Dovolená za trest – povídka pro Liss (2. část)

Co dodat… 😛 Pánové si udělají „výlet vstříc únoscům“, jenže všechno se vyvine poněkud jinak, než čekali…

 

Dovolená za trest

 

Část druhá

 

 

„Vajíčka?“

„Ne.“

„Klobásky? Salát? Mají i ovocný salát.“

„Nechci jíst.“

„Jsme na snídani. Šel jsi se mnou na snídani, Sherlocku. Předpokládá se, že tu budeš něco jíst.“

„Hmpf,“ povzdechl si Sherlock významně, opřel se do židle a otráveně se zahleděl směrem ke stolům obtěžkaným jídly. John stál vedle jejich stolu, rozhodnutý, že detektivovi prostě něco donese.

„Tak aspoň něco sladkýho. Mají tu takový… rolky, nebo co to je,“ pokývl John hlavou směrem ke křehkému pečivu z listového těsta.

Sherlock zkřížil ruce na prsou a zamrmlal něco jako hrmlmlnb. John si dlouze povzdychl a šel nabrat na talíř nějaké jídlo. Když se vracel se dvěma plnými talíři pečiva a čerstvého, šťavnatého ovoce, Sherlock soustředěně, i když velmi nenápadně, pokukoval po ostatních hostech a personálu. Míchal lžičkou svoji příliš sladkou kávu, a když si k němu John přisedl, hmátl po kousku melounu, aniž by se na něj podíval. John se slabě ušklíbl, vzal si jednu minirolku na jeden z menších talířů, co už byly na stole, a začal ji mazat máslem. Chroupnutí a tichounké srknutí ho ubezpečilo, že Sherlock skutečně jí.

„Dobré ráno. A dobrou chuť,“ ozvalo se za Johnem.

John se otočil za známým hlasem.

„Dobré ráno,“ usmál se na Dimitru. „Dnes asi čekáte rušný den, co?“ zeptal se. Koutkem oka zaznamenal, že Sherlock nejdřív ztuhnul – a za okamžik jakoby roztál, vypadal najednou nějak… jinak. John se po něm krátce nechápavě podíval, ale detektiv si ho nevšímal. Usmíval se mírným a naprosto okouzlujícím způsobem na Dimitru, než nepatrně sklonil hlavu a řekl něco řecky, John ze všeho rozuměl akorát její jméno, řekl jej dvakrát. Znělo to tak hladivě, že se Johnovi za krkem postavily chloupky do pozoru.

Dimitra se úplně rozsvítila, krátce se zasmála a něco odpověděla, než se k nim posadila. Řekla něco dalšího omluvným tónem a Sherlock chápavě pokyvoval.

„Um,“ zamumlal John nejistě a těkal pohledem od jednoho ke druhému, než Sherlock pokynul rukou k němu a řekl: „To je John. Můj nový… společník,“ dodal hlubším hlasem a pokřiveně se usmál, až se mu ve tváři objevili drobné ďolíčky. John se nestačil divit.

„Ano, vím, kdo to je,“ řekla Dimitra taky už anglicky.

„Skutečně?“ podivil se pro Johna zcela okatě Sherlock.

„Dimitra mi včera poradila, kam můžu zajít na procházku. Pak jsem tě potkal v tom háji,…“ vysvětlil John.

„Ach, tak,“ pokračoval se zájmem Sherlock. Johnovi tahle jeho přetvářka lezla trochu na nervy, ale hlavně z ní byl celkem nesvůj. Sherlock se choval jako někdo úplně jiný. Jako muž, co v klidu a pohodě tančí před desítkami lidí, zatímco se s dalšími bez okolků objímá, aby vedl kroky tradičního tance…

„Promiňte, že se ptám, ale…“ Dimitra se váhavě odmlčela a Sherlock ji pobídl, aby pokračovala. „Jste tu už přece jen pár dní, viděla jsem vás s jistým mužem – snad tedy kamarádem?“ Mrkla po Johnovi.

Sherlock se zatvářil rozpačitě.

„Hm. Ano. Tedy…“ Dvěma dlouhými prst uchopil lžičku a začal si s ní nervózně pohrávat, zkousl ret. „Jeli jsme sem proto, abychom začali znovu, sblížili se… Ford si to moc přál, a chtěl jsem mu vyhovět, známe se přece jen tak dlouho…“ Johnovi se při té představě udělalo trochu nevolno a radši rychle upil čaje. „Jenže to nevyšlo. Obávám se, že je mezi námi definitivní konec. Zjistil jsem, že už na něj nedokážu myslet tak, jako dřív. A pak najednou… John.“ Pokrčil rameny a usmál se, jako někdo, kdo napoví začátek romantického příběhu a pikantní detaily si nechá pro sebe.

„Hmmm,“ Dimitra zamyšleně (zasněně?!…) přivřela oči a našpulila rty v úsměvu. „Takový je život, že? Napadlo mě… Už máte plán na dnešek?“ Podívala se na oba muže, než pokračovala: „Dnes se plánuje výlet pro páry lodí -“

„Oh, ne, to ne, žádné davy. Radši bych se s Johnem v soukromí někde… prošel,“ pronesl Sherlock.

Dimitra pozvedla ruku v ujišťujícím gestu.

„Ale jistě, tohle je jen pro malou společnost, celkem tři páry. Včera večer mi to jedni manželé odřekli, nechcete jet místo nich? V půl deváté se odjíždí minibusem do Perivoli, a ze severního břehu pak odplouvá loď na projížďku kolem jižního cípu ostrova. Je to moc pěkná vyjížďka.“

„Co myslíš, Johne? Romantická plavba?“ obrátil se najednou Sherlock na Johna, až se z toho náš doktor zakuckal. John ještě párkrát zakašlal, než se zadíval Sherlockovi do očí a pomalu se uklidnil.

On po něčem jde, došlo Johnovi. Váhavě kývl, čekal jakýkoli náznak nesouhlasu v detektivových očích, ale našel jen odhodlání a jiskřičky, které se objevovaly pokaždé, když byli na správné stopě.

„No… Mohlo by to být docela příjemné, že jo? Jestli tam budeme jen my a pár dalších cestujících.“

„Výborně. Jdu hned zavolat vedoucímu výpravy a kapitánovi, aby s vámi počítal. Dobrou chuť,“ popřála jim ještě Dimitra, vstala a odešla.

Během několika příštích vteřin zase před Johnem seděl ten známý Sherlock – našponovaný, evidentně by nejradši poposedával na židli, ale všechna energie jakoby implodovala a odrážela se jen v jeho očích.

Hmátl do kapsy po telefonu a rychle něco psal, odeslal zprávu; po chvilce zavibrování: přečetl příchozí zprávu a samolibě se ušklíbl, než odepsal. John trpělivě vyčkával, ukousl si sladkého rohlíčku a sledoval Sherlockův nadšený výraz.

„Mám dojem, že mi máš hodně co říct,“ poznamenal s malým úsměvem John.

„Ach, Johne, tebe jsem vážně potřeboval. Skutečně! Tvoje postřehy nabuzující moji mysl k novému úhlu pohledu jsou tak osvěžující!“ dodal nadšeně detektiv, uklidil mobil a hladově se zakousl do dalšího kusu ovoce. Šťáva z manga mu zvlhčila rty, až se neodolatelně zaleskly, a John se radši znovu rychle napil čaje.

„Jo? A co to bylo tentokrát?“ zamumlal John.

Sherlock se předklonil a zašeptal: „Dimitra! Tohle ráno!“

„Hm?“ nechápavě se ohlédl John, ale recepční už nebyla nikde v dohledu. Jídelna hučela tlumeným hovorem, příbory cinkaly, bylo tu docela rušno, a to muselo být teprve půl osmé. Zřejmě se i další hosté chystali brzo vyrazit na nějaký ten výlet.

„Ta loď! To je skvělé! Máš s sebou zbraň?“ zeptal se stejně nadšeným tónem.

John tiše zaklel, když se dnes už po několikáté málem polil čajem.

„Co tím sakra myslíš? Jak si asi myslíš, že bych ji sem dostal? A proč bych ji s sebou v první řadě tahal, když jsem jel na dovolenou?“

„Nevadí, nějakou Fordovi štípnu, má v kufrech určitě dvě…“ Sherlock spojil ruce do stříšky a mnul hranami ukazováků svoje rty, nahoru a dolů, pohled mírně rozostřený. Po pár vteřinách se probral a vstal od stolu. „Tak pojď, Johne, musíme se připravit na plavbu! Můj pokoj,“ dodal tlumeně a zamířil z jídelny ven.

