Hanetka: Vzhledem k důkazům – 3. kapitola

Sherlock se vrátil a myslí si, že vjedou s Johnem do starých kolejí a všecko bude jako dřív. Jenže nic není tak jednoduché, jak to vypadá, a zraněnou duši není tak snadné uzdravit… Sherlock na to jde přes logiku a John je tak trochu mimo. Je sice šťastný, že Sherlock žije, ale taky je zrazený, ublížený a čím dál víc naštvaný.

A jako vždycky, vřelý dík Rowaně a miamam za laskavé betování a ještě laskavější azyl.

3. kapitola: Poslední, kdo to věděl

 

 

„Tohle je permanentní popisovač?“Not Dead_ch 3_khorazir

Sherlock otevřel oči, ale neposadil se. Bylo skvělé být zase zpátky na svém gauči – dokonce se mu podařilo dosáhnout několika hodin nepřerušovaného spánku, což už se mu nestalo měsíce.

Přímo před obličejem mu trčela ruka. „Zdálo se to účelné,“ odpověděl.

John ruku odtáhl a zadíval se na její hřbet. „‚Nejsem mrtvý, SH‘,“ přečetl. Vrátil se pohledem k Sherlockovi. „Připadá ti vhodné psát lidem po rukách vzkazy – nesmyvatelným inkoustem – zatímco spí?“

„Omlouvám se.“ Sherlock si přitáhl župan těsněji kolem sebe a dovolil si lehce našpulit rty. „Myslel jsem, že bys mohl ocenit připomenutí pro případ, že bys byl po probuzení dezorientovaný.“ Podíval se na něj koutkem oka a viděl, že John začíná vypadat trochu rozpačitě.

„No, ano…“ přejel prstem po iniciálách na své levé ruce. „Dobře, ano, to bylo…“ Sevřel rty. „Ale, Sherlocku – to nepůjde dolů!“

Sherlock nějak dokázal pokrčit rameny, aniž by narušil svoji pohodlnou pozici, ke které se dopracoval. „No, nevím, jak dlouho ti potrvá, než si zvykneš,“ poukázal rozumně. „Je to jednodušší, než muset to psát každý večer znovu.“

John na něj upřeně zíral a Sherlock mu pohled vracel. Nakonec si John povzdechl a zavrtěl hlavou, pak se otočil a zamířil do kuchyně.

„Rádo se stalo!“ zavolal za ním Sherlock.

O pět minut později stály na konferenčním stolku dva hrnky a John byl usazený v sousedním křesle.

„Musíme promyslet, co s paní Hudsonovou,“ začal. „Jak jí to prozradit, myslím. Bude mít samozřejmě radost,“ dodal rychle. „Ale bude to asi šok.“

„Zcela správně, Johne,“ souhlasil Sherlock. „Radostný šok je dokonale výstižný popis.“

V křesle bylo chvíli ticho. „Tys‘ jí to už řekl?“

Sherlock se přetočil do sedu a sáhl po svém čaji. „Wiggins mě včera kontaktoval, aby mě varoval, že je možné, že to s mou ‚smrtí‘ prasklo… že se šíří zvěsti.“

Napil se a usmál; John si ještě vzpomínal, jak míval jeho čaj rád. „Jestli už to bylo venku, pak nemělo smysl udržovat tě dál v nevědomosti – ale ty jsi byl v tu dobu na policii, takže jsem přišel sem do Baker Street.“ Pokrčil rameny. „Nechtěl jsem použít hlavní vchod, a tak jsem to obešel dozadu ke dveřím paní Hudsonové.“

„Co říkala?“

„Nejdřív usoudila, že jsem jeden z tvých,“ odpověděl Sherlock. „Řekla, ať přijdu později – ale pak mi zašla pro ovocný koláček.“ Ucítil nával lítosti; toho koláčku byla škoda… Pro koláčky paní Hudsonové měl jednoznačnou slabost.

