Klíč – 11., 12. a k tomu ještě 13. kapitola!!! :)

Měníme tagy, vážení.

NSFW před vámi.

A rozkošný vánoční fluff k tomu.😉

 

 

Klíč

 

…11., 12. a 13. kapitola…

 

John nečekal, že se tohle stane. Ještě před pár dny se snažil přeorientovat po tom, co byl v cizině. V Pákistánu se odřízl od všech nepotřebných věcí, jednoduše žil ze dne na den, soustředil se na práci. Sakra, dokonce víc než půl roku žil jako mnich, sotva kdy popíjel, dobrovolně držel celibát. Prostě se nechtěl zabývat jakýmikoli komplikacemi. Díky přísnosti si pročistil hlavu a konečně si uvědomil sám sebe.

A pak jeho úkol u NNO skončil a on byl zpět v Londýně, začínal zase od znova – žádný byt, práce, titěrný pohyb na účtu, pár statků. Zrovna se stavěl na nohy, když zase potkal Sherlocka, a najednou se stěhoval zpět do Baker Street a teď, z čista jasna, se věci vyvinuly nad jeho představivost, a začalo to tím zatraceně nejsvůdnějším polibkem, jaký kdy v životě dostal.

Ten polibek byl tak prodchnutý hlubším významem, že okamžitě rozdmýchal horké uhlíky ohně, o němž si myslel, že ho už dávno zkrotil. Nechal se jím unést, dovolil Sherlockovi rozpálit cestičku dolů po svém krku, nechal touhu znovu rozhořet. Chtěl se jí poddat a nechat se pohltit, chtěl přestat být stíhán roky pochyb a stoicismu a zoufalství. A jestli je to chyba… tak ať, aspoň tu myšlenku dostane ze sebe a bude konečně schopný ji uzamknout do speciálního pokoje.

Do pokoje… Přesně tam je nohy nesly, pomalý přesun zšeřelou chodbou, polibek byl čím dál rozžhavenější, tvrdší, boky se natiskly na zeď, prsty se zatínaly do pasu a zadku, dokud se konečně nesvalili na peřinu. John vklouzl rukou pod právě uvolněné cípy Sherlockovy košile, přeběhl prsty po jeho zádech, na chvilku se zastavil, pak se dotkl znovu s větším soustředěním. Něco nebylo v pořádku.

„Tvoje záda… Co se stalo?“ zeptal se John, nálada se okamžitě změnila, zněl starostlivě.

Sherlock odpověděl jedním slovem: „Srbsko.“

John vycítil svolení, rozepnul knoflíčky Sherlockovy košile, stáhl rukáv z jednoho ramene a paže. Tiše hleděl na značky na Sherlockových zádech, váhavě přejel prstem po dlouhé podlitině, zašeptal: „Ach, ježíši…“

Samozřejmě znal příběh za Sherlockovým zraněním po kulce na hrudi, ale tyhle jizvy, ta dlaha, ty stehy, ta skvrnitá modřina zasahující jednu stranu Sherlockova hrudního koše… John si uvědomil, že nevěděl nic o tom, co Sherlock dělal během té dlouhé doby, co byl pryč. Znal okolnosti svého vlastního exilu – krev a nuda se střídaly s chaosem a rutinou – vše kvůli adrenalinu, kvůli pocitu něčeho skutečného. Ale tohle… Jak o tomhle mohl nevědět?

John svými rty pohladil Sherlockovy, zamumlal: „Je mi to tak líto. Nevěděl jsem to.“ Bylo toho tolik, co nevěděl, ale chtěl to zjistit, počínaje touto chvílí. Odtáhl límec ze Sherlockova druhého ramene, stáhl rukáv přes sádru a nechal košili spadnout na zem.

Sherlock se natáhl po Johnově tričku, přetáhl jej přes hlavu a odhodil stranou. Položil ruku na jeho hrudník, bledé štíhlé prsty roztažené na opálené kůži. Pomalu dýchali, protahovalli dotyk, vnímali kontrast světlého vůči tmavšímu.

