, nechat práci nedokončenou, ale po měsících plížení se po celé zeměkouli byl připravený zůstat zase na jednom místě. Zdálo se, jako by projel každou zemi, kam slunce nesvítilo – byla to chladná, zatažená, deštivá místa – a i když podzimní Londýn studil, jeho vlastní postel byla hřejivé útočiště, o němž často snil, zatímco přespával v levných motelích, nebo když dřímal ve stoje ve vlaku nebo při čekání v kavárnách.

V tuhle chvíli byl v prázdné márnici v St. Bart’s, doufal, že zastihne Molly Hooperovou při její přestávce. Když se zotavoval na gauči, dostal takový nápad – a teď potřeboval obstarat pár částí, aby mohl provést experiment. Sedl si na stoličku u laboratorního stolu a čekal. Pořád byl přetažený z cesty letadlem, vyčerpaný, nezvyklý řídit se zase svým vlastním rozvrhem. Položil hlavu na svou zdravou ruku navrchu pracovní desky a chtěl na okamžik jen zavřít oči, a místo toho usnul.

Neslyšel, jak se otevřely dveře, když Molly a John vešli dovnitř. Oba dva se na místě zastavili, naprosto šokovaní, když viděli Sherlocka rozvaleného po pracovní desce, jako by to byl nějaký student, co usnul v knihovně.

John mrkl po Molly a ona pokrčila rameny, stejně zaražená jako on. Udělal pár kroků vpřed a opřel se rukama o okraj pracovní desky, nemohl uvěřit svým očím. Tiše odsunul jinou stoličku a posadil se. Počká.

Molly tiše obešla Johna, zvedla složku a podala mu ji. Přikývl místo poděkování a ona ještě jednou koukla po Sherlockovi, pak krátce stiskla Johna na rameni a nechala je osamotě.

John pohlédl na ty tmavé vlnité vlasy, ještě nemohl zahlédnout sádru nebo stehy, a snažil se vybavit si, kdy naposledy viděl Sherlocka. Před rokem a půl? Loni o Vánocích si psali zprávy a pak ještě jednou nebo dvakrát, pak dostal krátkou zprávu od Sherlocka, kde psal, že bude nějakou dobu cestovat. John věděl, co to znamená, a nepřekvapilo ho, když se nic dalšího nedozvěděl. A tak jejich váhavá konverzace opět ustala.

Tiše si povzdechl, pak otevřel složku a probíral se štosem fotek, které si vyžádal od Molly. Byla to sbírka plná detailů zranění, sebraná od nešťastných obyvatel márnice. Tolik nešťastných konců…

John vzhlédl, když se Sherlock konečně začal probouzet. Pomalu se narovnal v zádech, ruka sklouzla stranou, trhl sebou. Pak se podíval na Johna.

V tichosti se dívali jeden na druhého, zatímco John postupně vstřebával blednoucí modřiny, stehy, sádru. Sherlockův výraz se měnil z polekaného přes intenzivní soustředění k částečnému úsměvu, všiml si Johnova opáleného obličeje a sluncem vyšisovaných vlasů.

„Zase jsi byl v cizině.“

„Vypadá to, že jsi se nechal zmlátit do kuličky.“

Sherlock sebou znovu trhl, když poposedl na židli. „Pracovní riziko. Byl jsem přečíslený.“ Odmlčel se a přemýšlel. „Kde jsi byl? V Afghánistánu ne…“

„Hned vedle. Pákistán. Právě jsem dokončil šestiměsíční stáž s lékaři z nestátní neziskové organizace. A předpokládám, že mi nemůžeš říct, kde jsi byl ty.“

Sherlock tu poslední poznámku nechal bez odezvy. „Pákistán. To není zrovna nejbezpečnější místo, které sis mohl vybrat.“

Podíval se na Johna, pak na fotky. „Zakládáš si sbírku?“

John se dotkl obrázků. „Mike Stamford mě požádal, abych pomohl s kurzem o úrazové a pohotovostní péči. Myslel jsem, že by pár fotek mohlo pomoct. Aby studenti věděli, co je opravdu čeká.“

Znovu se odmlčeli. Sherlock cítil, jak od chvíle, kdy se viděli, ubíhaly celé minuty a století. Uvědomil si, že mu divoce buší srdce. Často na Johna myslel, ale dělal, co mohl, aby se tomu všemu vzdálil, a během posledního roku zvládl uzamknout svoje city za dobře zapečetěné dveře.

