Tři nové zprávy – část druhá

dne

No jo, tohle se nedalo tutlat dlouho… Přece bych vás nenechala čekat týden.😀 Užijte si závěr, bude trochu angsty (TW/varování – zmínky o sebevražedných myšlenkách), ale pak o to sladší. :3

Tři nové zprávy – část druhá

 

John byl mrtvý.

Sherlock stál nad jeho mrtvým tělem – ne, klečel nad jeho mrtvým tělem – ne, to nebylo jasné, zdálo se, jako by se jeho pohled měnil. Vše, na čem záleželo, bylo, že John je mrtvý. Něco ho brutálně rozervalo. Jeho oči hleděly k nebi, nevidoucí. Místo hrdla zela velká díra. Krev byla všude, všude, kam se Sherlock podíval, pomalu vytékala kolem něj a tam, vedle Johnových nohou, leželo jeho srdce. Ještě bilo. Pokud Sherlock dostane Johnovo srdce zpět do jeho hrudníku, může ho zachránit. John znovu obživne. Všechno bude v pořádku.

Sherlock popadl to srdce. Hřálo, bylo měkké a zároveň tvrdé, bilo dvojitě, typický rytmus srdečního rytmu. Sherlock ho opatrně uchopil do dlaní, srdce Johna Watsona, nejvzácnější věc v celém vesmíru. Johnův hrudník byl úplně rozsápaný, jeho hrudní koš zničený, ale Sherlock byl schopný umístit to srdce dovnitř. Jenže jakmile ho uložil na místo, zmizelo, zpátky na místo, kde leželo u jeho nohou.

Nechtělo zůstat uvnitř. Znovu a znovu ho Sherlock bral, strčil jej to Johnovy hrudi, tlačil silně, silně, silně –

Sherlock se probudil se zalapáním po dechu, oči se prudce otevřely. John se nad ním nakláněl, obočí stažené obavami.

„Johne,“ vydechl Sherlock.

„Jo,“ řekl. „Jsi v –“

Sherlock se posadil, rukama vyhledal Johnův hrudník. Byl nedotčený, naprosto v pořádku, neporušený. Přitiskl své dlaně k němu, přes celý hrudník, cítil jeho srdce, jak klidně bije.

„Co to -“ začal John zmateně.

„Ššš,“ sykl Sherlock a sklouzl rukama nahoru, aby je jemně sevřel kolem Johnova hrdla. Nebylo rozsápané. Naprosto v pořádku. „Jsi v pořádku,“ vydechl Sherlock, bylo mu slabo úlevou, mdlo úlevou, spustil ruce dolů.

„Ano. Jsem v pohodě. Podívej, ať už to bylo jakékoli, byl to jen špatný sen, Sherlocku.“

Sherlock na něj zíral.

„Já nemívám…“ Zjistil, že nemůže popadnout dech, začal znovu. „Já nemívám zlé sny.“

John se trochu usmál, jemně a mile. „Máš žízeň?“ zeptal se. „Donesu ti sklenici vody.“

John vstal z postele a odešel do koupelny.

Sherlock ho chtěl zavolat zpátky, říct mu, že i když, jak to John zmínil, umírá žízní, pořád nedokázal Johna spustit z očí. Ale nezavolal ho.

Seděl nehnutě na posteli, stále se snažil popadnout dech a uklidnit svůj uhánějící tep, protože to bylo tak skutečné. Tak. Skutečné.

Neměl v úmyslu usnout. Měl v úmyslu rozhodnout se, jak by měl reagovat na Johnovu zprávu. Johnovu zprávu, kterou neměl slyšet. Co měl dělat? To měl říct, nejsem si zcela jistý, co to znamená, být do někoho zamilovaný, ale, dle toho, co vím, mám podezření, že cítím to samé k tobě? A co by se pak stalo?

Co by se mělo stát? Bylo to pro něj nepředstavitelné. A John ani nechtěl, aby to slyšel. John nechtěl, aby to věděl. Proč John nechtěl, aby to věděl? Styděl se za to? Myslel si, že si to nakonec rozmyslí?

