Hanetka: Vzhledem k důkazům – 5. kapitola

A máme za sebou první polibek. Ale nepropadejte nadšeným ovacím, Sherlock to tím nenapravil. Pokud vůbec něco, jen věci ještě víc zkomplikoval. A ke svému překvapení zjistí, že nejvíc to zkomplikoval ne Johnovi, ale sobě. Protože když mu John oplatí stejným, Sherlockova logika je náhle v koncích.

A jako obvykle, kouzelná formulka: Rowano a miamam, díky za citlivý betareading, zpětnou vazbu a laskavý azyl.

5. kapitola: Důkazní břemeno

 

 

John v Sherlockově náhlém objetí zavrávoral vzad a mysl se mu vyprázdnila šokem. Ačkoliv si nedávno uvědomil novou vrstvu svých citů, moc na to nemyslel – byla to jen další nejasnost uprostřed všeho toho zmatku, který bouřil v jeho nitru. Nestrávil moc času tím, že by si představoval… tohle.

Popadl Sherlocka za klopy a trochu ho odstrčil.

„Co to děláš?“

„Dávám ti důkaz.“ Sherlock se naklonil dopředu a znovu ho políbil; rty měl hřejivé a lákavé… Mírně se pootevřely a John skoro vyměkl, ale neměl v povaze být v tomhle směru měkký. Odtáhl se.

„Jaký důkaz?“

„Že mi na tobě záleží. Že nemáš žádný důvod žárlit – ani na Irene Adlerovou, ani na nikoho jiného.“ Ještě jednou se přitiskl dopředu, ale John ho přidržel od sebe. Sherlock frustrovaně vydechl, ruce mu sjely níž k Johnovým ramenům. „Já bych se nikdy s Irene sexuálně nezapletl. Neexistuje nikdo jiný, komu bych tohle nabídl.“

„A tohle znamená…?“

Sherlock pokrčil rameny. „Mě.“

John na něj vytřeštil oči. Zavřel je, pak je zase otevřel, ale Sherlock byl pořád přímo tam.

„Tak si to vyjasněme,“ začal. „Ty se nabízíš k… čemu? Že se mnou budeš mít sexuální vztah?“

Sherlock přikývl, zjevně ocenil, jak rychle John tu situaci pochopil.

„A do jaké míry…? Ne, zapomeň na to. Přesuňme se k proč, ano? Abys dokázal, že pro tebe znamenám víc než Irene? To je tvoje motivace?“

„Ne jen Irene. Všichni. Kdokoliv.“ Prsty měl teď tak zaťaté, že sebou John při tom tlaku do jeho špatného ramene trhl. Sherlock okamžitě povolil, ale nepohnul se od něj. „Chci tě zpátky.“

John se zmateně zamračil. „Jsem přímo tady.“

Sherlock zavrtěl hlavou. „Ne. Protože já jsem na to přišel – vlastně právě teď. Myslel jsem si, že se mi těch šest měsíců zdávalo o bytě, ale ne – to, o čem jsem sníval, to byl domov – a to znamená ty.“

John musel potlačit náhlou potřebu se posadit.

„Ztratil jsi víru. Ve mě, v sebe, v naše partnerství. Je to moje chyba a já udělám cokoliv, co bude třeba, abych to napravil. Přitahuju tě, že?“ Okamžitě zavrtěl hlavou. „Neobtěžuj se odpovídat – teď, když sis to sám uvědomil, je to očividné. Takhle to je. Žili jsme spolu osmnáct měsíců. Ty víš, že nejsem sexuálně aktivní. Takže když ti tohle dám, bude to důkaz, ne? Nezvratný.“

Johna napadlo, jestli z těch léků, které mu kvůli jeho zranění dali, nemá nějak lehkou hlavu. Vzhledem k jeho medicínskému vzdělání mu trvalo zahanbující počet vteřin, než si vzpomněl, že lidokain je pouze lokální anestetikum. To ho dovedlo k uvědomění, že to není jen hlava, která jako by byla lehčí – všechno bylo lehčí. On byl lehčí. Alespoň o dobrou tunu lehčí, jak se konstrukce nedůvěry, kterou si budoval během minulých několika týdnů, začínala rozpadat a přetvářet do mnohem známější a vítanější struktury.

