Hanetka: Vzhledem k důkazům – 10. kapitola

No, k téhle kapitole snad jen jednu poznámku:

18+

I když… pořád nejsme na konci tunelu, ale  záblesky světla nám dávají naději, že se k němu jednou dopracujeme. 😀

A jako obvykle – děkuju za komentáře, protože mi dávají energii a zpětnou vazbu, po které bažím jak žíznivý po doušku vody.

Moje drahé bety – Rowana, miamam i Kalamity Jane – nade mnou pořád ještě nezlomily hůl, takže těm patří taky pořádný dík.

A miamam další za možnost publikace na jejích úžasných stránkách.

 

10. kapitola: Rozložený detektiv

 

 

„Musíš si to pro sebe zvolit sám… a já se tě nedotknu, dokud to neuděláš.“

Sherlock zíral přímo před sebe a viděl v odraze ve skle, že se mu ústa zkroutila uznáním. Nesnadná volba. Chytré.

Oba věděli, co by se stalo, kdyby John vztáhl ruce. Ty ruce, které vpadaly do Sherlockových myšlenek, jeho snů… i jeho těla pokaždé, když dovolil svým fantaziím, aby nad ním převzaly vládu. Rozhodně by neměl ‚na vybranou‘, kdyby tu otázku položily Johnovy ruce. Za takových okolností by nebylo žádné váhání, žádné rozhodování nezbytné a dokonce ani možné.

Tak nějak byl na vážkách celý večer – už od chvíle, kdy Barbara Goldingová řekla ‚Musíte na něj být strašně pyšný‘ a on si uvědomil, že má pravdu, že opravdu pyšný je. Jen si prostě nebyl přesně jistý, proč

Mycroft žádného Johna neměl. Studená ryba Mycroft. Daleko bezcitnější, než by Sherlock kdy dokázal být. Zajímající se jen o pár věcí, ale extrémně ovládající a ochranitelský vůči těm, co se na ten seznam dostaly. Sherlock nikdy nebyl dost schopen napodobit odstup svého bratra – v jeho povaze bylo vždycky něco víc… barvitého. Pero mohlo být mocnější než meč, ale Sherlock by si kdykoliv vybral meč. Ať si Mycroft sedí za svým stolem, ohání se svou mocí a tím, co může… Johna mu to nepřineslo. V tenhle okamžik Sherlockova uvažování jako by na něj vyplázl jazyk. Teprve když mu Albert Golding radil, aby se Johna ‚držel‘, Sherlocka napadlo zamyslet se nad tím, že už možná ve vztahu jsou a že si toho prostě nevšiml. Tohle byla nakonec jen těžko oblast, ve které by mohl být expertem. Možná by změna v jejich statusu nemusela být tak radikální posun, jak se domníval? Provozní zkouška se zdála být v pořádku – John nepopřel předpoklad Goldingových, že jsou pár – a tak neměl na vybranou a musel to sehrát taky.

Následující okamžiky strávil Sherlock tím, že část svého mozku věnoval studiu řeči těla jiných párů kolem nich a replikováním jakéhokoliv jejich chování, ze kterého se mu moc nezvedal žaludek. Po nějaké době přestal sledovat ostatní páry a místo toho začal sledovat Johna. A po ještě další chvíli si uvědomil, že už na to vůbec nemyslí, že to prostě dělá… a v ten okamžik se zdálo, že to znamená vklouznout rukou Johnovi na koleno. Protože už bylo příliš pozdě to vzít zpátky, Sherlock se do toho bezostyšně položil. Většinu proslovů ani moc neposlouchal, jak měl původně v úmyslu. Jakmile bylo po nich, vytratil se pryč – jestli měl provést nějaké skutečné dedukce, bude pravděpodobně efektivnější udělat to sám, jen protentokrát.

Než se dostali domů, jakoukoliv směšně očíslovanou verzi Rozhodnutí prvního, ke kterému dospěl, odnesla voda. Věděl, že Rozhodnutí druhé bude muset být založeno na mnohem vyrovnanějším porozumění tomu, co se děje – nebo neděje – mezi nimi dvěma, ale jeho plánování nepokročilo moc daleko za stav ‚šťouchni do Johna a sleduj, co se stane‘. A John, v jednom z pro něj typických kroků ve stylu ‚můžeš být ten nejchytřejší člověk, co znám, ale pořád tě dokážu překvapit‘, teď obrátil situaci proti němu. Nabídl mu dokonalé ospravedlnění, ale nedovolil mu ho využít.

Bylo by to tak snadné, jen kdyby se ho John dotkl.  Sherlock ho cítil, jak tam stojí a čeká, zatímco jsou myšlenky, jež by si zasloužily hodiny uvažování, zhušťovány do vteřin. Jen jeden dotek – mohl by dokonce předstírat, že byl míněný jako útěcha nebo ujištění – a jediné, co by Sherlock musel udělat, by bylo nechat věcem volný průchod.