John se objevil se sklenicí vody. Sherlock na ni zamrkal, než pochopil, na co se dívá, a automaticky po ní sáhl.

„Hele,“ řekl John jemně a udělal něco, co by od něj Sherlock nikdy nečekal – odhrnul ofinu jeho propocených vlasů z čela. „To nic, jasný? Jsi v pohodě.“

Sherlockovy oči se samy od sebe zavřely při tom, jak se ho John dotkl. Teď trochu zavrtěl hlavou a řekl: „Nešlo o mě…“

„Já jsem taky v pohodě.“ Johnův hlas zněl pevně a věcně. „Jsem naprosto v pohodě.“ Natáhl k němu své zápěstí. „Zkontroluj mi tep.“

Sherlock se díval na to nabízené zápěstí a pak zavrtěl hlavou.

„Ne,“ řekl. „Vidím, že jsi v pohodě.“ Snažil se o tom přesvědčit sám sebe, protože to bylo směšné, evidentně to byl jen sen, noční můra, a noční můry nejsou skutečné. Choval se jako idiot. Rozechvěle se napil vody.

„Je ti líp?“ zeptal se John.

„Jsem v pohodě,“ automaticky odpověděl Sherlock.

„Ah. No tak dobře.“ John zněl ironicky. John mu nikdy nevěřil, když řekl, že je v pohodě.

„O čem to bylo? Chceš o tom mluvit?“

„To se snad dělá?“ zeptal se Sherlock otupěle. Neměl s nočními můrami zkušenost.

„Jestli chceš.“

„Nechci o tom mluvit.“

„Jasně. Fajn. Chceš zkusit znovu usnout?“

Sherlock ho pozoroval. Chtěl říct: Miluješ mě ještě? Myslel jsi ten vzkaz vážně? Co s tím můžeme dělat? Co můžeme udělat pro to, abych se přestal cítit, jako že se dusím pokaždé, když ti chci něco říct?

„Vždycky je to takové?“ zeptal se místo toho. „To jen zavřeš oči a… tohle? Jak můžeš vůbec spát?“

John se usmál, smutně a suše. „Je to nutnost.“

Sherlock chtěl říct: Ach, Johne. Sherlock ho chtěl přitáhnout k sobě. Sherlock z něj chtěl stáhnout všechny noční můry, jaké kdy měl, nahradit je krásnými věcmi, které John miloval, perfektními šálky čaje a dobře odehranými zápasy rugby a ošklivými svetry. A Sherlockem.

Sherlock chtěl obsáhnout všechna zákoutí Johnovy mysli, kde číhaly noční můry. Pokud má John snít, měl by snít jen o Sherlockovi.

Musel být potichu už docela dlouho, protože John nakonec promluvil. „Je jich míň. Je jich mnohem míň. Od doby, co…“ John udělal nerozhodné gesto. Sherlock mu rozuměl. Od doby, co… Sherlock. Měl míň nočních můr od doby, co se s ním John seznámil.

Sherlock myslel na to, jak John vstává a odchází z pokoje a zhasíná. Sherlock myslel na to, jak bude ležet ve tmě bez něj. Sherlock myslel na Johnovo srdce, jak bije mimo jeho tělo, zatímco sám leží nehybný, rozsápaný před Sherlockem. Mohl by provádět nějaký experiment, hrát na housle, ale nechtěl být bez Johna. Když bude bez něj, nebude schopný ignorovat obrazy ve své hlavě, tu tekoucí krev, ty nevidoucí oči.

„Nejsem v pohodě,“ slyšel se Sherlock, jak to vyhrkl, než si to mohl promyslet.

John měl ve tváři mírný výraz. „Já vím, že ne.“

Sherlock chtěl říct: Miluješ mě. Vím, že mě miluješ. Tak to řekni, abych to taky mohl říct. Chci to říct nahlas, i kdybych to měl říct jen jednou, chci to.

„Bolelo to? Když tě střelili?“ slyšel sám sebe, jak říká. Bože, co kdyby začal dřív myslet, než otevře ústa? Byl idiot, idiot, idiot.

