Hanetka: Vzhledem k důkazům – 11. kapitola

Tak po té ledové sprše v závěru minulé kapitoly je tahle plná naděje. Žhavé scény tentokrát nečekejte, zato o to víc přemýšlení a uvědomování a možná i fluffu…

A jako vždycky:

Poklona vám, moje bety,

že jste ještě pořád se mnou,

že češete moje věty

rukou přísnou, ale jemnou.

A miamam díky k tomu,

že mě nechá ve svém domu. 😀

 

 

11. kapitola: Ráno poté

 

 

„Mohl bys mi podat pero?“ natáhl Sherlock ruku.

Seděl u stolu, naoko soustředěný na notebook před sebou, a zachovával si zdání pečlivé nevšímavosti.

Chvíli se nic nedělo a pak pero z konferenčního stolku plesklo do jeho dlaně.

„Taky ti přeju dobré ráno.“

V Johnově hlase nebylo žádné podráždění ani rozčarování – jen obvyklý tón shovívavé rezignace. Sherlock potlačil nutkání se ohlédnout a ještě podivnější nutkání hrábnout po tom zápěstí, než se odtáhne. Takové bizarní impulsy byly dost alarmující. Člověk by myslel, že… aktivity z minulého večera situaci vyřeší, alespoň na chvíli, ale už teď bylo jasné, že takový předpoklad byl zcela mylný.

„Dáš si čaj?“

„Prosím.“ Sherlockovi vydržela síla vůle jen tak dlouho, dokud měla oporu v jeho hrdosti. Jakmile se na něj nikdo nedíval, přestal předstírat i ten poslední zlomek pozornosti, kterou zdánlivě věnoval notebooku před sebou, a očima sledoval Johna na jeho cestě přes pokoj, dokud nezmizel v kuchyni.

Sherlock se přistihl, jak už téměř došel k závěru, že jeho křeslo, které mělo přímý výhled do prostoru kuchyně, by mohlo být mnohem pohodlnější než židle u stolu. Tiše zaklel a zůstal, kde byl, zavřel oči a zavzpomínal na chvíle o pár hodin dřív, když se vytrhl ze znepokojivého snu a uviděl prázdnou polovinu své postele…

Sherlock v duchu zmáčkl ‚pauzu‘, pak přetočil zpátky tu poslední myšlenku a prohlédl si ji s čímsi, co se hodně blížilo zoufalství.

Udělal to znovu.

Druhá polovina. Správný termín zněl ‚druhá polovina‘. Odkud se vzala ta ‚prázdná polovina‘? Zaškaredil se na tu frázi, stejně jako se zaškaredil na svou postel po probuzení ze snu, ve kterém vůbec nebyla prázdná.

Setřásl ty obtížné myšlenky, vyhrabal se na nohy… které ho neúprosně zanesly Johnovým směrem. Pracně se přinutil zůstat ve dveřích a opřel se o zárubeň, snad nenuceně.

John se ohlédl. „Jsi v pořádku?“

Sherlock přikývl.  John se na něj na chvíli zvědavě zadíval, pak dodělal čaj a položil jeden z hrnků na stůl. Sherlock po něm sáhl a John se pustil do vážného procesu přípravy toastů, otevřel skříňku označenou nápisem ‚Ať tě to ani nenapadne‘ a prozkoumal sbírku džemů. Sherlock nikdy nebyl schopný najít v procesu jeho výběru nějakou logiku, ale dnešek si zřejmě vyžadoval švestkovou marmeládu ‚Victoria plum.‘

„Když ti udělám něco k snídani, budeš to jíst?“

„Nepravděpodobné,“ usoudil Sherlock. V tu chvíli měl pocit, že má žaludek zauzlovaný jako drhanou krajku. Otočil hlavu k obývacímu pokoji, pohledem přejel od okna k podlaze a přemohl ho pocit neskutečna.

„Ale jsi v pořádku?“ Johnův hlas se ozval o hodně blíž a Sherlock skoro vyprskl čaj, když mu do vlasů na krku vjela dlaň. Johnův palec ho pohladil po straně krku a Sherlock se vší silou přinutil odolat nutkání přivinout se k doteku.

„Hmm… Bude lepší, když si necháš šálu na krku, jestli půjdeš dneska někam ven,“ navrhl John. „Příště budu opatrnější.“ Nechal ruku klesnout, ucouvl k pracovnímu pultu a zvedl svůj hrnek.

Sherlock připomněl svému srdci, že mu nijak nepomůže, ani když se úplně zastaví, ani když náhle zdvojnásobí rychlost.

„Jestli je to něco, o co bys měl zájem?“ dodal John ostýchavě.

Sherlock se snažil přenést myšlenkami přes ‚příště‘, které mu vybuchlo v mozku, až málem vyrazilo dveře.

„Abys byl opatrnější? Nijak zvlášť,“ vypravil ze sebe. Pokusil se o úsměv, ve kterém se mísila nonšalance s flirtováním. John vypadal, že si není jistý, co si má o výsledném úsilí myslet. Sherlock si nebyl jistý úplně stejně. Bože, tohle bylo příšerné.

Toast vyskočil a John se obrátil. Sherlock sebral hrnek a přinutil své neochotné nohy vrátit se do obývacího pokoje a k oknu – k tomu druhému oknu. Pár minut se díval ven, ale neviděl nic, co by mu proniklo očima dál. Tucet nahých Irene Adlerových tancujících kankán by v něm vyvolal jen letmý záchvěv strachu, že Mycroft možná strká prsty i do klonování.

„Určitě nechceš ani kousek?“ John byl zase přímo vedle něj, toast ve zvednuté ruce.

Sherlock se na toast zadíval. Obvykle mu John dával vlastní talíř, když mu nabízel snídani, ale teď tu jen stál a držel jediný krajíček. Měl by si Sherlock ten toast vzít? Nebo do něj prostě jen kousnout? Patřilo se, aby se teď navzájem krmili? Jaké další bizarní rituály na něj číhaly v temných hlubinách těchhle neprozkoumaných vod? A kolik dalších klišé dokáže nacpat do jediného myšlenkového proudu?

Na druhou stranu byl džem Victoria Plum jeden z jeho nejoblíbenějších a bylo celkem milé, když se o něj John takhle staral. Stravování možná nebude tak nudné, když bude John do toho procesu zapojen víc… osobně. Sherlockovy myšlenky jaksi odběhly od tématu.