Ale na to byl John až příliš čestný, samozřejmě. Vždycky byl neuvěřitelně loajální, obával se, že by tisk mohl Sherlocka pronásledovat, ještě než k tomu došlo, a ani potom nechtěl, aby svět uvěřil, že je podvodník. Tehdy Sherlock usoudil, že si John dělá starosti kvůli sobě – že se bojí, že do toho zahrnou i jeho – ale to byl nepochybně omyl. John o něm nikdy nepochyboval, nikdy nezaváhal, nikdy v něj neztratil víru, ani na jediný okamžik. John si dělal starosti jednoduše proto, že Sherlock byl jeho…

Sherlock čekal, až se dostaví slovo, které by tu větu dokončilo, ale žádné ho nenapadlo. Ve skutečnosti se zdálo, že ta věta má pocit, že je takhle spokojená, že si sbalila zbytek použitelných písmenek do uzlíku, šupem se vydala na vandr, cestou sebrala ještě i dvě ty tečky a nechala za sebou jenom jednu. Sherlock ten náhlý konec věty zvažoval s trochou zděšení. On přece nechtěl někomu patřit! Až na to, že… Myšlenky mu vířily a scéna před očima se mu náhle naklonila a kupodivu mu připomněla film, o kterém jako dítě předstíral, že ho nemá rád, a který se postupně změnil z černobílého v barevný. Zahnal tu vzpomínku zpátky a jeho svět byl zase v pořádku. Víceméně.

Začal vybírat slova a řadit je na okně před sebou. Negativa: všechny důvody a připomínky, které na sebe křičel celé poslední tři týdny. Oči mu přejely po seznamu až dolů. Několik položek právě převálcovala Johnova nabídka. Vztah. Romantika. To otřesné slovo mazlení, jehož samotný zvuk ho nevyhnutelně donutil se otřásat odporem, všechna tahle by mohl vymazat, nebo… Vymazat je bylo možná trochu… Místo toho je přeškrtl. Pak se vrátil a vymazal mazlení. Na seznamu, náležejícím Holmesovi, pro tohle slovo není místo. Rozhodně ne.

Co tedy zůstalo? Zašilhal na seznam, jak se snažil přečíst následující slovo. Sex – extrémně drobným písmem. Pominul fakt, že tohle tam vnutil jen z principu a bylo tam následkem zrušení jeho dlouholetého rozhodnutí. Ztráta kontroly – no, té tady kolem stejně v poslední době nebyl zrovna přebytek. Odevzdání se – ale jedině Johnovi, kterému úplně věřil. Změna – byla lepší než nuda. Nebezpečí. Sherlock se zamračil. Nepatřilo tohle spíš do ‚pro‘ než ‚proti‘? Ignoroval ho. Závislost… Nad tou už dokázal zvítězit i dříve. Moc… Byla pravda, že by Johnovi nad sebou přenechal velkou část moci; bál se snad, že by byl zneužívaný? Odpověď byla tak zvučné ‚Ne‘, že to slovo zuřivě skoro úplně začmáral.

Četl dál, seznam už dávno sahal k dolnímu okraji okenní tabulky a začal ujíždět nahoru, rychleji a rychleji, aby s ním udržel krok, důvody byly čím dál chabější a jeho ospravedlnění pro to, aby je ignoroval, čím dál pádnější. Bylo to, jako by se hádal sám se sebou, zoufale chtěl říct ‚ano‘, ale nebyl schopný ten krok udělat.

Slova se začala rozmazávat a Sherlock zamrkal, znovu zaostřil a uviděl, jak se písmo rozplývá a přeskupuje do jediného řádku, běžícího středem skla.

‚Můžeš to mít.‘ Vypadalo to jako Johnův rukopis.

Sherlock na to zíral.

„Zvolil jsem si to,“ řekl. „Tebe.“

Jeho hlas zněl divně, ale slova byla zřetelná. Začal se obracet.

„Počkej.“

Zůstal bez hnutí, slyšel Johna vydechnout, ale v odraze ve skle ho neviděl. Byly tam jen jeho vlastní široce otevřené oči a pootevřené rty, výraz, který by mohl najít v obrázkovém slovníku u hesla ‚očekávání‘.

Johnova ruka mu přistála mezi lopatkami a Sherlock nadskočil. Dokonce i přes košili a sako ho ten dotek přiměl sebou trhnout. Dokázal na té ruce vnímat každičký prst, spočívající v místech, kterých se ho John dotýkal už mnohokrát předtím, ale tentokrát to poprvé cítil jako cejch.

„Uklidni se,“ řekl mu John.

Sherlock se zmohl na nervózní zasmání. „To těžko, když vím, co se chystáš udělat.“

Johnova ruka vyjela výš, připojila se k ní druhá a obě sáhly Sherlockovi přes ramena, aby uchopily klopy saka. John se natáhl, a jak mu stahoval sako, tiše mu pošeptal do ucha: „Ty nemáš ani ponětí, co se chystám udělat.“

Jeho slova měla tak jasný význam, že Sherlock musel zavřít oči. Ach, radosti nevědění

Sako bylo pryč. Slyšel, jak ho John hodil na křeslo.

„Když už o tom mluvíme, existuje něco, co bych dělat neměl?“

Sherlockovi hlavou probleskla celá hromada scén jako momentky z kanálu s tvrdým pornem, ale nenašel nic, co by ho přimělo říct Johnovi ‚ne‘. Zavrtěl hlavou a pak, když se mu ty ruce uvelebily nahoře na zádech a začaly ho přes látku košile hřát, se zachvěl.

„Vlastně si dokážu jen těžko představit, že bys řekl ne, když jsi na tom takhle,“ poznamenal John. „Odolávat pokušení – v tom jsi nikdy moc dobrý nebyl.“ Začal kroužit palci, Sherlock nahrbil ramena a do toho pohybu se položil. Bylo to jako předehra… ne… ještě předtím – jako když houslista zahraje ‚A‘ pro ladění, než začne koncert. John mu udával tón, a když mu začal sjíždět dolů po zádech, Sherlock ho následoval.

