Dovolená za trest – povídka pro Liss (1. část)

Ne, nebudu počítat, jak je to dlouho, co jsem dostala zadání téhle povídky, m-mm… Promiň, Liss! o.o 😀

Zadání??? Dovolená. Jak těžké to může být? Evidentně docela dost, toto je totiž třetí verze (první byla crack, místo děje: Británie. Druhá byla samý angst, místo činu, totiž děje: kdesi v Evropě) povídky na přání, kterou Liss vyhrála při soutěži na sraze loni v létě. (Pořád nebudu počítat, jak je to dlouho! :P)

Tato verze zahrnuje Johna, kterému to s Mary nevyšlo, a přesto se k Sherlockovi nevrátil. Vlastně s ním ani vůbec nekomunikuje. Potkat ho náhodou při nákupu před odjezdem na dovolenou je zlý sen.

Ne, počkat… Ten zlý sen teprve přijde…

John totiž přiletí na Korfu a prakticky po pár hodinách neskutečného klidu zjistí, že ze všech možných koutů Evropy jeden vyčouhlý detektiv bydlí jen kousek od něj! Rozčilující. Matoucí. Nervy cuchající… Tím spíš, že tu Sherlock není sám, ale má pánskou společnost. Velmi atraktivní pánskou společnost.

Tak tohle, vážení, je vážně snad za trest.

 

Dovolená za trest

(povídka pro Liss)

Část první

 

John zamyšleně procházel uličkou Tesca a těkal pohledem mezi seznamem, naškrábaným na kousku papíru, co žmoulal v ruce, obsahem nákupního vozíku a regály nabízejícími vybavení na letní dovolenou. Zastavil se, už asi popatnácté zvedl z košíku brýle do vody, palcem přejel po obalu a zase je hodil zpátky.

Připadal si jako idiot. V pětačtyřiceti kupoval svoje první potapěčské brýle v životě a měl pocit, že to každý kolemjdoucí okamžitě pozná. Došel na konec uličky, obešel ji a pomalým krokem procházel další, která měla regály plné bílého vína v akci. Zamračil se. Měl by projít docela rychle, aby nějaká lahev přece jen neskončila ve vozíku. Jasně. Hm, jenže tohle Chardonnay vážně nevypadá zle. Aspoň podle barvy. Viněta by mohla být popsaná jakkoliv, on by jí stejně nerozuměl. Vložil jednu lahev do napůl plného vozíku, mezi římský salát, cherry rajčata a toustový chleba, a zakryl tou zlatavě se blýskající lahví i šnorchl, který ležel úplně vespod nákupu.

Olízl si rty a znovu se zahleděl na nákupní seznam. Opalovací krém. Zamířil k oddělení s kosmetikou, prošel kolem plážového oblečení – a zarazil se u stojanu ze všech stran ověšeného pánskými bermudami. Hm. Kalhoty mu na jihu budou vážně akorát přítěží. Ramínka plastově chrastila, zatímco se probíral různě barevnými modely, až narazil na jeden obzvláště otřesný. Motiv žlutých javorových listů se prolínal s potiskem opičáka s brýlemi a koktejlem. No, který chlap si na sebe něco takového vezme?

„Tahle barva by ti moc neseděla, zkus radši nějaké z těch modrých,“ ozvalo se za jeho zády a John leknutím nadskočil, až shodil ramínko ze stojanu. S tichým zaklením se předklonil, aby ho pověsil zpět, a pak se otočil. Před ním stál Sherlock. Nemá na sobě kabát, napadlo Johna, a pak si za tu naprosto pitomou myšlenku v duchu vynadal. Jasně, že nemá kabát, venku je devětadvacet stupňů. Přesto byl Sherlock v obleku, i když bylo znát, že jeho materiál je velmi lehký.

John se podíval detektivovi do očí. Neviděl ho skoro dva roky, a tak by možná bylo dobré, začít jejich náhodné setkání pozdravem. Jenže Sherlock rovnou přešel k věci, jako obvykle, takže se John taky neobtěžoval formalitami. Tence se pousmál a bylo mu jasné, že tenhle úsměv rozhodně nezasáhl jeho oči. Jak by mohl.

„Co tady děláš?“ zeptal se John jen proto, že nevěděl, co jiného říct. Měl pocit, že má najednou místo vnitřností houf motýlů. V krku měl sucho.

Sherlock nejdřív pozvedl obočí a pak i košík, který držel v ruce.

„I já občas něco musím jíst,“ odpověděl s pousmáním Sherlock.

„To mě překvapuje,“ ucedil John a otočil se zpět ke stojanu, probíral se k modrým bermudám, které opravdu vypadaly mnohem líp a navíc měly docela neutrální kostkovaný vzor. Jdi pryč. Prosím, jdi pryč.

Jenže Sherlock nikam neodcházel. Chvíli mlčel a Johna napadlo, že dost pravděpodobně dedukuje jeho plány jen z toho, co má v košíku. Vážně doufal, že přes všechen ten nákup neuvidí ten růžový šnorchl. Ostře oranžové brýle navrchu by ale přehlédl jen slepec.

„Kam se chystáš?“ zeptal se detektiv nakonec. Zněl napjatě. John se k němu opět otočil a tentokrát se s úsměvem ani nenamáhal.

„Kam bys řekl?“ zeptal se s pozvednutým obočím. Sherlock našpulil rty a sklonil pohled k brýlím, nejistě přešlápl. John si se zadostiučiněním uvědomil, že detektivovi tohle tlachání vůbec nedělá dobře. „A proč tě to vůbec zajímá?“ dodal s úšklebkem. Polkl kyselý pocit dotčenosti, který mu probublával celým tělem a hrozil, že se změní ve vztek. Začínala ho bolet hlava.

„Jen jsem s tebou chtěl zase mluvit. Nebudu tě obtěžovat,“ řekl Sherlock tiše a k Johnově šoku se otočil a odcházel pryč. John nehnutě stál a nevěřícně zíral na mizející záda oděná do ocelově šedého saka, než se probral, rychle mezi ramínky našel svoji velikost a hodil jedny modré bermudy do vozíku. Svižným krokem zamířil k pokladnám a doufal, že Sherlock ještě nějakou dobu bude nakupovat a že se John nebude muset dívat, jak někde ve vedlejší frontě čeká, až přijde na řadu.

 

**

 

„Haló? Johne?“

„Jo, slyším tě, ahoj -“

„Halóóó? Slyšíš mě?“

„Jo… Jo, slyším. Ahoj, Harry.“

„Ahoj! Promiň, tenhle krám už vážně musím vyměnit za něco novějšího,“ ozvalo se zafuněné pousmání a John protočil oči, ale taky se usmál.

„Tak jak jsi na tom?“ zeptala se Harriet nadšeně.

„No jak…“ John se rozhlédl kolem sebe. „Sedím u brány a čekám, až nás začnou vpouštět do letadla.“

„ A jak se těšíš?“ Harry poslední slovo prakticky vypískla, až to znělo jako čiešíííš.

„Těším,“ řekl John mírně. „První dovolená po… Ani nevím jak dlouhé době. Bude to fajn,“ dodal nadšeným hlasem (doufal, že ten nedostatek opravdového nadšení Harry nepozná). Ta poslední věta mu hlavou proběhla dnes už poněkolikáté, na uklidněnou.

„To si piš, že bude! Koukej mi poslat nějakou fotku, až na pláži sbalíš nějakou krásnou kočku! Ať ti ji pak můžu závidět,“ zavrněla Harry a zahihňala se. Johnovi by její chování dost možná vadilo, kdyby ovšem nebyla střízlivá. Už skoro rok. Tolik se změnila od doby, co nechala pití, že její nově pozitivní smýšlení s blahosklonným úsměvem toleroval.

Ve sluchátku zarachtalo.

„Běda ti! Nic jí neposílej!“ ozvala se z telefonu Lynn, žena, kvůli níž toho chlastání Harry vlastně nechala. Dvojí ženský smích.

„Ale no tak, holky, už nejsem žádnej mlaďas,“ řekl John a Harry s Lynn ho překotně ujišťovaly, že pořád vypadá vážně dobře, rozhodně, a Lynn řekla, že kdyby nebyla stoprocentní lesba, tak by – pak jí skočila Harry do řeči, a obě se chvíli rozesmátě handrkovaly a nakonec mu ještě popřály, ať si ten svůj narozeninový dáreček pořádně užije a ať přece jen posílá fotky, aspoň mms –

A pak se k Johnově úlevě ozvala první výzva pro cestující na Korfu a on se překotně rozloučil, né, v letadle nebude mít zapnutý telefon, ani potají, Harriet! Típl hovor a povzdychl si. Vážně, byl strašně rád, že je Harry v pořádku a že je taková, jakou si ji pamatuje z dětství – jenže si nemohl pomoct, byl i docela v rozpacích z toho, že ty dvě ženy se chovaly právě jako holky v pubertě. Zavrtěl hlavou, přehodil si malou brašnu přes rameno a šel se postavit k hloučku lidí nastupujících do jeho letadla.

 

**

 

John byl na Korfu všehovšudy pár hodin, a už si ten ostrov zamiloval. První den po příletu a příjezdu na hotel, kam ho dopravil poloprázdný autobus – mířil přece jen pryč z hlavního města, kam moc turistů nezavítalo – se bál, že v tak neskutečně klidné a téměř liduprázdné oblasti se bude děsně nudit. Ale druhý den se šel projít po pláži, a přestože bylo o pár stupňů víc než v Londýně, foukal vítr, a jemu bylo moc příjemně. Byl červen, a tak potkával hlavně místní, spíš než další turisty. Sedl si do písku a natáhl nohy před sebe, opřel se o dlaně. Pozoroval vlny, jak se nekonečně přelévají jedna přes druhou, než dorazí na břeh, kde s tichým zašuměním olíznou mělčinu.

Pár lidí prošlo opodál za jeho zády, ale on si jich nevšímal, dokud se jedny kroky nezačaly přibližovat přímo k němu.

„Neruším?“ ozval se ženský hlas.

John otočil hlavu, pohledem klouzal od opálených, útlých kotníků, přes kolena a zvlněnou sukni květovaných šatů, štíhlý pas, nahoru, ještě výš – až se díval do přátelsky se usmívající tváře recepční, která mu včera ukazovala na mapce, kam se může zajít podívat. Tmavě hnědé vlasy jí kvůli teplému větříku povlávaly u ramen, pár pramenů se uvolnilo z culíku a ona se je marně snažila zastrčit za ucho.

„Určitě ne,“ řekl John s úsměvem a vnitřně se zašklebil nad tónem, s jakým tu odpověď vyslovil. Snad si recepční nezačne dělat naděje.

Žena si sedla vedle něj do písku, zpoza výstřihu jí při tom, jak se sklonila k zemi, na okamžik vyklouzl řetízek s prstýnkem, bezmyšlenkovitě jej zastrčila zpět. Nohy natažené před sebou a zkřížené v kotnících, opřela se o jednu dlaň, tou druhou nepřestávala lovit neposedné pramínky vlasů.