Sherlock se předklonil a vtlačil Johna zpět do polštářů, vzal si jeho ústa, tiskl se k němu, jejich holá kůže rozpálená, zatímco se překulili na bok, Sherlockovo zraněné zápěstí volně leželo na Johnově kyčli.

„Ta zatracená dlaha…,“ zamumlal Sherlock a lehce si prokousával cestičku po Johnově krku.

„To nevadí,“ zalapal John po dechu, byl příliš rozptýlený na to, aby si všímal něčeho dalšího. Propnul tělo směrem k Sherlockovi, když se detektiv dostal k důlku pod jeho krkem, a znovu, když mu jeden palec polaskal bradavku, brzo vztyčenou a kluzkou od Sherlockova jazyku.

Jejich ruce byly zaneprázdněné svlékáním zbývajícího oblečení, dlaně a ústa hladila křivky a úžlabiny paží a hrudníků a zad a stehen, prsty zkoumaly kostnaté hrbolky, pevné svaly, hebkou kůži, tvrdé pyje.

Přitiskli se k sobě, boky se pomalu houpaly vpřed a vzad, s každým dráždivým přírazem sdíleli přerývavý dech. John cítil, jak mu z hrdla uniká zavrčení, rukama uchopil Sherlockův zadek, zatímco se pohybovali jeden proti druhému. Bože, chtěl ho cítit víc, celého, úplně všude. Jako by mu Sherlock četl myšlenky, zhrublým, hlubokým hlasem mu pošeptal do ucha: „Chci šukat.“

John byl na okamžik vyvedený z míry… Tohle, po všech těch letech pokulhávající nebo rovnou neexistující komunikace, byla ta nejpřímočařejší a nejintimnější věc, jakou mu kdy Sherlock řekl. Syrovost těch slov ho překvapila, vyslovil je přece jen člověk, kdo tak dlouho tvrdil, že popírá potřeby svého těla a že práce myšlenek je na prvním místě.

John si uvědomil, že nejsou stejnými lidmi, kteří tu bydleli před lety. Čas a okolnosti je oba změnily. John v hrudi ucítil zvláštní úlevu, chtělo se mu smát nad tím, jak absurdně dlouho jim trvalo konečně dosáhnout téhle chvíle. Usmál se pro sebe, pozdržet tenhle moment, a zabořil prsty do Sherlockových vlasů.

„Bože, ano. Budem šukat,“ vydechl. Nahoře, dole, bylo mu to jedno, pokud s ním konečně může být úplně.

Hladově se prolíbali mlhou z horkého dechu, chladného lubrikantu, hřejivých prstů. John se přetočil a ucítil, jak Sherlock klouže rukou podél jeho páteře, pak ho popadl za bok a postupně do něj pronikl.

Zatraceně…

John vdechoval vůni z povlečení, rozehřátou teplem těl, oči pevně zavřené, poddal se téhle chvíli, a Sherlock se pohnul, pomalu mapoval jeho tělo. John si zkousl ret, sklonil hlavu, jeho vlastní tiché vzdechy mu přišly najednou hlasité. Cítil Sherlockův pevný stisk, příležitostné škrábnutí dlahy na svém boku, své vlastní prsty zabořené do matrace, ztrácel se v sobě. Čelo postele skřípalo pravidelným rytmem, svět vně ložnice byl zapomenut.

Sherlock sjel rukou těsně pod Johnův krk, kousek nad jeho hrudní kostí, a svíral, John trhaně dýchal, zatímco do něj Sherlock přirážel. John už byl blízko, hlavu zakloněnou, myšlenky zmatené, dlaní uchopil svůj napjatý penis, než se se zhrublým výdechem udělal. Sherlock do něj se zasténáním přirazil, svíral ho, jako by jejich celá těla mohla prolnout. Cítil, jak se Sherlock zachvěl, užíval si poslední příval slasti opřený o jeho záda, kolébal se do něj, ústa přitisklá k jizvě na Johnově rameni. Konečně uvolnění, vpadli do matrace, ulepené potem a ejakulátem, srdce dunící v hrudích.