„Rád tě vidím, Johne,“ řekl nakonec a přál si, aby mohl říct něco lepšího. Ale byla to pravda, holá a jednoduchá.

„Já tebe taky,“ odpověděl John a došlo mu, že říkal skoro to samé, co minulé Vánoce.

Tentokrát nesmíš takhle ukončit rozhovor, prostě nesmíš, pomyslel si zoufale Sherlock. „Nejspíš ti dlužím kafe,“ navrhl.

John shrábl fotky a zavřel je do složky, trošku se usmál. „Jo, jsem si celkem jistej, že jo.“

**

 

Zašli do nedaleké kavárny a mluvili až do večera, doháněli, co zameškali.

John se nakonec předklonil, zatímco si pohrával se sáčkem cukru. „Nepředpokládám, že jsi aspoň něco zjistil… o Mary.“

Sherlock zavrtěl hlavou. „Myslel jsem, že najdu nějakou stopu, ale ne.“

„Nečekal jsem, že bys nějakou našel. Občas si prostě říkám…“ John zmuchal sáček do kuličky a upustil jej na svůj podšálek. „To je jedno.“

Sherlock věděl, že John ve skutečnosti přemýšlí o tom dítěti. Zvládl se zdržet poznámek, ale měl silný dojem, že to dítě ani nebylo Johnovo. Ale nedalo se to nijak dokázat, tak znovu změnil téma.

„Kde bydlíš?“

John vypil poslední doušek vlažného kafe. „Proteď na Stamfordově gauči. Vrátil jsem se teprv před dvěma týdny, dávám do kupy nějakou práci, abych si mohl najít svůj byt.“

„Hmm,“ Sherlock okamžik čekal. „Čirou náhodou vím o pokoji, který je volný, uprostřed Londýna. Spolubydlící je trochu kretén, ale nájem je slušný.“

John k němu vzhlédl, ve tváři nečitelný výraz.

Sherlock se podíval stranou, najednou se cítil až moc odhalený. „Jsem si jistý, že by tě paní Hudsonová ráda uvítala zpět.“

John sevřel prsty kolem prázdného hrnku, obklopil je zvuk cinkání nádobí a hovoru.

„Máš ještě ten klíč?“ Sherlock nevěděl, proč měl potřebu se zeptat. Začínala ho bolet hlava, promnul si spánek blízko stehů.

John poklepal prsty o šálek. „Pořád ho mám.“

„Myslel jsem to vážně,“ řekl Sherlock tiše. „Je tvůj.“

John se krátce zadíval Sherlockovi do očí, než zase uhnul. Promnul si čelist, dával si na čas s odpovědí.

„Nejsem zrovna v pozici, abych odmítal tak dobrou nabídku,“ připustil. „Navíc, Mikea brzo přijede navštívit jeho bratr, tak bych se měl spakovat dřív, než dorazí.“

Z Sherlockových ramen se zvedla obrovská tíha. Vrací se…

Přikývl.

„Dobrá, jsme domluveni.“

 

Kapitola 10.

 

Když Sherlock pověděl paní Hudsonové o Johnově návratu, pustila se do úklidu jeho starého pokoje s děsivou vervou. Sherlock přestal poslouchat, když nepřestávala v různých variacích brebentit o tom, jak moc je ráda, že se John stěhuje zpět.