„Tak jak jde průzkum okolí, Johne? Nebo jste se rozhodl kochat se mořem?“

John našpulil rty. „Řekl jsem si, že na průzkum půjdu odpoledne. Teď se jen tak kochám…“ Pokrčil rameny. „Pak nejspíš půjdu směrem k tomu písečnému cípu, který jste mi ukazovala,“ odmlčel se, když si uvědomil, že si nepamatuje její jméno.

„Dimitra,“ uculila se žena.

„Dimitro. Omlouvám se,“ kývl John.

„To nic. Jsem zvyklá.“ Dimitra se na chvíli zahleděla na vlny před sebe a nic neříkala. Bylo to příjemné ticho, a tak John otočil tvář stejným směrem a nechal se uklidňovat houpavými pohyby vln. „Budu se muset vrátit,“ řekla pak Dimitra, přitáhla kolena k tělu a objala je pažemi. Sukně jí při tom trochu sklouzla po stehnech. „Nedáte si oběd?“

John se na ni překvapeně zadíval. Přimhouřil oči.

„Nejsem si jistý, jestli by to bylo vhodné…“

Dimitra pozvedla obočí a zasmála se.

„Chtěla jsem tím říct, že se za chvilku bude podávat oběd. Dneska bude jehněčí, vypadá výborně.“

John cítil, jak trošku rudne, a polední slunce za to určitě nemohlo.

„Ne, díky. Nemám hlad.“

Dimitra kývla, pak vstala a s krátkým mávnutím na rozloučenou odešla. John táhle zavrčel. Vážně, ani se nesnažil flirtovat, a nakonec se stejně takhle ztrapnil. Proč měl takovou nutkavou potřebu flirtovat se ženami, o něž neměl zájem, a které ani neměly veskrze zájem o něj, to pro něj zůstávalo tajemstvím. Kéž by to uměl nějak zapnout a vypnout. Vypnout u nich. Zapnout u toho jediného člověka, o něhož měl zájem.

S úšklebkem vstal, oprášil se od písku a sklonil se, aby vzal pantofle do ruky. Nemělo smysl brodit se zvlněným měkkým pískem v botách. Zamířil na východ.

Ušel skoro tři kilometry (a skoro celý poslední kilometr se brodil suchými chaluhami), když se pláž zúžila, až se zdálo, že cesta skončí úplně. Obešel po semletých a odhalených kamenech skálu, tyčící se vysoko nad ním, a nakonec se před ním otevřela úplně prázdná, trojúhelníkovitá pláž. Kvůli odlivu byly v moři místy vidět drobné atoly s křišťálovou vodou a on si řekl, že sem zítra zajde i s tím směšně zbarveným vybavením, aby se podíval na rybky.

Otočil se směrem k pevnině a hledal… Ah, úzká pěšina, klikatící se do kopce mezi stromy. Vydal se po ní a stoupal, až se napojil na prašnou silnici, lemovanou pokroucenými olivovníky. Pár metrů před ním dřepěly děti a s něčím si hrály. Když ho uviděly, rozeběhly se k němu a něco řecky povykovaly, v rukách napjatých před sebou ukazovaly několik suchozemských želv.

„Ahoj,“ pozdravil je John s úsměvem. Jeden chlapec mu do rukou vnutil jednu želvu a ostatní na ni ukazovali malými špinavými prstíky a pořád něco povídali.

„Já neumím řecky… Neumím řecky,“ pokrčil John rameny a pokukoval po tmavovlasých dětech. Jeden ze starších kluků řekl něco, co se podobalo turist-túrist a John přikyvoval, „jo, turista,“ zubil se. Kdyby byl tušil, že se na něj vrhne tohle rozjívené stádo dětí, asi by se radši vydal někudy jinudy, ale teď ho podivně hřálo, že se s ním snaží hrát a povídat si s ním. Túrist kluk vyndal z kapsy starý, izolepou slepený telefon a mával jím na Johna, ukazoval na matnou čočku fotoaparátu a pak zase na něj.

„Vyfotit? Fotku?“ John v jedné ruce pořád držel želvu, druhou vytáhl telefon a namířil jej na kluka, že ho vyfotí. Kluk začal divoce mávat rukama a vrtět hlavou a ukazoval mezi telefonem a Johnem, zatímco brebentil řecky. John nechápavě nakrčil obočí a pak se pobaveně zašklebil.

„Jo tak, ty chceš vyfotit mě?“ posunkoval a kluk kýval hlavou. Ostatní děti se začaly smát a dvě nejmenší holčičky, tak pětileté, se plácaly přes sukýnky do stehen. Kluk na ně mávl rukou, aby je snad umlčel, ale ony se rozesmály ještě víc. John nikdy pořádně nechápal děti, tak se jen nesměle usmíval a podal klukovi telefon, aby ho vyfotil se želvou. Aspoň bude mít co poslat Harriet.

Kluk zas něco povídal a další dva malí kluci přešli k Johnovi, který jen nechápavě krčil rameny, a ukázali mu, aby si se želvou sedl na kořeny olivovníku. John se rozhlédl po zemi, hledal místo, kde by ho kořeny příliš netlačily –

„To asi nebyl moc dobrý nápad,“ ozvalo se pár metrů za ním.

„Kurva,“ vydechl John, sklouzl stranou z kořene a kecl zadkem do prachu. Těkl pohledem za sebe, na Angličana, kterého tady absolutně nečekal, pak zas na kluka, který ho fotil, podle zvuku střílel jednu fotku za druhou. Ostatní děti po něm div nelezly, chtěly vidět každý obrázek.

John se ze země podíval na Sherlocka. Vidět ho v něčem jiném než v obleku nebo županu bylo neobvyklé, a John si po pár vteřinách uvědomil, že zírá na Sherlockovy nahé prsty u nohou. Sherlock měl žabky. Zamrkal a podíval se výš; plátěné béžové kraťasy a světle zelená košile s krátkým rukávem. Ve vlasech tmavé sluneční brýle, zvedaly pár pramenů ofiny z čela. John polkl.

Sherlock si ho docela zaujatě měřil – ne, vlastně ne, uvědomil si trpce John. To jen zírá na tu želvu. Na želvu, která začala divoce zmítat nohama a docela při tom škrábala Johna do dlaně.

„Co tady ksakru děláš?“ vydechl John místo dalšího zaklení, snažil se plaza uchopit líp, aby mu nevyklouzl z prstů.

Sherlock sjel pohledem ze želvy na Johna. „Upozorňuju tě na zloděje?“ naklonil hlavu do strany a ušklíbl se.

„Zlodě…?“ John se zmateně otočil, právě včas, aby viděl, jak všechny děti mizí mezi stromy a keři, každé na jinou stranu. „Ale do prdele,“ zaklel zase John a škrábal se rychle na nohy, hledal mezi zbývajícími vzdalujícími se černými čupřinami nějakou, co by usvědčila pachatele. Svůj mobil už asi nenajde. Zamračil se na Sherlocka, protože vinit želvu bylo pošetilé, jenže ta toho měla nejspíš už tak akorát a kousla Johna do palce.

„Ale krucinááál!“ zařval John skrz sevřené zuby a snažil se přijít na to, jak to zvíře ze sebe sundá. Sherlock se sklonil k zemi, rychle přešel k němu a jednou rukou uchopil Johna za zápěstí, zatímco druhou strčil klacek za jeho zraněný palec a vypáčil čelisti od sebe. Želva syčela a John měl co dělat, aby ji přímo nezahodil. Sherlock to nejspíš vycítil; odebral mu to rozčilené zvíře a položil ho na zem.

John svíral zraněnou ruku za zápěstí a funěl, v palci mu pulzovalo a ze dvou ranek tekla krev.

„Špatný den?“ řekl Sherlock s pokřiveným úsměvem.

„Dosud byl celkem fajn. Co. Tady. Děláš?“ ucedil John a snažil se uklidnit bum-bum-bušící srdce. Měl tak zvýšený tlak, že bylo pravděpodobné, že skrz ty kousance snad vykrvácí… Lovil po kapsách kapesník, ale nenacházel. Sherlock mu podal svůj, a když si ho John odmítl vzít, přistoupil k němu a rovnou mu palec zavázal. John jen zaraženě pootevřel ústa a zíral na svůj čistě zabalený palec. Tmavě modrá bavlna byla příjemně hebká.

Sherlock ukročil stranou a strčil ruce do kapes, pokrčil rameny.

„Byli jsme se projít.“

John spolkl další ostrou otázku, protože se už trochu uklidnil a taky mu svědomí připomínalo, že Sherlock dosud neudělal vlastně nic špatného. To on se choval celkem jako kretén.

Pak mu došlo, co Sherlock řekl. Přešlápl na místě.

„Byli?…“

Sherlock se na něj po očku podíval, pak se otočil a mhouřil očima mezi stromy. Zvedl jednu ruku a ukázal jedním dlouhým prstem. John s nakloněnou hlavou sledoval,  kam Sherlock míří, až uviděl muže, stál u jednoho olivovníku a nejspíš zkoumal jeho plody. Zíral do koruny, občas natáhl ruku a utrhl, podíval se zblízka, zahodil, znovu se zahleděl nad sebe. Jako by vycítil Sherlockův pohled, otočil hlavu k nim a po chvilce zamával. I z těch šedesáti metrů, co je od sebe dělily, John uviděl, jak se tomu muži bělostně blýskly zuby.

„Aha,“ dodal John inteligentně. Samozřejmě, nechápal vůbec nic – především to, s kým to Sherlock může být na procházce. Fakt, že je detektiv na stejném ostrově jako John, a navíc ve stejnou dobu, stranou.

„Už budu muset jít. Měl by sis to vydezinfikovat,“ poznamenal Sherlock. John se zakabonil, on je tady přece sakra doktor! Ale pak si všiml, že Sherlock sevřel rty v potlačovaném úsměvu a nemohl si pomoct, pobaveně zafuněl.

„To rozhodně udělám.“

Sherlock přikývl.

„Uvidíme se později,“ otočil se a odcházel směrem k cizinci mezi olivovníky.

„Vážně?“ podivil se John a Sherlock ještě přes rameno prohodil: „Hotel Maltas, ano? Tak se docela jistě ještě potkáme.“

John stál a zíral na vzdalujícího se detektiva. Košile mu mírně povlávala kolem těla, zlehka se dotýkala jeho pevných obrysů. S každým krokem se mu nádherně napnula lýtka.

Muž se k Sherlockovi připojil a s rukou zlehka položenou na Sherlockově rameni spolu zmizeli v zatáčce mezi stromy.

John polkl.

Jak daleko musí sakra utíkat, aby se vzdálil od místa, kde se Sherlock právě nachází? Odstěhovat se s Mary po vzkříšení byla nutnost a taky trochu alibismus. Odstěhovat se ještě dál po rozvodu bylo pro jeho mentální zdraví nezbytné. I když kolikrát uvažoval o tom, aspoň za Sherlockem zajít, nenašel k tomu v uplynulé době ani špetku odvahy.

