Hanetka: Vzhledem k důkazům – 4. kapitola

Sherlock je sice živý a zdravý a doma, ale všechno je nějak mimo své místo. Dokonce i John – jeho pevný bod ve vesmíru, jeho kotva a bezpečný přístav, vždycky pevně nohama na zemi, je tak vykolejený, že si toho nemůže nevšimnout nejen on, ale i policejní složky. Ale co s tím? Jak napravit, co zkazil? Jak Johnovi vrátit víru v něj a nakonec i v sebe samotného?

Co našeho génia napadne, to už si přečtěte osobně.

A jako vždycky – Rowaně a miamam patří můj upřímný dík. Bez nich by se to nedalo číst. A ani by nebylo kde.

 

 

4. kapitola: Nebezpečné známosti

 

 

Sherlock pochmurně zíral do vyhaslého krbu, v duchu si procházel svoje nejčerstvější myšlenky a přiměřeně je třídil – ne, že by tu bylo něco zvlášť hodného zachování. Mračil se, a když mu chlad časného rána pronikl pod župan, přitáhl si nohy na sedačku a objal je rukama.

Teď už to byly dva týdny, co se vrátil, což znamenalo, že skoro tři od posledního úderu Mizejících zlodějů – předtím se nikdy neodmlčeli na tak dlouho. John razil teorii, že toho nechali ze strachu, protože se ten jediný existující detektiv konzultant na světě vrátil zpátky k veslu, a Sherlock tu možnost opravdu zvažoval, než ji zamítl. Nicméně teď ho napadlo, jestli to s tím nápadem John vůbec myslel zcela vážně, nebo zda si z něj snad, aby citoval jednu z jeho vlastních frází, jen „nedělal prdel“.

Sherlock se zamračil ještě víc. Obvykle se před Johnovým výsměchem nemusel mít na pozoru, ale nebylo pochyby, že ten muž v tuhle chvíli nebyl sám sebou. O svém podivném výbuchu žárlivosti kvůli Irene se už ani slovem nezmínil, ale vypadal… menší? Sherlock podrážděně zavrtěl hlavou. Ne, tohle byla směšná volba slova, jak by John mohl vůbec být menší? Ne, byl… Sherlock vytáhl svůj vnitřní thesaurus.

Menší… nižší… vnitřní… Ne. Znovu.

Redukovaný… Zmenšený… Stop. Zmenšený.

Asociace…

Hudba: Zmenšené akordy, postrádající střed tóniny nebo pohyb, jsou považovány za disonantní nebo nestabilní… Nestabilní.

Sherlock se zvedl na nohy. Nestabilní John nebyl přijatelný. Došel k pohovce, ale neměl pocit, že by si na ni mohl sednout. Na vlastní pohovku. Věci nebyly v pořádku. Po šest dlouhých měsíců si představoval svůj domov, a teď v něm byl zpátky a vůbec mu to nepřipadalo tak, jak si to pamatoval. Sherlock přešel k oknu a přál si, aby mohl na obzoru spatřit nový případ. To by pomohlo. Nový případ vždycky všechno vylepšil.

***

„Moje přítelkyně je příliš atraktivní.“

Jen o pár hodin později se zdálo, že Sherlockovi se jeho přání splnilo. Opřel se v křesle a pozoroval jejich nového potenciálního klienta, odhodlaný poskytnout mu výhodu svých výrazných pochybností. Nebylo to tak, že by byli od jeho návratu zaplaveni prací – novinové titulky ‚Sebevražda falešného génia‘ byly mnohem významnější a zapamatovatelnější než ty, co oznamovaly ‚Návrat detektiva‘.

John ze svého místa u stolu rychle promluvil, bezpochyby v pokusu předejít kousavé odpovědi. „Ehm… chtěl byste to nějak rozvést, pane…?“

Muž se nervózně usmál. „Och – Jenkins, Gary Jenkins.“

Příhodně nemastné neslané jméno pro mimořádně nepůsobivého jedince.

„Omlouvám se, vím, že to zní přitrouble…“

To nikdo nepopřel.

„… ale čím víc o tom přemýšlím, tím větší mi to dělá starosti. Tedy, nevypadám nic moc…“

Proti tomuhle taky nikdo nic nenamítal.

„… a nemám ani moc peněz, ani žádnou úžasnou práci, nic takového.“

„Copak děláte, pane Jenkinsi?“ optal se Sherlock.

„Jsem úředníkem v pojišťovně.“

Úroveň Sherlockova zájmu poklesla nebezpečně blízko k jeho prahu ‚interview ukončeno‘.

„Poznal jsem Deborah prostřednictvím internetové seznamky.“ Jenkins jim podal kousek papíru s webovou adresou a přihlašovacími detaily, na který se Sherlock podíval a pak ho v natažené ruce podržel stranou, dokud si ho z jeho prstů nepřevzal John.

„Když se ozvala, měl jsem pochybnosti, protože tam neměla žádnou fotografii, což obvykle znamená… no…“ pokrčil rameny. „Nic dobrého, řekl bych. Ale neměl jsem mnoho nabídek a ona se zdála milá, tak jsem souhlasil se setkáním. Když se pak objevila, nemohl jsem uvěřit vlastním očím – je absolutně nádherná.“ Naklonil se ke straně a sáhl do kapsy u kalhot, odkud vytáhl mobil. „Nemá ráda, když ji někdo fotí, ale mně se podařilo ulovit tenhle snímek, když jsme byli včera na večeři a ona na chvíli zašla k baru.“

Zmáčkl pár tlačítek a pak podal telefon Sherlockovi. Když mu John nakoukl přes rameno, ozval se tichý hvizd.

