Hanetka: Vzhledem k důkazům – 7. kapitola

A Sherlock v tom lítá. Natolik, že ani není schopný se cele věnovat případu. Jenže to pořád chce vyřešit pomocí logiky… 😀

Poznal někdo, z čeho to John minule citoval? ‚Všichni jsme osobnosti.‘ Bylo to z Monty Pythona, Life of Brian. 😀 Verity nám v průběhu povídky ještě pár takových hádanek předloží.

Znovu moc děkuji všem, koho příběh zaujal natolik, že tu nechají komentář.

A opět – hluboká poklona mým betám miamam, Rowaně a Kalamity Jane, která k nim teď taky přibyla. A miamam též díky za útočiště. ❤
 

7. kapitola: Mizející zloději

 

Muriel skrčila nohu v koleni, protřela si chodidlo zezadu o lýtko a znovu proklela své nové boty. Odsud se přesunula ke kritice svého rozhodnutí obout si nové boty do práce, ve které celý den stála, a z tohoto bodu už byl jen krůček najít vady na práci samotné – prodávat šperky nebylo ani vzdáleně tak úchvatné jako je nosit – a snít o tom, co všechno podnikne, jakmile příští rok odejde do penze. V tuhle chvíli ty fantazie zahrnovaly velký podíl sezení s nohama nahoře.

Profesionální úsměv jí ani na chvíli nezakolísal, ani když přešlápla na druhou nohu a zadívala se mezi zákazníky na hodiny, aby zjistila, že jí pořád ještě zbývá patnáct minut do přestávky na oběd. Ovšem za předpokladu, že se Sylvia vrátí včas, samozřejmě, což rozhodně nebylo jisté. Po téměř čtyřech dekádách, co pracovala v obchodě, byl Murielin postoj k lednovým výprodejům stoické odhodlání je přežít. Sylvia ve svých čtyřiadvaceti letech měla velmi odlišný přístup a měla bezpochyby napilno, jak prolézala s tím svým hubeným zadkem další obchodní řetězec kvůli nějaké další bederní roušce, vydávané za sukni, přestože Muriel tu zatím riskovala zánět karpálního tunelu, když každé dvě minuty strkala do pokladny plné hrsti ošoupaných bankovek.

„A váš účet, madam. Děkuji,“ zamumlala toho dne už posté. „Mohu vám to podat, pane?“

„Všichni stát!“

Když ten hlas náhle přeřval tlumený šum hovoru v obchodě, Muriel nadskočila, povolila ruku a nákup posledního zákazníka spadl na pult před ni, krabička se otevřela a obsah se vysypal. Zamračila se. Zatracení puberťáci, už tu zase vyvádějí.

„Dělejte, co se vám řekne, a nikomu se nic nestane!“

Co to pro všechno na světě je? Zákazníci, kteří jí blokovali výhled, začali uhýbat stranou a Muriel uviděla zdroj toho pozdvižení. Přímo ve vchodu stály dvě postavy, na hlavách kukly, obě ve stejných dlouhých pršipláštích, které je zakrývaly od hlavy až patě. Jeden z těch dvou držel… Byla to zbraň? Najednou se jí udělalo špatně.

„Ty!“ oslovil muž se zbraní Geoffreye, který stál u hlavního výstavního pultu a knír se mu zachvíval pobouřením. „Láduj to tam.“ Ukázal na khaki brašnu, kterou mu podal ten druhý lupič, a pak obrátil pozornost k půltuctu zákazníků. „Kdo tu není zaměstnaný, zalezte tamhle za to.“ Ukázal směrem k trochu menšímu pultu, kde byly vystavené hodinky. „Na kolena, čela na zem. A držte zobáky.“

Hodil další taškou po Karlovi, jediném dalším členu personálu, který nebyl venku na obědě. Ten spustil ruce, aby ji sebral, a v panice po ní divoce tápal.  „Hodinky do tašky. Máš minutu.“ Zločinec teď uchopil zbraň oběma rukama, zaujal ještě mnohem výhrůžnější postoj a pečlivě namířil na Karla, který měl bledé oči za silnými čočkami brýlí velké jako talíře. „A dej tam ty lepší… nebo tě střelím do zátylku.“

Murielin pohled přitáhl náhlý zvuk od druhého zloděje, ale ten jen pár vteřin zíral na svého kumpána, než se připojil ke Geoffreymu a pomáhal mu nacpat do tašky obsah hlavního pultu. Když se podívala zpátky, zbraň mířila na ni.

‚Nechala jsem zamčená kočičí dvířka,‘ napadlo ji absurdně. ‚Pan Norris se nedostane dovnitř.‘ Jak se muž blížil, pevně stiskla rty k sobě.

„Vezmu si tyhle,“ ukázal pistolí. Podívala se dolů a spatřila manžetové knoflíčky, které se právě předtím chystala namarkovat.

„Ještě jsem je neprojela pokladnou.“

Přistoupil blíž a zamrkal na ni. „Myslím, žes nepochopila, v čem je podstata loupeže, kachňátko.“

Muriel nemohla od zbraně odtrhnout oči. Přesto se ve skutečnosti na ni dívat nechtěla. Donutila se přesunout oči k jeho tváři. No… k jeho vlně. Dvě kruté šedé oči uprostřed moře černé vlny. Vypadala, že kouše.

Přelétl rychlým pohledem zbytek obchodu a zařval: „Třicet sekund!“, a pak se zase otočil k ní.

„Takže jsi tu měla dopoledne napilno?“

„Hodně napilno.“ Muriel cítila, jak jí dost nepatřičně klouže na místo ‚profesionální úsměv‘. „Lednový výprodej. Znáte to.“

„Takže myslím, že v té pokladně je spousta prachů, co?“

Úsměv se jí vytratil. „Já…“

„Otevři ji.“

Muriel sklopila pohled. Jak se dá otevřít pokladna, aniž by namarkovala prodej? Nějak to šlo, ale nemohla si vzpomenout. „Myslím, že si potřebuju sednout.“

„Otevři ji!“

Bylo to to zelené tlačítko? To stálo za pokus. Zelená pro start. Zmáčkla zelený knoflík. Nestalo se nic.