A to jsi byl při invazi do Afghánistánu.

Jenže co by mu asi tak řekl? Čau Sherlocku, šel jsem kolem jedný číny a vzpomněl jsem si na tebe, protože spodní třetina madla od dveří byla skoro netknutá. Asi nemají moc zákazníků. Skvělý úvod pro rozhovor, vážně. Stavil jsem se za Mikem a ten mi řekl, že zrovna na něčem děláš, tak jsem zaskočil i za tebou – a hele, mám pro tebe i kafe. Černý, dva cukry, je to tak? Výborně, vlezlý jako Molly. Mrzí mě, že jsme se odcizili. Že jsem se tak odcizil. Ale nemůžu tě ani vidět, aniž by mi puls vylítl až do nebe a v krku jsem měl jak na sahaře.

Tohle mu fakt říct nemůže, že ne.

Ne. Nemůže.

Navíc – Sherlocka, zdá se, něčím tak sladce sentimentálním pravděpodobně oblažuje muž zpod olivovníku.

John zastrčil ruce do kapes a pomalu se vydal pěšinou, která by ho měla dovést až k hotelu. Pod sandály mu skřípaly drobné kamínky a nad hlavou mu šuměly větve olivovníků. Přemýšlel, co to mohlo být za muže, jemuž Sherlock klidně dovolil, aby se ho dotýkal. A před nímž se procházel v kraťasech a volné košili, jako by to byl jeho běžný letní outfit. Kristepane, vždyť v Londýně během léta leckdy nosil i ten zatracený kabát! Pan mysteriózní, pan upjatý v obleku a sevřený v prvotřídní košili na míru!

A i chování měl jiné… Když tak nad tím přemýšlel – a rozehnal ve vzpomínkách mlhu protknutou pableskujícími kolečky, přes něž kvůli svému šoku viděl Sherlocka, když byl tehdy nakupovat – ani v obchodě se nechoval typicky nadřazeně. Ne moc.

Sherlock se prostě nějak změnil. A kromě otázky, v čem všem je teď detektiv jiný, Johnovi hlavou kroužila pořád dokola, jako nějaký otravný bzučící komár, otázka, co to s ním bylo za chlapa.

 

**

 

Večer se nevyvíjel zrovna tak, jak si John představoval.

Představoval si totiž, že si zajde na lehkou večeři, vypaří se ještě před tím, než začne doprovodná zábava, totiž nějaký řecký tanec, jehož jméno si nebyl s to zapamatovat, a půjde se projít kamkoli, kam by to Sherlocka pravděpodobně nelákalo. (Takže do olivového háje nepůjde. Jen pro jistotu.)

Nakonec Johna u večeře posadili k jednomu postaršímu páru. Muž i žena už jedli a Johna si příliš nevšímali, což mu vyhovovalo. Než ale číšník stačil obsloužit Johna, oba lidé se zvedli a odešli a John osaměl. Po jídle ještě popíjel červené víno, bylo plné a docela těžké, ale skvělé, takže neodolal a párkrát si ještě dolil z malého skleněného džbánku. Bloumal očima po okolí, když k jeho stolu číšník dovedl mladou ženu. Vyměnili si trochu nervózní úsměvy a žena se začetla do lístku.

V sále to zahučelo. John se ohlédl směrem, odkud zrovna přicházeli dva muži, kolem pasu silnou červenou šerpu. To budou nejspíš tanečníci. John krátce zkontroloval obsah svojí sklenky; ještě víc jak polovina, džbánek prázdný. Dopije a odejde.

Potlesk ze vzdálenějšího koutu místnosti byl přímo halasný a doprovázený hvízdáním; tihle hosté tu nejspíš popíjí už delší dobu. Tanečníci se široce usmívali, udělali pár póz s rukama nad hlavou, gestikulovali jeden na druhého, ukláněli se. A pak začala hudba, těžký, čtyřdobý, pomalý rytmus; něco, co připomínalo kytaru, drnčivě opakovalo dva tóny, tanečníci se ustálili každý v jednom rohu volného prostoru mezi stoly, ruce napřažené před sebou, vytleskávali rytmus a pobízeli hosty, aby se přidali. John tohle tak nesnášel; když někdo při představení vynucuje potlesk.

Ke všemu jeden z tanečníků žádal, s děsivě tvrdým přízvukem, aby se k nim připojili aspoň dva dobrovolníci. Druhý tanečník houpavým krokem, stále do rytmu, přešel k rozjásanému hloučku vzadu a ten první se zadíval Johnovým směrem.

John se zatvářil velmi, velmi nepřístupně. Když vyvolávač zamířil k jeho stolu, začal vrhat pohledem blesky.

Tanečník zřejmě pochopil, vyzval naproti sedící ženu. Žena zrůžověla a široce se usmívala, pozvání přijala a následovala tanečníka zpět na parket. John přiložil sklenici k ústům a chystal se napít, když mu pohled sklouzl k tanečnímu prostoru a doušek vína mu vlétl přímo do krku. Kuckal a snažil se kašel přidusit ubrouskem, ale nemohl odtrhnout oči od tanečníků a jejich dobrovolníků.

Sherlock… Sherlock, pro-bo-ha, Sherlock?!… Stál vedle tanečníka, který předtím zamířil k těm hlučným hostům. Ti teď pískali a povzbuzovali, něco volali řecky. John těkal pohledem mezi nimi a Sherlockem, který se na ně široce usmíval a něco krátce odpověděl, než položil paži kolem ramen druhého tanečníka a něco mu řekl přímo do ucha. Tanečník přikyvoval a pak mávl na prvního tanečníka, který se držel kolem ramen s ženou od Johnova stolu. První tanečník začal uvádět tanec a mluvil o tom, jak ho umí tancovat skoro každý, protože je snadno zapamatovatelný, a žena vedle něj rudla čím dál víc. Uklidňoval ji a krátce zavtipkoval, což ji nejspíš dostatečně uvolnilo. Žena mu něco odpověděla a tanečník se zářivě usmál, křikl po tom druhém něco řecky a oba znovu zajásali.

Začali tančit. Žena evidentně tanec už znala.

A Sherlock taky.

Kristepane, Sherlock uměl tančit řecký tanec. No, jak absurdní je samotná myšlenka, natož fakt???

Johna už konečně přešel kašel, s matným rozčilením si uvědomil, že ještě pořád drží skleničku ve vzduchu a položil ji na stůl. Podíval se zase na Sherlocka a po zádech mu sklouzl pocit, jako by ho polechtala ledová ruka – Sherlock se díval přímo na něj. Usmíval se. V očích něco… co John neuměl pořádně zařadit. Houpavě tancoval sem a tam, jednu paži kolem tanečníkových ramen, druhou paži odpaženou.

John nemohl přestat zírat.

Od stolů, u kterých byl nejspíš usazen i Sherlock, se zvedalo dalších pár lidí… ah, jistě. Mezi nimi i muž zpod olivovníku. Přešli na parket, zatímco je ostatní hosté nadšeně povzbuzovali a tleskali, a připojili se k oběma párům. Tanečníci hvízdali a hlučně je vítali mezi sebe; všichni se chytili kolem ramen a v jedné velké podkově tančili pár kroků sem a tam, houpavý rytmus a kroky je zvláštně zcelily, jako by se John nedíval na deset tančících lidí, ale prostě jednu neobyčejnou bytost.

Skladba se začala trochu zrychlovat, všichni, kdo tančili, opakovali stejné kroky, ale teď celý tanec získával takový zvláštní náboj. John znovu přelétl očima tanečníky, chvíli pozoroval toho protivně atraktivního muže, odkud ho Sherlock zná?? Vtíravá myšlenka, ale stále nebyla tak vlezlá jako myšlenka na tančícího Sherlocka, kristepane, Johne, nezírej na něj, nemůžeš pořád zírat na něj…

John na něj už zase civěl.

Sherlock úplně svítil. I když se jen mírně usmíval, cosi z něj vyzařovalo, něco tak spokojeného a klidného… Vyrovnaného. A rozhodně i trochu dětského, jako by John viděl dítě, co je s nadšením zabrané do hry. Při případech se Sherlock tvářil dost podobně, ale vždy to bylo podbarveno stresem, hořkou pachutí, snad kvůli tomu, že řešit případy je přece jen o dost vážnější zábava. John se nad svými myšlenkami zamračil.

Melodie se trochu změnila a opět zrychlila, i kroky tanečníků začaly splývat, všichni tančili jako jeden muž, Johnovi se udělalo slabo, a to seděl.

Sherlock… tančil.

Když se opět změnil rytmus a melodie zněla ještě vyššími tóny, ze všech tanečníků doslova vyzařovalo štěstí, nesmírná radost ze života, v tuhle chvíli přestalo existovat všechno zlé, všechny smutky a starosti se rozplynuly a neslyšně se vytratily otevřenými okny ven… John se trochu kymácivě postavil, rachot židle o podlahu ve všem tom halasu nebyl skoro slyšet, roztřeseně zamířil ven, nohy ho téměř neposlouchaly, praštil se o roh stolu a vrazil asi jen do čtyř lidí, chvatně se omlouval. Pryč. Ven. Ven.

Před hotelovou restaurací nebylo ani živáčka, všichni byli vevnitř. Hudba duněla v tak nějak melancholickém, a přesto jásavém a radostném rytmu.

John se radostně necítil ani trochu.

Jeho Sherlock byl pryč, byl jen vzpomínkou na dobu minulou a dávno uplynulou, diametrálně odlišnou od někoho, koho tu dnes potkal a viděl. Tohle… To byl někdo úplně jiný. A on jen vlastní vinou promeškal dobu, kdy se Sherlock měnil a kdy se přetvořil do tohohle uvolněného, šťastného člověka.

Slunce už zapadalo, rychle se šeřilo a stín vysokých stromů, přes den poskytujících útočiště před žhnoucím peklem, teď změnil cesty v tmavá, smutná údolí. John zamířil po silnici k moři, hudba se pomalu ale jistě vytrácela, až jediné, co slyšel, byl tlumený zvuk basy a bušení vlastního srdce ve spáncích. Před očima obraz, který ho tolik hřál a zároveň děsil.

O tolik jsem přišel. Tak dlouho jsem tě odháněl, až jsi se přestal snažit se mnou mluvit. A i když se děly náhody a já tě potkal párkrát ve městě, zas a znovu jsem tě od sebe odstrkoval. I kdybych sebral všechnu svou odvahu, které mám nejspíš pořád zoufale málo, bylo by to marné.

Jsi tady… Ale už nejsi sám.

John došel až na břeh moře, pomalu a jemně se k němu dovalila zpěněná vlna, olízla mokrý písek jen pár centimetrů od jeho nohou, vrátila se zpět. Přišla další, tentokrát se dotkla jeho sandálů a smočila mu prsty, studila. Ruce v kapsách, zíral před sebe, mlčky si nadával a truchlil.

Takže, našeptával mu s jízlivým úsměvem vnitřní hlas, tohle všechno znamená, že miluješ někoho, kdo už neexistuje, že?

