Hanetka: Vzhledem k důkazům – 6. kapitola

Ach Sherlocku, Sherlocku. Zahrávat si s ohněm se málokdy vyplácí. A některé experimenty vedou ke zcela překvapivým výsledkům… a fantaziím.

A VerityBurns nám tady do textu schovala malou hádanku. V rozhovoru se Sherlockem John v jednu chvíli cituje z… schválně, jestli poznáte, z čeho.

Dále – moc děkuji všem, kdo se zastavil a u kterékoliv kapitoly nechal komentář. Moc mě to těší a dodává elán do dalšího překládání. Leylon,  Miono, Kratulablog, Helsl, Liss, Makiss La Bush, Leo Mell, Sambo, PharLap a samozřejmě Rowano a miamam – jsem vám nadále nadšeně k službám.

A ještě závěrečné poděkování Rowaně a miamam za betareading a azyl.

 

6. kapitola: Věci vycházejí najevo

 

 

Sherlock příštího rána po probuzení zjistil, že se nachází v neobvyklém stavu. Který ignoroval. Jako vždycky. Nepohodlné, ale ono to pomine. Natáhl se na záda a založil si ruce za hlavou. Jak o tom uvažoval, vyvázl z toho velmi lehce.

Malý hlásek někde vzadu v hlavě – který zněl podezřele jako Johnův hřejivý tenor – poukazoval na to, že vlastně vůbec nevyvázl. Ale ten Sherlock ignoroval taky. Po včerejším večeru… kdy od prvních několika slov nedal na varování rozumu a rozhodl se k té ‚demonstraci‘, se John, doufejme, vrátí ke svému starému já a budou moci pokračovat ve svých normálních životech. To bude obrovská úleva. Sherlock si začal plánovat den, rozhodl se, že pokud se neobjeví nic jiného, půjde a znovu se podívá na složky ‚mizejících zlodějů‘.

Přesunul se k úvahám o dalších domácích záležitostech, jako jak nejlépe přesvědčit paní Hudsonovou, aby došla Johnovi pro léky na bolest, aniž by ze sebe udělal subjekt další lekce o péči mezi spolubydlícími. Bude to muset být bezpochyby ještě předtím, než John vstane… Začalo hrozit, že mu myšlenky zajedou na jinou kolej, a zasténal. Může člověk zvednout oči v sloup nad vlastním mozkem? Takové představy mu jen těžko pomůžou.

Zvažoval udělat s tou situací ‚tam dole‘ krátký proces, ale nakonec se rozhodl proti. Jeho obvykle uspořádaná mysl už byla předešlého večera tak jako tak uvržena do dost velkého zmatku tím… zážitkem. Čím dříve dokáže celou tu věc nechat za sebou a přinutit své libido zase upadnout do zimního spánku, tím lépe.

Sherlock vylezl z postele a nabručeně následoval svou erekci do koupelny.

***

O třicet minut později, s kůží pořád ještě prostydlou ze sprchy, zkontroloval Johna. Jak očekával, ten ještě tvrdě spal. Sherlock nad ním pár minut stál, jen aby se ujistil, že je v pořádku. Což očividně byl, protože vůbec nevypadal nijak jinak než jindy. Ve skutečnosti úplně normálně. Na rozdíl od Sherlocka, který se cítil výrazně nezvykle. Odešel z pokoje s rozhodnutím, že by mohl zrovna tak zaskočit do lékárny sám. Čerstvý vzduch by mu mohl pročistit hlavu. U Johna to zřejmě fungovalo – třebaže toho měl samozřejmě v hlavě méně k pročišťování.

Dostal se sotva přes půlku nebezpečné zóny, když byl přistižen.

„Jdeš ven, drahoušku?“

Sherlock se zastavil v polovině haly a pomalu se otočil na patě.

„Dobré ráno, paní Hudsonová.“

Usmívala se, ale pořád ještě postrádal v jejím úsměvu tu vřelost, kterou pro něj mívala vyhrazenou dříve.

„Jdu na nákupy, pro Johna,“ prohlásil srdnatě.

Paní Hudsonová na něj upřela pochybovačný pohled. „Určitě, drahoušku? Protože John byl nakupovat včera, víš? Jasně si vzpomínám, jak se mě ptal, jestli něco nechci.“

Sherlock to vstřebal. „A je něco, co byste potřebovala z lékárny, paní Hudsonová?“

Okamžitě přivřela oči. „Žádné ty další odporné chemikálie, co mi přebarví pracovní pulty na směšný odstín, Sherlocku Holmesi, slíbil jsi to!“

„Nic jsem nesliboval, paní Hudsonová, já jenom…“ Sherlock změnil taktiku. „John potřebuje nějaké léky. Proto jdu do lékárny.“

Místo aby na ni udělal tenhle příklad oddanosti spolubydlícího dojem, začala paní Hudsonová okamžitě panikařit a zahrnula Sherlocka otázkami, co se Johnovi stalo, jaké léky potřebuje, jak dlouho už mu není dobře a co s tím Sherlock hodlá dělat. Vysvětlení, že John vlastně vůbec není nemocný, ale byl jenom postřelen, vůbec nebylo dobře přijato.

„Nikdy ho nepostřelili, když jsi byl pryč,“ poukázala. „Ani jedinkrát.“

Sherlock si nebyl jistý, co na to říct, a tak se sunul ke dveřím.

