Hanetka: Vzhledem k důkazům – 2. kapitola

Opustili jsme Johna na konci tunelu, kráčejícího vstříc… Sherlockovi, aniž by tušil, že opravdu někomu kráčí vstříc. Komu a jak se s tím vypořádá či nevypořádá, to už si budete muset přečíst. John je tady tak trochu BAMF! a já se mu ani nedivím. A opět vzdávám díky Rowaně i miamam za betování a azyl.

Hanetka

 

2. kapitola: Muž v kapuci

 

 

„Johne! No tak, Johne…“

‚Dejte mi zatraceně pokoj,‘ byla Johnova první myšlenka, když zjistil, že ho někdo zvedá do sedu. Uvědomil si, že ho kdosi křísí, velkou rukou protaženou zezadu přes rameno mu jemně masíruje solar plexus, ale nechtěl, aby se mu vědomí projasnilo… Zrovna teď, když všude kolem už už cítil Sherlockovu přítomnost.

„No tak, Johne, prosím.“

Zakoušel mučivou bolest, každý nádech ho stál obrovské úsilí a dlouhé minuty se John jen opíral o tělo, které mu poskytovalo podporu, a lapal po dechu. Když se mu postupně začala vracet síla a dokázal se soustředit, spatřil, že jeho protivník leží na podlaze tváří dolů a ze zátylku mu trčí rukojeť něčeho smrtícího.

‚Kdo pro všechno na světě…?‘  John otočil hlavu a podíval se přes rameno. To, co uviděl, tam nemohlo být.ch2_fanart_sodding break_squeegeelicious

Zavřel oči. ‚Je to sen,‘ usoudil. ‚Jen se mi to zdá.‘ Nechtěl se probudit.

„Johne!“

Přinutil se znovu otevřít oči. „Jsem mrtvý?“

„Měls k tomu až moc blízko, ty idiote!“ Ten hlas byl ostrý zlostí, pramenící z úlevy.

Někdo ho předklonil, pak se ten muž přesunul stranou, dřepl si vedle něj a vzal ho pod rameny.

„Musíme jít.“

John na něj hloupě civěl.

„Johne! Podívej, já vím, že je to šok, ale…“

John napřáhl ruku. Muž ho za ni okamžitě vzal a zatáhl, ale John se vzepřel, takže ho strhl dopředu na kolena. Zírali jeden na druhého, drželi se za ruku, a pak John zvedl tu druhou a shodil dozadu kapuci, která stínila obličej jeho zachránce. Ty lícní kosti si nemohl splést.

„Jsi mrtvý.“ Hlas ze sebe dostal jen jako šeptavý chrapot.

„Evidentně ne.“

‚Halucinace… nedostatek kyslíku v mozku…‘  Johnovy myšlenky zalétly k muži, který ho napadl, ale oči je odmítly následovat.

„Vážně musíme hned jít, Johne.“

„Ty jsi mrtvý. Viděl jsem tě… Díval jsem se, jak… Já… Sherl…“ Johnovi se zase rozmazalo vidění. Ten muž – Sherlock – se mu pokusil vymanit, ale John ho nemohl nechat. Jednou rukou držel Sherlockovu a v druhé svíral sundanou kapuci jeho mikiny a nedokázal ho pustit.

„Vážně, musíme…“

John si ho přitáhl k sobě.

Chviličku byl Sherlock proti němu napjatý a nemotorně rozpačitý, ale pak se mu zvedla volná ruka a John cítil dlouhé prsty, jak se mu zatínají do látky bundy na zádech.

„Jsem rád, že tě vidím.“ Hlas měl tlumený, jak mluvil proti Johnově krku.