„Jeden z mých?“

„Jeden z bezdomovců, který potřebuje dát do pořádku,“ vysvětlil Sherlock. „Než se vrátila, sundal jsem si kapuci.“

„A co na to…“

Sherlock se zašklebil. „Padla do mdlob.“

John se pokoušel vypadat ustaraně, ale pod povrchem se rozhodně schovával úsměv. „ jsem alespoň tohle neudělal.“

„Ty už jsi v bezvědomí byl,“ poukázal Sherlock. „A taky jsi ležel.“

Při pomyšlení na scénu, ke které předchozí noc přiběhl, se zamračil.  „Vzdal jsi to proti Moranovi až moc snadno,“ prohlásil. Ta chvíle, kdy John nechal hlavu spadnout dozadu, se mu neustále přehrávala v hlavě, bylo to hrozné.

John uhnul očima a zrudl mu krk. Sherlock podezřívavě přimhouřil oči.

„Takže kde je paní Hudsonová?“ zeptal se John, odvrátil tvář a s nadějí se zahleděl ke dveřím. „Myslel bych si, že tu bude kolem tebe pobíhat jako matka kvočna.“

Sherlock si odfrkl. „Jela k sestře, než jsi měl přijít domů,“ řekl. „‚Abych vám chlapcům dala trochu soukromí k opětovnému shledání‘.“ Zvedl oči v sloup.

„Ale do prdele práce.“

„Vskutku.“

„Počkej… takže ty jsi byl vlastně včera večer tady, když jsem se vrátil po tom pokusu o přepadení?“

Sherlock přikývl a John dopáleně zafuněl.

„Takže kdyby mě nebyl odchytil Billy, prostě bych sem nakráčel a našel tě sedět ve tvém křesle…“ zavrtěl hlavou. „Vůbec si to neumím představit.“

„No, tak to se považuj za šťastného, protože já si to umím představit až moc dobře. Zvláště tu další část, ve které by tě Moran zastřelil oknem.“

John vypadal, že vzal zpátečku. „No dobře. Ano, samozřejmě.“ Mihl očima k oknu, ale pohled měl nepřítomný. „Předpokládám, že by to bylo tak trochu poetické.“

‚Poetické…?‘ Sherlock v duchu zamrkal, a pak tu záležitost tvrdě odsunul ze své mysli. „Dobře, tak teď sebou hoďme. Navrhuji, abys zkonzumoval jakoukoliv potravu, kterou považuješ za náležitou – během půl hodiny jdeme ven.“

„Jdeme ven?“ John připomínal ozvěnu. „Kam ven?“

„Případ, Johne. Kam jinam?“

John s bouchnutím položil hrnek. „Prostě jen tak – všechno jako obvykle?“

„Nevidím důvod, proč ne.“ Sherlock odložil na stůl vlastní pití a výmluvně rozhodil ruce. „Moriarty je mrtvý a jeho organizace rozprášená. Hrozba vůči tobě byla neutralizována a já jsem zpět – stejně brilantní jako vždycky.“

John si odfrkl, ale Sherlock to přešel.

„No tak, Johne,“ naléhal. „Není důvod tu posedávat, když konečně můžu být zase sám sebou!“

„Ale já…“

„Přizpůsobíš se mnohem snadněji, když se vrátíme rovnou k normálu.“ Vyskočil na nohy. „Máme tu v poslední době sérii loupeží, které vypadají neobvykle – pojďme zjistit, jestli budeme moci nakouknout do policejních složek.“

John nevypadal, že by byl připravený vrhnout se do akce.

„Můžeš mi cestou klást otázky,“ hodil mu Sherlock udičku a zažil podivný moment nostalgie, když John vydal ten svůj povzdech, který obvykle znamenal ‚ach, no tak teda jo‘.

„Takže míříme do…“

„Scotland Yardu.“

Po Johnově tváři se pomaloučku rozlil úsměv. „No, tak to by mělo být zajímavé.“

***

„Takže Molly v tom byla rovnou od začátku?“

Johnovi se díky Sherlockovu vysvětlování jeho ‚kouzelnického triku‘ točila hlava. Seděl zády opřený v sedadle taxíku, plazícím se pořádně hustou dopravní špičkou, která byla pro tak chladné a vlhké ráno typická.

„Bez ní by to nefungovalo – ona byla tou ‚přítelkyní‘, kterou Moriarty ignoroval.“

„Měl jsem za to, že ona byla přítelkyně, kterou jste ignorovali oba, abych byl upřímný,“ poznamenal John. „Kromě chvil, kdy se ti to hodilo, samozřejmě.“ Zavzpomínal na to, jak se mu Molly těch posledních šest měsíců vyhýbala a jak rozpačitě vypadala, když se jí snažil nabízet soustrast.

