Hanetka: Vzhledem k důkazům – 9. kapitola

Opravdu vás nechci mučit, vážně ne. (Jestli to měla v úmyslu verityburns, to si nejsem úplně jistá, ale určitě to dokázala napsat tak, že čtenář trpí frustrací z nevyřešeného a nevyřčeného.) Ale ruku na srdce – tohle je přesně to, co na jejích povídkách miluju. Protože kdyby si všecko vyříkali hned, o čem by pak byl zbytek povídky? A byl by vůbec nějaký?

Takže si díky autorce můžeme užívat přesvědčení, že Sherlock i John jsou nejhorší případy natvrdlosti, jaké se pravděpodobně v literárním prostředí najdou. A dnes nás čeká další dávka(rozhodně ne poslední) rozmýšlení, váhání, rozhodování, odmítání a přijímání. Z obou stran.

Zkusila jsem si sesumírovat kouzelnou formulku poděkování, protože psát dokola totéž je nudné, i když to myslím pokaždé zcela upřímně. A tak:

Díky vám, díky vám, vážené dámy,

každé z vás, která své mínění dá mi.

Otvírám komentů kouzelné zrcadlo,

dychtivě čtu, co kterou z vás napadlo.

Za každé slovíčko tisíckrát děkuju –

dobíjí baterky, tím víc pak kvaltuju.

Hlubokou poklonu skládám též betám svým

největší miamam, že tu s ní býti smím.❤

 

 

9. kapitola: Černý motýlek

 

„Já nechci.“

Sherlock upíral pohled na neústupně ztuhlá Johnova ramena, umíněný výraz a svárlivý úhel čelisti a musel si připomínat, že má být podrážděný. Nebo alespoň vypadat podrážděný. To by snad mohl zvládnout?

„Je to buď smoking, nebo kněžský kolárek. Už jsme tuhle diskuzi vedli.“ Položil dlaň Johnovi na bedra a postrčil ho směrem ke krejčovství. John se vzepřel na patách. Sherlock sundal ruku, než udělá něco nevhodného.

„To nebyla diskuze.“

„Byl jsi v tu dobu v bytě a vzhůru. To byly tvoje dvě podmínky.“

„Byl jsem ve vaně!“

„Tvoje osobní hygiena je tvoje záležitost.“ Sherlock zaujal znuděný postoj a snažil se nepředstavovat si Johna ve vaně. Jeho úsilí se nesetkalo s žádným postřehnutelným úspěchem.

„Jestli určitě musíme jít na tu benefiční událost…“

„Musíme.“

„… tak proč si nemůžu vzít svůj oblek? Jestli je dost nóbl k soudu, nevidím důvod, proč…“

„Je to benefice ve prospěch bezdomovců, Johne. Ve skutečnosti se nepředpokládá, že by se jí bezdomovci zúčastnili.“

John se na něj pobouřeně zamračil. „Můj oblek není tak špatný!“

Sherlock zatoužil vzít ho domů a nechat ho si tu frustraci vybít. Raději tu myšlenku potlačil. „Dnes večer bude mít řeč sestra Anna z lambethského útulku – pokud bys dal přednost možnosti vydávat se za vikáře, můžeš jít místo toho s ní.“

„Nebudu se převlíkat za zatracenýho vikáře!“

Sherlock se na něj jen díval. Pět… čtyři… tři… dva…

„Fajn.“ Na Johnově kapitulaci bylo něco konejšivě nevyhnutelného. „Půjdu a koupím si ‚vhodný‘ smoking – oblek – to je fuk.“ Zvedl prst a ukázal jím na Sherlocka. „Ale ty se mnou nejdeš. Nepotřebuju se cítit zase jako…“ chvíli nevěděl, jak dál, „… to, co si všichni myslí, že jsem, když jsi se mnou, poflakuješ se kolem a chováš se ke mně, jako bych byl tvůj osobní panáček Ken.“

„Co je to panáček Ken?“

„To je jedno. Jdu tam sám.“

„Velmi dobře,“ souhlasil Sherlock tónem někoho, kdo právě udělal obrovský ústupek.

John přimhouřil oči. „Tys tam stejně nechtěl jít, nebo jo?“

Příšerné. Třebaže byl v jistých oblastech pořád ještě žalostně tupý, stával se John neoddiskutovatelně čím dál lepší v tom, jak ho prokouknout.

„Mám něco na práci.“ Něco, co nezahrnuje sedět si na rukou, aby se udržel pod kontrolou, zatímco se bude John kolem promenovat napůl svlečený.

„A co to je?“

Sherlock se uchýlil k neproniknutelnosti.

John se na něj zamračil neskutečně přitažlivým způsobem. „Fajn.“ Otočil se ke dveřím obchodu a narovnal ramena. „Tak se uvidíme později.“ Udělal dva kroky, pak zaváhal, ale neotočil se. „Co bych si měl…?“

„Čekají tě.“

Když se ohlédl, Johnův pohled se snažil vyjádřit úlevu a podráždění zároveň, což bylo poměrně zábavné.

„Zrovna tak si nemusíš dělat starosti s placením. Připíšou to na účet.“

To Johna přimělo se otočit úplně. „Komu?“

Sherlock zacukal obočím.

John si povzdechl. „Ví o tom?“

„Je to méně, než utratí měsíčně za koblihy.“

„To není.“

Sherlock zjistil, že se mu zvedají koutky, a přinutil se zatvářit vážně. „Dobře – jestli si toho všimne, vezmu jeden z jeho nudných případů. Spokojený?“

John se na něj usmál a Sherlock spěšně ustoupil o krok vzad. Bože, bylo to čím dál horší, ne lepší. S krátkým pokývnutím se otočil a odkráčel pryč.

***

Skončil v parku. Na lavičce. Byly tam dokonce i kachny. Až tak daleko to dospělo.

Natáhl si nohy a překřížil je v kotnících, zabořil bradu do tepla své nové šály – o něco tmavší modré, než byla ta, kterou vyhodil po té poznámce ‚tvůj kabát byl rubáš‘. Byla měkoučká. John uměl vybírat dobře.

John. J.O.H.N. Směšně obyčejné jméno. Během doby, co byl Sherlock pryč, to vypadalo, že každý druhý člověk, kterého potkal, se jmenuje ‚John‘. Armáda nepravých Johnů, všichni se mu vysmívali, kamkoliv se vrtnul, a každý den jeho nepřítomnosti snižoval pravděpodobnost, že mu ten jediný pravý John kdy odpustí… dokud se nezdálo, že se snaží o záchranu něčeho, co už se mu podařilo zničit.

Ale ani to ho nezastavilo. Spíš by si sám spálil vlastní srdce, než aby to nechal udělat Moriartyho; než aby to nechal udělat kohokoliv jiného. Jestliže opravdu nakonec nějaké srdce má, (a zdálo se, že to je tenhle případ), pak je jeho a nenechá se jím ovládat. Nenechá.