Voněl jako Sherlock. John k němu nejspíš nikdy předtím nebyl tak blízko, ale voněl… správně. I po hmatu ho cítil správně. Moc hubený, ale pevně stavěný… Cítil…

„Jsi to opravdu ty?“

Sherlock se maličko odtáhl a usmál se na něj. „Opravdu já,“ zapřísahal se. „I když bez límce kabátu, který bych si mohl vyhrnout.“

John se skoro zasmál, ale hrozilo, že se smích změní ve vzlyk, a tak ho potlačil. „Nemůžu uvěřit… žes přežil ten pád!“ vypravil ze sebe. Otočil Sherlockovi hlavu na stranu, pátral po jizvách, snažil se přimět mozek, aby akceptoval, co vidí.

Sherlockovi povadl úsměv. „Já…“ Zamračil se. „Pojďme.“ Zvedl se na nohy, když ho John konečně pustil, a pak vytáhl nahoru i jeho. „Můžeš chodit?“

John na něj zíral, vzal na vědomí dost obnošenou mikinu s kapucí a vybledlé džíny a snažil se je sladit se vzpomínkami na svého přítele. Ale byl to Sherlock. Byl to Sherlock. Byl to Sherlock. Přikývl.  „Jasně, že můžu.“

***

„Hádám, že to byl zatracený Mycroft, kdo to narafičil,“ brblal John chraptivě o hodinu později. „Myslím předstírat, že jsi mrtvý. Přesně něco takového by ten hajzl udělal.“

„Nezkoušej mluvit.“

John si dal další bolestivý doušek čaje, který mu Sherlock uvařil, a usmál se na něj přes kuchyňský stůl. „Co, žádné bratrské pošťuchování? Myslel jsem, žes říkal, že ses uzdravil?“

Úsměv mu zmizel a očima znovu přejel po Sherlockovi. „Uzdravil ses, že jo? Vypadáš v pořádku, nekulháš, končetiny vypadají v pohodě… Ale ten pád… Viděl jsem tě…“ Sáhl přes stůl a sevřel Sherlockovi rameno. „Já jsem tě viděl… nenahmatal jsem…“ Prsty přesunul k Sherlockovu zápěstí, sklopil zrak a počítal rovnoměrný tep. Byl trochu zrychlený, ale tak skutečný, tak přítomný… John se musel přinutit ruku pustit. Omluvně pokrčil rameny.

„Musíš nechat ten krk odpočívat.“

„Mluvil jsem šest měsíců jen sám se sebou, tak se s tím budeš muset smířit.“ John zaváhal. „Podívej… očistili jsme tvoje jméno, víš. Ani to nebylo tak těžké; Moriartyho historka byla plná děr a on ji nijak nehájil – vlastně se zdá, že zmizel.“ Naklonil se dopředu, upřel na Sherlocka vážný pohled a nutil hlasivky, aby zůstaly funkční… Musel ze sebe ta slova dostat. „Nevím, proč jsi měl pocit, že musíš udělat to… cos udělal. Ale nebylo to potřeba, upřímně – tohle nikdy není řešení. Máš přátele, Sherlocku – lidi, co při tobě budou stát bez ohledu na cokoliv; nikdy nemusíš…“

„Johne, prosím, přestaň mluvit.“

John zvedl ruce do vzduchu. „No, tak potom mluv ty. Očividně tě museli resuscitovat, ale co se stalo potom? Kde ses celý ten čas léčil a jak…?“ Jeho hlas to konečně vzdal a John zvedl čaj a mávl rukou, aby naznačil, že co nejrozhodněji vyžaduje odpověď.

„Musím se vysprchovat.“

John ze sebe vydal jakýsi zvuk na protest.

„Já… Podívej, víš, ta textovka, co jsem dostal, když jsme dorazili domů?“

John přikývl.

„To byly dobré zprávy. Věřím, že teď už nebezpečí pominulo. Můžu zůstat… jestli to je to, co chceš.“

John na něj zůstal nevěřícně zírat. Co jiného by chtěl? Otevřel ústa, ale Sherlock zvedl ruku.

„Už žádné mluvení. Jdu do sprchy, a potom budu… vysvětlovat, a pak…“ Zaváhal. „Pak to bude na tobě.“

Zvedl se a John se zmateně zamračil, sledoval ho, jak jde chodbou, a odolával nutkání jít za ním.