John si povzdychl, vložil do úst zbytek rolky a vstal k odchodu, a přestože se navenek tvářil trochu unaveně, naplňovalo ho rozpálené očekávání adrenalinové vlny.

 

**

 

John stál u zábradlí na výletní lodi, která by rozhodně byla schopná uvézt dobrých šedesát cestujících, přesto prý podle stewarda vezla (kromě personálu) jen je. Druhý manželský pár prý před vyplutím zrušil svou účast – jak příhodné! Ruce v kapsách sevřené v pěst, rozhlížel se po sluncem zalité palubě. Sherlock, stojící vedle něj, do něj už poněkolikáté velmi jemně šťouchl loktem. John nadskočil a sevřel ruce o něco víc. Sherlock dlouze zafuněl a naklonil se k němu, velmi blízko, až se svými rty prakticky dotýkal Johnova ucha.

„Snaž se uvolnit,“ zasyčel a jednou rukou mu prohrábl vlasy nad uchem, aby případným pozorovatelům nebyli podezřelí.

John za svými tmavými slunečními brýlemi zavřel oči a pomalu se nadechl.

Když se na ostrově ve svém apartmánu převlékl a po dlouhém bloumání pohledem po místnosti shledal, že si s sebou nemůže vzít nic, co by sloužilo jako zbraň a zároveň nepřitáhlo nechtěnou pozornost, přesunul se do Sherlockova apartmánu. Doufal, že Ford ještě stále bude hrát na city někomu mimo tento pokoj, přesto se uklidnil teprve ve chvíli, kdy otevřel sám Sherlock a vpustil Johna dovnitř. John za ním nejistě pokukoval, snažil se stočit pohled kamkoli, jen ne na detektiva, ale bylo to nemožné…

Sherlock se totiž stihl převléknout, tedy ne úplně – dopínal si knoflík na bermudách a čistou košili měl ještě rozepnutou úplně, takže bylo mezi cípy vidět jeho opálené břicho. John si uvědomil, že nepokrytě zírá, až když se štíhlé prsty, které zapínaly košili, náhle zastavily v pohybu. Podíval se výš… nahoru… do Sherlockových očí. Sherlock jej klidně pozoroval, po chvilce jeho prsty pokračovaly tam, kde před chvílí přestaly.

„Hrm… Koukám, že ses stihl opalovat,“ prohodil John a sklouzl pohledem k posteli, na níž ležela… zbraň.

„Mm. Potřeboval jsem přemýšlet a zároveň pokud možno nevzbudit podezření, kvůli čemu tu jsem, takže jsme byli jedno odpoledne na pláži.“

„Čekal bych, že budeš spíš růžovět…“ zamumlal pomalu John a nepřestával zírat na tu pistoli. Jak ji sem proboha dostali? Sedl si na postel a vzal ji do rukou, mechanicky ji začal kontrolovat.

Pak mu došlo, co vyslovil nahlas a mrkl po Sherlockovi, který si ho prohlížel s neskrývaným pobavením.

„Skutečně? Netušil jsem, že až do takové míry přemítáš nad mou kůží.“

John se ošil a neřekl nic.

„Takže… Proč vlastně ta plavba?“ změnil téma. Sherlock se pokřiveně usmál.

„Sám jsi poznamenal, jak je tahle Dimitra neustále v práci. A máš pravdu, opravdu jsem na recepci jen několikrát a jen na chvíli viděl někoho jiného, ale tahle žena je tu prakticky pořád. A ne, nemá co do činění s vedením, ani hotel nevlastní, tak proč by svůj volný čas trávila pořád kolem hostů? Ford ji pro mě prověřil – je dcerou Angličanky a Řeka, matka se od nich odstěhovala zpět do Anglie, když jí bylo deset. Před pěti lety se provdala za Emira Kayu, syna tureckého oděvního magnáta…“ Sherlock zašel do koupelny a na okamžik se odmlčel. Nechal za sebou otevřeno, tak se John i se zajištěnou pistolí vydal za ním. Sherlock měl v ruce hřeben a pomalým zamyšleným pohybem pročesával vlnité kadeře.

„Ona je ta, která tipuje další oběti. Předpokládám, že je pošle někam… na výlet, aby se už tyto osoby nikdy nevrátily na Korfu, ale byly převezeny na jiné místo, odkud je deportují do Turecka.“ Položil hřeben, pohlédl na Johna v odrazu zrcadla a sáhl po parfémované vodě.

John se zamračil.

„Chceš říct, že nás z toho romantického výletu dovezou někam, kde se nás pokusí rozčtvrtit a poslat do Turecka?“

Sherlock si promnul zápěstí, důlek za čelistí a otočil se k němu čelem. Koupelnou se vznášela omamná vůně sytá bergamotem.

„Zhruba tak.“

„Ale proč by to vůbec dělali? Nemělo by větší smysl, kdyby nás převezli… třeba omámené, ale živé?“ John se zarazil, když si uvědomil, s jakým odosobněným klidem mluví o nich jako o možných obětích.

„Hm. Díky tomu, jak dlouho ti trvalo se převléct a připravit,“ začal Sherlock, „jsem měl čas si zavolat a ověřit nově dostupné informace. Nejde o překupnictví… orgánů, nebo něčeho takového, jde o výhrůžku. Jen by mě zajímalo, proč k tomu potřebují tolik obětí,“ dodal Sherlock zamyšleně.

„Víš aspoň, kam to vlastně přesně poplujeme?“

Sherlock pokrčil ramenem a John tiše zaklel.

„Problém?“ zeptal se detektiv s úšklebkem. John nevěřícně zavrtěl hlavou.

„Sherlocku, tady nemáme Lestradea, který by nás v poslední minutě tahal z průseru. Budeme sami na podělaný lodi, mezi bůhví kolikačlennou posádkou plnou lidí, kteří nás budou chtít zabít! A já mám jen tohleto,“ mávnul se zbraní s opovržlivým výrazem, hlaveň bezpečně stranou od Sherlocka, „a navíc jen devět nábojů?! Budu rád, když se mi ta pistole nerozpadne v ruce sama o sobě, kdy ji kdo čistil naposled, proboha?! A navíc, nebude s námi ani Mycroft, ani tvůj druhý bratr, s nějakými podělanými vražednými schopnostmi!“ Sherlock se při zmínce Mycroftova jména zamračil, ale nad Fordem naopak pozvedl obočí.

„Ah. Takže ti došlo, kvůli čemu tu je?“

John znovu zavrčel.

Sherlock protočil oči a přistoupil blíž.

„Johne,“ detektiv do jednoho slova dokázal vložit rozmrzelost, naléhavost a cosi tlumeně doutnajícího… Sklonil se k Johnovi a ten měl najednou pocit, že ho vůně bergamotu ovíjí jako hebká, měkká deka. Polkl a přešlápl. „Se mnou to vždycky… bude jen o pirátech. Nikdy o… květinách a čokoládě. Dokážeš to akceptovat?“ zeptal se tiše.

John neměl tušení, na co přesně se ho Sherlock vlastně ptá, ale z těch dvou možností pro něj vždycky byly příjemnější piráti, že ano? Přece si nebude nalhávat, že období randění, kdy své protějšky zásoboval něžnými dárky, ho opravdu vystihuje. Ne. Právě proto ho to k Sherlockovi vždycky táhlo. Protože piráti jsou lepší variantou romantického snění.

Ah…

Mohl to Sherlock myslet snad jako…?

„Piráti jsou… v pohodě,“ řekl tiše John. Sherlock ho pozoroval s napjatým výrazem, ale po tomhle se viditelně uvolnil a nepatrně se pousmál.

„V to jsem doufal.“ Mrkl a protáhl se kolem Johna zpět do pokoje.

John se na palubě lodi Christina ošil a znovu otevřel oči; během svého myšlenkového návratu k událostem těsně před odjezdem se chytil zábradlí a křečovitě ho svíral. Ohlédl se po Sherlockovi, ale ten byl pryč.

Krucinál, to mu ani nemohl říct –

„Jste v pořádku?“ ozval se za ním příjemný hlas jejich stewarda. John se k němu prudce otočil a přiměl se rádoby uvolněně opřít zády o zábradlí, malá plátěná kabela s foťákem navrchu (a pistolí na dně) najednou vážila tunu, prsty ho svrběly.

„Občas se mi při plavbě udělá trochu slabo,“ zalhal rychle John a pokusil se o úsměv.

„Ah.“ Muž se zatvářil trochu zmateně a důkladně si Johna prohlédl.

„Ale víte jak to je, můj partner chtěl tolik na výlet lodí… Nemohl jsem mu to upřít,“ dodal John se zazubením a steward se chápavě usmál.

