Hanetka: Vzhledem k důkazům – 1. kapitola

Vrátit se ze záhrobí může být poněkud komplikovaná záležitost. S novým případem na obzoru je vybudovat si znovu život jedna věc… ale vybudovat znovu přátelství úplně jiná. Pro Sherlocka a Johna už to možná nikdy nebude stejné… 

Slovo překladatelky:

Jak jsem slíbila, přicházím s překladem Given In Evidence od naší nepřekonatelné verityburns. Nová kapitola by se měla objevovat každý týden, pokud nenastanou nějaké katastrofické okolnosti. Doufám, že si příběh užijete stejně jako já – od slz dojetí až po slzy smíchu.

Obrovské díky vzdávám Rowaně i miamam za betování – jsem slepá a nejspíš i negramotná. 😀

A miamam patří samozřejmě můj velký dík za azyl na jejích úžasných stránkách.

Tak, dost zdržování a pusťte se do čtení.

Hanetka

---

 

 

1. kapitola: Dům, který není domovem

 

Šest měsíců po Reichenbachu

 

„On se hodlá nechat zabít!“

Sallyin hluboce nesouhlasný hlas byl stejně pronikavý jako obvykle. Lestrade si povzdechl a otočil se k ní.

„Neměla bys zrovna teď makat na těch loupežích?“

„To říká ten pravý!“

Sevřel rty a pohlédl zpátky přes ulici, teď v pozdním prosincovém odpoledni už setmělou, do míst, kde John Watson útrpně snášel péči hezké zdravotnice ze záchranky a jeho dost pošramocenou tvář v pravidelných intervalech osvěcovala blikající světla kolem.

„Nemůžeš ho nechat takhle dál pokračovat,“ naléhala Sally znovu. „Je čiré štěstí, že už není mrtvý – jeden z těch dvou měl nůž, víš.“ Mávla rukou směrem k poblíž zaparkovanému policejnímu vozu, do kterého právě cpali druhého lupiče aspiranta i s jeho sny o životě krále zločinu.

„John si poradí sám.“

Sally zavrtěla hlavou. „Člověk by si myslel, že se trochu zklidní, teď když…“ nedopověděla; pro jednou se zdálo, že si všimla hranice, než ji překročila.

„Sherlockovo jméno bylo očištěno,“ připomněl jí Lestrade stroze. „Co kdybys byla trochu užitečná a zapsala pár výpovědí? Zdá se, že oběť má přátele na vysokých místech.“

„Hotovo,“ zvedla Sally zápisník, co držela v ruce. „Pane,“ dodala. Nalistovala poslední stránku. „Ten děda je v pořádku, jen trochu otřesený – zkracoval si cestu zadní uličkou, když na něj vyskočili Pat a Mat.“ Hodila jedovatým pohledem po těch dvou delikventech, které právě auto odváželo kolem nich, a pak se vrátila k poznámkám.

„Mám jeho výpověď plus svědecké výpovědi dvou majitelů obchodů a toho chlápka, co na rohu prodává Večerník.  Všichni říkají totéž – John je ‚milosrdný Samaritán‘, který jenom náhodou procházel kolem, na správném místě ve správný čas, bla bla bla bla bla.“  Vzhlédla. „Pane, stává se to až moc často.“

Lestrade se ji pokusil odmávnout, ale Sally byla stejně neústupná jako vždycky. To, že jí dokázali, že se v minulosti mýlila, jí nijak neubralo na přirozené podezřívavosti… což z ní dělalo zatraceně dobrou policajtku. Většinou.

Lestrade si znovu povzdechl. „Těžko se z něj stal samozvaný strážce zákona. Prostě se zdá, že má čich na nebezpečné situace a neváhá do nich zasáhnout.“ Vyhledal její pohled a do svého přidal trochu autority. „Neporušuje žádné zákony a vlastně koná jakési dobro. Nech ho na pokoji.“

„Ale, pane…“

„To je rozkaz, seržante. Minule mělo tvoje vměšování k užitečnému hodně daleko a nepomáhá to ani teď. Dej si zpátečku.“

Sally vzdorovitě stáhla ústa, ale trochu povolila. „Budeš si to vyčítat, až ho jednoho krásného dne někdo zapíchne,“ mumlala. „Tím tempem, jakým pokračuje, je to jenom otázka času.“

Lestrade se na ni zamračil a ona se nafoukla a pak oddusala pryč. Vyprovodil ji pohledem, pak se podíval zase na svého přítele, který teď popudlivě vystrkoval bradu a zarytě odmítal deku.