‚No, tohle bylo divné.‘

Chvíli zůstal sedět a jen naslouchal zvukům dalšího člověka v bytě. Toho dalšího člověka. V jejich bytě. S pocitem, že se zbláznil, se štípl do paže a následujícímu ‚au‘ se usmál.

Zvedl oči v sloup sám nad sebou, vstal, v jedné ruce čaj a druhou si masíroval krk – naštěstí prášky na bolest, které mu Sherlock vnutil, jakmile se dostali domů, už zabíraly a on už se necítil tak moc jako pochodující podlitina. No, buď to zařídily ty léky, nebo euforie, jedno z toho. Možná obojí. Zavrtěl hlavou nad dalšími nahodilými myšlenkami, které se mu honily hlavou – existovalo tisíc otázek, které se dožadovaly jeho pozornosti, ale u žádné z nich se nedokázal udržet dlouho. Pořád pokukoval po noži, který Sherlock vytáhl tomu ostřelovači z krku a který teď ležel na kuchyňském stole. Byl důkazem reality, a tak neustále přitahoval jeho pozornost.

Zvuk sprchy nesoucí se z koupelny ho ještě víc uklidnil. Došel k oknu obývacího pokoje a vyhlédl ven, líně se pokusil nalézt pokoj v opuštěném domě, kde všechno nabralo tak dramatický obrat. Pak jeho pohled přitáhl nějaký pohyb na ulici, a když se podíval dolů, uviděl Billyho, jak se třese u zábradlí. Když na něj John zamával, v hubené tváři se mu objevila znatelná úleva.  Billy mu kývl na pozdrav a napůl se otočil k odchodu. John se najednou cítil nanic, že na něj nepomyslel dřív – jak dlouho tam ten chudák kluk stál? Zvedl ruku, aby mu naznačil ‚počkej!‘, položil čaj na stůl a zamířil ke dveřím – se zastávkou, aby zkontroloval, že pořád slyší Sherlocka – pak honem seběhl schody.

„Proč jsi prostě nezmáčkl ten zatracený zvonek?“ vyčinil mu s úsměvem, aby uhladil ta ostrá slova.

Billy vykulil oči.  „Jste v pohodě, doktore Watsone? Váš hlas zní příšerně!“

John si jeho starosti nevšímal. „Jsem v pořádku, Billy. Líp než v pořádku.“ Nedokázal ovládnout úsměv. Chtěl tu svou novinku vykrákat do světa, ale dělal, co mohl, aby počkal a nejdřív to probral se Sherlockem. „Takže ses tedy dostal ven bez potíží?“

Billy na něj zamrkal a John si uvědomil, že musí vypadat úplně vyšinutý – muž samá modřina a šrám, a stejně se prostě nedokáže přestat culit.

„Zavolal jsem panu Wigginsovi,“ vyhrkl Billy. „Vím, že jste říkal, abych počkal hodinu a pak šel za policajtama, ale já jsem prostě nemoh‘… ten chlap byl obrovskej… Nemoh jsem vás tam nechat a vy teď vypadáte… no…“ Ustaraně si Johna prohlížel.

John popošel o krok dopředu a poplácal ho po rameni. „Udělal jsi správně.“ Uvízl mezi souhlasným pokyvováním hlavou a vrtěním v pokračující nevíře a výsledný pohyb Billyho znervóznil ještě víc než kdy předtím.

John se pokusil ovládnout svoji mimiku, ale bylo to nemožné. Rozesmál se, štěstí z něj úplně vytrysklo. „Abych byl upřímný, teď by ses mohl přiznat, že jsi snědl poslední vanilkový rohlíček, a stejně by ti to prošlo!“

Z Billyho se vytratilo napětí a taky se teď usmál. „Doufal jsem, že to bude v pořádku, ale pan Wiggins mi to prostě zavěsil… a pak se o deset minut pozdějc fantasticky přiřítil jeho kámoš jako krysa z akvaduktu!“

John se uchechtl nad hláškou z Monty Pythona. Billy o Halloweenu dostal nakládačku od dvojice yuppies, což vedlo k tomu, že ho John odtáhl nahoru do bytu, aby ho ošetřil. Od té doby, co shlédl jeho kolekci DVD, začal náhodně citovat z Pythona, aby se pokusil Johna rozesmát. Do téhle chvíle neměl velký úspěch.