Sherlock zvedl hlavu, to čerstvé odhodlání ho potěšilo na celou vteřinu, kdy se mu podařilo nebrat na vědomí svůj aktuální problém. Byla to krásná vteřina, ale netrvala o nic déle, než by vteřina trvat měla. Strčil si ruce do kapes.

Sex. S.E.X. Cosi, co v jeho životě absolutně nemělo místo a nikdy ho to ani moc nezajímalo – dokud to místo nezaujalo; dokud ho to zajímat nezačalo. Vlastně ho ani příliš nechápal. Ó ano, rozuměl jeho mechanice a jeho rozličným funkcím ve společnosti, ale nechápal… jak to bylo, to, co říkal John? ‚Nestrávil jsem hodiny psychoanalýzou své sexuality.‘ No, Sherlock strávil přemýšlením o té své sotva pár minut – jednoduše ji nebral v úvahu. Sex byl svým způsobem dost příjemný, ale určitě nebyl nepostradatelný, nebylo to něco, co by muselo být zařazeno do stejné kategorie jako jídlo a spánek, jako faktor, se kterým musel počítat. Nezbytný rušivý element. A nikdo v jeho nepopiratelně omezených zkušenostech mu neposkytl ani tu nejnepatrnější příčinu, aby svoje závěry zpochybnil. Až dosud. Dokud ho John… nevykolejil.

Sherlock si na lavičce poposedl. Bylo v zásadě nelogické být pořád schopen cítit místa, kde mu Johnovy ruce svíraly boky, když ho zvedl na stůl. Absurdní. Dokonce se prohlédl pod forenzní svítilnou, pro případ, že by měl modřiny, neviditelné pouhým okem, ale nebylo tam absolutně nic. Ani jediná stopa důkazu, která by ukázala, kde byly Johnovy prsty – vyjma faktu, že je pořád cítil, pořád je mohl na své kůži obkreslit s dokonalou přesností. To muselo něco znamenat.

Sherlock nevěděl, co to znamená. Zakabonil se na procházející kachnu, která se okamžitě usadila a mračila se na něj na oplátku. Báječné. Sherlock odvrátil pohled. Kachna – Holmes 1:0. Povzdechl si. To klesl tak nízko, že nedokázal vyhrát bitvu pohledů ani s vodním ptákem?

To nebylo ani trochu dobré. John se možná pletl, když si myslel, že se k sobě nehodí, protože v Sherlockovi rostla jistota, že jsou až děsivě kompatibilní, ale předpoklad, že romantický vztah je ta poslední věc, kterou by si zvolil, byl úplně správný. ‚Sex, romantika a mazlení na gauči‘… to byla specifika, o nichž se John zmínil. Znělo to hrozně. Absolutně příšerně. Otřesně. Hodil po tom slabém nesouhlasném hlásku vzadu v hlavě ještě pár synonymy, a on utichl. Prozatím.

Znovu si povzdechl, rozhlédl se kolem a zjistil, že se k té zlovolné kachně teď připojila další, která zaujala takový postoj, který vzbuzoval silný dojem, že kdyby měla ruce, teď by je měla opřené v bok. Mračila se na tu první kachnu, která se ještě pořád mračila na něj. Kachna číslo jedna jí neuhnula. S nepochybně roztrpčeným kváknutím sebou kachna číslo dvě plácla na trávník. První kachna se posouvala a posouvala, dokud se k sobě netiskly křídlo na křídlo. Teď se na něj mračily obě. Sherlock se zamyslel nad možností, že začíná ze sexuální frustrace přicházet o rozum.

Podíval se na hodinky, pak se vyškrábal na nohy a rozhodl se vzít to oklikou zpátky, aby vyzvedl Johna. Cokoliv bylo lepší, než tu sedět a personifikovat divoce žijící zvěř. Ono se to časem zlepší. Musí… nebo bude riskovat opakované zátěžové zranění – a to minimálně na ruce, ve které drží smyčec. Neakceptovatelné.

***

„Tak ještě jednou, proč že tam jdeme?“

Sherlock ustoupil stranou, aby před sebou do bytu pustil Johna, který měl oblekový pytel s novým ohozem přehozený přes ruku a coural ho po podlaze. Sherlock mu ho sebral a pověsil ho na dveře.

„Protože bychom si to mohli užít?“ navrhl.

John se po něm pochybovačně podíval. „Užít,“ zopakoval. „Ty myslíš jako…? Ne.“ Zavrtěl hlavou. „Ty nemyslíš… Co jsi tím myslel?“

Mohl by John chtít jít s ním na rande? Pokud pochopil Sherlockův totální nedostatek zájmu o kohokoliv jiného, než je on, mohlo by to být něco, co by John chtěl? Randit? Chodí lidé vůbec na rande, když už spolu ve skutečnosti bydlí? Jaký by to mělo význam? A jaký má význam o tom vůbec přemýšlet, když už se rozhodl – opakovaně – že to nechce… že nic z toho nechce?

John se nakonec vzdal čekání na odpověď.

„Fajn. Možná mi to jednou řekneš, bezpochyby poté, co mě zrovna praští do nosu někdo, o kom nebudu vědět, že bych se po něm měl dívat.“ Podíval se na hodinky. „Dobře, no tak já jdu napřed do koupelny.“

Slovu ‚sprcha‘ se oba s nevysloveným souhlasem poslední dobou vyhýbali, ale nebyl v tom žádný rozdíl. Oba to věděli.

„Nechám tě, abys dál přemýšlel o čemkoliv, o čem to nemluvíš.“ Pohnul se, aby prošel kolem Sherlocka, ale zaváhal, když mu to došlo, a ve výrazu se mu objevila stopa účasti. „Je to…?“ Podíval se Sherlockovi do tváře, a potom zase stranou. „Je to pro tebe už alespoň trochu lehčí?“

Sherlock polkl. Co na to říct? Upřímnost se zdála nebezpečná, ale copak mohl lhát? Dalo by se tomu vůbec věřit, když John stál tak blízko? Sherlock už teď cítil, jak se jeho tělo snaží přesunout o čtvrt metru doprava. „Já… ještě ne,“ dostal ze sebe nakonec.

John přikývl a vypadal skoro potěšeně, načež se za to okamžitě zastyděl. „No, ještě je moc brzo, ne?“ řekl od srdce. „Nakonec je to teprve týden.“ Otočil se k Sherlockovi, zvedl ruku se zřejmým úmyslem ho poplácat po rameni, ale pak si to očividně rozmyslel a nechal ji klesnout. „Moc brzo,“ zopakoval.