Leželi propletení, Sherlock za Johnem, rty přitisknuté k jeho krku, mlčeli. Ta chvíle byla moc křehká na to, aby o něčem mluvili, lepší bylo nechat pokožku a těla, aby mluvila za ně. Jejich rychlé dechy postupně zpomalily, hrudníky stoupaly a klesaly ve sdíleném rytmu, ukolébávaly Johna do vzácného pocitu klidu. Ztěžkla mu oční víčka, pak se zavřela a on usnul.

 

 

Kapitola 12.

John se probudil brzy, ložnice byla osvětlená slabým ranním světlem. Zavrtěl se, před očima okamžitě vzpomínky na minulou noc. Opřel se o jeden loket a nakoukl přes Sherlockovo rameno. Pořád spal, jednu pěst strčenou pod bradou, druhou ruku v neoblomné dlaze napřaženou před sebou.

John tiše opustil postel a vklouzl do Sherlockova modrého županu. Byl rád, že má pár minut pro sebe. Udělal čaj, šálky pak donesl do ložnice. Postavil je na noční stolek, než župan zase odhodil stranou a znovu vlezl pod přikrývky, zády se opřel o čelo postele.

Usrkával ze svého hrnku, pohledem setrvával na Sherlockově uvolněném obličeji, vnímal každou křivku a úhel. Viděl, jak se Sherlockovi na skráních začínají objevovat první šediny, a to nečekaně zabolelo u srdce. Roky… Promarnili celé roky, klopýtali kolem sebe, nikdy se docela nepřenesli přes všechny ty zmeškané příležitosti, nedorozumění, chyby.

Uvelebil se zase do polštářů, očima sklouzl na šatní skříň a najednou si vzpomněl na tu cizí košili, kterou tam viděl viset. Ani ho nenapadlo se zeptat, jestli Sherlock ještě někoho má. Nebyl na to čas, všechno se seběhlo tak rychle.

Přesně v tu chvíli se Sherlock protáhl, oči se pomalu otevřely a vyhledaly Johna.

„Dobré ráno,“ řekl jemně John.

„Dobré ráno,“ odpověděl Sherlock ospale, otočil se, takže se jejich nohy dotýkaly. Pokoj byl chladný, všechno pod přikrývkami hřálo. Sherlock se vytáhl do sedu a vzal si od Johna kouřící hrnek.

John ukázal na jeho dlahu. „Všechno v pořádku?“

Sherlock zahýbal prsty. „Trochu to bolí, ale stálo to za to.“

„To bych mohl říct i já,“ zazubil se John, srdce mu v hrudi udělalo kotrmelec, když se Sherlock pokřiveně usmál. John se rozhodl, že další otázku položí přímo, nechtěl to oddalovat.

„Můžu se tě na něco zeptat?“

Sherlock přikývl.

„Ani jsme o tom vlastně nemluvili, ale je tu někdo…“ Odkašlal si a pokračoval. „Máš ještě někoho, protože tohle bychom si měli vyjasnit.“

Sherlock pozvedl obočí nad okrajem svého hrnku. „Ještě někoho? Co tě vede k tomu, že jsem vůbec kdy někoho měl?“

John věděl, že bude muset připustit svůj přestupek. „Když jsem tu byl minulý rok o Vánocích, na návštěvě u paní Hudsonové, tak jsem… se tak trochu rozhlížel po bytě. Viděl jsem pár věcí, které nebyly tvoje, tak jsem předpokládal…“

Sherlock si povzdychl. „Chvilku jsem někoho měl. Někoho, koho jsem znal z vysoké. Ale to skončilo už před několika měsíci.“

John čekal, ale Sherlock nedodal žádné detaily. Byl trochu popíchnutý, tak to vyřešil za něj. „Předpokládám, že někdo bohatý. Bankéř? Všiml jsem si, že měl skvělé šaty.“