„Poslyš, musím se vrátit zpátky dovnitř, dobře? Máš dneska kam jít na noc?“ John sáhl do kapsy, ale Billy okamžitě ucouvl a zvedl ruce.

„Jsem v pohodě, doktore Watsone,“ ujistil ho. „Nezačnu teď od vás brát prachy, s tím vším, co jste pro nás udělal.“

John ho nepřemlouval. „Dej na sebe pozor, ano? Brzy se uvidíme.“ Už byl napůl ve dveřích, když mu něco došlo. „Billy!“

Kluk k němu přiklusal zpátky.

‚Jeho kámoš‘?“ otázal se John. „Řekls, že se za tebou přiřítil ‚jeho kámoš‘?“

Billy přikývl.

„Čího kámoše jsi to myslel?“

„Ehm… pana Wigginse.“ Billyho tón zněl, jako by říkal ‚no samozřejmě‘.

„Ze sítě bezdomovců?“

Billy znovu přikývl a John se zamračil. „Ty jsi v Londýně teprve od konce června, viď?“ Dostal další zmatené přikývnutí.  „Tak jak víš, že Sherl… že ten muž, který za tebou přiběhl, je Wigginsův kamarád?“

Billy vypadal zmateně. „No, možná je ‚kamarád‘ špatný slovo, ale vídal jsem je spolu,“ vysvětloval. „Ne často, ale sem tam jo. Jsou spolu jedna ruka, to teda jo.“

John na něj zíral. „A od kdy?“

„Hmm… skoro tak dlouho, co jsem tady,“ informoval ho Billy. Zamyšleně se mračil. „V červenci, určitě, protože to měl narozeniny Phil a pan Wiggins mu dal dvoje cigára a já jsem viděl, že je dostal od Cigyho.“

„Od Cigyho?“

Billy vypadal trochu v rozpacích. „Takhle mu v duchu říkám – kvůli těm cigárům, fakt. On je vždycky má. Jednou jsem se na něj pana Wigginse ptal, ale on mi řek‘, abych se sakra staral o svý.“

John sáhl rukou k zárubni, protože se mu zdálo, že se kolem něj všechno chvěje. „Takže ty mi říkáš, že ten… Cigy se tu kolem potloukal už od července? A nebyl… já nevím… o berlích, nebo tak něco?“

Billy pokrčil rameny. „Mně připadal v pořádku. Teda, držel se stranou, nemluvil nikdy s nikým až na pana Wigginse a objevoval se vždycky jen tu a tam. Někdy vypadal, jako by se někde porval, ale nikdy to nebylo nic vážnýho.“

„Dobře…“ John zavrtěl hlavou. „Dobře.“

„Jste si jistej, že jste oukej, doktore Watsone? Nepotřebujete, abych…?“

John ze sebe vydoloval úsměv. „Všecko je v pořádku, Billy. Můžeš jít.“

Dál si nepamatoval nic, jen to, že trhá za závěs u sprchy.

***

Sherlock samozřejmě slyšel, jak se s prásknutím rozlétly dveře koupelny, ale když viděl Johnův výraz, rozhodl se nebránit. Jestli se chystá k úderu, on ho přijme.

Pomalu spustil ruce z hlavy, kde si právě oplachoval šampón z vlasů – jeho oblíbená značka, jak si všiml, ačkoliv to nebyla tatáž láhev, kterou tu nechal.

„Otoč se dokola.“ John prstem naznačil kroužek a Sherlock pomalu udělal otočku o tři sta šedesát stupňů, jak mu bylo nařízeno. Byl si vědom všech důkazů, které John nenajde.

