Hanetka: Vzhledem k důkazům – 8. kapitola

Tak, teď už John i Sherlock vědí, na čem jsou. Nebo si to alespoň myslí. Ale co se rozhodnou s tím udělat, to je druhá věc. Musím přiznat, že jsem už poprvé při čtení a při překládání ještě mnohem víc měla pocit, že by potřebovali pořádně zatřást, aby se jim rozsvítilo.

Děkuji všem, kdo mi píšete postřehy a pochvaly, jste moje sluníčka.

A další moje stálice jsou Rowana, miamam a Kalamity Jane, které neúnavně opravují moje překlepy a zmýlené. Díky vám, dámy.

A miamam speciální dík za azyl a zveřejnění.

 

 

8. kapitola: Příležitost

 

„Nebyl to zrovna nejlepší nápad, co?“

„Vypadá to tak.“ John Sherlocka pustil z náruče a ten se vsedě napřímil, ale prozatím se rozhodl zůstat tam, kde byl. Ještě pořád neměl moc pevná kolena.

Sklonil hlavu, na vážkách mezi nutkáním utéct do svého pokoje a předstírat, že se nic nestalo… a nutkáním jít do svého pokoje a prožít to znovu. Rozhodně. A možná víckrát než jednou. Každopádně jít do svého pokoje se zdálo být jako slibná možnost.

„Jen žádnou paniku.“

Když zaslechl v Johnově hlase smích, ostře vzhlédl, ale nebyl v tom žádných posměch.

John pokrčil rameny. „Vypadáš stejně, jako se já cítím.“ O pár kroků ucouvl a vypustil dech, upřel pohled na strop, a pak zase na Sherlocka. „Fajn, potřebuju se tě na něco zeptat: Co ti právě teď dělá největší starosti?“

„Že to zničí naše přátelství.“

„Jasně,“ přikývl John. „Mně taky. Přesně tohle.“ Narovnal ramena. „Takže… to nedopustíme.“

Sherlock povytáhl obočí. „Takhle jednoduše?“

„Ano.“ John se zřejmě ještě vzpamatovával. „Rozhodně.“ Znovu kývl, ale bylo to vojenské kývnutí, ne takové to potvrzující. „Nevidím důvod, proč bychom se přes to nemohli dostat, pokud budeme jeden k druhému upřímní. Vypadá to, že jsi strávil poslední dva týdny doufáním, že na to nepřijdu?“

Sherlock přikývl a John rozpřáhl ruce doširoka.

„No – teď to vím. A víš co? Obloha se nezřítila a svět se pořád točí.“ Zaváhal a jeho autoritativní postoj zakolísal. „Tak to má být. Chci říct, že se točit..“

Sherlock zvedl oči v sloup a John na obranu zvedl ruce.

„Promiň, promiň. Prostě jsem si nebyl jistý, co přežilo tu ‚velkou astronomickou čistku‘ v roce devatenáct set něco.“

Sherlock si odfrkl, sjel ze stolu a znovu se o něj opřel.

John se zamračil. „Kde jsem to byl?“

„Očividně jsi podpíral oblohu.“

„Správně. Takže chápu to dobře, že ten dnešní experiment tě… ehm… nevyléčil?“

Sherlock uvážil svůj zvýšený srdeční tep a způsob, jak ho brněla kůže na straně natočené směrem k Johnovi. „Pochopil jsi to správně.“

„Dobře. No, na základě dohody ‚vyložit karty na stůl‘ se zdá, že jsem skončil na stejné lodi.“

Sherlock se prokousal těmi metaforami. Pak začal s pozorováním. Potlačil vzpomínky na horká a naléhavá ústa na svých vlastních a uviděl rty, pod jeho pohledem nervózně olizované. Potlačil myšlenky na to, co by s ním dokázaly udělat Johnovy ruce, a zaznamenal, že se svírají – skoro to jimi cuklo směrem k němu, a pak se křečovitě sbalily do pěstí. Pohlédl za svou vlastní touhu… a uviděl Johnovu.

„Teď už nevypadám tak lhostejně, co?“ John se žalostně usmál a Sherlock se neubránil, aby mu neodpověděl tak trochu samolibým úšklebkem.

John se uchechtl. „Upřímně, ten tvůj obličej!“ Otočil se, zapnul konvici a začal tradiční rituál ‚Angličan potřebuje uklidnit‘, kterážto činnost v poslední době probíhala dost často. „Není třeba to brát jako nějaký extra úspěch. To, jak jsi reagoval – nejspíš bys tak reagoval na kohokoliv.“

Sherlock neměl ani trochu chuť tu hypotézu testovat, ale dokonce i kdyby to byla pravda, vážně pochyboval, že by byl kdokoliv jiný schopný to udělat jemu.

Odnesl si tu myšlenku s sebou do obývacího pokoje a posadil se do svého obvyklého křesla, zatímco John harašil v kuchyni. Byl to divný pocit, nemít se na pozoru, aby se neprozradil. Ale dobrý pocit, usoudil. Jenže neměl ponětí, co si s tím počnou dál.

„Takže, musíme si promluvit o tom, jak to teď bude dál,“ vyšel John z kuchyně, podal Sherlockovi hrnek a sám si sedl do svého křesla naproti.

„Musíme?“

„Jo, musíme. Jinak zabředneme do trapných rozhovorů, kde bude všechno znít jako narážka, a dřív nebo později skončíme zase u líbání a pak u bezhlavého sexu v boční uličce.“

Sherlock měl pocit, že je trochu brzy, aby něco vylučovali.

John se zhluboka napil svého čaje a uvelebil se hlouběji v křesle. „Takže, oprav mě, jestli se pletu, ale zřejmě jsme nešťastnou náhodou nakopli tvůj sexuální pud, že ano?“

Sherlock se zašklebil, ale přikývl.

„Tak co bys s tím chtěl dělat?“ dal si John další doušek.

„Myslíš něco jiného než se umasturbovat do předčasného hrobu?“

Johnův čaj se neplánovaně vrátil na scénu.

Sherlock se na to přehnané prskání a sípání před sebou zamračil. „Vážně, Johne. Myslel jsem, že jsi říkal, že budeme upřímní. Tys to tak snad nemyslel?“ Položil hrnek na stůl a defenzivně si založil ruce na hrudi. „Jak jsem to měl vědět? Stejně je to celé tvoje vina.“ Cítil, jak se mu začíná uraženě špulit ret, ale neobtěžoval se tomu bránit.