Očima vyhledal Sherlockův pohled a pak je zase odvrátil, jak to opakoval už od začátku jejich cesty.

„Nějaký problém?“ optal se Sherlock. „Normálně se na mě díváš mnohem víc než teď.“

„Je trochu brzo na normální přístup; vrátil ses teprve včera večer,“ namítl John.

Sherlock na něj jen upíral zrak. John se mu odmítal podívat do očí, ale cítil to. Povzdechl si. „Kabát.“

Sherlock se podíval dolů na to, co měl na sobě. „Tohle je můj normální kabát,“ poznamenal.

„No, když jsem ho viděl posledně, byl to zkurvenej rubáš,“ vyjel John. Nakrátko zavřel oči, a pak otočil hlavu, aby se podíval z okna. „Promiň.“

V taxíku, který si razil cestu kolem deštěm zastřených pamětihodností, se rozhostilo ticho.

„Mycroft se včera pozdě v noci zastavil, aby mi ho přinesl,“ vysvětlil Sherlock tichým omluvným hlasem. „Už jsem v Londýně nějakou dobu a je příliš snadno rozpoznatelný.  Vlastně je to jediná věc, kterou měl v opatrování, když jsi mu nedovolil vzít si cokoliv jiného.“

„To není tak, že bych mu to nedovolil,“ rychle se bránil John. „On si jen vybral špatnou chvíli, kdy zavolat, to je vše. Řekl jsem mu, aby to zkusil znovu, až budu mít menší chuť mu jednu ubalit.“ Pokrčil rameny. „Myslím, že si zatím nebyl jistý, že je to bezpečné.“

„Proč to byla špatná chvíle?“

John si opřel hlavu o okno a očima sledoval kapky, které sjížděly dolů po skle – zvyk, který si osvojil během hodin, kdy odmítal mluvit se svou terapeutkou. Mohl by Sherlockovi svěřit věci, které nikdy neřekl Elle? To si nemyslel.

„Tvoje věci jsou v pořádku, jak už jsi bezpochyby viděl. Něco je zabalené do krabic, ale všechno to tam je. Myslím, že paní Hudsonová ve tvém pokoji dokonce utírala prach, i když jsem to nekontroloval.“

Ohlédl se na Sherlocka, který se na něj mračil. „Podívej, prostě jsme to nechali tak, jasné? Usoudili jsme, že se Mycroft jednoho dne zastaví, a nechtěli jsme se tím zabývat. Je to teprve pár týdnů, co jsem se vůbec vrátil zpátky do bytu, a myslím, že na to prostě nebyl čas. Ne že bychom to obřadně spálili, nebo to přeměnili na svatyni nebo co – nečichal jsem k tvým košilím ani nekatalogizoval tvoji zatracenou zásobu ponožek!“

Otočil se zpátky k oknu, a když viděl Sherlockův odraz, jak rozpačitě nehlasně vyslovuje ‚čichat k mým košilím?‘, chtě nechtě se musel usmát. „Nájem je ještě zaplacený na dalších pár měsíců díky tomu šeku z umělecké galerie, který jsi podepsal. Moc jsem nepřemýšlel, co bude, až peníze dojdou.“

„Nedošly by.“

To mu trhlo hlavou zase zpátky.  Sherlock se mírně usmál, jako by si myslel, že Johna potěší slyšet, že mohl v bytě zůstat donekonečna. Sám. Jen se sebou. Měsíce nebo dokonce roky by se táhly před ním a on by byl pořád ‚sám se sebou‘. Napadlo ho, jestli existuje cena pro ‚Nejpitomějšího génia roku‘. „Jak dlouho jsi chtěl zůstat pryč?“

Sherlock pokrčil rameny. „Jak dlouho by bylo třeba.“

John přikývl, nechtěl o tom uvažovat. Jestli někdy přijdou na to, kdo rozšířil zprávy, že je Sherlock naživu, a donutil ho k návratu, John půjde a potřese mu rukou, než se ho zmocní ten zatracený Mycroft.

Vrátil se ke sledování dešťových kapek. Po chvíli se Sherlock znovu ozval a znělo to nezvykle nejistě.