„Rozhodně jste se nespletl, pane Jenkinsi.“ Sherlock natočil telefon od sebe. Ta žena byla vysoká a štíhlá, měla dlouhé, plamenně rudé vlasy – paruka, usoudil okamžitě – a nepopiratelně nevinný profil. Podal telefon nazpátek.

„Ach, říkejte mi Gary, prosím,“ požádal Jenkins. „Myslel jsem si, že po tom prvním drinku o ní už nikdy neuslyším, ale teď už se scházíme dva týdny, a pak včera v noci…“ hlas se mu vytratil.

„Včera v noci?“ pobídl ho John a šoupl před Sherlocka svůj notebook, na monitoru zobrazenou stránku s profilem Garyho Jenkinse. Jeho uživatelské jméno znělo ‚Rakeťák75‘.

„Ano, uspokojte prosím chorobnou zvědavost mého spolubydlícího,“ vyzval ho Sherlock, který očima rychle přelétal stránku. „Jsem si jistý, že všichni umíráme touhou vědět, co se včera v noci stalo.“ Předvedl svůj nejneupřímnější úsměv, ale zdálo se, že Gary, očividně mdlejšího rozumu, to vzal za bernou minci.

„No, chce, abychom jeli někam na víkend. Spolu, myslím. Vlastně zítra.“ Pokrčil rameny. „Samozřejmě jsem řekl ‚ano‘, ale pak jsem o tom začal přemýšlet.“

„To musel být ale zdrcující tlak,“ zamumlal Sherlock soucitně. John kopl do jeho křesla, což Sherlockovi připadalo podivně uklidňující.

Gary přikývl. „Ano… ano, byl to tlak. Tedy, nechci být nevděčný, ale tohle se prostě nestává, víte? Myslím – ona je rozhodně desítka… a já jenom pě…“

Sherlock povytáhl obočí.

„…čtyřka, přinejlepším,“ dokončil Gary. „Tedy, ona je velmi milá, ale musíte uznat, že to je zvláštní.“ Rozhodil rukama. „Věci, kterým nerozumím, mě znervózňují.“

Tentokrát se Sherlockovu křeslu dostalo varovného kopnutí, ještě než vůbec jeho majitel stačil otevřít ústa. Soustředil se na fakta. „Jsem velmi rád, že jste mě na tohle upozornil, pane Jenkinsi. Okamžitě na tom začnu pracovat.“

Uslyšel dvojité ‚Vážně?‘, které ve stereu vyslovili jak jeho klient, tak spolubydlící. Sherlock otočil hlavu.

„Má absolutní pravdu, Johne – poměr atraktivity je naprosto disproporční. Ta ‚Deborah‘ musí mít určitě nějakou jinou motivaci.“

John si povzdechl. „Vzhled není všechno, Sherlocku. Můžeš potkat někoho ve společnosti nebo v prostředí kanceláře, řekněme, jehož osobnost ti zkrátka sedne – možná tě zprvu zvlášť nepřitahuje, možná není tvůj obvyklý typ, ale jak jde čas a ty ho poznáváš, když s ním trávíš chvíle, postupně si uvědomíš…“ Hlas se mu vytratil.

„Ano, ale tohle není ten případ, že ne, Johne?“ skočil mu Sherlock okamžitě do řeči. „Ona si ho našla na stránkách seznamky – jediné, co měla, byla fotografie, extrémně mdlý životopis a tak trochu lechtivý vtip o papouškovi.“ Zamračil se. „Jsi v pořádku? Nabíráš divnou barvu.“

„V pohodě. Jsem v pohodě,“ zatřepetal na něj John rukou. „Jen pokračuj.“

Sherlock se otočil zpátky ke klientovi. „Jak jste se dohodli ohledně zítřka?“

„Řekla, že se zastaví v sedm u mě doma a že můžeme vyjet odtamtud. Vlastně ani nevím, kde bydlí – je velmi uzavřená, moc toho o sobě neříká.“ Ztlumil hlas. „To je další věc, co mě trápí – co když je vdaná?“ Zavrtěl hlavou. „I když já jsem jen těžko materiál na ‚aférku‘.“

„Vskutku.“ Sherlock si prohlédl zpocené dlaně před sebou a rozhodl se, že nebude vstávat. „John vás vyprovodí ven. Příštích dvacet čtyři hodin nedělejte nic – ozvu se.“ Upřel pozornost k notebooku a ignoroval rezignované odfrknutí, které se mu ozvalo za zády.

***

„Ty zaregistruješ u ženy velikost podprsenky dřív, než si všimneš barvy jejích očí.“

John ztuhl ve dveřích, když se vracel poté, co vyprovodil jejich nového klienta ven – ačkoliv proč se Sherlock rozhodl ten případ vzít, to neměl ponětí; tohle se mu vůbec nepodobalo. Zvedl ruku a sevřel si palcem a ukazováčkem kořen nosu, když do něj ta slova prosákla a došlo mu, co znamenají.

„Rozpaky?“

„Pořád si přehrávám, co jsi říkal, ano.“

John přikývl. Vypadalo to, že Sherlock se konečně rozhodl vypořádat s tím slonem, který číhal v pokoji už od toho jeho výlevu před čtrnácti dny. John přešel ke svému křeslu a posadil se.

Sherlock se na něj zadíval nad prsty rukou sepjatých do stříšky. „Jsi heterosexuál.“

„Jsem praktický.“

Sherlock se zamračil.