„Budu počítat do tří…“

Klávesnice se jí začala před očima rozmazávat. Jak měla najít to správné tlačítko, když byla všechna tak rozmazaná?

„Jedna…“

„Nechte ji na pokoji!“ Chudák Geoffrey, nadělají mu v obchodě takový binec, bude si na to stěžovat navěky.

„Dva…“

Mířila na ni zbraň. Nechtěla se na ni dívat, ale ta zbraň na ni nepřestávala mířit. Pevně zavřela oči.

„Tř…“

Ruka se jí zvedla.

„Nebylo to tak těžký, co?“

Muriel otevřela oči a našla toho ozbrojeného, jak nakukuje do zásuvky, která hladce vyjela ven.

„Dej ty prachy do tašky.“

Pohled jí sjel k prázdné polici pod pokladnou. Dopoledne se tu dveře opravdu netrhly. Podívala se zase na lupiče. „Tašky došly.“

Zdálo se to jako věčnost, než se jí hlaveň pistole zhoupla ke spánku.

***

„Máme tu další. Stojí o to?“

John stál s telefonem u ucha a sledoval Sherlocka, který byl vzhůru nohama na pohovce. Opravdu doslova vzhůru nohama. Nohy v pyžamových kalhotách měl natažené vzhůru a opřené o zeď, palci škrábal o toho smajlíka, zatímco hlava a ramena mu visely přes okraj sedačky dolů a výhled na ně Johnovi zakrýval konferenční stolek. Ta pozice vypadala extrémně vachrlatě, a to o sebe ještě sem tam poklepával akupunkturní jehlou.

John se odvrátil. „Jo, řekl bych, že jo.“

Zpoza něj se ozvala tlumená rána, ale John se neohlédl. Zkušenost ho naučila, že zraněná pýcha jen zřídka potřebuje lékařskou péči. „Už jsou to sakra dva týdny od toho případu s Deborah Martinovou a přes svátky byl až moc velký klid. Doslova tu leze po zdi a jde na nervy i sám sobě.“

Z telefonu se ozvalo Lestradovo uchechtnutí. „To musí být hezká změna. No, doprav jeho zadek sem do Chelsea a já se pokusím udržet Andersona mimo, než se sem dostanete.“

John si vyslechl detaily, pak zavěsil a zůstal otočený zády, dokud odfrknutí nenaznačilo, že pocuchaná peříčka jsou zase uhlazená a na místě.

„Ti tví ‚mizející zloději‘ zase udeřili.“

Sherlockův výraz se jako mávnutím proutku změnil z nabručeného v radostný.

„Skvělé!“ Ruce mu málem sevřely Johnova ramena v jednom z těch typických nadšených gest, ale pak je zase stáhl zpátky. „Budu za minutu oblečený – jsi připravený jít?“ Za řeči se už otáčel k odchodu.

„Stůj!“

Sherlock poslušně zastavil a John se k němu vydal s nataženou rukou. Pinned od Khorazir

Sherlockovi proběhl tváří podivně ostražitý výraz a o půl kroku ustoupil. „Co to děláš?“

„Drž.“

„Johne, já…“

„Můžeš zůstat v klidu?“ John ho popadl za bok, aby ho zarazil, a pak mu sáhl dozadu, pobavený jeho skoro panickou reakcí. „Bože, ty jsi poslední dobou tak vynervovaný, nevím, co to do tebe vjelo.“ Soustředil se, aby pevně uchopil svůj cíl a ostře trhl.

„Au!“

„No, rozhodně by to bylo větší ‚au‘, kdyby sis na to sedl, až by sis chtěl natáhnout ponožky!“ zvedl John akupunkturní jehlu. „Musel jsi na ni spadnout.“

Sherlock pomalu vypustil dech. Pak se zamračil. Pak odmašíroval do svého pokoje a nechal ten útočný nástroj, který se odvážil atakovat jeho pozadí, za zády.

***

Dostat se na místo činu před Andersonem Sherlocka obrovsky ukonejšilo, takže vystřelil z taxíku a nechal Johna, aby zaplatil. Než se John otočil, Sherlock už se protahoval kolem mladého policejního důstojníka do dveří a využil lehký pohrdavý úšklebek a auru hluboké oprávněnosti, aby se mu dostalo obvyklého ‚přístupu do všech oblastí‘.

Mladý muž narovnal ramena a vypadal odhodlaný chtít vidět mnohem víc, než je nechá vejít, když z hlubin klenotnictví zavolal Lestradův hlas: „On je tu se mnou, Greeningu! Pusť ho dál.“

„Jak si přejete, pane.“ Konstábl Greening ustoupil stranou a hloubavě se zadíval na Johna. John mu věnoval extrémně vojenské kývnutí a napadlo ho, jestli nějak nemá na sobě nápis ‚šukám každého, s kým mě uvidíte‘, viditelný každému kromě něj.

Sherlock poletoval kolem hlavního pultu s vystaveným zbožím jako vzteklá moucha v neviditelné láhvi. „Potřebuju vidět ten záznam,“ nařídil Lestradovi a John sledoval jeho pohled k bezpečnostní kameře nahoře v rohu místnosti. To poskakování a mávání mělo tedy nejspíš něco společného s liniemi pohledu.

„To můžeme zařídit později v Yardu. Dostaneme i záznamy z pouličního kamerového systému, ačkoliv výpovědi očitých svědků nám nabízejí obvyklý scénář.“

„A co je obvyklý scénář?“ zeptal se John, který zatím tomu případu nevěnoval takovou pozornost.

„Před budovu přijede náklaďák, právě než udeří zloději, a zablokuje úhly venkovních kamer,“ vysvětlil Lestrade. „Zůstane tam stát, dokud nejsou pryč.“

„Tak to zrovna nemizí, jestli jezdí tam a zpátky v zatraceném náklaďáku,“ podotkl John a sledoval, jak Sherlock zmizel za jedním z menších pultů.