Sherlock se na něj po očku podíval. „To je od tebe velmi všímavé.“ Na chvíli zaváhal a dodal: „Na oplátku se tě musím zeptat na Jamese Sholta.“

John se na Sherlocka překvapeně podíval a pak se zatvářil zasmušile. „Mělo mě napadnout, že o tom budeš vědět.“ Podíval se dolů a srovnával si myšlenky, než promluvil. „Je to složité. James měl nějaké zdravotní problémy a pravidelně jezdil do Londýna, aby se léčil. Pomáhal jsem mu. Ne jako lékař, ale jako přítel.“

Sherlock se na něj podíval, něco vycítil. „Jenom přítel?…“

John si pohrával s povlečením, cítil, že po tolika letech mlčení musí mluvit otevřeně. „James a já máme dlouhou historii. Rozumíme si.“ Odmlčel se a pak pokračoval. „Jakmile jsme se zase začali vídat, něco se postupně změnilo…“

Sherlock tiše poslouchal, nakonec řekl: „To proto jsi mi vrátil ten klíč?“

John pomalu přikývl. „Mít ten klíč bylo nekončící pokušení… Byl jsem roztříštěný do několika směrů a myslel jsem, že kdybych prostě něco eliminoval, pomohlo by to objasnit vše ostatní. Tak jsem ho vrátil. Na chvíli to fungovalo, že jsem se oddělil od tohohle místa, ale pořád jsem na to musel myslet… myslet na tebe.“ Pokrčil rameny, očima bloudil po pokoji. „Uvědomil jsem si, že jsem nejšťastnější, když žiju v tomhle zaprášeným bytě a řeším případy s bývalým feťáckým konzultujícím detektivem. S Jamesem… Bylo to příliš izolované. Zjistil jsem, že nemůžu žít tak daleko, oddělený od světa. Ale nechtěl jsem se zase do tohohle všeho zaplést… a riskovat, že tě zase ztratím.“

Sherlock zklopil oči, věděl, že nikdy nedokáže vyjádřit, jak ho mrzí všechny jeho hříchy.

Vzal z Johnových rukou hrnek a oba je postavil stranou, pak se přisunul blíž a omotal ruce kolem Johna, zatímco se zavrtali zpět do peřin.

„Nikam nejdu.“

John si bezmyšlenkovitě pohrával s vlnami vlasů na Sherlockově krku a přál si, aby tomu dokázal uvěřit.

Oba věděli, že Práce ho zase povolá zpět. Ale tuhle vteřinu si John Sherlocka užije, a pak tu další, i tu příští, chamtivě se ho bude držet, dokud to půjde.

John vzal Sherlocka za bradu a zaklonil mu hlavu, jemně ho políbil na rty a propadl se, nebezpečně hluboko, do těch úchvatných očí.

„Máš hlad?“ zeptal se nakonec John, cítil potřebu odlehčit atmosféru, myslel na snídani.

„Jako vlk,“ odověděl Sherlock a stáhl si Johna zpět k polibku, pořád neuspokojený. John ho znovu políbil, klouzal rukou dolů po Sherlockově paži, zastavil se dlaní na jeho boku, palcem hladil napjatou pokožku pod jeho kyčlí. Sherlock se k němu přitiskl, nohu přehodil přes Johnovo stehno, přitáhl ho k teplu svého podbřišku, a John okamžitě ztuhnul.

Jejich rty se opět setkaly, najednou nenasytné, těla rozehřátá, uvolněná, splývala dohromady.

„Bože, já tě tak chci,“ zavrčel John k Sherlockově krku, překulil ho na záda a sedl si na něj obkročmo, svojí erekcí se podélně třel o Sherlockův tuhnoucí penis. „Chci tě naplnit, chci, abys zapomněl na tu dlahu, na ty modřiny a ojet tě tak tvrdě, že zapomeneš, jak se jmenuješ.“

John na tváři ucítil, jak se Sherlockovi zachvěly řasy, věděl, že ho na okamžik umlčel a že vstřebával jeho slova. Ale pak se proti němu Sherlock vzepřel, popadl ho za vlasy, přitáhl zpět ke svým rtům.