„Nemáš na sobě ani stopu,“ prohlížel ho John. „Ani nic významného. Rozhodně nic šest měsíců starého, co by nasvědčovalo pádu z vysoké budovy.“

Sherlock zůstal zticha, dával Johnovi čas, aby si to přebral… což udělal.

„Jen kouzelnický trik.“

Sherlock přikývl.

„No dobře.“ John spustil závěs zpátky na místo a odkráčel pryč.

Sherlock zavřel oči a přál si, aby je byl zavřel o zlomek sekundy dřív; než spatřil výraz, který se kvůli němu právě objevil ve tváři jeho vůbec nejlepšího přítele.

***

O deset minut později se Sherlock vrátil do obývacího pokoje, poprvé za strašně dlouhou dobu zase zpátky ve svém.  Zvažoval, že si na sebe vezme jen svůj župan, aby vypadal zranitelněji, ale John by to mohl považovat za promyšlený trik. Rozhodl se pro černý oblek a tmavě šedou košili, což se mu zdálo jako vhodný kajícný háv.

John seděl ve svém křesle; Sherlock zaujal svoje místo naproti a přemítal, jak prolomit ledy.

„Moriarty je mrtvý,“ začal, za což se rozhodně dočkal reakce.

„Cože? Kdy?“

„Před šesti měsíci. Zastřelil se na střeše Bart’s, ne dlouho předtím, než ses tam dostal.“

„Hledal jsem ho.“

„Já vím.“

„Tak co se stalo s tělem? V novinách ani zmínka, nikdo nic neví…“ John se zarazil a zavrtěl hlavou. „Mycroft.“

„Mycroft,“ přisvědčil Sherlock.

„Takže celá ta záležitost s tím, že s tebou nemluvil – což se zdálo vlastně trochu nečekané – to byla jen…“

„Přetvářka. Ano.“ Sherlock se zkusil trochu usmát. „I když tahle byla celkem osvěžující.“

John mu úsměv neopětoval. „Obviňoval jsem ho z tvé smrti, víš. Skoro jsem ho praštil na… na tvém pohřbu.“ Povzdechl si. „Teď si skoro přeju, abych to udělal.“

„Proč jsi to neudělal?“

„Nebyl jsem si jistý, že dokážu přestat.“ John se podíval stranou, ztratil se ve své hlavě, myšlenky očividně nepříliš veselé.

Sherlock se zhluboka nadechl. Čas kousnout do kyselého jablka – jestli si nezíská Johnovo porozumění, nemá naději na jeho odpuštění.

„Když sem Moriarty přišel tehdy po procesu, ptal jsem se ho, jak to chce udělat – ‚spálit‘ mě.“ John poslouchal, ale nevypadal, že se tak úplně soustředí.

„Nazval to ‚posledním problémem‘.  Tvrdil, že už mi odpověď dal…“ V duchu slyšel Moriartyho pozpěvovat ‚ale poslouchal jsi vůbec?‘  „Poté, co ta holčička ječela a ta síť se kolem mě začala utahovat, řekl jsem Lestradovi, že mě Moriarty chce rozcupovat cár za cárem – usoudil jsem, že se pokouší mě zruinovat profesionálně a vypadalo to, že to doručení toho spáleného perníkového panáčka potvrzuje.“

John se začal potulovat pohledem… Sherlock ho ztrácel. Naklonil se dopředu.

„Ale on mi objasnil už v tom taxíku, že diskreditovat mě nebyl jeho ‚poslední problém‘.“ Sherlock nechal ve svém hlase zaznít sebeznechucení. „Slyšel jsem, ale neposlouchal jsem!“

John odvrátil hlavu. Sherlock vstal z křesla a dřepl si před Johnovo, aby se mu díval z očí do očí. „Johne! Dáváš pozor? Snažím se ti to vysvětlit!“

„Není třeba,“ pokrčil John rameny. „Chápu to. Rozhodl ses předstírat svoji smrt. Nesmělo o tom vědět moc lidí – nedostal jsem se do úzkého kruhu. Jen o tohle tu jde, ne?“

„Špatně.“

„Nevěřil jsi mi.“

„Úplně špatně.“

„Když to říkáš.“

„Johne! Musíš mě nechat vysvětlit… Udělal jsem to pro tebe!“

Zdálo se, že aspoň tohle vnímal. John přimhouřil oči a Sherlock lehce ucouvl a zvedl se.