„Sherlocku, dohlížíš na…? Ale drahoušku.“ Zvedla ruku k obličeji, pak přikročila blíž a poplácala Sherlocka nemotorně po ruce. „Omlouvám se, drahoušku. Vím, že děláš, co nejlepšího umíš. On jenom… No, nezotavuje se tak rychle, jak jsem doufala, to je všecko. Pořád vypadá dost na dně.“

Sherlock se nasupil. „No, jsem si jistý, že dnes v jeho chování bude znatelné zlepšení,“ ujistil ji a připomněl si Johnův výraz, když včerejšího večera nechal Sherlocka s roztřesenými koleny zhrouceného v křesle. „Předvídám ovzduší nesnesitelné samolibosti.“

Paní Hudsonová vypadala jeho tónem trochu překvapená, ale usmála se. Sherlock rychle zmizel.

Udělal ze dveří sotva pár kroků, když jeho pozornost přitáhlo… individuum opřené o zábradlí, které k němu vzhlédlo s výrazem naděje, rychle přetaveným ve zklamání.

Dívka – jak se ukázalo, když se přiblížil – se silně mračila. „Kde je doktor Watson?“

„A ty jsi…?“

„Vaše kámoška rozhodně ne.“

„To vidím.“ Čekal, ale ona se na něj jen kabonila, krátké odbarvené vlasy se jí ježily nad velikýma hnědýma očima a zarputilou bradou. Podle všeho jedna z Johnových zbloudilých duší. Smířil se s tím, že bude taktní.

„Doktor Watson je… indisponován.“

Teď začala vypadat ustaraně – a ještě víc než to. Nebyla to jen starost o Johna, co ji přimělo křečovitě zatnout prsty do řemenu ruksaku, který nesla.

„Co se mu stalo?“

Sherlock zvedl jedno obočí. „Proč mi neřekneš, co chceš?“

„Proč to neřeknete vy mně? To by měla bejt vaše parketa, ne? Že dokážete o každým říct všecko jen od pohledu.“

Sherlockovo druhé obočí se připojilo k tomu prvnímu. „No dobře.“ Prohlédl si ji. „Čekáš na Johna, ale nezazvonila jsi na zvonek, takže nejsi ani přítelkyně, ani pacientka – alespoň ne platící.“

Zrudla, ale pohledem neuhnula.

„Piercingy ve tvém nose a rtu jsou profesionálně udělané, ale vlasy sis odbarvovala sama. Šaty byly drahé, ale jsou dost obnošené – řekl bych, že jsi na ulici méně než rok. Pravděpodobně od chvíle, kdy jsi dosáhla plnoletosti, protože vypadáš sotva odrostlá pubertě.“ Dokonce i pro Sherlocka bylo v podstatě nemožné přesně stanovit věk žen, protože často bývaly pohřbené pod tunami kosmetiky. Stejně se o to zřídka pokoušel – člověk se musel pouze zaměřit na to, zda má k získání informací hádat schválně více nebo méně.

Děvče se vztekle naježilo. „Je mi dvaadvacet.“ Narovnala se do plné výšky, což muselo být kolem sto šedesáti centimetrů, z čehož tvořily nejméně deset centimetrů podrážky bot.

Sherlock přikývl na znamení, že bere na vědomí, a někde hluboko uvnitř pocítil k tak nahuštěné útočnosti záchvěv obdivu. Bylo na ní něco, co mu připomínalo Johna. Možná to bylo tou výškou.

„Máš s sebou batoh, ale je malý – příliš malý, než aby v něm bylo všechno, co vlastníš, takže máš někde svoji základnu, nejspíš někde ve squattu. Před nějakou dobou pršelo a na chodníku, kde jsi stála, je suché místo. Jsi tu tudíž už přes hodinu, ale nevypadá to, že bys byla zraněná, takže jsi přišla kvůli někomu jinému – kvůli někomu, pro koho jsi byla ochotná stát venku na dešti. Kvůli někomu, pro koho jsi byla ochotná riskovat setkání se mnou, ačkoliv ke mně očividně chováš zášť.“ Oči mu padly na náramek z korálků zdobených písmeny na jejím zápěstí. „Jmenuješ se Myra.“

Zamračila se na něj. „A vy se jmenujete Sherlock Holmes a svého přítele si nezasloužíte.“

Vykročil pryč.

„Řekněte mu, že Billy je zraněnej, jo?“ zavolala za ním.

Sherlock se zastavil. Otočil se. „Mohl bych…“

Myra zavrtěla hlavou. „Nebude vás chtít vidět. Natož aby sem přišel. Řekněte to doktoru Watsonovi, jo? Až mu bude líp.“ Věnovala mu dlouhý zkoumavý pohled, pak ostře kývla a nechala ho tam stát, hodila si batoh přes hubené rameno a oddusala ve své absurdní obuvi.

Vypadalo to, že do lékárny to bude dlouhá cesta.

***

Když se Sherlock dostal zpátky do 221B, John byl pryč.

Nedělal si s tím starosti. John byl v pořádku. Zraněný, ale v pořádku. Byl to dospělý člověk, dokonale schopný jít kamkoliv a kdykoliv se mu zachce. Nebylo třeba mít vůbec žádné obavy.

Sherlock si ohledně toho pořád ještě nedělal starosti, ani když o nějaké dvě hodiny a dvacet sedm minut později dole bouchly domovní dveře.

Na schodech se ozvaly kroky, které ve dveřích zaváhaly. „Jsi v pořádku?“ zeptal se John.