Sherlockův návrh byl jako plán totálně šílený. Ačkoliv, jak to v Sherlockově případě bývalo často, byl také překvapivě efektivní.  Protože jestli byl Sherlock opravdu připravený zajít tak daleko, pak mu na Johnovi bezpochyby opravdu záleželo. Podivný pocit štěstí, který jím začal pronikat hned potom, co byl postřelen, začal teď, když si připomněl a přehrál Sherlockovy reakce, náhle dávat mnohem větší smysl. Jeho výraz, když se rozsvítila stolní lampa a on uviděl krev: to byl strach… to byla hrůza… to byl stejný výraz, jako v Johnově tváři před šesti a půl měsíci.

Pak to, jak se na místě činu nečekaně objevil Mycroft, přesvědčený, že jeho bratr je v nesnázích; a jeho vědoucí úšklebek, když zjistil, co se stalo. Nemluvě o Sherlockově úzkosti, když se dostali domů – jeho obvinění, že se John dost nesnažil přežít, že se nechal postřelit schválně; což byla samozřejmě totální kravina, ale možná, že vzhledem ke scéně s Moranem, jejímž byl Sherlock svědkem, ten strach nebyl až tak nepochopitelný.

Věci zapadaly na svá místa a John se poprvé za velmi dlouhou dobu zase začínal cítit sám sebou. Dobře, takže Sherlock měl možná pro tu svou omluvu v Dartmooru více než jeden důvod, ale ten člověk má pravděpodobně vždycky půl tuctu důvodů pro každý krok, který udělá – což neznamená, že by nemohly být úplně opodstatněné.

John se zhluboka nadechl a nechal odplouvat svoje strachy, připravoval se vycouvat a propustit Sherlocka z háčku, na který byl připravený se napíchnout, ale pak se zarazil. Nehodlal využít příležitosti, kterou mu poskytla Sherlockova směšná nabídka, jistěže ne, ale… ty poslední dva týdny byly enormně stresující. A předchozích šest měsíců bylo úplné peklo. A Sherlock měl vždycky a ve všem a za všech okolností převahu. A John si po tom všem, čím prošel, určitě nějakou kompenzaci zasloužil, ne?

Předtím svěsil hlavu, aby skryl proud svých myšlenek, ale teď ji zvedl. „Mluvíš vážně?“

„Skoro vždycky. A v tomhle případě určitě.“

„Ty bys to vážně udělal… Spal bys se mnou, jen abys mi dokázal, že se mýlím?“

Sherlock nakrčil nos. „Budu muset doopravdy spát?“

John nedokázal potlačit uchechtnutí a zavrtěl hlavou. „Nedělej si s tím starosti, Sherlocku. Já si do postele neberu lidi, kteří tam doopravdy nechtějí být, a taky zrovna netoužím nechat se v tomhle od tebe komandovat.“ Sarkasticky zvedl obočí. „Ale díky za nabídku.“

„Takže mi věříš? Můžeme se vrátit do normálu?“

John se zamračil, nabral výraz hlubokého zamyšlení. „No… samozřejmě, mohl jsi předpokládat, že tě odmítnu, a spočítat si, že ta nabídka bude stačit. Mohl to být bluf, jako ta věc s tím cukrem.“

„Ale pro Kristovy rány! Tak prostě pojďme do postele a bude to. Chceš důkaz – dám ti důkaz. Je mi to fuk – věřím ti.“

„Vezmu si polibek.“

„Cože?“

„Řekl jsem, vezmu si polibek. Nic moc vážného, nic, co by podělalo naše přátelství, ale něco, co mi dokáže, že to myslíš vážně, že mě zase nechceš jen převézt.“

„Fajn.“ Sherlock přikročil vpřed a začal sklánět hlavu.

„Ne.“ John ho vzal za paže a přidržel ho od sebe. „Řekl jsem, že si vezmu polibek.“

Sherlock se zmateně zamračil a John se s ním otáčel, dokud Sherlock nebyl zády ke straně svého křesla, a pak ho stlačil dolů, až seděl na postranní opěrce. Sherlock automaticky zaklonil hlavu a John přikročil a postavil se mu mezi nohy – netiskl se k němu, ale byl zcela v jeho osobním prostoru.

Sherlock vypadal značně vyvedený z míry; a tak John zvedl ruku k jeho čelisti, pohladil ho po ní těsně pod uchem a dopředu, dokud se nedostal k bodu, odkud mu mohl palcem přejet po dolním rtu. Vypadalo to jako dobrý nápad, a tak to udělal znovu.