„Tak dělej,“ napůl drze vyzval, napůl prosil, hlas zastřený.

Na snídani zapomněli.

 

 

 

Kapitola 13.

 

 

Sníh se pomalu snášel v těžkých bílých chuchvalcích, klesal v drobných vírech chladnou, klidnou nocí. John a Sherlock kráčeli pomalu po chodníku, zvuky města tlumené clonou čerstvého sněhu, v téhle pozdní hodině byly ulice skoro prázdné.

„Nádherná noc,“ řekl John a sledoval, jak vločky poletují ve světle lampy. Pohledem sklouzl na Sherlockovu ruku. „Co zápěstí?“

„Hmm,“ odpověděl Sherlock a zakroužil rukou. „O moc lepší.“

„Máš štěstí, že tvůj doktor souhlasil se sundáním dlahy takhle pozdě o Štědrém večeru. Mnozí by to neudělali.“

„Mám štěstí, že mám tak vynikajícího doktora.“

John se ušklíbl, nahrbil se ve svém kabátu. „Kdy jsi řekl svojí mámě, že přijedeme?“

„Pozítří.“

„Takže tu o Vánocích budem jen my dva?“

„Přesně tak.“ Vědoucně na Johna pohlédl. „Napadlo mě, že bychom mohli zůstat doma.“

Když se blížili ke dveřím Baker Street, Sherlock začal prohledávat kapsy, aby našel klíče, a pak uviděl, že John už měl svoje v ruce. Náhle se mu vrátila vzpomínka na den, kdy mu John svůj klíč vrátil, a žaludek se mu zhoupl. Teď se díval, jak si John stáhl rukavici a našel ten správný klíč, aby ho strčil do zámku.

Doma. Oba jsme konečně doma, kam patříme, pomyslel si Sherlock, pořád tak trochu užaslý z událostí, co se staly skoro před měsícem. Zachvěl se, když si vybavil jejich naléhavou potřebu poznat každý důlek a kout jejich těl, libovali si v každém zalapání po dechu a vzdechu…

Sherlock náhle přikročil k Johnovi, uchopil jej za ramena a otočil ho, přitáhl si ho k hrudníku, sklonil se, aby ho hluboce políbil. John byl zaskočený – Sherlock na veřejnosti nikdy nevyjadřoval náklonnost.

„Za co to bylo?“ zeptal se John nakonec, trochu zadýchaně.

„Za tebe. Za všechno. Za to, že jsi tady,“ řekl Sherlock nesouvisle, objal Johna a jejich rty se znovu spojily, tentokrát pomaleji, dotýkali se studenými špičkami nosů, sněhové vločky tály na jejich řasách, bílá pokrývka se vrstvila ve vlasech a na ramenou.

Nakonec odemkli dveře, setřásli těžké kabáty, vyšli po schodech nahoru. Zavřeli za sebou dveře do bytu, vánoční světýlka natažená nad krbem měkce osvětlovala místnost. Skopli boty, lehli si spolu na gauč, chladivé kapičky tajícího sněhu jim z vlasů padaly na tváře a krky.

Sherlock vklouzl rukama pod Johnovu košili, až John tiše zaklel.

„Sakra… Máš úplně zmrzlý ruce,“ postěžoval si.

Sherlock ho umlčel dalším polibkem a byl natolik hodný, že počkal, až se mu zahřejí ruce o několik stupňů, než je strčil za Johnův opasek, zatahal za přezku, dokud se s uspokojivým klinknutím neuvolnila. Rozepl zip poklopce a prsty zabloudil pod džínovinu Johnových kalhot.

John si povzdychl, poddal se těm úžasným věcem, které ty prsty dokázaly. Vmáčkli se hlouběji do rohu gauče, žádný spěch, mazlili se, hladili, rozepínali knoflíček tady a tamhle, ochutnávali hřejivou kůži pod látkou.