John potichu promluvil. „Jsem si jistý, že je to zřejmé, ale kdykoliv můžeš říct ‚ne‘ – nebo ‚tohle ne‘ nebo ‚dost, končím‘.“

Ten pohyb, k němuž Sherlock upíral pozornost, dosáhl k jeho pasu a Johnovy prsty se rozjely do stran, aby ho uchopily.

„Řekni mi, že mi rozumíš.“

„Rozumím,“ potvrdil Sherlock. Hlas měl čím dál divnější. Zvedl ruce ke knoflíčkům své košile.

„Ne.“ John přistoupil zezadu až těsně k němu, ovinul kolem něj ruce, sáhl po Sherlockových dlaních a překryl je svýma tak, aby se naplocho přitiskly k hrudníku. „Takhle ne, co myslíš?“

Sherlock ucítil na zádech káravé kousnutí a zachvěl se. Jeho výraz prozrazoval zmatek. „Ty nechceš…?“

„Ale ano, chci,“ přislíbil John. „Chci, a taky na to dojde…“ propletl si prsty se Sherlockovými, „… ale ještě ne.“

Začal jejich spojenými dlaněmi pomalu sjíždět dolů a Sherlockovi spadla hlava dozadu, nemohl si pomoct. Johnovy ruce se pohybovaly záměrně… cílevědomě… s dokonalou jistotou. Opravdu se to dělo, John se ho dotýkal, John se chystal…

„Pamatuješ si, co jsem ti říkal v tom taxíku, když jsme jeli za Wigginsem?“ zeptal se John tiše. „Mluvil jsem o tom, co znamenal ten polibek.“

Sherlock si to pamatoval dokonale. Pamatoval si všecko, co mu John kdy řekl. V těch posledních týdnech si to osvěžil, aby získal nová fakta – ty staré vzpomínky byly po šesti měsících, co byl pryč, žalostně nadužívané.

„Řekl jsem ‚Šaty sis nechal na sobě a já jsem udržel ruce mimo ně‘,“ pokračoval John. „Vím, že si to pamatuješ, protože tvoje reakce byla nezapomenutelná.“ Uvolnil si prsty, ruce položil na Sherlockovy boky přesně tak, jako před týdnem. Pevný stisk, ale úplně decentní.

„No, tentokrát si taky můžeš nechat šaty, ještě na chvilku…“ začal John.

Bylo jasné, kam ta věta míří, ale Sherlock jen zadržel dech a čekal na její dokončení.

„… ale já nehodlám udržet ruce mimo ně.“

Sherlockův výdech byl ostudně hlasitý, ale John to nekomentoval. Zdálo se, že sleduje vlastní myšlenkovou nit.

„Tolikrát jsi mě žádal, abych ti něco podal,“ mumlal. „Věci, na které jsi byl příliš líný nebo zaneprázdněný, než aby sis je obstaral sám.“

Sherlock prchavě pocítil… obavu – bylo to správné slovo? – že za to bude nějak potrestán, ale brzy bylo jasné jak den, že John má v plánu něco úplně odlišného.

„Dokonce i vylovil něco z tvých vlastních kapes,“ pokračoval a prsty zamířil tím směrem. „Ačkoliv obvykle ne z těchhle…“ Zajel rukama Sherlockovi do předních kapes u kalhot a na jeho doteku tentokrát nebylo nic nahodilého, tohle nebylo decentní, ani trochu.

Sherlock se roztřásl a zvedl paži, aby sevřel okraj okenního rámu.

„Příště se možná podívám nejdřív právě sem,“ přemítal John mírně chraptivým hlasem. „Možná až budeš v laboratoři v Bart’s, budeš v mikroskopu sledovat klíčovou reakci a nebudeš mít volné ruce.“

Sherlock si v duchu tu scénu promítl. Stál by, nebo by seděl u laboratorního stolu? Stál, pomyslel si. Právě jako teď. Víceméně. Pokusil se nezasténat, když ho Johnovy prsty pohladily skrz tenké hedvábí podšívky kapes vpředu po stehnech.

„Musel bych být velice důkladný…“

Palce našly spodní okraj jeho boxerek, zajely dovnitř a Sherlock zadržel dech.

„… abych si byl úplně jistý, že to, o co jsi žádal, v nich není.“

Prsty následovaly palce, cestovaly mu podél třísel a dech byl pryč, nejspíš už navždy.

„To… To bys neudělal,“ vypravil ze sebe; vnímání okolí, zvuků v pozadí nebo čehokoliv jiného se vytratilo a veškerá jeho pozornost se soustředila dolů do míst, kde se ho John dotýkal… kde se ho John chystal dotknout.

John se uchechtl, prsty obalené hedvábím se pohybovaly tam a zpět, tam a zpět… přejížděly kolem véčka, tvořeného Sherlockovými kyčelními kostmi, přímo dolů, kde končil jeho trup a přecházel v nohy. „Ne, neudělal,“ přiznal a odmlčel se v pohybech. Pak ztlumil hlas. „Ale mohl bych.“

Sherlock cítil, jak jeho tělo odpovídá; žhavé, prudké vzrušení – tak silné, tak okamžité. Bylo to skoro až příliš.

Ale nestačilo to.

„A tvůj experiment by měl samozřejmě přednost,“ pokračoval John. „Nemohl bys uhnout, nemohl bys použít ruce, nemohl bys udělat nic, abys mě zastavil.“

Špičkami prstů zavadil o strany erekce, která mohutněla už… roky, a Sherlock zasténal a posunul nohy víc do stran, aby měl lepší stabilitu, protože začínalo být jasné, že bude mít brzy problém s pojmem ‚vertikální‘.