John si ani v duchu nedokázal připustit, že by to mohla být pravda. Popošel kousek dál od břehu, sedl si do stále teplého písku a opřel se zády o nízký val z kamení. Přemýšlel, jestli by nebylo lepší, kdyby dovolenou předčasně ukončil a odletěl domů. Londýnská šeď nebo ta zdejší… vždyť je to vlastně asi jedno.

 

**

 

John se probudil brzy ráno. Vlasy měl úplně provlhlé, nos ho studil, ale po celém těle mu bylo teplo. Cítil tlak v týle, byl opřený o něco tvrdého… Cože?

Otevřel oči a zamžoural před sebe, nechápavě sklouzl pohledem ke svému tělu.

Seděl na stejném místě, kam včera večer usedl, musel prostě usnout. Nevzpomínal si na plížící se únavu… A hlavně si ani nevzpomínal, že by si s sebou byl přinesl nějakou deku. Jenže celé tělo, až po bradu, měl přikryté těžkou a silnou přikrývkou z hrubé vlny. Skvěle hřála a ochránila ho i před vlhkostí moře. Kdo…?

Pohnul se, chtěl vstát, a dlouze zamručel bolestí. I když měl ramena přikrytá, to levé teď velmi neodbytně protestovalo nad nocí strávenou pod širákem. Trochu jej promnul druhou rukou, vymotal se z pokrývky (někdo si dal opravdu záležet, měl ji nastrkanou i za zády a pod nohama) a vyškrábal se na nohy, deku v ruce. Byla příliš velká, přehnul ji napůl a ovinul si ji kolem ramen. Od moře šel lezavě chladný vzduch, který jeden dokáže ocenit jako čerstvý jen tehdy, když je sám v teple.

Vydal se zpět k hotelu a snažil se rozpomenout, kdo ho přikryl. Jenže celá tahle noc byla vzácně bezesná, nejspíš i díky vypitému vínu. Spal tak hluboce, že ho ani nečekaný pečovatel nevzbudil.

Muselo být ještě hodně brzy, obzor na východě byl teprve bledý, ale slunce ještě nevyšlo, a přesto John cestou potkal několik Řeků; někteří tlačili vozíky se zásobami, jiní s košíky s pečivem spěchali do hotelů, minul i malý pojízdný krámek, podsaditý muž rovnal na malých pultech ovoce, aby vypadalo lákavěji. Všiml si Johna a usmál se na něj, zažloutlé zuby od cigaret a vrásčitá tvář, ale bylo to upřímné a milé gesto, John se přiměl odpovědět na řecký pozdrav. Jediné slovo, které se zvládl naučit.

Na recepci nikdo nebyl, a tak John složil pokrývku, jak nejlíp uměl, a už ji tam chtěl nechat, když přichvátala žena, kterou viděl včera na pláži.

„Johne, dobré ráno!“ pozdravila ho s úsměvem a krátce se podívala na vlněnou deku.

„Dobré, um… Tohle je pravděpodobně vaše?“ Položil přikrývku na recepční pult, ale Dimitra se zmateně zamračila.

„O tom nic nevím,“ pokrčila rameny.

„Aha,“ odpověděl John zamyšleně a palcem přejel po prošívaném lemu, než si vzal mohutný balík znovu pod paži. „Tak… nic. Usnul jsem na pláži a někdo mě přikryl… Vážně o tom nic nevíte?“

Dimitra pomalu zavrtěla hlavou. „Zkusím se poptat, možná někdo, kdo chodí uklízet pláž?“ navrhla s pozvednutým obočím.

„Muselo to být nejdřív v deset, to už by tam asi nikdo neuklízel.“ John si skousl ret. Myšlenka, která se mu párkrát prohnala hlavou cestou zpět k hotelu, se dobývala pozornosti. Jenže byla tak plná naděje, že ji John raději ignoroval. „Tak já ji zatím někam pověsím, je z jedné strany trochu navlhlá od moře… a kdyby se někdo ozval, pošlete ho prosím za mnou.“ Dimitra přikývla a popřála mu pěkný den a John zamířil ke svému apartmánu.

Dvoupatrová řada jednoduchých úzkých domků, on bydlel v přízemí a úplně na kraji. Odemkl dveře a vešel dovnitř, koukl směrem k digitálním hodinám na televizi: 5,25. Zachvěl se chladem, vzduch byl v apartmánu jen o něco málo teplejší než venku, zapomněl včera zavřít dveře na balkón… Rozložil a přehodil deku přes zábradlí, na šířku ho zabírala skoro celé, a šel si do malinké kuchyňky připravit čaj. Bude se muset obejít bez mléka. Vzal si kouřící hrnek na balkón a opřel se o zábradlí, prohrábl si vlhké vlasy. Pozoroval pro něj neobvyklé rostliny a zákulisí hotelové restaurace, která stála pod malým kopcem a kam bylo vidět otevřeným oknem. Zadní dveře kuchyně se otevřely a ven vyšel pohledný mladý muž, ruce plné nějakých látkových pytlů, zřejmě se špinavým prádlem. Kmitl pohledem k apartmánům, a když si všiml Johna, položil pytle na zem, zazubil se a naoko se přehnaně protáhl a zazíval. John se usmál a pokývl na pozdrav, ruce plné objemného hrnku, který ho příjemně pálil do prstů. Muž mu ještě mávl a šel si zase po svých.

Byl tu takový – klid. Kdyby pořád koutkem mysli John nepřemýšlel o včerejšku, o Sherlockovi, o tom druhém… a o tom, kdo ho přikryl, protože co když to byl Sherlock??? Náhodou, jen náhodou? (ne, nemohla to být náhoda, musel by ho sledovat, a on byl přece uprostřed tanečního dění…) Nechtělo se mu domů. Nechtěl zase utíkat pryč od Sherlocka.

Ne… Nechtělo se mu domů, vůbec ne, uvědomil si překvapeně. Roky schovávání, nebo rovnou utíkání před detektivem (před sebou samým), a teď… V tuhle chvíli se mu udělalo podivně lehko.

On měl starého Sherlocka rád. Miloval ho.

(Myšlenky na něco takového přece nikdo neuslyší…)

Co kdyby se pokusil sblížit s tím novým Sherlockem?

(Co když ho jen pokus o sblížení úplně zničí?)

Nejspíš… nemá co ztratit.

Upil čaje a hluboce se nadechl, aby, najednou tak klidný, nasál plnou vůni, a místo toho ucítil kouř z cigaret. Rozladěně se zamračil. Kdo si proboha dobrovolně v šest ráno ničí plíce? Vyklonil se a ohlédl se do všech stran, až uviděl vlevo, o tři balkóny dál, ruku, zápěstím opřenou o zábradlí, v dlouhých prstech vězela zapálená cigareta. Ruka na okamžik zmizela, pak zase klesla na své původní místo, ukazovák sklepl přebytečný popel a z balkónku začal stoupat prudce a dlouze vydechovaný kouř.

John polkl a nepřestával pozorovat tu ruku. Upil čaje, protože bude potřebovat veškerý svůj anglický klid. A v tuto chvíli obzvlášť, protože kolikrát na tyhle dlouhé štíhlé prsty zíral, když něco někam zapisovaly nebo s neochvějnou opatrností otáčely kolečkem mikroskopu?

Položil hrnek s nedopitým obsahem na stůl a zamířil ven z apartmánu, dveře za sebou velmi tiše zavřel a zamkl. Procházel loubím obrostlým vistárií a počítal dveře – jedny, druhé, třetí… dokud nedorazil k těm správným. Nádech, narovnat se… a zaklepat.

Zevnitř se ozvaly šustivé kroky, pleskání bosých chodidel o dlažbu. John se usmál nad vzpomínkou, ležící Sherlock na gauči, nohy bosé – pak se otevřely dveře. Úsměv mu trochu zamrzl na rtech.

Hleděl do modrých očí, jenže tyhle nebyly bledé, ne, tyhle byly syté a velké, docela blízko u sebe, rty příliš úzké, na Johnův vkus…

John otevřel ústa, aby řekl – snad – něco inteligentního, i když měl hlavu úplně prázdnou, ale muž ho předběhl. Ustoupil stranou a otevřel dveře dokořán.

„Nejspíš nejdete za mnou,“ pronesl vláčně, hlavu nakloněnou do strany a v obličeji něco skrytě pobaveného. John pusu zase zavřel, krátce přikývl a vešel dovnitř. Muž zavřel dveře a otočil se čelem k Johnovi, který stál s rukama rádoby volně podél těla, pohled přikovaný k bosým nohám. Muž zkřížil ruce na prsou – vrchní díl jeho ocelově šedého saténového pyžama zašuměl – a vydal tiché, pobavené chmm.

„Tak prosím. Věřím, že nepotřebujete doprovod,“ pokynul jednou rukou dál do apartmánu. John znovu stroze přikývl a beze slova zamířil na balkon, velmi, velmi se snažil periferně nevnímat postel, která byla předešlé noci evidentně použitá. Otevřel jedno křídlo dřevěných dveří a zarazil se. Na balkóně stál Sherlock, nedokouřenou cigaretu stále v prstech, oheň ujídal tabáku, až se sloupek popela prodlužoval a prodlužoval. Sherlock zamyšleně zíral před sebe, v očích ten svůj prázdný výraz, jako když se snažil hledat fakta uvnitř své hlavy.

„Kdo to… byl?“ Poslední slovo otázky už bylo téměř neslyšné, Sherlock se otočil ke dveřím a uviděl Johna.

John si odkašlal.

„Říkal jsem si, kdo by si takhle brzo ráno ničil plíce,“ těkl pohledem k cigaretě. Pokusil se usmát. „Ahoj,“ dodal nejistě. Sherlock zamrkal, stočil pohled ke svým prstům a nepatrně stáhl obočí, odklepl. Otočil se zpět k němu, a John si neskutečně prudce oživil vzpomínku, v níž se na něj tyhle oči takhle dívaly. Tak pronikavě.

„Ahoj Johne,“ řekl Sherlock mírně a koutek úst sebou škubl v úsměvu, oči se pobaveně přimhouřily. „To tě vzbudil kouř?“

Uslyšel šustot látky, muž, co mu otevřel, se k nim připojil. Vyměnil si se Sherlockem dlouhý a významný pohled. Ignoruj ho. Kvůli němu tady nejsi, pomyslel si John.

„Ne. Už jsem byl vzhůru.“

„Snad abych udělal čaj, co říkáte?“ zeptal se muž a pozvedl na Sherlocka obočí. Ten mlčky přikývl.

„Řekl bych, že John ten svůj dnes ráno nedopil,“ pronesl Sherlock a znovu se zadíval na Johna.

John se nadechl. Když se soustředil, cítil skoro neznatelnou vůni, linoucí se z jeho balkónu. Nebo si to jen namlouval.

„Dnes je docela chladno. Přinesu ho do pokoje,“ dodal muž a odešel.