„Ale oni nejezdí,“ opáčil Lestrade. „Alespoň si to nemyslíme. Tohle jsou přecpané londýnské ulice – řidič náklaďáku se nevyhnutelně dostává do hlasitých hádek s ostatními účastníky silničního provozu, často vystrkuje hlavu z auta a vykřikuje nadávky. Lidi to auto sledují. Kdyby do něj nastoupil někdo jiný, všimli by si toho.“

„Tak teda dozadu?“

Lestrade pokrčil rameny. „Možná, ale myslel bys, že už by to do téhle doby někdo zpozoroval. Navíc ty náklaďáky jsou vždycky kradené – tenhle se bezpochyby někde tak za hodinu, za dvě objeví – a zatím byly porušené zámky vždycky jen na kabině, nikdy ani známka po tom, že by si někdo hrál s dveřmi úložného prostoru.“

„Zajímavé,“ řekl John.

„Já ti to říkal,“ zamumlal Sherlock. Byl teď u pokladny a prohlížel si ji skrz svou lupu. „Kde je ta zraněná žena?“ podíval se na Lestrada.

John byl překvapený – byl si jistý, že četl, že tihle mizející zloději zatím za sebou nenechávali žádné oběti. Sherlock jeho pohled zachytil a kývl směrem k pokladně.

„Stříkanec od krve. Relativně malé zranění, řekl bych. Nejspíš ji praštili pistolí.“

„Muriel Hodgsonová. Je v kanceláři vedoucího obchodu,“ odpověděl Lestrade. „Ale je pěkně otřesená – nemyslím…“

Sherlock už byl pryč, zmizel jedněmi ze tří viditelných dveří. Lestrade si povzdechl. „Jak vůbec ví, kde ta kancelář je?“ optal se plačtivě Johna a vyrazil za ním. „Nebo že jde o ženu?“

John pokrčil rameny a následoval ho. „Je to Sherlock.“

Když dorazili, Muriel Hodgsonová nevypadala zvlášť otřesená. Ve skutečnosti vypadala celkem šťastná a zírala na Sherlocka, který se nad ní tyčil.

„Proč vás uhodili?“

John získal pocit, že to není poprvé, co tu otázku Sherlock položil.

Usmála se na něj. „Bože, vy jste hezký.“

Lestrade si odfrkl a John si udržel vážnou tvář jen s největším úsilím.

Sherlock vydal popuzený zvuk a mávl na čekajícího zdravotníka gestem, které mělo nejspíš znamenat ‚koukejte ji dát do pořádku!‘.

„Utrpěla šok,“ bránil se muž. „To zranění hlavy vypadá celkem povrchové, ale za pár minut ji bereme do nemocnice a nezdá se, že byste z ní do té doby dostal něco rozumnějšího.“

Sherlock se nespokojeně zamračil.

„Můžeme ji vyslechnout později,“ podotkl Lestrade. „Proč ne -?“

„Tohle je důležité,“ skočil mu do řeči Sherlock. „Nikdy předtím se nedopustili násilí, tak proč teď, proč ona? Nevypadá na nic zvláštního…“

„Sherlocku.“ John popošel dopředu a položil mu ruku na paži, ale Sherlock se mu prudce vytrhl a otočil se k Lestradovi.

„Proč to nezkusíš ty?“ navrhl příkře. „Možná jí nebude starší muž připadat tak rozptylující.“

John ho znovu popadl za paži a tentokrát se nenechal setřást. Odtáhl ho ke straně místnosti. „Koukej, co kdyby ses trochu zklidnil?“ navrhl mu tiše. „Jen proto, že moc dobře nespíš, ještě není třeba…“

„Co tím myslíš, ‚moc dobře nespím‘?“ otázal se Sherlock a ani ho nenapadlo ztlumit hlas. „Já spím dokonale dobře. Nevím, co máš na mysli.“ Zamračil se. „Jak jsi to myslel?“

John rozpačitě pokrčil rameny. „No, říkali jsme si, že máš možná noční můry.“ Rozhlédl se kolem, ale Lestrade potichu promlouval ke slečně Hodgsonové, která pořád sledovala Sherlocka, tentokrát zezadu. „OK, tohle není to pravé místo ani čas, ale jestli si chceš kdykoliv promluvit o něčem, co se stalo, zatímco jsi byl pryč – jestli tě něco trápí, víš, že můžeš…“

„Trápí? Proč by mě pro všechno na světě mělo něco trápit? Vážně, Johne, nemám ponětí, o čem to mluvíš. A kdo je to ‚my‘? Nemáte s paní Hudsonovou nic lepšího, o čem si povídat?“ Vypadal nanejvýš vyvedený z míry.

John defenzivně zvedl ruce. „Dobře, dobře, fajn. Uklidni se. To jen kvůli tomu křiku, zvlášť dneska ráno, mysleli jsme…“

„Někteří z nich by chtěli odejít, detektive inspektore,“ strčila hlavu do místnosti blond policistka, kterou John už předtím viděl, a odvedla jeho pozornost, než se stačil zeptat na ten podivný výraz v Sherlockově obličeji.

„No, to mají teda smůlu,“ prohlásil Lestrade. „Místnost pro zaměstnance,“ řekl Sherlockovi. „Šest nakupujících a dva další zaměstnanci, kteří tady v tu dobu byli, plus tři další, kteří se pak vrátili z přestávky na oběd. Posluž si.“

Sherlock vyletěl ven jako raketa a skoro se přerazil o maličkou důstojnici, která se tak tak stačila odklidit ze dveří včas.

„Hej!“ křikla za ním. „Malý neznamená neviditelný!“

Johni ji právě začal mít rád.

Lestrade si povzdechl. „Konstáble Rossová, pokuste se získat od slečny Hodgsonové výpověď, ano? Zvláště to, co vedlo k jejímu napadení.“

„Provedu, pane,“ přikývla a blýskla po nich úsměvem. Opravdu je velmi atraktivní, usoudil John. Kradmo si ji prohlédl. I hezká postava. Určitě nemělo smysl, aby vzdychal po svém šíleném spolubydlícím; bylo načase, aby se vrátil do hry. Cestou ze dveří za Lestradem jí upřímně úsměv vrátil.

