Hanetka: Vzhledem k důkazům – 12. kapitola

Už vás někdy napadlo, že největší génius není Sherlock, ale paní Hudsonová? Myslím, že dnešek vás o tom přesvědčí.

A dál – aby byl vztah zdravý, někdy se musí do hnisavých ran říznout pěkně hluboko…

Děvčata, makám, až se ze mě kouří, a překlad se pomalu chýlí ke konci. Ještě to bude hodně angst a bolavé – verity nám v tom všem společně s našimi hrdiny pěkně vykoupe nos – ale konec vše napraví, slibuju. Tak se mnou vydržte jako dosud. Díky vám všem za ohlasy a milá slůvka.

A samozřejmě – největší díky patří mým betám – Rowaně, Kalamity Jane a hlavně miamam – bez té by mě to jednak ani nenapadlo překládat, jednak byste to neměly kde číst. ♥

 

12. kapitola: Pořád hlouběji

 

„Jste v pořádku, drahoušku?“

Paní Hudsonová vyšla před dům na Baker Street a dveře za sebou úplně nedovřela. „Myslím, že doktor Watson je doma, jestli ho potřebujete.“

Drobná dívka, která postávala u zábradlí, vypadala nejistě, ale pak zavrtěla hlavou. „Já radši počkám, děkuji.“ Nadhodila si batoh, který nesla přes jedno rameno, a trochu se pod zkoumavým pohledem paní Hudsonové ošila.

Vážně, kdyby si sundala piercingy, nechala vlasy odrůst zpět k přirozenému odstínu a na trochu delší, mohla by být moc hezká, usoudila paní Hudsonová. Možná by mohla i přestat nosit červenou – nevypadala moc jako ‚typ na červenou‘.

„No, už je skoro čas na večeři a dnes večer běží v televizi jeho program,“ varovala ji. „Pochybuji, že by šel ještě znovu ven.“ Zavzpomínala na uplynulý den. Oba chlapci to ráno odešli velmi brzy, ačkoliv pro jednou ne společně. Sherlock se vrátil první a byl extrémně hlasitý, třískal dveřmi a vyluzoval z houslí ty nejpříšernější skřípavé zvuky. Potom tak ztichl, že začala mít trochu obavy, a byla pro ni docela úleva, když se vrátil domů John, ačkoliv se pak celé odpoledne ozývaly výbuchy křiku – podle zvuku převážně od Sherlocka, ale John mu to zřejmě nezůstával dlužen. Alespoň hodinu už ale ani jednoho z nich neslyšela ani pípnout.

Znovu se podívala na to děvče. „Pročpak nezajdete dovnitř? Jsem si jistá, že to doktoru Watsonovi nebude vadit. Jak se jmenujete?“

„Myra. Ale vy jdete asi ven, já vás nechci…“

„Ale nedělejte si starosti, drahoušku – já si jen chtěla zaskočit za roh pro stírací los. Ohavný zvyk, vlastně mi ve skutečnosti prokazujete službu.“ Pustila Myru dovnitř a vedla ji nahoru po schodech.  „Haló!“ Zaklepala na otevřené dveře do obývacího pokoje, ale nikdo jí neodpověděl – chlapci nikde. „To je divné.“

Prošla do kuchyně, ale ani tam nebylo stopy po nikom živém. To snad utekli trucovat do svých pokojů? Muži! Začala si dělat starosti, čeho by mohl být Sherlock schopen. Už předtím nebyl ve své kůži, a jestli se potom ještě pohádal s Johnem… Nakoukla za ledničku a zjistila, že dveře do jeho pokoje jsou zavřené.

„Pročpak se neposadíte?“ navrhla Myře a mávla rukou ke kuchyňským židlím. „Budu tu za minutku.“ Prošla krátkou chodbičkou a jemně zaklepala na Sherlockovy dveře, ale neozval se. Ach Bože. Byla překvapená, že ho John nechal v tomhle stavu o samotě. Znovu zaklepala. Měla by jít a přivést Johna? Co když si Sherlock něco vzal? Lidi se můžou udusit. S pocitem výrazné nervozity zmáčkla kliku, pootevřela dveře a strčila hlavu do místnosti.