„Asi ne.“ John se odvrátil a šel si sednout ke stolu. Sherlockův žaludek se vrátil k drhané krajce.

„Takže, práce jako vždycky, že?“ John se opřel dozadu a spláchl poslední kousek snídaně pořádným douškem čaje. Sherlock se na něj podíval. V koutku mu uvízl drobeček. Sherlock se musel soustředit, aby se nenaklonil přes stůl a neslízl mu ho.

„Teda, zdá se, že dáváš přednost tomu, aby všecko bylo jako obvykle… kromě chvílí, kdy ne.“ John se zamračil. „Doufám, že najdeš nějaký způsob, jak mi naznačit, kdy se to stane, jinak skončím tak, že to budu muset odhadovat a nejspíš se nechat devětkrát z deseti případů odmítnout.“

Sherlock měl pocit, že tenhle odhad je značně mimo. Pak zauvažoval, jaký druh náznaku by mohl John vyhlížet… a jestli by k tomu odhadu nemohlo nějak právě teď dojít. John vstal a vzal svůj talíř a hrnek zpátky do kuchyně. Sherlock potlačil nutkání jít za ním.

Bože, co to s ním je? Otočil se zády do pokoje. Možná měl jít k tomu druhému oknu… Počítalo by se to jako ‚náznak‘?

„No, myslím, že na chvilku vypadnu ven.“ John už se soukal do bundy a Sherlock zklamaně naslouchal, jak si navléká další vrstvy, místo aby se jich zbavoval. Jeho mozek mu nijak nepomáhal, když mu přehrával video Johnova svlékání ze včerejší noci. Nebylo to poprvé, co se ten záznam promítal.

Najednou ucítil v zádech nával horka. Nikdo se ho nedotýkal, ale stejně ho cítil. Pak se přímo zpoza něj ozval Johnův hlas.

„V pořádku?“

„Samozřejmě.“

Těsně u ramene se mu vznášela ruka. Sherlock si nebyl úplně jistý, jak to ví, ale byla tam.

„Nebudu dlouho pryč… jen se nadýchám trochu čerstvého vzduchu a možná si vyřídím pár věcí.“

„Nenech se zdržovat.“

„Tak se uvidíme později?“

„Evidentně.“

„OK.“ Ruka se ho dotkla, jen na tu nejkratší chvilku, a Sherlocka to stálo celý ten vnitřní zmatek, aby se k ní nenaklonil. Cítil její obrys, ještě když slyšel kroky na schodišti. Opřel si čelo o sklo a sledoval, jak se John vynořil na ulici.

Problém byl, že neměl ponětí, co vlastně chce, kromě toho, co bylo nasnadě. Vybavil si, že se na jeho seznamu negativ objevila ‚Závislost‘, ale to by jistě chtělo víc než jednou, aby jí ‚propadl‘? Každopádně to nebylo jen tohle. Alespoň si to nemyslel. V hlavě mu zase naskočil ten sen. Ten sen, ve kterém se John odvážil do té prázdné – do hajzlu – ‚druhé‘ poloviny jeho postele. A nejen se odvážil, ale i uvelebil… pasoval do ní… vypadal v ní tak děsivě správně, že probudit se a zjistit, že tam není, zanechalo v Sherlockovi pocit, že je stejně – krucinál, no tak jo – ‚prázdný‘ jako jeho postel; pocit, který ho vyděsil skoro až k smrti.

Výsledné rozhodnutí ‚dělat jakoby nic‘ bylo očividně nápadem skoro andersonovsky pitomým, ale jakmile s tím jednou začal, nevěděl, jak přestat… a John teď odchází a myslí si, že od něj Sherlock nechce nic víc než příležitostnou šukačku, aby se zbavil přetlaku.

John odchází a myslí si, že to, co se stalo, nic moc neznamenalo.

Odchází a myslí si, že prostě budou fungovat dál jako vždycky.

Odchází…

Odchází.

Sherlock popadl svůj kabát.

***

Lestrade si povzdechl, odhodil stranou jednu ze složek a sáhl po další. Zatracený papírování. Jestli existovalo něco, co nenáviděl…

„Už jsi je chytil?“

Vzhlédl. „Á, to jsi ty.“ Zavřel složku a pokusil se skrýt úlevu, že může. Sherlock sice mohl být osina v zadku, ale s ním v budově se může dít i něco zajímavějšího než papírování. „Ne, to teda kruci nechytil. A co jsi pro to udělal ty? Docela prd, jestli chceš vědět můj názor.“

Sherlockovy oči se míhaly po místnosti, jako by to bylo místo činu, a Lestrade se nebyl schopen přestat nervózně ohlížet přes rameno. Určitě by si všiml, kdyby za skříňkou se spisy číhal vrah se sekyrou, ne? Neviděl nic, co by nebylo na svém místě.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se.

„Jistěže jsem v pořádku,“ utrhl se Sherlock. „Proč bych neměl být v pořádku? Jsem dokonale v pořádku.“

Lestrade se opřel zády o židli a upřeně se na něj zadíval. „Kde je John?“

Sherlock zvedl nos nahoru, přitáhl si už tak pevně omotanou šálu ještě výš a ujistil se, že má límec náležitě zvednutý. „To je těžko moje starost,“ prohlásil, přesunul se do místnosti a sedl si na jednu ze židlí umístěných čelem ke stolu. „Nebo tvoje,“ dodal jízlivě.

‚A jé, trable v ráji,‘ pomyslel si Lestrade. Zvedl ruce ve smířlivém gestu. „Moje chyba,“ nabídl omluvu. „To jen, že co ses vrátil, nedali jste jeden bez druhého ani ránu. Myslel jsem, jestli ho třeba nemáš v kapse…“

Když se od muže naproti ozval podivný zvuk, zamračil se. Sherlock vypadal, jako by kousl do citrónu. „Jsi si jistý, že jsi v pořádku?“ Odpovědi se nedočkal, a tak pokračoval. „Teprve dneska jsem vás oba viděl každého zvlášť.“

‚Oba,‘ povšiml si okamžitě Sherlock, který očividně už setřásl to, co mu zmrazilo mozek, ať už to bylo cokoliv. „Takže jsi viděl i Johna.“ Jeho tón naznačoval, že právě udělal dedukci desetiletí.