Prskání utichlo a John odložil svůj čaj vedle křesla. „Moje vina?“

Sherlock pokrčil rameny. „No samozřejmě. Na koho jiného při tom asi myslím? Vlastně, zrovna dnes ráno jsem…“

„Dost!“

Sherlock ztuhnul, zarazila ho naléhavost Johnova… no, vážně rozkazu; pro to neexistovalo jiné slovo. Zamračil se, až se mu uprostřed spojilo obočí. Nepřijatelné. Otevřel pusu.

Nic neříkej.“ John pustil opěrku křesla, kterou dosud svíral, a zvedl ruku. „Prostě mi dej chvilku, dobře?“

Sherlock zaujatě sledoval, jak John vstává a míří do kuchyně. Ozval se zvuk tekoucí vody doprovázený mumlaným řetězcem slov, z nichž se sotva desetina dala zopakovat ve slušné společnosti – ne, že by slušná společnost byla zrovna to, čím byli obklopeni. Když se John vrátil zpátky, utíral si tvář ubrouskem a vlasy za krkem měl mokré.

„Dobře. Za tohle se omlouvám.“ Zase se posadil. „Nemáš představu, jak blízko ses dostal k tomu, abys mi musel znovu odolávat.“

Vypadalo to jako podivný slovní obrat, protože si Sherlock nedokázal vybavit, že by tehdy něco takového dělal – navíc si vůbec nebyl jistý, že by v tomto směru vyvinul nějaké úsilí i tentokrát.

John na něj upřeně hleděl. „Víš ty co? Myslím, že tohle není správný čas, abychom vedli tuhle konverzaci.“ Znovu se postavil. „Doufejme, že v tom případu brzy nastane nějaký další pokrok. Prozatím si jdu…“ odmlčel se a zdálo se, že uvažuje, jak dokončit větu, „…dát sprchu.“

Sherlock studoval jeho řeč těla. „Myslíš tím…?“

„Ano. Ano, myslím. Ano, to tím přesně myslím. Skvělá dedukce. Vynikající. Spokojený?“

Sherlock to zvážil. „Na co budeš myslet?“ optal se.

„Ach Bože.“ John si přejel rukou přes obličej, a když ji spustil dolů, výraz měl změněný. Udělal dva kroky vpřed, naklonil se k Sherlockovi, který instinktivně zaklonil hlavu, když mu John přitiskl předloktí ke křeslu a byl náhle přímo tady, ústy se mu otřel o čelist a Sherlock cítil na kůži jeho horký dech, jeho vůně mu stoupala do nosu a připomněla chuť jeho slin. Sherlock vydal neartikulovaný zvuk a John mu řekl do ucha:

„Budu myslet na to, že jsme… nepřestali.“ O chvilku později byl pryč.

Sherlock zůstal v křesle, dokud znovu nepopadl dech.

Pak utekl do svého pokoje.

***

„No, vy dva jste si ale dali načas,“ vzhlédl Lestrade od stolu, když dovnitř vešel Sherlock s Johnem a oba vypadali tak trochu… mimo. Vrátil se k urovnávání stále rostoucí hromady složek před sebou. „Začínal jsem si myslet, že už ani nestojíte o to pracovat na vyvrcholení akce.“

O chvíli později, když se nedočkal odpovědi, zvedl hlavu.

„No, to rozhodně nehrozí,“ odpověděl nakonec Sherlock a pohlédl na Johna, který tam stál a kousal se do rtu. „Už chápu, co jsi tím myslel,“ zamumlal potichounku.

John se odvrátil a pohlédl z okna. „No jo.“

Lestrade usoudil, že to nechce vědět. „Tak fajn. Pojďte za mou.“ Vedl je do vyšetřovací místnosti, kde bylo nachystané přehrávání videozáznamů z předchozí loupeže.

Všichni společně sledovali scénu, odehrávající se v obchodě, a Sherlock nespokojeně přikývl, když vyšlo najevo – přesně, jak čekal – že úhel kamery nezabírá dveře. K prvním šokovaným reakcím, těsně předtím, než se objevili ve výhledu lupiči, došlo ve 13.17, a jen o pět minut později začali lidé vykukovat zpoza pultů a nervózně se rozhlížet kolem.

John stál za Sherlockovou židlí a v jednu chvíli se naklonil dopředu, ale pak nebyl schopen říct, co ho to upoutalo.

Záznamy zvenku byly stejně nepoužitelné. Vchod do obchodu kamery zabíraly ze dvou různých úhlů a obě byly zablokovány ve 13.16 příjezdem velkého bílého náklaďáku, který na sobě neměl  kromě obvyklého nánosu londýnské špíny nic rozpoznatelného. Odjel ve 13.22 a odhalil výhled na hektickou, ale v podstatě nezměněnou scénu, plnou nakupujících, prodavačů novin, dalších nakupujících, dvou osob nesoucích transparenty s jakousi upoutávkou – jak se pak ukázalo, na nový noční klub – páru obzvláště odhodlaně vypadajících nakupujících a ženy (rozhodně jasně rozpoznatelné), která byla nastříkána sprejem na stříbrno a byla úplně nehybně usazená na vršku bedny uprostřed proudu lidí, který pospíchal kolem ní. Zběžně zahlédnout se dal v davu i bezdomovec, sedící se zády opřenými o přilehlou kancelářskou budovu, v doprovodu hafana, který by mohl soupeřit o titul ‚nejsmutněji vyhlížejícího psa‘. Lestrade měl pocit, že by byl jasný favorit, protože si zachoval svůj sklíčený výraz i navzdory zhltnuté polovině jeho snickersky.

Jak viděli, na chodníku pak vypukl chaos, když na něj začali vybíhat lidé z klenotnictví, u některých okamžitě propukla hysterie, což nevyhnutelně utvrdilo okolní lidi, že se do toho nechtějí zaplést. První policejní auto dorazilo o dvě minuty později.

„Takže…“ Lestrade se opřel v křesle dozadu a otočil se čelem k Sherlockovi. „Nějaké nápady?“

„Přirozeně,“ odpověděl svým typicky nadřazeným způsobem. „Určitě musíš mít i nějaké vlastní?“

Lestrade si povzdechl. Vypadalo to, že je čas na další napínavý díl seriálu ‚Ponižuj policajta‘. Nádhera. „No, určitě jsme zkusili všechno to, co dřív, a vynaložili jsme směšné množství úsilí, abychom vypátrali každého, kdo vyšel s něčím objemným zpoza kteréhokoliv konce toho náklaďáku za těch posledních pár minut, než odjel. Až dosud jsme chytili půl tuctu lidí, kteří překročili limit kreditky – ačkoliv se nám podařila trefa s gangem kapsářů, což je jediný důvod, proč jsme celou tu věc ještě neodpískali.“

John ukázal na scénu na chodníku, kterou Sherlock znovu vrátil k okamžiku těsně předtím, než přijel ten náklaďák. „A co ti lidi, co pracují tam okolo na ulici – ti prodavači novin, ta… ehm… stříbrná osoba – to nikdo z nich nic neviděl?“ Podíval se ještě víc zblízka, naklonil se Sherlockovi přes rameno k monitoru, který náhle zčernal.