Sherlock nepoukázal na to, že pro něj to byly ve skutečnosti tři týdny. Tři týdny od ‚Toho polibku‘, který měl tendenci se mu v mysli objevovat v kurzívě. Ten polibek, který celou tuhle věc odstartoval. „A pro tebe?“ nemohl si pomoct, aby se nezeptal. Zdálo se, že John to zvládá o tolik líp než on, až to bylo frustrující. Sherlock ho několikrát přistihl, jak na něj zírá, a taky musel při pár příležitostech dost nenadále opustit pokoj, ale nikdy neměl pocit, že by to mohlo v Johnovi prasknout a prostě ho přitiskl ke zdi, nebo… Sherlock zabouchl vrátka k téhle myšlenkové stezce. Vůbec si nepřál, aby se něco takového stalo. Ani náhodou.

„Ještě ne,“ opakoval John ozvěnou, setkal se pohledem se Sherlockovým a skoro okamžitě mu sjel očima na ústa. Zdálo se, jako by se blížil, ale nebylo úplně jasné, kdo se to vlastně pohnul. Sherlock cítil, jak se posunula jeho vnitřní rovnováha; jeho mozek křičel na tělo, které se po tolika letech poslušné služby postavilo na odpor, řeklo: „Dost!“, rozpoznalo, po čem Sherlock touží a nevidělo žádný důvod, proč to soustavně popírá.

Říkat si, aby se uklidnil, neúčinkovalo. Dech měl čím dál mělčí a žaludek úplně zauzlovaný, okolí se mu rozplývalo před očima, dokud neviděl nic než Johna. Zavrávoral. Vycouvat… nebo se tomu poddat. Nedokázal ten krok udělat, potřeboval, aby to John udělal pro něj… za něj…

„Sherlocku…“

John měl hlas tak tichý, že ho bylo těžké zaslechnout. Sherlock se naklonil blíž a zavřel oči, jakoby v sebezapření. Dokázal cítit Johnův dech, jak mu ovívá kůži na krku.

„Sherlocku, co to děláme?“

Sherlock kolísal… váhal… sám se sebou se přel. Byl tak blízko. Tak blízko, že to mohl vnímat, cítit, ochutnat… chtít. Chtěl to tak strašně a nebylo to tak daleko. Na dosah. Jen pár centimetrů… pět, deset, a mohl by Johna strhnout přes okraj směrem, kam oba toužili jít. Mohl to udělat; věděl, že může. John se možná ovládal, ale Sherlock ho mohl zlomit… zatlačit ho moc daleko, nalákat ho až tam, kde by už nedokázal odolat… protože tohle fungovalo oběma směry: Sherlock cítil Johnovu touhu, jak mu pulzuje v jeho vlastních žilách, kontrapunkt tepu už dunícího v jeho krku, zápěstích, pažích, nohách, klíně… všech místech, která dychtila být přitisknuta nebo ovinuta kolem muže, který byl tak blízko… tak blízko… tak blízko, že skoro cítil…

„Radši bys měl jít.“ Jeho ‚dokud ještě můžeš‘ nebylo méně slyšitelné, ačkoliv zůstalo nevyřčené.

John šel.

Mozek – tělo 1:0.

***

Když se Sherlock svlékal a připravoval se na večer, přemýšlel nad slovem ‚rozhodnutí‘. Před tímhle vším mu to vždycky připadalo jako relativně konečná věc. Člověk udělal rozhodnutí a bylo to… Záležitost byla vyřešena a mohl se pohnout dál. Co člověk v podstatě nemusel, bylo znovu dělat totéž rozhodnutí, a to každý zatracený den. Někdy dokonce několikrát za jediný den. Vytanulo před ním slovo váhání a Sherlock ho vztekle vystrnadil. Nahradila ho kolísavost, které se dostalo téhož zacházení. Pustil sprchu, v duchu se kabonil na svůj thesaurus a hrozil nerozhodnosti, že ji nadobro vymaže, jestli se opováží vystrčit nos.

První rozhodnutí po Tom Polibku ™  bylo mnohem snazší, protože zatajit to, co se mu stalo, byla instinktivní reakce – ve skutečnosti spíš obranný mechanismus než rozhodnutí. Sherlock ho překlasifikoval.

To přesunulo jeho první opravdové ‚rozhodnutí‘ k té události před týdnem, po Druhém polibku – s podtitulem Experiment –  a to nepřišlo ke slovu, dokud John neodešel, aby si dal svou ‚sprchu‘, a Sherlock to… nedokončil ve svém pokoji, protože předtím by stačilo, aby John řekl ‚dolů‘ a Sherlock by okamžitě padl na kolena… což vzhledem k okolnostem nebylo právě šťastné uvědomění, ale člověk ho byl nucen akceptovat.

Teprve potom, co se mu vyjasnilo v hlavě a den plynul dál, se mu vrátila racionalita a on začal přemýšlet logičtěji – protože v jeho životě pro tohle opravdu nebylo místo, tohle nebylo to, co by chtěl. No… dobře, fajn. V soukromí jeho hlavy to bylo to, co chtěl, chtěl to zoufaleji s každým dalším uplynulým dnem, ale nebylo to to, co by si zvolil.

Rozhodnutí první, verze jedna, padlo ještě téhož odpoledne: žádný vztah, žádný sex. Zpátky k normálu, jak nejdřív to půjde.

Možná existuje pár věcí víc iritujících, než strávit významné množství svého času uvažováním, jak někoho citlivě zklamat, jen abyste se od něj nechali praštit do žaludku a vyslechnout si od něj, že nechce to, co jste se rozhodli mu nedat.

Rozhodnutí první, verze jedna se skoro okamžitě dostalo do potíží.

Sherlockovy myšlenky znejistěly, když si uvědomil, že se chystají být celý večer na veřejnosti a že k tomu bude potřebovat veškerý důvtip. Sklonil hlavu a nechal proud vody, aby mu bubnoval do ramen, s úlevou, že má protentokrát alespoň nějaké ospravedlnění k tomu, co se chystal udělat, aby si vyhnal z hlavy všechny myšlenky na Rozhodnutí jedna, verzi sedmnáct. Zvedl ruku a opřel se o zeď, s vědomím, že bude potřebovat oporu. Příhodnost sprchy pro tyto účely ho doposud nenapadla, ale teď, poté co John tuto možnost představil jeho pozornosti, její efektivitu ocenil. Ne, že by snad bylo vhodné mu za to vyjádřit vděčnost. Alespoň si nemyslel, že by bylo. Těžko říct.

O hodinu a půl později se nacházel v obývacím pokoji a s pochmurným odhodláním došel k Rozhodnutí jedna, verze… Poněkud zbledl, když si uvědomil, že už neví, jaké číslo. Nevadí. Tentokrát to bylo konečné.

Na schodech se ozvaly kroky a Sherlock se obrnil a naposledy zkontroloval svůj vzhled v zrcadle.