„To ano, dnes v noci bylo vážně chladno,“ řekl Sherlock tlumeně. John sklouzl očima po Sherlockově tmavě modrém kardiganu, rozepnutém a s povytaženými rukávy do půlky předloktí, šedém tričku a plátěných bermudách.

„Jo? Ani nevím, mně bylo docela příjemně teplo,“ nadhodil John, srdce bušilo až v krku, olízl si na troud suché rty.

Sherlock si ho nečitelně prohlížel.

„Skutečně?“ protáhl pomalu.

John přikývl. „Měl jsem hodně silnou deku.“

„Hm,“ Sherlock trošku zaklonil hlavu, „já o tu svoji přišel.“

„Hodlám ji vrátit,“ troufl si John.

„To budu rád,“ řekl Sherlock a usmál se.

V Johnovi rozkvetlo štěstí tak mocně, že se neubránil a zazubil se.

„Děkuju,“ řekl tiše a odkašlal si, snažil se z tváře smazat ten stupidní úsměv, ale koutky úst ho odmítaly poslechnout.

„To tedy prosím. Jak jsem říkal, byla dost zima a pod samotným… prostěradlem, co tady mají místo pokrývky, se nedalo dost dobře zahřát,“ ozval se protivný hlas z místnosti a John  v tu chvíli vystřízlivěl, úsměv zmizel. Muž vykoukl zpoza dveří, zamračil se na Sherlocka. „Teď, prosím, dovnitř,“ sykl.

Sherlock ještě krátce potáhl, típl cigaretu a prošel kolem Johna do místnosti, John ho zamyšleně následoval. Tak jemu byla zima?… Znovu se podíval směrem k posteli, kde na obou stranách ležely pomačkané přikrývky, prostěradlo taky neslo stopy po tom, že zde spali dva lidé. Mrkl po přistýlce, nebo spíš válendě, která neměla žádné povlečení, polštáře nezmačkané. Tázavě se zadíval na Sherlocka, který přecházel sem a tam po místnosti a ignoroval nabízený šálek čaje.

Muž dlouze útrpně zafuněl, pak se uchechtl a šálek znovu položil na stolek.

„Jak jinak,“ odtušil tlumeně a s přimhouřenýma očima mrkl po Johnovi, pohledem od hlavy k patě, jako by ho četl, a pak sáhl po mléce a upravil další šálek čaje přesně tak, jak to měl John rád.

„Sherlocku?“ zamumlal muž. Sherlock vydal jen tázavé hmm?, ale nezastavoval se. „Že bys nás konečně představil?“

John si znovu olízl rty a vyčkávavě se zahleděl na Sherlocka, který se konečně zastavil.

„Nejspíš budu muset, že,“ povzdechl si Sherlock. „Johne, seznam se s mým bratrem Fordem.“

 

**

 

Takže oni spolu… Oni nebyli spolu?? John si jen maně uvědomoval, že stojí s pootevřenými ústy, nepokrytě zírá na toho… Forda.

Aha… To je jen zástěrka.

„Chápu,“ řekl. „Jako že bratr,“ přinutil se k úsměvu John. Sherlock se na něj díval nanejvýš trpělivě a ten druhý muž s nepatrnou známkou podráždění.

„Říkal jsi, že je chytrý. Zatím to ale vypadá, že má IQ cvičené opice,“ zamumlal Ford a Sherlock po něm blýskl naštvaným pohledem.

„Johne… Tohle je můj bratr. Dvojče.“

Vždyť si ani nejste podobní! křikl v duchu John, ale jako by to vyslovil velmi nahlas – Ford i Sherlock téměř současně protočili oči. To bylo trochu děsivé.

„Jenže… Nikdy jsi o něm nemluvil?“ vyčítavou poznámku nakonec změnil v otázku. Co když ho prostě neposlouchal? To se v období po návratu dělo celkem často.

Takže spolu nemůžou být… pokud jsou opravdu… tak spolu nejsou. John by nejradši poskočil.

Sherlock pokrčil rameny.

„Máš dojem, Johne, že se Sherlock touží rozšiřovat o své rodině? Jak ses vlastně dozvěděl o Mikeovi?“

„Mikeovi…“ pronesl John.

„Mycroftovi,“ ucedil Sherlock.

John konečně zavřel ústa.

„Úplnou náhodou, když se to tak vezme. On se tak nějak asi seznámil se mnou,“ odpověděl John.

„A hádám, že to vskutku musela být zajímavá zkušenost,“ navrhl Ford.

John na to nereagoval. Pokud existují tři Holmesové – pane bože, jen to pomyšlení! – pak ani nic říkat nemusel. Mycroft unášel lidi, aby je vyslýchal a hrál si na pana tajemného, Sherlocka takové jednání nepřekvapilo, tak proč by to mělo nějak šokovat Holmese číslo tři.

„Dvě,“ řekl Ford a usmál se.

„Co prosím?“ zamračil se John.

„Jsem druhý. O patnáct minut starší než Sherlock.“

Sherlock si promnul kořen nosu, jako by tuto poznámku útrpně snášel po milionté v životě.

John se musel posadit. Hned.

Ford mu rukou pokynul k volnému křesílku, čaj s mlékem postavil před něj.

„Takže ty,“ otočil se John k Sherlockovi, chvíli na něj mlčky zíral, než dokončil větu, „máš dva bratry.“ Upil čaje, zatímco Sherlock pokrčil ramenem, rádoby nonšalantně, jenže John na něm poznal nervozitu.

„To je vše, co v tuto chvíli potřebuješ vědět, Johne,“ protáhl Ford blahosklonně. John se zamračil. Ford se posadil naproti němu, upil ze svého šálku. Černý čaj, bez mléka, bez cukru. Nejspíš jediný z bratrů, který pochopil, že si cukr nemusí cpát všude, pomyslel si John. Ford se nahlas zasmál.

„Je docela vtipný,“ otočil se na Sherlocka. „Cukr má tu fascinující vlastnost, doktore, že mění strukturu mozku podobně jako některé tvrdé drogy.“ Mrkl přimhouřeným pohledem po Sherlockovi, koutky mu cukly v neidentifikovatelném výrazu. „Jenomže zatímco po běžných a taky většinou ilegálních drogách se mozek velmi nevybíravým způsobem domáhá další dávky, cukr je jako plíživý jed.“ Odmlčel se a přivoněl si čaje. „Chci říct, Johne, že cukr přímo zpomaluje myšlení a otupuje. To nehodlám dovolit.“

John ho mlčky pozoroval.

„Jo. Právě jsi dokázal, že jsi Holmes,“ pronesl John.

Ford i Sherlock pozvedli tázavě obočí.

„Ty svůj hlas zbožňuješ, že jo?“

Ford se zakabonil a Sherlock vyprskl smíchy.

„Sherlocku,“ usmál se tence Ford, úsměvem tak podobným Mycroftovi, že z toho Johna zamrazilo. „Co kdybys Johnovi vysvětlil, že spolu chodíme?“ zeptal se mazlivě vtíravým tónem.

Šok. John měl pocit, že dostal ránu palicí. Podíval se na Sherlocka, který si svého bratra prohlížel s výrazem plným opovržení a ještě něčeho. Ne… to musí být nesmysl, že jo? John pomalu položil šálek s čajem, když Sherlock ještě pořád neodpovídal. Pak se na něj Sherlock podíval, olízl si rty a spojil před nimi ruce do stříšky, oči divoce kalkulovaly.

„Může nám pomoct,“ pronesl Sherlock po chvilce a Ford nevěřícně sykl.

„Ale prosím tě!“

„Může. Nám. Pomoct,“ zopakoval pomalu Sherlock, ruce spustil podél těla a udělal pár kroků směrem k Johnovi, než se zastavil a přimhouřeně ho pozoroval.

Johnovi se dělalo čím dál hůř. Zatím mu nikdo vlastně nevyvrátil, že je na své dovolené svědkem incestu. Cítil, jak mu mizí barva z tváří. Nebyl si jistý, že v žaludku zvládne udržet svoji dvojitou dávku ranního čaje.

„Jsem celkem zvyklý v tvojí společnosti nechápat vůbec nic,“ zachraptěl, když nikdo nic dalšího neřekl, „ale musím říct. Hrm. Že. Tohle bych nečekal.“ Několikrát zamrkal a podíval se stranou, před očima výjev z olivového háje. Šli tak blízko sebe. Tak blízko.

Sherlock si odfrkl.

„Johne. Otevři svou mysl, přece,“ řekl Sherlock káravě. „Tohle,“ mávl mezi ním a Fordem, „je prostě nevyhnutelné a nutné.“

„Jasně.“ Ještě před pár minutami byl rozhodnutý poznat tohoto nového Sherlocka. Teď měl největší chuť skutečně objednat letenku domů.

Ford se zasmál, hluboce a upřímně.

„Roztomilé,“ prohodil pobaveně a předklonil se k Johnovi, byl svou tváří tak blízko té jeho, že se John musel opravdu snažit, aby rovnou nevyskočil z křesla. „Chodíme spolu, protože to okolnosti vyžadují, Johne. Už ti svítá?… Ještě nic?“ Pozvedl obočí a zatvářil se soucitně.

„Božínku, Sherlocku, jak si myslíš, že nám asi pomůže tohle ubohé stvoření?“ zašeptal a zavrtěl hlavou.

John stiskl oční víčka. Fajn. Fajn. Něco zjevně přehlédl. Nebylo by to poprvé. Tak si to projdeme nahlas.

„Takže to není skutečné?“

„Správně,“ přikývl Ford, v očích úžas, jako když pozorujete batole dělat něco nečekaného.

„Je to jen jako.“

Fordovi se začaly roztahovat koutky v úsměvu.

„Protože řešíte nějaký případ?“ otočil se John na Sherlocka – kriste pane, on nutně potřebuje věřit tomu, že je to tak.

„No vidíš, že to jde,“ Ford se potěšeně zasmál.

„Únosy, Johne,“ přitakal Sherlock, mračil se na Forda. „Z okolí Perivoli mizí turisté, britští turisté, aby se po pár měsících objevili v tureckém vnitrozemí… rozřezaní na kusy – končetiny a hlava jsou zabalené společně, pokaždé chybí trup,“ dodal pochmurně. „Bylo už příliš mnoho obětí na to, abych to mohl s Mycroftem řešit z Londýna. Museli jsme učinit jistá… opatření.“ Uhnul pohledem. John pohlédl na Forda, který zaujatě poslouchal Sherlocka. Prstem si přejížděl po spodním rtu a jemně přikyvoval. „Takže. Je tu se mnou Ford,“ mávl Sherlock rukou a začal zase přecházet sem a tam.

„Řešíš případ s Mycroftem,“ zopakoval John nevěřícně. Sherlock něco tlumeně zavrčel a Ford se opět zazubil.

„Poukazuješ na tu nejnezajímavější věc. A to jsem myslel, že jsi praktik, rýmičky, puchýře, vyvrknuté kotníky…“ Krátce se uchechtl svému dvojsmyslu.

On neví?…

„Ford neměl potřebu se o tebe a tvoji další kariéru zajímat, Johne. Byl jsi dosud celkem… hm. Stranou.“

John zadržel dech. Pomalu vydechl. Stranou. Jasně.