Když se dostali do místnosti pro zaměstnance, kolem Sherlocka se tísnil celý dav.

„… a pak ten druhý chlápek nadával tomu se zbraní…“

„Ne, nenadával. Začal, ale pak…“

„Rozhodně řval – dalo by se říct, že nebyl nadšený z toho, že ten se zbraní tu ženu praštil…“

„Myslel jsem, že…“

„TICHO!“ rozhlédl se Sherlock se vzteklým zamračením po skupině. „Kdo byl doopravdy v tu dobu přítomen a nebyl zároveň tváří dolů na koberci?“

Dva z mužů zvedli ruce jako potrestaní předškoláčci. Sherlock ukázal na jednoho se zplihlým knírem. „Co se stalo dál?“

„Ehm… No, já… To tedy…“

„Moc pomalé.“ Přesunul ukazováček k mladšímu muži s tlustými brýlemi. „Vy, Karle…“ John si až teď všiml jmenovek. „Do toho!“ nařídil Sherlock.

Karl se rychle nadechl. „No, Geoffrey se pokusil jít k Muriel, ale ten muž na něj namířil zbraň. Nemohl… Nemohli jsme nic dělat.“ Bezradně pokrčil rameny. „Přinutili nás kleknout si za pult k ostatním.“ Rozhlédl se po ostatních, aby mu to potvrdili. „Pak utekli.“

„Viděl je někdo doopravdy opouštět obchod?“

Pár lidí si vyměnilo pohledy. Nastalo vrtění hlavami.

„Byli jsme všichni za pulty a oni nám řekli, abychom drželi hlavy dole a počítali do padesáti,“ odvážila se jedna z žen.

„Ale… já myslím… Museli přece odejít, ne?“ promluvila druhá. „Tedy, byli přece pryč, když jsme skončili s počítáním.“

Sherlock se k ní otočil. „Všichni jste skončili ve stejný okamžik?“

Trochu se pod jeho pohledem scvrkla. „No, ano.“

„Chtěli, abychom počítali nahlas,“ vysvětlil její soused. „Skončili jsme unisono.“

„Zajímavé.“ Sherlock spojil ruce do stříšky a poklepával si ukazováčkem o ústa.

„Je Muriel v pořádku?“ vykroutilo se před skupinu mladší děvče v extrémně krátké sukni.

„Měla by být v pohodě,“ ujistil ji John a věnoval jí mírně oceňující pohled.

„Och, díkybohu,“ poctila ho vděčným úsměvem. „Měla jsem to být já, u té pokladny, kdyby nesouhlasila, že si prohodíme přestávku na oběd. Cítím se strašně.“

„Jak příhodné,“ odsekl Sherlock a sjel ji shora dolů. Povytáhl na Johna obočí s jasně vepsaným ‚To jako vážně?‘ v rysech. ‚Tak mě žaluj,‘ pokrčil na něj John rameny.

„A nikdo nemá představu, proč byla slečna Hodgsonová zraněna?“ vložil se do toho Lestrade.

Další vrtění hlavami.

„Vypadal hodně vzteklý,“ vyslovil Karl. „Tak celkově, myslím. Ten muž se zbraní. Byl hodně agresivní. Ten druhý byl klidnější.“

Všichni kolem začali přikyvovat.

„Mám to, pane!“

Jak se zpoza něj ozvala konstábl Rossová, John se otočil. Mávala nad hlavou zápisníkem, který jí jen o vteřinu později kdosi vytrhl z ruky.

„Hele!“

„Nechte to být,“ řekl jí Lestrade a sledoval, jak Sherlock přelétá stránky.

Došel na konec. „Směšné.“

Podal zápisník Johnovi, který ho přistrčil k Lestradovi a pročítali si pak poznámky konstábla Rossové společně. Měla velice hezký rukopis.

„Zní to, jako že ho prostě vytočila,“ poznamenal John. „Vypjatá situace, on už byl nervózní a agresivní – stačilo málo, aby ho to nakoplo k něčemu dalšímu.“

„Souhlasím,“ řekl Lestrade. Podíval se na Sherlocka. „Vím, že to vypadá jako eskalace, když se předtím žádné násilí nedělo, ale nejsem si jistý, že je to nějak důležité.“ Pokrčil rameny. „Každý má někdy špatný den.“

Sherlock se pořád ještě mračil. „Ale proč by očividně neškodná žena dávala muži, který na ni míří zbraní, tak směšné a pobuřující odpovědi?“

Lestrade si povzdechl. „Lidské reakce a odpovědi mohou být při velkém emočním stresu atypické.“ Znělo to, jako by citoval z příručky ‚školení v citlivém přístupu‘. „Zdálo se, že jí připadáš hezký…“ Ústa se mu při tom slově zkroutila a John se kousl do rtu. „… ehm… taky zajímavé – myslím, že ani tohle by se za normálních okolností nestalo!“

Sherlock ztuhl a oči mu těkaly způsobem, který John poznával. Myšlenky byly právě tříděny a ukládány na místo. „Musíme jít.“ Sherlock položil ruku Johnovi na bedra a postrčil ho směrem ke dveřím. „Dej mi vědět, až budeš mít ty videozáznamy,“ požádal Lestrada přes rameno a popoháněl Johna ven z místnosti a dál.

„Kam to jdeme?“ Když vypadli na chodník, John už musel skoro klusat.

„Na Baker Street.“

***

Sherlock se vřítil do bytu jako tornádo a cestou odhazoval kabát, šálu i sako všude možně. Po krátkém zaváhání si rozepnul i horní knoflík na košili, a pak se vrátil k Johnovi, který pořád ještě stál u dveří a cítil se rozhodně perplex.

„Dobře. Polib mě znovu.“

Johnovi spadla brada. Sherlock se zamračil. John zamrkal.

„Prosím,“ dodal Sherlock ne zrovna prosebným tónem.

John pomalu zavrtěl hlavou a zavřel oči, ale když je otevřel, Sherlock tam pořád byl a vypadal, pokud to bylo možné, ještě netrpělivější.