John si ze dveří nervózně odkašlal. „Vypadám v pořádku?“

Sherlock ho slyšel pohnout se vpřed o pár kroků a nakrátko zavřel oči. Dokáže to, dostane se přes to. Jeho síla vůle byla legendární a nedá se jen tak vymazat z povrchu zemského nevysokým mužem se špatným ramenem a slabostí pro nošení svetrů. Odhodlaně se nadechl a otočil se.

No, kurva.

***

‚Já tohle nezvládnu.‘

John si byl vědom, že zírá, ale nezdálo se, že by dokázal přestat. Když stál nahoře před zrcadlem, myslel si, že nevypadá tak špatně – takhle vypulírovaný vlastně docela dobře. Ale když došlo na srovnání, vedle Sherlocka ve smokingu šitém na míru si připadal jako puding. Malý puding, nenápaditě servírovaný a s mírně prošlým datem spotřeby.

Na druhou stranu to bylo dobře. Velmi dobře. Protože ani v pekle neexistovala možnost, že by tohle úžasné stvoření někdy mohlo být pro něj, takže nemělo absolutně žádný smysl o tom přemýšlet. Celou tu zatracenou dobu.

Vydoloval ze sebe úsměv. „Připravený?“ Nutil se k úsměvu celou dobu, co čekal, až se Sherlockovy oči vrátí dost na sever, aby si toho všiml. V tuhle chvíli to vypadalo, že je upírá na jeho hruď. Hmmm… John se o ždibec uvolnil. Možná nakonec nevyhlíží až tak uboze.

„Takže, hodláš mi někdy říct, proč tohle děláme?“ zeptal se o chvilku později, když si jejich taxík razil cestu večerní dopravní zácpou. „Nebo je to parádění jen další cvičení ve vzájemném mučení?“

Sherlock vypadal trochu zaraženě, ale John neviděl žádný důvod, aby v tomhle chodil kolem horké kaše – ty pokoutní pohledy mířily oběma směry. Kdyby se počítalo ‚svlékání očima‘, oba dva by byli během pár vteřin v rouše Adamově.

„Dokončili jsme ten seznam,“ řekl Sherlock. Zřejmě si myslel, že se tím vyhne možnosti nechat se zatáhnout do vysvětlování, a že John bude schopný to přijmout.

„Ten seznam?“ zopakoval John. „Aha, ty myslíš ten seznam od Wigginse, těch lidí, co mohli stát za prozrazením.“ Strávili v posledním týdnu pořádnou hromadu času sledováním každého z nich, a všichni byli pořád v oběhu. Zamračil se, nepřipadal si o nic moudřejší.

„Co je dobrou známkou toho, že někdo vyzradil něco cenného?“ napovídal Sherlock. „Klíčové slovo: cenného.“

„Hm… že z toho někdo těží, předpokládám? Jestli to bylo cenné, pak z toho musel něco mít.“

„A kdo – nebo spíš co – poslední dobou přišlo k penězům?“

John se na něj bezvýrazně zadíval. „Všichni z toho seznamu jsou pořád na ulici,“ řekl. „Ačkoliv, možná to může být lest – může mezi nimi být tajný milionář!“

„Pochybuju, že bych stál za tolik,“ řekl Sherlock a zvedl ruku, aby zastavil Johnovy automatické námitky. „Uniká ti pointa.“

John se zamyšleně zamračil. ‚Kdo – nebo spíš co…‘  Ach! Vybavil si značkovou novou kopírku, čerstvou malbu, pokoj plný nových sedacích pytlů… „Ty podezíráš Wigginse, že jo?“

„Ne, samozřejmě, že nepodezírám Wigginse.“ Sherlock zavrtěl hlavou. „Ale jestli hledáme peníze, pak to byl útulek samotný, který dostal nečekanou injekci. Chci se blíž podívat na tu ‚Nadační asociaci podpory resocializace deklasovaných‘, a jaká lepší příležitost se naskytne, než jedna z jejich vlastních benefičních akcí? Pozorovat je v jejich přirozeném prostředí.“

„Dobře,“ řekl John, který tak úplně nepobíral logiku věci, ale šťastně se jí řídil. „A co praktičtější aspekty? Tohle je očividně událost pro smetánku a my nejsme na seznamu hostů – jak se dostaneme dovnitř?“

Sherlock se zatvářil jako dítě, které ví, že udělalo něco, co nemělo, ale ani v nejmenším toho nelituje. Byl to výraz, se kterým byl John žalostně obeznámen.

„Sir Reginald Buttermere,“ oznámil Sherlock. „Je členem představenstva, jistěže byl pozván, ale právě dnes přišel na to, že jeho žena má románek, a tak je nepravděpodobné, že by se dostavil. Naštěstí mohl jeho synovec zaujmout jeho místo.“

„A má vůbec nějakého synovce?“

Sherlock pokrčil rameny. „Dnes večer ano.“

„A má jeho manželka opravdu románek?“

Další pokrčení. „Obvykle ho mívají.“

John zavrtěl hlavou, ale spíš jen ze zvyku. Romantické pletky nebo jejich nedostatek bohatých a privilegovaných nebyly jeho věc. Sherlock byl v každém případě dost schopný zaranžovat pro nešťastného sira Reginalda mnohem nepříjemnější překážku účasti. Celkem vzato z toho ten člověk vyšel ještě docela lehce. John se v duchu zadíval na svůj proud myšlenek s odstupem a napadlo ho, jestli by si neměl dělat starosti s faktem, že čím dál víc přebírá Sherlockův způsob uvažování. Rozhodl se to hodit za hlavu.

„A co ten případ s mizejícími zloději?“ zeptal se v pokusu udržet svou mysl – a ruce – od dlouhého stehna, nataženého vedle něj. „O ten už jsi ztratil zájem?“

Sherlock po něm hodil naštvaným pohledem. „Samozřejmě že ne. Jenom vím, co má vyšší prioritu. Lidé, kteří byli ve spojení s Moranem a tím vlastně i s Moriartyho organizací, jsou mnohem nebezpečnější než zloději, kteří způsobili jenom jediné drobné zranění.“ Otočil se a zadíval se z okna. „Dal jsem Lestradovi pár tipů, které by mu mohly pomoci je chytit, jestli znovu udeří.“

John se zrovna chystal zeptat na ty tipy, když dojeli ke vchodu a Sherlock byl vmžiku venku; John ho následoval pomaleji a snažil se nenechat se příliš rozptýlit výhledem na jeho pozadí. Vešli do rozlehlého foyer, kde se hemžili významní a pravděpodobně ne úplně dobří a předháněli se v okázalosti. John se rozhlížel a vnímal tu scénu, zatímco Sherlock vyprávěl tu historku o ‚synovci‘ mladíkovi u dveří, který se oháněl psací podložkou, jako by obsahovala přístupový kód k nebeské bráně. Brzy bylo jasné, že vyvstal problém.