Lestrade pokrčil rameny. „Jistě, před nějakou chvílí se tu zastavil, ale nezůstal. Nemám ponětí, kde teď je.“ Naklonil se dopředu a opřel si předloktí o stůl. „A teď, co ten případ? Máš pro mě něco?“

Sherlock si odfrkl a podíval se otevřenými dveřmi ven z kanceláře. „Zkontroloval jsi ty alarmy, jak jsem ti radil?“

„Samozřejmě.“ Lestrade prolistoval složky a vytáhl list papíru, který šoupl přes stůl. „Měl jsi s nimi pravdu. Poblíž každého místa, které bylo vyloupené, došlo pár dní předtím k falešnému poplachu.“

„A všechny si vyžádaly zásah policie, je to tak?“ Sherlock se naklonil dopředu a pohledem projížděl podaný papír.

Lestrade přikývl. „Řekl bych, že jejich načasování bylo trochu moc dobré, jako by vždycky věděli, kolik času mají k dispozici. Když se nad tím zamyslíš, je to očividné.“

„Rozhodně,“ pomalu pronesl Sherlock. „Divím se, že policejní sbor nevyužívá taktiky myšlení pravidelně.“

„Ha ha ha, kruci.“ Bože, to je ale nesnesitelnej vůl. Jak to s ním John celou tu dobu vydrží? Ten chlap musí mít svatou trpělivost. Lestrade si přál, aby se odkudkoliv, kam to zmizel, radši vrátil. „Takže jsme to hlídali, ale čím déle jsme čekali, tím to bylo těžší. Máš nějakou představu, kolik falešných poplachů jsme přijali jen za jediný týden?“

Sherlock se znovu opřel dozadu a vypadal, jako že je mu to upřímně jedno.

„Až zatraceně moc, tak je to. Nemůžeme nechat trčet policajta poblíž každé té lokality donekonečna – nemáme na to lidi.“

Sherlock vypadal tímhle tématem stejně nezaujatý jako předtím.

Lestrade si povzdechl.

„Šli jsme i po té záležitosti s náklaďáky – jakmile nahlásili nějakou krádež, hned jsme dostali avízo. Ale je to… tedy, je to dobrý, protože zloději obvykle udeří do čtyřiadvaceti hodin poté, ale někdy se stane, že zmizení náklaďáku ani nikdo nenahlásí. Často je seberou z velkých dep; posledně si ta okradená společnost ani nevšimla, že jim nějaký chybí, dokud jsme ho nenašli!“

Sherlock ho poctil pohledem ‚to není můj problém‘, pokrčil rameny a postavil se. Lestrade právě přemýšlel, proč se vůbec obtěžoval přijít, když se Sherlock zastavil ve dveřích.

„Byl jsi schopen pomoct Johnovi s tím, co potřeboval?“

Lestrade se na něj zamračil. „Myslím, že jo,“ připustil. „Řekl jsem mu, ať to zkusí v archivech.“

„V archivech. Jistěže.“ Sherlock krátce kývl a otočil se k odchodu.

„Jsem si dost jistej, že ji tenhle týden nejspíš najde tam,“ dodal Lestrade a neochotně přesunul pozornost zpět ke štosu spisových složek na stole. Hromada vypadala, jako by pokaždé, když z ní spustil oči, ještě povyrostla. Podezřívavě si ji prohlížel a dumal, jestli Donovanová nevynalezla nějakou metodu, jak na ni přidávat, aniž by si toho všiml.

„Ji?“ Vzhlédl a Sherlock tam pořád ještě přešlapoval.

„Konstábla Rossovou,“ vysvětlil mu. „Tu přece John hledal. A teď, buď mi budeš nějak užitečný, nebo laskavě vypadni, jo?“

Vrátil se zpátky ke svému papírování, pak zase zvedl hlavu, aby něco dodal… ale jak se zdálo, Sherlock už si vybral možnost číslo dvě.

„A nechoď otravovat můj tým!“ zavolal Lestrade za jeho mizející postavou.

***

John stoupal po schodech do bytu a necítil se o nic moudřejší, než byl, když před několika hodinami odcházel. Přesto se alespoň prošel a dokázal ve Scotland Yardu dostat hrnek slušného kafe, což se dříve zdálo nemožné.

Došel do patra a strčil hlavu do obývacího pokoje, ale ten byl prázdný;  a tak prošel dveřmi až do kuchyně. Tam taky nebylo po Sherlockovi ani památky – žádné odporné výpary ve vzduchu a žádné pochybné sloučeniny, které by vypalovaly díry do pracovních pultů. John přešel k oknu, stál tam a zíral ven, ruce založené na hrudníku, ale vlastně nic neviděl.

Sherlock. John nevěděl, co od něj dnes ráno má čekat, ale postoj ‚nic se nezměnilo, tak se neuchyluj k nějakým zatraceným důvěrnostem‘ byl určitě na jeho seznamu možností hned nahoře.

Sherlock si nemusel dělat starosti. Jen to, že se ukázalo, že má tak trochu – šíleně žhavý – zájem vzdát se kontroly v určité oblasti, ještě neznamenalo, že to bude John očekávat celou dobu, dokonce ani v části z ní. Nebyl si jistý, jestli má vůbec šanci na nějaké ‚příště‘, než mu to bez uvažování vypadlo z pusy a zeptal se. Ta myšlenka ho vykopla z režimu ‚doktora‘, do kterého automaticky přepnul, když spatřil kousance na Sherlockově krku.

To konkrétní spatření vedlo k dotýkání… po kterém následovalo vzpomínání… které ho uvrhlo do chtění… a John raději vycouval, než se to začalo nebezpečně stáčet k braní.

Samozřejmě, že mu Sherlock na tu otázku přímo neodpověděl – to by bylo až moc snadné. Přesto neřekl ani ‚ne‘ a John se rozhodl, že to bude brát jako ‚ano‘, dokud nebude jasně informován o opaku. Protože pomyšlení, že by to už nikdy neměl… že by nikdy neměl Sherlocka… o tom vůbec nechtěl ani uvažovat.  Výjevy z minulého večera se mu začaly míhat hlavou a on zasténal, spustil ruce dolů, o krok ucouvl a narazil bokem o roh stolu. Přejel si rukou přes obličej.

A přece… nebyla to vzpomínka na sex, z čeho mu rostl knedlík v krku. Ten se tam vytvořil už dřív, dokud byl pořád ještě úplně oblečený, ve chvíli, kdy pochopil, že Sherlock pláče, aniž by si toho byl vědom; těsně předtím, než Johnovi řekl, že mu chyběl.