Sherlock ho nemohl vidět, protože se náhodou zrovna na pohovce otočil zády do pokoje, ale poznal zvuk lékařského kufříku, odloženého na židli.

„Tvoje přítelkyně Myra mě evidentně nemá zrovna moc v lásce.“

„Hm… ne,“ připustil John.

Sherlock se podíval přes rameno a bleskově vyhodnotil, jak se John naklání na stranu, aby odlehčil žebro. Vyskočil a přešel přes konferenční stolek, aby se dostal do kuchyně. „Jak se má pacient?“

„Billy? Je v pořádku. Povedlo se mu zase si pochroumat zápěstí, ale zahojí se to – jestli se na dost dlouho dokáže vyhýbat rvačkám.“

Sherlock shromáždil, co hledal, a John mezitím začal nemotorně mumlat.

„Za Myru se omlouvám. A za Billyho – a všechny další, které bys mohl potkat. Oni jsou jen trochu… No, viděli, jak jsem na tom byl, víš? Když jsi byl…“ Odkašlal si. „Každopádně jsem tyhle dva srovnal.“

Když před ním přistály dvě pilulky a trocha vody, vypadal překvapeně, ale vzal si je a na hrnek se zadíval tak pochybovačně, až to Sherlockovi připadalo dost urážlivé. „Ehm… díky.“

Zapil pilulky a hrníček podal zpátky, ale Sherlock ho ignoroval, protože skákat tu kolem Johna, to byla těžko jeho starost. Uchýlil se do svého křesla.

John vrátil porcelán, kam patřil, a usadil se na vlastní místo. Zubil se a Sherlock se obrnil v očekávání nějakého komentáře k… událostem včerejšího večera.

„Tak co teda budeme dneska dělat?“ zeptal se John rozzářeně.

Sherlock zamrkal. „No, vzhledem k tomu, že už uběhlo půl dne, zatímco ses někde toulal, navzdory tomu, že na to nejsi dost fit…“

„Sherlocku, jsem v pořádku. No dobře, nejsem úplně v pořádku, ale celkem jo. Určitě se cítím na cokoliv, co bude na programu.“ John se dychtivě naklonil dopředu, ale pak sebou trhl a zase se opřel. „No, skoro na cokoliv.“ Sklesle se usmál. „Podívej, konečně se zase cítím sám sebou a je to zatraceně dobrý pocit. Pojďme něco dělat!“

Sherlock se konsternovaně zamračil. Myslel si snad John, že jenom proto, že se políbili, jsou teď dveře otevřené k dalším druhům aktivit? Protože nic nemohlo být více…

„Zkontroloval jsi webovky? Cestou zpátky jsem vzal noviny – ty by mohly stát za zhlédnutí. Nebo bychom mohli prostě jít a trochu potrápit Lestrada?“

Ach.

„Za pár dní jsou Vánoce, takže nejspíš bude klid.“ John pořád ještě mluvil. „Zrovna teď se necítím na nějaké oslavy, ale kdybys chtěl, něco bychom mohli podniknout. Ne další párty,“ dodal rychle. „Ale možná bychom mohli vzít paní Hudsonovou na večeři? Co myslíš?“

Postupně, jak hovor pokračoval během ranní kávy a pozdní snídaně, mu začínalo svítat, že John se o tom vůbec nehodlá zmiňovat. Jako by líbat Sherlocka pro něj nebylo vůbec pozoruhodné.

Pozoruhodné… Výjimečné… Jedinečné… Hodné zmínky. Sherlock se zamračil.

Po chvilce trucování se rozhodl, že je to tak lepší. Jestli si John myslel, že to nestálo za řeč, pak on taky. Sherlock se usadil u svého notebooku a rozhodl se pustit celou tu věc z hlavy.

Vydržel to tři minuty.

„Takže, jestli máš rád muže, proč jsem tě nikdy dřív nepřitahoval?“

John nadskočil a skoro upustil noviny, které měl do téhle chvíle už určitě čas přečíst od začátku až do konce, ale které byly pořád otevřené na sportovní stránce. Chvíli zíral s otevřenou pusou, pak zavrtěl hlavou. „Ty to prostě nemůžeš nechat plavat, co? Žádná linie výslechu nezůstane nedokončená.“ Zamračil se, obezřetně Sherlocka pozoroval a očividně uvažoval, co odpovědět.

Nakonec si povzdechl. „Fajn. Dobře, tak tedy – přitahoval. Asi tak pět minut, než jsem tě poznal. A ty to víš, protože jsi mě odpálkoval, aniž bys alespoň počkal, než se zeptám. Což bych mimochodem nikdy neudělal, protože je těžké si představit někoho, kdo by byl méně můj typ než ty.“

Znovu zvedl noviny, a pak se na Sherlocka podíval přes jejich okraj. „Ale no tak, nedělej na mě tyhle oči.“

„Jaké oči? To jsou prostě moje oči.“

„Ne. Ne, to teda nejsou. I když tyhle zas až tak nevypadají na to, že to hraješ, protože jak se zdá, poslední dobou z nějakého důvodu dokážu poznat, jaký je v tom rozdíl.“ Povzdechl si, definitivně poskládal noviny a odložil je vedle křesla.

„Podívej, Sherlocku… ty jsi velmi atraktivní muž. Jak si jistě velmi dobře uvědomuješ, protože na to celou dobu hřešíš.“

Sherlock si odfrkl.