„To je pravda.“ A mrzí mě to, neskutečně, jen to přece nemůžu říct před tvým bratrem.

Ford mlaskl.

„Vskutku rád bych byl svědkem vašeho jistě srdceryvného usmíření, ale máme něco na práci. Kvůli tomu, že jsi se k nám začal hlásit, Johne, jsi snížil pravděpodobnost jednání našeho kupce s lidmi o dobrých šedesát procent – jeden host je pro našeho člověka sázka na jistotu, pár už je o něco komplikovanější převézt, ale není to nemožné a je to výzva… Ovšem tři společně komunikující hosté jsou pro pachatele naprosto nevhodní, riziko prozrazení je příliš vysoké. Takže ještě jednou děkuju,“ pronesl sarkasticky, „že jsi svým jednáním a okatou fascinací mým bratrem přede všemi, kdo mají dvě oči, včera dokázal, že o něj máš natolik zájem, že jej hodláš sledovat. Velmi. Zblízka.“

John se naježil.

„Co to má jako znamenat? Neudělal jsem vůbec nic! Ani jsem se k němu nepřiblížil!“

Ford otráveně protočil oči a vycenil zuby.

„Můj bratr tvoje zamyšlené a zhrzené pohledy celkem často opětoval, a když jsi odešel, tak… se mi ztratil z dohledu. Na okamžik.“ S kyselým výrazem přiznal Ford. „Sherlock a já jsme byli vábnička. Nejsem tu proto, abych ostatním dokazoval svůj homosexuální vztah k němu, ve skutečnosti jsem tu na práci, do níž se nikomu na straně andělů nechce. Ty jsi zkazil půlroční plánování. Děkuj bohům, že máš Sherlocka na své straně. Jinak bys pelášil do Londýna takovým fofrem, že bys nestihl ani napsat textovku té svojí sestřičce.“

Těžké, hutné ticho, jiskřilo napětím. John měl pocit, jako by mu v hlavě bzučel rozčilený roj včel – za poslední dva dny přijal víc šokujících informací než za poslední dva roky. Ale nakonec, čemu se vlastně divil – tohle byl celkem běžný stav, pokud byl zrovna nablízku Sherlocku Holmesovi.

Takže k těm důležitým věcem. Sherlock řeší případ. Je to něco tak závažného, že je ochoten spolupracovat rovnou se dvěma svými bratry… A je naprosto evidentní, že jeden je lepší než druhý, takže musí mít setsakra dobrý důvod, aby si je držel tak blízko u sebe – těkl pohledem k rozestlané posteli.

„Jak si představuješ, že vám pomůžu?“ zeptal se zvolna John a znovu pohlédl do ledově modrých očí.

Sherlockovým výrazem se cosi mihlo, a dřív, než stačil něco říct, se Ford nevěřícně uchechtl.

„Jak příhodné,“ zamumlal a nepřestával vrtět hlavou. Sherlock po něm vrhl přimhouřený pohled, rty stisklé k sobě.

„Je to vzhledem k uplynulému dni naprosto logické,“ poznamenal.

„Ale ovšem. Mycroft by to nevymyslel líp,“ odsekl sarkasticky Ford.

„Pochopitelně. Mycroft je idiot,“ mávl rukou Sherlock.

„Jeho plán ale neměl trhliny. V tomhle vidím minimálně jednu, a je obrovská.“

„Nech si své nejapné metafory.“

„Můžete mi laskavě vysvětlit, o co jde?“ vmísil se do jejich přestřelky John.

„Vyměníte si role,“ vyhrkl Sherlock a odmlčel se. John pozvedl obočí. „Ty,“ začal Sherlock, olízl si rty a odkašlal si, „zaujmeš roli mého milence.“

John… neměl slov. Oněměle na něj hleděl, snažil se silou vůle přimět organismus, aby nejančil, ale marně, srdce zřejmě trpělo chvilkovou arytmií a žaludek se zcvrkl do velikosti švestky.

„A co Ford?“ zeptal se nakonec.

„Já se zřejmě se Sherlockem nějak bouřlivě rozejdu, nebo mu ‚zahnu‘ natolik ‚tajně‘, aby to samozřejmě zjistily ty správné osoby a poslaly tu informaci dál,“ vysvětlil Ford znuděně, dopil svůj čaj a s rukama zkříženýma za hlavou se pohodlně zabořil do křesílka, oči nespouštěl z Johna.

John polkl.

„A ta trhlina v plánu?“

Ford jej klidně sledoval, zvolna mrkl.

„Aha. To jako já,“ zamumlal John s pokřiveným úsměvem, který ani vzdáleně nemohl vypadat pobaveně.

„Kdyby šlo o někoho, koho Sherlock třeba jen zná,“ řekl Ford, zatímco Sherlock opět začal rázovat místností, „jen zná… pak bych neměl námitek. Jenže takhle se obávám, že se můj drahý bratr nechá velmi snadno rozptýlit,“ pohlédl na Sherlocka, který vydal pohrdavé pch. Ford se znovu zadíval na Johna. „Jste si jistý, doktore Watsone, že dokážete zachovat natolik profesionální přístup – nakolik se u vás s takovým dá tedy počítat – aniž byste ohrozil vyšetřování?“

Na co přesně se ho ten Ford vlastně ptá?

John se podíval na Sherlocka. Vysoký detektiv upřeně zíral na špičky svých bosých nohou, rty nepatrně našpulené, vrásky kolem očí tak nějak výraznější. Co toho Forda tolik žere? Vážně si myslí, že by teď – když jde Sherlockovi o tolik, a ještě nejspíš o víc, protože takhle napjatý byl dle Johnova názoru snad kvůli Fordovi –  že by po tak dlouhé době zapírání a odříkání  John udělal krok vpřed, aby se konečně ocitl na místě, kde chtěl být už několik let, totiž přímo vedle Sherlocka? I když – ta představa… Vzít ho za ruku, ne jen proto, aby spolu někam (před někým) utíkali, ale proto, že by směl sdílet teplo jeho dlaně. Nebo ještě líp, nestát jen vedle Sherlocka, ne, to by bylo stejně málo, teď, když už si to v té své beraní hlavě konečně urovnal; stát před ním, blízko, jako už tolikrát – ještě blíž… To by chtěl. To by vážně chtěl.

Ale s beraní hlavou zdědil po svém otci ještě jednu skvělou vlastnost. Trpělivost. Měl jí dost pro oba.

Vstal z křesla.

„Vím, co dokážu, a Sherlock to ví taky. U vás si nejsem tak jistý, ale řek bych, že díky rodinné predispozici už o mně víte leccos, aniž bych se vám svěřil.“ Ford pozvedl obočí a ušklíbl se. „Takže za prvé, přestaňte ze mě dělat blbce. Je mi jasný, že jde o něco důležitého, když na ni pracují ne dva, ale dokonce tři Holmesové. A já to nehodlám podělat, ať už si myslíte cokoliv. Pokud můžu pomoct, tak to udělám. A teď mi laskavě řekni, Sherlocku, co po mně chceš.“ John se otočil na Sherlocka, který ho pozoroval s takovým zvláštním výrazem v očích, až Johna zamrazilo a mírně zpanikařil. (Vážně je dostatečně trpělivý?…)

„Musíme začít,“ promluvil zvolna Sherlock a uhnul pohledem ke svému bratrovi, „co nejdřív. Nejlépe ještě před snídaní… Pokud budeš dostatečně přesvědčivý, už večer bychom s Johnem mohli podniknout… hm. Někam zajít. A ty se musíš chovat jako někdo, kdo má sice zraněné ego, protože mu byl milenec nevěrný, ale zároveň je ochotný nechat se utěšit ostatními hosty. My dva jsme teď vábnička, ne ty, proto se obklopíš větší skupinou lidí.“ Koutky mu cukly v úsměvu. „Hádám, že Spinnerovi z druhého budou adekvátní.“

Ford ho s nečitelným výrazem pozoroval, tenké rty mírně zvlněné falešným úsměvem, stejným, jaký John tak často vídal u Mycrofta. Při poznámce se Spinnerovými sebou ovšem trhl a znechuceně sykl.

„Můj bože, jen to ne,“ ucedil tiše, promnul si dlouhými prsty jedné ruky oba spánky najednou a hluboce vzdychl. „Dobrá. S velkou chutí bych ti rád řekl, drahý bratře, že si na tebe budu dávat pozor, ale v tomhle případě to neudělám – ah, je mi jasné, že ti to určitě rve srdce.“ Pobaveně mlaskl. „Budu mít dost starostí se sebou a sledováním okolí. A teď, náš milovaný Johne,“ Ford si olízl rty a naklonil hlavu do strany, „buď tak laskav a nastav mi tvář. Musíš být přece jen přesvědčivý.“ Vstal z křesla, promnul si dlaně a zakroužil rukama v zápěstích, až to slabounce křuplo. John se zamračil. Sherlock se hluboce nadechl, kmitl pohledem k Johnovi a sevřel zuby.

„Promiň,“ ucedil tiše. John se už chtěl zeptat, za co se mu právě omlouvá, když mu najednou vybuchla levá tvář. Rána ho odhodila až k posteli, ale než se stačil složit jak široký, tak dlouhý, Ford ho popadl zepředu za košili a táhl ho ke dveřím, Sherlock uskočil z cesty. Johnovi hučelo v hlavě a zvonilo v uších, sevřel oči. Měl pocit, že mu do lícní kosti narazil náklaďák. Ford ho u dveří prakticky hodil na zeď a udeřil Johna pěstí do břicha. Z Johna vylétl všechen vzduch, krátce se mu zatmělo před očima. Zatímco John v předklonu zápasil s obnovením funkce svých dýchacích orgánů, Ford otevřel dveře, znovu Johna popadl a vyhodil ho z apartmánu ven. John odklopýtal několik metrů, než se zem pod jeho nohama konečně trochu ustálila.

„Ty hajzle! Vypadni!!!“ zahřměl Ford Johnovi do obličeje. John se konečně vzpamatoval, zmatení vystřídal chladivý vztek. Dobře. Dobře. Tohle je Fordův plán. Ale to neznamená, že si to ten zmetek musí tak užívat. Ford se už už napřahoval k dalšímu úderu na obličej, ale John se sehnul a prudce narazil hlavou do jeho břicha, až z Forda uniklo přidušené huufff. Svalili se na zem, jeden druhého se snažil přeprat a získat nad tím druhým kontrolu, ale síly byly vyrovnané. Během vypjatého funění John mlhavě slyšel bušení na dveře.

„Otevřete! Marku, jsi tam? Ericu! Dělejte, zatraceně!“ Sherlock zněl vystrašeně. Johnovi se podařilo převalit Forda na lopatky, ale Ford využil setrvačnosti a nakonec dostal Johna na břicho, kolenem se mu zarýval do beder a jednu ruku zkroutil za zády, zatímco loket druhé mu přitiskl na krk. Tak to už sakra přehání. Měl by ho pustit. Johnovi začaly před očima probleskávat mžitky. Snažil se vykroutit, ale nešlo to.