Sherlock skoro šilhal, jak se snažil zahlédnout ruku na své tváři. „Co to děláš?“

„Cokoliv chci, jak jsi nabízel, tak zavři pusu…“ vyvinul ten nejlehčí tlak palcem, dosud spočívajícím na Sherlockových ústech, a ztlumil hlas, „… dokud nebudu chtít, abys ji otevřel.“

Sherlock zvedl nad tou lacinou hláškou oči v sloup, ale nebyl to moc přesvědčivý projev, vzhledem k tomu, že John měl malíček přitisknutý k pulsu tepajícímu na krku, a ten svědčil o mnohem zajímavější reakci. John se usmál.

Zvedl druhou ruku, začal prsty pročesávat kadeře, které nepořádně visely Sherlockovi do čela, a snažil se v mysli přepsat vzpomínku na jeho hlavu s krví postříkanými prameny vlasů rozhozenými na chodníku.

Sherlock promluvil proti palci, který ho pořád ještě hladil po rtech. „Co mám dělat s rukama?“

‚No co asi? Odpověď prosím napište hůlkovým písmem,‘ pomyslel si John. Podíval se dolů. Sherlock měl ruce po obou stranách svých stehen a svíral opěrku, na které seděl. „Můžeš je nechat tam, kde jsou.“

Znovu upřel pozornost k tomu, co dělal, dovolil špičkám prstů pohladit lícní kost, kolem oční jamky, a opravdu se od chvíle, kdy ho začaly trápit pochybnosti a začal si připadat jako cizinec, na Sherlockovu tvář díval. Tohle byl přece Sherlock, kterého John znal osmnáct měsíců, brilantní, krásný, neskutečný muž, který si nikoho nepouštěl k tělu. Že tu bude sedět a tohle dovolí…

John počkal, dokud se netrpělivost v těch zvídavých očích nezměnila v odevzdanost, a pak sklonil hlavu a sledoval, jak se Sherlockovy oči pomalu zavírají, než zavřel i svoje.

Měkké. O tolik měkčí, než by mužské rty měly být, zvláště rty, které mají ve zvyku neustále formovat tak drsná, neomalená slova. Je to stvoření plné kontrastů, tenhle muž, tenhle Sherlock.

John držel dva prsty na tom všeříkajícím pulsu a postupně okusil jeden po druhém oba Sherlockovy rty. Nesál je, jen kolem nich sevřel své vlastní a ochutnával je, lehce stočil hlavu ke straně, aby se jejich ústa o sebe otírala, dokud Sherlock nezačal jeho pohyby následovat – nejspíš v touze se přes celou tu věc dostat, aby se mohl vrátit k nějakým vzrušujícím experimentům v kádinkách, pomyslel si John láskyplně. No, bude muset počkat. John už čekal velmi, velmi dlouho – ne zrovna na tohle, ale na něco. Na Sherlocka, kterého ztratil, až se k němu vrátí.

Naklonil hlavu, polibek trochu zintenzivněl a Sherlock se mu bez pobízení otevřel, ale John nespěchal. Věděl, že se brzy vrátí k ‚věcem jako vždycky‘, a to bylo v pořádku. Nikdy od Sherlocka nečekal nějaký druh romantického vztahu, ani ho nezvažoval, z celé řady důvodů – a většina z nich pořád dokonale seděla. Ale ať se propadne, jestli z tohohle nezíská co nejvíc.

Opatrně obkreslil Sherlockovy rty konečkem jazyka, začal u toho Kupidova luku, pak stranou, kmitl mu do koutku úst, pak přejel dolů a přes plný spodní ret, který jako by se pod jeho dotekem nadmul a zatlačil vpřed v očividném pozvání, kterému John nemohl odolat. Ne, že by to zkoušel. Vzal ten ret a zahrnul ho veškerou pozorností, volnou ruku propletl do kudrn na Sherlockově zátylku, jemně ho kousl a Sherlock vydal překvapený zvuk, který okamžitě potlačil.

John se pohnul dál, krátce zajel Sherlockovi do úst jazykem a jen se dotkl jeho, než se na chvilku soustředil na jeho horní ret, a teď ho už sál; rukou sklouzl níž, obkroužil Sherlockův krk až pod límec té obtažené košile… a puls pod jeho prsty se zadrhl a poskočil.