John si povzdychl. „V normálním civilním životě dávám přednost ženám, ano. Ale pro tohle existují i jiné důvody a já nejsem včerejší, Sherlocku. Člověk si nevyslouží takové přezdívky, o kterých vím, žes je zaslechl od některých mých kamarádů z armády, kvůli tomu, že by byl… no… ‚puritán‘, pro nedostatek lepšího výrazu.“

Následovala chvíle ticha, kdy Sherlock o tomhle prohlášení uvažoval. „Takže tohle je důvod? Ta nově nalezená… ‚přitažlivost‘- jestli to je to správné slovo – je tohle důvod, proč jsi byl od mého návratu tak mimo?“

„Ani náhodou.“

Sherlock se zamračil ještě víc. „Nerozumím.“

„Já vím, že ne,“ znovu si povzdechl John. „Podívej, to není tvoje chyba,“ ujistil ho. „Dokonce i když z toho tu… ‚přitažlivost‘ úplně vynecháme, očividně jsem si ve svých představách naše přátelství povýšil na něco mnohem významnějšího, než to ve skutečnosti bylo, alespoň z tvé strany.“ Pokrčil rameny. „Není fér tě za to obviňovat.“

„Johne, já…“ Sherlock vypadal doopravdy dost vynervovaný – vždycky nenáviděl, když něco nechápal.

„To je v pořádku. Vím, že ty to takhle necítíš. Já jenom… Myslím, že jsem se domníval, že se mnou to bylo jiné, víš? Že jsem pro tebe znamenal víc.“ Pracně se přinutil pousmát. „Předpokládám, že to chtějí všichni – myslet si, že jsou zvláštní, speciální – je to vlastně trochu hloupé.“

Zvedl se. „Šálek čaje?“ Sherlock neodpověděl, a tak John zamířil do kuchyně, aby se zaměstnal tím povědomým úkolem. Vlastně se cítil o trochu líp – jeho vlastní slova mu připomněla, že je pořád tisíckrát lepší mít opravdového Sherlocka zpátky, než tu poněkud idealizovanou verzi, na které John posledních šest měsíců lpěl, mrtvou.

„Už i dřív jsi ztratil přátele,“ ozval se tlumeně Sherlockův hlas od kuchyňských dveří. John se neotočil. „Dokonce i lidi, kteří ti byli blízcí.“

„Ano, to ztratil.“ Sáhl do skříňky a vyndal dva hrnky.

„Proč jsi používal můj šampón?“

Hrnky zarachotily, jak se střetly s pultem s trochu větší silou, než bylo v plánu. John se pro uklidnění nadechl. „Ne,“ řekl pevně. „Ne, Sherlocku.“

„Láhev ve sprše je plnější než ta, co jsem tu nechal, a má nový design – výrobce před dvěma měsíci změnil balení. Ty tuhle značku nepoužíváš, je na tebe moc ‚nóbl‘.“

„Sherlocku, řekl jsem ‚ne‘.“ John otočil hlavu a setkal se s frustrovaným pohledem, který jako by se ho snažil rozluštit. „Nech to být.“

Sherlock odvrátil oči první. John chvíli pozoroval jeho nešťastný obličej, a pak přešel k lednici a pokračoval v rutině; v konvi začala vřít voda, pak se s cvaknutím vypnula a zůstalo ticho, které jako by bylo na tu místnost moc velké.

Sherlock ho prolomil. „V Dartmooru jsem ti řekl, že jsi můj jediný přítel.“

„Jo, tos‘ řekl. A byla to vzpomínka, kterou jsem si mnohokrát přehrával, když jsem si myslel, že jsi mrtvý.“ John lžičkou mačkal sáček s čajem na stěnu hrníčku, aby z něj vyždímal co nejvíc síly. „Teprve od tvého návratu jsem se na to byl schopný podívat s trochu větší mírou logiky… protože tys‘ už tehdy v sobě musel mít ten cukr, že? Ten cukr, o kterém sis myslel, že jsou v něm drogy.“

Usoudil, že sáček už ze sebe vydal všechno, co mohl, naposledy ho zmáčkl, vylovil z hrníčku a odložil polorozpadlé zbytky na podšálek.

„Ale jak bys mě dokázal zdrogovat, kdybychom nemluvili? Musel ses omluvit – a musel jsi to udělat tak dobře, abych vypil to, cos‘ mi dal, třebaže si kafe normálně nesladím. Abych ho vypil jen proto, žes‘ ho pro mě udělal ty.“ Zíral na zavražděný čajový pytlíček, pak vzal talířek ke koši a sáček vyhodil.

„Takže ses mi omluvil a navíc mi i pošimral ego… a pak jsem vypil to tvý předpokládaně drogami vylepšený kafe jako ovce, že? Dobře odvedená práce, vážně.“ Vzal Sherlockův čaj a položil ho na stůl, pak se opřel zády o pult a vzal svůj vlastní hrnek do obou dlaní.

Sherlock vypadal vyvedený z míry.

„Koukej, to je v pořádku,“ ujistil ho John. „Jsem rád, že jsi zpátky, oukej? Pořád jsi můj nejlepší přítel a já… no, já jsem jeden z tvých.“

„O čem to mluvíš?“ vkročil Sherlock do kuchyně. „To ty jsi tady ten, kdo má spoustu přátel, ten oblíbený, ten, kterého mají všichni rádi.“

„Nevíš o detektivu superintendantovi.“

„Cože?“ přešel Sherlock to vyrušení. „Mluvíš v hádankách. Ve světle nedávných událostí tě už možná nemůžu označovat za svého ‚jediného‘ přítele, ale jsi rozhodně ten nejdůležitější – to přece musíš vidět!?“

„Musím?“

„No samozřejmě.“ Sherlock vypadal úplně zmatený. Johnovi ho skoro bylo líto.