„Už tě někdy postřelili?“ zeptal se John. Nezdál se být tou otázkou uražený.

Sherlock zavrtěl hlavou.

„Bolelo to a nebolelo,“ odpověděl John.

„Bál ses?“

John se zhluboka nadechl a postavil se a Sherlock si pomyslel, že moc naléhal.

„Lehni si,“ řekl John a postavil Sherlockovu sklenici na stolek.

Sherlock zklamaně poslechl.

K jeho překvapení John obešel postel a natáhl se vedle něj. Sherlock zíral na něj, jak leží na jeho posteli, mezi nimi jen několik centimetrů. Sherlock ztuha polkl a pomyslel si, Tak takhle jeden cítí sexuální touhu. Takové to je. Nebyl to zrovna příjemný pocit, řekl si Sherlock, ale na tom nezáleželo, chtěl si v tom lebedit. Byl to strašný pocit, neutěšený a zoufalý a napjatý, a byla to ta nejpříjemnější věc, kterou kdy zažil.

„Byl jsem vyděšený,“ řekl John ze vzdálenosti několika centimetrů. „Vtipný, byl jsem uprostřed války a stejně mi nepřišlo, že by mě měli postřelit. Ani mě to nenapadlo. Myslím na to víc teď, když jsem v Londýně s tebou, než když jsem byl tam. Možná to byl jediný způsob, jak jsem mohl být vojákem – že jsem na to nemyslel.“

„Nechtěl si umřít,“ shrnul Sherlock.

„Ne. Tehdy ne.“

„Jel jsi do války; to tu možnost značně navýšilo. Jsi talentovaný chirurg. Nemusel jsi být vojenský lékař.“

„Nechtěl jsem umřít. Chtěl jsem pomáhat lidem. A, jak o mě říkáš, jsem nedšenec pro královnu a vlast.“

„Kdy jsi chtěl zemřít?“ zeptal se Sherlock.

„Cože?“

„Řekl jsi, že tehdy jsi umřít nechtěl. Kdy jsi chtěl zemřít?“

John byl dlouho potichu. „Než jsem tě poznal,“ přiznal nakonec.

„Pokoušel ses o to někdy?“

„Jestli jsem se pokoušel se zabít? Ne. Na to jsem moc tvrdohlavý. Vlastně si nemyslím, že jsem chtěl umřít. Myslím, že jsem prostě nechtěl žít.“

„Protože všechno bylo tak nesnesitelně nudné,“ hádal Sherlock.

„Protože jsem tě ještě nepotkal,“ dodal John.

Sherlock nad tím přemýšlel a pak řekl: „Já to zkoušel. Než jsem tě potkal.“

„Zkoušel ses zabít?“

„Ne doopravdy, ne… Kdybych chtěl uspět, tak bych uspěl. Vím, jak někoho zabít, Johne. Vážně jsem nad tím uvažoval. Způsob smrti, jaký by si člověk pro sebe vybral, kdyby mohl. Nic mě nelákalo. Myslím, že to bylo tak, jak jsi řekl. Nechtěl jsem opravdu zemřít, ale ani jsem nechtěl žít. Tak jsem…“ Sherlock si odkašlal. Tohle nikomu dřív neřekl, ne tak otevřeně, a chtěl před Johnovým nehybným pohledem zavřít oči, ale taky měl pocit, že to otevřené přijetí v Johnových očích byla jediná věc, díky níž pokračoval.

„Někdy jsem měl práci. Nějakou zajímavou. Hádanku, kterou jsem mohl vyřešit, výzvu, kterou jsem mohl překonat. Ale obvykle jsem neměl nic. Obvykle jsem… Ale měl jsem drogy. Měl jsem… Vzal sis někdy nějaké?“