John přejel palcem podél Sherlockovy lícní kosti, jejich oči se setkaly, John na něj zíral s výrazem zbožňování. Sherlocka najednou zalilo štěstí tak silné, že se cítil, jako by jeho hrudník měl prasknout, podíval se stranou.

Řekni mu to teď, zašeptal hlásek. Už na nic nečekej.

„Johne…,“ začal Sherlock. Vzhlédl, John ho pozoroval a čekal. „Je tu něco, co jsem ti měl už dávno říct.“ Zaváhal, rozrušený, a znovu se podíval stranou. Cítil, jak v něm kypí slova, chtěla z něj ven, už je měl na jazyku, jen mít odvahu je vyslovit. Nadechl se a dokázal to.

„Udělal bych pro tebe cokoli na světě.“ Znovu se nadechl. „Miluji tě. Nesmírně.“

Johnovou tváří problesklo několik emocí, než se jeho ústa zvlnila v ohromeném úsměvu. Vzal Sherlockovu tvář do dlaní a přitáhl ho k sobě.

„Taky tě miluju,“ zašeptal při jemném polibku, který se změnil v drsný smích, úleva a dlouho potlačované emoce jím cloumaly. „Zatraceně,“ vydechl, rty stále přitisknuté k Sherlockovým. „Miluju tě od chvíle, co jsem tě poprvé uviděl.“

John při dalším políbení cítil Sherlockův úsměv, nechal to zjištění vyznít, pravda je konečně venku a zázračně i opětovaná.

„Chci, abys byl šťastný,“ řekl Sherlock, uchopil Johnův obličej, najednou vážný, pochyboval o sobě.

„Nejsem si jistý, jestli jsem ale ten správný člověk, který ti k tomu pomůže.“

„Jsi,“ ujistil ho John. „Nic mě nemůže udělat šťastnějším, než být s tebou. Zkoušel jsem to.“

Sherlock sklonil tvář k jeho krku, vyřkl své vlastní tlumené vyznání.

„Potřebuju tě. Bez tebe žiju jen napůl.“

„Já vím,“ odpověděl John a objal ho. „Já to vím.“

Leželi vklínění do gauče, Sherlock schoulený k Johnově hrudi. Cítil proti svému hrudníku bití Johnova srdce a vdechoval jeho vůni, vlnu a kůži a teplo. John líbnul Sherlocka na spánku. „Pojďme do postele.“

Zavedl Sherlocka do ložnice, kde se pomalu svlékli a vklouzli pod chladné pokrývky. Přitulili se, ruce jednoho hladily druhého po zádech, rty se dotýkaly.

„Veselé Vánoce,“ zamumlal John, políbil vybledlou jizvu nad Sherlockových okem.

„Nemám pro tebe dárek,“ přiznal Sherlock.

„To je jedno.“ John se dotkl konečky prstů jizvy po kulce na Sherlockově hrudníku.

„Zítra budeme vstávat pozdě, zapálíme oheň v krbu… Z Mycroftova sklepa jsem štípl vynikající víno.“

„To zní skvěle.“ John zvedl Sherlockovu levou ruku, políbil vnitřní stranu zahojeného zápěstí.

Umlkli, sledovali padající sníh za oknem.

„Johne…“

„Mm?“

„Miluju tě.“

 

 

KONEC

 


 

Užili jste si povídku? Dejte vědět tady nebo autorce původní povídky🙂.

 

221b_careful_what_you_wish_for – The Key

 

 

 

 

 

 

12 komentářů Přidejte váš

  1. KalamityJane napsal:

    Nádherná povídka a výborný překlad, jako obvykle. Děkuji za něj 💜

    1. miamam napsal:

      Tesi me, ze se ti libila :3 diky!