„Ale sir Reginald už byl uveden dovnitř,“ protestoval dveřník. „Společně se svým… doprovodem.“

Trapas. John zrovna čekal, až se Sherlock vytasí s plánem B, když na něj ze strany kdosi promluvil.

„Je tohle…? Je to on! Doktor John Watson, jako že žiju a dýchám… což můžu jen díky vám.“ Malý šlachovitý mužík kolem sedmdesátky s vlasy v barvě soli a pepře a všetečným nosem popadl Johna za ruku a energicky jí potřásl. Rozhlédl se kolem a zavolal přes foyer. „Barbaro! Barbaro, pojď sem!“

Od skupinky o kus dál se přes rameno ohlédla buclatá ženuška s milou tváří, Johnův záhadný útočník na ni zamával a sunul se k ní, zatímco pořád svíral Johnovu ruku. Zvedla jeden prst, pak se otočila zpátky a zřejmě se začala omlouvat.

„Ehm, pardon, pane,“ skočil jim do toho ten přehorlivý dveřník. „Pane Goldingu – nemyslím si, že by ten člověk měl pozvání.“

Golding… John si namáhal mozek, ale byl si jistý, že nikdy neměl pacienta toho jména – určitě ne takového, kterému by zachránil život. Podíval se na Sherlocka a bezmocně pokrčil rameny. Sherlockovo obočí se přesunulo do pozice ‚prostě toho využij‘.

„Cože to?“ zeptal se pan Golding. „Pozvání? Dejte to sem!“

Pustil Johna, vyškubl mladíkovi psací podložku z protestujících rukou a pak se začal poplácávat po kapsách. Sherlock mu nabídl propisku.

„Děkuji.“ Pan Golding cvakl propiskou, aby vysunul hrot, nalistoval konec seznamu a tlustými tiskacími kapitálkami na něj dopsal ‚DOKTOR JOHN WATSON‘. Vzhlédl, přejel pohledem Sherlocka, pak na Johna mrkl a připsal ‚a doprovod‘. John se kousl do rtu – tohle byla osvěžující změna.

Pak ten mladík sotva chytil podložku, kterou mu stařík vrazil zpátky. „Ale, pane Goldingu, nemůžete prostě jen tak – nebude tu dost míst k sezení… tedy…“ trochu znejistěl pod pohledem, kterého se mu dostalo, ale nevzdal to.

„Fajn.“ Pan Golding se znovu zmocnil seznamu a zadíval se do něj. „Dobře – Mortimer Snodgrass, ten může jít. Příšerný skrblík, připojil se k asociaci jen kvůli publicitě, nerozloučí se ani s pěťákem. Vykopněte ho.“ Tlustou čárou přeškrtl jméno, pak se podíval pod něj. „A tohle není jeho žena, ta je velmi milá a laskavá a zaslouží si někoho lepšího.“ Přeškrtl i ‚Carmen Delfina‘. „Tady to máte. Teď počet sedí.“

Dveřník vypadal úplně vyvedený z míry a John se pokoušel nehihňat. Mezitím se k nim připojila ta žena s laskavou tváří. Pan Golding se k ní dychtivě otočil.

„Barbaro – to je ten člověk!“ ohlédl se zpět na toho držitele seznamu. „U toho jména si udělejte poznámku, mladíku. ‚Doktor John Watson‘ – přidejte si ho na seznam, rozuměno? Na všechny seznamy. Zachránil mi život.“

Po pár spíše neurčitých imitacích výrazu zlaté rybky se ten chlapík i se seznamem vzdálil.

„A jeho partnera taky!“ zavolal za ním pan Golding.

John se ohlédl, když se jemná ruka dotkla jeho paže. „Je milé se s vámi setkat, doktore Watsone. Můj manžel na vás mnohokrát pěl ódy,“ usmívala se na něj vřele Barbara Goldingová.

„To tedy ano,“ přizvukoval jí pan Golding. „Chtěl jsem vám samozřejmě poděkovat osobně, ale ten detektiv…“ podíval se po své ženě.

„Lestrade,“ napověděla mu.

„Jo, ten. Říkal, že nemáte rád povyk. Že bych vás prý měl nechat být. Chtěl jsem vám poslat…“ hlas se mu vytratil. „Ale Barbara říkala, že bych neměl naléhat.“

„No tak, Albie, už jsme o tom mluvili. Kdo by si v Londýně držel jachtu?“

„Báječné věci, tyhle jachty. Nemyslíte, doktore Watsone?“

„Ehm, ano. Rozhodně,“ souhlasil John, celkem nervózní z toho triumfálního pohledu, který ten člověk teď nasměroval na svou manželku.

„Ano, jsou hezké,“ řekla Barbara. „Ale v zastavěné oblasti nejsou moc praktické.“

„Vítr ve vlasech…“ zamumlal její manžel zasněně a pak si povzdechl. „No, nechme toho.“ Uhladil si rukou řídnoucí kštici a usmál se. „Každopádně vás máme tady. To je rozhodně zásah Prozřetelnosti.“

Barbara zvedla pohled k Sherlockovi. „Prosím, odpusťte nám, byli jsme ohavně hrubí. Jak jste už bezpochyby pochopil, jsem…“

„Barbara Goldingová, manželka známého podnikatele a filantropa Alberta Goldinga, jehož počátkem prosince napadli dva delikventi, jeden se zbraní v ruce, a oba teď sedí ve vazbě za loupežné přepadení. Útok jim překazil ‚dobrý Samaritán‘, kterého se tisku nikdy nepodařilo identifikovat.“ Podal jí ruku. „Sherlock Holmes, je mi potěšením vás poznat.“

Usmála se na něj a přijala ji. „Musíte na něj být strašně pyšný.“

Sherlockovi tváří proběhl podivný výraz, na chvíli tam jen zůstal stát a svíral jí ruku. „Ano,“ řekl nakonec a očima sklouzl k Johnovi. „Ano, to jsem.“

John cítil, jak rudne, sklopil oči a odkašlal si. „Správně. Tak, ano. Rád vidím, že jste se tak dobře zotavil,“ řekl panu Goldingovi. „Omlouvám se, asi jsem se na vás měl přijít podívat, ale nějak se to potom zkomplikovalo a já jsem jaksi ztratil přehled.“

„Udělal jste až dost, můj chlapče.“ Pan Golding ho srdečně poplácal po zádech a pak podal ruku Sherlockovi. „Dostal jste vážně dobrého. Jen se ho držte, to je moje rada. Čtyřicet sedm let, to mluví za nás, mám pravdu, drahá?“ Přesunul se po bok své ženy. „A pořád je v tom starém psu trocha života, ech?“

Barbara zvedla oči v sloup. „No, a co vás sem dnes večer přivedlo, doktore Watsone?  Jste nějak zapojený do pomoci bezdomovcům?“

„Ehm… tak nějak,“ připustil John.