„Ne ten druh, o kterém mluvíš.“

„Je to jako… Jako tančit na ostří nože. Nechtěl jsem zemřít, Johne. Chtěl jsem se jen přiblížit natolik, že bych cítil smrt vedle sebe, chladnou, jak se po mně natahuje, podívat se jí do očí… a uniknout. Tvoje setkání se smrtí tě vyděsilo, moje mě nabudilo. Bylo to to jediné, co jsem chtěl dělat, pokoušet to víc a víc a víc a víc. Jak bych jen mohl prohrát? Já? Sherlock Holmes? Prohrát? Ani smrt mě nemohla porazit.“

John byl dlouho potichu. „Proč jsi přestal?“

Sherlock nad tím uvažoval. „Myslím, že proto, že pro mě nakonec začalo být obtížnější přežít bez drog. To jsem stejně chtěl, nenudit se. Takže jsem si jednoho dne pomyslel, víš co? Každý ti říká, že jsi na těch drogách závislý, ale ty můžeš přestat kdykoli. Třeba dnes. A to byl první den, a pak přišel druhý den a to bylo spíš jako mazlit se se smrtí, tyhle dny. Ale byla to výzva. Potřeboval jsem přemýšlet, abych v ní uspěl. Nebylo to snadné a rozhodně to nebylo nudné. A myslel jsem si, že to nakonec nudné bude, a přemítal jsem, kdy se tak asi stane, ale nikdy se to nestalo. Každý zatracený den jsem měl chvíli, kdy jsem po nich prahnul.“

„Měl?“ odtušil John jemně.

„No, myslím na ně méně často, teď, když jsi tu ty,“ připustil Sherlock.

„Jsem vážně rád, že ses nezabil,“ řekl po dlouhé chvíli John zastřeným hlasem.

„Věříš v Boha?“ zeptal se John.

„Ne,“ odpověděl Sherlock. „A ty?“

„Někdy.“ John vypadal zadumaně a klidně. „Někdy vážně, vážně věřím. Měl bys spát, Sherlocku. Potřebuješ to.“

„Zůstaneš?“ Sherlock ani náhodou nehodlal zavřít oči, pokud existovala pravděpodobnost, že by John okamžitě opustil prostor, v němž by ho Sherlock mohl ochránit před jakýmkoli náhlým útokem.

„Celou noc. Jsem v pohodě, Sherlocku. Jsem naprosto v pohodě. Byla to jen noční můra.“

„A zůstaneš celou noc,“ potvrdil Sherlock.

„Zůstanu celou noc. Jdi spát, Sherlocku. Zavři oči.“

„Kdybych měl další noční můry -“

„Tak tě hned probudím. A ty uděláš to samé pro mě?“

Sherlock přikývl.

„Dohodnuto,“ řekl John a zavrtal se víc do svého polštáře. „Zavři oči, Sherlocku,“ zopakoval.

A i když chtěl Sherlock zůstat celou noc vzhůru a obdivovat Johna, chtěl mu taky vyhovět. Tak zavřel oči a úspěšně se propadl do spánku.

**

Symbolika jeho zlého snu byla tak uboze běžná. Jeho nejlepší přítel mu řekl, že ho miluje. A on, okamžitě poté, měl sen, v němž měl na starosti srdce svého nejlepšího přítele. A upřímně, byl v tom dost hrozný. To ani nebyla symbolika, to byla prostě… pravda, aspoň myslel. Sherlocka spíš štvalo, že je teď typem člověka, co má předvídatelné noční můry, a štvalo ho to víc, než že vůbec nějaké měl.

„Nemůžeš prostě přestat spát, víš to, že jo,“ řekl mu John.

Sherlock ho ignoroval. „O čem jsou tvoje noční můry?“

„O nepříjemných věcech,“ odpověděl John.

Sherlock se zamračil. „Jsou symbolické? Nebo to jsou jen střípky z tvého života?“

„Nechápu, jak to myslíš.“

„Naznačují ty věci, co se v nich dějí, něco jiného? Nebo jsi tu noc prostě opravdu snil o tom obrovském psovi?“

„Aha. Ty prostě myslíš, jestli je doutník prostě doutníkem?“

„Nevím, o čem to mluvíš,“ řekl Sherlock netrpělivě.

„Jasně že nevíš,“ povzdychl si John.