„Forde! Pusť ho, sakra!“ Cizí hlas. Tvář John neviděl, pohled zabodnutý do písku před sebou, podivně černal…

Z jeho zad zmizelo dobrých osmdesát kilo. Okamžitě se škrábal na všechny čtyři, hluboce předkloněný, dusil se, kašlal, organismus se dožadoval vzduchu, bolelo to. Vrhl uslzeným pohledem po Fordovi, kterého od něj odtrhli dva muži. Pevně Forda drželi každý za jednu paži a zatímco jeden, tmavovlasý, s olivovou pletí, nepřestával něco syčet do jeho ucha, druhý těkal pohledem ze Sherlocka, stojícího opodál, na Johna a zpět. Ford Johna propaloval vražedným, nenávistným pohledem. John si pomyslel, že by za něj klidně získal Oscara. A Sherlock… John zamrkal, špinavým hřbetem ruky si protřel oči; Sherlock měl sevřené rty, v obličeji byl bledý jak stěna a rudnoucí oči byly plné neprolitých slz. Ach, rovnou dva Oscaři na krbovou římsu rodinného sídla Holmesů. Maminka by byla pyšná.

„Ty… Ty – já… Tolik jsem toho pro tebe udělal! Byl jsi troska! Zasraná troska! A ty mi zahneš s takovým… Takovým!… Nechoď mi na oči, ty… parchante!!!“ Ford řval na Sherlocka, který stál nahrbeně s rukama zkříženýma na prsou, provinile se díval do očí svého bratra a – John přimhouřil oči, Sherlock se zachvěl, tak jemně, že si toho ti, co ho sledují, všimnou a zcela jistě to přiřknou potupě a bolestnému rozchodu… Jenže John měl pocit, že je za tím něco víc. Pomalu se rozhlédl, několik dalších lidí je sledovalo z balkónků okolních apartmánů.

Ti dva, co ještě stále svírali třesoucího se Forda, jej táhli směrem k otevřeným dveřím, odkud vykukovaly hlavy dalších tří mužů, evidentně v poopičním stavu. Pravděpodobně hluční přátelé z předchozího večera. Ford sebou ještě jednou zazmítal, ale pak jako by v něm vyhasla zlost, podvolil se vedení svých dvou kamarádů a nechal se v klidu odvést k nim do apartmánu, dveře se za nimi s tichým klapnutím zavřely.

Fajn. Dobře.

John se pomalu vyškrábal na nohy, oprášil si kolena. Udělal pár mírně nejistých kroků směrem k Sherlockovi, který ještě pořád zíral na zavřené dveře, za nimiž zmizel Ford. Krk ho dost pálil, ale s překvapením si uvědomil, že Ford si i při té rvačce dával pozor, aby jeho rány neměly nějaké vážné následky. No. John v duchu pokrčil rameny. On si servítky nebral. Ford má díky Johnově levému háku pěkně natržený ret. Nemohl si pomoct, nijak zvlášť ho to nemrzelo.

Došel až k Sherlockovi a natáhl k němu ruku, jenže než se ho stačil dotknout na rameni, Sherlock ukročil stranou, pohlédl na Johna a pak za něj, nejspíš na všechny ty čumily. Rychle přejel očima po přihlížejících, sbíral data, i když byl jeho výraz ještě stále podbarvený hanbou a úlekem, pak se znovu zadíval na Johna.

„Pojď dovnitř. Potřebuješ ošetřit. K tobě?“ zeptal se a pokynul hlavou za sebe. John přikývl a opatrným, kulhavým krokem ho následoval ke svému apartmánu.

 

 

Když otevřel dveře, zamířil rovnou do koupelny, kde si už dřív vybalil malou cestovní lékárničku, doplněnou o pár drobností ze svých lékařských zásob. Letmo koukl do zrcadla nad umyvadlem a povzdychl si, než se začal přehrabovat v lékárničce. Ještě že Ford nemířil na nos.

Tiché zaklapnutí vchodových dveří, vrzavý zvuk podrážek po dlažbě, Sherlock došel k otevřené koupelně a zastavil se. John se na něj otočil a pobaveně se zašklebil nad jeho napjatým výrazem, ale pak sebou trhl, když mu tváří projela nová vlna bolesti.

„Idiot. To si s ním ještě vyřídím,“ poznamenal Sherlock temně, když zkoukl Johna od hlavy až k patě. Opřel se zády o zeď, ruce zkřížené na prsou a přešlápl, až jeho kožené sandály znovu tiše vrzly. Ruce sevřené v pěst, svaly na předloktí mu rozčilením jen hrály.

John pokrčil ramenem.

„Já ho narozdíl od něj nijak nešetřil,“ zachraptěl trochu a odkašlal si. Opatrně si přetáhl tričko přes hlavu, přehodil ho přes stoličku stojící vedle umyvadla a prohlížel si v zrcadle hrudník. Už teď viděl, jak se mu kůže začíná zbarvovat na levé straně, zkušeným pohmatem vyšetřil žebra, i když si byl i podle bolesti jistý, že žádné nebude zlomené. „Sice mi docela naložil, ale není to nic vážného. Budu mít nějaké oděrky, modřiny,… ale než se ožením, tak se to zahojí,“ zavtipkoval. Když se otočil čelem k Sherlockovi, úsměv mu zamrzl na rtech – Sherlock ho napjatě pozoroval, jako by se v něm něco pralo…

John se zamračil. Nadechl se a pootevřel ústa, přestože si nebyl jistý, na co přesně se detektiva hodlá zeptat, ale Sherlock se jakoby probral a odešel z koupelny. John zamrkal.

„Počasí poslední doby ti zřejmě dělá dobře. Až tedy na tu dnešní noc. Ale nemusíš se bát, takhle zima tu moc často nebývá,“ ozvalo se z vedlejší místnosti.

Ruka s gázou namočenou v antiseptiku se zarazila kousek nad odřeninou na tváři – že by nevnímal začátek rozhovoru?

„Tvoje rameno. Zdá se být celkem v pořádku. Tedy… Včera. Hm. Dnes je trochu ztuhlé. Všiml jsem si toho, když jsi dával Fordovi slušný hák…“ John stiskl rty a přiložil navlhčený polštářek tkaniny ke tváři, potlačil zasyknutí, trocha desinfekce mu stekla do ranky po včerejším kousnutí „divou“ zvěří. Sherlockova hlava se opět objevila ve dveřích do koupelny.

„Děje se něco? Je ti zle?“ detektiv udělal dva kroky k němu a pak se zarazil.

„To je dobrý. Pálí to,“ ušklíbl se John a jemně otíral ránu. Špinavý obvaz odložil a chystal se namočit nový.

„Ukaž.“ Sherlock přistoupil až k němu a vzal mu gázu z prstů. John sklopil pohled a nechal si ošetřit tvář a obočí. Z téhle blízkosti cítil každý Sherlockův výdech. Byl cítit trochu po cigaretách, ale jen slabě, Johnovi to nevadilo. Sherlock svými dvěma dlouhými prsty uchopil Johnovu bradu a pootočil mu tvář do strany; John při tom dotyku těkl pohledem k jeho očím a zamrzl. Bleděmodré oči soustředěně zíraly k místům, kam Sherlock opatrně přikládal gázu, rty mírně našpulené, jak je svíral – zřejmě měl na srdci něco, co se bránil vyslovit nahlas – a John teď nejenže cítil každé pohlazení vzduchu, ale jako by se veškeré vnímání smrsklo na Sherlocka. Nic jiného neviděl, ani neslyšel. Sklouzl pohledem na rty, pak jako by se vzpamatoval, i když jen částečně, klesl ještě níž, na Sherlockův krk. Měl ho přímo před očima; okamžik se snažil rozptýlit se počítáním pih, které ho pokrývaly, než si uvědomil, že tahle činnost rozhodně ničemu nepomáhá.

Sherlock konečně poodstoupil a John sebou trhl, jako ve snách otočil hlavu k zrcadlu a snažil se zaostřit na svůj odraz v něm.

„Děkuju,“ hlesl John. Sherlock dál stál na místě. John se na něj tázavě zahleděl.

„Vážně je ti jinak dobře? Nemotá se ti hlava?“

John se znovu ušklíbl.

„S tebou jsem zažil i horší rvačky, než byla tahle,“ poznamenal, když uklízel věci zpět do lékárničky.

Sherlock přešlápl a slabě se pousmál. „Ah… To asi ano.“

„Takže… Co teď?“ zeptal se John.

„Měli bychom zajít na snídani,“ řekl trochu otráveně Sherlock. „Trochu víc se ukázat jako nový pár.“

„Ještě není ani sedm. Snídaně jsou od půl osmé.“

„Aha.“

„Ty jsi tu ještě na žádné snídani nebyl, že ne?“ John už nedokázal skrýt pobavení.

Sherlock pokrčil ramenem a podíval se ven z koupelny.

„V tomhle se nic nezměnilo,“ odtušil suše.

John kolem něj proklouzl do pokoje a vytáhl čistou košili. V pokoji už mohlo být o dobrých pět stupňů víc, než když odsud odcházel.

„Jo? A co se vlastně změnilo?“ zeptal se John nejistě, zatímco se oblékal. Položit tuhle otázku mohla být docela chyba, ale nemohl si pomoct.

Sherlock neodpovídal, překřížil ruce na prsou a pomalu přecházel po pokoji, prohlížel si Johnovy věci, jeho jen částečně vybalený kufr, telefon na nočním stolku, knížku ležící na nepoužívané straně dvoulůžkové postele, nad iPadem pozvedl obočí a zarazil se, než pokračoval dál k balkónu. Pootevřel dveře, krok se mu trochu zadrhl, když si všiml deky. Přistoupil k ní a jednou rukou ji nepřítomně uhladil. John už se smířil s tím, že se odpovědi nedočká, když detektiv promluvil.

„Nemám tušení, nakolik jsou změny v mém životě pro tebe relevantní,“ řekl zamyšleně. Sherlock se otočil k Johnovi a pomalu si jej prohlédl. John už byl oblečený, počínající otekliny zahalovala čistá košile, první dva knoflíčky nechal rozepnuté. Ale cítil se, jako by byl úplně nahý, ten pohled měl v sobě něco pichlavého, z čehož ho mrazilo. „Předpokládám, že se ptáš proto, aby ses ujistil, že se vlastně mnohé nezměnilo a my dva mohli případně pokračovat tam, kde jsme skončili. Proto jsi za mnou dnes přišel. Rozhodl ses se mnou znovu mluvit.“ Sherlock naklonil hlavu do strany. John polkl, ale neuhnul pohledem. „Ovšem proč tak najednou…“ Sherlock ho teď pozoroval stejně fascinovaným pohledem jako nějakou obzvlášť zajímavou slídu pod mikroskopem; ústa mírně pootevřená. Po pár vteřinách soustředěného civění do Johnovy tváře se jakoby probral, narovnal se a uhnul pohledem. „Obávám se, že ani jeden z nás už není úplně stejný jako dřív, Johne,“ pokračoval téměř laskavým tónem. „Opravdu mě chceš znovu poznat?“

John mírně přešlápl – ne, ve skutečnosti nevrostl do země. Ale připadalo mu to tak, cítil se podivně zmražený na místě. Několikrát otevřel ústa, aby promluvil, ale zase je zavřel. Tiše si odkašlal.