„Bylo by to lepší bez šály?“

John se usmál do přeplněné ulice. „Ne, Sherlocku,“ řekl. „Ne, klidně si tu šálu nech.“

Dál už jeli mlčky.

***

„Takže, varoval jsi Lestrada?“ zeptal se John, když spěchali v dešti ke vchodu do Scotland Yardu.

„Ano, očekává nás.“ Sherlock trhnutím otevřel dveře, jakmile k nim došli, a popohnal Johna před sebe. „Ale řekl, že nechá na nás, abychom to sdělili ostatním.“

Johnovi se zkroutily rty v povědomém hněvu, když si vzpomněl na Donovanovou – její výsměch po Sherlockově uvěznění, její hlasité prohlašování, že jeho sebevražda potvrzuje jeho vinu, to, jak jednoduše hodila za hlavu svou chybu, když to bylo konečně prokázáno – nikdy se neomluvila, nikdy, ani v nejmenším, neprojevila žádnou lítost. Mrcha.

„Jsi v pořádku?“

John se vytrhl ze zadumání a zjistil, že ho Sherlock zvědavě sleduje, zatímco čekali na výtah. „Jo,“ odpověděl. „Jo, jsem v pohodě.“ Usmál se. „Jen se těším, až uvidím Donovanovou.“

Sherlock zvedl obočí.

„Bože, ne!“ honem to John uváděl na pravou míru. „Ne, nic takového – to bych spíš píchal s tebou než s Donovanovou!“ Sherlock vypadal z té novinky tak trochu v rozpacích. „Jen mi to dávala sežrat, to je všecko,“ dodal John s pokrčením ramen.

Sherlock se zamyšleným výrazem přikývl.

Když se dostali nahoru, oddělení vypadalo neobvykle tiché; neviděli nikoho, koho by znali – určitě nikoho, kdy by nějak zareagoval na to, že tam vidí kráčet muže, o němž se předpokládá, že je mrtvý.

„Školení v citlivém přístupu,“ zamumlal Lestrade na vysvětlenou a zamával napůl snědeným sladkým rohlíkem, když je uváděl do své kanceláře. „Všechny, kdo zrovna nejsou u případu, nahnali dolů do přízemí.“ Položil pečivo a ometl si drobečky z prstů. „Je dobré vidět zase vás dva spolu,“ prohlásil, podal Johnovi mírně ulepenou ruku a široce se usmál. „Všecko se zdálo na levačku, mít jednoho bez druhého.“

„Ano, je zpátky – a dychtivý po práci,“ souhlasil John a sledoval, jak se Sherlock vyhnul risku jakéhokoliv kontaktu se současným jídlem a zamířil rovnou ke stolu, kde se okamžitě začal přehrabovat. „Máš pro něj něco?“

„Loupeže,“ prohlásil Sherlock, popadl složku a začal ji procházet. „Ta série loupeží v minulých pár týdnech.“

„To není zrovna tvoje obvyklá parketa, nebo jo?“ podíval se John tázavě na Lestrada, který smutně pokrčil rameny.

„No, nejsem teď zrovna populární, od té doby…“ ušklíbl se. „No, vždyť víš.“

„Och, nebuďte takový, detektive inspektore,“ protáhl Sherlock, sedl si bokem na kraj stolu a prohlížel si sérii fotografií. „Tohle by mohlo být opravdu zajímavé.“

Zvedl hlavu. „Mizející zloději, Johne,“ vysvětlil a přemrštěně zakmital obočím. Položil složku, zvedl obě ruce a bleskově roztáhl prsty doširoka. „Puf!“

John nad tou teatrálností zavrtěl hlavou, ale nemohl si pomoci, aby se neusmál.

Po několika dalších minutách Sherlock nechal složku složkou, začal přecházet po kanceláři sem a tam a ti dva se mu na základě dlouholetých zkušeností drželi z cesty. „K ničemu,“ stěžoval si. „Kdo dělal ohledání těch dvou posledních míst činu? Byl to Anderson? Vsadím se, že to byl Anderson. Je s podivem, že se vůbec dokáže obléknout.“ Dopáleně zafuněl. „Příště zavolejte dřív mě, než toho důkazy ničícího tajtrlíka.“

John zafrkal nosem smíchy a Sherlock se otočil jak na obrtlíku. „Co je?“

„Promiň, jen jsem tě ještě nikdy neslyšel použít slovo ‚tajtrlík‘.“ Pokrčil rameny. „Rozesmálo mě to.“

Sherlock se zamračil. „Nepoužil jsem ho správně?“ Vypadal nejistě.