„No tak, Johne. Nezdá se mi, že by to byl takový problém – už jsi to předtím udělal a nevypadalo to, že by ti to nějak vadilo.“ Přimhouřil oči. „Ani trochu.“

John se vrátil ke spadlé bradě a přidal trochu němého zírání s otevřenou pusou, aby to zdůraznil.

„Ale pro rány Boží!“ Sherlock útrpně nabral dech, což Johnovi připadalo zatraceně nemístné. „Dobře – já začnu.“ Naklonil se dopředu, přitiskl ústa k Johnovým a skoro okamžitě se zase odtáhl. Mávl rukou. „Teď ty.“

Čeho bylo moc, toho bylo příliš. John popadl Sherlocka za nadloktí a pozadu ho strkal, dokud zezadu koleny nenarazil do opěrky křesla, a pak ho na ni hrubě posadil.

„Znamenitě,“ pogratuloval mu Sherlock a zaklonil hlavu. „Pokračuj.“

„Ne, ty pokračuj. Tedy, pokračuj v mluvení – protože já nejsem hračka, Sherlocku. Zahráváš si s ohněm a budeš mi muset vysvětlit, o co ti jde, než ti to dovolím.“

Sherlock se zamračil a pohnul se, jako by chtěl vstát, ale John zachytil jeho pohled a zdálo se, že není schopen uhnout očima. John cítil, jak svaly, napjaté pod jeho prsty, povolují. Uvolnil sevření, ucouvl a založil si ruce na hrudi. „Do toho.“

Sherlock na něj pořád upřeně zíral a ve tváři měl podivný výraz. Po další chvíli se zhluboka nadechl a zdálo se, že se dává dohromady, pak se postavil a odkráčel přes pokoj.

„Vysvětlení. Dobře. Fajn.“ Došel ke krbu a otočil se. „Emocionální stres.“

John zvedl obočí.

„Lidské reakce a odpovědi mohou být při velkém emočním stresu atypické,“ ocitoval Sherlock Lestradovu dřívější poznámku.

John vyzkoušel kombinaci stažení jednoho a povytažení druhého obočí, což si schovával pro krajní situace.

„Když jsi mě před dvěma týdny políbil, bylo to pár hodin po tom, co jsi byl postřelen, a já jsem měl… starosti, že je naše partnerství nenávratně poškozené, a ty jsi vypadal, že si přeješ zemřít. Ve zkratce, zařadil bych ten večer mezi pět svých nejhorších emocionálně stresujících zkušeností.“

John si nebyl jistý, co s tím má dělat. „Ehm… promiň?“ nabídl omluvu.

Sherlock odmítavě mávl rukou. „Takže mě napadlo, že moje následná obsese specifickými aspekty té události může mít kořeny spíš v té situaci než… no… v tobě.“

Ta věta obsahovala nemálo slov, ale jenom jedno vyvstalo Johnovi před očima jako neónová reklama se striptérkou z Las Vegas z každé strany – a obě na Johna nadšeně gestikulovaly. „Obsese?“ zopakoval.

Sherlock po něm střelil popuzeným pohledem. „Jak sis toho mohl nevšimnout?“ otázal se. „Copak jsem tě nic nenaučil? Ten týden vyhýbání? To kroužení kolem stolu? To, že jsem přelomil pero napůl, když jsi mi četl přes rameno?“ Znechuceně zavrtěl hlavou. „Máš pozorovací schopnosti kebabu.“

„To mě moc nepřesvědčuje.“

Sherlock rozhodil rukama. „Vážně? Nic ti na mém chování během posledních pár týdnů nepřipadalo neobvyklé?“

John se rozhodl, že už má dost schovávání se u dveří a zamířil do kuchyně. „Celkem upřímně, Sherlocku, tvoje chování by se dalo klasifikovat jako ‚neobvyklé‘ alespoň sedmdesát procent času.“ Vzal konvici ke dřezu, začal ji napouštět a slyšel, jako ho Sherlock následuje do místnosti. „A náznaky, které na tebe křičí, k nám ostatním sotva šeptají. I když…“ zastavil kohoutek a postavil konvici zpátky na místo, „… tohle je celkem normální reakce – usoudit, že něco, kvůli čemu jsi v rozpacích, je mnohem zřetelnější a viditelnější, než to ve skutečnosti je.“

Ohlédl se. Sherlock stál ve dveřích a vypadal pobouřeně – bezpochyby kvůli použití slova ‚normální‘ v souvislosti s jeho osobou.

John pokrčil rameny. „Každopádně jsem si myslel, že máš jenom špatnou náladu, nebo že nemáš rád, že ti čtu přes rameno, nebo tak něco. Že vzhledem k tomu, jak málo respektu máš k osobnímu prostoru ostatních, jsi na ten svůj otřesně háklivý.“

Sherlock se uraženě nafoukl a John se rozhodl prozatím nechat čaj čajem, otočil se a opřel se o pult.

„I když teď, když ses o tom zmínil, přemýšlel jsem o tom už dřív,“ přiznal John. „Tehdy s tou jehlou, cos‘ měl v…“ Sklopil pohled tam, kam Sherlock automaticky spustil ruku a teď si mnul postiženou oblast. John se zamračil. „Mimochodem, obtěžuje tě to nějak? Chceš, abych se ti na to podíval?“

Sherlock si odfrkl. „A ty zpochybňuješ moje načasování!“

Johnovi to došlo. „No jo, dobře.“ Přepnul svoje lékařské já zpátky do pohotovostního režimu a přiměl se k žalostnému pousmání. „Promiň.“ Zamyslel se nad tím, co Sherlock předtím řekl. „Každopádně mě to přimělo se trochu ohlédnout. Myslel jsem, že máš možná obavy, že se tě budu pokoušet obtěžovat, nebo tak něco.“

Obtěžovat mě?“ Sherlock se na něj podivně zadíval.