To byl okamžik, kdy si John uvědomil, že s tím musí pohnout, sexuálně řečeno, protože jinak ho láska, kterou už k Sherlockovi cítil, definitivně ovládne a on ji už nikdy nebude moci dát nikomu jinému. A to by byla smůla, vzhledem k tomu, že ji Sherlock nechtěl… no, ne tuhle její stránku. Ta momentální sexuální stránka, po té byl, zdálo se, celý žhavý.

John zavřel oči. Bože, to bylo úžasné… Nikdy by nebyl věřil, že Sherlock bude takový… že by mohl být takový. Tak nestřežený, tak otevřený, tak… Johnovy myšlenky se zjednodušily do smyslových vzpomínek a on zaklonil hlavu, částečně si vědom, že je jenom dobře, že je Sherlock pryč, ale jeho větší část naplnila tak divoká touha, že si přál, aby byl Sherlock právě tady, právě teď… a k čertu s tím, co by se mohlo stát. Sherlock je dospělý muž. Může se bránit, kdyby chtěl…

„Co se děje?“

John se skoro překotil na záda.

„Do prdele!“ Chytil rovnováhu – alespoň fyzicky – a zadíval se na Sherlocka, který se zhmotnil vedle ledničky, světle modrý župan přehozený přes oblečení. „Kde ses tu k čertu vzal? Myslel jsem, že jsi venku!“

„Byl jsem ve svém pokoji.“

John se zamračil. Sherlock svůj pokoj sotvakdy využíval během dne. „Co se děje?“

„Já jsem se ptal první.“

„To je nám dvanáct?“

„Očividně ano.“

Sherlock na něj upíral pohled s takovou intenzitou, jakou už John hodně dlouho nezažil. Dostával se mu pod kůži, ale úplně jinak než v posledních pár týdnech. „Jsi v pořádku?“ zeptal se a automaticky udělal krok vpřed. Sherlock ucouvl. John ztuhl. „O co jde? Co se stalo?“

„Co by se asi tak mohlo stát?“ Sherlock prošel kolem něj, John tam zůstal stát a jen sebou trhl, když se mu zbloudilá kudrna otřela o tvář.

„Ty ke mně čicháš?“ Otočil se, ale Sherlock už byl pryč a opíral se zády o linku, ruce založené a tvář úplně bez výrazu.

„Kde jsi byl?“

„Cože?“ John se zmateně zamračil. „Šel jsem se projít – říkal jsem ti to. Chtěl jsem něco zkusit, ale nic z toho nebylo.“

Sherlock se nadechl a trochu zvedl bradu. „To pro tebe muselo být zklamání.“

John pokrčil rameny. „No, byl to výstřel naslepo, ale myslel jsem si, že to stojí za pokus.“ Žalostně se na Sherlocka usmál. „Asi bych měl nechat tuhle stránku věcí na tobě.“

Sherlockovi vyjelo obočí nahoru. Pak se zamračil a trochu napětí z jeho držení těla povolilo. „Co kdybys mě zasvětil?“

„Co kdybys zapnul konvici?“ Pokud chce být Sherlock tak divný, zrovna tak, k čertu, může být zároveň trochu užitečný.

Sherlock zvedl oči v sloup, ale vypadal znatelně šťastněji než před chvilkou.

„Musíš zmáčknout to tlačítko na…“

„Velmi vtipné.“ Sherlock sáhl za sebe a stiskl vypínač, pak vykročil vpřed a šel, až byl úplně v Johnově osobním prostoru a přímo se nad ním tyčil. John se napřímil do plné výšky. Pokud šlo o to, kdo se nad kým tyčí, mělo to ale na situaci jen minimální vliv.

Povzdechl si, že musí natáhnout krk a zaklonit hlavu, aby se podíval Sherlockovi do očí. „Víš, jak jsme se dívali na video z toho vloupání? To zevnitř z klenotnictví?“

Sherlock kývl, ale nezdálo se, že by byl ochoten ustoupit do nějaké optimální vzdálenosti, aby se jim líp mluvilo. John o půl kroku ustoupil. Sherlock ho následoval.

„Vzpomínáš, že něco upoutalo moji pozornost, ale pak jsem nevěděl, co to bylo?“

Sherlock znovu přikývl. John přímo cítil jeho… sherlockovinu. Odvádělo to pozornost.

„No, vrtalo mi to hlavou, to je všecko.“ Bezradně rozpřáhl ruce a pokrčil rameny. „Tak jsem šel do Scotland Yardu. Myslel jsem, že možná kdybych se na to podíval znovu, mohlo by mi dojít, co to bylo.“

„Ale nedošlo?“

„Ne – vůbec nic. Zatraceně k ničemu.“ Sáhl do kapsy u bundy. „Dala mi vytištěný snímek, ale pochybuju, že by to pro mě byla nějaká inspirace, když nepomohlo ani video.“ Rozložil papír, položil ho na stůl a využil příležitosti, aby si sedl a dostal se z dosahu toho tyčení. Významně se podíval na židli stojící v pravém úhlu k jeho vlastní, ale Sherlock se neobtěžoval si toho všimnout a místo toho šel, postavil se za Johna a teď se tyčil za jeho ramenem – pravděpodobně tak trochu pro změnu.

„Dala? Ona?“

„Hmm? Aha, konstábl Rossová,“ vysvětlil John.  „Byla minulý týden na tom místě činu. Byl jsi k ní hrubý.“ Ohlédl se a vyvedlo ho z míry, když našel Sherlockův obličej jen pár centimetrů od svého.

„Uvědomuju si, že tahle informace ti asi moc nepomohla, asi sis nevšiml…“

„Vím, o koho jde.“

„Aha, dobře. No, chtěl jsem o to požádat Lestrada, ale Donovanová mě odchytila, zrovna když šla od něj, a řekla mi, že jestli ho odvedu od papírování, ke kterému ho konečně dostala, uřízne mi koule.“ Odfrkl si. „Chtěl jsem jí říct tu frázi, cos použil na Franklanda, o tom, že je to od ní nesmírně ambiciózní…“ usmál se při té vzpomínce a pak si povzdechl, „… ale ona už vypadla.“ Na chvíli se odmlčel. „Kráva.“

Sherlock zafrkal smíchy a John se na něj uličnicky ušklíbl, ale byl tak blízko… tak blízko. John polkl a otočil se zpátky k fotografii na papíru, uhladil dlaní sklady, jak ho měl předtím složený v kapse. Sherlock měl zřejmě pocit, že potřebuje pomoct. Johnova ruka se zastavila. Sherlockova ne.