Sherlock si odkašlal. „Špatný knoflík.“ Zmáčkl jiný a obraz se znovu ukázal.

Lestrade se na něj zvědavě zadíval, a pak odpověděl na Johnovu otázku. „Mluvili jsme s většinou z nich, ačkoliv ta stříbrná… osoba se přesunula jinam. Nikdo si ničeho zvláštního nevšiml, dokud nezačal křik – ničeho jiného, než toho hádavého řidiče náklaďáku.“

„Jo, co je s ním?“ zeptal se John, pohnul se od Sherlocka a přešel kolem stolu k Lestradovi a zadíval se teď zase jemu přes rameno, když se záznam začal přehrávat znovu.

Lestrade ukázal na monitor, kde teď bylo vidět toho člověka, jak dělá rukou z okýnka na ostatní řidiče vulgární gesta. „Kvůli té baseballové čepici takhle stažené do čela nemáme žádné záběry jeho tváře. Udělali jsme nějaké identikity podle popisu svědků z těch ostatních míst činu, ale s tou čepicí a bradkou si nemůžeme být jistí, jestli je to vůbec pokaždé tentýž chlap.“

Ozvalo se zaklepání na dveře a objevila se konstábl Greeningová. „Našli jsme ten náklaďák, pane. Opuštěný jako ty ostatní.“

„Dobře. Díky.“ Lestrade se podíval na Sherlocka a oba vstali. „Chtěl bys…?“ Zarazil se, když Sherlockovi zabzučel mobil, ten okamžitě začal číst zprávu a zároveň klikat prsty.

„Pokračuj. Na rozdíl od většiny tvých kolegů jsem dokonale schopen číst a poslouchat současně.“ Došel ke konci své textovky a vzhlédl. „Ale na druhou stranu, to, co ses chystal říct, je dost nasnadě, takže se neobtěžuj.“ Otočil se k Johnovi. „Máme něco na práci.“

„Cože?“ John vypadal dost překvapeně a Sherlock nad ním zvedl oči v sloup.

„Nepropadej marným nadějím. Chce mě vidět Wiggins.“

„Moje ‚naděje‘ jsou pod kontrolou, děkuju,“ řekl John úsečně.

Lestrade přejížděl pohledem z jednoho na druhého, a pak se už podruhé toho dne rozhodl, že nechce vědět, o co jde.

„John by mohl se mnou prohlédnout ten náklaďák, co myslíš?“ nabídl, ale John zavrtěl hlavou.

„Pochybuju, že by mu náhled kebabu na scénu připadal k něčemu dobrý.“ Znělo to popuzeně.

Sherlock přimhouřil oči. „Johna potřebuju já.“ Když se od muže po jeho boku ozval podivný zvuk, trhl sebou.

Lestrade to s tou dvojkou vzdal. „Fajn. No, vy dva si dělejte, co chcete, a já se ozvu, kdyby došlo k nějakému vývoji – předpokládám, že vás to ještě zajímá?“

„Samozřejmě.“ Sherlock už hnal Johna před sebou skrz dveře a vypadal tak trochu jako afgánský chrt, který se snaží působit dojmem border kolie.

***

Když jejich taxík odjížděl od Scotland Yardu, John zíral z okna a mírně to v něm vřelo. ‚Nepropadej marným nadějím‘, no vážně, ten drzý hajzlík. Skoro si přál, aby byli doma a on mohl demonstrovat, kdo by těm ‚nadějím‘ propadl rychleji… a zůstal by tak, dokud by John nedovolil jinak. Hlavou mu začalo běžet několik zajímavých scénářů, dokud je s povzdechem nepotlačil.

„Proč jsi přestal?“

Při těch Sherlockových slovech se ohlédl. „Co prosím?“

„Předtím. Říkal jsi, že budeš myslet na to, že jsme nepřestali, zatímco se budeš… sprchovat.“

Vážně, ta obočí se mu tam jednou takhle zaseknou, pomyslel si John zlomyslně.

„Tak proč jsi přestal?“ dokončil to Sherlock.

„Nechytám se.“

Sherlock ke svým už tak divokým pohybům obočí přidal oči zvednuté v sloup, což Johnovi připadalo dost hypnotické.

„Tvoje slova naznačila, že jsi nechtěl přestat, a při zpětném pohledu jsi vypadal, že tě ten proces… zajímá. Dokonce i tobě muselo být jasné, že bych ti nebránil, kdybys nechal věci dojít dál, takže se ptám znovu… proč jsi přestal?“

„Vážně? Ty se ptáš muže, o kterém jsme se myslím už dohodli, že je tvůj nejlepší přítel, že u tebe nevyužil příležitosti?“

Sherlock už měl nos vystrčený do vzduchu tak vysoko, že bylo s podivem, že ještě udržel oční kontakt. „Já nejsem dítě, Johne. A jak už jsem tě dříve informoval, ani nejsem úplně nezkušený. Nepotřebuju, abys se mnou zacházel jako v rukavičkách.“

John se na něj zvědavě zadíval. „Ty jsi chtěl, aby to zašlo dál?“

A oční kontakt byl najednou pryč.

„Ne tak docela. Prostě ti kladu otázku a nedokážu pochopit tvoji neochotu odpovědět.“

„Já nejsem neochotný, jen jsem si myslel, že je to očividné.“

Sherlockovi se při tom slově rozšířily nosní dírky, ale John to nevzal zpátky. Kebab, to určitě. On mu ukáže zatracený kebab.

„Nedokázat říct ‚ne‘ ve vypjatém okamžiku není totéž, jako říct ‚ano‘ otevřené příležitosti,“ vysvětlil. „Alespoň pro mě ne.“ Počkal, dokud se na něj Sherlock nepodíval. „Žádal jsi mě o polibek, dal jsem ti polibek. Byl to tedy pěkně pořádný polibek, to ano, ale technicky vzato to nic víc nebylo. Šaty sis nechal na sobě a já jsem udržel ruce mimo ně.“

Sherlockovi se panenky rozšířily tak rychle, že musel zamrkat, aby zaostřil.