„Prostě se ptám, jestli můžou být skutečné.“

„Jistě že můžou být skutečné. To proto jsou to noční můry. Kdyby nebyly autentické, tak by jednoho tolik nerozhodily.“

Nad tím se Sherlock zamyslel. Spojil prsty do stříšky, díval se do krbu a přemýšlel nad tím.

„Myslím to vážně, Sherlocku. Musíš jít někdy spát. Prostě nemůžeš… nespat.“

„Nepotřebuju tolik spánku jako ty,“ řekl Sherlock odmítavě.

„Ano, potřebuješ. Jsi lidská bytost a potřebuješ spát.“

Sherlock sledoval oheň. Když bude oheň sledovat dost dlouho, John si povzdychne a vzdá to a půjde dělat něco jiného. Sherlock se to naučil už dávno.

„Ta noční můra o tom psovi byla opravdu o tom psovi. Snil jsem o tom, že mě napadl pes. Když sním o tom, že mě postřelí, tak mě doslova postřelí.“

Sherlock se na něj trochu překvapeně zadíval, protože ani moc nečekal, že by John odpověděl na tuhle otázku.

„O čem byla tvoje noční můra?“ zeptal se John a pozorně se na něj zadíval.

Sherlock zamrkal a znovu zazíral do ohně. Byl ticho tak dlouho, než si John povzdychl a vzdal to a šel dělat něco jiného.

**

Vzbudilo ho otevírání jeho dveří a John zamrkal proti tomu slabému světlu, které se dovnitř vlilo z chodby na siluetu ve dveřích.

„Sherlocku?“ odhadoval, protože kdo jiný by to mohl být?

Sherlock vkročil do pokoje a neodpověděl.

John si promnul oči, aby se probral. „Co je? Volal Lestrade?“

„Můžu jen…“ řekl Sherlock a najednou klečel na posteli, ruce natisklé na Johnově srdci.

John se překvapením napůl posadil. „Co -“

„Víš, jak vypadá tvoje srdce?“ zeptal se ho Sherlock. „Je tak neuvěřitelně malé a křehké. A tluče bez tebe. Je to poslední tvoje část, která umře.“

„O čem to sakra mluvíš?“ zeptal se John. Nebyl si jistý, co se to děje, ale Sherlock se chvěl, jemné záškuby otřásaly jeho tělem, ruce mu tak slabě vibrovaly proti Johnově hrudi.

„Sním o tobě,“ vyhrkl rychle Sherlock.

Na chvilku se Johnův mozek, pomalý rozespáním, chtěl zeptat: Jaké sny? Pak ho napadlo, že Sherlock nesnil, ne obvykle. Míval noční můry.

„O tom je ten zlý sen. Je to ten stejný dokola. Jsi mrtvý, jsi… Ale tvoje srdce tam leží a bije a pokud ho dostanu zpět do tvého těla, mohl bych tě zachránit, vím že ano, ale nemůžu, pokaždé, když se pokusím, tak zmizí a musím ho zase najít a tentokrát zatlačím, tolik, a tvoje srdce je v mých rukách -“

„Sherlocku,“ zarazil ho John a instinktivně položil ruku na Sherlockovu šíji, palcem hladil uklidňující kolečka za jeho uchem. „Je to zlý sen. Není to zlé znamení nebo předtucha ani nic takového. Není to skutečný život. Nestane se to. Je to jen zlý sen.“

„Já to vím.“ Shelrock zněl naštvaně. „Ale ani proto to nevypadá o nic míň skutečně. Když se vzbudím, mám zrychlený tep, víš? Jako bych prožíval to, o čem sním.“

„Proto jsou zlé sny tak brutální,“ řekl John.

Sherlock neodpověděl. Zhluboka se nadechl. Ruce už neměl položené na Johnově hrudi, vlastně jemně svíraly jeho tričko. John ho pořád hladil na krku a řekl: „To se tvoje podvědomí vážně bojí tohohle? Že mě ztratíš?“

„Samozřejmě,“ odpověděl Sehrlock, jako by to mělo být očividné. „Co by mohlo být horšího?“

John na něj zíral, aspoň na to, co matně rozeznával ve tmě. „Sherlocku,“ začal váhavě.