„Snad tedy nabídnu něco k pití? Udělá vám to dobře,“ mávl jednou rukou k podnosu se sklenicemi různých velikostí a obsahu.

V Johnově hlavě se rozječel alarm, ale nakonec jen přikývl a přijal jednu skleničku. Steward se usmál a odešel.

John přemýšlel, jestli má to pití rovnou vylít, nebo ho někam raději umně schovat, protože se nechtěl prospat zamčený někde v podpalubí, děkuju pěkně.

A kde je sakra ten Sherlock?

John přešel na přední palubu a rozhlížel se po okolí, za tmavými skly brýlí však rychle vyhodnocoval, kam by mohl detektiv zmizet. Předstíral, že upíjí, pak sklenici položil na jeden odkládací stolek vedle lehátek. Pomalým krokem obešel loď dokola, až se ocitl tam, kde za ním přišel steward, a on s rostoucím napětím zamířil ke kajutám.

Doufal, že Sherlocka najde u baru plkat tím svým speciálním způsobem s ostatními, minimálně s barmanem, možná snad s dalšími dvěma cestujícími… ale u baru nikdo nebyl.

John došel k baru, usmál se na barmana a zeptal se co nejklidněji: „Neviděl jste prosím mého přítele?“

Barman se nadechl k odpovědi, když se za Johnem ozval smích – jeden vysoký, ženský, a jeden velmi povědomý. John se otočil právě včas, aby viděl, jak u vchodu do kuchyně stojí Sherlock a žena, která dle uniformy nejspíš uklízela na lodi.

Sherlock jí něco řekl řecky a pak se se zářivým úsměvem vydal za Johnem k baru.

„Tady jsi, miláčku! Hledal jsem tě snad úplně všude!“ Sherlock došel až k němu a ovinul mu paži kolem pasu. John chtěl namítnout, že to on obešel celou loď, ale všiml si skvrny na Sherlockově krku a nějak zapomněl mluvit. Pohled mu zastřela zvláštně zarudlá mlha.

„Do kajuty. Hned teď,“ zavrčel John a popadl Sherlocka za ruku.

„Mm, nudil ses tu beze mě?“ zatokal Sherlock, a kdyby to nebylo v rozporu s jeho rolí, John by ho teď s chutí nakopl do holeně.

Odtáhl detektiva ke schodišti vedoucímu ke kajutám, a když se dostali k té jejich, prudce otevřel dveře, strčil Sherlocka dovnitř a zabouchl za nimi.

„Co to krucinál mělo být?“ zavrčel vztekle John. Sherlock, stranou zvědavých očí palubního personálu, už byl zase sám sebou, klidně přešel ke komodě u postele a opřel se o ni, až na ní skoro seděl.

„To byl průzkum terénu,“ řekl a pokrčil ramenem, než sebou mírně trhl a konečky prstů přejel po vybarvujícím se cucfleku.

„Průzkum…“ John zavřel oči a snažil se uklidnit. Když je opět otevřel, stál přímo před Sherlockem. Detektiv ho nechápavě pozoroval.

„Samozřejmě. Uklízečky ví vždycky o všem, co se v jejich rajónu šustne. Tahle na příklad ví, že na místo určení doplujeme za dvě hodiny. Dozvěděla se, že tahle loď se přímo nevrací zpět do Perivoli, ale pluje dál, prý nás zpět doveze právě jiná loď – co to děláš?“ zeptal se nevěřícně, když John sevřel do pěstí jeho košili a krátce jím trhnul vpřed.

„Nechal jsi mě na palubě. Samotného.“

„Johne, ty se o sebe umíš postarat, a mně přece taky nemusíš dělat chůvu -“ začal Sherlock podrážděně.

„Měl jsem strach, že tě zatáhli někam do podpalubí. Dostal jsem pití od stewarda a myslel jsem, že mě hodlá uspat… Nenechávej mě samotného. Už nikdy. Rozumíš?“ John poslední slova prakticky syčel Sherlockovi do obličeje, protože se někdy během jeho krátkého proslovu Sherlock předklonil a John byl svými ústy jen pár centimetrů od Sherlockových. Ah – vlastně, Sherlock neměl na výběr, John ho za košili přitahoval dolů k sobě.

„Rozumíš?“ dodal slaběji, ale pořád naléhavě. Sherlock se na něj díval s nepatrně pootevřenými ústy, oči rozšířené, mírně přikývl.

„Dobře,“ pokyvoval hlavou John a promnul si rty. „Dobře. Fajn. Jo. Takže -“

Přitáhl Sherlocka o těch posledních pár centimetrů blíž a políbil ho. Ne… Nelíbal ho, prostě se vrhnul na jeho rty, kousal a sál a vnikl svým jazykem do Sherlockových úst a uvědomil si, že ho Sherlock svírá rukama v pase, horce vydechl do Johnových úst… A pak se odtáhl. Nepatrně, jen o kousíček, ale John tušil, že to je na Sherlocka celkem netypicky jemná, delikátní nápověda, že by neměl pokračovat.

John vjel Sherlockovi rukama do vlasů, oči zavřené, ústa tak nekonečně osamělá, po tom, co ukradla polibek. Nebyl si jistý, jestli se má na Sherlocka vůbec podívat… Co by v jeho tváři asi uviděl? Raději si ponechat představu dokonalého okamžiku, stopu po Sherlockových horkých, hebkých, ach pane bože naprosto skvostných rtech. A pak ať klidně přijde konec iluze.

Jenže… Sherlock ještě pořád neukročil stranou. Místo toho, aby Johna od sebe odstrčil, stál tam, co před malou chvílí, jednu ruku na Johnově boku, co chvíli slabě sevřela lem jeho kalhot, povolila, o kousek se přesunula, znovu stiskla. John pomalu pootevřel oči. Skrz řasy trochu rozmazaně pozoroval Sherlockovu tvář. Mrkl a přiměl se podívat zpříma. Sherlock se do něj vpíjel očima, rty po Johnově útoku kouzelně zarudlé a opuchlé. John trochu nejistě sklouzl pohledem ke své hrudi, kde cítil teplo – Sherlock měl volnou ruku těsně nad řadou knoflíčků Johnovy košile, jeho velká dlaň se chvěla, jako by váhala, jestli se má dotknout, nebo se stáhnout. Ten okamžik stačil k tomu, že se John rozhodl nezacházet dál. Nechal Sherlockovy kadeře vyklouznout z prstů, tichounké zašumění vlnitých vlasů proti pokožce, elektrické mravenčení v konečcích prstů.

Sherlock se odvrátil, ruce podél těla, prsty se chtěly zatnout v pěst, ale on jim to nedovolil, dle všeho se snažil uklidnit.

„To jsem…“ John zmlkl, netušil, jak co nejpřesněji dokončit větu. Posral. Neměl. Nechtěl… by znělo neupřímně a popravdě, John se nad sebou znechuceně zašklebil – nikdy by nedokázal vyslovit to jsem nechtěl, aniž by to znělo falešně. Tak radši neřekl nic.

„Asi bychom se měli vrátit nahoru?“ Založil ruce na hrudi a hypnotizoval špičky svých nohou. Neměl tušení, co teď budou dělat. Prostě… Kurva! Kurva.

Tiché zašumění tkaniny, Sherlock se pohnul. John zvedl hlavu a snažil se aspoň trochu netvářit se tak zoufale rozpolceně, jak se právě cítil.

Sherlock už působil navenek klidně, ale po krátkém pátrání v jeho očích John našel stopy pohnutí a rozčilení. Detektiv se podíval stranou a odkašlal si.

„Šli jsme se sem dle všeho usmířit, nebo pohádat, nebo obojí, takže… Dejme tomu, že dalších,“ střelil pohledem po hodinkách na levém zápěstí, „patnáct minut bychom neměli vycházet z kajuty. Doporučuju, aby sis ještě jednou zkontroloval zbraň nebo…“ Mávl neurčitě rukou. „Sprcha…“ Pokrčil ramenem.

John polkl a přikývl. Studená sprcha bude nejspíš dobrý nápad.

Další hodina a půl byla neskutečně napjatá a trapná. John se v duchu asi stokrát nakopal do zadku

za tak neurvalé porušení Sherlockova osobního prostoru… Co prostoru, vždyť na Sherlocka zaútočil jako nadržený puberťák, sakra. Sherlock neměl kam uhnout.