Zvedl hlavu. „Ruce.“

Sherlock vrátil ruce zpátky na křeslo a vypadal překvapeně, když zjistil, že se pohnuly – jako by si je John nějak přitáhl, aby ho objaly kolem pasu i bez vlastníkova vědomí a svolení.

John přikývl, a teď zvedl obě svoje ruce, vzal do dlaní Sherlockovu čelist a naklonil mu hlavu ke straně. Sherlock zavřel oči v očekávání kontaktu a rty se mu pootevřely, ještě než se jich John dotkl. Ten tentokrát nedělal okolky, ale Sherlock vypadal překvapivě váhavý, jazykem přivítal Johnův skoro stydlivě a pak ho znovu odtáhl. Jeho zdrženlivost v Johnovi vyvolala vlnu vzrušení, která poslala do jeho mozku varování, aby nezacházel moc daleko; ale zůstalo nepovšimnuto.

Jak se Sherlock stáhl, John se chopil šance, záměrně mu vklouzl rukou za krk a znovu pod límec a Sherlock zalapal po dechu, ruce se mu znovu zvedly k Johnovým bokům a John je tentokrát nezastavil, nechal je, ať ho drží, a využil příležitosti, aby vlákal Sherlockův jazyk do svých úst, sváděl ho a pokoušel rychlými tahy a pohlazeními, až dosáhl toho, co chtěl.  Sherlock mu začal polibek vracet, snažil se Johna pokaždé, když ustoupil, následovat, vtiskl se do dlaně, která držela jeho čelist, hladil ho po tváři a zajel mu do vlasů, a John se ztratil v tom, co dělal, v těch pocitech, v jejich síle; stál tam nad tím mužem, který převyšoval každého, koho kdy John znal, nad tím mužem, který pro něj znamenal všechno… všechno… všechno.

Nechal do polibku proniknout něco z toho žalu, který prožil, a vpíjel konejšivou sílu z dechu, mísícího se s vlastním, z horkosti kůže pod svýma rukama, ze Sherlockova žáru a chuti. Z důkazu života, po kterém prahnul, který oplakával, bez kterého nechtěl žít. Nikdy bez něj nechtěl žít.

Líbal Sherlocka se vším tím úžasem a ohromením, které k němu cítil skoro od chvíle, kdy se poznali. Uctíval jeho ústa, zatímco je zkoumal, vnášel do něj všechny své zkušenosti a těšil se z Sherlockovy odpovědi; a každé překvapené zasténání, každý zadržený dech, každé sevření prstů na svých bocích počítal za svůj osobní triumf. Pak se podělil o něco ze svého hněvu, starého i nového, jak z doby, kdy si myslel, že se Sherlock zabil, tak z nedávna, kdy objevil, že ne; sál ho až možná trochu moc tvrdě, lehké oždibování zuby se změnilo v kousance a Sherlockovy rty drásal zuby tak, až mu pod těmi jeho otekly a tepalo v nich – ale Sherlock se přesto neodtáhl, neprotestoval, neudělal nic, než že přijímal všechno, co mu John dával… a jakákoliv myšlenka na to, proč tohle vlastně dělají, se začala přetavovat do otázky, proč už to nedělali dávno a dávno.

Letmá starost, že Sherlock se musí s hlavou nakloněnou vzad v takovém úhlu cítit nepohodlně, přivedla Johna zpátky k rozumu a přiměla ho vzdát se nápadu, o kterém okamžitě věděl, že by zašel příliš daleko… Něco, co by neměl dělat… něco nebezpečného. Odtáhl se od Sherlockových úst, posázel mu drobnými polibky hranu čelisti až k ušnímu lalůčku a napůl čekal námitku, že tohle v dohodě nebylo. Sherlock ale vypadal, že se soustředí, aby zase našel ztracený dech, a musel dvakrát polknout, než promluvil.

„Skončili jsme?“

Ta slova se ozvala tak chraplavě svůdným hlasem, že už to samo o sobě bylo odpovědí na položenou otázku, a výzva v nich smetla Johnovu zdrženlivost do prachu. Ustoupil o krok stranou, sklonil Sherlockovi hlavu dopředu a dolů, pak se shýbl a opatrně ho kousl dozadu do krku… a Sherlock zakňučel, doširoka rozpřáhl ruce a chňapl po Johnovi, popadl do pěstí jeho svetr a hladově do něj zaťal prsty.