O pár vteřin později už byla zpátky v kuchyni.

„Obávám se, že doktor Watson není tam, kde jsem si myslela, že je,“ řekla Myře a mimoděk při tom eufemismu nakrčila nos. „Můžu mu předat vzkaz?“

Myra už byla jednou nohou venku, svírala batoh oběma rukama a vypadala nesvá. „Ne, to je v pohodě,“ trvala na svém. „Nebylo to nic… já… Zastihnu ho jindy… Nashle!“ A byla pryč – a jak sbíhala ve svých nežensky vypadajících kanadách po schodech dolů, neslo se za ní jen tlumené ‚Díky!‘.

Jakkoliv mohl paní Hudsonovou ten náhlý odchod překvapit, se všemi těmi dalšími emocemi jako na houpačce jí nestál za druhý pohled. Za zády zaslechla cvaknutí kliky a otočila se. Byl to Sherlock, který se vynořil ze své ložnice, na sobě jasně modrý župan a už nic víc, pokud mohla soudit – a to mohla. Vešel do kuchyně a zavřel za sebou dveře.

Paní Hudsonová se na něj zářivě usmála. Zašklebil se na ni.

„Nedělej na mě tyhle grimasy, Sherlocku Holmesi!“ Snažila se mluvit tiše – ačkoliv jestli John dokázal zaspat i Myřin dost hlasitý odchod a to, jak se Sherlock musel vymanit z tak propletené pozice, pochybovala, že by ho její slova mohla probudit. „Nemůžeš mi vyčítat, že jsem šťastná, když se ti ho teď konečně povedlo přivést k rozumu.“

Sherlockovi vystřelilo obočí nahoru, tázavě se na ni podíval a usadil se na jednu z kuchyňských židlí.

„No vždyť víš, jak to myslím.“

„Začínám mít dojem, že je to to nejčastější nepřesné prohlášení v anglickém jazyce.“ Upřel pohled na konvici, jako by mohla naskočit do akce produkující čaj sama od sebe.

Paní Hudsonová shovívavě zamlaskala a šla ji zapnout. „On a všechny ty jeho ženské. Každá z nich ti byla podobnější než ta předtím a on pokaždé vyvíjel menší a menší snahu – dokonce si ty dvě poslední pletl, víš?“

Sherlock vypadal zmateně.

„No ano,“ potvrdila. „Snažil se uchlácholit tu učitelku nabídkou, že jí vyvenčí psa, ale dokonce i já vím, že psa měla…“

„… ta s tím nosem,“ dokončil Sherlock.

„Přesně tak.“ Pokračovala s vařením čaje, zatímco Sherlockovy myšlenky vřely za ní.

„Takže vy nejste překvapená?“ zeptal se, když před něj postavila hrnek a sedla si naproti. Vypadal, že si vážně chce promluvit, což bylo u něj neobvyklé, ale paní Hudsonová by se pro své chlapce i rozkrájela.

„No, samozřejmě, že jsem překvapená. Přimět jednoho muže přiznat, že má nějaké city, to je úplně jako trhání zubů, a vy dva jste oba tak paličatí, že jsem občas přemýšlela, jestli k tomu vůbec kdy dojde.“ Usrkla si čaje a Sherlock se snažil si to přebrat.

Nakonec zavrtěl hlavou. „Vy jste prostě romantička.“

„No dovol?“ odfrkla si paní Hudsonová. „Jestli existuje někdo, kdo ví líp než já, že špatný muž je horší než vůbec žádný muž, tak bych ho ráda poznala.“ Vzpomínky na Floridu se jim vznášely nad hlavami a Sherlock skloněním brady uznal, že má pravdu. Skóre jedna nula pro paní domácí. Paní Hudsonová se usmála.