„Vlastně nás zajímá činnost NAPRD,“ vmísil se Sherlock. „Vy jste v představenstvu, ne, pane Goldingu? Kdybych věděl, že jste to vy, koho John zachránil, byl bych vás kontaktoval už dříve.“

„Říkejte mi Alberte,“ navrhl pan Golding a gestem do toho zahrnul i Johna. „Nemůžu vám toho vlastně říct moc. Ne tolik, kolik bych měl. Zatáhl mě do toho starý spolužák. Dobře známé jméno na hlavičky dopisů – dodá to trochu šmrnc, víte? Zdálo se to jako dobrá věc – Barbaře se to líbí, že ano, drahá?“

„To ano,“ potvrdila jeho paní. „Naše dcera Heather má přítele, který byl dost let na ulici, když byl mladší. Měli jsme udělat víc, abychom pomohli.“ Láskyplně se podívala stranou. „Albie jen rád lidem rozdává lodě.“

„Na lodích není nic špatného. S lodí víš, na čem jsi. Celou tuhle show má pod palcem chlápek jménem Hargreaves – někde kolem tu bude, musí být.“ Začal se rozhlížet kolem po místnosti, ale dav prořídl, lidé se odebírali do hlavního sálu.

„Myslím, že bude lepší už jít, drahoušku,“ navrhla Barbara. „Nepřipojíte se k nám, pánové? Jsem si jistá, že Albie bude celý šťastný, že může přearanžovat zasedací pořádek – stejně se z poloviny lidí na těchhle událostech může zbláznit.“

„Zatracení dobrodějové,“ souhlasil její manžel. „Jsou tu dva typy – dobrodějové a lidi, co opravdu dělají něco dobrého. Jen těžko je to vždycky totéž.“

John se podíval na Sherlocka. „Půjdeme?“

„Po tobě.“

John přešel přes foyer, pak dveřmi a kolem půltuctu stolů, a celou dobu se Sherlockovou rukou, která se mu propalovala bedry.

Byl to divný večer.

Ve spoustě případů si je lidé spletli s párem a Sherlock se ani jednou neobtěžoval kohokoliv opravit… ale zrovna tak to nikdy ani příliš nezdůrazňoval. Na jeho činech nebylo nic zoufale otevřeného, žádné tajné držení za ruku nebo láskyplné pohledy, ale v jeho paži, položené na opěradle Johnovy židle, bylo něco nezaměnitelně vlastnického, a jak se přes něj nakláněl, aby něco pronesl k Barbaře, s dokonalou obeznámeností okamžitě odmítl Johnovu porci rebarborového koláče a požádal o něco jiného. Ve chvíli, kdy John sledoval, jak rumový lanýž z podšálku pod jeho kávou mizí v Sherlockově puse, cítil se úplně omámený… a bojoval s nutkáním následovat tu čokoládu.

„Na co si to hraješ?“ zamumlal.

„Šššš,“ pokáral ho Sherlock. „Chci si poslechnout, co budou říkat.“

John se podíval přes sál na pódium, kde byl přichystaný mikrofon, a uviděl ženu, která se připravovala k proslovu – pravděpodobně sestru Anne, protože byla prostě oblečená a měla na sobě boty, které dovolovaly její chodidlům zůstat v horizontální poloze.

Když pohasla světla, Sherlockova ruka mu sklouzla na koleno. John toho z těch proslovů moc neměl.

***

„No, doufám, že to za něco stálo.“ John mašíroval po schodech nahoru do jejich bytu a cítil se výrazně rozladěně. „Objevil jsi alespoň to, co jsi chtěl vědět? Dost rychle ses vypařil, jakmile se zase rozsvítila světla. Hodinu jsem tě neviděl.“

„Chyběl jsem ti, že?“

John se na něj ostře podíval, ale Sherlock byl k němu otočený zády a právě si věšel kabát a šálu na věšák.

„Hodláš mi o tom říct?“

„Pravděpodobně ano.“ Sherlock rozvázal motýlka a otočil se zpátky. „Ale ne právě teď.“

John se na něj zamračil a shodil z ramen vlastní kabát zároveň se sakem, protože v bytě bylo horko. Přehodil je přes opěradlo židle. „Co to máš za lubem?“ Stáhl si motýlka, hodil ho na stůl a rozepnul si horní dva knoflíčky na košili. „S tou paží a rukou a kolenem a čokoládou – myslel jsem, že jsme souhlasili…“

„Ale my jsme nesouhlasili, že ne, Johne? Ty jsi souhlasil za nás oba.“

„Já jsem ne…“

„Ty ses prostě rozhodl, že nejsme kompatibilní, a bylo to, a mně je špatně a jsem unavený tím, jak jsem jediný, kdo chápe, že zatraceně dobře jsme.“

John se na něj díval celý zmatený, překvapený tím náhlým hněvem. „Jak to myslíš? Řekl jsem ti, co…“

„Ano, řekl jsi mi, co potřebuješ – a prostě jsi usoudil, že já ti to nemůžu dát.“

„Ale já…“ John zavrtěl hlavou a cítil se dezorientovaný. „Co – to mi to nabízíš? Nebylo to tak moc ‚nemůžeš‘, jako spíš ‚nechceš‘. Nemyslel jsem…“

„No, tak to zkus!“ utrhl se Sherlock. „Je vážně tak nemožné uvěřit, že by to… Že bychom my mohli fungovat? Za předpokladu, že je to něco, co oba chceme. Což neříkám, že je.“

„Ale já nejsem… Ty ne…“ John se zamračil. „Možná ses na mě prostě jen fixoval, protože je to tak dlouho, co jsi…“

„Jestli sis mě někde ve svém mozku připodobnil k čerstvě vylíhnutému kuřeti, které usoudilo, že první životní forma, na kterou mu padl zrak, je ‚Matka‘, pak ti mohu těmi nejsilnějšími možnými výrazy doporučit, aby sis to jednak promyslel znovu a jednak nikdy nedal tomu sentimentu hlasitý průchod.“

„Ale ty nechceš!“

„Přestaneš mi už říkat, co chci a co nechci? Bez ohledu na to, jestli mám nebo nemám v úmyslu podle toho jednat, dokonale dobře vím, co chci, a právě teď se na to dívám!“

John se zapotácel o krok vzad, sáhl za sebe, aby nahmátl stůl, a pak se o něj opřel. „Ale my nejsme… Nemůžeš vážně chtít…“

Sherlock rozhodil rukama ve vzduchu. „Jak to můžeš nevidět? Někdy víš úplně přesně, co potřebuju, a jindy jsi skoro úmyslně slepý.“

Vykročil vpřed a sevřel Johnova ramena. „Podívej, zmáčkni ten spínač, nebo co to máš ve zvyku. Vypadá to, že to je jediný způsob, jak mě můžeš uvidět.“

„O čem to mluvíš?“

„Už jsi to teď párkrát udělal – najednou přejdeš od otráveného, ale rezignovaného ‚Cos to provedl s tím stolem?‘  k  ‚Vylez si na ten stůl!‘ bez jakýchkoliv pochybností ve svém hlase.“

John zavřel oči a zpětně si v mysli promítl svoje představy.