„Ale řekl jsem ti, že nerad v ložnici přijímám příkazy, a ty neděláš nic jiného, než že mě celý den komanduješ, takže bylo hezky rychle jasné jako facka, že nemá cenu se po téhle cestě vydávat. A pak se z nás stali přátelé a…“ pokrčil rameny. „Prostě jsem na tebe takhle nikdy nemyslel.“

„Ale teď ano?“

John si znovu povzdechl. „Nevím.“ Protřel si rukou obličej. „Ne, dokud jsi byl… pryč. Ne hned, když ses vrátil. Ale byl to všechno takový zmatek a pak to, že to Irene věděla, a já jsem strašně žárlil a prostě… já nevím.“

Sherlock to uložil ad acta a soustředil se na dosud nevyřešenou informaci. „Tak proč jsi vždycky randil jen se ženami? Na někoho, kdo není tak úplně heterosexuální, jsi určitě vzbuzoval dost přesvědčivý dojem – sotva jsi nechal uběhnout týden, aniž bys prohlásil, že nejsi gay.“

„Já nejsem gay.“

Sherlock zvedl oči v sloup.

John se zamračil, pak zavrtěl hlavou. „Všichni se tak můžeme přetrhnout, abychom jeden druhého kategorizovali – nastrkali každého do úhledných malých škatulek s úhlednými malými popiskami. Skuteční lidé do škatulek nepasují – vždycky se najde alespoň kousek, který přečnívá nebo chybí, když jsi uvnitř.“ Pokrčil rameny. „Proč si s tím dělat hlavu? Já jsem stejně jedinečný jako ten vedle. Buď beru škatulku s nápisem ‚John‘, nebo vůbec žádnou.“

Mávl rukou Sherlockovým směrem. „Jestli ses rozhodl k celibátu, nebo jak to chceš nazvat, pak je to tvoje právo a já s tím nemám problém.“ Podivně se pousmál. „Všichni jsme osobnosti.“

Jeho tón naznačoval, že z něčeho cituje, ale Sherlock neměl chuť se ptát. Pokračoval. „Takže jestli to má co dělat s tou záležitostí s ‚přijímáním rozkazů‘… Ó! Už chápu.“ Přikývl. „Ženy je pro tebe snazší ovládat, protože jsi malý.“

John se naježil jako vzteklý buldok, poposedl v křesle dopředu, kolena roztáhl doširoka a opřel se o ně lokty. „Teď mě poslouchej, ty metr osmdesát vysoký magore. Já dokážu kurva ovládat, na koho si jen vzpomeneš, jasný? Neslyšel jsem, že by sis včera večer nějak zvlášť stěžoval.“

Sherlock si nemohl nevšimnout, že se mu právě výrazně zrychlil tep, ale teď se zdála být stěží ta pravá chvíle, aby si s tím dělal starosti. Každopádně John mluvil dál.

„A ano, vím, že včera jsi to udělal jen jako nějaký druh… co já vím… pokání nebo čeho, ale stejně.“ Zvedl ruku a příkře namířil prst Sherlockovi do obličeje. „To není tím, rozumíš?“

Sherlock kývl. John začal vychládat.

Když se zdálo být bezpečné pokračovat, Sherlock to zkusil znovu. „Tak proč jsi nadnesl tu věc s dominantností, když jsem se tě ptal na ty tvoje ‚jiné důvody‘ pro to, že letíš na ženy?“

John se trochu ošil. „No, protože to je věc, která je nejvíc relevantní pro tebe, a byl jsi to ty, kdo se ptal.“

Sherlock přimhouřil oči. „Ale není to hlavní důvod?“

„Podívej, to je osobní, chápeš?“

Sherlock se usmál. Čím dál tím líp.

„Ty toho nehodláš nechat, že?“

„Ne teď, když vím, že je tam co objevit, ne.“ Sherlock pokrčil rameny. „Je mi líto.“ Ve skutečnosti nebylo, ale zdálo se mu, že by bylo vhodné to říct.

John zřejmě vedl nějakou bouřlivou vnitřní debatu. Nakonec zaklonil hlavu a vzdychl do stropu, pak znovu zvedl pohled a zase zvedl ukazováček, aby zdůraznil, co řekne. „Jestli se na tvé webové stránce objeví cokoliv jakkoliv souvisejícího s mužskou sexuální preferencí, pak ti ve spánku oholím obočí. Máme jasno?“

Sherlockovi se nad tou výhrůžkou podařilo to obočí nezvednout. „Samozřejmě.“

„Fajn. Abych byl úplně upřímný, je mi to vlastně jedno. Muži nebo ženy, pro mě v tom není rozdíl, ale dávám přednost…“ zrudl a další slova adresoval do krbu. „No, dávám přednost být ‚top‘, abych to vyjádřil líp.“

Sherlock o tom uvažoval. „A menší možnost diskuze o tom, kdo bude vlastně penetrován, se naskýtá…“

„… u žen. Ano.“ John teď vypadal, že mluví s lebkou. „Se ženami je to prostě jednodušší.“

„Takže je tohle nějak spojené s tou záležitostí s dominantností? Je ‚být nahoře‘ totéž jako ‚mít navrch‘?“