„Tys to udělal… pro mě?“

Jak dokázal dostat tolik hněvu do tak zničeného hlasu?

„Máš vůbec tu nejmenší představu…?“

Tak rychlá reakce; city tak blízko pod povrchem. John se celý třásl, dech zrychlený a přerývaný.

„Byl jsi můj život, Sherlocku… můj život! Neměl jsem ani přítelkyni… ani své vlastní místo… nebo dokonce práci, která by nezahrnovala pobíhání za tebou. Pár dní v měsíci, kdy jsem zaskakoval na klinice, bylo sotva nějakým rozptýlením. Byl jsi pro mě vším.“

„Já…“ Sherlock se cítil ztracený. „Znali jsme se osmnáct měsíců a šest jsem byl pryč. Věděl jsem, že to bude zprvu těžké, ale teď už jsi tu žil sám třetinu času, co jsme tu bydleli spolu… Nemyslel jsem si, že bys ještě…“

Hajzle!“ John vyskočil z křesla a Sherlock před ním instinktivně ucouvl, než si vzpomněl, že uhýbat nechce. Zarazil se, nechal ruce dole a zůstal bezbranně stát.

John se okamžitě zastavil. „Myslíš si, že se tě chystám praštit.“ Znovu se podíval. „Ne, ty mě chceš nechat, abych tě praštil.“

Sherlock se rozpačitě ošil. „Jestli ti to pomůže cítit se líp…“

John ze sebe vydal krákavou imitaci smíchu a zadíval se na něj se stopou hysterie v očích.  Pak si zase sedl, svěsil hlavu a zajel si rukama do vlasů. „Když jsi…“ vytratil se mu hlas, pak se zhluboka nadechl a znovu vzhlédl. „Když jsi ‚umřel‘,“ zvedl ruce, aby naznačil zahnutými prsty kolem toho slova uvozovky, „no…“ Polkl a pohled mu sjel stranou. „No, nebyl jsi sám.“

Sherlock nevěděl, co říct. Zamračil se. „Ale já jsem neumřel,“ poukázal vstřícně. „Neměla by to být dobrá zpráva?“

John zavřel oči. „Tohle nemá cenu… ty to nikdy nepochopíš.“ Zvedl se. „Potřebuju trochu…“

„… vzduchu,“ dokončil za něj Sherlock. Prohlédl si šedé vyčerpání v Johnově obličeji. „Neměl bys chodit ven, když jsi na tom takhle – ty zůstaň tady, půjdu já.“

„Ne.“

„Jenom na pár hodin…“

„Ne!“ John ukázal na Sherlockovo křeslo. „Sednout!“

Sherlock se posadil.

„Zůstaň tady.“

Znovu poslechl.

***

Sherlock počkal hodinu, což se zdálo jako dostatek času, pak otevřel dveře, kterými za sebou John po cestě ven práskl, a sešel schody dolů. No… sešel do poloviny schodů.

„Žalostné, co?“ odfrkl si John, když si Sherlock sedl vedle něj a nešikovně poskládal nohy pod sebe. „Vlastně jsem se nedokázal přimět jít ani o kousek dál.“

Sherlock po něm pokukoval. John měl tvář začervenalou a samou skvrnu a ani se neobtěžoval ji odvrátit.

„Byli jste tři,“ řekl Sherlock tiše. „Mí ‚jediní tři přátelé na světě‘ – jak vás označil Moriarty.“ John teď vypadal smířený, že si ten příběh poslechne, bojovnost z něj vyprchala.