John se zamračil a sevřel rty. Popíjel druhou skleničku whisky, kterou mu barman nalil z úplně nové lahve, a snažil se díky úkrytu z neprůhledných slunečních brýlí působit uvolněně. Občas z kabely vytáhl foťák a obligátně něco vyfotil, než ho zase uklidil. Sherlocka, sedícího ve vedlejším křesílku, vnímal, ale dokázal se na něj podívat jen letmo, nebo skrz hledáček foťáku, a to jen ve chvíli, kdy jim steward donesl pití.

„Omlouvám se,“ řekl po další dekádě ticha John. Odpovědi se ale nedočkal, ani pohrdavé, což vzal jako pobídku k tomu, aby pokračoval. „Můžeme na to prostě zapomenout.“ Nebo se o to aspoň pokusit, pomyslel si John. Dlouhý výdech z vedlejšího křesílka. John se podíval na detektiva, tak trochu očekával, že Sherlock pozvedne brýle do ofiny vlasů a mocně protočí oči –

Jenže Sherlock seděl nehnutě, hlavu opřenou o vysokou opěrku, ruce tak nějak splihle v klíně. John se s mírným pobavením zahleděl na koktejl, který Sherlock stačil vypít, slámka trčela z prázdné sklenice. Asi to v tom horku neměl přehánět s takovýmhle pitím, co si to vlastně nechal donést?

Po zádech sklouzl mrazivý pocit, John se prudce narovnal, rozhlédl se, ale nikdo nebyl v dohledu.

„Sherlocku,“ sykl John. „Sherlocku!“ zkusil hlasitěji, když detektiv nereagoval, a pro jistotu ho jemně uchopil za loket a trochu s ním zatřásl. Odpovědí mu byl další hluboký povzdech. John se zvedl z křesla, sklonil se k Sherlockovi a snažil se ho probrat. Marně.

Narovnal se, smysly napjaté. Za nějakých dvacet minut by měli dorazit na místo, odkud budou údajně pokračovat další lodí… Potřebuje Sherlocka bdělého!

Znovu se sklonil a přehodil si jednu jeho paži kolem ramen, hodlal ho odnést do kajuty a strčit pod ledovou sprchu. Sherlock něco neartikulovaného zamumlal, když ho John s heknutím vytáhl na nohy – ne, takhle by to nešlo, John sklouzl paží k Sherlockově stehnu a pak jej přehodil přes rameno, oddychujícího detektiva na ramenou. Otočil se, aby zamířil ke vstupu do kajut, ale před očima se mu cosi mihlo, rána do spánku, John padl omráčený k zemi. Poslední vědomá myšlenka byla, že Sherlock je na něm hrozně těžký…

 

**

 

John se probudil s pocitem, že nemá chodidla a pravou ruku.

Hlava ho neskutečně třeštila, hučelo v ní jako v rozběsněném včelíně, a i když mžoural, neviděl absolutně nic. Postel pod ním se mu zdála strašně tvrdá, a musel se ve spánku natlačit až na zeď, protože ho studila do čela –

Chvilkové zmatení, proč má nějakou další, i když hřející, zeď i za sebou – snový výjev neexistujícího výklenku s matrací, na níž leží; pak se konečně probral a uvědomil si, že neleží v posteli.

Byl na lodi. Byli na lodi.

… Jsou ještě na lodi?

Zazmítal se a ještě se při tom uhodil do čela – pravá ruka prostě neexistovala! A chodidla! Chodidla! S prudkým oddechováním zíral do tmy a snažil se potlačit příval paniky a otřesné myšlenky na to, že leží spoutaný bez několika svých končetin, Sherlock je bůh ví kde omámený a nebo rovnou na stole nějakého hrdlořeza, co ho připravuje o život, kousek po kousku

S tichým zajíknutím zavrčel, vzepřel se poutům, levou rukou se snažil od těla odtáhnout široké lano, kterým byla přivázána k boku.

Ale počkat – došlo mu, že pokud by skutečně neměl pravou paži, cítil by přinejmenším podložku, na níž ležel na pravém boku. Horký stud nad svojí omámenou pomalostí vehnal další krev do pulsující bolesti v hlavě, John se soustředěně mračil a ústa sevřená, dýchal nosem, dokud se trochu neuklidnil. Po pár vteřinách, kdy ležel nehybně, se hluboce nadechl a pohnul trupem, zašumnělo to, ležel na nějakých starých celtách, až konečně – ach ano, musel tak dlouho ležet na boku, že si úplně přeležel celou paži. Hýbat nohama bylo obtížné, před ním skutečně byla nějaká kovová stěna, krátké zatahání ve spodní části lýtek napovědělo, že má nohy velmi pevně svázané v kotnících.

Pokusil se překulit na záda, aby obnovil tok krve do zmučené paže, ale za ním bylo cosi pevného; trochu to hřálo, než se ozvalo –

„Mmpff… Ne…“

„Sherlocku!“ sykl John slabě a tentokrát se donutil k pohybu, i když jeho tělo mocně protestovalo a navíc pocítil slabou křeč v nohách. Za ním něco tiše žuchlo (díky bohu ne Sherlock), Sherlock znovu zasténal, a pak už John ležel na zádech a napínal uši. Kromě zvuku jejich dýchání ale nebylo slyšet vůbec nic.

Kde to proboha byli? John otočil hlavu, mohl být jen pár centimetrů od Sherlocka.

„Prober se, Sherlocku! Vnímáš?“

Mátožný, pomalý pohyb vedle Johnovy levice – detektiv se snažil pohnout, ale nejspíš byl taky spoutaný.

„Joh-ne?“ Rozespalé zamumlání. Pak Sherlock znehybněl, než se znovu pohnul, s mnohem větší silou, než by od něj John čekal. Po chvíli ale opět přestal a povzdychl si. „Krucinál,“ prohodil temně a už zcela jasně.

„Jak se cítíš?“ zeptal se John a snažil se znít velmi klidně. Pravá paže byla stále spíš jen špalek přivázaný k jeho pravému boku, zatím ještě necítil ani předloktí, nic.

„Jako idiot,“ odtušil Sherlock a dle šustění nejspíš hýbal hlavou, pravděpodobně hledal cokoli k vidění.

„Na to jsem se neptal,“ zavrčel John. „Určitě ti dali něco do pití, máš představu, co to mohlo být?“

„Hm,“ řekl Sherlock neurčitě. „Nemám tušení. Ale buď v klidu, už jsem v pořádku,“ dodal nevzrušeně.

John nevěřícně pootevřel ústa.

Buď v klidu?! Jsme svázaní, nevím kde, nejspíš nás v brzké době čeká amputace a mám zůstat klidný?!“

„Ššš!“ sykl Sherlock netrpělivě. „Evidentně jsi při smyslech, tak je použij,“ zavrčel.

John se chtěl z nějakého zvláštního popudu přetočit na levý bok, aby se podíval na Sherlocka pěkně zpříma – přetočit se mu za mocného hekání podařilo, ovšem stále neviděl vůbec nic, tak jen zazíral do tmy a doufal, že Sherlock ucítí vibrace z jeho naštvaného pohledu.

„A co jako -“

Dlouhé útrpné povzdychnutí, než Sherlock spustil tichým, syčivým hlasem: „Není tu slyšet nic. Podle toho, jak se odráží zvuk, bych odhadoval, že jsme v zaplněné místnosti, pravděpodobně ve skladišti, dost jistě mimo přístav – slyšeli bychom lodní dopravu. Ačkoli… Pokud je tahle místnost běžně používaná k výslechům nebo zadržení, je možné, že je akusticky izolovaná. Je tu taková tma, že ani já nic nevidím, a z nás dvou jsem měl vždycky lepší vidění ve tmě. Je tu teplo, ale ne tolik, abychom byli zbrocení potem.“ Ticho. „Takže možná je to skladiště, ale definitivně jako součást nějaké větší klimatizované budovy.“ John čekal, že detektiv ještě něco dodá, ale Sherlock mlčel, celkem vyrovnaně dýchal.

„Ano? No, leccos z toho všeho jsem postřehl,“ odsekl po chvíli podrážděně John a Sherlock ho přerušil dalším rozmrzelým zafuněním.

„Nepovídej. Právě jsem ti naznačil, že už se nenacházíme na lodi, a tohle je tvoje reakce?“

John se zarazil.

„Dostal jsem ránu po hlavě,“ začal pomalu John, „ale nepředpokládám, že bych se probral až o několik hodin později… A ty jsi byl něčím zdrogovaný…“ Odmlčel se.

„Co říkají tvoje končetiny?“ zeptal se Sherlock a dle všeho se snažil dostat do sedu.

„Vůbec je necítím. Pouta jsou příliš těsná, doufám, že ještě budu moct vůbec chodit. Abych jim utekl dřív, než mě sakra rozčtvrtí a pohodí po pláži v Turecku!“ zavrčel John.