„Jednou se mě ptal, jestli jsi někdy měl vztah,“ informovala ho. „Sama se divím, že jsem dokázala nezvednout oči v sloup, to ti tedy povím.“

„Kdy…? Ne. Proč?“ opravil se Sherlock okamžitě. Vypadal nejistě, že oba s Johnem vedli s paní Hudsonovou tutéž konverzaci. „Proč se vám to zdálo jako divná otázka?“

Teď paní Hudsonová skoro zvedla oči v sloup nad ním, ale vypadal tak opravdově vyvedený z míry, že radši natáhla ruku přes stůl a poplácala ho po paži. „Protože kdo jiný je tu pro tebe, kromě něj?“ zeptala se něžně. „Ty jen stěží vydržíš ve společnosti kohokoliv déle než půl hodiny, ale jeho ses chytil hned, a držíš se ho zuby nehty.“ Znovu se opřela dozadu. „S Johnem je mnohem snazší vyjít, asi by se mohl usadit s kýmkoliv jiným – a myslím opravdu usadit,“ zdůraznila. „John může být šťastný s hromadou lidí. Ale ze všech na světě to může být jedině on, kdo to může udělat pro tebe.“

Sherlock se zamračil. „Byl jsem dokonale v pořádku i sám.“

„To tedy ne! Byl jsi nerudný a příliš jsi kouřil a bral až moc těch odporných drog a vyhodili tě ze tří posledních podnájmů – a neříkej mi, že ne, protože to je důvod, proč jsem se nesháněla po žádných referencích.“

Zaškaredil se na ni. „Myslel jsem sám, co se tohohle týče.“ Nejasně mávl rukou ke svému neoblečenému stavu. „Očividně.“

Soucitně zavrtěla hlavou. „Sherlocku, ty jsi nebyl sám od chvíle, kdy jsi ho potkal.“

Sherlock položil hrnek na stůl za použití zbytečného stupně síly. „Paní Hudsonová,“ oslovil ji přísně. „Mohu vás bezpečně ujistit, že nedávný vývoj je přesně to, co je: nedávný. V žádném případě jsem poslední dva roky po svém spolubydlícím nezmíral touhou.“ Vypadal nanejvýš rozladěně.

„Jen to, že jsi nerozpoznal svoje city, ještě neznamená, že tu nebyly,“ trvala paní Hudsonová na svém.

Sherlock vypustil rozhořčený povzdech.

Dobrý Bože, muži jsou ale idioti. Jen proto, že spolu nespali – donedávna, dodala v duchu s utajeným nadšeným zavýsknutím – vypadalo to, že ani jednomu nedošlo, že jsou celé věky jeden druhým úplně posedlí. Moulové.

„Ať už vám pod tím fialovým přelivem právě teď krouží jakékoliv hanbaté myšlenky, mohu jenom zdůraznit, že jsem nikdy na Johna nepomyslel tímhle… způsobem, a to až do nesmírně nedávné doby.“

„A já se vsadím, že si to teď pořádně vynahrazuješ, drahoušku.“

Sherlock zrudl. Skóre dva nula pro paní domácí. Znovu ho poplácala po ruce.

„Upřímně, Sherlocku. Můžeš mi říct, že za celou tu dobu, cos byl pryč, uběhl jen jediný den, aniž bys na Johna pomyslel?“

Odfrkl si. „To bylo něco jiného. Dělal jsem si o něj starosti.“

„Jistěže dělal.“

Sherlock se na ni zamračil. „Protože je můj přítel.“

„To nikdo nepopírá,“ ujistila ho konejšivě. „Ale přátelé jeden na druhém obvykle tak nevisí jako vy dva. Vsadím se, že na sis každý den nevzpomněl… nebo na svou rodinu… nebo vlastně na kohokoliv jiného.“

Sherlock se zamyšleně mračil. Byl to divný pocit, takhle mu mluvit do duše, ale on potřeboval… no, vlastně matku, předpokládala. A jeho vlastní matka byla podle mínění paní Hudsonové úplně ztracený případ. Alespoň pokud šlo o to poradit si se synem, který byl mnohem lidštější, než od něj jeho rodina zřejmě očekávala – nebo chtěla.