Z místa naproti němu se ozval netrpělivý výdech. „Ach, prokrista…“

„Počkej.“

Sherlock okamžitě zmlkl. Velmi okamžitě. John otevřel oči. Otevřel oči a uviděl potřebu. Syrovou, obnaženou potřebu.

„Ach.“

Sherlock nechal klesnout ruce. „Ano. Ach.“ O krok ucouvl. „Teď vidíš, proč s tím bojuju? Měl jsi se všemi svými předpoklady pravdu. Nechci se měnit. Ale ty… To není jen fyzické. Ty mi projasňuješ mysl – neznám nikoho jiného, kdo by to dokázal.“

John si založil ruce na hrudi a zadíval se na muže před sebou. Ne na génia. Ne na detektiva. Na muže.

„Měl jsem kdysi přítelkyni, která fantazírovala o tom, že ji někdo v metru bude osahávat,“ řekl.

Sherlock na něj vyvalil oči.

„Ona vlastně nechtěla, aby se to stalo, rozumíš? Jednou mě požádala, abych to na ni sehrál, jen aby se ujistila – skoro mi vymkla zápěstí, přestože věděla, že jsem to já.“

„Je vážně ten pravý čas vynášet na světlo někdejší úlovky?“

John ho ignoroval. „Vtip je v tom, že měla velmi přísnou výchovu, myslím opravdu přísnou. Užívat si sex jí způsobovalo pocit viny. Ty fantazie jí poskytovaly iluzi, že za to není zodpovědná – mohla od toho dát ruce pryč a nebyla to její vina.“

Odrazil se od stolu a vykročil vpřed. Sherlock couvl. John se zastavil.

„Měla ráda, když jsem převzal kontrolu.“

Sherlock pokrčil rameny na znamení ‚a co má být‘ a po straně si odfrkl. „Zdá se, že pro tebe byla dokonalá.“

„Ne,“ popřel to John. „Ne. Nebyla.“ Udělal krok doprava a začal Sherlocka obcházet. Ten zůstal na místě a jen otáčel hlavu, aby sledoval, kam John míří.

„Ale ty cítíš jiný druh viny, že? Posledně jsem to tak napůl pochopil. Ty nemáš mindrák ze sexu, ale vidíš ho jako slabost. Myslíš si, že tvůj mozek by měl být úplně autonomní – cokoliv, co uděláš pro svoje tělo, je ztráta času.“ Teď byl za Sherlockem. „Ty to chceš, ale nechceš to chtít – myslíš si, že bys to neměl chtít.“ Přistoupil blíž a natáhl se tak, že jeho slova rozechvěla ty krátké vlásky na Sherlockově zátylku. „Ale jestli si to vezmu…“

Nebylo pochyb, že se ze Sherlockova hrdla vydral přiškrcený zvuk.

„… pak budu ten slabý já,“ dokončil John, ucouvl o krok a pokračoval ve své cestě. Sherlock tentokrát neotočil hlavu za ním, držel oči upřené dopředu a po krku se mu šířil ruměnec.

„Ty budeš zproštěn odpovědnosti.“ John dorazil zpět na začátek. „Je to tak trochu, jako když jíš víc, když to do tebe cpu, než bys jedl sám – děláš to pro mě, ne pro sebe.“

Znovu se opřel o stůl. „Jak si vedu?“

Sherlock se mu do očí nepodíval.

„Řekni mi, na co myslíš, zrovna teď,“ přikázal mu John.

Sherlockův hrudník se zvedal a klesal trochu moc rychle a musel začít dvakrát, než se mu podařilo odpovědět. „Že bych…“ Polkl a sklopil hlavu.  „Že bych tě nezastavil.“

John sevřel okraj stolu, aby se udržel na místě. Musel si to promyslet, bylo to příliš důležité, než aby to neudělal, ale Sherlockova potřeba, teď když o ní věděl, neúnavně rozbíjela jeho sebekontrolu. Násilím se přinutil soustředit.

„Nebudu tvé špinavé tajemství, Sherlocku. Nemluvím o veřejných prohlášeních, ale nedělej ze mě něco, za co se stydíš.“ Sledoval tu myšlenku až do konce. „Nebo něco, na co se po nějaké chvíli nebudeš chtít ani podívat, a to by bylo…“

„Nemožné.“

„Cože?“

Sherlock vzhlédl. „Nebudu to opakovat.“ Otočil se na patě, došel k oknu a zadíval se nad krátkou záclonou na ulici pod nimi.

John ho pár minut pozoroval a v duchu si procházel všechno, co se stalo, jak dnes večer, tak za posledních pár týdnů. Myslel na svou roli v Sherlockově životě, kterou mnoho lidí vidělo, jako že mu dává, co potřebuje, ale která, jak John věděl, vždycky znamenala víc. Zvažoval hranici mezi chtěním a potřebou a o kolik by tu hranici mohl překročit, aniž by ji ztratil z očí. Pak přešel k vypínači a pohroužil místnost do tmy.

„Jdeš do postele?“

„Ještě ne.“ Pohnul se zpátky k Sherlockovi, který stál nepřirozeně nehybně.

„Vždycky jsme jim říkali ‚nebezpečné noci‘,“ řekl John konverzačním tónem a zastavil se pár kroků za ním. „Noci, kdys byl chycený uvnitř své hlavy, byl jsi napružený a potřeboval jsi únik – rozptýlení. Ty noci, kdy jsi… ujížděl.“

Sherlock velice lehce naklonil hlavu ke straně. Pozvání, aby John pokračoval.

„Nevím, jak by to mezi námi mohlo fungovat. Ty očividně nechceš všechno to kolem, ale já jsem tady. Jsem k mání. Chci tě a nemůžu být pro tebe horší než kokain. Můžu ti to dát, jestli to potřebuješ. Můžu být tvoje nebezpečí, Sherlocku… jestli to je to, co chceš.“

Sherlock sotva dýchal. Zdálo se, že čeká, až se John pohne.

„Ale nevezmu si nic, co mi nedáš sám. Se soudnou myslí a nezastřeným úsudkem, pamatuješ? Musíš si to pro sebe zvolit sám…“ Udělal poslední krok kupředu a snížil hlas.

„… a já se tě nedotknu, dokud to neuděláš.“

 


Pé Es: Hanetko… *vrtí hlavou* Takové veršované poděkování je úplná pohádka ^_^ Jsem rozhodně ráda, že tu s námi jsi!😉 – m.