„Použil jsi ho skvěle.“

Sherlock si chvíli zkoumavě prohlížel Johnův obličej, pak kývl a vrátil se k přecházení. „Nezdá se, že by ve frekvenci bylo nějaké schéma, takže se nedá říct, kdy udeří příště.“

„Jeden z chlapců navrhoval lunární cyklus, ne?“ připomněl Lestrade. Vypadal, že se to chystá rozvést, ale Sherlock už znechuceně zvedl oči v sloup.

John se obrnil vůči přívalu posměchu na účet ‚chlapců‘, Lestrada a – dost pravděpodobně – i měsíce, když se Sherlock náhle sesul na židli v rohu.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se John a okamžitě se k němu vrhl, aby ho vzal za zápěstí. Puls měl, jak se zdálo, v pořádku, ale byl celý bledý. „Kdys naposled jedl?“

Sherlock jen nakrčil nos a neodpověděl.

„Neschovávají se ti ve stole nějaké polomáčenky, Lestrade?“ zjišťoval John, který detektivovy slabosti dobře znal.

„Nic tam mít nebude, je na dietě,“ promluvil Sherlock dřív než on. „Jsem v pořádku, Johne. Nedělej z toho vědu.“

John si ho nevšímal. „Zaběhnu k automatu,“ řekl. „Zůstaň, kde jsi.“ Přísně na Sherlocka ukázal, a pak na Lestrada, aby to zdůraznil.

„Tak tedy chipsy,“ požádal Sherlock. „Přines nějaké…“

„Quavers – já vím.“

Cestou přes oddělení se přehraboval v kapse a hledal drobné. Prodejní automat byl v rohu místnosti a John zrovna strkal mince do otvoru, když za ním promluvil politováníhodně povědomý hlas.

‚Nejsem mrtvý, SH‘… co má tohle znamenat?“

John překonal svůj prvotní instinkt schovat ruku, a namísto toho dokončil, co dělal, a pak namačkal knoflíky toho, co potřeboval.

„Znamená to přesně to, co je tam napsáno.“ Jeho výběr vypadl do přihrádky a on se sehnul, aby ho sebral, a pak se otočil čelem k nevěřícnému výrazu Donovanové. Zároveň spatřil, jak se za ní z Lestradovy kanceláře na druhém konci místnosti náhle vynořil Sherlock.

John zaváhal… ale všechny ty urážky, sypané Sherlockovi na hlavu, mu pořád ještě tanuly na mysli, a tuhle skvělou příležitost by byla škoda promarnit. Zaostřil na Donovanovou, která teď na něj upírala soucitný pohled.

„Já jsem ho viděl,“ řekl zaníceně a upíral na ni hypnotický pohled. „Viděl jsem ho na vlastní oči.“

Donovanové spadla brada.

„Je naživu, seržantko Donovanová.“ Důrazně přikývl a kousal se zevnitř do rtu, aby udržel vážnou tvář. „Sherlock žije.“

„Ehm, Johne…“ Vztáhla k němu ostražitě ruku, ale John obratně ukročil stranou.

„Já nejsem blázen,“ zapřísahal se a Sherlock zatím neslyšně doplul blíž. „Říkám pravdu. Je tady. Je přímo tady.“

Donovanová o půl kroku ucouvla, ruku teď vztyčenou spíš jako na obranu. „Jdu zavolat pomoc, dobře? Jen… Jen tu zůstaňte.“ Rychle se rozhlédla kolem, ale všude bylo pořád ještě ticho a nikdo jim nevěnoval pozornost.

„Vidím ho i teď,“ tvrdil John a blížil se k ní. Snížil hlas až k dramatickému šepotu. „Je přímo za vámi.“

Ucouvla o další krok – a rovnou narazila do pevného těla.

„Zdravím, Sally.“

Její zavřísknutí mělo rozhodně potenciál protrhnout jim bubínky.