„Mohl bych si dělat, co bych chtěl,“ řekl John a využil příležitosti toho pohybu, aby posunul jednu ruku dolů mezi Sherlockovy nohy, pořád ještě přes kapsu, ale pod spodním prádlem, a ach Bože, tohle se rozhodně, naprosto stoprocentně dělo. Sherlock zvedl i druhou ruku k okennímu rámu a přenesl váhu víc dopředu, jak mu Johnovy prsty pod hedvábnou látkou laskaly části těla, zanedbávané více než deset let, a jak se zdálo, za tu dobu jim narostla nějaká nervová zakončení navíc a všechna vyladěná na frekvenci, která vyzařovala z toho muže za ním.

„Možná bys měl námitky,“ přemítal John.

Sherlock o tom zatraceně pochyboval.

„Možná bys protestoval… Ptal se mě, co si myslím, že dělám… nařizoval mi, abych okamžitě vytáhl ruce z tvých kapes.“

Sherlock si ani vzdáleně nedokázal představit, že by něco takového udělal.

„A já bych tě poslechl, samozřejmě,“ osvobodil si John ruce, pak se natáhl a omluvně kousl Sherlocka do zátylku. „Možná bych měl v plánu škádlit tě o trochu déle, ale nakonec…“

Sherlock zatáhl břicho, aby prsty u zapínání jeho kalhot měly víc místa.

„… bych tě svlékl.“

Ozvalo se zašustění látky a Sherlock byl náhle nahý od pasu dolů, John mu zároveň stáhl i boxerky. Sherlock vyklouzl z bot, přišlápnutím špiček si stáhl ponožky a odkopl to všechno bokem. Pak čekal, pořád opřený oběma rukama o okenní rám. Uvědomil si, že zvenku asi vypadá celkem normálně, když má košili pořád ještě na sobě, světla jsou zhasnutá a jeho spodní polovinu skrývá záclona. Pokrčil ruce v loktech a opřel se o předloktí, položená na prostřední příčce rámu vysouvacího okna. Čekal.

„Ani se nehni.“ John se vytratil.

Sherlock se nehýbal. No… možná tam bylo určité množství cukání, ale za to ho těžko mohl někdo činit zodpovědným, měl nad celou tou věcí jen velmi malou kontrolu už od chvíle, kdy ho John poprvé políbil. Sherlock se tudíž vzdal zodpovědnosti za své spodní partie a přenechal ji Johnovi, který měl zřejmě tak jako tak lepší povědomí o tom, o co tam dole půjde.

„Nádhera,“ ozval se Johnův hlas ze dveří. „V košili obvykle vypadáš slušně, ale tahle pozice dělá s vyhlídkou divy.“

Sherlock zvažoval, jestli nemá spustit ruce.

„Ať tě ani nenapadne dát ruce dolů.“ John vmžiku přelétl pokoj a Sherlock cítil, jak se mu konečky jeho prstů otřely z obou stran o boky právě tam, kde mu končila košile. Poprvé kůže na kůži, ale nestačilo to… ani zdaleka to nestačilo. Sevřel rty, aby se zdržel připomínek. Dožadovat se něčeho od Johna se v tuhle chvíli zdálo nanejvýš nemoudré.

Johnovy prsty začaly sjíždět dozadu, nejdřív sledovaly lem košile, ale rychle ho opustily ve prospěch mnohem komplexnějšího přístupu.

Sherlock si opřel hlavu o předloktí a zadržel sten. Co to dělá? Stojí tu, v podstatě nahý, ve svém vlastním obývacím pokoji, úplně vystavený a zranitelný, a nechává si důkladně osahávat zadek svým spolubydlícím, jehož schopnost ho překvapit nemá konce a který… ááách… Sherlockovi se zadrhly myšlenky, když John ohnul prsty a teď zvedal a zároveň odděloval a tiskl; a Sherlock se zakousl do vlastní ruky a pokoušel se nevmáčknout se dozadu a pevněji do Johnových rukou ve snaze se kolébat, aby ty prsty vklouzly jen o trochu dál… zvláště ten jeden… ten, který byl teď tak blízko… tak blízko k místu, kde ho chtěl cítit…

„Nohy od sebe.“

Sherlock musel být moc pomalý, protože John přehmátl ruce na jeho vnitřní stehna a tlačil na ně, dokud neměl nohy rozkročené skoro na šíři ramen. Sherlock se pokoušel si připomenout, že s dýcháním, jakkoliv je nudné, nemá ve skutečnosti na vybranou.

John se přesunul tak, že teď stál mírně bokem, pravá ruka mu vklouzla zajímavým způsobem zpátky dozadu skoro… Skoro tam, kde ji Sherlock chtěl mít, zatímco levou paží zajel pod košili a pak trochu zaváhal, než ji jednoduše položil Sherlockovi pod pas.

„Jsi v pořádku?“

Sherlock zvedl hlavu jen na tak dlouho, aby se ohlédl a riskoval pohled ‚koukej s tím pohnout‘ stupně pět.

John si odfrkl. „Budu to brát jako ‚ano‘.“ Náhle záměrně pohnul oběma rukama, jednou ho vzal vpředu do dlaně, druhou zajel zezadu dospod a obloukem mezi Sherlockovy nohy; a Sherlock vydal neartikulovaný výkřik a zoufale zaťal kolena v pokusu udržet se zpříma.