„Neříkám, že se pleteš,“ zamumlal, když už byla Sally bezpečně z doslechu. „Ale právě teď jsem si dost jistý, že nebezpečný život je jediná věc, která ho udržuje naživu.“

***

Když se o pár hodin později John blížil k domu 221B v Baker Street, čekal na něj mladinký bezdomovec, choulící se v mikině s kapucí, v tomhle počasí a teplotě naprosto nepostačující. „V pořádku, Billy?“ zeptal se ho John. „Zápěstí zase funguje, jak má? Chceš, abych se ti na něj podíval?“

„Ne, to je v pohodě, doktore Watsone. O moc lepší, díkes.“ Billy vytáhl ruku z přední kapsy klokanky a zakroužil zápěstím, aby předvedl dobrý rozsah pohybu, třebaže prsty měl modré zimou.

„Kam se poděly tvoje rukavice tentokrát?“ zeptal se John rezignovaně.

Billy pokrčil rameny a začal se vrtat špičkou dost obnošené botasky v zemi. „Vždycky se najde někdo, kdo je víc zmrzlej, víte?“ Zvedl hlavu, pohled napůl omluvný, napůl paličatý.

John se pokusil zamračit, ale nevydržel to. Povzdechl si a zadíval se na hubenou tvář a jasné oči před sebou.

„Vím.“ Vyhrabal klíče a kývl bradou ke vchodu. „Pojď nahoru – myslím, že tam mám někde schované ještě jedny navíc. Než je najdu, můžeš si zatím ohřát ruce o hrnek čaje.“

„Ehm…“ Billy se na něj opatrně zadíval a bezpochyby si povšiml jeho čerstvě přelepeného šrámu na lícní kosti a tmavnoucí modřiny v koutku čelisti. „Promiňte, doktore Watsone… je mi jasný, že jste unavenej, ale je tu něco…“

John byl okamžitě v pohotovosti. „Zprávy?“ ptal se dychtivě. „Něco o Moriartym?“

Billy zavrtěl hlavou. „Ne. Ne, lituju, nic takovýho. Pořád po něm není vůbec ani slechu. Je to jen… je to divný, nevím…“ vytratil se mu hlas. „Moh‘ byste jít se mnou a mrknout se?“

John zaváhal. Byl utahaný… tak strašně utahaný a celý bolavý – bolest šla tentokrát přímo do kostí. V duchu si představil horkou vanu, láhev whisky a křeslo u krbu…

A prázdné křeslo naproti.

Mávl rukou. „Veď mě.“

„To Myra si toho všimla,“ řekl Billy, když se vydali dolů ulicí a zahnuli za roh.

„Myra? ‚Podvrtla jsem si kotník, když jsem nakopla úchyláka do koulí‘, tahle Myra?“

Ve světle pouličních lamp zazářil Billyho úsměv. „Je jenom jedna Myra,“ souhlasil. „Mimochodem, pořád ještě je vám vděčná, že jste jí to potom zavázal.“

„Dal bych jí cenu za službu veřejnosti, kdybych mohl,“ odpověděl John. „Bandáž kotníku, to nic nebylo.“

Billy po něm střelil pohledem. „Pro nás to není nic, doktore Watsone.“

„Takže, kam to jdeme?“ zeptal se John rychle, aby zaplašil sentiment, než ho pohltí.

„Není to daleko,“ slíbil Billy a zamířil k boční ulici. „Ten dům je v podstatě zchátralej, stojí tam opuštěnej už léta. Myra tam čas od času squatuje.“

John kývl, následoval Billyho, který šel dál a nakonec se protáhl kolem kusu uvolněného prkna, aby se dostal na zadní dvůr skoro rozpadlé budovy. John se skrz tu díru musel procpat – přestože v posledních měsících výrazně shodil na váze, pořád byl o dost podsaditější, než Billyho vyhublé tělo.