***

O deset minut později se John ještě pořád usmíval. Všichni tři muži byli zpátky v kanceláři, Sherlock se zadostiučiněním chroustal svoje Quavers a Lestrade rázoval po místnosti a za jejich ‚dětinské chování‘ jim četl levity.

„A já vlastně vůbec nejsem na dietě,“ dokončil směrem k Sherlockovi. „Takže tohle jsi pochopil špatně.“

„No, měl bys být.“ Sherlock obloukem hodil prázdný sáček do koše. „Můj bratr má jasně špatný vliv.“

„Tak tedy dobře,“ ozval se honem John, protože Mycroftova přítomnost – třebaže jen v konverzaci – byla nevítaně rušivá. „Skončili jsme?“

Sherlock se zvedl. „Jistě.“ Podíval se na Lestrada, pak na složky případu na stole. „Víš, kde jsem, až dostaneš další.“

„Jo, to vím.“ Lestrade vydechl, rozpačitě zatáhl břicho, a pak si očividně uvědomil, co dělá. Vzdychl. „Ty jsi totální osina v zadku,“ řekl Sherlockovi a zavrtěl hlavou. „Ale jsem rád, že jsi zpátky.“

Sherlock už byl v polovině cesty ven z kanceláře a John se pohnul, aby ho následoval.

„Johne!“ zavolal Lestrade a on se zastavil ve dveřích. Sledoval, jak Sherlock odchází a nutil svoje nohy zůstat na místě.

„O co jde?“ Sherlock zmizel za rohem a John se na Lestrada podrážděně podíval. „Podívej, musím jít…“

Lestradovu tvář naplnilo porozumění. „Dobře, ano, samozřejmě.“ Mávl na Johna, aby šel. „Doprovodím tě.“

Zůstal zticha, dokud nedošli na roh a oba neviděli na Sherlocka, který o kus dál verbálně cupoval Andersona na kousky. V Johnovi povolilo napětí. „Promiň, co jsi chtěl?“

Lestrade zavrtěl hlavou. „Neomlouvej se ty mně, pro rány Boží – to je to, co jsem ti chtěl říct!“ Sklopil pohled, strčil si ruce do kapes a zhoupl se na patách. „Já jsem jen chtěl říct ‚promiň‘, že jsem s tebou nevydržel chodit do hospody a tak, v těch posledních pár měsících…“

John se na něj zmateně zamračil. Byl to Lestrade, kdo tahal jeho těch prvních několik měsíců každý týden na pár piv potom, co Sherlock… odešel. Ne že by ho o to John žádal – ve skutečnosti si sotva všiml, když Lestrade přestal volat.

„Žádný problém,“ řekl a poplácal ho po rameni. „Možná bychom to mohli zase udělat…“ myšlenka, že by šel večer někam pryč a nechal Sherlocka doma, se zdála naprosto neuskutečnitelná, „­…někdy,“ dokončil se spíš jen polovičatým úsměvem.

„Jasně, jasně,“ souhlasil Lestrade dychtivě. „Já jenom… Nevěděl jsem, jak se k tobě chovat, když jsem zjistil, že je naživu, víš? Bylo to strašné. Bál jsem se, že ho prozradím.“ Vypadal, že se mu ulevilo, když to John tak snadno přijal. „Radši půjdu a uhladím Donovanové to pocuchané peří. Uvidíme se brzy, dobře, Johne?“

„Jo, jistě,“ zvedl John ruku na rozloučenou, když Lestrade zamířil zpátky.

Trochu se mu třásla.

***

„Jsi velmi potichu.“

John po Sherlockových slovech zvedl hlavu, ale Sherlock byl pořád soustředěný na svůj notebook; seděl u stolu v obývacím pokoji, kde pracoval už od chvíle, kdy se dostali domů.

„Buď rád.“

Sherlock ostře vzhlédl a John s ním zkřížil pohled.

Vstal z křesla. „Jsem ten poslední?“

Přímo cítil, jak ho Sherlock sleduje pohledem svých světlých očí, když rázoval tam a zpátky po pokoji.