„No, tak tady to máš – právě jsi sáhl na pěkně bolavé místo.“

„Což je?“

John pokrčil rameny. „Já ti nevěřím.“

***

„Nevím, jak ses k čertu k tomuhle dostal!“

Lestrade příštího rána hlasitě ohlásil svůj příchod, vklopýtal do kuchyně a složil na stůl dvě krabice plné složek případů. Přelétl pohledem od Johna, který se otočil v křesle, aby mu dal ‚dobré ráno‘, k Sherlockovi. Ten právě vstal od stolu v obývacím pokoji a zamířil k němu. „Všechno v pořádku?“

„Prima.“ Sherlock sáhl po vrchní krabici, odklopil víko a okamžitě se ponořil do obsahu.

„Nový případ?“ zeptal se John, vstal a nabídl mu nemastný neslaný úsměv.

Lestrade se zamračil. Něco bylo špatně.

„To mi řekni ty,“ odpověděl. „Včera v noci mi zavolal ten tvůj chlap tadyhle a chtěl nevyřešené vraždy za posledních pár let, ve kterých se oběť jmenovala Gary.“ Poplácal krabice. „Když se to trochu zredukovalo podle věku a zúžilo na případy s jedinou obětí, jsou z toho tyhle dvě bedny.“

Sherlock hodil na stůl fotografii velmi obyčejně vyhlížejícího muže. „Gary Mulligan, nalezen před dvěma lety na okraji města ve svém autě mrtev s fatální bodnou ránou v krku, soudilo se, že šlo o krádež auta, která se zvrhla.“ Během řeči procházel poznámky z výslechů a oči se mu míhaly, jak v rychlosti přelétal detaily.

„Ano!“ zadíval se na Johna. „Jeho matka se zmiňovala, že se nedávno začal scházet s ‚Debbie‘ – nikdo ji nekontaktoval a nikdy nebyla identifikována ani považována za relevantní.“

Johnovi vystřelilo obočí vzhůru. „Vážně? To je ale náhoda!“ Podíval se na Lestrada, a pak na krabice na stole. „Nebo ne.“ Zavrtěl hlavou. „Jak k čertu…?“

Sherlock se přesunul ke druhé krabici a vedle první fotografie přistála další – zase muž, který vypadal jako zosobnění tuctovosti.

„Gary Benson,“ informoval Johna Lestrade. „Taky nalezen v autě, ačkoliv tentokrát byl bodnut do hrudníku a bylo to před dvanácti měsíci – nevšiml jsem si ničeho o nějaké přítelkyni?“

Zvedl pohled k Sherlockovi, který se rychle probíral informacemi a teď se zamračil a zavrtěl hlavou, a potom strčil Johnovi kus papíru.

„Zavolej sestře, mohl bys?“

John kývl, vytratil se do obývacího pokoje a po cestě vytahoval z kapsy mobil. Lestrade upřel na Sherlocka pohled.

„Co se děje?“

Sherlock mu pohled vrátil. „Sériový vrah. Říkal jsem ti to.“

Lestrade natáhl ruku a položil ji přes složku, kterou Sherlock studoval, a přinutil ho položit ji na stůl.  „Myslel jsem s Johnem. Nebo spíš s tebou a Johnem.“

Sherlockův obličej vyzařoval opravdu znatelný stupeň bezvýraznosti. „Chytat pro tebe kriminálníky, to už ti nestačí, Lestrade? Co to má být? ‚Třináctá komnata?‘“

Lestrade ztlumil hlas. „Promluvil si s tebou?“

„Mluví se mnou celou dobu. Bydlíme spolu.“

„Řekl bych ‚Ty víš, jak to myslím,‘, ale domnívám se, že je dost dobře možné, že nevíš. Mluvil s tebou? Pochopil jsi alespoň trochu, čím jsi ho nechal projít?“

Sherlock se na něj zlostně podíval. „Dej mi tu složku.“ Zatahal za okraj papírů, které Lestrade pořád ještě držel, ale ten je nepustil. „A starej se sakra sám o sebe.“

„Tys‘ tady nebyl,“ zamumlal Lestrade. „To já jsem se musel dívat, jak se vrhá do nebezpečných situací a přitom se pokaždé míň a míň stará o to, jestli je přežije. A nepotřebuju tvoje pozorovatelské schopnosti, abych viděl, že pořád ještě není v pořádku.“

Sherlock přimhouřil oči. „Jestli je John zlomený, pak ho dám dohromady. Už jsem to zvládl i dřív. Pusť tu složku.“

„Dobré zprávy!“ John vešel zpátky do kuchyně, oči upřené na poznámkový blok, který držel v ruce. „Sestra říká, že tam nedávno měl nějakou přítelkyni, i když se nikdy nesetkaly. Nemůže si vzpomenout, jak se jmenovala, ale myslí si, že to začínalo na D.“

Vzhlédl a zamrkal. „Je všecko v pořádku?“

„Jistě,“ odpověděl Sherlock, vytrhl složku zpod Lestradovy ruky a zmizel s ní do obývacího pokoje.

Lestrade vyprodukoval pravděpodobně nepřesvědčivý úsměv. „Takže, Johne… nechceš mi říct, jak se k tomu dostal?“

O pět minut později oba stáli před Sherlockovým křeslem.

„Musí to být to jméno,“ řekl, aniž by vzhlédl. „Nic jiného by tu ženu k takovému profilu nepřitáhlo – pokud nemá slabost pro špatné vtipy o ptácích, což se zdá značně nepravděpodobné.“

„Dobře,“ protáhl Lestrade pomalu. „Nejsem úplně přesvědčený, ale určitě jste na něco narazili. Tak jak…?“

Sherlock vyskočil na nohy, zavřel složku, kterou držel, a skoro s ní Lestrada praštil přes hrudník, jak mu ji vrazil zpátky.