Pé Es pro ostatní: Taky jste napjatý jak kšandy??? Já jooo! A to už jsem to četla!! – mia :-))

DALŠÍ

12 komentářů Přidejte váš

  1. samba napsal:

    Návrat z dovolené a taková paráda tří dílů. Tedy ti dva jsou neskutečný tajtrdlíci ale je fakt, že to kroužení kolem sebe tomu dává úžasný náboj. Tady je takových hlášek, že je určitě použiju ve své mluvě🙂 Kebab a malý puding to je přirovnání panečku ! Děkuji

    1. hanetka napsal:

      Ano, veritina přirovnání mě taky srovnávají se zemí.😀 A ještě zdaleka nekončí. Kachny, kebab a malý puding s lehce prošlým datem spotřeby – ať je obsah jak chce bolavý, ať se v tom ti dva plácají sebevíc, verity to umí podat s tak laskavým humorem, že mě to prostě hřeje na duši.

  2. Gabriela Watson napsal:

    Ahojky, no začala jsem číst včera. Po půl roce jsem se dostala k nějaké povídce. A říkám jedno. Ti dva jsou tak roztomilý idioti! Ale celá povídka je překrásná! To jak kolem sebe tančí. A pořád se nemůžou rozhoupat. A když už konečně jo… zase nic!
    Já být Johnem tak se na Sherlocka vrhnu už při prvním polibku. Já být Sherlockem udělám to při tom druhém! Já bych asi podlehla hned, ale chápu obavy obou. A to je právě to, co se mi na té povídce tak líbí. Její barevnost a různorodost. A to že neskočí do postele hned ve třetí kapitole! Je víc… krásnější a o to víc se těším na další kapitolu!
    Děkuji za úžasný překlad!
    Tvá Salazaret

    1. hanetka napsal:

      Vítej! A jsem ráda, že po půlroční pauze začínáš zrovna s touhle povídkou. Tancování kolem sebe ti můžu slíbit ještě mraky, protože roztomilí idioti, to teda jsou – a někdy ani ne tak roztomilí, jako spíš prostě idioti. I když – nevím nevím, ale řekla bych, že John to tady má přece jen srovnané o trochu líp. A ví, že kdyby byl moc hrrrr, Sherlocka zažene do defenzívy a bude po žížalkách. Ještě je toho hodně, co si musí mezi sebou i sami v sobě vyřešit…

      1. Gabriela Watson napsal:

        Ano. Vyřešit se toho musí ještě hodně. Pochybuji, že mu John jen tak všechno odpustil. A věřím, že i Sherlock z jeho nově získanou sexualitou na tom není zrovna dvakrát nejlépe. A jak píšeš na Sherlocka se opravdu nesmí hrrr. A je jen dobře že to jde pomalu. Proto mi ani nevadí jak tahle kapitola skončila. Protože vím, že ta příští bude krásná. Ale taky kdo ví, což? Ta povídka je tak barevná. Ta jejich láska je tak hmatatelná a přitom visí ve vzduchu a oni nejsou schopní ji uchopit. Pořád kolem sebe krouží jako dva žraloci okolo oběti. A to je na tom opravdu to překrásné. Prožívat s nimi jejich objevenou lásku. A děkuji za úžasný výběr povídky. A už se opravdu těším na další kapitolu! Sal.

        1. hanetka napsal:

          Ono to není ani tak moc o odpouštění, jako spíš že John Sherlockovi porozumí… pochopí, proč se chová tak, jak se chová. Jenže to musí pochopit i Sherlock, a ten to musí nejen pochopit, ale i PŘIJMOUT, a to už je horší. A už mlčím, protože to už bych spoilerovala moc. A nové kapitoly se dočkáte v sobotu. A máte se na co těšit!😀

  3. Misa737 napsal:

    Noooooo John v smokingu . Sherlock v smokingu. Motýlik hodený na stôl a rozhodnuté gombíky…….Tiež by som slintala. A ten zaver, napnutá jak guma v trenkách je slabé slovo

    1. hanetka napsal:

      Nooooo… příští kapitoly bude ke slintání ještě víc, slibuju. A ty knoflíky, hm… s těmi taky ještě neskončili.😉

  4. helsl napsal:

    Že jsi nadaná překladatelka, Hanetko, o tom jsme se všichni přesvědčili už po deváté. Ale že máš i básnické střevo, to je objev nový a úžasný. Jásám jako Kolumbovi muži při spatření země na obzoru, protože tvůrčí talent je dar z nejvzácnějších a Tobě byl dopřán. Takže co kdybys pouvažovala o vlastní tvorbě? Nejsme maximalisti, nemusí to bejt ve verších, víc než rádi se „spokojíme“ s prózou.
    Ty dvě paka jsou vážně na zabití, myslej na to dvanáct hodin denně (a to je možná podceňuju), ale dělají z toho vědu, jakou nedělal ani Einstein s teorií relativity. Nemůžu se rozhodnout, jestli se jim smát, nebo mi jich má být líto. A napnutá jsem taky, protože originál jsem nečetla.

    1. hanetka napsal:

      Vlastní tvorba? Ale té já mám mraky – jen to tedy není Johnlock. Zatím. Ale mám hromadu povídek jednorázových i několik kapitolových, básniček i drabblů na Stmívání, a to jak vážně laděných, tak parodií, jeden crossover Stmívání/HP, původní tvorbu na Bez hranic, a nějaké ty Snarry a Drarry povídky na výzvy u Kalamity Jane… Jen to v posledních letech překrylo překládání – protože tohle tady, to je pro mě oddechovka, jinak překládám pro nakladatelství, kde mi dýchají termíny na záda, a tak na jakoukoliv jinou tvorbu nezbývá moc času. Zrovna teď na podzim mě čekají dvě knížky ve frontě a výhrůžně šustí stránkami – už bych se do nich měla pustit.
      Ale tohle má přednost – a zbývají mi už jen 4 kapitoly… Nebojte – vám 10. Jsem trochu napřed.
      No a naše dvě paka… obávám se, že na zabití budou skoro až do konce…😀

  5. Miona napsal:

    Wow! Páni… raději začnu od začátku…
    Verše skvělé a milé🙂
    Sherlock a kachny (0:1), u těch jsem se zasmála a když jsem si to představila, tak jsem i až smíchy brečela🙂
    Naši chlapci… jsou naši chlapci… i když jsem čekala, že ze sebe vzájemně strhají šaty, je nakonec logické, že John neudělá nic, dokud Sherlock neudělá první krok… otázkou je, jak dlouho jim to vydrží :3
    Závěrem souhlasím s miou, že jsem napjatá jak kšandy a obrovské díky hanetko!❤

    1. hanetka napsal:

      Otázkou je, jak dlouho jim to vydrží? No, můžu slíbit, že moc dlouho už ne. ;D

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s