„Ach Bože, ach Bože, ach Bože, ach…“ Znovu zabořil zuby do předloktí, aby se umlčel.

Johnovy ruce byly… úžasné… neuvěřitelné… fantastické… všechna ta slova, kterými John Sherlocka zahrnoval už od chvíle, kdy se poprvé viděli, by měl dostat zpátky i s úroky… s nadšenými úroky… posedlými, nutkavými, zoufalými úroky… Sherlockova vnitřní rozprava se začala tříštit a on si musel osvobodit ústa jednoduše proto, aby nabral nějaký dech, zatímco ho John zpracovával. Cosi se od posledně, kdy zažil něco podobného, určitě muselo změnit, protože nic, nic na světě nebylo nikdy… Nemohl to být… nejspíš… ani vzdáleně… takový pocit… tak skvělý… tak…

Johnova pravá ruka se přesunula o kousek zpět a Sherlockova kolena to vzdala.

John ho zachytil kolem pasu a sesunul se s ním dolů na podlahu, sedl si na paty se Sherlockem na klíně a Sherlock sebou škubal, snažil se otočit, chtěl povalit Johna na záda a celý se kolem něj omotat, ale John ho nenechal, pěstí svírající zmuchlaná záda košile ho držel na místě a Sherlock popadl vpředu oběma rukama svůj vlastní límec a škubl tak prudce, jak mu jeho třesoucí se svaly dovolily, což bylo zatraceně pořádně, protože by bylo těžké najít v tuhle chvíli někoho s větší motivací. Ozval se hlasitý zvuk trhající se látky, ale Sherlockovi bilo srdce tak silně, že to pořád ještě přehlušilo. Využil okamžiku překvapení a podařilo se mu otočit a sklouznout na kolena tak, že byl čelem k Johnovi a vedle něj, ale pak ho popadla ruka ze strany za krk a druhá mu zajela do vlasů a potom ho John líbal a všechno ostatní se zastavilo.

Líbal ho. John ho líbal. Jak bez toho mohl přežít celý týden? A ty dva týdny předtím? A celý svůj dospělý život před tím? Nevypadalo to pravděpodobně. Sherlockovi se zatočila hlava, okamžitě rozevřel rty a hladově polibek vracel. Zvedl ruce a přitáhl si Johna blíž, touha položit ho na záda se zase přihlásila o slovo. Sherlock byl větší, mohl by…

Ucítil Johnovu ruku na límci své košile, a pak ji začal stahovat dozadu a dolů, což byl rozhodně krok správným směrem – zbavit se posledního zbývajícího kousku oblečení, a pak by mohli začít pracovat na Johnově, protože ten byl vzhledem k situaci pořád skandálně moc oblečený. Aniž by přerušil polibek, spustil Sherlock ruce a shodil košili z ramen, a jak mu ji John tahal dolů, uvědomil si, že manžetové knoflíčky má pořád zapnuté a ruce má příliš velké, než aby je mohl vyvléknout z manžet. Netrpělivě zavrčel a přesunul zápěstí dopředu… pokusil se přesunout zápěstí dopředu.

‚Co to…?‘ Odtáhl se a ohlédl. John ho držel za košili staženou do poloviny zad a rukávy mu svazovaly lokty k sobě. „Manžety, Johne,“ skoro vyštěkl, jak byl frustrovaný. „Potřebuju si rozepnout manžety.“

„Ale, vážně?“

Švihem otočil hlavu zpátky a zjistil, že John má ve tváři úplně nový úsměv. Sherlockovi udeřilo srdce do hrudní kosti tak tvrdě, že zalapal po dechu.

„Myslím, že jsi na něco zapomněl,“ upozornil ho John a dál v hrsti držel smotanou košili, takže byl Sherlock efektivně znehybněný.

Na krátký strašlivý okamžik byl Sherlock přesvědčený, že se udělá. Pevně sevřel víčka a představil si Mollyin velikonoční svetřík, na kterém byla vyšitá načechraná kuřátka a byla to ta nejšerednější věc, jakou kdy viděl.

„Ledaže bys změnil názor?“ Johnův hlas nezněl nijak ustaraně.

Sherlock otevřel oči. Ne – rozhodně nebyl ustaraný.

„Možná si to neužíváš?“ zjišťoval John a napřáhl k němu volnou ruku.

Sherlock se na tu ruku zadíval.

„Třeba se ti nelíbí být… bezmocný.“

Ruka se mu ztratila z výhledu, protože přistála pod ohryzkem. Sherlock polkl.

„Jestli chceš, abych přestal, stačí, abys to řekl.“

Sherlock stiskl rty k sobě a neřekl nic – tak rozhodně, jak dokázal.

„Jinak myslím, že se tě prostě budu dál dotýkat…“

Lehounký, sotva znatelný dotek špiček prstů na jeho bradavce – a Sherlock nadskočil a skoro si vykloubil rameno.

„… kdekoliv…“

Druhá bradavka a o něco silnější kontakt. Sherlock se zasvíjel, jak se mu ten pocit začal šířit hrudníkem.

„… se mi zlíbí.“

Johnova ruka se pohnula jižním směrem, ale tentokrát se kolem něj neovinula, jen ho jedním prstem pohladila od kořene až k žaludu. Sherlock už nedokázal udržet zavřená ústa, ale nehrozilo, že by z nich zaznělo ‚dost‘.

Ta toulající se ruka se vrátila, vzala do dlaně jeho čelist, zaklonila mu hlavu dozadu a John si klekl a sklonil se nad ním.