Usoudila, že by mohla tu ruku na jeho paži nechat kvůli dalšímu uklidňujícímu poplácávání. „Copak ti dělá starosti?“

„Kdo říká, že si dělám starosti?“

„No, vypadal jsi docela spokojeně…“ kývla směrem k jeho ložnici, „… ale teď jsi tady venku a povídáš si se mnou.“

Sherlock zkřivil rty v jednom z těch svých podivných polovičatých úsměvů, jak na něj její dedukce udělala dojem.

„No tak?“ pobídla ho.

Podíval se dolů na její ruku na rukávu svého županu. „Náklonnost,“ vypravil ze sebe po chvíli. „Potřebuje ji a já nevím, jak mu ji dát.“

Paní Hudsonové bylo náhle do smíchu, ale ujistila se, že udrží vážnou tvář, než vzhlédla. Nezdálo se, že by ho ošálila.

„Klidně se smějte. Jsem si jistý, že to zní směšně.“ Odtáhl ruku a opřel se v židli.

„Sherlocku, vždyť ty mě celou dobu objímáš! Líbáš mě na tvář, bereš mě rukou kolem ramen…“ Zavrtěla hlavou a hřejivě se na něj usmála. „Nemyslím si, že by sis musel dělat starosti, že bys projevoval nedostatek náklonnosti.“

„Ale nedělám to s Johnem.“

„No tak můžeš začít, ne? To ses ho nikdy nechtěl dotknout?“

Sherlock na ni sardonicky vyklenul obočí, ale jestli si myslel, že ji uvede do rozpaků trochou košilatých řečí, měl se ještě moc co učit. Snad si to – jeho – John vezme brzy do rukou. Zase se v duchu zahihňala.

„Víš, co si myslím?“ zeptala se.

„Jako obvykle.“

Ignorovala ho. „Myslím, že potlačuješ polovinu svých impulsů, jen abys byl jiný. Přestaň se tak hlídat, to je moje rada.“ Usrkla si čaje. „Nemusíš přece nic předstírat. Vsadím se, že už takhle trávíš polovinu času pokusy udržet si ruce u sebe.“

„Ale to je prostě…“

„Opravdu?“ Zavrtěla nad ním hlavou. „Tak co tak strašného by se mohlo stát? Že bys skončil nakonec tak, že bys měl víc sexu? To nezní tak špatně!“ Láskyplně zavzpomínala na atletický víkend, který strávila s jedním námořníkem v penzionu ve Skegness pár let potom, co zjistila, že její manžel byl totální bastard. „V tom prvním období jste k sobě stejně jako přilepení. Je to zcela přirozené.“

„Máte na mysli ‚normální‘.“ Sherlockův tón byl plný pohrdání.

„Kéž by!“ zaprotestovala. „‚Normální‘ jsou každodenní záležitosti – což může být moc hezké – ale ne tohle.“ Zasněně si povzdechla a podepřela si bradu dlaní. „Když se tvoje srdce rozbuší rychleji, už jen když na něj pomyslíš, a žaludek máš jak zauzlovaný, kdykoliv se na tebe podívá…“

„Ach, takže tohle to je?“ pronesl Sherlock, ne tak úplně suše, jak nejspíš zamýšlel.

„Ts, ts, ts,“ nesouhlasně zamlaskala. „Tohle je dobrá věc, Sherlocku, a nestává se to moc často – a byl bys blázen, kdyby sis bránil si to užít. A budeš dvojnásob blázen, jestli to pokazíš Johnovi.“ Znovu si povzdechla. „To jsou ty časy, na které budete vzpomínat, až budete staří a šediví poklimbávat u krbu – nebo se možná hádat kvůli kakau, jak vás dva znám.“

Sherlock vypadal překvapeně, ale skoro okamžitě zavrtěl hlavou. „Pochybuju, že by se mnou někdo vydržel tak dlouho.“