John se pokusil to nevzít na vědomí. Když v tom selhal, pokusil se nepředstavovat si, jak té informace využívá. Když úplně selhal i v tomhle… otočil se tváří zase zpátky k oknu.

Po dvou minutách, mnoha hlubokých nádeších a intenzivní snaze představovat si scény z pitevny a také rebarboru, ze které měl iracionální děs, znovu promluvil.

„Podívej, já nevím, co ti běží hlavou, a vzhledem k tomu, že jsme oba muži a Angličani a že právě proto bychom spíš na místě činu najednou začali tančit Macarenu, než abychom se otevřeně vyjádřili o svých citech, dovol mi tě ujistit, že nehodlám udělat nic ani se o nic pokoušet, dokud mě o to výslovně nepožádáš, a to se soudnou myslí a nezastřeným úsudkem. A protože oba víme, že se to nestane, navrhuji, abychom se soustředili na případ, nebo na cokoliv jiného bychom se právě teď soustředit měli.“ Rozhlédl se kolem a na chvíli se zaměřil na směr jejich cesty. „Mimochodem, kam to jedeme?“

Chvíli trvalo, než Sherlock odpověděl. „Vím, že jsi slyšel o Wigginsovi v souvislosti se sítí bezdomovců, ale on sám není tak docela bezdomovec – vede útulek v Putney. Požádal jsem ho, aby zjistil původ těch zvěstí o tom, že jsem naživu, které vedly k tomu, že po tobě začal jít Moran. A protože mě chce vidět, myslím, že našel zdroj.“

***

„Nezjistil jsem, odkud to prosáklo.“ Wiggins byl vytáhlý muž na sklonku padesátky s hustou kšticí šedivých vlasů a s tím druhem plnovousu, který by mohl Johna přimět pobrukovat si po zbytek dne Gimme All Your Lovin‘ od ZZ Top. Anebo pokud by byl Sherlock obzvláště protivný, možná i po zbytek týdne.

„Omlouvám se,“ pokračoval Wiggins. „Potom, co jsem poslal ten vzkaz, mi došlo, že jsem to měl napsat jasněji.“ Ustoupil ze dveří a pokynul jim do chodby velkého starého domu, který byl očividně přizpůsobený, aby vyhovoval svému současnému využití. John uviděl místnost, úplně posetou sedacími pytli v zářivých barvách.

„Sherlocku. Rád vidím, že jsi zase sám sebou.“ Wiggins na něj kývl, a pak se otočil k Johnovi a podal mu ruku. „A doktore Watsone. Moc rád vás poznávám, pane.“ Stisk měl pevný a jeho ostré modré oči se na Johna dívaly laskavě. „Muž stojící za legendou.“

John se podíval na Sherlocka, který pokrčil rameny, a Wiggins se uchechtl. „Ale já nemyslím Sherlocka, ačkoliv poslední dobou nejspíš stojíte i za ním.“

Z Johnovy strany se ozvalo sotva patrné ‚No nekecej!‘, ale Wiggins už pokračoval.

„Mluvím o vaší vlastní legendě, člověče!“ Poplácal Johna po rameni. „Polovina děcek, co tudy projdou, na vás pěje ódy, ať už z toho či jiného důvodu. Neslyšel jsem nic než dobré… Hej!“

Vyrušil ho mladý muž, nesoucí přes chodbu náruč plnou polštářů s velikou mísou popcornu, nebezpečně balancující na vršku.

„Nenos to takhle, ty tajtrlíku!“

Johnovi zacukaly koutky, když identifikoval zdroj jednoho z Sherlockových nových slov, a kousl se do rtu, když Wiggins vykročil mladíkovi na pomoc.

Sherlock zachytil jeho pohled, trochu zahanbeně se na něj pousmál a John se na něj taky zašklebil… a najednou byli v pohodě. Byli najednou jen Sherlock a John, nejlepší přátelé, kteří se na sebe zubili bez pořádného důvodu a smáli se věcem, kterým by neměli. John se poprvé za spoustu hodin uvolnil.

„Ehm… chtěli byste zajít do kanceláře?“

John zamrkal, když se Sherlock odvrátil, a pohlédl přes něj na Wigginse, který už byl zpátky a kýval na ně. Vedl je skrz další místnost, kde nějaká dívka, potetovaná od hlavy k patě, dostávala na frak ve stolním fotbálku od staříka, který měl vycházkovou hůl pověšenou na rukojeti, normálně ovládající jeho brankáře. John se uchechtl a Wiggins sledoval jeho pohled.

„Na místě, jako je tohle, uvidíte ledacos,“ uznal, otevřel dveře v rohu a uvedl je do své kanceláře. „Ti dva jsou velcí kamarádi, ale nepoužívat svého brankáře je jeho jediný ústupek. Nikdy ji nenechá vyhrát.“

„A proč by ji měl nechat vyhrát?“ zeptal se Sherlock, když se posadili.

John a Wiggins se na sebe podívali. „Tohle je skvělé místo,“ změnil John téma. „Musíte s tím mít spoustu práce.“

„Jo, to jo,“ souhlasil Wiggins. „I když v poslední době to bylo dobré – objevili se noví dárci. Charita pro bezdomovce se zdá být v tuhle chvíli ‚in‘, kéž by to vydrželo!“

„Ano, všiml jsem si, že je tu nově vymalováno,“ podotkl Sherlock. „A taky toho nového nábytku, samozřejmě.“

„Byla to hezká změna, mít barvu, která na zdech doopravdy drží,“ souhlasil Wiggins, odemkl stůl a otevřel zásuvku. „Tak teda dobrá. Jak jsem řekl, nenašel jsem zdroj… ale mám seznam možností.“ Jak mluvil, prohrabával se papíry.

„Dva z těch, kteří o tom věděli, nakonec přiznali, že si pár dní předtím, než se ty pověsti objevily, nahoře v pokoji povídali. Jeden z nich zmínil tvoje jméno a ten druhý jim všem vynadal a připomenul jim, že to má být tajemství.“ Zvedl oči v sloup. „Přirozeně, kdyby neřekli slovo ‚tajemství‘, nikdo by tomu nejspíš nevěnoval pozornost, ale tady to máš. Tajtrlíci jsou tu kolem polovinu času.“ Vytáhl složku a položil ji na stůl.

„Právě v tu chvíli si všimli, že je otevřené okno – ačkoliv proč by někdo nechával otevřené okno uprostřed zimy je další nezodpověditelná otázka, jaké si člověk klade s hromadou děcek v baráku – jako proč nechají televizi běžet, když program, na který se dívali, skončil, nebo proč strčí prázdný obal od cereálií zpátky do kredence?“

John si začínal uvědomovat, jak moc si musí Sherlock Wigginse vážit, když ho alespoň půltuctukrát nepobídl, aby přešel k věci.