  2. SlashPrincess napsal:

    Úžasná povídka, s neuvěřitelně silnou atmosférou a našimi dvěma obvyklými zabedněnci… A to vyznání na konci.🙂 Mám místo očí srdíčka. Až budu mít víc času, musím si to přečíst znovu vcelku, pokud možno co nejdřív, aby k tomu čtení ještě vydržel ten sníh, který se na nás konečně sype.

    Děkuju, Mio, skvělá práce jako vždy, ty nikdy nezklameš.🙂 A přeju krásný nový rok, ať ti to psaní a překlady jdou tak dobře jako doteď, nebo ještě líp.😉

  3. Avisavis napsal:

    Děkuji za to, že překládáš.
    Prosím, přelož mi i úvodní poznámku: Měníme tagy, vážení.NSFW před vámi. Co tím chceš sdělit?

    1. miamam napsal:

      NSFW = not safe for work, „ne bezpečné pro/při práci“, takže cokoli s obsahem, který by při veřejném prohlížení mohl způsobit minimálně pozdvižení.🙂

  4. katka napsal:

    To že Sherlock odhalil svou mysl říká vše , děkuji moc , zjistila jsem že ti co stojí mezi Johnem a Sherlockem jsou chudáci , hned je začnu nesnášet např Viktor

    1. miamam napsal:

      Jsem na tom podobně, i když leckdy přivřu oči, když jde o chvilkovou záležitost, která pak skončí johnlockem😛

  5. Leylon napsal:

    Priznám sa, niekde v polovici ma poviedka chytila tak, že som nevydržala a dočítala si ju v originále- som proste strašne zvedavý človek
    😀
    ten koniec sa mi však páčil tak, že som si proste musela prečítať aj preklad od teba -poviedka je proste nádherná, máš úžasný vkus. Na začiatku poriadna beznádej, koniec šťastný (vďaka bohom) … v poviedke človek postupne vidí, ako sa obidvaja vyvíjajú, zrejú, aby postupne bolo vôbec možné, aby k sebe naspäť našli cestu. Páči sa mi štýl, ktorým je poviedka písaná, trošku snový, tak trochu ako padajúci sneh, tichý a predsa meniaci svet…

    Bol to nádherný vianočný darček, ktorý som si vychutnala do posledného písmenka. Ďakujem ti zaň, rovnako ako aj za JL+, miesto, kde vždy nájdem akési útočisko po dlhom a úmornom dni🙂
    Všetko dobré a krásny nový rok, L.🙂🙂

    1. miamam napsal:

      😀 Jo, tak nějak mě napadlo, že nebudeš jediná, kdo si to půjde přečíst na ao3…😀 Ale vůbec se na tebe za to nezlobím!! Měla jsem co dělat, když jsem to četla – ještě že už to bylo dopsané. Jsem moc ráda, že se ti to líbilo a děkuju za vše🙂

  6. Liss napsal:

    Minulá kapitola nás naladila přímo na toto. Tohle se mělo stát už dávno, ale oba za dobu odloučení museli ještě vyzrát, aby byli připraveni spolu strávit zbytek života. Oba dva se změnili, ale díky tomu si uvědomili, jak je důležité mít po boku toho druhého. Děkuju Mio za vánoční počtení🙂

    1. miamam napsal:

      Leccos se musí stát až později, kdy už jsou překážky pryč… Tak si to chlapci vyjasnili a skončilo to dobře😀 Děkuju.🙂

  7. helsl napsal:

    Jak to ze začátku vypadalo strašidelně a skoro beznadějně, tak ten konec je úchvatný. Nějak jsem poslední dobou měla smůlu na smutné povídky, takže šťastný konec vstřebávám jako vyprahlá zem životadárnou vláhu. Děkuju Ti, Mio, za tenhle nádherný dárek, a že ho smím sdílet s podobně spřízněnými dušemi, čímž se naše radost nesčítá, ale násobí. A díky za Tvé stránky jako takové, nejlepší ze všech, které rozzářily můj život, ať je za oknem třeba tma tmoucí. Jsi báječná!

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s