„Hmmm.“ Sherlock se s povzdechem konečně posadil. „Pokud by nás měli ti překupníci, proč už dávno nejsme mrtví?“

John protočil oči. „Nabourali jsme jim časový plán?“ Trochu v něm hrklo. „Že by proto, že jsem měl u sebe zbraň, kterou už nemám?“ dodal tišeji.

„Jsme na pevnině, a nejspíš už několik hodin. Zdrogovali tě taky. Copak tě taky netřeští hlava? Jinak, než jak bys čekal po úderu? Jistě jsi jich už pár schytal, abys věděl, o čem mluvím. Nech mě chvíli přemýšlet,“ zamumlal Sherlock a odmlčel se úplně.

John si povzdychl, ale zůstal zticha. Začal trochu pohybovat ztuhlým ramenem – ano, už cítil, že nějaké pravé rameno vůbec má – a silou vůle se snažil přimět probudit spící paži. Zřejmě dost pomohlo, že už na ní neležel, po několika dalších minutách cítil tupou tíhu ruky a záhy ho začalo brnět v prstech. Díky bohu, snad nebude mít odumřelou ruku.

Nejspíš proto, že všudypřítomná, neprostupná tma otupovala oči a rozptylovala mysl, se John přistihl, jak myslí na ten polibek v kajutě. A na balkóně. A v kajutě – ne, teď zase na balkóně.

Frustrovaně zavrčel. Sherlock ho chtěl políbit, v tom apartmánu, aspoň něco takového řekl, ale také řekl, že potřeboval odvést pozornost – je jasné, že chtěl Johnovu pomoc… uh, v podobě polibku před personálem hotelu.

Ale John z mysli nedokázal vymazat to, jak Sherlock ztuhle stál v kajutě, zřejmě nevěděl, jak Johna odmítnout, vždyť ani neoplácel… A později se choval, jako by se nic nestalo.

Sherlock se náhle prudce nadechl nosem a vydal zvuk, jako by právě na něco přišel. John se přestal ošívat, jen slabě zatínal probouzející se pravou pěst. Sherlock ale neřekl nic.

„Sherlocku,“ začal John tiše. „Když jsi na lodi spal, tak jsem k tobě mluvil. Teda, než jsem si stačil všimnout, že vlastně spíš. Já jsem…“ odmlčel se, když ucítil, jak se Sherlock otočil, takže se mu jeho spoutaná ruka přitiskla z vnější strany na stehno. „Omlouval jsem se ti. Takže… promiň. Za to… co jsem -“

„Johne, nic neříkej,“ přerušil ho Sherlock.

„Ne, počkej! Neslyšel jsi mě, a potřebuju, abys věděl… Neměl jsem po tobě -“

„Johne -“

„Nepřerušuj! Řeknu to a pak už dám pokoj. V té kajutě jsem se na tebe neměl tak vrhnout -“

Sherlock se zhluboka nadechl, ale John rychle pokračoval.

„- a nechci a nebudu tě tlačit do ničeho, co nechceš, nechci tě… nechci tě, uh. Totiž, já tě chci, strašně moc, neskutečně dlouho, ach bože, tohle jsem fakt podělal – ať už se stane cokoli, kristepane, potřebuju ti říct, že tě -“

Johne. Nejsme tu sami.“

John zmlkl a vytřeštil oči.

Chvíli se nedělo vůbec nic.

Pak se ozvalo škrtnutí zapalovače, John sebou trhl a rychle se snažil najít původce toho zvuku – plamínek, zapálil cigaretu, oranžově žhnula do tmy a pak se k němu dostal i kouř.

John divoce mrkal, z dlouhého nedostatku světla byl trochu zmatený zdánlivě nekonečným prostorem kolem sebe; nakonec usoudil, že onen kuřák je od nich asi deset metrů daleko.

„Ah, pane bože, nech toho divadla a raději mi taky jednu zapal,“ řekl Sherlock znuděně.

John nevěřícně zatajil dech. Hodlá to Sherlock na jejich věznitele hrát takhle?…

Tichý smích z místa, kde seděl kuřák – definitivně muž.

Muž pak vstal, rozsvítil malou baterku a přešel o pár metrů dál, než se zastavil.

„Zavři oči, Johne,“ řekl Sherlock.

John poslechl, i když v něm všechno křičelo, aby nechal oči otevřené – a pak se celá místnost zalila bílým světlem, i přes zavřená víčka bylo oslepující, John tlumeně zaúpěl.

„Snad chápeš, že tohle jsem si prostě nemohl odpustit,“ řekl s úsměškem dost povědomý hlas. Sherlock vydal pochybovačné hmm a pokrčil ramenem, což John ucítil jako jemné žďuchnutí. Ještě stále k sobě tiskl oční víčka, ale nemohl se dočkat, až je konečně otevře a podívá se na toho kreténa –

„Forde!“ zasyčel skrz zuby John. „Co tady sakra děláš? Co má tohle znamenat?!“ Sláva, oči si přivykaly zářivkám, podíval se mžouravě na Holmese, kterého by nejraději uškrtil, pokud by neměl zrovna dost práce s obnovením životních funkcí jedné paže a vlastně i nepatrný problém v podobě pout. Díky vypětí posledních pár desítek vteřin se mu tak zvedl tlak, že ruka už byla téměř v pořádku.

„Mm. Myslím, že na tohle ti dokáže odpovědět i můj bratr.“ Ford opatrně položil cigaretu na kraj židle stojící poblíž a přistoupil k nim, z kapsy vyndal dlouhý, tenký, zavírací nůž a začal Sherlockovi uvolňovat pouta. Sherlock nejdřív pootevřel ústa a dle výrazu to vypadalo, že odvětí něco velmi jedovatého, ale nakonec si to zřejmě rozmyslel, jakoby celý splaskl a nechal bratra, aby mu pomohl.

Dlouze si povzdychl. „Předpokládám, že jsi zadržel tu recepční,“ začal stroze.

„M-hmm,“ zpěvavě odpověděl Ford, oči pobaveně přimhouřené. John jeho samolibý výraz sledoval s velkou nedůvěrou.

„Sledovali jste naši loď. Pravděpodobně nějakou chvíli po výměně plavidel jste byli schopni nás vymanit z rukou únosců, a protože jste stejně potřebovali počkat, než se probereme – děkuju, mimochodem, za vaši péči, jeden by měl pocit, že aspoň nezůstaneme svázaní – a museli jste někde zmáčknout i ty překupníky. Odhaduji, že jste tak učinili dokonce v této místnosti, zatímco jsme byli mimo,“ Sherlock se s posledním trpce vysloveným slovem odmlčel.

„Dovol, bratře, abych doplnil ještě ty detaily, které zmínit nechceš, protože ti tak říkajíc cuchají pírka. Dimitra byla podezřelá a zároveň vskutku nápomocná, řekněme, že byla takovou – byť nepříliš často zrovna produktivní – informátorkou. Hrála to na obě strany; musela, protože jí šlo o dceru. Její manžel, Emir Kaya, což je pro většinu světa oděvní magnát, ji držel na tureckém území a nehodlal ji matce vydat dřív, než mu Dimitra dodá dostatek obětí, které… No, tohle je ta nudná část – které byly jen chvástáním nad možnostmi převozu lidí.“

Ford pár vteřin tahal za provazy, až to se Sherlockem trochu třáslo, načež se detektiv popuzeně zamračil.

„Abys tomu rozuměl i ty, Johne, Dimitriin rozkošný manžel měl ve svém obchodování jednu velkou konkurenci, která mu brala zakázky od jeho velkého arabského kupce,“ Fordův pohled se na chvíli střetl s tím Sherlockovým a Johnovi bylo jasné, že ti dva přesně ví, o kom je řeč. „Aby na svoji, řekněme, všestrannost –“ Něco za Sherlockovými zády trhavě prasklo a on o chvíli později uvolnil ruce, pomalu je pokrčil v loktech a začal si jemně mnout zkřehlá zápěstí. „… Aby na ni upozornil, vymyslel skvělý plán zahrnující únosy lidí.“ Ford nabídl Sherlockovi zapálenou cigaretu, ale ten si jen odfrkl. Ford pokrčil rameny, potáhl a přesunul se k Johnovým kotníkům, kde začal přeřezávat lano. „Trapná je ta část s… rozčtvrcováním, jak jsi to tak krásně nazval, Johne. Ostatky měly dokázat, že Emir může na své území dostat kohokoli, naprosto snadno… I když měl kvůli původu svého konkurenta celkem spadeno právě na Angličany. Přehlížel zoufalství své ženy, která se zatím dokázala spojit s britskou vyšetřovací službou a celé vyšetřování… značně… zjednodušila.“ John měl volné nohy – úlevně je dal mírně od sebe a vydechl. Ford se pak k jeho zděšení předklonil a položil své ruce na jeho boky, pevně stiskl – a přitáhl ho blíž k sobě, takže mohl pokračovat s uvolněním Johnových paží. John sevřel čelist, nejradši by tomu parchantovi k těm několika modřinám v obličeji přidal ještě zlomený nos za ten drzý úsměšek, kterým ho Ford při dotyku na jeho bocích počastoval.