„Ten poslední…?“

John po něm střelil pohledem. „Ty víš dokonale dobře, co tím myslím. Jsem ten poslední z tvých… ‚kolegů‘, kdo to věděl? Ten jediný, kdo to ve skutečnosti nevěděl?“

„Johne, to není tak…“

„Kdo další to věděl?“ Přešel ke stolu, opřel se o okraj a zadíval se dolů Sherlockovi do obličeje. „Kdo další?“

„Johne, řekl jsem to Lestradovi jenom proto, že se ukázalo, že ten nájemný vrah, který ho měl za cíl, je z ozbrojených složek. Bez Lestradovy spolupráce by ho bylo mnohem obtížnější odstranit.“

„Kdo další?“

Sherlock se rozpačitě ošil. „Nemohl jsem ti to říct. Ty… Tvůj žal…“ Odvrátil hlavu a zadíval se z okna. „Vlastně jsem ho nechápal, ale viděl jsem ho… – a zrovna tak každý, kdo se díval. Tys zachránil všechny, Johne… mě, paní Hudsonovou, Lestrada… sebe.“ Podíval se zpátky a pak honem zase stranou. „Nikdo o tobě nemohl pochybovat.“

„Kdo. Další?“

Sherlock sklopil pohled. „Já jsem to nikomu dalšímu neřekl.“

John podezřívavě přivřel oči. „Ale někdo další to věděl?“

„No, byl tu Wiggins, samozřejmě – a pár jeho nejdůvěryhodnějších…“

„Sherlocku,“ přerušil ho John. „Já nejsem ty, ale i tak dokážu poznat, že tu něco je. Buď si buď stoprocentně jistý, že na to nikdy nepřijdu, nebo mi to řekni, a to hned.“

Zírali jeden na druhého. Sherlock byl první, kdo uhnul pohledem. „Nebude se ti to líbit.“

John nad ním prostě stál a mračil se.

Sherlock si povzdechl. „Fajn. Irene to uhodla.“

„Irene? Irene, ‚ta‘ Irene?“

Sherlock pokrčil rameny a John se naklonil dopředu přes stůl, takže se dostal tváří přímo před jeho. „Irene Adlerová je mrtvá,“ řekl, velmi pomalu a jasně. „Vím to, protože Mycroft mě nechal sepsat ten příběh o ‚ochraně svědka‘, ale přísahal mi, že je v tu dobu už mrtvá. Byl si jistý. Byl si absolutně jistý.“

„Ehm… ne.“

John zavzpomínal. „Řekl, že by ho mohl převézt jen Sherlock Holmes.“

Sherlockovi jako by kolem pečlivě hlídaného prázdného výrazu probleskl úsměv a Johna napadlo, jak si kdy mohl myslet, že v tomhle člověku se dá těžko číst.

„Tys‘ ji zachránil.“

Otočil se, vydal se ke dveřím a při každém kroku skoro zakopával o svoje emoce.

„Johne…“

Sherlockův hlas zazněl blíž. John se soustředil na dveřní rám, barva nátěru se mu před očima rozmazávala, přecházela v krvavě rudou a zase zpátky.

„Tak co říkala?“ zeptal se, aniž by se otočil. „Ne, neříkej mi to, jsem si dost jistý, že to můžu uhodnout…“ Zvedal se mu žaludek. Proč se mu vlastně zvedal žaludek? „‚Pojďme na večeři‘,“ citoval zlostně. Otočil se. „Takže jsi šel, Sherlocku?“ zeptal se a udělal krok dopředu. „Byl jsi pryč, aby sis užíval ‚večeře‘ s tou amorální krávou, zatímco já jsem byl tady, tvůj ukázkový truchlící pozůstalý? Tak takhle to fungovalo, ten tvůj velký plán?“

Sherlock začal vrtět hlavou, ale John ho nevnímal.

„Bože, já jsem takový idiot! Předpokládal jsem, že jsi prostě přežil ten pád… Vlastně jsem se ti ještě snažil vymluvit sebevraždu, že to není řešení! To si mimochodem poznamenej – tomu se Irene doopravdy pořádně zasměje. Oba se nad tím můžete smíchy potrhat.“

„Přestaň s tím, Johne, jsi směšný.“

John přímo cítil, jak se jeho výraz mění na pěkně šeredný; a Sherlock ucukl a najednou vypadal nejistě. „Podívej, nikdo se ti nebude smát,“ řekl rychle. „Já se nemůžu smát tomu, že máš sklon čekat ode mě to nejlepší, a taky jsem…“ Rozpřáhl ruce doširoka. „Já jsem nevěděl, jak ti to říct.“

John si založil ruce na prsou.