John si ho přidržoval s rukou ve vlasech, sál mu jeden obratel po druhém a Sherlock se pod ním třásl, dech měl čím dál drsnější a plný tichých zvuků, které náhle udusil, když se znovu ozval.

„Johne… prosím.“ V hlase se mu objevila stopa čehosi skoro zoufale toužebného a John ho pustil a ucouvl.

Teď jsme skončili.“

 


 

DALŠÍ

Advertisements

10 komentářů Přidejte váš

  1. Liss napsal:

    To si teda Sherlock naběhl! Určitě nečekal, že když svolí k fyzickému kontaktu, tak že ho to tolik ovlivní. Ale dobře mu tak, zabedněnci jednomu! Ale kapitola samozřejmě úžasná, na psaném projevu je nejkrásnější to, že si slova automaticky transformuješ do obrazu a užíváš si to o to víc. Naopak by to tak nefungovalo. Kecám, TO by bylo absolutně boží!!!!

    1. hanetka napsal:

      Naběhl, naběhl. Však počkejte, co to s ním udělá. Jenže když jde někdo na city s logikou…Ještě mnohokrát jim budeme oběma nadávat do zabedněnců. Johnovi možná trošku míň.

  2. samba napsal:

    To byl polibek polibků, nepochybně nechal Sherlocka naprosto vyvedeného, potrestaného a roztouženého. To se Johnovi povedlo 🙂 Děkuji

    1. hanetka napsal:

      Povedlo, že? Ono se mu toho povede ještě mnohem víc. A Sherlock by ani nebyl Sherlockem, kdyby se mu taky ledacos nepovedlo… ale spíš zkazit. 😀

  3. helsl napsal:

    Hanetko, zlatíčko, jaképak katastrofické okolnosti Tě donutily prodloužit interval mezi čtvrtou a pátou kapitolou na dvojnásobek, než jsi slibovala v úvodu té první? Aby Tě pes kous!
    Ale jinak samozřejmě díky, ta povídka je úžasná. Já nevím, jestli i v originále má atmosféru, jakou jsi tomu dokázala dát Ty, každopádně jsi mistr a tímhle překladem konáš svaté dílo. Ať Tě i nadále provází přízeň hvězd a nashledanou už za týden, jo, ne za dva, pěkně prosím.

    1. miamam napsal:

      Hanetka je v tom nevinne, ja jsem mela takovej frmol, ze jsem zapomnela naplanovat vydani, a kdyz jsem si vzpomnela, tak jsem mela pred sebou nekolik dni bez pc. 😛

    2. hanetka napsal:

      Ono to bylo tak nějak napůl, byla jsem ve Vídni a miamam jsem to mohla taky připomenout, ale nepřipomněla. Ale bez obav, mám napřekládáno dopředu a myslím, že žádné další zdržení už nehrozí.
      Za uznání velmi děkuji a ano – atmosféru to v originále rozhodně má – jinak by mě ta povídka nestrhla k překládání. Jsem ráda, že se mi jí podařilo alespoň trochu dostát. 😀

  4. PharLap napsal:

    Jen verity dokáže roztáhnout líbací scénu do celé dechberoucí kapitoly, coz snad nikdy nepochopím (jen tím dobrým způsobem) ale zároveň nepřestanu obdivovat. Naprostá nádhera! Znova skláním hold překladatelce za tak úžasně odvedenou práci 🙂 Moc moc děkuju za zprostředkování něčeho tak puvabného (sama bych se nedokopala číst takové dílo v originále, čeština je čeština 😀 )

    1. hanetka napsal:

      Děkuji za uznání, které patří i miamam a Rowaně, protože ty vychytají i chyby, které já spáchám a přehlédnu. A ano, verity tohle umí… těšte se na desátou kapitolu… Ono to teď bude čím dál žhavější, ale taky sem tam docela ouvej. A přitom se u toho pochechtávám, protože zároveň jsou některé ty situace vážně komické. A kapitoly náš čekají čím dál delší.

  5. Leylon napsal:

    Viem, ze by som mala komentovat pravidelne a aj som chcela, no ked som sa pustila do citania… nevedela som prestat. A uprimne? Sherlock si to zasluzil a to bez debaty, aj ked ta posledna veta bola svojim sposobom velmi velmi kruta. Dakujem za krasny preklad a tesim sa co bude dalej 🙂

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s