„Pokračuj.“ Sherlockův hlas mu zachraptěl do ucha a Johnovi začalo srdce v hrudníku bít hlasitěji. Ani jeden z nich si neuvědomoval, že Sherlockova ruka teď úplně zakrývala tu Johnovu, nebo že jejich prsty se mezi sebou propletly.

„Co? Co, ehm… No dobře. Ano. No, vzpomněl jsem si, že ona u toho případu byla, tak jsem se zeptal Lestrada, kde bych ji našel, a ona byla celá šťastná, že mi může pomoct – vděčná za cokoliv, co ji dostane od archivování, říkala.“

„Mohl jsi požádat konstábla Greeninga.“ Když Sherlock promluvil tentokrát, ústy se skoro otíral ze strany Johnovi o krk.

„Koho?“

„Je to muž…“ Sherlockovi se s lehkým povzdechem vytratil hlas. „Ačkoliv možná bych si dělal starosti i kvůli němu, teď když vím, jak to s tebou je.“

John se na židli otočil. „Starosti?“ zopakoval.

Sherlock vypadal rozmrzele, že mu to slovo uteklo. Narovnal se a vyprostil si ruku. John ho pustil.

„Takže to nebylo moc produktivní dopoledne?“ řekl Sherlock už normálním tónem, odtáhl si židli, kterou předtím opovrhl, a posadil se, oči upřené na obrázek.

John si prohlížel jeho obličej, ale Sherlock nevzhlédl. „No, přišel jsem na to, kde Anderson schovává svou tajnou zásobu kafe Jamaican Blue Mountain, takže ten den nebyl totální ztráta…“

Nezdálo se, že by to na Sherlocka udělalo dojem.

„… ale ne,“ přisvědčil John a zadíval se stejně jako Sherlock dolů na fotografii zlodějů v akci, jeden, jak drží plátěnou tašku napřaženou k pultu, druhý se zbraní namířenou na zákazníky. „Pořád ani o jednom z nich nevíme ani to nejmenší.“

„Ó, to bych neřekl.“

John se usmíval, ještě než vůbec zvedl hlavu.

Sherlock se pousmál tak napůl. „Tenhle…“ ukázal na lupiče, který držel zbraň, „buď pochází z Midlands, nebo tam strávil nějaký čas, soudě podle jeho přízvuku.“ Protáhl obličej. „Řekl té prodavačce ‚kachňátko‘.“

„A proč ten…?“ mávl rukou John k jeho kyselému výrazu.

„Kachny,“ odpověděl Sherlock temně. Nevysvětlil to.

„A jeho jméno začíná na ‚K‘ – buď jméno, příjmení nebo přezdívka, ale rozhodně takhle.“

„Jak to jenom můžeš…?“

„Co ti svědkové říkali? Že tenhle druhý…“ Sherlock poklepal prstem na fotku neozbrojeného pachatele, „… byl naštvaný, když ten se zbraní uhodil tu ženu, a křičel na něj. Kdosi říkal, že nadával, ale ostatní tvrdili, že jenom ‚začal‘. Všichni se shodli na prvním slově.“

John musel vypadat stejně nechápavě, jako se cítil.

„Proč by polykal nadávku? Dokonce ani cenzurní politika stanice BBC není tak nelogická… Jak asi uvažuje? Je v pořádku provést ozbrojenou loupež a přitom se při ní stydět klít? Směšné!“ Sherlock zavrtěl hlavou. „Ne… Bylo to jméno toho druhého zloděje, co začal křičet – mnohem pravděpodobnější reakce a taky důvod, proč to utnul.“

John otevřel pusu, ale pak ji zase zavřel.

„Co je?“ Sherlock vypadal, že se ho to ticho dotklo.

„Snažím se přijít na variantu slova ‚úžasné‘, kterou jsem ještě nepoužil.“

Teď byla řada na Sherlockovi, aby se pokusil dát dohromady větu, ale taky to vzdal. Pohled mu odlétl stranou a po krku mu začala stoupat vlna ruměnce. John získal dost slušnou představu o metodě ocenění, jejíž použití právě teď zvažoval. No, ne vlastně metodu… ale hlavní poslání bylo vyjádřeno hlasitě a jasně. Část Johnova mozku už zkoumala terén a odhadovala možnosti: podle jeho soudu ten stůl vypadal dobře, ačkoliv židle, na které Sherlock seděl, skýtala také nesporné možnosti… zrovna tak jako pult… a pak tu byl… Musel si dát stopku. Sherlock byl nepředvídatelný – bylo nebezpečné předpokládat ‚ano‘, když to zrovna tak mohlo být ‚ne‘.

Natáhl ruku. Sherlock nevypadal, že by si jí všiml, dokud mu John nevzal bradu do dlaně. Sherlock zaváhal, ale pak se k ní přitulil a očima pomalu vyhledal Johnovy.

John ho pohladil palcem po lícní kosti. „Ptám se.“

Sherlock se na něj díval a chvíle se prodlužovala. John nedokázal sledovat všechny ty výrazy, které mu prolétly tváří, ale obával se, že je jich na jednoduchou odpověď až příliš. Zdálo se to jako věky, než odpověděl.

„Tohle nebude fungovat.“

John se držel, aby zůstal úplně nehnutě. „Myslíš tím teď?“

„Myslím tím ‚vůbec‘.“

Nepokusil se odtáhnout, ale John nechal ruku sklouznout.

„Není na takové rozhodnutí trochu brzy?“

„Je to očividné.“

„Pro mě ne.“

„Tohle není to, co chceš.“

„Neříkej mi, co chci,“ varoval ho John. „Já chci věci, o kterých ty jsi v životě neslyšel.“

Sherlock se ostře nadechl. „Možná bys byl překvapený.“

„No tak mě překvap,“ zvedl John bradu.

Sherlock zamrkal a pak na chvilku pevně zavřel víčka. „Přestaň. Vyvádíš mě z míry.“

„Jak moc?“

„Ne dost, abych se spokojil s rychlovkou na kuchyňském stole.“

John kývl a zvedl se na nohy. Pak se přesunul za Sherlockovu židli.