„Říkáš to všechno, jako by to byla už hotová věc,“ zamumlal John.

Ford se zazubil.

„Ale ona to je hotová věc! Zatímco jste se tak krásně prospinkali,“ Ford si dovolil Johna rozverně cvrnkout prstem do tváře a John měl dojem, že vzteky zezelená, „já s bratrem a jeho celkem schopnými muži jsme se postarali o zbytek.“

John zamrkal.

„Mycroft?“ zeptal se nejistě. Ford jen protočil oči.

„Samozřejmě. John Watson jede na dovolenou, zrovna tam, kde se nachází i náš bratr Sherlock? To nemohlo přinést nic dobrého, ani produktivního. Bylo nasnadě, že izolováni na takovém místě, začnete se vracet ke starým nedořešeným záležitostem. Jakmile ode mě dostal zprávu, že jsi dorazil a chováš se dle předpokladů, vypravil se i s ostatními muži za námi.“

John měl pocit, že je rudý až na zadku. Vztek doplnil stud. To měl Mycroft vážně prsty všude?

„Chm!“ vyprskl Sherlock naštvaně, posunul se kousek dopředu a začal si sám uvolňovat pouta na nohou. Moc mu to nešlo, dílem právě proto, že neměl žádný nůž. Ford ho tak určitě nechal schválně, aby prodloužil svoji chvilku triumfu, napadlo Johna.

„Takže… je po všem?“ John si odkašlal, protože ta otázka zněla tak nějak zklamaně.

„Zcela. Ti, co nepřežili náš útok, zaplatili draze, ti, co přežili, byli odvezeni a budou souzeni. Dimitra se dočkala své dcery, i když si jí moc neužije, když bude ve vazbě… a vy dva! Jste taky naživu! Řekl bych, že to byl velmi plodný den, že?“

Johnovo tělo už bylo úplně volné. Ford složil nůž a podal ho se svým typickým úšklebkem Sherlockovi, který mu jej mlčky vytrhl z prstů a začal se věnovat svým spoutaným kotníkům.

„To znamená, že jedete zpátky do Anglie?“

Ford zamrkal.

„Ale Johne, přece nenaznačuješ, že nějak ovlivňuji, kde bude můj bratr trávit svůj čas!“

Sherlock něco zavrčel.

„Co prosím?“ naklonil Ford hlavu do strany a zamračil se.

„Říkám, ať už sakra táhneš, nebo ti ten nůž strčím do nosu!“ zasyčel Sherlock, aniž by zvedl pohled od tlustých pout.

Ford se jen blahosklonně usmál, kývl Johnovi na pozdrav a otočil se k odchodu. „Je dost pozdě, Mycroft vám nechal zařídit ubytování kousek od přístaviště, já budu ovšem bydlet jinde… Taky potřebuji trochu klidu. Sem tam.“ Našpulil rty. „Půjdu vám zavolat taxi. Já už také pojedu. Zítra ráno se můžete dopravit zpět do Perivoli, na mole dvanáct bude člun, co vás tam doveze. Tak tedy, snad brzy na shledanou.“ A odkráčel pryč.

Bouchnutí těžkých železných vrat, vzdalující se kroky. Bylo slyšet jen vrzání nože o provaz, pak to luplo a Sherlock zuřivým pohybem serval pouta z kotníků. Tiše zaúpěl a mnul si místo, do nějž se posledních několik hodin zarýval obvaz.

„Hajzl,“ zamumlal John. Sherlock k němu zvedl pohled, ale hned se zase podíval stranou. John i tak stihl zaznamenat, jak jeho podráždění vystřídal stud.

„Řekl bych, že vzhledem k počtu Holmesů, které jsem měl tu čest potkat, je Ford na vrcholu žebříčku,“ prohodil temně. Mírně se opřel o nohy a pokusil se vstát. Ale ne – ještě chvíli radši sedět.

„Na jakém žebříčku?“ zeptal se zmateně Sherlock. I on už se více méně opíral o nohy, i když taky ještě seděl.

„No, měl jsem za to, že Mycroft je ve své pompéznosti a sklonům k chování hajzla unikát, ale po tom, co jsem viděl Forda, jsem to celkem přehodnotil. Hajzl číslo jedna je každopádně Ford. Mycroft je ale jen těsně v závěsu.“

Sherlock se na Johna už zase díval. John doufal, že v jeho tváři uvidí přinejmenším pobavení – ale detektiv se tvářil zamyšleně. Johnovi povadl úsměšek.

„Takže jsem na třetím místě?“ zeptal se tlumeně.

„Cože?“ vyhrkl John. „Ne!“ zamračil se. „Ty jsi… No. Ty jsi spíš na své vlastní stupnici. Co se týče Holmesů, dal bych tě maximálně na svou vlastní s tvým tátou, i když ten… Sakra. Nemám tušení, o čem to teď mluvím. Ale řekni mi, proboha, jak mohli vaši rodiče zplodit tvé bratry?“ Tentokrát se Sherlock krátce ušklíbl.

„Ta otázka mě pronásleduje celý můj život,“ poznamenal a s pokřiveným úsměvem se podíval Johnovi do očí. John krátce vyštěkl smíchem.

„Jo, no. Asi na tebe museli trénovat. Ty jsi každopádně to nejlepší, co se jim mohlo kdy podařit,“ řekl John a zarazil se, co to z něj sakra vypadlo?! Jenže Sherlock se na něj mírně usmíval, oči tak nějak… spokojené. „Uhm. Půjdem? Můžeš vstát? Já jen, že jsem měl trochu křeče, ale už je to v pohodě, co ty?“ blábolil John, měl pocit, že mu kvůli té poslední poznámce hoří uši.

Pomalými krůčky došli ke dveřím, společně je otevřeli a prošli dlouhou chodbou až k východu.

 

**

 

„No ne, vážně?“ uchechtl se se zavrtěním hlavy John, když jim recepční podávala dvoje klíče – od dvou různých pokojů. „Myslel jsem, že nám Mycroft objedná jeden dvoulůžkový pokoj,“ prohodil tlumeně, zatímco si strčil klíč do kapsy a rozhlížel se po hale před recepcí.

Sherlock neřekl nic, ale když společně zamířili k výtahu, naklonil se k němu a tiše řekl: „Mluvíš o mém bratrovi. Myslíš, že by nás opravdu dobrovolně strčil do jednoho pokoje, hm?“

John se otřásl. „Uh, asi ne.“

Výtah cinkl, když dojel do třetího poschodí, a otevřely se dveře. Dlouhá chodba pokrytá vínovým kobercem, který tlumil každý jejich krok, se po několika metrech rozdvojila a dovedla je až k jejich pokojům. John 306, vlevo. Sherlock měl pokoj přímo proti jeho dveřím.

Chvíli stáli v chodbě, zády ke dveřím svých pokojů, mlčky si zírali do očí. Sherlock se nadechl, aby snad něco řekl, když John vyhrkl: „Nepotřebuješ prohlédnout? Jestli nejsi někde zraněný -“

„Jsem v pořádku,“ řekl Sherlock.

„Hm. Tak kdyby. Kdyby sis nebyl jistý,“ Sherlock při tom pozvedl jedno obočí, „tak se ozvi. Ošetřil bych tě.“ Sherlock po chvíli váhavě přikývl.

„Tak. Dobrou noc.“ John vytáhl klíč z kapsy a mávl jím chabě na rozloučenou, než se otočil, odemkl dveře a s burácivým duněním srdce, které cítil až v krku, je za sebou zavřel. Ruce střídavě zatínané v pěst, prošel chodbičkou do místnosti s postelí a zíral na ni. Dvoulůžko, samozřejmě. Na každém z polštářů drobná hotelová sladkost, prudce ty dvě čokolády shrábl a zíral na ně, než je odložil na stolek za sebou. Došel k oknu, ze zvyku vyhlédl ven a zhodnotil okolí, než mu došlo, co dělá a s povzdychem se otočil.