Uteklo dalších pár dní a Sherlock seděl u svého stolu a psal na notebooku, pořád proklínal tu sádru, když se ozvalo tiché klepnutí na dveře bytu. Nezaujatě vzhlédl, čekal, že uvidí paní Hudsonovou s čajem, ale byl to John.

Sherlockovy prsty ztuhly nad klávesnicí.

„Pustil jsem se dovnitř,“ vysvětlil John. „Snad je to v pohodě.“

„Samozřejmě.“

„Přinesl jsem pár věcí.“ John vešel do pokoje, aby se postavil za své staré křeslo, a opřel se rukama o vršek opěrky.

„Potřebuješ pomoct?“

„Ne, poslední dny cestuju nalehko. Mám pár věcí uložených u přítele, pro ně se stavím později.“

U přítele… James Sholto? Sherlock odstrčil tu myšlenku stranou.

John v Sherlockově tváři zahlédl stopu podráždění. „Jasně, takže. Nechám tě pracovat.“

John se otočil k odchodu a okamžitě ho objala paní Hudsonová.

Tohle malé shledání chvilku potrvá. Sherlock obrátil pozornost zpět k nepřebernému množství mailů, které se nakupily v jeho schránce, většinu mazal, nechal si pár, které ještě podrobněji projde.

Když znovu vzhlédl, uvědomil si, že uteklo docela dost času, pokoj potemněl.

Zašel do kuchyně, aby si udělal šálek čaje, pak postával u okna a přemítal nad těmi několika málo zajímavými případy, které se vyskytly. Ne že by byl ještě úplně připravený vrátit se zpět k práci. Zápěstí ho pořád bolelo, stejně jako celý bok kvůli zlomenému žebru. Znovu si mimoděk promnul čelo.

„Bolí tě hlava?“

Sherlock vzhlédl, zaskočený Johnem, který právě vešel do kuchyně a přinesl svůj ošuntělý hrnek na kafe. Sherlock pozoroval, jak ho pokládá na poličku, kde před roky stával.

„Ne, nebolí,“ odpověděl Sherlock nakonec, na okamžik ztracený v minulosti. „To jen ty zatracené stehy.“

„Nech mě se podívat.“ John vytáhl židli. „Sedni si.“

Sherlock ho poslechl. John se zlehka dotkl jeho čelisti, nastavil jeho tvář ke světlu, aby lépe viděl.

„Tyhle už můžou jít ven,“ řekl. „Není divu, že tě otravují.“

Johnovy konečky prstů setrvávaly na místě, zatímco dál prohlížel místo sešití. „Takových rvačkových zranění jsem sešil vážně hodně. Máš nějaké problémy se zrakem u tohohle oka?“

Sherlock byl roztěkaný kvůli jasnému vědomí, jak blízko něj John stojí. „Ne,“ zvládl odpovědět.

Po další dlouhé chvíli John ukročil zpět. „Můžu ti ty stehy teď vyndat, jestli chceš. Ušetřit ti cestu.“

Sherlock polkl, hrdlo suché na troud. „To by bylo fajn.“

„Dojdu si pro tašku.“ John se po pár minutách vrátil s boxem lékařského vybavení, vyndal malé nůžky a pinzetu. Umyl si ruce a otočil se zpět k Sherlockovi.

„Připravený?“

Sherlock přikývl a John mu znovu stočil tvář vzhůru.

„Tohle se zahojilo dobře,“ poznamenal tiše, zatímco pracoval. „Nezbyde po tom moc velká jizva.“

Sherlock ucítil malé zatahání, když byl první steh napnutý, pak uvolnění, jak cvakly nůžky, a nakonec byl steh úplně vyjmut s dalším pomalým zataháním. Nebolelo to, ale nebylo to nějak zvlášť příjemné. Místo toho se zaměřil na Johnův krk a všiml si, že jeho opálení pokračovalo až někam za jeho košili.

Zatahání.

Vdechoval čistou vůni mýdla na Johnových rukou, sledoval svaly na Johnově krku, jak se hýbaly při náklonu hlavy.

Šmik. Zatahání.