„Každopádně…“ Wiggins konečně vytáhl list papíru a John čekal, že mu ho Sherlock vytrhne z ruky. Neudělal to.

„Okno bylo přímo nad jedním venkovním místem, které mívá spoustu návštěvníků, a to za každého počasí.“ Wiggins se jízlivě zadíval na Sherlocka, který přikývl.

„Kuřácká lavička.“

„Přesně tak. Když se podívali ven, nikdo tam nebyl, ale sešli dolů, aby to zkontrolovali, a našli tohle.“ Vytáhl ze zásuvky malý pytlík a podal jim ho. „Až dodnes mi to samozřejmě neřekli, ale alespoň měli dost rozumu si to schovat.“

John se podíval do pytlíku, který obsahoval napůl vykouřenou cigaretu z – pro jeho oči – nedefinovatelného tabáku. Pravděpodobně však na něm bylo něco speciálního, protože Sherlockovi vyjelo obočí do pozice obvyklé pro ‚Och, zajímavé‘.

Wiggins mu konečně podal ten list papíru. „Tohle je seznam všech, kdo tu byli v té době zapsaní. Některé z nich znáš a někteří budou povědomí doktoru Watsonovi.“

Sherlock očima přeběhl po tuctu jmen a natočil papír, aby na něj viděl i John.

„Ale, je tohle můj Billy?“ zeptal se John. „Nikdy jsem neznal jeho příjmení.“

„Billy Morris. Ano,“ potvrdil Wiggins. „Ale to ještě neznamená, že tu byl. Ten rošťák se často zapíše a pak si to prohodí s někým, kdo přijde, když už máme plno, a nemá kam jít.“

„Takže tu mohl být někdo, kdo na tom seznamu není?“ zeptal se Sherlock.

Wiggins pokrčil rameny. „Nemělo by se to stávat, ale možné to je. Naneštěstí jsem byl ten víkend pryč – potenciální sponzoři pořádali recepci za účelem získávání fondů, potřebovali mluvčího a já jsem si vytáhl krátkou sirku. Příští víkend bude další, ale téhle kulce jsem se díkybohu vyhnul. Půjde tam sestra Anne z církevního útulku.“

Sherlock se vrátil k prohlížení jmen a mumlal si je pod nos. „Vikram, Taj, Jenna, Liam, Millie…“

„To je to děvče, co jste viděli,“ přerušil ho Wiggins. „Já jí říkám ‚Militantní Millie‘ – dokáže se s vámi hádat doslova o všechno. Je do důsledku odhodlaná hájit opačný úhel pohledu – říká, že jí to pomáhá ujasnit si vizi. Je bláznivá jako Viktorka u splavu, samozřejmě.“ Soucitně zavrtěl hlavou. „Pokud je tu ona, Geoff tu bude taky – to je ten stařík.“

Sherlock kývl. „Ano.“ Rychle přelétl zbytek seznamu. „Agata, Martin, Jude, Pilar a Craig…“ Vzhlédl. „To je ten skotský Craig?“

„Ne, tohle je jiný.“

„Dobře.“ Zvedl seznam. „No, zřejmě jsou někteří z nich pořád někde tady. Ztratili se někteří z těch ostatních z radaru od té doby, co se to stalo?“

„Myslíš, že se jich Moran mohl zbavit?“ zeptal se John.

„Nebo jim zaplatit, aby zmizeli,“ dodal Sherlock. „Někdo z toho seznamu už nemusí být bezdomovec.“

„Těžko říct,“ pokrčil rameny Wiggins. „Lidi přicházejí a odcházejí, víte? Některé z nich jsem určitě viděl, ale ty ostatní bych si musel vyhledat zpětně v záznamech. Mohl bych se taky poptat i v pár jiných útulcích.“ Natáhl ruku pro seznam, ale Sherlock ho místo toho podal Johnovi.

„Opiš to, mohl bys?“

John sáhl po svém zápisníku, ale Wiggins se postavil, odemkl kredenc za sebou a s okázalým gestem otevřel dvířka.

„Ta-dáá! Laskavost od NAPRD.“ Vytáhl papír z Johnovy ruky a strčil ho do lesklé nové kopírky.“

„NAPRD?“ podivil se Sherlock.

„‚Nadace prachatých dárců‘,“ vysvětlil Wiggins. „No, jejich oficiální název zní Nadační asociace podpory resocializace deklasovaných, ale je to v podstatě tohle. Což je dost velký krok od ‚Negace prachatých držgrešlí.“

„Zvláštní místo pro kopírku,“ podivil se John.

Wiggins se na něj rezignovaně usmál. „Jakkoliv respektuju většinu lidí, kteří tudy projdou, nemá cenu jim strkat pod nos tak jasné pokušení. Cokoliv, co není na řetězu, jde pod zámek do kredence.“

S okopírovaným seznamem bezpečně v kapse se vydali k východu.  „Takže, co to bylo s tou cigaretou v sáčku?“ zeptal se John, když míjeli Millie a Geoffa, pořád ještě v nelítostném souboji kdo s koho. „Je to nějaká zvláštní značka nebo co? Dá ti to vodítko, kdo ji vykouřil?“

„Předpokládám, že když na to přijde, budeme z ní moci dostat stopy DNA,“ kvitoval Sherlock. „Ačkoliv v tomhle stádiu to má jen malý význam, když to nemáme s čím porovnat. Ale značka nám neřekne nic. Tohle je útulek, Johne – tady kuřáci vezmou zavděk tím, co dostanou. Cokoliv, co obsahuje tabák a můžou tomu jeden konec zapálit, jim stačí.“

„Tak proč…?“

„Podívej se kolem té lavičky a nenajdeš nic, co by nebylo vykouřené až k filtru. Povaluje se tam jen tak půlka Silk Cut? Ne, někdo musel rychle odejít a muselo se to stát těsně předtím, jinak by ji sebral jiný zoufalec a dokouřil zbytek.“

Pokračovali dolů po schodech a směrem k taxíku, který se vynořil jakoby odnikud. Sherlock se po Johnovi podíval. „Někdo na té lavičce seděl a slyšel něco, co neměl, a byl to někdo, kdo přesně věděl, kam s informací, která se dá prodat, jít. Ten člověk ohrozil tvůj život a já hodlám zjistit, kdo to byl.“ Otevřel dveře taxíku a mávl na Johna, aby nastoupil první. „A pak se postarám, aby toho litoval.“

***

Později toho večera se John usadil u stolu v obývacím pokoji, aby dohnal resty na blogu. Vypadalo to, že ‚Tři x Gary/Deb‘ mají nový komentář. Klikl na link.