„Poslal mi tři vzkazy… Jablko, které jsi viděl, písmena nastříkaná sprejem na okna naproti Scotland Yardu a čerstvé graffiti na rohu proti Baker Street.“ Sherlock se otočil, aby seděl víc čelem k Johnovi.  „Tři vzkazy. Tři kulky. Tři střelci. Tři oběti… pokud…“

John pomalu zvedl pohled k jeho, oči dokořán a pátravé. Konečně přikývl. „Pokud bys neskočil.“

Sherlock s nadějí sledoval, jak John začíná uvažovat, a trocha tísně mu zmizela z tváře, když se soustředěně zamračil.

„Takže, to jablko… to bylo tady, v našem bytě. To jsem byl já?“

Sherlock raději kývl, než aby odpověděl nahlas, donutil tak Johna, aby se na něj nepřestal dívat.

„A ti další… Lestrade, to byl ten Scotland Yard?“ Sherlock znovu kývl. „A paní Hudsonová, samozřejmě.“

„Samozřejmě.“ Sherlock se usmál. „O tolik víc než jen domácí.“

Johnovi proběhl tváří krátký záblesk potěšení. „Já jsem věděl, že pro tebe něco znamená! Vypadalo to tak hrozně, když jsi byl v laboratoři tak pohrdavý a lhostejný, když jsem myslel, že ji postřelili, ale ono to nebylo tak, že bys neměl starost, to bylo prostě proto, že jsi… och.“ Tvář mu znovu povadla, jak sledoval myšlenku k jejímu závěru. Zavrtěl hlavou. „Samozřejmě. Potřeboval ses mě zbavit.“

„Johne…“ Sherlock zvedl ruku, nebyl si jistý, jestli má nebo nemá zkusit nabídnout nějaké fyzické ubezpečení. Usoudil, že by John mohl pocítit alespoň nějaké uspokojení, když mu setřese ruku, váhavě mu ji položil na rameno a byl nesmyslně šťastný, když mu bylo povoleno ji tam nechat.

„Takže, myslím, že Moriarty se nakonec pokusil vypálit ti srdce z těla,“ pokračoval John po chvíli. „Och, tak tohle tím myslel, když říkal, že už ti odpověď dal?“

„Vypadá to tak,“ souhlasil Sherlock překvapený rychlostí, s jakou John došel k závěru, k němuž sám Sherlock dospěl za nepřijatelně dlouhou dobu. „To byl ten ‚poslední případ‘, který pro mě připravil. Nestačilo zničit mi život – chtěl zničit můj obraz sebe sama jako sociopata, přinutit mě obětovat se, abych zachránil lidi, které… no…“ pokrčil rameny. „Vždyť víš.“

John se na něj zvláštně zadíval. „Tak kdy jsi na to všecko teda přišel? Očividně jsi to celé stačil nachystat v předstihu.“

Sherlock odvrátil pohled. Tohle bylo prozatím tak akorát dost informací… Lepší dát Johnovi nějaký čas, než ho dorazí tím zbytkem. „Nedělají ti starosti ti ostřelovači?“ zkusil odvést jeho pozornost.

„Měli by? Myslel jsem, žes říkal, že je to nebezpečí pryč?“ John zavrtěl hlavou. „Nedokážu si představit, že bys přišel zpátky dřív, než by sis byl jistý – i když jsem překvapený, že ti trvalo šest měsíců vypátrat tři střelce. Míval jsi ve zvyku vyřešit jeden případ za dopoledne a uprostřed odpoledne lézt po zdi kvůli dalšímu.“

Sherlock se naježil. „No, nebylo to tak jednoduché. Moriartyho síť byla rozsáhlá; já…“ zarazil se – na to nebyl pravý čas. „Moran byl poslední – to byl on, kdo tě dnes večer napadl.“

„Dobře.“

„Byl Moriartyho pravá ruka.“

„Fajn.“

„Pátral jsem po něm celé měsíce.“

„Ehm… dobrá práce.“

„Byl to můj prioritní cíl už od… Už strašně dlouho.“

„No – dostal jsi ho. Blahopřeji.“

„To on měl za úkol zastřelit tebe, kdybych se nezabil – byl pro tebe hrozbou celou dobu. To jeho jsem nemohl najít, nedokázal vypátrat, nemohl jsem riskovat, že odhalí pravdu.“

