Povídky z tumblr: Výročí

Ano, v poslední době jsem se zamilovala do povídek watsonshoneybee, takže sem prostě musím dát další překlad její kratinké povídky, kterou uveřejnila na tumblr.

Datum 29. ledna kdekdo z nás johnlockerů/Sherlockians považuje za zásadní (a i tvůrci se k němu evidentně rádi vrací🙂 ), takže je celkem přirozené, že se našel někdo, kdo k onomu dni i něco napíše.

Po prvním roce známosti se Sherlockem John ví, že je tenhle den nějaký… jiný, přesto ani jeden z nich nedělá nic neobvyklého. A jak léta jdou, začíná jim oběma být jasné, jak moc je dvacátého devátého ledna důležité datum.

 

Výročí

 

Po prvním roce se datum 29. ledna zdá jaksi důležité, ale ani John, ani Sherlock tak docela neví proč, a nechají to být. Protože ne že by si zrovna zapisovali, kdy potkali všechny ostatní přátele, že ano? John ráno uvaří kafe a Sherlock sedí naproti němu a čte noviny, a tohle dělají celý rok, ať už tak nebo tak, a i když se na stránkách později odpoledne objeví jeden celkem zajímavý případ, Sherlock zavře záložku a poznamená si, aby příštího dne zavolal ženě toho otráveného muže, protože John se právě zeptal, jestli nemá chuť na čínu a snad nějakou bondovku, pokud tedy na dnešní večer už něco nemají. Sní toho příliš a vypijí pár piv a sedí jen trošku moc blízko sebe na gauči, a ani jeden z nich neví proč, ale přijde jim to důležité.

 

Dva roky pryč, a Sherlock je jednak mrtvý a taky se velmi snaží mrtvý nebýt, pracuje v utajení s jedním pouličním gangem v Budapešti, a John sedí tři hodiny na lavičce před Bart’s a oba ví naprosto přesně, proč je 29. ledna tak důležité, ale teď už na tom nezáleží.

 

Po třech letech John zajde na rande s novou sestřičkou z kliniky a snaží se potlačit pocit, jako že někoho podvádí. Sherlock kouří cigaretu, vydechuje kouř na Ho Chi Minha a přemítá, jestli na něj John vůbec někdy myslí.

 

Čtvrtý rok je ten nejhorší, protože oba dva se zoufale snaží nemyslet na dvacátého devátého, a oběma se jim to absolutně nedaří. John jde do práce a Sherlockovi nenapíše; Sherlock vtrhne do Yardu a každého rozčiluje a ponižuje, dokud ho Lestrade konečně neusadí v konferenční místnosti se slabým čajem a okoralým koláčkem a řekne mu, aby napsal Johnovi. Sherlock to neudělá, ale v půl sedmé toho večera se John stejně ukáže v Baker Street, v ruce tašku s čínou a ve tváři vážný výraz, a pak spolu v tichosti jí a je to hloupé, protože chápou, že je tu něco, o čem nemůžou mluvit a nemůžou se přimět to ignorovat.

 

Sherlock v tu chvíli Johna nesnáší, nesnáší, že John pořád ví, že má rád kuře na černém pepři a smažené knedlíčky, ne vařené v páře, nesnáší, že John pořád umí nalézt hrnky v kuchyni, nesnáší, že John sedí na gauči a to nijak uvolněně, jako by byl pořád připravený vyskočit a odejít. A John cítí každý gram té nenávisti, jako by to byl černý olej zaplavující jeho žebra, a on má v sobě dost zlosti a zloby, aby ho rozpálil. Když toho večera konečně odchází, je to proto, že nedokáže zůstat se Sherlockem v jedné místnosti ani minutu, ne tenhle večer, ne když ví, co by noc 29. ledna mohla znamenat, kdyby jen Sherlock chtěl.

 

Pátý rok. Moriarty je mrtvý a Mary je pryč a John je ztracený. Je roztříštěný, jeho celý svět vzhůru nohama a naruby a on si přeje, aby mu protentokrát mohl Sherlock poskytnout bezpečné místo. Jde a toulá se a nezaskočí do Baker Street a nekoupí čínu. Místo toho všeho skončí před Bart’s a pozoruje její fasádu. Neměl by, vážně by neměl, ale stejně jde přímo do haly a prochází dál, takže si nikdo nepomyslí, že sem nepatří. Chová se vážně hloupě, pomyslí si, ale to je jedno, protože když otevře dveře do laborky, do laborky, Sherlock už je uvnitř, sedí na židli a dívá se před sebe, kde neleží vůbec nic.

 

Toho pátého roku John řekne: „Ahoj.“ A Sherlock se usměje a řekne: „Takováhle setkání musí přestat.“ A když John přejde přímo k němu, rozhodně a účelně, Sherlock se otočí na židli, aby k němu byl čelem.

 

„Myslím, že bychom se měli radši začít scházet takhle,“ řekne John a uchopí jednu Sherlockovu ruku a Sherlock ho nechá; druhou rukou sklouzne po Sherlockově čelisti a Sherlock nakloní obličej k Johnově dlani a John ho políbí, velmi, velmi jemně, jako by říkal: „V pořádku?“ A Sherlock polibek oplácí, jako by říkal: „Očividně.“

 

Jako by říkal: „Konečně.“

 


Originál: watsonshoneybee, původní povídku najdete ZDE.

 

**

6 komentářů Přidejte váš

  1. Eonah napsal:

    Už je to celkom dávno, čo som zavítala na túto stránku, a celkom dávno odkedy som si prečítala nejakú tu johnlockovku. A aj po toľkom čase sa nič nezmenilo, stále tých dvoch milujem, stále ma baví čítať všemožné variácie ich vzťahu, stále ma baví sa sem vraciať a vidieť, že aj vás to baví, že si to užívate, že obetujete čas a možno nervy s vytváraním obsahu tohto blogu…. Tá krásna melanchólia tejto poviedky ma akosi omámila…🙂
    Každopádne, skvelá práca❤

    1. miamam napsal:

      Děkuji, jsem ráda, že to na tebe mělo takový efekt :3 ^_^ o to přesně jde😉.

  2. PharLap napsal:

    Tohle je takové nádherně křehké. Člověk se skoro bojí rozbít sladkou mlhu, kterou kolem něj tato povídka obestírá, a začít dělat co by měl. Moc, opravdu moc se mi líbí :3 watsonshoneybee je očividně mistrně práce se slovy :3 Smekám

  3. Leylon napsal:

    Sladko-melancholicka jednohubka, prva na vynovenych strankach… bolo to velmi dobre,o to viac sa tesim,ze ich prve stretnutie vychadza den po mojich narodeninach😀😀

  4. kamivon napsal:

    první povídka na vylepšených stránkách🙂
    a moc hezká, i když tak melancholická…

  5. katka napsal:

    Nesnáším tu dobu když jsou každý sám , nikdo mi pro Johna není dost dobrý nikdo není Sherlock , takže díky za ně i za sebe

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s