John pokrčil rameny. „No vždyť víš. Pokoušet se překročit hranice kvůli tomu, co se stalo. Uvádět tě do nepříjemných a obtížných pozic.“

Sherlockovy oči se mihly ke kuchyňskému stolu a zdálo se, že trochu zeskelnatěly.

„Jsi v pořádku?“ John k němu udělal krok. „Podívej, o co vlastně jde, Sherlocku? Čeho přesně se vlastně týká ta tvoje ‚obsese‘? Protože já to vůbec nechápu. Děláš si starosti, že to chci udělat znovu? Že od tebe čekám něco víc? Protože já…“

„Pro Kristovy rány, Johne. Právě jsem tě požádal, abys to udělal znovu!“ Sherlock se s frustrovaným zvukem odvrátil a prohrábl si rukou vlasy na zátylku. „Jak můžeš být tak… tak…?“ Zlostně mávl rukou. „Tak lhostejný k tomu, co se stalo?“ Nabral posměvačný tón, který měl pravděpodobně parodovat Johnův hlas. „Jo, políbil jsem Sherlocka, no a? Nic zvláštního. Pojďme na to zapomenout a jede se dál. Zpátky k zatracenému normálu.“ Ta imitace nebyla z jeho nejlepších.

Otočil se zpátky a mračil se. „No, já na to k čertu nedokážu zapomenout a přivádí mě to k šílenství, takže jestli je tu možnost, že moje reakce byla jednou z těch jednorázových záležitostí, založených na určitých okolnostech, a nic víc, pak to potřebuji vědět, abych mohl celý ten zmatek hodit za hlavu a přestat mít tyhle směšné…“

Podíval se dolů, John automaticky sledoval jeho pohled a spadla mu brada, když si uvědomil, ke které oblasti Sherlock zjevně směřuje svoje opovržení. Když zase pohled zvedl, Sherlock měl zavřené oči a skřípal zuby.

John se instinktivně přesunul k němu. „Hej, to je v pořádku.“ Zvedl ruku a poplácal Sherlocka po rameni. „Jestli to pro tebe tolik znamená, tak fajn. Jen… uklidni se, ano? Není třeba se tak vzrušovat.“

Sherlock zasténal a protřel si rukou oči. „Vzrušovat,“ zopakoval. „Já!“ Znělo to znechuceně. „Já nejsem zvyklý se ‚vzrušovat‘.“

„Ne, a já bych se vsadil, že to je půlka problému,“ usoudil John. Povzdechl si. „Neměl jsem tě líbat, co?“ Odvrátil se a zavzpomínal, jak… celistvý se potom cítil.

„Ale ano, měl jsi,“ odporoval Sherlock.

John se k němu zase otočil.

Sherlock pokrčil rameny. „Dostal jsem tě zpátky, ne? Stálo to za to, řekl bych.“

John vydechl trochu volněji a usmál se na něj. „Tak teda dobře. No, jestli to potřebuješ, aby ses s tím vypořádal…“ Rozpřáhl ruce. „Jsem celý tvůj.“

Čekal, ale Sherlock se nepohnul. „Jsem to já, kdo souhlasil,“ pobídl ho John.

„Ehm…“ Sherlock sklopil zrak a po tvářích se mu začala rozlévat červeň. „Musíš to udělat ty.

„Aha.“ John se trochu zarazil, ale pak přikývl. „Dobře. Chápu – podmínky experimentu. Nastavit stejné parametry, to je ono.“

Sherlock pokrčil rameny, což mělo očividně naznačit souhlas, ale pořád se na něj nepodíval.

John se rozhlédl. Stůl byl skoro prázdný. Nic rozbitného, hořlavého ani podléhajícího korozi nebylo v dohledu. To by šlo. „Couvni trošku.“

Sherlock se ohlédl a pak udělal, o co byl požádán. Nesedl si na stůl úplně, jen se opřel o kraj, aby dostal jejich hlavy stejně vysoko. John se postavil před něj, zvedl ruku ke straně jeho krku a začal ho konejšivě hladit palcem. Puls pod jeho prsty byl směšně rychlý.

„Klid. Já tě nekousnu.“ Následné ‚… pokud to po mně nebudeš chtít‘ měl na jazyku, ale neřekl to. Sherlock byl už teď rudý jako rak a poslední věc, kterou John chtěl, byla přivést ho do ještě větších rozpaků.

Začal se přibližovat, ale pak zaváhal a dostalo se mu za to netrpělivého zlostného pohledu. Omluvně se zašklebil. „Promiň – tohle je jen…“ svraštil obočí, jak se snažil definovat svoje výhrady. „Mám pocit, že je to nebezpečné.“

Vypadalo to, že to slovo Sherlocka uvolnilo a vyvolalo to v něm pokřivený úsměv. „To nás nikdy dřív nezastavilo.“

„To je fakt.“ John se zhluboka nadechl. „No tak dobře. Zavři oči.“ Sherlock poslechl a John zvedl druhou ruku, vzal do dlaně Sherlockovu tvář a nepatrně si dal načas. Pak se naklonil a ta čekající ústa políbil.

Nebylo to jako posledně.

Johna prchavě napadlo, jestli by v rámci experimentu měl jednat stejně jako minule, ale ve skutečnosti se nezdálo, že by měl na vybranou, protože při prvním doteku jeho úst se Sherlock třaslavě nadechl, pak zvedl obě ruce a popadl do nich to první, co mu pod ně přišlo, což byla část opasku s přišitým poutkem a plná pěst svetru.

‚No dobře,‘ pomyslel si John. Nebyl posedlý kontrolou. Možná si v téhle oblasti nerad nechal něco diktovat, ale vůbec neměl problém trochu dávat a brát. Naklonil Sherlockovi hlavu a políbil ho znovu… a znovu, pokaždé o trochu déle, dokud se polibky neslily v jeden a on se nepřestal odtahovat, a v tu chvíli už měl Sherlock jednu paži ovinutou kolem jeho pasu a druhou pod jeho svetrem a na půl cesty vzhůru po jeho zádech. Když Sherlock žádal o polibek, očividně neměl na mysli ten druh, který by se dal předvést na veřejnosti bez rizika, že lidé buď s křikem utečou, nebo usoudí, že vypukly orgie a pokusí se přidat.