„Neříkej mi, abych se toho nebál. Neříkej něco tak směšného, jako že mě nikdy neopustíš. To prostě nemůžeš slíbit. Nevíš to. Zdá se mi nevyhnutelně pravděpodobné, že jednou budu stát nad tvým tělem. Tak mi neříkej, že je to jen zlý den, že se to nemůže stát, protože může, to je ten problém. S tvým srdcem v mých dlaních, můj bože, vždyť už tvoje srdce mám na dlani a jsem v tom zcela jasně strašný. Dnes večer se mi ho podařilo roztříštit, protože nevím, co dělám, nevím, jak zacházet se srdcem -“

„Shelrocku,“ přerušil ho ostře John.

Sherlock jakoby spolkl svá slova. Prakticky z něj vyzařovalo provinění.

„Ty sis poslechl moji hlasovou zprávu,“ uvědomil si John.

„Ne,“ odpověděl Sherlock opatrně.

„Ach můj bože.“ John spustil ruku z Sherlockova krku. „Nelži mi.“

„Johne, já musel. Musel jsem vědět, proč jsi tak zoufale nechtěl, abych to slyšel.“

„A?“

„A co?“

„Vyslechl jsi ji a nic jsi neudělal?“

„Co jsem měl dělat?“ John úplně slyšel, jak se při tom Sherlock mračí. „Nepředpokládalo se, že si ji vyslechnu.“

„Poslechl sis ji a pokračoval dál, jako by se nic nestalo?“

„Ne,“ odsekl Sherlock. „Poslechl jsem si ji a začal jsem mít zlé sny o tom, jak mám tvoje srdce v rukách a jak tě ztrácím.“

„Měl jsi něco říct.“

„Říct co? Co jsem měl říct? Ty jsi ten, kdo nechtěl, abych o tom věděl, kdo nechtěl říct nic. Zjevně jediný způsob, jakým mě chceš milovat, je ten, když nejsi naživu, aby sis vyslechl, jak ti říkám to samé.“

„To není fér.“

„Nechápu, co to vlastně má znamenat,“ zavrčel Sherlock.

„Řekl bys to samé?“

„Už jsem ti přece řekl, že se nejvíc bojím toho, že tě ztratím. Co víc, Johne Watsone, ode mě potřebuješ slyšet? Já tě zatraceně miluju tak moc, že mám kvůli tobě noční můry.“

Johnův dech se zadrhl někde v půli nádechu, nevydechl, protože jej zadržel. Zadržoval ho, protože se bál, že jen sní.

„Sherlocku,“ řekl.

„Co je?“ Sherlock zněl nabručeně.

„Štípni mě.“

„Proč?“

„Abych věděl, že je to skutečné.“

„Nebuď přece idiot,“ řekl Sherlock a políbil ho.

John vyjekl překvapením. Ten polibek byl neohrabaný a mokrý, ale byl upřímný a od srdce a John pod ním roztál, polibek oplácel. Chvilka vzájemného zaváhání, John vycítil, jak se oba rozhodovali, bod zlomu, kterého dosáhli.

Až do této chvíle to všechno mohli ignorovat a hodit za hlavu, kdyby to bylo třeba. A pak došlo na jazyk a Sherlock poposedl, aby svlékl svoje tričko přes hlavu a John se přetočil, překulil, přitiskl Sherlocka pod sebou, Sherlockovy ruce ho škrábaly ve vlasech, klouzaly dolů po jeho zádech. A pak už nebylo cesty zpět, to nebyla věc, kterou byste prostě mohli odmávnout, když už jste připíchli svého spolubydlícího k matraci, zatímco jste mu dávali francouzáka. John se na okamžik odtáhl, posadil se na tak dlouho, dokud neodhodil svoje tričko stranou, tak dlouho, než si matně uvědomoval, že obkročmo seděl na Sherlockových úzkých bocích a že kdyby se pohnul jen trošku –

Sherlock zalapal po dechu, zaťal prsty do Johnova pasu, vzepjal se proti tomu tření a John si myslel, že nikdy v životě neviděl něco tak úchvatného jako Sherlocka, jak je pod ním bez dechu a zoufale vzrušený.