„Ty jsi tak krásný.“

Sherlock mu zíral nahoru do obličeje.

„Vím, že to víš, ale není to nic, co bych ti normálně řekl, a tak si myslím, že to stojí za zmínku.“

Johnova ruka mu shrnula vlasy z čela, prohrábla kudrny, oči nakrátko vzdálené. Promluvil spíš jen pro sebe.

„Tolik jsi mi chyběl.“

Pokus o jakoukoliv odpověď John zmařil, když se sklonil a políbil ho. Sherlock se rozhodl místo toho odpovědět touto cestou – když se líbali poprvé a on toho tolik zjistil o tom, jak se John cítil během jejich odloučení, fungovalo to.

Představil si sám sebe v řadě omšelých pokojů, jak se mu vytrácela slova, když vzhlédl a upamatoval se, že je sám, za těch dnů vždycky sám. Připomněl si neustálý pocit očí v zádech, protože ty jediné oči, kterým věřil, se už na něj nedívaly. Znovu vyvolal vzpomínku na místnost, ve které zabil Morana, ale tohle bylo o pár dní dřív a byl to Sherlock, kdo seděl na té bedně, kouřil jednu cigaretu za druhou, sledoval Johna oknem v 221B a pokoušel se přesvědčit sám sebe, že ta prázdnota a nevolnost, kterou cítí v žaludku, je kombinace otravy nikotinem a ubohého stravování.

Vracel Johnovi polibek a myslel na to, že je jeho, jen jeho.

John se od něj ostře odtrhl.

Sherlock překvapením zamrkal a snažil se zaostřit. „Co se děje?“ Vážně, hlas měl minutu od minuty divnější.

John zíral na své prsty, kterými jen o chvilku dřív hladil Sherlocka po tváři. Vrátil se pohledem k Sherlockovým očím a rozšířily se mu zorničky. „Ty se ptáš ?“

Sherlock pokrčil rameny, přál si, aby se vrátili k líbání.

„Na co jsi to právě myslel?“

„Já…“ Sherlock odvrátil hlavu, ale John vzal jeho obličej do obou dlaní a otočil ho zase zpátky. Sherlock odolal touze shodit ze sebe zničenou košili, dokud má příležitost. Zaváhal, jaká slova použít, ale pak si řekl, aby přestal být směšný. „Žejsimitakychyběl.“ Dobře, tak tohle znělo taky poněkud směšně, ale aspoň to řekl – a bez toho, aby musel předvádět nějaký podivný taneček na místě činu, nebo co to John navrhoval v tom osudném taxíku.

Johnovi to chvíli trvalo, ale došlo mu to. „Sundej si tu košili.“ Sám už měl polovinu svých knoflíčků rozepnutou, vstával a sahal si přes rameno.

Sherlock sledoval, jak si stahuje jak košili, tak jedno z těch triček, které posedle nosil vespod, rovnou přes hlavu.

„Košili. Hned!“ vyštěkl John a Sherlock se lekl, pak se začal kroutit, aby se z ní vyvlékl, a najednou čelil, a to velmi doslovným způsobem, důkazu o neobyčejném vzrušení kapitána Johna Watsona z pátého northumberlandského pěšího pluku. Sherlock nikdy nikoho neviděl svléknout se tak rychle nebo s tak impozantním účinkem. Ten důkaz mohl být popsán jedině jako působivý. Uvědomil si, že mu spadla brada a civí s otevřenými ústy, a napadlo ho, jestli by té skutečnosti John nemohl využít.

Nicméně John měl zřejmě v hlavě vlastní nápady. Sherlock po rozhodnutí, že nemá smysl trápit se s knoflíčky, když ty ostatní už se rozlétly jako vystřelené broky po celém pokoji, sotva stačil vyškubnout ruku z druhého rukávu, když ho John složil na zem. Rovnou dolů, přímo naplocho na podlahu, ačkoliv dokonce i tohle měl John pod kontrolou.  Když přistáli a Sherlock si vyrazil dech, hlavu mu zezadu chránila Johnova dlaň.

Skoro okamžitě byl přinucen přehodnotit svoje dřívější mínění, když unáhleně usoudil, že neexistuje metoda, kterou by se zkušenost s líbáním Johna dala vylepšit, protože už tak to bylo tak velice, velice, ohromně, enormně, radikálně, nedostižně lepší, než zkušenost líbat kohokoliv jiného, kdo nebyl John. Očividně teoretizoval předtím, než získal všechna data, protože teď bylo nanejvýš jasné, že líbat Johna, když jsou oba nazí, tomu dodalo úplně novou dimenzi, celou tu věc to posunulo od ‚kdo je ten muž a co to se mnou dělá?‘ ke ‚kdo vůbec jsem já a proč ještě nešukáme?‘.

Vzpomenout si, že má volné ruce, přimělo Sherlocka, aby je použil, pokusil se přitáhnout si Johna víc dolů, protože ten pořád ještě spíš napůl klečel, než ležel, což znamenalo, že určité klíčové partie nebyly v kontaktu a Sherlock měl silný pocit, že kontakt mezi řečenými partiemi by se rozhodně dal klasifikovat jako ‚dobrá věc‘.

John ho zlehka kousl do spodního rtu, pak mu podsunul ruku pod kříž a nadzvedl ho, což se zdálo jako podivný způsob, jak na to jít, ale účel to určitě splnilo. Sherlock zasténal a přitiskl se vzhůru ještě víc.