„Proč by žena – atraktivní žena – navázala kontakt s mužem, jako je Gary Jenkins? Nemůže to být jeho okouzlující osobností, protože a) se s ním nikdy nesetkala, a b) žádnou nemá. Takže proč? Co ji k němu táhne? Jeho fotografie je přímo studie tuctovosti – nikdo neztratí srdce kvůli úzkým rtům nad nevýraznou bradou. Kdyby stála o modré oči, dají se najít mnohem modřejší; jestli se jí líbí pršák, na té stránce je jich spousta, které nezdobí jizvy po akné.“

Přesunul se ke stolu a otočil notebook, kde měl na monitoru fotografii zmíněného muže. Lestrade musel uznat, že jeho popis nebyl přehnaně nelítostný.

„Takže… jméno. Ale co je na jméně? Kdo se stará o jméno svého cíle? Jedině ti v té směšné hře, kterou nás donutila paní Hudsonová protrpět – ta s tou brašnou…“ podíval se na Johna a pak zamítavě mávl rukou. „To je jedno.“

‚Jak je důležité míti Filipa‘,“ pošeptal John Lestradovi. „Usmiřovací návštěva divadla s paní Hudsonovou minulý týden.“

Lestrade se usmál. Podle jeho názoru kdokoliv, kdo dokáže Sherlocka Holmese přimět cítit se tak provinile, že se zúčastní společenské akce, má koule z kalené oceli. Rozhodl se koupit paní domácí při nejbližší příležitosti pugét. Nebo možná bič.

Sherlock už zase pokračoval. „Který šejdíř by chtěl jenom podvádět lidi jménem Gary? Ne…“ Zavrtěl hlavou. „Posedlost určitým jménem naznačuje mnohem temnější motiv – a jestli něco takového dělá teď, nejspíš to udělala už dřív.“ Tahle slova adresoval z větší části Lestradovi, ale pohled držel upřený na Johna, který zůstával zticha.

„Dobře,“ zamumlal Lestrade a nechal si to projít hlavou. „Takže, jestli má v úmyslu, aby byl váš klient jejím třetím ‚Garym‘, můžeme ji dnes večer sebrat – až bude chtít ona sebrat jeho.“

„A obvinit ji z čeho? Že randí s troubou? To bys potřeboval mnohem větší žalář.“

Po tomhle Johnovi zacukalo v koutcích a Sherlockův samolibý úsměv dokazoval, že si toho všiml.

„No dobře, ale nemůžeme přece čekat, až do něj vrazí nůž!“ protestoval Lestrade.

„Ne, to ne,“ souhlasil Sherlock. „Předpokládám, že půjdete a napíchnete mu auto, budete sledovat jeho bezpochyby fádní byt, dáte mu neprůstřelnou vestu, budete prostě dělat policejní práci.“ Mávl rukama v gestu ‚do toho‘.

„A co budeš dělat ty?“

Sherlock ukázal na krabice v kuchyni. „My projdeme už existující záznamy a podíváme se po něčem, co byste mohli použít, abyste ji usvědčili.“

Lestrade si povzdechl a podíval se po Johnovi, který už si vyhrnoval rukávy a mířil do kuchyně. „Já bych prostě mohl…“

„Není třeba,“ utnul ho Sherlock. „Zavoláme ti, jakmile něco najdeme. S Johnem si můžeš promluvit později.“ Mávl rukou ke dveřím. „No tak – čekají tě místa, kam zajít, lidé, co potřebují zachránit. Šup šup.“

Lestrade pořád váhal.

„Vyprovodím tě.“

Pobízený, aby sešel po schodech poněkud rychleji než svým obvyklým tempem, Lestrade se venku na prahu zastavil a ohlédl se zpátky, kudy přišli. „Mám pocit, jako bych nechával zraněné zvíře v péči nejnebezpečnějšího predátora na světě,“ řekl plný obav. „Ty budeš…?“

„Padej.“ Sherlock mu zabouchl dveře před nosem.

Lestrade to vzal jako dobré znamení.

***

„Takže, kam to jedeme?“

Sherlock se ohlédl na Johnův zmatený obličej a jejich taxi se zatím šinulo přes Londýn. „Do hlavního stanu ‚dohazovač‘ tečka com,“ odpověděl.

„Aha, dobře,“ přikývl John. „A proč tam jedeme?“

Vypadalo to, že není srdcem u vyšetřování. Sherlock se k němu naklonil a poklepal mu na spánek. „Mysli, Johne.  Na čem tenhle případ stojí a padá?“

„Ehm…“ John nad tím nenadálým dloubnutím povytáhl obočí, ale neodtáhl se. „Se jménem?“ Nakrčil čelo, a pak se mu tvář projasnila čímsi jako jeho starým entuziasmem. „To ale na webovkách neuvádějí!“

Sherlock na něj povzbudivě kývl. „Pokračuj.“

„Takže… och – ty myslíš, že tam pracuje?“

„No, mohla by být hacker, ale zaměstnanec je pravděpodobnější.“

John se na něj obdivně usmál a Sherlock si dopřál chvilku, aby si to vychutnal.

Netrvalo to dlouho. „Tak jak se ti podařilo odbýt Lestrada s tou historkou ‚budeme procházet složky‘?“

Sherlock se na něj jen podíval.

John vzdychl, ale nevypadal překvapeně – nebo dokonce, jak si Sherlock s potěšením všiml, zklamaně.

Pořád jim ještě zbýval kus cesty a Sherlock se brzy přistihl, jak klade další otázku. „Co jsou zač ty ‚jiné důvody‘?“

„Hmm?“ John přerušil svou hlubokou analýzu okna a ohlédl se.