Skrz vyražené okno se dostali do sklepa, odkud vedly nahoru vratké schody. „Druhý patro,“ hlásil Billy a vedl ho dál. „Někdo sem chodil, ale Myra vlastně neviděla, kdo. Ale byla z toho na nervy – radši se teď přesunula jinam.“

Strčil do dveří a John jimi prošel. Pohled mu padl na pozůstatky něčí přítomnosti před oknem – bedna převrácená dnem vzhůru, cigaretové nedopalky, noviny…  Podíval se na Billyho, který na něj kývl, aby pokračoval. Na malou chvilku se mu vrátil záblesk vzpomínek na spousty okamžiků, kdy mu kdosi ukazoval směrem k náhodným důkazům a čekal, že přijde s něčím užitečným… nebo alespoň s něčím ne nudným.  John zavřel oči. V duchu měl před sebou představu Sherlocka, tak živou, že skoro slyšel šustot dlouhého kabátu, jak před ním vlál, a cítil tu charakteristickou směs pachu chemikálií a planoucí netrpělivosti…

Pomalu a rozvážně vydechl. „Tak dobře.“ Promnul si čelist, posbíral roztroušené kousky své mysli a zase je dal dohromady. „Co bych tu měl vidět?“ Vyrazil to ze sebe trochu příkřeji, než chtěl, ale Billy to přešel a ukázal na okno.

„Ten výhled.“

John briskně popošel vpřed a podíval se ven na londýnský obzor.

„Níž.“

John spustil oči dolů pod úroveň střech a okamžitě si všiml povědomé červené markýzy Speedy’s Café. Automaticky pohlédl výš a uviděl okna 221B, která matně zářila – paní Hudsonová zase musela nechat otevřené dveře ke schodišti.

„Vidíte, co jsem myslel?“ zeptal se Billy. „Todle je prostě barák, kterej je víceméně naproti vašemu domu. Nemusí to nic znamenat – ale proč by někdo sedal u tohodle okna? Nic jinýho tu není a Myra říká, že v těch pokojích vzadu je teplejc.“ Pokrčil rameny. „Omlouvám se, jestli jste ztrácel čas, doktore Watsone, ale mně to dělalo starosti.“

„Ne, udělal jsi správně, Billy.“ John se zamračil, pomalu se otáčel dokola a zkoumavě si prohlížel zbytek místnosti. Vytáhl baterku, aby podpořil světlo, které sem dopadalo z pouličního osvětlení, pak se otočil zpátky a soustředil se na prostor bezprostředně kolem sebe; dřepl si, aby prozkoumal podlahu a okenní parapet a v pozadí mysli mu zněla fráze ‚prach je výmluvný‘, dokud ji nezablokoval.

Na parapetu bylo pár stop, jak si všiml, a podíval se na ně víc zblízka. Symetrické a dost charakteristického tvaru…

Někde v hlavě se mu rozezněl poplašný zvonek, ale ta asociace byla tak nečekaná, že mu chvíli trvalo, než si to uvědomil.

„Myslím, že někdo jde.“ Billymu byla v hlase znát mírná nervozita. „Mám jít a podívat se…?“

„Počkej.“ John promluvil tiše, ale krajně autoritativně.  Pohnul se kupředu, popadl Billyho za kostnaté rameno a postrčil ho za dveře. Stáli tam spolu mlčky, uši nastražené… Zvuky pouličního ruchu, vzdálená siréna a pak rozhodně dole zaskřípaly schody.

John přiblížil ústa k Billyho uchu. „Jestli přijde někdo sem nahoru, chci, abys tu zůstal, dokud nebude v pokoji, a pak proklouzni za něj. Vypadni z toho domu, rozumíš?“

„Ale…“

„Billy.“ John varovně zesílil stisk ruky.  „Myslím to vážně. Dostaň se odsud a nevracej se. Jestli nebudu za hodinu doma, předej vzkaz inspektoru Lestradovi, dobře?“

Billymu se zkřivila tvář obavami. „Vy víte, kdo to je?“

John zavrtěl hlavou. „Nevím kdo, ale mám dost jasnou představu…“ Odmlčel se, když se ozvalo další zapraskání, tentokrát o hodně blíž. „Potřebuju, abys to pro mě udělal, Billy, ano? Nezklam mě.“

Billy měl vytřeštěné oči celé ustrašené, ale narovnal ramena a kývl.

„Pašák.“ John mu naposledy stiskl rameno, pustil ho a zacouval zpátky do stínu; v duchu si udělal inventuru všeho, co měl u sebe a co by se dalo použít jako zbraň. Naneštěstí ten seznam nebyl dlouhý. Soustředil se na svůj dech, a když se rozlétly dveře, opanoval ho povědomý klid, ačkoliv starost o Billyho měl pořád v popředí mysli.