John ho znovu kousl. „Nohy.“

Sherlock byl tak zvyklý se kroutit do podivných pozic, že si sotva všiml tahu svých stehenních svalů, ale byla pravda, že měl nohy teď složené pod sebou. Podařilo se mu je narovnat a John na něj dolehl naplno. Sherlock je znovu ohnul a zkřížil – tentokrát kolem Johna. A ach, tohle byl pocit… o tolik lepší než jen ‚dobrý‘. Trochu se zavrtěl a John zhoupl boky a Sherlock otočil zahanbeně hlavu ke straně, když pomyslel na to, jak teď musí vypadat jeho tvář.

John to vzal jako pozvání, aby políbil Sherlocka ze strany na krk. Možná to bylo pozvání, Sherlock neměl ponětí, ale mezitím usoudil, že Johnovy nápady jsou v tomhle ohledu obecně z těch nejlepších. Vyklenul se směrem k doteku, hladil Johna po zádech až tam, kde ho zastavily vlastní nohy, které reflexivně svíral. Nebyl si úplně jistý, jestli se snaží se přitáhnout nahoru, nebo stáhnout Johna dolů, ale v každém případě to fungovalo – a nejen pro něj, soudě podle polibků na jeho krku, ke kterým se přidaly zuby.

John se opřel o jeden loket a druhou rukou sklouzl Sherlockovi po boku. Přímo dolů, seshora rovnou k jeho… zadku a Sherlock objal Johna kolem rameny a držel se ho a… čekal.

Nikdy to nebyla jeho silná stránka. „Hodláš mě ošukat?“

Dostalo se mu letmého pohlazení jedním prstem a okamžitě si představil dva. Nebo tři. Nebo ten mrštný jazyk, který musel vidět mihnout se z úst alespoň dvacetkrát za den. Ihned tu myšlenku potlačil – jeho už tak pochybné sebekontrole nijak nepomáhala. Prst se vrátil a on zafňukal; ale neškemral. Tohle bylo důležité. Rozhodně nebude škemrat, o nic. Pak ucítil krouživý pohyb a vzpomněl si, jak John říkal tehdy po tom Experimentu s polibkem, že nijak zvlášť nechce, aby škemral. Snažil se přijít na to, jestli tohle nepřineslo otázku škemrání zpátky na přetřes, ale bylo extrémně obtížné se soustředit.

John stáhl ruku, sáhl si za záda a uvolnil Sherlockovy kotníky. „Nohy dolů,“ nařídil.

Sherlock zvažoval své možnosti. John povytáhl obočí. Sherlock spustil nohy dolů – neuspěchaně, aby ukázal svou nespokojenost. John to trucování ignoroval, posunul vlastní nohy stranou, pak se posadil a sáhl po kalhotách, odkud z kapsy vytáhl malý pytlíček. Sherlock se na to zamračil – nevypadalo to jako kondom. Očima přejel od sáčku, který John právě roztrhl, k jeho obličeji, ve kterém si pohrával extrémně sugestivní úsměv, a pak zase na pytlíček, jehož obsah si John právě vymačkával do ruky.ch-10

„Zvedni ruce nad hlavu.“

„Proč?“

„Protože tě tak chci vidět, celého vystaveného a zranitelného.“

Sherlock na něj zíral, tu představu už v duchu křišťálově jasnou. John se sehnul dopředu a olízl mu bradavku.

„Chci, aby sis lehl a nechal mě, ať se o tebe postarám. Chci ti to dát a chci, abys to přijal.“

Sherlockovy zorničky musely být obrovské; zachvěl se, když se Johnův jazyk znovu mihl, než se jeho majitel posadil na paty.

„Ty nechceš…“

„Ne, tentokrát ne.“

Sherlock pomalu zvedl paže a natáhl se, přesně jak John chtěl. Uchopila ho kluzká ruka, a když se začala pohybovat, vyklenul záda do oblouku. Ach Bože… John v tom byl tak děsivě dobrý, lepší než on – když to dělal sám, nikdy necítil nic takového… Ach, zatraceně…

John se sesunul bokem a poplácal Sherlocka po druhém stehně. „Nahoru.“ Tentokrát nebylo na Sherlockově poslušnosti nic váhavého; ohnul nohu v koleni a zároveň ji vyklonil do strany, právě tak, že nebylo pochyb, že s tímhle plánem bytostně souhlasí.

Rychle vyšlo najevo, že ten pytlíček obsahoval lubrikant, protože Johnův prostředníček byl přímo tam, krouživě ho hladil, a pak se pomalu, konečně vtlačil dovnitř a Sherlock vykřikl náhlou rozkoší – ne jen tím fyzickým pocitem, ačkoliv ten rychle následoval, jak John nabral tempo, ale prostě tím faktem, tím pocitem, jak je roztahován a pronikán a vlastněn někým, komu věří, někým, s kým to může sdílet, někým, kdo… ááách… a tohle bylo přesně to správné místo a Sherlock okamžitě zase málem začal vzývat nějaká nejmenovaná božstva; položil chodidlo té zvednuté nohy na podlahu, aby se mohl opřít a vyjít mu naproti a…

„Johne…“ Bylo to vůbec jeho hlas? Znělo to, jako by ho někdo škrtil.

„Tobě se to vážně líbí.“ V Johnově tónu zaznělo potěšené uznání a Sherlock přinutil svá víčka, aby se zvedla, a přemýšlel, kdy vlastně zavřel oči.