„Řekl jsi, že ‚dáváš přednost ženám, ale existují pro to i jiné důvody‘,“ citoval ho Sherlock. „Jaké ‚jiné důvody‘?“

„Ale ne,“ zavrtěl John hlavou. „Jestli jsou osobní věci zakázané ovoce, pak jsou zakázané ovoce – nehodlám tady odhalovat těch pár věcí, které si nedokážeš vydedukovat sám, děkuju pěkně.“ Znovu odvrátil pohled. „Tahle cesta je už dost jednosměrná tak, jak je.“

Sherlock se zamračil. Jak může Johna dát dohromady, když nebude mít všechny informace?

Pár minut zvažoval svoje možnosti. „Já nejsem panic.“

John švihem obrátil hlavu, jako by ji měl na bungee lanu.

Sherlock pokrčil rameny. „Vím, že jsi o tom přemýšlel. No, nejsem. Bez ohledu na to, co si myslel Moriarty.“

John vypadal, že ho náhlá zmínka o Moriartym v rozhovoru trochu vyvedla z rovnováhy, ale evidentně se rozhodl, že se nezeptá.

„Já jsem s tím… koketoval na univerzitě,“ pokračoval Sherlock. „Ale bylo to rozptylování – slabost. Nestálo to za můj čas.“

Koketoval,“ opakoval John nevěřícně. „Dobře. Takže žádné skutečné vztahy?“

Sherlock znovu pokrčil rameny. „Určitě ne z mé strany.“

Johnův výraz měl ve všech rysech jasně vepsáno ‚chudáci pitomci‘. „Muži nebo ženy?“

„Reprezentativní výběr.“

„Jistěže. Hloupá otázka, promiň.“

„Teď ty.“

„Cože?“

„Copak to tak nefunguje? Ukážu ti svoje…“

John si skousl ret.

„Není to to rčení?“

„Ne. Teda vlastně ‚ano‘ – je to to rčení. Pochopil jsi to správně.“ Vypadal, že bojuje se smíchem.

Sherlock na něj zakmital obočím.

„Jasně. Jo. Promiň. No… Jak že zněla ta tvoje otázka?“ Uklidnil se a odpověděl si sám. „Jo, ‚jiné důvody‘… Dobře.“ Zašklebil se. „Nemůžu uvěřit, že ti to vážně hodlám říct.“

Sherlock nastražil uši. Nové informace o Johnovi byly vždycky zajímavé.

John se mu podíval do obličeje. „Ach Bože.“ Na chvilku zavřel oči. „Oukej, dobře. Prima.“ Zhluboka se nadechl. „Jsem zvyklý přijímat rozkazy, to víš.“

Sherlock přikývl. „Armáda, pak já. Máš to rád.“

John se na něj zamračil. „Já to toleruju, Sherlocku. To není to samý.“

„Když to říkáš.“

„To teda říkám.“

„Je tohle relevantní k otázce tvé orientace?“

John udělal obličej. „Já… Má to spojitost.“ Uhnul pohledem. „Když přijde na… osobní vztahy…“

„Máš na mysli sex,“ konstatoval Sherlock, aniž by to položil jako otázku. „Ach! Takže se to přenáší? Rád přijímáš rozkazy…“

„Ne.“

„Ne?“

„Rozhodně ‚ne‘.“ John se podíval zpátky, pak zase stranou a červeň mu stoupala po krku.

„Rozhodně… ach.“ Sherlock se zamračil. „Jako Irene?“

To bylo neoddiskutovatelně to nejhorší, co mohl říct.

Než dojeli na místo určení, byl Sherlock velmi rozhodnými výrazy informován, že preference pro to, aby byl člověk dominantní v ložnici, v žádném případě neznamená touhu působit bolest, tendenci k vydírání nebo sklon uzavřít pakt se šéfem zločinu. Pořád nechápal, jak by to mohlo Johna přimět chovat se jako heterosexuál víc, než nakolik to už dělal, ale bylo nad slunce jasnější, že teď nebyla ta pravá chvíle se ptát.

***

„Pšššt!“

Ty pšššt!“

„Johne!“ utrhl se Sherlock. „Mohl bys být zticha?“ Soustředil se na to, co dělal, dokud se neozvalo cvaknutí západky a dveře Deborah Martinové se neotevřely. O vteřinu později už byli oba uvnitř.

Sherlock se rozhlédl kolem a pak pokynul Johnovi ke stolu, který byl vidět otevřenými dveřmi do obývacího pokoje, a sám zamířil k ložnici, kde okamžitě začal pátrat po něčem, co by bylo ukryté.

Šéf ‚dohazovače‘ se ukázal být velmi nápomocný, jakmile Sherlock zamával jedním z Lestradových odznaků a – jak byl sám nucen připustit – jakmile na něj John zablýskal svýma nevinnýma očima. Rychlé prozkoumání osobních složek záhy identifikovalo ženu, zachycenou na fotce v mobilu Garyho Jenkinse.

„Pssst – Sherlocku!“ zasykl potichu John a Sherlock převrátil oči v sloup a pohnul se, aby se k němu připojil. Zjistil, že obývací pokoj je teď osvětlený stolní lampou.

„Není třeba užívat jen sykavky, Johne. Ta vražedná paní Martinová teď už bude na cestě ke své třetí zamýšlené oběti.“

„Podívej se na tohle.“ John pozvedl zarámovanou fotografii, jednu z těch, co měla postavené na stolní desce. Upřímně, copak si už lidé nedají ani minimální práci, aby ukryli důkazy? Kde je nějaká výzva?

Sherlock se chopil fotografie. Ukazovala mladší Deborah Martinovou, usazenou na kapotě toho typu auta, který bývá obecně spojován s termínem „sporťák“. Kolem ramen ji objímal obyčejný tuctový mladý muž a auto samotné bylo pruhované, přelakované a upravené do té míry, že by ho i originální výrobce měl problém rozpoznat. Tmavý pruh, běžící napříč po horním okraji čelního skla, nesl nápis „Gary“ na řidičově straně a „Deb“ na straně spolujezdce.