„A co kdybychom se podívali, jak dlouho dokážu protahovat, než tě udělám… na kuchyňském stole? To pro tebe zní dost jako ‚experiment‘?“

Promlouval do Sherlockova ucha a shlížel dolů na dlouhou křivku krku, vyklenutého před ním, jeho vlastní značky z předchozí noci jako modré a fialové praporky vytyčující teď už zabrané území. Teď už jeho, povykovaly instinkty, které se rvaly s jeho pokusy je potlačit. Pomyšlení, že by už nikdy znovu neochutnal Sherlockovu kůži, bylo jako nůž, obracející se mu ve vnitřnostech, a jak puls, který sledoval, nabíral rychlost, John strašně toužil naléhat. Ustoupil dál.

Sherlock zvedl obě ruce a položil je naplocho na stůl, zhluboka se nadechl a viditelně se pokoušel se uklidnit. „Tohle je důvod, proč to nebude fungovat.“

John se zády opřel o pult a zamračil se, protože nechápal, čím to už stačil podělat.

Sherlock se otočil na židli a podíval se po něm. „Protože to ‚H‘ může znamenat spíš ‚hodný‘ než ‚Hamish‘. Jsi až moc čestný. Dřív nebo později začneš znovu chodit na rande a pak už mi nebudeš k dispozici.“

John se zakabonil. „Tak za prvé, dostal jsem kopačky od více žen, než jsem si vůbec obtěžoval zapamatovat, právě proto, že jsem ti byl celou tu zatracenou dobu ‚k dispozici‘.  Za druhé, zrovna teď na randění nemám ani pomyšlení. Za třetí, hledáš problémy tam, kde žádné neexistují, a…“ ztratil nit.

„Za čtvrté,“ napověděl mu Sherlock.

„Nakonec,“ řekl John rozhodně a pak nedokázal nic vymyslet. Sáhl po starém a oblíbeném. „Meleš kraviny.“

„Vážně?“ Sherlock se postavil, otočil se a přisedl si na stůl, takže k sobě byli čelem. „Takže kdybys byl s někým v dlouhodobém vztahu, pořád bys neměl problém se mnou píchat pokaždé zas a znova, když by sis myslel, že to potřebuju? Doopravdy?“

„Já…“ John chvíli nevěděl, jak dál. „O čem to k čertu mluvíš, jaký ‚dlouhodobý vztah‘? Ty jsi můj dlouhodobý vztah.“

„Ale to nejsem, ne? Ne, nedělej tenhle obličej. Ty víš, jak to myslím.“

John se pokusil nedělat ‚ten obličej‘, ať už Sherlock myslel jakýkoliv. Pravděpodobně to byl ten, co zrcadlil pocit, že shlíží dolů do propasti a přemýšlí, jestli do něj někdo naposledy strčí, aby ho do ní shodil. Polkl.

„Idiote.“ Sherlock přikročil a popadl ho za ramena. „Já nemyslím tohle. Ano, pořád jsme ‚Sherlock a John‘… ‚John a Sherlock‘. Omlouvám se – někdy se ti povede na mě zapůsobit až do té míry, že přecením tvou inteligenci.“

John okamžitě vyměnil předchozího držitele první příčky v kategorii ‚nejpodivnější komplimenty, jaké jsem kdy dostal‘. Nebyla to velká skupina a většina z už existujících položek byla rovněž od muže, který teď na něj s obavami shlížel.

„V pořádku?“ optal se ho Sherlock. John přikývl, ale Sherlock se nepohnul pryč. „Myslel jsem tím, že uspořádání, jaké jsi mi nabídl, není ve skutečnosti to, co bys od života chtěl, že? To už jsi mi řekl.“ Čekal, ale John neměl ani ponětí, kam tím směřuje. Sherlock si povzdechl. „Sex, romantika a mazlení na gauči,“ citoval.

Jako by mu v hlavě zazvonil na zvonek – John si vzpomněl na rozhovor, který vedli, když se vrátili od Wigginse. „To bylo před týdnem – to si pamatuješ úplně všechno?“

Sherlock tu tázací část věty ignoroval. „A ony se tvoje požadavky během týdne změnily? O tom pochybuju. To bylo upřímné prohlášení. Nepokoušel ses mě o něčem přesvědčit, netýkalo se to žádné konkrétní kontroly nebo otázky orientace, byl to jednoduchý výčet – něco, co dokážu pochopit.“

Jedna ruka mu vyjela nahoru k Johnově krku, jako by se bál, že by se mohl otočit, ale John neměl v úmyslu kamkoliv odcházet.

„A co dokážu pochopit, je fakt, že ti nemůžu dát polovinu vztahu a čekat, že se přestaneš poohlížet po celém,“ dokončil Sherlock.

John na něj zůstal zírat. Měl pravdu, samozřejmě že měl. Pomyšlení, že by po zbytek života nikdy s nikým už doopravdy nespal, v něm vyvolávalo pocit chladu a osamělosti. Sherlock byl sice středem jeho světa, ale John by nikdy nebyl šťastný, kdyby ho bral jen jako příležitostnou šoustačku, ať už si byli v ostatních oblastech života jakkoliv blízcí. Část jeho já by vždycky toužila po té náklonnosti, po citu… strádala by bez něj.

Představil si někoho, kdo by chtěl, aby s ním potom zůstal – někoho, koho by se mohl dotknout, kdykoliv by chtěl, obejmout ho, kdykoliv by to potřeboval… Někoho, kdo by byl schopen si říct o polibek, zrovna tak jako o pero. Chtěl to. Nemohl to popřít.

„Je možné, že to nikdy nenajdu,“ podotkl. „Rozhodně nemládnu a je těžké si představit někoho, kdo by se vyrovnal s naším životním stylem. V každém případě jsem teď volný – proč hledat problémy, které se možná ani nikdy nevynoří?“

Sherlock jako by zapomněl, že má ruku pořád na Johnově krku. Teď ho palcem hladil tam a zpátky a John se pokoušel nereagovat, ze strachu, že kdyby si to uvědomil, nechal by toho.