„Bože, já nevím!“ John si zajel rukou do vlasů, sklopil hlavu a teď mluvil s kobercem. Sherlock měl pocit, že by na něj měl zamávat, aby upoutal jeho pozornost. „Nestrávil jsem hodiny psychoanalýzou své sexuality. Prostě se o něco pokouším, dokud je to dobrovolné, držím se toho, co mám rád, a vyhýbám se tomu, co nemám, jo? Je to prostě takhle jednoduché.“

„Takže, pokud jde o to být penetrující partner. Je to založeno na ‚držet se toho, co máš rád‘, nebo na ‚vyhýbat se tomu, co nemáš‘? Ty máš aktivní odpor k tomu být penetrován, a pokud je to tak, do jaké míry jsi tu hypotézu testoval? Zkoušel jsi…?“

„Můžeš přestat říkat ‚penetrován‘?“ Konečně se John podíval přímo na něj. „Už i tak je těžké vést tuhle konverzaci, aniž by sis pohrával se slovy, které mě nutí myslet na… věci, na které bych myslet neměl!“

Tentokrát Sherlock obočí dole neudržel.

John se na uklidněnou několikrát zhluboka nadechl. „Dobře, končíme,“ prohlásil. „Tohle je tak daleko za hranicí ‚do toho ti nic není‘, že si nemyslím, že je pro to nějaká definice. Už dost.“

Vstal. „Podívej, jsme v pohodě, ne? Zpátky v normálu. Ty můžeš pokračovat v tom svém nesnesitelném já, protože já už vím, že ti na mně způsobem tobě vlastním záleží, a já se dostanu přes tu záležitost s ‚přitažlivostí‘, protože to není nic, na čem by doopravdy sešlo.“

Zvedl ruku, ukázal ze Sherlocka na sebe a pak zase zpátky. „Tohle… jak jsi to nazval? Tohle partnerství?“

Sherlock přikývl.

„No, je to důležitější než cokoliv jiného, je to tak? Alespoň pro mě.“ V jeho výrazu nebyla žádná stopa falše, zcela jasně myslel vážně každé slovo.

„A pro mě taky,“ potvrdil Sherlock.

Johnovi se vrátil uvolněný výraz. „Takže jsme v pohodě. Nedošlo k žádným škodám. Nic se nemění.“ Usmál se a myslel to rozhodně jako povzbudivé gesto. „Dáš si čaj?“

Sherlock znovu přikývl a jak kolem něj John prošel, nepřítomně si mnul zezadu krk.

***

Příští dva týdny byly peklo.

Sherlock jednoho šedého lednového rána ležel v posteli a toužebně myslel na dny, kdy mohl Johna oslovit a pak být překvapený, že je pryč. Teď to vypadalo, že povědomí o Johnově poloze je konstantní věc, jako by část jeho mozku… Ne. Sherlock se zamračil. Ne, to nebyl jeho mozek. Spíš jeho kůže… Jako by všechny chloupky na jeho pažích a vzadu na krku byly magnetizovány a John se nějak stal severním pólem.

Jak si toho mohl ten člověk nevšimnout, to bylo dočista nad jeho chápání; Sherlockovo chování bylo bizarní i podle jeho vlastních standardů. Po tom, kdy se kolem sebe hned to první odpoledne protáhli, zavadili o sebe a vyvolalo to u něj znepokojivě silnou reakci, strávil týden tím, že se doteku s Johnem vyhýbal úplně. Jako by pojem osobního prostoru konečně našel volný slot na jeho harddisku a náhle se stal něčím, co znal. Také zacházel neobyčejně daleko, aby se ujistil, že nedostatek kontaktu bude oboustranný – snažil se vyklouznout zpod rukou, které hrozily, že mu spočinou na ramenou, a čekal, dokud hrnky nepřistanou na stole, než po nich sáhl. Boží hod se stal absurdním cvičením v kroužení kolem stolu a ujišťování se, že bude mít pořád plné ruce. John jako by si ničeho nevšiml.

Když byl ráno sedmého dne přinucen uchýlit se masturbaci, nebo riskovat permanentní poškození, bylo nad slunce jasnější, že plán A, provizorně nazvaný „Vyhýbání“, byl totální propadák. Plán B nedošel většího úspěchu. Sherlock se překulil na bok a vztekle praštil do polštáře.

Když se poprvé musel obrnit, aby se choval jako obvykle, nakloněný přes Johnovo rameno, aby si utahoval z příspěvku na blog, John otočil hlavu a jeho ústa se ocitla najednou jen pár milimetrů daleko. Sherlock zjistil, že není schopen se soustředit na monitor a musel sáhnout po něčem obecném, čemu se posmívat – po něčem založeném na gramatických pravidlech, což se dalo na Johnovo psaní aplikovat vždycky.

Zamračil se při té vzpomínce, přitáhl si kolena a prázdně se zahleděl na zavřené dveře své ložnice; hlavou mu běžely další selhávající pokusy o normální chování, aby ho pokořily. Zavřel oči. Co se to s ním stalo?

Už to bylo dobrých deset let, co se rozhodl ze svého života vymazat tyhle emoce, a to je určitě nikdy nepociťoval tak jako teď. Dokonce si ani nevzpomínal, že by ten přechod byl tak obtížný – tehdy se prostě rozhodl, že sex je ztráta času a energie a bylo to. Po pár letech to přestal být problém a od těch dob už to nikdy nebylo nic silnějšího, než příležitostná vlnka na hladině jeho efektivně neexistujícího libida. Až dosud. Až do Johna. Až do toho zatraceného polibku, který, zdá se, sáhl přímo do hlubin jeho psýchy, chňapl po každém sexuálním pocitu, jaký kdy měl, a vytáhl je nahoru na světlo; a každý z nich exponenciálně silnější za každý rok, kdy byly pod zámkem.