„Původní Gary?“ navrhl John.

„Dost pravděpodobně.“

„Napadlo tě, co se s ním stalo?“

Sherlock postavil fotografii zpátky a přešel k druhému konci toho velikého stolu, otevřel nejhořejší zásuvku a začal se probírat obsahem. „Umím si představit, že se s ní rozešel – a to přesto, že mu udělala takovou obrovskou laskavost a chodila s někým o tolik méně atraktivním, než byla sama. Očividně je to zločin ze zatrpklosti.“

John se chystal něco odpovědět, když je prásknutí vchodových dveří přimrazilo na místě, a on místo toho radši honem tápal po vypínači lampičky a zahalil je do temnoty.

Čekali, klapot podpatků se blížil po parketách v hale, pak se rozlétly dveře, objevila se v nich Deborah Martinová s tváří zkřivenou hněvem a sáhla do kabelky.

John právě zvedal ruku v uklidňujícím gestu a chystal se promluvit, když ho střelila.

Všechno se zastavilo. Pak začalo Johnovo tělo padat a svět se rozběhl jako o překot.

  • Sherlockova paže opřená o stůl, jak přes něj skákal.
  • Světlo z otevřených dveří, lesknoucí se na kovu, který se zhoupnul jeho směrem.
  • Prsty obemknuté kolem jejího zápěstí, zapraskání malých kůstek, jak ho přinutil zvednout se vzhůru.
  • Úder zbraně upuštěné na podlahu.
  • Žuchnutí útočnice, která ji následovala.
  • Látka v jeho dlani, když ji popadl za límec a zvedl jí hlavu a ramena ze země.
  • „Modli se, aby byl naživu.“ Jeho hlas, který jako by nebyl z tohoto světa.
  • Třísknutí, jak jí hlavou praštil zase zpátky.

„Sherlocku…“

‚Díky Bohu…‘ Sherlock nechal bezvědomou ženu ležet, třemi dlouhými kroky došel k okraji stolu a klekl si vedle Johna, který se pokoušel si sednout, ruku přitisknutou k boku. Skvrna, která se mu rozšiřovala pod prsty, vypadala v tlumeném přítmí černá, rostoucí temnota, která je oba mohla pohltit.

„Lehni si, ty idiote!“ Sherlock Johnovi jednou rukou podepřel hlavu a druhou ho stlačil zpátky, a pak se mu začal dobývat pod šaty, odhrnoval svetr, košili i tričko z cesty. Tolik vrstev. Kdo k čertu potřebuje tolik zkurvených vrstev?

„Myslím, že je to jen škrábnutí.“ John použil svůj ‚ujišťovací‘ hlas, ale Sherlock mu nevěřil. Sáhl za sebe, našel kabel od stolní lampy a rychle po něm jel rukou, dokud nenahmátl vypínač.

Černá se proměnila v rudou a vyrazila mu dech.

„Vážně, Sherlocku, myslím, že je to v pořádku.“ John se znovu pokoušel posadit. Sherlock ho zase přidržel dole.

„Mohl bys zůstat v klidu?“ Za skřípění zubů použil okraj Johnova trička a stíral krev, dokud se nemohl podívat, dokud nemohl zkontrolovat, dokud si nemohl být absolutně jistý, že tam není žádný okrouhlý vstřel, žádná kulka zabořená v Johnově těle a vysávající z něj život, jehož odchod by musel Sherlock jen bezmocně sledovat.

Posadil se na paty. „Ty idiote!“

John se opřel o loket a podíval se na zranění, které běželo podél linie jednoho z jeho žeber. Otravné. Bolestivé. Rozhodně ne ohrožující život.

„No, je mi to vážně líto.“ Neznělo to tak. „Jak jsem měl vědět, že bude mít zatracenou bouchačku?“

Sherlock se zvedl na nohy. „Samozřejmě, že měla zbraň! Zdá se, že v poslední době ji má každý. Nevím, kam to s touhle zemí spěje.“ Vytáhl telefon, aby zavolal Lestradovi.

„Co je to tentokrát, Sherlocku?“ protáhl hlas jeho bratra.

„Mycrofte? Proč zvedáš Lestradův telefon? Ne, to je jedno – nechci to vědět. Dej mi ho, můžeš?“

Nakrátko bylo ticho. „Co se stalo?“

„Prostě mi ho dej…“

„Sherlocku, volal jsi mně. Co se stalo?“ Teď už zněl naléhavě.

Sherlock odtrhl telefon od ucha, a když se podíval na displej, opravdu na něm stálo „Královna“.

Zavěsil.

***

„Alespoň to, že mě postřelili, odvedlo Lestradovu pozornost od faktu, že jsme se tam vloupali,“ poukázal John, když se o tři hodiny později usadil ve svém křesle. Byl napumpovaný lidokainem a zjevně necítil vůbec žádnou bolest.

Sherlocka napadlo, jestli to nemělo vliv i na jeho zrak, protože si nejspíš vůbec nevšiml, že by na tom bylo něco v nepořádku.

„Plus skutečnost, žes‘ mu právě chytil dalšího sériového vraha, samozřejmě.“ Usmál se. „To bylo úžasné, Sherlocku – žes‘ na to všecko přišel jen díky muži, který říkal, že jeho přítelkyně je příliš atraktivní. Absolutně neuvěřitelné.“ Pevně přikývl. „Ty jsi brilantní. Vždycky jsem to říkal.

Sherlock si sedl naproti a sledoval ho přes špičky prstů, které nedokázal udržet úplně v klidu.