„Tohle je šílený,“ zamumlal John, i když se Sherlock zavrtěl, aby stáhl Johnovy boxerky, i když se John sám zavrtěl, aby je shodil. „Já ani – Chci říct -“ Zasyčel a sevřel oční víčka, jak ho Sherlockova ruka objala a táhnutím pohladila.

„Jaké to je?“ zeptal se Sherlock přiškrceně.

„Zatraceně skvělý,“ ucedil John.

„Chci tě,“ řekl Sherlock. „Nikdy jsem – Ale tebe – Chci tě. Tohle. Všechno.“

„Sherlocku,“ vydechl John.

„Řekni mi -“

„Prostě, ach můj bože,“ řekl John a viděl skutečné hvězdy, sakra, a bylo mu to jedno, fakt jedno, že tohle je něco, co nikdy dřív nedělal, orgasmus takového kalibru si zasluhoval fair play. A tak se nad tím nezamýšlel ani se nepozastavil, když sklouzl ze Sherlocka a stáhl mu pyžamo, možná hruběji, než by měl, ale Sherlock jen prudce vydechl slastí, vydával ty nejskvělejší kňouravé zvuky, zatímco kolem něj John ovinul svou ruku a pak se Sherlock skoro okamžitě udělal, hlavu zvrácenou a ruce svíraly prostěradlo tak pevně, že ho celé pomačkají.

John se svalil na matraci vedle něj, poslouchal, jak jsou oba zoufale udýchaní a snažil se přijít na to, jak dlouho to vlastně trvalo. Směšně krátkou dobu na to, že to změnilo jejich životy.

„To je bordel,“ vydechl roztřeseně John.

„Myslíš?“

„Ano. U postele jsou nějaké ubrousky, podej mi jich pár.“

Sherlock se najednou začal smát. Hystericky. Nezastavitelně.

John se zvedl natolik, aby se na něj tázavě zadíval. „Co je?“

„Doslovný bordel,“ zasípal Sherlock. „Myslel jsem, že jsi mluvil o metaforickém bordelu. Ale ty jsi myslel, že jsme doslova udělali bordel.“

John si pomyslel, že je mimo, natáhl se přes něj, aby sebral ubrousky a oba je očistil, co jen to šlo. Sherlock se pořád hihňal, a jakmile John ty ubrousky odhodil stranou, natáhl se k němu a políbil ho, slíbal jeho pobavení, protože nemohl odolat, musel ochutnat, jaké to je, když je Sherlock Holmes šťastný.

„Proč jsi mi to nechtěl říct?“ zeptal se Sherlock, když bylo po polibku.

John si povzdychl a lehl si podél Sherlockova boku. „Já nevím. Možná jsem se prostě bál, že… to budeš cítit jinak. A pak… Pak by všechno bylo jiné. Ne pěkně jiné. Ale příšerně jiné. Nejsi jediný, kdo se bál toho druhého ztratit.“

„Jsem ale jediný, kdo o tom má zlé sny,“ řekl Sherlock.

„Vsadím se, že už nebudeš,“ poznamenal John.

A Sherlock neměl. Ani John ne.


 

 

14 komentářů Přidejte váš

  1. Rowana napsal:

    Úžasné rozuzlení, no vážně. Sherlocka mi je pro jeho noční můry líto, ale naštěstí tady platí, že všechno zlé je pro něco dobré. Jeho noční můry pořádně proškolily a pomohly mu uvědomit si, co/kdo je pro něj důležitý a jak moc.
    I John byl úžasný – jak si po první noční můře k Sherlockovi bez rozpaků přilehl a prostě s ním zůstal. Krása.
    Díky za překlad.

  2. Gabriela Watson napsal:

    Nemám slov… to bylo tak překrásně napsané. Bylo v tom vše, co v povídce hledám… a ten konec! Sladký. Překrásný. A vyloudilo mi to úsměv. A myslím, že usmívat se budu ještě celý další den!
    Děkuji. Sal.