Znovu se přetočil na záda a hodil si paži přes oči; jeho frustrace ho přiváděla téměř k zoufalství. Musela existovat odpověď. Bylo absurdní, aby na něj měl jediný polibek tak radikální vliv, bez ohledu na to, jak fascinující bylo objevit tak úplně nového Johna, ukrytého pod tím, kterého znal. Ačkoliv ta fascinace přišla později – ve chvíli, kdy jeho mozek vypadal, že si může štěstím bez sebe sednout na střídačku a pro jednou si dát pauzu, zatímco John převzal kontrolu a skoro neustálý bzukot v Sherlockově hlavě se vytratil do požehnaného ticha.

Ale John mu dal mnohem víc, než si vzal. Jakmile opadla počáteční panika a oni se vrátili ‚zpátky do normálu‘, Sherlockovi postupně docházelo, že se zavřenýma očima toho viděl mnohem víc, než kdy získal ze všeho svého pozorování. Protože žal, který John vytrpěl, byl v tom polibku také obsažen, a jeho hloubka byla závratná.

Sherlock věděl, co dělá, tehdy před všemi těmi měsíci na střeše Bart’s. Chápal, že Johna to hluboce zasáhne, že mu to možná nikdy neodpustí, dokonce i jestli se mu podaří přežít ten úkol, který si uložil.  Ale nikdy si nemyslel, že John bude trpět zrovna tak, jako by trpěl on, kdyby si vyměnili role; nikdy nevěřil tomu, že pro Johna tolik znamená, pro Johna, který měl tolik přátel; že pro něj znamená stejně, jako John znamená pro něj; nikdy nepovažoval za možné, že by si ho někdo tak vysoce cenil.

Ale už o tom nemohl pochybovat, protože to tam bylo. Každý kousek. Všecičko. Všechna ta ztráta, všechna láska, všechen hněv, všechno to tam bylo a přelévalo se to z Johna do Sherlocka… prýštilo to bez zábran a zaváhání. John nic nezadržoval, nic neskrýval.

Dokonce i kdyby mohl, tohle by Sherlock nikdy nevymazal. Bylo úžasné objevit, že jste s tak jednoznačnou jistotou ta nejdůležitější osoba v něčím životě. Zvláště když ta osoba hraje tutéž roli v tom vašem.

Až na to, že Sherlock byl na cestě to zpackat. Protože John – John otevřená kniha, obvykle nosící srdce na dlani – se choval úplně normálně. Přiznal se ke své náklonnosti, ale okamžitě ji potlačil a prohlásil, že rozhodující je jejich přátelství. Což bylo. Rozhodně bylo. A Sherlock by si nikdy neodpustil, kdyby ho zničil. Což se nevyhnutelně stane, tím tempem, jakým Sherlock pokračuje, protože jistě existuje jen omezený počet ztuhnutí při náhodném doteku, než si John všimne, že jeho spolubydlící mu nemůže přestat zírat na ústa.

Převalil se na druhý bok, dopustil se dalšího útoku na svůj polštář, což se opět ukázalo jako naprosto neúčinný způsob, jak si ulevit.

Dokonce ani nebyly žádné obstojné případy, které by ho rozptýlily. Odkdy se kriminálníci starali o ‚štěstí a pokoj všem lidem dobré vůle‘?  Co k čertu všichni dělali? Opalovali se na zatracených Bahamách, zatímco Sherlock byl tady, prahnoucí po opravdu šťavnaté trojnásobné vraždě, a neměl nic než fingovanou sebevraždu, co by ho zaměstnalo?

Ačkoliv pořád cítil obavy, že jeho profesionální výkonnost by mohla být tím problémem taky narušena. S beznadějí pohlédl dolů. Skutečnost, že krev neustále proudila špatným směrem, rozhodně nemohla být dobrá pro práci mozku. Ta myšlenka vedla ke zvážení okolností polibku. V podstatě se pokoušel nebrat na vědomí svou reakci na Johnovu péči o jeho zátylek, ale měl poněkud nejistý krok a musel si pak velmi náhle sednout. Možná, že změna úrovně přítoku krve do mozku ovlivňovala citlivost pokožky?  Sherlock se rozhodl tuhle hypotézu později otestovat.

Musel to dostat pod kontrolu. Musel. Byl to jenom polibek. Bože, byl s tou svou nabídkou tak úplně blazeovaný, myslel si, že Johnovi může prostě dát svoje tělo, aniž by to mělo vliv na jeho mysl, že to nic nebude… ale jak to měl asi vědět? Teď ho děsilo pomyšlení, do jakého stavu by se dostal, kdyby John přijal. Když ho mohl takhle vykolejit už samotný polibek, co by s ním udělal sex?

Sherlock zasténal a znovu pohlédl dolů. To nebylo zrovna nápomocné téma. Pokusil se vzít zpátečku, ale očividně bylo příliš pozdě. S obrovskou neochotou, rozzlobený na svoje tělo a zahanbený vlastní slabostí, která k tomuhle vedla, nechal ruku sklouznout dolů a pod gumu kalhot od pyžama. Až se z toho kontaktu zachvěl. Zůstal klidně ležet. Vážně se to chystá udělat znovu? S přihlédnutím k tomu, co bylo určitě to nejnepříjemnější novoroční předsevzetí s nejkratším trváním v historii, pošesté za sedm dní. Zavřel oči. Co to dělá?