„Ale přesto by ses rozhlížel,“ namítl Sherlock. „A být o deset kroků napřed, to je můj obvyklý ‚styl‘, nemyslíš?“

„Ale já nechápu, proč…“

Sherlock zvedl ruku. „Já to nesnesu, Johne.“ Hlas měl najednou řezavý a ustoupil zpátky. „Nedokážu snést, že bys spal se mnou a poohlížel se po někom jiném. Že pokaždé, když by ses ohlédl po hezké policajtce, pomyslel bych si: ‚Je to ona? Je tohle ta pravá?‘ A pak bych se podíval na tebe a přemýšlel, jestli naše naposled bylo opravdu naposled.“

Zhluboka dýchal a na čelisti mu přeskakoval sval. John na něj zíral. „Nemůžu uvěřit, kolik času jsi věnoval tomu, abys o tom přemýšlel.“

„Byl jsi pryč hromadu hodin,“ odpověděl Sherlock vyhýbavě. Odkašlal si a zdálo se, že se snaží sebrat. „Nikdy bych za takových podmínek nebyl schopný pracovat. To by bylo neúnosné.“

„A co kdybych…“

„Ne, Johne. Zříci se policejních důstojnic to nevyřeší.“

„Ale ty…“

„Ne.“

John zavřel oči. Jak se mohl den, který začal tak nadějně, zvrhnout v tak úplnou kupu hnoje? Nemohl uvěřit, že ten minulý večer zůstane jediný… Představy všech těch věcí, které neudělali, mu začaly běžet myslí a on měl chuť začít křičet vzteky.

Otevřel oči a Sherlock se na něj díval… Stál tam s těma svýma očima a lícními kostmi a kudrnami a krkem a kůží… Bože, ta kůže… tak bledá, citlivá, neuvěřitelně vnímavá kůže… A on to všecko viděl, měl Sherlocka přímo před sebou… držel ho tepajícího v dlani… měl prsty uvnitř něj… rozložil ho na kousky a viděl ho, třesoucího se a bezmocného, a teď už nikdy… nikdy znovu nebude moci.

„Jdi ode mě.“ Hlas měl sevřený sebeovládáním. „Prostě jdi pryč…prosím.“

„Ne.“

„Sherlocku… já nedokážu…“

„Tak to nedělej.“

John se k němu otočil zády a oběma rukama sevřel pult. „Ty to nechápeš.“

„Ano, chápu.“ Sherlock přikročil, takže stál přímo za ním. „Ale ty ne.“

Ruka se mu jako had ovinula kolem pasu a John se od ní skoro odtrhl. Byl tak soustředěný na to, aby se ovládal, že Sherlockova další slova sotva vnímal.

„Díváš se, ale nevidíš.“

„Sherlocku, Bůh mi pomoz, jestli teď začneš citovat ty svoje žvásty, ohnu tě tady přes ten stůl a donutím tě toho litovat.“

Objala ho i druhá ruka a Sherlock ho hravě kousl do ucha. „Rád tě to nechám zkusit, ale nedokážu si představit, jak bys mě mohl donutit litovat něčeho, co by vedlo k tomu, abys mě ohnul přes stůl.“

John se odsunul od pultu, aby se mohl otočit. Sherlock ho okamžitě nacpal zpátky a sklonil se, aby ho políbil na krk.

„Co… Co to děláš?“ Johnův zmatek dokázal to, co jeho sebekontrola ne, a těch pár neuronů, které neměly nic společného se sexem, mu začalo v mozku vybuchovat.

„Neshodli jsme se právě na tom, že to bude muset být buď všechno, nebo nic?“ zamumlal Sherlock.

John si nemyslel, že někdy dřív slyšel Sherlocka mumlat, ale jelikož to vypadalo, že se pokouší rozepnout Johnovu košili zuby, usoudil, že se to nepočítá.

„Vážně, Johne – prošel jsem s tebou logiku věci krok za krokem.“

Co že jsi to udělal, ještě jednou?“ Kognitivní mozkové buňky bojovaly ztracenou bitvu. Bylo to prostě až moc Sherlocka, s čím se musel potýkat.

Sherlock zvedl hlavu a uštědřil mu rozhořčený pohled. „Vysvětlil jsem, proč je tvůj návrh na ‚přátelství s benefity‘ předem ztracená věc. Stál jsi přímo tady!“ Pohled mu klesl k Johnovým ústům. „Prosím, pokus se držet krok.“ Teď se nad ním rozhodně zase tyčil.

John mezi ně zvedl ruku a přidržel si Sherlocka od sebe. „Co to říkáš? Přestaň dělat chytrého a prostě mi to pověz.“

Sherlock zvedl oči v sloup, pak strčil Johnovi před oči ruku a sevřel ji volně do pěsti.

Narovnal palec. „Nezávazný sex mezi námi nepřichází v úvahu.“

Další byl ukazováček. „Takže je to ‚všechno nebo nic‘.“

Rozbalil prostředníček. „Což znamená, že to bude ‚všechno‘.“

Spustil ruku a vrátil ji Johnovi do pasu, kde se mu okamžitě začal dobývat pod oblečení. „Je to dost jasné?“

John na něj zíral nahoru a cítil se, jako by mu někdo právě strčil mozek do ždímačky a on se jen díval, jak se točí a točí. Pokusil se soustředit.

„OK, pobral jsem ‚za prvé‘,“ souhlasil – jeho původní návrh teď, když si o něm promluvili, opravdu vypadal odsouzený k záhubě.

„A sledoval jsem tě k ‚za druhé‘.“ Sherlock byl typ osobnosti, která byla velice ‚všechno nebo nic‘.

Zvedl obočí. „Až u toho salta mortale k ‚za třetí‘ jsem se ztratil.“

„Vážně?“ věnoval mu Sherlock nevěřícný pohled. „Jsem snad idiot?“

John otevřel pusu, ale jeho vlastní pokus troufnout si na ‚chytrolínské‘ teritorium byl přerušen, ještě než začal. Bleskla mu hlavou zbloudilá myšlenka, napadlo ho, jak mohou být polibky mezi dvěma stejnými osobami tak strašně odlišné, ale moc si s tím nelámal hlavu, protože Sherlock se tentokrát ujal vedení, a John chtěl zjistit, co s tím udělá. Odpověď ho skoro šokovala.

Jakmile Sherlock zjistil, že ho John neodstrčí, jeho ruce se na Johnových bocích osvobodily z šatů a vznesly se, jedna vzala do dlaně jeho tvář a druhá mu vklouzla po straně za krk. Sherlock přerušil polibek, zvedl mu hlavu tak, aby se mohli jeden na druhého zaměřit, a pak se znovu sklonil. Líbal Johna sladce, líbal ho něžně, nedobýval se mu do úst ani nebojoval o dominanci, jen mu vždycky jemně vsál ret a pak se odtáhl… ale nikdy ne daleko, nikdy ne dál než na jeden nádech mezi nimi, a bylo to skoro… ne cudné, protože sem tam se tam mihl i jazyk… ale nebylo to agresivní, nebylo to naléhavé, nedělalo si to nároky na nic víc, než jaké to už bylo.