John usoudil, že technicky vzato jde jen o polibek, třebaže velmi ošmatávací, ale neměl z něj tenhle pocit. Vůbec z něj tenhle pocit neměl. Spíš jako by každý vpád Sherlockova jazyka říkal ‚Vezmi si mě‘ a každé zatnutí jeho prstů do Johnovy košile hláskovalo ‚Teď hned‘. Měl pocit, jako by se Sherlock mohl k čertu přerazit, aby získal co nejvíc informací o vnitřku jeho úst k vytvoření zmenšeného modelu, a Johnovi jeho vlastní tělo ve velmi rozhodných termínech sdělovalo, co by s tím měl dělat.

Začal si v duchu klást otázku, jestli je to rozhodnutí rozumné. Před dvěma týdny byl ‚Tím polibkem‘ – který prakticky získal v jeho mysli status ochranné známky(™)  – vzrušený, samozřejmě že byl. Popíral, že by kdokoliv políbil svolného Sherlocka Holmese a nevzrušil se tím… ale tehdy ve skutečnosti nešlo o tohle, ne jemu; což byl pravděpodobně důvod, proč se přes to dokázal přenést, aniž by přetrpěl devět kruhů pekelných. Ten Polibek ™  mu navrátil jeho přítele, a to byla jednoduše ta nejdůležitější věc v Johnově životě. Po měsících bolesti následovaných týdny pochyb se jakékoliv jiné starosti zdály být skoro absurdně irelevantní.

Ne tak teď. Vůbec ne. Nebyl to zlomený John Watson, kdo teď stál v téhle kuchyni s nesporně nádherným mužem, ovinutým kolem něj a mačkajícím spoušť každého instinktu ‚chtít/vzít/vlastnit‘, který měl… a ty instinkty se zřejmě množily, protože z nutkání otočit Sherlocka, ohnout ho přes stůl a prostě si ho vzít ho začínaly svrbět dlaně.

Nechal ruce sklouznout ze Sherlockova obličeje, odolal touze přejet mu jimi vpředu po těle, místo toho je nechal spadnout přímo k jeho bokům a pevně je sevřel. Když mu jedna Sherlockova ruka vklouzla do zátylku, John zpevnil svaly paží, mírně poklesl v kolenou a zase se narovnal, přičemž Sherlocka zvedl úplně na stůl.

„Ach Bože.“ Sherlockovi ruka sklouzla na Johnovo rameno a hlava mu spadla dozadu; a John cítil, že jeho spokojený úsměv není úplně krotký. Vkročil do prostoru, který si vytvořil, a naklonil se, aby ochutnal nepatrnou lesklou kapičku potu, která ho vábila v důlku na Sherlockově krku. Ruka, dosud roztažená na jeho zádech, se křečovitě sevřela a Sherlock vydal další z těch zvuků, který okamžitě utlumil, tak jak to opakovaně dělal posledně.

John ho káravě kousl ze strany do krku a sjel mu rukou kolem zad a mezi lopatky. „Dovol mi tě slyšet.“

Sherlock se mu v náručí zachvěl. „Johne, já…“ Jeho hluboký hlas jako by promlouval přímo k té oblasti Johnova těla, na kterou se velice snažil nemyslet. Spustil rychlou diagnostiku, ale usoudil, že to má pořád ještě pod kontrolou. Tak tak.

Prolíbal se k Sherlockovu uchu. „Chci tě slyšet.“

Sherlock zasténal.

„Dobře,“ pochválil ho John, vsál jeho lalůček do úst a pak ho zase nechal vyklouznout. „Hlasitěji.“

„Bože, Johne, já…“

„Hlasitěji.“

Sherlock se zachvěl… ale už nepotlačoval zvuky, které se z něj linuly, když si Johnova ruka pomalu razila cestu vzhůru po jeho krku do vlasů.

John koutkem oka zahlédl rozšířené oči s roztaženými zorničkami, než se zase zavřely, když Sherlockovi otočil hlavu a sebral mu poslední sten ze rtů. Uvědomoval si, že by měl velmi brzy přestat, ale nebyl schopen odolat zázraku těch úst a Sherlock ho teď líbal, jako by nikde na světě nebylo nic, co by víc potřeboval, ani kde by chtěl být.

Jeho přístupnost a schopnost reagovat stoupala Johnovi do hlavy. Ten John Watson, který s tímhle souhlasil, protože Sherlock byl vynervovaný a žádal ho o to, bojoval o nadvládu s Johnem, který instinktivně věděl, že by od tohohle muže neslyšel ‚Ne‘, a jehož plány zahrnující nejrychlejší způsob, jak ho tu svléknout, se stávaly každou chvíli méně podvědomé a nebezpečně mnohem více záměrné.

Pět sekund, rozhodl se, přistoupil o půl kroku blíž a vyvedl Sherlocka lehce z rovnováhy, takže se musel Johna oběma rukama přidržet pevněji.

Čtyři… naklonil Sherlocka ještě o kousek vzad a objal ho rukou kolem těla, aby ho podepřel.

Tři… druhou ruku přesunul k Sherlockovu krku a krouživě ho hladil.

Dva… narovnal se, když Sherlock se zalapáním po dechu pustil jeho ústa a vyklenul se k pohybům jeho ruky.

Jedna… přitáhl si Sherlocka nahoru, přinutil ho sklonit hlavu na své rameno a přidržel si ji na místě, když se Sherlock snažil odtáhnout, aby znovu vyhledal jeho rty. Na protest obdržel ostré štípnutí zuby do krku.

John ho políbil na spánek, ale nepovolil. „Musíme s tím okamžitě přestat,“ varoval ho a zhluboka dýchal.

Sherlock s ním ještě bojoval, ale naštěstí velmi nekoordinovaně, jeho ruka se snažila Johna odstrčit, ale zamotala se do Johnova svetru.