Právě teď byla odpověď až příliš jasná. Sherlockova ruka se začala hýbat a bitva začala.

Má se pokusit pročistit si mysl, nebo alespoň myslet na něco jiného než na Johna a Bůh odpusť, ten polibek… bezděčné sevření prstů… první potlačený sten… co by mu dovolilo udržet si nějakou míru sebeúcty, ale přetrvalo by to mnohem déle? A pokud má být upřímný, stejně by to během posledních vteřin nevyhnutelně selhalo…

… nebo přiznat porážku hned na začátku, ať už je to za ním, v duchu si přehrávat ten polibek až do Johnova kousnutí… instinktivní vyklenutí krku… což ho přenese přes okraj, tak jako už po několik rán?

Nikdy neměl na vybranou. Sherlock potlačil náhlé nutkání zapojit do procesu druhou ruku a zamračil se. Odkud se ty myšlenky berou? Povzdechl si, představil si sám sebe seshora, schouleného pod přikrývkou zády ke dveřím, z držení jeho těla, takhle se tu schovávajícího, jasně patrný stud. Co by si John pomyslel, kdyby teď vešel a takhle ho tu našel… bušení srdce a náhle zrychlený srdeční tep…?

Sherlock ztuhl, celý zmatený. Zacukání pod prsty pobídlo jeho ruku zase k akci a on pokračoval a žasl sám nad sebou.

V jeho představách se dveře otevřely… hlasité lapání po dechu, skousnutý ret. V duchu se zarazil – tohle se neděje, na co to myslí? – ale už se přetáčel na záda. John v jeho hlavě se rychle přesunul nad něj a ve tváři neměl nic špatného. Žádné znechucení, žádné odsouzení. John v jeho hlavě ho během pár vteřin svlékl.

Sherlock odkopl přikrývku. Jeho levá ruka teď poslechla Johna, stáhla mu pyžamo a vystavila ho vlastním očím… a přiměla ho nad tím, co dělal, nad stavem jeho těla, nad pohyby své ruky udělat obličej. Odvrátil pohled. Bože, byl jako zvíře… jakou cenu měl teď ten jeho skvělý mozek? ‚Ne…‘ Johnův hlas si byl jistý. ‚Ne, je to prostě jen tvoje součást.‘ Sherlock zaklonil hlavu, pevně zavřel víčka a nechal Johna promlouvat do svého ucha. ‚Dej sem ruku.‘

Pokojem se neslo zafňukání. Sherlock ohnul koleno, zvedl nohu osvobozenou od kalhot a položil ji chodidlem naplocho na postel. Ta Johnova ruka začala u krku a pohybovala se pomalu dolů, zastavila se na jeho hrudi… napjaté svaly nohou, třes celého těla… pak sklouzla dál, přes husí kůží pokrytou pokožku a zachvívající se břicho, skrze houštinu kudrn a rostoucí tenzi tam, kde se Sherlockova vlastní ruka pohybovala teď už důvěrně známým tempem.

Johnova ruka nezastavila.

Brala do dlaně… převalovala… laskala… dráždila. Sherlock křečovitě zatínal prsty nohou do prostěradla. Zabořil se do něj patami, ústa se mu otevřela a začal lapat po dechu, hlava se převalovala ze strany na stranu. V duchu Johna viděl. Všechny ty okamžiky, kdy stáli tak blízko u sebe, jeden proti druhému, John čelem k němu… Vize mu přeskočila ke vzpomínce na železný plot, oni dva každý na opačné straně, není kam uniknout, ale v jeho fantazii nebylo žádné pronásledování. Johnova ruka proklouzla mezi tyčemi a do jeho šatů a nebylo nic, co by mohl udělat. Byl bezmocný, neschopný uhnout; zírali jeden na druhého skrz plot a Johnova ruka se zabořila do jeho těsně přiléhajících spodků, uchopila ho, cukajícího a rostoucího, John se celou dobu usmíval a sliboval, že všechno bude v pořádku, že Sherlock tohle může mít, že je to dovoleno, hladil ho, až byl plně vzrušený, nutil ho naklánět se vpřed, dokud se skrz plot nelíbali a Sherlock byl pořád blíž a blíž…

‚Nasliň si prst.‘

Ach Bože… Po dlouhé chvíli Sherlock zvedl ruku a vsál si prostředníček do úst, důkladně no naslinil a vrátil zpátky. John v jeho hlavě nezaváhal a Sherlock se na posteli vzepjal do oblouku. ‚Ach Bože, ach Bože, ach Bože… Johne! Co to děláš? Co to dělám ? Co to…?‘

‚Nic špatného,‘ ujišťoval ho Johnův hlas. ‚Nic, za co by ses musel stydět.‘ Hlas nabral temnější tón. ‚Zrychli.‘

Sherlock začal vrtět hlavou, ale jeho ruka už poslechla. ‚Já nemůžu, nemůžu, nemůžu…‘

‚Můžeš. Do toho.‘

Celý se třásl. Viděl Johna stát v kuchyni, předstírat, že se zlobí kvůli něčemu triviálnímu, výraz přísný, ale hlas laskavý. Viděl sám sebe tváří dolů na stole, kalhoty už v půli stehen, jak ho John svlékal a obnažoval, mumlal přitom slova plná povzbuzení a ujištění, že tohle přece není žádná slabost. Cítil silné ruce, jak si ho přidržují otevřeného do široka, a prst, razící si cestu dovnitř, a vlnu bezbřehé rozkoše.