„Sherlocku,“ zavolal do kuchyně. „Sherlocku, nevíš, co má tohle znamenat?“

„Vážně, Johne. Tvoje úroveň psaní může být příšerná, ale myslel jsem, že čtení jsi zvládl.“

John vzhlédl. Už se ani neobtěžoval se kvůli takovým urážkám cítit dotčeně, ale obvykle se daly použít jako barometr Sherlockova emocionálního stavu. Tohle bylo o dvě čárky nad běžnou úrovní sarkasmu.

„Není to anglicky.“

„Vážně?“ Teď už se v jeho tónu ozval nepatrně větší zájem a Sherlock přišel blíž, aby se podíval na monitor. Skoro okamžitě si odfrkl, znovu ucouvl a přešel na protější stranu stolu. „Je to rusky. Jen základní sentimentální fráze. Nic vzrušujícího.“

„Ty umíš číst azbuku?“

Sherlock pokrčil rameny.

„Páni.“

„Milióny ruských dětí to zvládnou, Johne. Těžko je to výkon hodný ocenění ‚páni‘, dokonce i od někoho s tvým nespoutaným sklonem k prázdným lichotkám.“

John usoudil, že bude lepší nechat hlavu sklopenou. Pro příštích pět minut bude jeho nejlepším přítelem Google překladač.  Byl si matně vědom toho, že Sherlock nervózně bubnuje prsty a dává průchod netrpělivým pohledům, ale byl natolik po uši zabraný do sepisování odpovědi a jejího překládání do ruštiny, že si toho nevšímal. Měl pocit, že jí to dluží, vzhledem k tomu, že ta… Anja se zdála velmi laskavá – doufala, že se už úspěšně zotavil z toho postřelení, a vyjadřovala se nesmírně pochvalně o jeho psaní.

„Teď už chápu, co jsi myslel tím, že je ‚ten pohled‘ otravný,“ oznámil Sherlock úplně mimo Johnovy myšlenky.

„Hmm?“ zamumlal John, který naposledy projížděl výsledky svého úsilí v kolonce odpovědi na komentář.

„Kdysi jsi mi říkal, že mívám pohled ‚oba víme, o co tu ve skutečnosti jde‘, a že ti to leze na nervy.“

„Vážně? No, to je samozřejmě pravda.“ Pochybovačně se zadíval na svou odpověď, připravenou k odeslání. Vypadala spíš jako umělecké ztvárnění písma než opravdová slova. Co když, místo aby sdělil ‚Děkuji za Vaše přání uzdravení a jsem rád, že se Vám líbí můj blog‘, ve skutečnosti žádá o dvě rybí hlavy a mapu Dánska?

„Johne!“

Sherlock plácl rukou o stůl, John polekaně nadskočil a pak se pohledem vrátil k monitoru. ‚Komentář odeslán‘. Dřív, než ho zkontroloval. Skvělé.

„Jestli dostanu v poště rybí hlavy, budeš to ty, kdo se s nimi vypořádá.“

Sherlock se na něj upřeně zadíval. „Ty jsi něco pil?“

„Ne, ale rozhodně se k tomu dopracovávám.“ Opřel se v židli dozadu. „Co se děje?“

„Nic se neděje.“

„Tak proč se hádáme?“

„Kdo se hádá?“

John si založil ruce. „No, já určitě ne. Ale ty vypadáš, jako by ses pokoušel hádat sám i beze mě.“

Sherlock se zamračil a založil si ruce stejně jako John. „Dneska odpoledne jsi řekl, že si o tom musíme promluvit. Potom jsi řekl, že na tuhle konverzaci není vhodná chvíle. A pak jsi v tom taxíku řekl ‚A protože oba víme, že tohle se nestane,‘, jako bychom si pro všechno na světě o tom opravdu promluvili, a já jsem prostě při tom rozhovoru nebyl.“ Vypadal nanejvýš rozladěně.

John se pokoušel zadržet smích, ale to se nedalo. „Vítej v mém světě!“

Sherlock vypadal, že se mu ten zamračený výraz ve tváři usadil na celý večer. „To není totéž. Tohle nás ovlivňuje oba.“

„Stejně jako většina tvých jednostranných rozhodnutí, jak velmi dobře víš!“ Johnův smích zmizel jako mávnutím proutku. „Ale fajn, každopádně se pojďme radši vyhnout další debatě o náležitém uskladnění tvých brouků kožojedů.“

Poposedl si dopředu a protřel si zátylek. „Dobře, takže dneska odpoledne… No, myslím, že jsem prostě udělal to, co jsi viděl, a pokračoval jsem v té konverzaci jen ve své hlavě. Teda, než jsi mě vyhodil z kolejí tím svým komentářem o… sprchování…“ věnoval Sherlockovi ostrý pohled, „… o jehož předmětu se prosím už znovu nezmiňuj, jsme diskutovali o tom, kam se pohnout dál – já od bodu, kdy jsem zjistil, že ty mě umíš doopravdy rozpálit, a ty od objevu, že se vůbec rozpálit dokážeš.“

„A…no,“ souhlasil Sherlock zamyšleně.

„Ale už jsme se shodli, že nedopustíme, aby to podělalo naše přátelství, takže myslím, že jsem bral jako hotovou věc, že se zase pokusím ty potíže potlačit, třebaže to bude tentokrát mnohem tvrdší…“ odmlčel se, aby mohli oba společně zvednout oči v sloup. „A že bys mohl, já nevím, asi udělat to samé, myslím.“

Sherlock na něj upřel docela zvláštní pohled. „A ty to vidíš jako jedinou možnost?“

John pokrčil rameny. „No, neber si to nějak špatně, ale abych byl upřímný, připadá mi těžké si tě představit v romantickém vztahu. Jsem si jistý, že lidi by na tebe stáli frontu, kdybys chtěl,“ dodal rychle. „No, alespoň kdybys moc nemluvil. Nebo o nich nededukoval. Nebo…“ Odkašlal si. „To je jedno. Promiň. Každopádně, co jsem chtěl říct, je, že si nedokážu představit, že bys to chtěl.“ Zamračil se. „No, vlastně jsem neměl na mysli ‚chtěl‘. Není důvod, proč bys to neměl chtít.“¨

Pomalu pokračoval, pokoušel se srovnat si myšlenky a prohrabat se tím, co se mu v hlavě zatím zformovalo jen napůl. „Spíš si tě neumím představit, že by sis to zvolil. Usoudil jsem, že bys to vnímal jako slabost, že by ses cítil špatně… Ne. Hůř než to… že by tě to skoro zahanbovalo. Jako by to bylo něco, co bys měl spíš ovládat, než aby ses tomu poddal, víš?“ Zavrtěl hlavou. „Vůbec to nevysvětluju dobře.“

„Ne, já… Sherlock zaváhal. „Je to od tebe vlastně dost atentivní.“

„Vezmu tě v tom za slovo.“

„Znamená to vnímavé.“

„Proč k čertu nemůžeš prostě říct ‚vnímavé‘, ty neuvěřitelnej chytrolíne?“ zeptal se John zaníceně. „Mimochodem, myslím, že společně bychom došli k témuž závěru, ke kterému jsem dospěl nezávisle.“ Odstrčil židli a chystal se postavit.