Sherlock bezděčně zavřel oči, zatímco se John blížil k posledním několika stehům přímo nad jeho obočím. Johnovy ruce hřály, jeho tělo bylo jako neměnná konstanta v bytě, který se zdál být příliš prázdný příliš dlouho.

Zatahání.

John pomalu vytáhl poslední steh, vydechl tiché „Tak.“ jak se soustředil. Sherlock nechával oči zavřené, slyšel, jak byly kovové nástroje pokládány na stůl, pak ucítil Johnovy prsty přejet po tenké jizvě, jako by ji uhlazoval. Johnova ruka se zastavila, váhala blízko jeho spánku. Ani jeden z nich se nepohnul.

Sherlock se skoro neodvažoval vydechnout, nechtěl rozbít tuhle chvíli. Cítil, jak John svými konečky prstů zlehka lemuje okraj jeho vlasů, a on otevřel oči a jeho pohled se střetl s tím Johnovým. Znovu se tvářil tak neproniknutelně, ne vyloženě vzdáleně, ale ani nijak lákavě, skoro melancholicky, jako by si vybavoval něco dávného a ztraceného.

Ten pohled byl plný bolesti a Sherlock ho chtěl vymazat, uzdravit. Bezmyšlenkovitě přitiskl svou zdravou ruku k Johnově hrudi, přejel s ní výš k jeho rameni a pomalu vstal ze židle, aby mu vyšel vstříc, zatímco se přibližoval. Sklouzl svou dlaní za Johnův krk, prsty pevně sevřely, jejich čela se teď téměř dotýkala, oba mělce dýchali, oba držela zpět směsice touhy a váhání, čekali na rozhodnutí.

Sherlock se rozhodl první, naklonil se blíž, rty zaváhaly kousek od Johnových, pak zlehka pohladily jeho ústa, nevyřčené vyznání. Nepatrně se rozevřely, aby pokryly Johnovy rty, jemně se přivřely u jeho spodního rtu, dokud neucítil, jak se John nadechl. Chtěl, aby to John udělal znovu, chtěl ho slyšet se nadechnout, jak se mu dech zadrhne v krku.

Znovu Johna políbil, jako by ho vpíjel, palec nezraněné ruky kousek pod Johnovou čelistí, prsty zraněné ruky zlehka spočívaly na jeho krku. Vycítil, že se v Johnovi něco změnilo, že se pečlivě vybojovaná kontrola rozplývá, jak Johnovy ruce stoupaly po jeho zádech.

Prsty se sevřely na Sherlockově šíji, a oni oba prohloubili kontakt, smysly zúžené na tmavé řasy, zašustění strniště, dotyk jazyků, další vášnivě jemné skousnutí spodního rtu.

Sherlock se konečně odtáhl, srdce divoce bilo, a přemýšlel, jestli zašel moc daleko. Vždyť se teprve zase setkali; možná v Johnově jednání viděl víc, než kolik měl.

„Možná bychom… Bych… měl přestat,“ řekl tichým hlasem, dával Johnovi možnost úniku.

John se díval dolů, prsty stále svíral Sherlockův zátylek. Trhavě se nadechl, než vzhlédl, oči se zastavily na Sherlockových ústech. Další slova zachraptěl.

„Nepřestávej.“

 


 

DALŠÍ

221b_careful_what_you_wish_for – The Key

Reklamy

2 komentáře Přidejte váš

  1. katka napsal:

    ju konečně, zamkněte je někdo a zahoďte klíč ,

  2. helsl napsal:

    No sláva! A že to nebylo tak těžké? Teď už snad nic nezkazíš, ty roztomilý pako. John je tvoje největší životní výhra, už ti to došlo, že? Měl jsi dost dlouhý vedení, ale jsi taky jenom člověk. Drž ho a nepouštěj a hlavně s ním mluv, ono ani pro něj není snadné si vždycky domyslet, co se v té tvé kudrnaté hlavě děje.

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s