Vědomí, že je Sherlock v pokoji naproti a ne v tomhle pokoji, ho znervózňovalo. Trochu doufal, že Mycroft v záchvatu vtipu (eh, jak směšná myšlenka) skutečně ubytuje oba v jednom pokoji, jen aby dostál svému tak často opakovanému sdělení, že na něco takového nehodlá utrácet peníze z rozpočtu.

Rozepnul si košili, knoflík po knoflíku, látka se kvůli zaschlým stopám po potu krčila; odložil ji s úlevou na židli. Potřebuje sprchu, definitivně. Když ale po příchodu do koupelny uviděl obří vanu s vyskládanou kosmetikou v jednom rohu, svoje plány přehodnotil. Zanedlouho už se máčel v příjemně horké vodě, pěna se kolem něj líně převalovala na hladině a opájela ho levandulová vůně. Zápěstí a kotníky ho zprvu pálily, protože kůže na nich byla trochu odřená od pout, ale brzo se cítil velmi uvolněně.

Když se po pár minutách ozvalo krátké zaklepání na vchodové dveře, vstal a místo zbytečného utírání se prostě jen zabalil do bílého hotelového županu a vláčným krokem došel otevřít. Nahlédl kukátkem – čekal hotelovou službu, ale přede dveřmi stál Sherlock, rozhlížel se po chodbě doleva, doprava. Vláčnost byla ta tam, John se napjal a otevřel.

„Děje se něco? Bolí tě něco??“ Očima ho zkoumal; Sherlock měl na sobě taky župan, vlasy zmáčené, v ruce… lahvičku?

„Um, ne,“ zavrtěl hlavou Sherlock, znovu se rozhlédl po chodbě a pak s povzdechnutím vklouzl kolem Johna do jeho pokoje a zabouchl dveře. „Došlo mi mýdlo!“ protočil oči a krátce zatřásl s prázdnou lahvičkou. Několika svižnými kroky došel do ložnice, prohlédl si s tichým zamumláním prostor a vrátil se zpět do chodby, protáhl se kolem Johna do koupelny a okamžitě se zarazil na místě.

„Jak jsi mohl ten gel spotřebovat najednou? Vždyť to pění tak, že by to umylo i slona -“

„Ty máš vanu? Ty máš vanu??!“ otočil se na něj nevěřícně detektiv.

„No… Není to trochu očividné?“ rýpl si pobaveně John. Sherlock tiše zaklel.

„Půjčím si tvoji vanu,“ prohlásil nato rozhodným hlasem, odhodil prázdnou lahvičku do umyvadla, rozvázal opasek na županu a bez okolků se svlékl a zalezl do horké vody, ještě se před Johnovýma očima zavlnily bílé půlky jeho pevného pozadí (ne, přesvědčoval se John, nemá před očima mžitky) a uvelebil se ve vodě tak, až mu vykukovala jen hlava a špičatá kolena.

John jen stál a zíral s otevřenou pusou.

Na jazyku mu kvetlo několik šťavnatých nadávek, jenže pohoršení se během okamžiku smísilo s něčím mnohem temnějším (zadek. Nahý zadek. Sherlock nahý ve vaně.). Fajn… Fajn. Tuhle hru můžou hrát dva.

Zavřel dveře koupelny a s tichým pleskáním bosých chodidel o dlažbu došel k vaně. Sherlock líně pootevřel jedno oko. John si rozvázal opasek. Sherlock se zamračil.

„Co to děláš?“ zeptal se zmateně. Jedno otevřené oko zamrkalo, když se John vysvlékl úplně, župan klesl na podlahu, a vlezl do vany k detektivovi, opřel se zády naproti němu.

„Co bys řekl,“ odsekl. „Lezu do své vany,“ dodal s přimhouřeným pohledem, zatímco se uveleboval. Sherlock našpulil pusu, otevřel i druhé oko.

Chvíli se mlčky pozorovali.

„Ty jsi vlezl ke mně do vany,“ konstatoval Sherlock.

„Do své vany,“ opravil ho John, jeden ukazovák naštvaně namířený na detektiva.

„Ke mně,“ trval na svém Sherlock a naklonil hlavu do strany.

John se dlouze nadechl. Udělal by tohle s kýmkoli jiným? Určitě ne. Jenže tvrdohlavost je taková vlastnost, která v určitém okamžiku na racionalitu věci vůbec nehledí. A John uměl být opravdu hodně tvrdohlavý. Zvlášť, když šlo o Sherlocka.

Sherlock po pár minutách ticha tak nějak splaskl. Jako by se choulil sám do sebe, než se pomalu napřímil a nepatrně povystrčil bradu.

„Hm. Chtěl bych tě požádat, abys o tomhle… případu,“ zašklebil se, „nepsal nic na svůj blog. Ani nikam jinam. Ani do draftů, pro jistotu. Prostě vůbec.“

Ach tak. Zraněná pýcha?

„A kdybych ho přece jen sepsal,“ začal John a Sherlock se ošil. „Jak by asi vypadaly první odstavce? Něco jako… ‚Hádejte, koho jsem potkal na dovolené na Korfu? Tisíce kilometrů od Londýna? Od Baker Street?‘“ John se na chvilku odmlčel a nespouštěl oči ze Sherlocka. „Toho posledního člověka, kterého jsem chtěl vidět.“ Sherlock sevřel rty a podíval se stranou. „‚Takže jsem se pak během jednoho dne stihl několikrát ztrapnit, vykolejit směr vyšetřování, které zrovna probíhalo, pak se ztrapnit – jo, to už jsem říkal? No, mám to asi v povaze, pokud jde o jednoho detektiva. O toho jediného konzultujícího detektiva.‘“ Přejel si rukou po obličeji a povzdychl si. „Jó, tenhle článek by mi jistě získal tolik chtěnou pozornost mé lesbické sestry a dalších fanoušků, co na mě ve starých článcích hledají podklady pro konspirační teorie.“ Složil lokty na kolenou a znovu si oběma dlaněmi promnul obličej.

„Konspirační teorie?“ pousmál se Sherlock a John nechal dlaně klesnout zpátky do vody. „Johne, ty tvoje články dost často ječely ‚romantické obluzení!‘“

„Jasně, jasně, a ty jsi mě prokoukl, to jen já žiju celý život v přesvědčení, že jsem hetero. Usvědčující důkazy? Blog Johna H. Watsona, nějaký to muckání na palubě lodi směřující za gangem parchantů, vyznání ve skladišti dosvědčené Fordem Holmesem…“

„Herrinford.“

„Cože?“

„Celé jméno je Herrinford.“

John zvolna mrkl, než se začal smát, snažil se to přidusit, ale zakuckal se vlastními slinami a rozkašlal se smíchem. Sherlock se zazubil a začal se smát s ním. Postupně se oba uklidnili, Sherlockovi se ve tváři usadil takový opatrně smutný výraz (Sherlock je vlastně dívčí jméno…) a John se musel podívat stranou. Ne, o lítost nestál.

„Takže. Když odsuneme stranou moje školácké pokusy o to se ti vyznat a budeme do smrti předstírat, že se tohle vlastně vůbec nestalo… Budeme v pohodě? Budeme… zase přátelé?“ Krk měl sevřený, přesto ta slova dokázal vyslovit. Ať tak, nebo tak, on Sherlocka potřebuje. Potřebuje s ním aspoň být, když už ne… nic jiného.

„V… pohodě?“ protáhl Sherlock a pokřiveně se usmál. John cítil, jak rudne. „V pohodě??“ Obočí v půlce čela, pomalu zavrtěl hlavou. John ztěžka polkl. Tak jo. Nejspíš to podělal víc, než si byl ochotný přiznat. „Vždyť jsi vlezl ke mně do vany!“ vyhrkl Sherlock nevěřícně. „Ke kolika přátelům, jen tak mezi námi, běžně lezeš do vany?“

Stupidní, stupidní… John si přál, aby se pod ním objevila výlevka a spolkla ho.

„Jasně. Tak já -“ John se snažil přetočit nohy pod sebe, aby mohl vylézt, ale Sherlock ho jemně chytil za rameno a zamumlal: „Kristepane, pojď sem, ty idiote,“ a pak se k němu naklonil a John úlevně vydechl až když ucítil Sherlockovy rty na svých, hladily, sály, dotyk jazyka a znovu, znovu, Sherlock zavrčel, když ho John vpustil dovnitř, ruce klouzaly po Johnových pažích, k bokům, Sherlock roztáhl nohy a pomalu, opatrně, přitahoval Johna blíž k sobě, až mezi nimi zbývalo jen pár centimetrů prostoru, John se chytil okraje vany a druhou rukou vjel Sherlockovi do vlasů, mokré vlnité pramínky uhladil zpět, Sherlock se odtáhl, slastně zaklonil hlavu a pootevřel oči.