‚Tohle není o sexu,‘ došlo Johnovi a jeho vlastní ruce se zvedly, aby okopírovaly Sherlockovo držení. ‚On mě zahrnuje náklonností.‘

Z toho uvědomění se mu málem podlomila kolena. Mohl to Sherlock opravdu myslet vážně? Opravdu chtěl zkusit ‚pořádný‘ vztah? Nikdy předtím o něco takového neprojevil ani špetku zájmu. Určitě nemohl…

Sherlock ho špičkami prstů jemně pohladil po tváři a John vydal zvuk, který neměl daleko k zafňukání.

Rty mu nakreslily linku podél čelisti a Sherlockův hlas se mu tiše ozval do ucha. „Vím, že je to pro tebe risk, ale chci to vyzkoušet. Necháš mě to zkusit?“

John se odtáhl, aby se na sebe mohli podívat. ‚Risk‘ to byl, to byla pravda. Jestli nechá Sherlocka zajít v tomhle dál a on si to pak rozmyslí…

„Nebezpečné,“ zašeptal Sherlock.

Johnovi se stočily koutky do úsměvu. „Teď se mě prostě nestydatě pokoušíš svádět.“

„Funguje to?“

Jako kdyby se na to opravdu musel ptát. John se možná spálí, ale mít Sherlocka opravdu jako ‚svého‘… Být schopný mu dát náklonnost, která pro něj byla, jak bylo čím dál jasnější, úplně nová… Některé věci za plameny stojí.

Odstrčil Sherlocka a ustoupil stranou.

„Tohle není jen sex – mluvíme tu o intimitě,“ varoval ho. „Nejspíš ti to bude připadat mnohem obtížnější.“

„Já vím.“

„Jestli si tě vezmu do postele, už tě v ní samotného nenechám.“

Sherlock přikývl.

John natáhl ruku.

Sherlock ho za ni vzal.

 


 

DALŠÍ

Advertisements

10 komentářů Přidejte váš

  1. helsl napsal:

    Asi bych neměla mít ze Sherkocka psinu, když se v tom tak plácá, že jo, ale nemůžu si pomoct. Kdyby bral věci tak, jsk jsou, nechal jim volný průběh a nedělal ze všeho takovou vědu…, jenže on je při tom všem tak roztomilej, že se na něj nelze doopravdy zlobit.
    Liss má pravdu, teď by to mělo skončit, protože jestli se něco podělá, tak oba nabydou přesvědčení, že to nebude fungovat, a těžko říct, koho to bude bolet víc. Taky bych následující kapitoly nejradši zhltla nejednou, ten týden je vždycky k nepřečkání. Škoda, že neexistuje zákon, který by Haničku přiměl ty intervaly zkrátit z týdne na půl hodiny.

    1. hanetka napsal:

      Že bychom to teda ukončily? Když se tak bojíte toho, co bude dál??? No – a co udělám s těmi dalšími osmi kapitolami, když jich už šest a půl mám přeložených?
      Nene, hezky si to vychutnáte všecko. I s tou angst fází – řeknu vám, že jsem si užívala i ji. Protože potom si člověk o to víc vydechne u toho vyříkávání a objasňování a vyznání… Je to jak medová náplast. A tady bude, bez obav.
      A zákon – no, nejdřív zkuste prosadit zákon, že překladatelé fanfiction nemusí do práce – a bude času dost. 😀

  2. Liss napsal:

    Já jsem ale ostuda- zapomněla jsem okomentovat minulé 2. kapitoly! Hlavně krásné básničky, která se ti Hanetko velmi povedly a doufám, že ve vlastní tvorbě budeš pokračovat 🙂 A teď co se týče uplynulých kapitol- huh, začíná přituhovat (doslova 😀 ). Od drobných náznaků (položení ruky na koleno) to teda přešlo v … no, v něco mnohem žhavějšího!! Kolikrát si říkám, že už mě u Johnlocku nemůže nic překvapit, ale pak přijde něco takového, jako minulá kapitola a jsem z toho úplně paf! Na konci minulé kapitoly ale Sherlock opravdu zasloužil nakopnout a na začátku této vlastně taky. Oba kolem sebe pořád opatrně našlapují, hledající si důvody proč spolu nemohou být. A jsem strašně ráda, že Sherlock po tom všem váhání konečně našel odvahu udělat rozhodující krok. A tady, tímhle roztomilým mazlením v kuchyni by to mohlo skončit. Protože v pokračování určitě bude angst fáze a to sem z toho rozrušení nenapíšu už tuplem nic 😀

    1. hanetka napsal:

      Sherlock si bude kopanec zasluhovat ještě víckrát. Ale nemáme to tele právě proto tolik rádi? Angst fáze přijde rozhodně – tahle povídka je vlastně celá jako na houpačce – ale slibuju, že stojí za to. 😉

  3. Gabriela Watson napsal:

    To bylo tak ňuníííí… fakt krásné! Oni se tak pomalu dostávají jeden druhému pod kůží! A to jak Sherlock žárlí je krásný. Ale po téhle kapitole vím, že už to nějak půjde. Patří k sobě. A tenhle díleček byl vážně překrásný.
    Děkuji za super překlad. A už se těším na další sobotu!
    Tvá Sal.

    1. hanetka napsal:

      Právě, že pomalu. A ještě je to bude oba hodně stát – bolesti i prozření. Ale oni se ke zdárnému konci nakonec doberou…

  4. Miona napsal:

    Božínku… Sherlock a jeho skoro andersonovsky pitomé nápady…. Sherlock, který konečně myslí i na něco jiného, než na případy… Sherlock, který myslí na Johna… A to svádění… bože…
    Týden je strašně dlouhá doba 🙂
    Díky ❤

    1. hanetka napsal:

      Sherlock, který konečně myslí na něco jiného, než na případy… a v tom bude právě kámen úrazu. Bohužel… andersonovsky pitomý je občas správné označení. 😛

  5. Misa737 napsal:

    Bože. Keď Sherlock raz za čas pouzije mozok aj na niečo iné ako na prípady stojí to za to. A to ako zvádzal Johna, tak to bolo niečo teda. Asi budem musieť prestať čítať každý týždeň aby som posledné kapitoly zhltla naraz….. Už sa teším čo bude budúcu časť 😉

    1. hanetka napsal:

      To jsem ráda. Těšení znamená, že vás to ještě neomrzelo… 😀

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s