„Stojíš teď v mém pokoji. Vážně potřebuješ odpověď na tu poslední otázku?“

Sherlock se k němu prudce obrátil, oči přimhouřené. Nakonec našpulil rty v potlačovaném úsměvu, koutky sebou cukly, oči mu zajiskřily, a John měl pocit, že se náhle oteplilo o dalších pár stupňů. Široce se usmál.

„Vskutku. Tvůj apartmán.“

John se krátce zasmál. Sherlock očima přelétl balkónek, stejně velký, jaký měl on sám, pak se ovšem zadíval směrem k zadní části hotelu, odkud se ze dveří každou chvíli vynořil nějaký člen personálu a odnášel zboží, které vozily malé náklaďáčky. John se podíval stejným směrem, když ze dveří najednou vyšla recepční.

„Ta ženská snad nikdy nespí,“ odtušil John a opřel se lokty o zábradlí.

„Hm?“

„To je recepční. Dimitra. Mluvil jsem s ní včera odpoledne, i dneska ráno – dneska kvůli té dece… Hm. Myslel jsem, že ráno jen sklízí předtím, než půjde domů… ale nevypadá to, co? Asi mají málo personálu.“

Žena se rozhlédla a všimla si Johna, John se usmál a krátce jí zamával, ona mu taky zamávala a usmála se.

Sherlock se napjal.

„Johne. Otoč se ke mně. Hned.“ Sherlock k němu přikročil a John se na něj zmateně zadíval.

„Co se dě-mmff…

Sherlock ho políbil.

Ne… Sherlock ho líbal. A líbal. A pořád… nepřestával. A rukou vjel Johnovi do vlasů.

John byl v šoku, i když ne natolik, aby nedokázal polibek opětovat. Vzdáleně zaslechl, jak potěšeně vzdychl, jenže než se stačil doopravdy uvolnit a umlčet ječák v hlavě (Sherlock… Sherlock!…), bylo po všem. Sherlock se svým čelem opřel o to Johnovo a hlavu mírně pootočil do strany.

Pak se odtáhl a bez okolků zíral na místo, kde ještě před chvílí stála Dimitra. John se snažil uklidnit bušící srdce a popadnout dech, zamračeně se koukl stejným směrem… a zavrtěl hlavou.

„Co to… bylo?“ zeptal se nejistě, na rtech ho pořád brněla chuť Sherlockových rtů, potlačil touhu je olíznout.

Sherlock si povzdychl. „Doufal jsem, že nebudeme muset na snídani. Ale nemám žádnou jistotu, že to opravdu viděla, takže… Půjdeme?“ pozvedl obočí a svižně prošel dveřmi zpět do pokoje. John ještě stále civěl na zadní dveře pro personál a v hlavě mu hučelo.

Ale jasně. Sherlock ho políbil… protože potřebuje, aby se o nich dvou vědělo.

Sevřel pevně zábradlí, zuřivě mrkal, aby zahnal slanou clonu v očích, dlouze se nadechl a vydechl. A pak se otočil a klidným krokem zamířil za Sherlockem, protože tak to bývalo, že? Takové to mezi nimi bylo už kdysi.

Nemělo smysl předpokládat, že se právě tahle skutečnost změnila.

Sherlock stál u dveří, ruku položenou na klice, čekal. Pronikavě se díval na Johna, nakonec se zamračil a snad i trošku zrůžověl. Ale to se Johnovi muselo jen zdát…

„Nechal jsem se unést,“ zamumlal a přešlápl.

„Chápu… že potřebuješ, abych dobře sehrál svoji roli. O nic nejde,“ přinutil se říct John a udělal další krok ke dveřím, jenže Sherlock ani neuhnul, ani neotevřel dveře. Pořád jen stál, a teď se na Johna díval se směsicí nervozity a něčeho, co John tak docela neuměl popsat. Každopádně v tuhle chvíli byl Sherlock opravdu červený až za ušima. John nechápavě přimhouřil oči.

„Hrm,“ odkašlal si Sherlock a díval se někam k palcům u nohou. „Role… O to jde samozřejmě taky, tedy, především jde o tohle…“ Zarazil se, tváří mu proběhlo znechucení z vlastního blábolení a hluboce se nadechl. „Johne…“

„Nechme to být, ano? Jdem na tu snídani.“

„Ne, Johne -“

„Byl jsem přesvědčivý?“ zeptal se John tiše. Znělo to hořce aspoň tolik, nakolik se cítil?

„Johne!“ vyhrkl Sherlock a najednou vypadal pobouřeně. John se na něj polekaně podíval. Sherlock chvíli dýchal skrz pootevřená ústa, než se uklidnil a napřímil se. „Udělal jsem to jen z části proto, že jsme měli publikum. Ale políbil jsem tě hlavně proto, že jsem to chtěl udělat. A teď pojď,“ zavrčel tiše, otevřel dveře a pokynul Johnovi, aby vyšel ven.

John trochu zpitoměle prošel veřejemi, zastavil se pár kroků ode dveří, Sherlock mu podával jeho vlastní klíče. Pak detektiv bez dalšího slova zamířil k části hotelu s jídelnou a John ho mlčky následoval.

Udělal to, protože chtěl?…

Tohle chce čaj. Hodně silný, ranní čaj. Po jeho vypití je aspoň nějaká možnost, že se John probere natolik, aby pochopil, co tím ten pan Tajemný snad myslel.

Reklamy

18 komentářů Přidejte váš

  1. Leylon napsal:

    Tak fajn, nemožno poprieť, že si sa s písaním tej poviedky poriadne bila, ale ten výsledok! Tetelím sa blahom – skutočne sa ti to podarilo a to som len pri prvej časti. Úprimne, väčšinu času mi bolo Johna hlavne ľúto… pokašľal to tým, že odišiel ke´d nemusel, ale také veci sa v reále stávajú, ja sama som niekoľkokrát spravila tú istú chybu. A zmena u Sherlocka… je dosť viditeľná. Snáš sa časom dozvieme, čo to za ňou je….
    Ale tretí Holmes! Kriste pane, schovajte sa všetci, sme stratení! 😀

  2. Liss napsal:

    Tak trochu déle jsem si na povídku počkat musela, ale čekání se vyplatilo 🙂 Johnovi se nedivím, že se od Sherlocka distancoval. Nepřišlo mu, že by bylo možné se k Sherlockovi po tom všem vrátit a dělat jako by nic. A hlavně- nedokázal by vedle Sherlocka žít a neříct mu o svých citech. Takže mu raději úplně zmizel ze života. I když co my víme. Mycroft má oči všude a sem tam mohl nechat Sherlocka nahlédnout nějakou pouliční kamerou, co zrovna John dělá. A zeď, kterou kolem sebe John budoval se začne hroutit jedním nevinným setkáním v supermarketu. A pokračuje to „úspěšně“ až na dovolenou. Nový Sherlock, mile a přátelsky se chovající a bohužel i s doprovodem, který (jak Mia nezmínila) vypadá jako Tom Hiddleston! To je moc změn najednou. A když je náš milý doktor vtažen do hry, která rozjitří potlačované city, tak to opravdu zavání dovolenou za trest… A bude hůř! 😀

  3. Tereza napsal:

    WOW tak tohle je vážně bomba !!! Seděla jsem a četla s pusou dokořán, protože takhle dokonale mě do děje nevtáhne jen tak leccos. Nemůžu se dočkat pokračování.

    1. miamam napsal:

      Děkuju! O.O :-)) Právě jsem vydala druhou část, snad se bude líbit! 😉

  4. katka napsal:

    taky moc děkuji , skvělé ale přiznám se že Forda nesnáším vrrr , aťsi je to bratr prostě byl drzý na Johna takže není můj oblíbený

    1. miamam napsal:

      Musí to být tak trochu parchant, i když v hlavě se mi sem tam objeví střípek, který ho vybarvuje v trochu lepším světle… ale ne protentokrát. 😛 díky 🙂

  5. Harryet napsal:

    D O K O N A L É….Mio, jsi umělkyně, kdybych si mohla přát, přála bych si umět tak krásně psát 🙂 čte se to naprosto samo, a už ted si rvu vlasy nedočkavostí jak to bude pokračovat. Myslím, že Liss je moc spokojená a už ať je další sraz a další soutěž :))) Děkuji a ještě jednou děkuji. Nádherné 🙂

    1. Liss napsal:

      Ano, jsem moc spokojená 🙂 Mia splnila téma na 1 s hvězdičkou! A slíbila jsem, že další soutěž už nevyhraju 😀 Dám prostor dalším, například tobě, když jsem Ti to tentokrát vyfoukla 🙂

    2. miamam napsal:

      Chich, léto ještě daleko, uvidíme, co sraz… 😛 ale jó, protože jsem naprosto praštěná, tak i přes nechutnou vytíženost už teď přemejšlím nad nějakou soutěží. Hmmm… Ale nejdřív dopíšu Pražský dům, když už jsem zas u něj. Teprv pak si dovoluju vyhlásit jakoukoli soutěž. 😛 Díky moc ♥

  6. helsl napsal:

    Naprosto fantastický! Jak mně se ulevilo, že je to brácha. Pochopitelně jsem žárlila spolu s Johnem. Chudák Sherlock, mít dva tak nesnesitelné bratry, to musel spáchat v minulém životě něco velmi ošklivého. Kdy bude dvojka? Zejtra?

    1. miamam napsal:

      :)) To byl tak trochu účel (um, já taky chvíli žárlila, hih)… Jestli to stihnu, tak další vyjde v pátek večer (příp. v sobotu). Díky 🙂

    2. Harryet napsal:

      Jééé ale já ti to moc přála :), Mia by napsala něco úžasnýho ať by vyhrál kdokoli 😉

  7. Miona napsal:

    O můj Bože! Další prosím! 🙂

    1. miamam napsal:

      .P Už brzy! 😉

  8. mim napsal:

    aáách,uprostred hektického podávania daňových priznaní a zbesilého písania projektov sa odrazu objaví toto:) :)….
    dovolenková poviedka…. nádhera, fantázia, krása :)… vrnim blahom…. John, Sherlock,Korfu, pláž…. Bože už teraz sa neviem dočkať pokračovania….
    Mia, máš neskutočný dar robiť ľuďom radosť, ďakujem
    PS. Liss patrí ti moja vďaka za fantastický nápad 🙂 🙂

    1. Liss napsal:

      Nemáš zač 😀 Ale já sama netušila, co tak (pro mě v tu chvíli) jednoduchým a prostým tématem způsobím 😀

  9. kratula napsal:

    Dobrý! Na další část jsem fakt zvědavá!

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s