Sherlock si sáhl do kapsy, vytáhl svůj mobil a rychle zmáčkl pár tlačítek. „Irene Adlerová mi prostě poslala textovku. Nevím, kde získala tohle číslo, ani jak věděla, že ho má použít.“

Zvedl telefon a přidržel ho tak, aby John viděl na displej. Trvalo mu nekonečně dlouho na něj zaostřit.

„‚Řekni mu, že jsi naživu‘,“ přečetl nahlas.

„To je všecko, co mi kdy poslala.“ Sherlock pokračoval obezřetným tónem. „Neodpověděl jsem.“

„Ani nedal na její radu,“ podotkl John. „Za předpokladu, že myslela , samozřejmě. Předpokládám, že to mohla vztáhnout na spoustu lidí.“

„Samozřejmě, že myslela tebe. Koho jiného?“ zamračil se na něj Sherlock. „Nechápu, proč jsi pořád takový. Všechny moje kroky byly zcela racionální.“

Rozpačitě přešlápl a neohrabaně se pokusil o vtip. „Lidi budou mít určitě řeči, když tě tak rozhodí, že mi nějaká žena poslala textovku, Johne – nevěděl jsem, že ke mně chováš takové city!“

John na něj zíral, mysl přetíženou bolestí, zmatkem, žárlivostí a skoro dostatečným množstvím vzteku, aby to převážilo tu stále přetrvávající oddanost, kterou pod tím vším, čím byl, pořád ještě cítil. Dole bylo nahoře, mrtvý byl živý, sever byl na jihu a John, když zavřel oči, neviděl nic než Sherlocka.

„To já taky ne.“

 


DALŠÍ

fanart: Permanent by khorazir

 

Advertisements

6 komentářů Přidejte váš

  1. Liss napsal:

    Vyděšenou Donovanovou bych opravdu chtěla vidět 😀 Ale jinak je Sherlock pořád ještě dost natvrdlý a nic mu nedochází. A ten závěr… Z popichování se už (alespoň pro Johna) stala hra na pravdu. Těším se na pokračování, ale hned tu prozření asi mít nebudeme co? :))

    1. hanetka napsal:

      Prozření nebo přiznání? John si právě něco uvědomil. Jak se s tím popasuje, to se dozvíte už v sobotu. Jenže… zbývá 16 kapitol… a Verity si umí dát načas. A od prvního uvědomění ke vztahu je dloooouhá cesta.
      Ale všiml si někdo, jak je mezi vší tou bolestí, nejistotou a tápáním autorka vtipná? Ta etuda s nápisem na ruce a následným odstřelením Donované mě složila do kolen. 😀

      1. Liss napsal:

        Prozření u obou. John si to uvědomuje, Sherlock zatím nikoli. Možná jen podvědomě, ale rozhodně by to zatím nahlas nepřiznal, neuvědomuje si to. Verity umí napínat, to vím už od The Road Less Traveled. Tady to bude asi něco podobného, co? Myslím hru s emocemi (naději střídá beznaděj, smutek střídá štěstí apod.). Utěšuje mě jen, že to dobře skončí. Že jo?

        1. hanetka napsal:

          Skončí to dobře. To můžu určitě slíbit. 😀

  2. Rowana napsal:

    Jééé, to u každé kapitoly jsou takové nádherné ilustrace? To jsi mi zatajila, Hanetko. 😉
    Čtení jsem si opět báječně užila. Sherlock vážně dokáže být na pěst. 😀

    1. hanetka napsal:

      U každé ne, jen u několika… ale pokud byl u povídky odkaz na ilustraci, nechala jsem ho tam. A je divný, že bych to zatajila… bylo to vždycky na konci kapitoly, u těch prvních tří určitě. 😀
      A Sherlock je prostě Sherlock. Bude na pěst ještě dlouho, ale bez toho by to snad nebylo ono, že? Navíc mám pocit, že by tady občas potom potřeboval proplesknout i John… něž těm dvěma něco dojde, to i svatý čtenář pojde!

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s