„Bylo tohle dost jasné gesto?“ pronesl tlumeně a usmál se. John si místo odpovědi (která mu teď, po tomhle polibku, přišla opravdu zbytečná) olízl rty. Sherlock ten pohyb zaujatě sledoval. Sjel dlaněmi níž na obliny Johnova zadku, zadíval se mu do očí a pevně Johna přitáhl, klín ke klínu, oba muži táhle vzdychli, John se omámeně opřel čelem o Sherlockovu klíční kost. Sherlock ho palci hladil na zadku, ale jinak se nehýbal; chvíli jen vnímali pevnou horkost mezi jejich těly – a pak se John pohnul.

Sherlock se prudce nadechl, prsty jeho rukou sebou škubly. John vzhlédl, a když viděl všechnu tu uvolněnou rozkoš ve tváři člověka, kterého tak dlouho, tak strašně dlouho chtěl, a teď ho má tady, přímo u sebe, a každé vzdychnutí, každý sten zní díky tomu, jak se proti Sherlockovi pohybuje – roztřeseně se zasmál. Sherlock otevřel oči, pátral v Johnově výrazu, obličej se mu pomalu rozzářil úsměvem. Jedna ruka opustila Johnův zadek, vměstnala se mezi ně, sevřela jejich erekce a přinesla novou vlnu potěšení. John zavrčel a vrhl se na Sherlockovy rty, přirážel do jeho pěsti a polykal Sherlockův zrychlený dech, než se detektiv odtáhl a svaly na jeho krku se napjaly, skrz sevřené rty ucedil bož-že – John pocítil zaškubání Sherlockova penisu a okamžik poté se mu samy od sebe zavřely oči a s blaženým výdechem explodoval.

Klesl na Sherlockovu hruď, nohy za sebou v nepohodlném úhlu, třásl se, protože voda už byla skoro úplně studená a vážně doufal, že se oba nesvezou pod hladinu a neutopí se. Začal se znovu hihňat. Nešlo to zastavit.

„Mm, co se děje?“ zamumlal Sherlock a zvedl jednu ruku, kvůli vodě úplně vrásčitou, aby si pročísl vlasy.

„První sex… Ve vaně? Víš, jak to bude sakra bolet?“ John se odtáhl a začal se škrábat na nohy. Jedno lýtko se sevřelo chvilkovou křečí, krucinál, mladší už nebude. V odřených kotnících to slabě tepalo, zápěstí o sobě taky dávala vědět. Sherlock poposedl, zachmuřeně se podíval pod hladinu.

„Hm. Na suchu to bude lepší. Příště by se hodil lubrikant.“

John se znovu zahihňal.

„Polez z vody. Jsem úplně zmrzlej, ty musíš být taky.“

„Ale vidět to ještě není, nebo ano?“ zeptal se s pousmáním Sherlock. John pobaveně chrochtl.

„Tak pojď.“

„Doufám, že tato tvoje galantně pronesená nabídka ve skutečnosti znamená, že mě uložíš ve své dvoulůžkové posteli, protože se nehodlám vracet na svůj jednolůžkový pokoj, a že zavoláš službu, aby nám dovezli něco k jídlu.“

„K jídlu? Pro tvůj transport?“

„Jestli sis nevšiml, právě jsem měl značný energetický výdej. Ani já nežiju ze vzduchu, Johne.“

„V tuhle hodinu nám stejně nikdo nic nedonese,“ namítl John.

„Hmpf. Pro jednou bych ocenil, kdyby ses mi snažil opatřit jídlo, a ty takhle?“ zamumlal Sherlock, ale neznělo to příliš rozzlobeně.

Vyklopýtali z koupelny, spěšně se osušili a padli na postel tak, jak byli. Naštěstí byly zdejší přikrývky silnější než v hotelu u Perivoli. A taky se k sobě tiskli, to vážně dost pomohlo.

„Zamokříš mi těma svýma vlasama polštář,“ zabrblal John, když usínal s hlavou položenou na Sherlockově zdvíhajícím se hrudníku.

„Mm. Taky tě miluju,“ řekl Sherlock slabě.

John se usmál, pootočil hlavu a jemňounce políbil místo, které bylo jeho ústům nejblíž.

Po chvíli už pokojem zněl jen dvojí dech. Prohluboval se. Zpomaloval. Až nakonec oba muži usnuli. Johnovi ze spaní cukly koutky v drobném úsměvu. Asi mu podvědomě začalo docházet, že takhle spolu budou usínat už napořád.

 

 

KONEC


 

 

Reklamy

10 komentářů Přidejte váš

  1. KalamityJane napsal:

    Awww, to bylo ale naprosto dokonale. Napínavé, vtipné,romanticke. Ford je sice osina v zadku, ale já si myslím, že holmesu není nikdy, dost 😀 tenhle zabiják se mi vyloženě líbil💜 neplánujes mu třeba dát trochu víc prostoru? 😇

    1. miamam napsal:

      😀 no v planu to nemam, ale nikdy nerikej nikdy :P… Diky :3

  2. kamivon napsal:

    krásná povídka, díky moc ❤

  3. Salazaret napsal:

    Je to asi rok, co jsem přestala číst… nějak to nešlo. A dnes jsem zjistila, že mi to neskutečně chybí. Tak jsem začala touhle povídkou a třeba jsem si říkala, že se to zlomí a já se vrátím do povídkového světa.
    Přečíst oba díly mi trvalo několik hodin. Mezi tím jsem umyla nádobí, zakouřila tři cigarety, podívala jsem se na pár videi… a pomalu se dobrávala ke konci. Chtěla jsem si užít každou větu. Každou překrásnou větu. Celý příběh je úchvatný. Dechberoucí a nádherný! Hodně mi dal a řekla jsem si, že bych přece s tímhle přestat nemohla. Děkuji za tenhle příběh! A já jdu pomalu na další povídky…
    Usmívám se a jsem šťastná. A to díky tvým slovům. 🙂

    Tvá Sal.

  4. Liss napsal:

    Vše dobře dopadlo, ať už v boji o život, tak i v boji o lásku 🙂 Znova a znova Ti Mio děkuji za krásnou povídku na přání, která má všechno to, co správně dramatická JL povídka potřebuje: odcizení dvou hlavních protagonistů, náhoda, která je svede dohromady, pomalé sbližování narušené dalším elementem (nejčastěji jakýmkoli otravným bratrem 😀 ), dramatická situace, ze které nelze uniknout, záchrana za pomoci intelektu a dalšího elementu (ne Mycrofte a Forde, nikdo vám děkovat nebude, vy samolibí parchanti 😀 ) a nakonec milostné završení celého sbližování. Doufám, že se brzy dočkáme Tvé další (klidně i kratší) tvorby 🙂

  5. katka napsal:

    za tohle krásné koupání odpustím i Fordovi jeho ego děkuji moc

  6. helsl napsal:

    I já jsem měla nahnáno, protože Ford mi spokojeně zmizel z očí i z mysli, takže jsem trnula, jak se z toho dostanou. Připojuju se k Mioninu poděkování za povídku, já speciálně za poslední větu, to je nejlepší balzám na duši a Moffat by si ji měl pro inspiraci přečíst.
    Mycroft je prevít mazanej, ale může se na něj člověk zlobit? Dobře to zašmoulil, tím si u mě šplhnul.
    Jsi fakt jednička, jen tak dál!

  7. Adele napsal:

    Ach, to bylo tak krásné!

  8. kratula napsal:

    Krása! Moc povedené a to jsem se bála, že se o ty dva budu muset víc bát (že to nebezpečí rozčtvrcení bude akutnější). A ten koupelnový závěr nemá chybu.

  9. Miona napsal:

    Herrinford… to mě dostalo 😀 Asi na pět minut jsem vypadla z konceptu a začala se smát 😀
    Musím se přiznat, že když byli „zajatí“ a svázaní, tak jsem vážně měla strach, že je oba rozčtvrtí, jak říkal John… Naštěstí se tak nestalo… 😉 Ford jakožto třetí Holmes mě hodně bavil, s chutí stejně jako John, bych ho někdy propleskla nebo mu zakroutila krkem 😀 (pardon)
    A scéna s vanou… bože, když jim dal Mycroft dva pokoje, bylo jasné, že John ho bude mít lepší než Sherlock, který se k němu pak bude pod nějakou záminkou dobývat 😀
    Úžasně napsané Mio! Díky za povídku a budu se těšit na další skvosty, kterými nás poctíš! A díky Liss za zadání 🙂
    Miona

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s