Rozkoše, která převyšovala cokoliv, co kdy zažil. Rozkoše, která mu zkroutila palce u nohou, křečovitě napjala svaly stehen, zvedla mu boky z postele. Rozkoše, která mu brala dech, až byl přerývaný a zoufalý… a v pokoji nebylo dost vzduchu, udělalo se mu na omdlení… Udělej něco, Johne… udělej…

‚Udělej se.‘

Jak kdokoliv dokázal spát i přes jeho následné zavytí, to byla záhada, která konkurovala většině těch, které kdy vyřešil.

 


 

DALŠÍ

Reklamy

10 komentářů Přidejte váš

  1. Misa737 napsal:

    Ahoj. Zo záhadného dôvodu píšem tento komentár už tretíkrát pretože sa nikdy nezverejnil.(to len tak na okraj) no a musím povedať že mi táto kapitola nedala normálne spať. V hlave som sa snáď dopracovala až na koniec príbehu (čo nie je možné keďže som ho nečítala) ale to preto ze sa teším jak male dieťa z každého nového príspevku. Jednoducho povedané SKVELÁ ÚŽASNÁ naprosto senzačná kapitola a dúfam že kým sa vrátim z dovolenky bude tu ďalšia z ktorej budeme všetci happy

    1. hanetka napsal:

      Rozhodně přibude. Hned zítra ráno jedna a vždycky každou sobotu další. 😀

  2. samba napsal:

    Po té poslední samopráci , si musí přeci přestat kecat do kapsy 🙂 . Vždyť má tak geniální mozek, to by bylo aby mu to jednou nedošlo. Rozhodně na nezkušeného má fantasii ohromnou. Jestli pak John, aspoň z části tuší co s ním vyvedl 🙂 ? Děkuji za překlad, je opravdu bravurní

    1. hanetka napsal:

      No, je to Sherlock. A tohle je něco, co zatím nezažil – takže bude hledat důvody a vysvětlení všude jinde, jen ne tam, kde by měl. A John? Zatím netuší, taky u toho rozumného a citům zatím imunního Sherlocka neměl proč něco čekat, že? Ale už brzy… A pst, mlčím, žádné další spoilery! 😀
      A díky za pochvalu. Moc mě těší.

  3. Liss napsal:

    Nevěřím, že jen Sherlock se takhle trápí. I John přece musí o „té“ události neustále přemýšlet a co my víme, o čem (kom) v noci sní 🙂 Ale je zvyklý na mezilidské vztahy a dokáže se uzavřít a nepřemýšlet nad tím (přikládám to jeho vojenské stránce). Za to Sherlock emoce teprve stále poznává, vše je pro něj nové. Sám si vydedukoval, že fyzickým kontaktem napraví svůj vztah s Johnem, ale nijak ho to neovlivní. Génius se zmýlil. Jaké štěstí pro nás 😀 A ten konec… Kdyby tam John přišel, tak už by se určitě musel přidat, jiná přijatelná možnost není 😀

    1. hanetka napsal:

      No, jak se cítí John, na to teprve dojde. Možná tak trochu už příště, ale svoje pocity a vztahy budou pánové řešit celých 19 kapitol. A potom nejspíš i celý život. 😀
      A John by se… nepřidal. Zatím ne. Proč, to Sherlockovi i nám vysvětlí sám, už brzy.

  4. helsl napsal:

    Skvělé, úžasné, fantastické! Až je mi Sherlocka líto, jak se vaří ve vlastní šťávě a nedokáže převzít kontrolu nad svým geniálním mozkem. Zároveň mu to však s trochou škodolibosti přeju, protože kdyby přiznal, že i jeho John přitahuje, mohli už být dál.
    A kdyby tam John vešel – v téhle fázi by asi na vteřinu zkameněl a pak utekl. Zbytek dne by ovšem litoval, že se nepřidal.
    Nešlo by to dřív než příští sobotu, třeba hned zejtra? Hm, asi ne, ale zkusit jsem to musela.

    1. hanetka napsal:

      Oni jsou oba natvrdlí, až to bolí, jen každý trochu jinak. A s tím vydáváním, no… hele, mám napřekládáno dopředu, zrovna jsem dodělala 12. kapitolu. Jenže – za týden mi skončí dovolená a s časem to bude na levačku. Takže se nechci dostat do situace, kdy mi dojde zásoba a vy byste pak musely čekat – takhle je to na jistotu, že každý týden ta kapitola fakt bude.
      A je to… fakt pořád lepší a lepší, i ty ouvej kapitoly si užijete, a že ještě budou. Je to prostě verity, co dodat?

  5. Miona napsal:

    Wow!
    Sherlock v tom lítá až po uši, aniž by to věděl 😀
    A ten konec… samotnou mě v průběhu toho celého napadlo, co by dělal John, kdyby opravdu, OPRAVDU, vešel do jeho pokoje a uviděl Sherlocka, jak si dělá dobře… 🙂
    Budu netrpělivě vyhlížet další sobotu 😉
    Díky, hanetko, opravdu díky ❤ (a pokračuj dál :p )

    1. hanetka napsal:

      Pokračuju, až se ze mě kouří! A bude to čím dál lepší, slibuju!

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s