„A co ty?“ Sherlock otočil hlavu a zahleděl se z okna na tmavnoucí oblohu.

„Ale já budu v pohodě. Dokážu žít, aniž bych s tebou šukal – to žít bez tebe jsem…“ zarazil se. To ťalo trochu víc do živého, než zamýšlel. John přeřadil. „Měl jsem na mysli, že sex můžu mít kdekoliv…“ odmlčel se.

„A?“

„Ach promiň – jen jsem nechával prostor pro sarkasmus. Dobře, no ano – sex, romantika, mazlení na gauči, všechny tyhle věci můžu mít, když ne přesně kdekoliv, pak určitě na řadě míst. Ale ty jsi jenom jeden jediný, Sherlocku. Řekl jsi to sám. Jediný na světě. Jestli si myslíš, že se budu pokoušet nutit tě k něčemu, z čeho by nakonec byla katastrofa, pak mě můžeš zrovna tak degradovat z ‚idiota‘ na… ehm… úroveň tajtrlíka, přímo tady a teď.“

„Katastrofa?“

„Ty víš, jak to myslím.“

„Pouč mě.“

John si povzdechl. „No, nehodíme se k sobě o moc víc než předtím, než jsme odhalili, že po sobě navzájem jedem, nebo jo?“

Čekal při slově ‚jedem‘ nakrčený nos, ale Sherlock dál držel pohled upřený z okna, jen teď vstal a přešel až k němu.

„Je legrační, že každý vždycky říká opak,“ podotkl.

„No, lidi jsou idioti, že?“ uchechtl se John. „Mimochodem, pochybuju, že by je napadl zrovna tenhle scénář.“ Zavzpomínal. „Podívej, vím, že po fyzické stránce to fungovalo…“ Odmlčel se. „Řekni mi silnější výraz než ‚neuvěřitelně‘.“

„Neskutečně.“

„Jo, takže takhle.“ Usmál se. „Fungovalo to mezi námi natolik neskutečně, jak jsi byl v pohodě s tím nechat se mnou vést, protože to pro tebe bylo relativně nové; a očividně jsme na sebe zrovna teď vyladění, takže tyhle věci, jako ta… ehm… chvilka v taxíku nás můžou nastartovat, ale postavme se k tomu čelem – tys býval ten nejpanovačnější bastard na severní polokouli.“ Zaváhal. „To je…“

„Já vím, co to je zatracená polokoule!“

„Fajn. Promiň. Každopádně jsem si jistý, že by netrvalo dlouho, než bys nabral na otáčkách a začal štěkat rozkazy nalevo, napravo i doprostřed – a to by pro mě vážně nemohlo fungovat.“

„Takže bych se ti musel… poddat?“ Sherlock měl tak tichý hlas, že ho bylo sotva slyšet.

„Bože, ne! To je přesně to, co se ti snažím vysvětlit: neměl bys dělat nic, co bys nechtěl.“ John malinko znejistěl, ale pak ta slova ze sebe dostal. „Možná se rozhodneš, že tuhle stranu mince chceš prozkoumat, a najdeš si někoho trochu víc na své úrovni.“

Sherlock se konečně otočil. „Na mé úrovni?“

„No, vždyť víš, jak to myslím.“

„Pořád tu frázi užíváš, bez ohledu na to, že v současné situaci je zřetelně neadekvátní.“

John si to přebral. „Ach tak, dobře. Promiň. Myslel jsem někoho, kdo s tebou udrží krok.“

„Myslíš na Irene.“

John se zatvářil. „Snažím se na ni nemyslet.“ Dovolil té představě, aby se v jeho mysli zformovala, a zavrtěl hlavou. „Tak ne. Ne Irene – protože jakkoliv může být okouzlující, nikdy bys jí nemohl věřit. Měl by to být někdo…“ zarazil se, zamračil, pak se zvedl na nohy, ale držel si odstup.

„Podívej, já o tomhle vážně nechci přemýšlet, protože jen před pár hodinami jsem to mohl být já, a koncept kohokoliv jiného, kdo by na tebe vztáhl ruce, mi vážně zvedá žaludek.“ Uvědomil si, že jeho vlastní ruce se sevřely do pěstí, a tak se zhluboka nadechl a při výdechu schválně narovnal prsty. „Ale…,“ přinutil se pokračovat. „Ale jestli to je to, co chceš, pak ti nebudu bránit, Sherlocku. Ani na jedinou vteřinu.“ Zavřel oči a mysl mu zaplavily vzpomínky, o kterých věděl, že s ním zůstanou na velmi, velmi dlouho. „Bůhví, že nedokážu pochopit, jak jsi to mohl tak dlouho držet tak hluboko pohřbené. Jsi tak…“ polkl, „… no, myslel bych, že potlačovat to by stálo víc energie, než si od toho pomoci, abych byl upřímný.

Každopádně, není to moje věc.“ Zvedl ruce jako na obranu a zároveň se snažil vymazat ty myšlenky ze svého mozku. „Měl by to být někdo, komu věříš, to je všecko.“

Sherlockův výraz byl nečitelný. „To je velmi úzký výběr.“

„Promiň.“ John pokrčil rameny a vydoloval ze sebe polovičatý úsměv. „Ale bylo by trochu ošemetný, kdybych je pak musel postřílet.“

Sherlock zvedl obočí. „Ty bys zastřelil každého, kdo by… co? Zlomil mi srdce? To je od tebe velmi… středověké.“

„Mám tak trochu pocit, že bych je měl postřílet hned a ty by ses už nikdy s nikým takovým nesetkal,“ prohlásil John sklesle. „Bez obav, dostanu se přes to.“

„Určitě?“

„Samozřejmě.“ John se přinutil k úsměvu, mnohem většímu navenek než uvnitř. „Alespoň to teď, když to oba dva víme, bude snazší, ne?  Nebudu tě pořád honit kolem stolu, když se mi budeš snažit vyhnout.“

Nastalo krátké ticho, během kterého oba zírali na stůl, a pak si John odkašlal. „Fajn. No, myslím, že půjdu spát.“ S nejasnou myšlenkou v hlavě napůl vykročil směrem k Sherlockovi, ale rychle vzal zpátečku. „Jasně, takže…“ Sebral svůj notebook a zamířil ke dveřím, ale než k nim došel, na chvilku se zastavil.