Postava, která vstoupila, byla vysoká, se širokými rameny, a pohybovala se s atletickou sebejistotou, která svědčila o důkladném tréninku. ‚Nebyla by to žádná hanba, kdyby…‘  John nemilosrdně tu myšlenku potlačil. S úlevou se díval, jak Billy potichounku vyklouzl ze dveří, a pak pustil chlapce z hlavy a soustředil se na vetřelce, který nesl jakousi brašnu a vypadal, že si jeho přítomnosti není vědom.

Muž zamířil přímo k oknu, brašnu položil na bednu a otevřel zip, to vše nacvičenými a automatickými pohyby, zatímco se zároveň díval z okna. John čekal, chtěl si být absolutně jistý, ale nemohl to tak nechat příliš dlouho… Jakmile se objevila první část rozložené pušky, pohnul se, vyřítil se z rohu, kde se schovával, a s maximální hybnou silou, jakou dokázal vyvinout z tak krátké vzdálenosti, do toho muže vrazil a zaútočil na něj rozmachem paže, ve které svíral baterku.

Měl výhodu momentu překvapení a muž byl očividně šokovaný, takže zavrávoral zpět, ale reakce měl fenomenálně rychlé… Už stačil stočit stranou, a tak Johnův úder prosvištěl vzduchem naprázdno. Musel rychle strhnout paži, aby se vyhnul ruce, která hrábla po jeho zápěstí, podařila se mu jen jediná ostrá rána, než uskočil zpátky a hledal příležitost k další.

Muž zavrčel a pohnul se vpřed. „Nepereš se jako squatter.“ Hlas měl plochý a bez přízvuku.  Chladný. Johnovi dopadlo na tvář světlo z okna a jeho protivník se prudce zastavil. „Hm, to se mi hodí.“ Najednou zněl pobaveně. „To je od tebe velmi milé, víš.“ Sklonil se, položil části pušky na bednu, pak se narovnal a zapraskal klouby na rukách.

John zůstal na místě, byl si jistý, že je pro tuhle chvíli z dosahu. „Takže, kdo tě poslal?“ zeptal se. „Proč to všechno?“

Muž pokrčil rameny. „Plním smlouvu,“ řekl. „Laskavost mezi zloději a tak. Rozumíš.“

„Ani trochu.“

„To není můj problém.“ Vrhl se vpřed a John byl v háji.

Dělal, co mohl.  Zaplašil pokušení, které potlačoval celou dobu, a vydal ze sebe úplně všechno, vytáhl každičký trik, který se kdy naučil, sáhl po veškerých zkušenostech a znalostech, rval se s nasazením všeho, co měl… ale ten druhý chlap měl nad ním převahu o dobrých čtyřicet liber a všechno ve svalech, vracel mu to s úrovní trénovanosti, s jakou se John předtím jen zřídkakdy setkal.

Konec byl nevyhnutelný, jen způsob nebyl jistý. John nakonec klopýtl, když došlápl na baterku, kterou někdy během rvačky upustil, a zvrtla se mu noha. Ztěžka dopadl na záda. Jeho protivník byl okamžitě na něm.

John tiskl bradu dolů proti prstům, které se mu draly kolem hrdla, ale věděl, že je to beznadějné. ‚Nebyla by žádná hanba…‘  Ta myšlenka se mu vrátila, myšlenka, kterou měl v hlavě celou dobu, ale kterou ten voják v něm nikdy nepřijal. Tentokrát to bylo jiné. Rukama šmátral po podlaze, hledal cokoliv, co by mohl použít jako zbraň, ale nic tam nebylo.

Zatmíval se mu zrak, před očima mu začaly tančit zářivé jiskřičky, až z muže, který mu bral život, nezbylo nic než šmouha… tunel… dveře, otvírající se k cestě, po které chtěl kráčet celých posledních šest měsíců. Kráčet? K čertu… utíkat. Silné palce zmáčkly hrbolatou chrupavku jeho hrtanu a John ochabl; už byl schopen zaslechnout Sherlockův hlas, jak volá jeho jméno.

Usmál se; prostoupil ho mír, poprvé za dlouhou, až moc dlouhou dobu. Byl tak unavený, sklíčený, tak úplně prázdný a sám. Nechal odevzdaně spadnout hlavu dozadu a jeho vědomí se konečně díkybohu vytratilo.

‚Brzy tě uvidím…‘

 

---

DALŠÍ

 

Původní povídka od verityburns je TADY.

 

**