„Sherlocku… nevím, co chceš, abych ti na to řekl.“ John se náhle na schodech sesunul, většinu své váhy opřel o ruku na svém rameni. „Jsem unavený. Bolí mě krk. Když na to přijde, vlastně mě bolí celé tělo. Otočil jsi mi svět vzhůru nohama a já vím, že je toho hodně, co mi neříkáš. Hodně, co mi nejspíš neřekneš nikdy.“

Posunul se dopředu a opřel se lokty o kolena. „Zrovna teď nevím, co si mám myslet, a tak se budu držet toho základního. Jsi naživu a to je strašně dobrá věc, ať už důsledky… Svět bude vždycky lepším místem, když v něm budeš ty.“

Když otočil hlavu, na tváři se mu objevil vyčerpaný úsměv. „Myslím, že jsem úplně otupělý. Řekl bych, že bys mě měl od téhle chvíle ignorovat, protože jen Bůh ví, co řeknu.“ Pokrčil rameny. „Tak trochu bych si chtěl přilepit prsty kolem tvého zápěstí, abys nemohl zmizet… ale potřebuju se vyspat.“

„Dobře.“ Sherlock se zvedl a sešel po pár schodech, aby se nad ním tak úplně netyčil. Zaváhal, a pak natáhl ruku.

John se na ni podíval. „Pořád mám otázky, i když jsem moc unavený, než abych je pokládal.“

Sherlock přikývl. „Budu tu, abych odpovídal.“

John jeho ruku přijal.

 


DALŠÍ

Fanart k této kapitole je od squeegeelicious.

 

 

**

6 komentářů Přidejte váš

  1. Leylon napsal:

    Bude divné ak poviem, že sa mi táto Johnova reakcia zda byt jedna z najrealistickejsich aku som kedy Po pade citala? Velky sok, zranitelnost, ale nie hysteria… to k vojakovi velmi nepasuje. Paci sa mi, ze tu John nie je niekto koho by Sherlock musel vodit za rucicku- ano, je od Sherlocka citovo velmi zavisli, ale je schopny bojovat sam za seba, dojst k vlastnym zaverom… su si rovni, ani jeden nie je nadradeny alebo podriadeny. Dakujem za krasny preklad🙂

  2. Liss napsal:

    Už jsem myslela, že návrat Sherlockovi projde jen tak. Sice Johnovi zachránil život, ale také ho o část života připravil (v době kdy byl „mrtvý“). Chvíli už si člověk myslí, že Sherlock lidským pocitům porozuměl, ale pak to zase něčím srazí. Teď Johnovi chvíli potrvá než mu začne zase důvěřovat. Ale ta scéna ve sprše… Ta skýtala potenciál, u něhož by nedočkavé čtenářky (jaké já) jistě rády viděly vývoj😀

    1. hanetka napsal:

      Hm, potenciál… To by nesměl být John tak vytočený. A Sherlock? Než tomu něco dojde… A ještě k tomu jde na všechno s logikou, a ta jaksi v tomhle případě nebývá moc platná.
      Ale vývoj bude. To rozhodně ano.😀

      1. Liss napsal:

        To je jasné, že to poslední na co John v tu chvíli myslel byla sprcha ve dvou (krom té ledové pro Sherlocka)😀

  3. helsl napsal:

    To je skvělý, že to byl právě Sherlock, kdo Johna zachránil! John má jistě právo být naštvaný, ale tohle by ho mohlo aspoň trochu usmířit. A mohli by se domluvit, že jeden bez druhého není celý. Jenže devatenáct kapitol – to určitě nebude tak jednoduché a ještě se pořádně zapotíme, že jo?

    1. hanetka napsal:

      Jednoduché to nebude a mnohokrát budeme mít chuť zařvat: „Tak už se vzpamatujte, vy pitomci!“😀 Ale Verity to umí napsat tak, že i to trápení nás bude bavit.

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s