„Myslím, že taky pomohlo, že to byla policie, která to podělala a nechala se vidět u Garyho bytu,“ dodal John. „Protože kdybychom nebyli u ní, mohla by se spakovat a vypařit se dlouho předtím, než by ji dostihli.“ Optimisticky se usmál. „Nějaká šance, že bychom si dali drink?“

„Nechal jsi ji, aby tě střelila.“

John vypadal skoro komicky překvapeně. „Cože?“

Sherlock si v křesle poposedl dopředu, vědom si toho, že maska, kterou si zvládl udržet během jednání s policií a zdravotnickým personálem, mu začala mizet, teď když byl v prostředí, které vnímal jako ‚bezpečné‘, a s mužem, který v něm vzbuzoval povědomí ‚domova‘.  Zamračil se. Určitě to nemělo být naopak?

„Co tím myslíš?“ opakoval John.

Sherlock se zvedl na nohy. „Musíš se snažit víc než takhle.“ Podíval se na Johna, v duchu si přehrával předchozí momenty – viděl ho, jak nechal svou hlavu klesnout, když se mu Moranovy prsty sevřely kolem hrdla, slyšel Lestradův hlas, jak ho varuje, že John „se pokaždé míň a míň stará o to, jestli přežije“, a sledoval, jak tam jenom tak stál, když po něm Deborah Martinová střelila.

Přistoupil blíž, naklonil se nad Johnem a sevřel mu ramena. „Ten život, co vedeme: musíš bojovat, abys ho přežil, rozumíš mi? Nemůžeš prostě nechat lidi, aby po tobě takhle stříleli.“ Hlas mu zněl i ve vlastních uších cize.

„Ale já… Ale Sherlocku, ona po mně prostě vystřelila – tam nebylo nic, co bych mohl udělat…“

Sherlock frustrovaně zavrčel, prsty se mu nakrátko sevřely, a pak se přinutil ustoupit, zhluboka se nadechl, nabral si plné plíce vzduchu, kterého jako by měl náhle nedostatek. John se dost nesnažil – vzdal to proti Moranovi, nechal se postřelit, nechápal vlastní důležitost… nevěřil, že na něm záleží.

„Sherlocku, vážně, já nechápu…“

John se vyškrábal na nohy. Sherlock se otočil a on tam prostě stál… a byl tak úplně nepostradatelný a vůbec si to neuvědomoval.

„Nemůžu tě ztratit.“ Možnosti, které mu běžely hlavou, náhle odsunul stranou. Musel Johnovi dokázat, že je cenný, přimět ho chtít přežít… přimět ho, aby byl odhodlaný přežít, ale slova nebudou stačit – po všem, co se stalo, by mu John prostě nevěřil. Musí udělat něco hmatatelného, poskytnout nějaký důkaz, dát mu něco… Dát mu… Ach! Blbče… Blbče… No jistě…

Dokráčel zpátky přes pokoj, vzal Johnovu tvář do dlaní a políbil ho.

 


DALŠÍ

 

Reklamy

6 komentářů Přidejte váš

  1. PharLap napsal:

    Jedna hodina ráno a já po 4 kapitolách na jeden zátah (hloupý skluz ve čtení a upřímně i natěšení na takovéhle pozdní spanilé čtenářské jízdy 😀 ) lituju že tu toho není víc! Zatraceně, tohle je tak skvělé! Perfektně napsané (verity je prostě moje slabost 😀 ) a perfektně přeložené (tleskám za takové dílo). Nemůžu se dočkat další kapitoly!

    1. hanetka napsal:

      Moc děkuju za uznání. A úctu k verity máme společnou.

  2. samba napsal:

    Tedy ty Sherlockovi dedukce jsou k nezaplacení 🙂 Bylo vážně zajímavé číst, co jeho fantastický mozek vydedukoval ohledně Johna. Taky nepočítám, že pusou se to zpraví. Spíš čekám od Johna nějaký třesk, to není normální jak reaguje, drží to v sobě a jen dává najevo jak je skvělé , že je S:H zpět ale co to s ním provedlo o tom nemluví. Bohužel jsem beznadějně beznadějná, neustále se peru na W s heslem a proto nekomentuju, přestože tyhle stránky pravidelně navštěvuji a nadšeně čtu. Až dnes jsem vytrvala a byla to fuška 🙂 Děkuji za báječné povídky, musím toho využít dokud mi to jde 🙂

    1. hanetka napsal:

      Děkuju za komentář, za každý otisk tlapky jsem vděčná. Ono se to hned překládá líp, když člověk ví, že to lidi čtou a líbí se jim to.

  3. hanetka napsal:

    Hmmm, že jo? A Sherlock je tak logický a přitom úplně vedle! Čeká nás – i jeho – ještě spousta vysvětlování a rozhodování, než se k něčemu kloudnému doberou.
    A musím říct, že u těch kapitol nevím, co dřív. Současně se pohihňávám těm schovaným vtípkům a slovním hříčkám, a zároveň skřípu zuby, jak jsou ti dva natvrdlí. Verity je co do psaní zkrátka bezkonkurenční. 😀

  4. Liss napsal:

    A je to tu! Ale musím říct, že to Sherlock nevzal za správný konec. Rozhodně nečekám, že se mu John vrhne kolem krku a budeme tu mít líbačku až do konce 19. kapitoly 😀 John z toho asi bude dost v šoku, protože z neustálé Sherlockovy nechápavosti k tomuhle je opravdu velký skok. Ale musím říct, že se zase našlo pár momentů, které mě pobavily. Seznámení s klientem a Johnovo mluvení o armádě (Jsem zvyklý přijímat rozkazy, to víš.“„Armáda, pak já. Máš to rád.“)

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s