    1. miamam napsal:

      Tak to je moc dobre😉 dekuju :*

  3. Makiss La Bush napsal:

    Vždycky mě dostává, co jsou autoři a autorky Johnlock povídek schopní vymyslet za úžasné příběhy a zápletky🙂

    Tahle je jedním z těch případu, kdy čtu s otevřenou pusou a fascinovaně hltám každý řádek, protože je tak nabitý emocemi, opravdovými emocemi, že nakonec skončím u toho, že jsem ji přečetla už šestkrát🙂 Proto vždy komentuji až se zpožděním, i když čtu hned se zveřejněním na tomhle blogu😀

    Ale své osobité kouzlo téhle povídce dodává hlavně tvůj úžasný um překladu, miamam🙂 Děkuji ti, že se s námi sdílíš svůj překladatelský talent a umožňuješ nám tak prožívat ty příběhy s tebou. A i když jsme schopny přečíst si originál, myslím, že mluvím i za ostatní, že v češtině a v tvém podání překladu se člověk ponoří tak hladce a tak naplno do čtení jako John do peřin vedle Sherlocka🙂

    1. miamam napsal:

      … Nemam tuseni, jak zapsat pismeny ten zvuk, co jsem vydala pri cteno tveho komentu…😀 neco jako aww, ale ani to moc nesedi – proste: dekuju! Tvoje pismenka me strasne moc zahrala. ^_^ tomu rikam komentova kaloricka bomba, kdyby to slo, hned se do neceho pustim.🙂 dekuju❤

  4. Mattychi napsal:

    Začátek mi zcela nenápadně připomíná Hannibala od NBC, pěkná krvárna😀 Ale dopadlo to dobře🙂

    1. miamam napsal:

      Aaa, ty jsi porad mezi nami?? Myslela jsem, ze uz se tve zajmy presunuly jinam…🙂 Nj, je to trosku hannibalovske, i kdyz na Willovy sny to teda jeste nema.😉

      1. Mattychi napsal:

        Samozřejmě. Ty o mě normálně pochybuješ :’o Minimálně do konce seriálu zůstanu, neboj😀

  5. hanetka napsal:

    Někdy je metoda dedukční fakt na škodu. Zvláště, když si Sherlock vydedukuje špatné závěry – u citů holt žádné dedukce zas až tak neplatí.
    Noční můry jsou děsná věc – ale v tomhle případě zaplaťpánbůh za ně! Jinak by ten komunikační blok trval do skonání.
    A zaplaťpánbůh i miamam, že si pořád ještě udělá chvilku na překládání. Samo, že jsem tu povídku dočetla anglicky – to nešlo vydržet – ale česky čtu pořád ještě radši.❤

    1. miamam napsal:

      😀 tak to me tesi, ze i presto, ze sis to docetla anglicky, jsi sla cist jeste sem… Diky🙂

  6. helsl napsal:

    Ne že bych dala na sny, ale tentokrát to bylo vysloveně na prospěch věci, jinak by to snad Sherlockovi doteď nedošlo a ještě pořád by přemýšlel, jak se k té nové informaci postavit. Ovšem ta forma prozření byla hodně brutální, až mi ho bylo líto. Naštěstí konec dobrý – všechno dobré. I já se připojuji k Sářinu poděkování, i přes tu chvíli strachu to bylo super.
    A pozítří zase nastoupí Hanetka, zjevně se tu začíná blýskat na lepší časy. Vypadá to, že ty čtyři měsíce do čtvrté série přece jen půjde přečkat.

    1. miamam napsal:

      Blyskani nebudu radeji slibovat, proste se to tak pekne seslo, a kdyz mam neco dokoncene, tak to nedokazu dlouho dusit…😛 Ale je fakt, ze pristi tyden se tu zas objevi neco „navic“.:)

  7. Děkuju za nádherné zpříjemnění prvního školního dne ♥
    Krásná povídka.

    1. miamam napsal:

      🙂 Rado se stalo.

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s