„Říkal jsem ti, že jsme…“ hlas se mu zlomil do zasténání, když John přidal druhý prst, „… kompatibilní,“ zvládl dokončit, než se mu hlava znovu zvrátila vzad a pak už nebyla žádná další slova, všechna se vytratila, opustila scénu a zůstaly jen zvuky, které by ho kdykoliv jindy zahanbily, ale které mu alespoň zabránily vyhrknout některou z těch věcí, které nepřiznal dokonce ani sobě a určitě jim nebyl schopen čelit. A Johnova druhá ruka se pořád pohybovala a Sherlock se třásl a chvěl a nevěděl, co by měl sám dělat, nebo na co se soustředit, nebo na co myslet, nebo jak se srovnat s tak moc… tak moc… a netrvalo to ani dvě minuty, než se celé jeho tělo vzepjalo z podlahy do oblouku a přemohl ho orgasmus, který zpochybnil právo všech těch, se kterými měl tu čest dříve, sdílet stejný název.

Trvalo mu výrazně déle než dvě minuty, než se vzpamatoval.

Mlhavě si uvědomoval, že John se věnuje vlastním potřebám, a pokoušel se pomoci, ale byl tak žalostně nekoordinovaný, že ho John syknutím odehnal, a tak se zase uložil, roztržitě si ukládal Johnovy zvuky k pozdějšímu prozkoumání a pomalu odplouval, mysl podivuhodně prázdnou a čistou.

Když přišel k sobě, John mu klečel u boku a otíral ho vlhkým ručníkem.

Sherlock se na něj díval, nic nenamítal ani proti některým intimnějším pohybům, prostě ho nechal, ať to udělá.

John mu pohlédl do obličeje. „Jsi v pořádku?“ zeptal se něžně. Měl na sobě zase kalhoty, ale pořád byl bez trička.

Sherlock přikývl.

„Přinesu ti župan. Chceš…?“

„Myslím, že půjdu spát.“

„No tak pojď.“ John mu nabídl ruku a Sherlock se jí bez námitek chopil, přijal i paži kolem pasu a pak i pomoc s nasoukáním se do pyžama a uložením do postele.

„Jsi… Chtěl bys, abych tu s tebou nějakou chvíli zůstal?“ John cvakl vypínačem a jeho hlas zněl poprvé za víc než hodinu nejistě.

Sherlock se zamračil do tmy, zmatený tím, jakou odpověď mu toužil dát. Bylo mu dobře, byl čistý a už skoro spal.

„Proč bych měl chtít, abys zůstal?“

Cítil, jak ho po vlasech pohladila něčí dlaň, vědomí se rozplývalo a Johnův hlas se tiše ozval ode dveří.

„Vlastně žádný důvod není.“

 


 

Obrázek k této kapitole: ‚Put your arms up over your head‘ od daysoftstorm

http://daysofstorm.tumblr.com/post/21738274392/put-your-arms-up-over-your-head-why

 

 

DALŠÍ

pé es… No… No!!! Taky máte chuť Sherlocka za tu poslední část nakopnout do holeně??? Uf. Jako ledová sprcha… O.o  – mia

Reklamy

8 komentářů Přidejte váš

  1. helsl napsal:

    Dechberoucí, strhující, nepopsatelné! John je mistr a tohle si fakt nezasloužil. Jo, na Sherlocka toho bylo trochu moc, ale ani to ho neomlouvá; ještě hodně mu toho bude muset dojít, o čem je vztah. Nicméně doufám, že až mu zase bude fungovat mozek, uvědomí si všechny souvislosti a řekne „ne chvíli, ale navždy“.

    1. hanetka napsal:

      John velmi dobře ví, jak je Sherlock nezralý. A co řekl, to myslí vážně – Jsem tady a jsem k mání. Můžu ti dát, co potřebuješ.
      A Sherlock – ten ještě ani neví, jak hluboko v tom už vězí… a uvědomit si to pro něj nebude zrovna lehký proces. No – to vlastně ani pro Johna. Ten toho bude muset ještě vydržet víc. 😛

  2. Miona napsal:

    Jenom za ten konec, ledovou sprchu, nakopat do holeně? To by z toho vyvázl ještě lacino… 🙂
    Ale jinak… úžasné, úchvatné, neskutečné… a všechna ta slova, která John používá… Dokonalé 😉
    Díky hanetko ❤

    1. hanetka napsal:

      On se Sherlock trochu poleno, no. Však on si to uvědomí, nebojte. Jen se bude muset trochu usmířit sám se sebou, aby to vyšlo.

  3. Gabriela Watson napsal:

    Já celou kapitolu četla hodinu a půl! Hodinu a půl.. dvě kávy… A prostě aaach…John to vážně umí! To jak rozložil Sherlocka na malé kousíčky… fakt paráda!
    Ale za ten konec bych Sherlymu asi jednu vrazila! Ale na druhou stranu, chudák je v něčem takovém poprvé. Neví jak to chodí a tak nějak ho to omlouvá. Už se moc těším na další díleček!
    S láskou Sal.

    1. hanetka napsal:

      Přesně tak – je v tom poprvé. A plácá se v tom a neví – navíc měl doposud i sám o sobě mylné představy. A smířit se s tím, že jsem jiný, než jsem si dodnes myslel – to se nedělá zrovna snadno. Ještě se s těmi dvěma potrápíme.

  4. Misa737 napsal:

    Sherlocka fakt jednoducho iba zabiť po tomto. To nebola ľadová sprcha ale rovno vyhodenie na niektorý pól keď tam zúri ľadová burka……

    1. hanetka napsal:

      Jen počkejte příště… 😀

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s