„Pokud tu samozřejmě není něco, co bys chtěl dodat?“ optal se. „Zatím jsem pořád mluvil jenom já. Máš něco, co bys chtěl říct?“

Sherlock na něj upíral pohled tak dlouho, že se John skoro vrátil zase do pokoje, ale docela se bál, co by se mohlo stát, kdyby to udělal. Na první pohled vypadal Sherlock stejně jako vždycky, ale přesto jako by v něm bylo něco skoro… zranitelného, co Johna zasahovalo přímo… ne. Lepší na to nemyslet. Odvrátil pohled.

„Nemyslím, ne,“ odpověděl Sherlock. „Nic se mi nezdá být přiměřené.“

„Tak tedy dobrá. No, dobrou noc.“

„Dobrou noc, Johne.“

 


DALŠÍ

11 komentářů Přidejte váš

  1. Liss napsal:

    Přijde mi, že ti dva nad vším moc přemýšlí. Líbilo se jim to co dělali? Líbilo. Tak proč v tom nepokračovat? Protože jestli si myslí, že jeden (dva) dost vášnivé polibky jejich přátelství nenaruší, tak bohužel/bohudík- už se stalo. Po tom, co si spolu prožili prostě nemůžou mít čisté platonické přátelství. Ty city, které rozbouřili už nevrátí zpátky do svých osobních Pandořiných skříněk. Musí se tomu poddat a pořádně si to užít🙂

    1. hanetka napsal:

      No to my víme, jistěže – ale oni na to musí přijít sami. A protože to napsala verityburns, tak přijdou – ale musí se k tomu propracovat skrze své obavy, strachy a nedůvěru – jak jeden k druhému, tak k sobě samým.
      Ještě to potrvá… asi tak 10 kapitol.😀

  2. helsl napsal:

    Keců mají jak Palackej a k ničemu to není. Jako by byl takový problém přiznat „přitahuješ mě a znamenáš pro mě nejvíc na světě“, vždyť je to oboustranné, co víc si lze přát?
    Jenže ta Johnova obava – pokud by opravdu nesnesl Sherlockovu dominanci i v téhle oblasti, mohl by to být docela průšvih. Ovšem chodit kolem sebe, představovat si ‚cokoliv‘ a dusit to v sobě je taky dlouhodobě neudržitelné. A přitom jsou stvořeni jeden pro druhého, každému je to jasné.
    Sama nevím, jak z téhle zapeklité situace ven, autorka nám to zřejmě osvětlí až v poslední kapitole a to je ještě celých jedenáct týdnů! Víš, že jsi skoro tak „zlá“ jako Moff?

    1. hanetka napsal:

      Tady je trochu problém, že John někdy předpokládá až trochu moc. A že ani jeden z nich se moc nehrne do vysvětlování. Navíc má Sherlock záhadnou představu, že když o věcech v duchu přemýšlí a dojde k nějakému závěru, John už dávno poznal, o co jde – což není příliš pravděpodobné a rozhodně ani možné. A pak jsou tu taky chvíle, kdy i Sherlock předpokládá něco, co nemusí být zase až tak pravda, a činí předčasné závěry. Shrnuto a podtrženo – oba dělají účet bez hostinského, a v tom je prokletí i kouzlo téhle povídky.
      A jsem zlá jako Moff? Ale to je poklona, nač ty uvozovky?:D
      Ale vážně… fakt byste chtěly zveřejnit všechny hotové kapitoly najednou a pak si hryzat nehty o to déle, až nebudu mít hotovou další? Takhle máte své jisté – a já hlavně čas a klid na dokončení. A že mě teď čekají pěkně náročné řádky, to vám povím!

      1. helsl napsal:

        Děkuju, Hanetko, že ses neurazila. Srovnání Moffových pauz dva až tři roky s Tvým týdnem bylo přece jen trochu nadsazené a bála jsem se, jestli se nenaštveš a nepodrobíš naši nedočkavost tvrdší zkoušce, abychom poznali, zač je toho loket. Naštěstí jsi milosrdnější, což jistě všichni oceňujeme.
        Máš samozřejmě pravdu, lepší vrabec v hrsti, ale ten příběh je tak strhující, že každý konec kapitoly je jako zařinčení budíku, které nám přetrhne krásný sen, ze kterého se člověku nechce probudit. I když sekáme pyskem, že ten týden je dlouho, zasloužíš vděčné poděkování za zprostředkování takového požitku, jakým překlad téhle povídky každopádně je. Jsi báječná a nepochybuju, že i ty nejnáročnější řádky bravurně zvládneš, už jsi to předvedla.

        1. hanetka napsal:

          Já nejsem urážlivá osoba – a tohle ani urážka nebyla, tak proč se čertit? A za pochvaly rozhodně díky.😀

  3. Miona napsal:

    Tak co bys s tím chtěl dělat?“ dal si John další doušek.
    „Myslíš něco jiného než se umasturbovat do předčasného hrobu?“
    Johnův čaj se neplánovaně vrátil na scénu.

    Vyprskla jsem stejně jako John… ale vážně, tyhle jejich hovory a monology mě dovádí k šílenství… Naprosto souhlasím s Rowanou, že se mi chce frustrovaně křičet a nejlíp jím přímo do tváře, nebo s nimi pořádně zatřást, aby kolečka zapadla na ta správná místa…
    Děkuji za skvělý díl, hanetko🙂 Budu se těšit na další🙂

    Miona

    1. hanetka napsal:

      Další díl je rozhodně připraven, ale možná se vám po něm bude chtít ječet ještě víc. Vlastně se obávám, že to tak se střídavými záblesky naděje na lepší příští bude až do konce povídky.😀

  4. Rowana napsal:

    Při tomhle jejich rozhovoru (nebo spíš Johnově monologu) se mi chce vždycky frustrovaně křičet.

    1. hanetka napsal:

      Těch rozhovorů a vnitřních monologů ještě bude…😛
      Ale to ty už víš, že?

      1. Rowana napsal:

        Jop. Což ovšem neznamená, že mě tím nepřivádějí k šílenství. O.o

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s