„Buď hned přestaneme… nebo si tě přímo na tom stole vezmu.“ Ta slova uhodila na jakousi strunu v Johnově paměti, a tak se mírně usmál, vzal Sherlocka za ramena a trochu ho od sebe odtáhl, aby se mohli podívat jeden druhému do očí. „A nijak zvlášť nechci, abys škemral, ale skoro určitě bych to zvládl i ‚dvakrát‘.“ Napadlo ho, že co se týče sebevědomí, musel ujít dlouhou cestu, než byl schopný takhle žertovat o Irene. Na druhou stranu, Sherlock nikdy neupřel jejím směrem nic podobného jako pohled, kterým teď momentálně mířil na Johna, takže to nebolelo.

Z Johnovy vlastní perspektivy byl ten experiment katastrofa, vyvedl ho ze stavu, ve kterém ‚klackem přátelství‘ víceméně utloukl přitažlivost k Sherlockovi k poslušnosti, k bodu, kde musel bojovat s pohledem na toho muže, aniž by si ho představoval s dlouhýma nohama ovinutýma kolem svého pasu nebo s bledou křivkou zad, chvějící se pod jeho rukama, zatímco on znovu a znovu…

John se soustředil na svůj dech a pokusil se uklidnit, což nebylo ani zdaleka jednoduché, s takovým výhledem na divoce rozšířené oči a rozcuchané vlasy před sebou. Nebylo pochyb, že Sherlock si těch posledních pár chvil – John neměl ani páru, jak dlouho to vlastně bylo – užíval, ale kdo mohl vědět, co mu běželo hlavou? Možná měl pocit, že to už teď ze sebe dostal, ať už ‚to‘ znamenalo cokoliv. Možná získal tolik informací, kolik potřeboval, a byl připraven se přes to přenést a vrátit se zpátky k předtím tolik opovrhovanému ‚normálu‘.

„No?“ optal se John, hlas hluboce chraptivý pořád ještě jasně patrným vzrušením.

„Do prdele,“ řekl Sherlock.

 


DALŠÍ

 

fanart: Pinned by khorazir

 

Reklamy

14 komentářů Přidejte váš

  1. helsl napsal:

    Sherlock jako vzteklá moucha – jeden z nejúžasnějších slovních obratů, jaké jsem kdy četla, já ho úplně vidím. A už dneska, už za pár hodin bude další kapitola! Trubte, trubači, slavnostní fanfáru na počest požehnané soboty; jen kdyby do té příští to zase nebyl celý nekonečný týden…

  2. niktoska napsal:

    Perfektné. Ako to ja stvora úbohá vydržím do soboty, tak to nechápem. Škrtám si dni v kalendári a teším sa viac ako na Vianoce, síce som mala v pláne začať to čítať až keď bude všetko vonku, ale nedalo sa vydržať 🙂

    1. hanetka napsal:

      Tak to doufám, že týden se přežít dá… Jak už jsem tu psala někde dřív, zásobu mám, ale ještě nejsem na konci překladu a nechci teď na vás vysypat všechno, co už je hotové, protože pak byste třeba musely čekat mnohem déle. Takhle je jistota, že každou sobotu a vždycky v sobotu se své porce dočkáte. 😀

  3. Eigni napsal:

    Taky jsem chvílemi (vcelku úspěšně) odolávala nutkání přeskočit k těm zajímavějším částem. 😀 Líbila se mi mimo jiné zmínka o Panu Norrisovi. ^^
    Moc se těším na další díl, díky moc za pěkný překlad. 🙂

    1. miamam napsal:

      Komentujes tady poprve, proto wordpress ceka, az to schvalim, jestli nejde o spam. To, jak jsi vytrvale pocitala pokusy pro odeslani komentu, me pobavilo 😀 – Hanetko, mas tu odhodlanou ctenarku, snazila se ti devetkrat propasirovat svuj koment! Dekujeme 😉

      1. Eigni napsal:

        Ach tak. Já už myslela, že mě ten internet prostě nemá rád. Děkuju za schválení. 😀

    2. hanetka napsal:

      Takovou vytrvalost je třeba ocenit, díky! 😀
      A přeskakovat… no, raději ne, chyběly by vám souvislosti. Ona verity nepíše zrovna PWP, přece jen to příběh má. A navíc během toho vyšetřování si Sherlock ujasní, co by mu asi jinak jakživo nedošlo – třeba že se mu nelíbí, když se kolem Johna točí hezké policejní důstojnice…

  4. Rychle potřebuju novou kapitolu! 😀
    Děkuju za další skvělou kapitolu 🙂

    1. hanetka napsal:

      Zase příští sobotu. Je to dost rychle?

      1. Budu odpočítávat dny 😀 :3

  5. Liss napsal:

    Sherlock to vystihl 😀 A jsou v tom oba. Až po… no, po uši úplně ne 😀 Rozhodně se těším na příští díl. Jen otázka: Jsou zloději a policejní vyšetřování důležití pro další děj? Protože upřímně, po konci minué kapitoly jsem ten (v podstatě nudný) začátek chtěla přeskočit 😀

    1. hanetka napsal:

      No, důležití… Jsou a nejsou. Sherlock si během řešení toho případu mnoho věcí ujasní. A bez případu by to vlastně ani žádný jiný děj nemělo, že? Navíc se ukáže, že tenhle případ má spojitost ještě i s něčím jiným, co se jich týká.
      Ale takhle dlouhá scéna, kde je třetina kapitoly jen o tom, co se odehrává bez přítomnosti našich hrdinů, je v té povídce jen tahle jediná.Sem tam ještě najdeme scénku jen s paní Hudsonovou, ale jinak tam už Sherlock s Johnem nebo alespoň jeden z nich budou pořád.

  6. Miona napsal:

    A? A co dál ? 😀
    Tedy, ne že bych nevěděla, jak by to mohlo pokračovat… to vůbec ne 😀 ale takhle to utnout! 🙂
    Ale lítají v tom oba dva 🙂
    Díky za další skvostný díl a budu se netrpělivě těšit na další 🙂
    Miona

    1. hanetka napsal:

      Co dál… no budou se v tom ještě plácat, a to oba. A dlouho, je na co se těšit. Tak zase za týden.:D

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s