Paní Hudsonová ucítila, jak jí srdce udělalo kotrmelec. „Och, Sherlocku.“

Pokrčil rameny. „Budu v pohodě.“

„Myslela jsem tím ‚Och, Sherlocku, ty idiote‘, ne ‚Och, Sherlocku, ty chudinko malá‘!“ Chtěla vstát a obejmout ho, ale vypadal ještě naježenější než obvykle. „On tě zbožňuje, ty troubo. Jestli se svými emocemi přestaneš zacházet jako se vzteklými pitbuly a trochu je pustíš z řetězu, nikdy tě neopustí.“ Zavrtěla nad ním hlavou.  „Copak jsi nic nevydedukoval, zatímco jsi byl pryč? Musel jsi vidět, jak na tom byl.“

„Nekulhal.“

Pravděpodobně to pro něj znamenalo víc než pro ni. Paní Hudsonová zůstala zticha.

„Byl jsem na hřbitově, když jste tam spolu přišli, ne dlouho potom, co…“ Sherlock se zavrtěl na židli a zadíval se na svoje ruce. „Musel jsem odjet za hranice, ale nechtěl jsem pryč, aniž bych viděl…“

Přikývla, aby mu dodala kuráž, i když se nedíval. „Pokračuj.“

Podíval se na ni a pak zase pohled odvrátil. „Bylo očividné, že je nešťastný. Že oba jste,“ opravil se. „Ale neměl svou hůl. Nekulhal.“ Pokrčil rameny. „Vypadalo to, že nakonec bude v pořádku.“

Paní Hudsonová se zamračila.  „Já tomu s tím kulháním vlastně nerozumím,“ přiznala. „Vzpomínám si, že měl hůl, když se přišel tehdy poprvé podívat na byt, ale od té doby jsem ji neviděla. A když jsi byl pryč… Pořád jsem si myslela, že ho musí něco bolet, ale on vždycky říkal, že je v pořádku.“ Vrátila se v myšlenkách zpět a připomněla si nejisté kroky na schodech i to, jak ho tu a tam zaskočila v nestřežené chvíli. „Ale kulhal vždycky, když si myslel, že ho nikdo nevidí.“

Od Sherlocka se ozval podivný zvuk a ona se na něj tázavě podívala. „Je to důležité? Co ses vrátil, už jsem si toho nevšimla.“

„Musím jít.“ Oči už měl upřené na dveře, které vedly k Johnovi.

„Hodný chlapec.“ Paní Hudsonová se zvedla a nechala nedopitý čaj na stole. Nakonec to vypadalo, že je přece jen nejvyšší čas si dojít pro stírací los. Možná spíš do obchodu, který je o trochu dál…

***

John nebyl vůbec překvapený, když se probudil po svém neplánovaném odpoledním šlofíku a zjistil, že je sám. Přesto byl v Sherlockově posteli, úplně nahý a nádherně vošoustaný, a to taky bylo něco.

Převalil se na záda, založil si ruce pod hlavou a zahleděl se na strop. Na Sherlockův strop. Bylo to, skoro jako by vstoupil na zakázané území. Napůl čekal, že se rozletí dveře, Sherlock vkráčí dovnitř a bude se dožadovat, aby mu vysvětlil svou přítomnost.

Dveře se rozlétly. John se nedokázal ubránit, aby nenadskočil. Vzhlédl a Sherlock tam stál v tom svém županu a díval se na něj, jako by se spolu neviděli měsíce, a ne jen sotva hodinu.

Johnovi se udělalo mírně nevolno. „Už mám vypadnout?“ napověděl mu a pokusil se o úsměv.

Sherlock si rozvázal pásek a shodil si župan z ramen, nechal ho spadnout na zem a vykročil vpřed.

„Tak asi ne…“ John sledoval, jak Sherlock nadzvedl roh přikrývky a vklouzl pod ni, okamžitě se otočil na bok tak, aby k sobě měli blízko, ale aby se nedotýkali.

John k němu otočil obličej. „Jsi v pořádku?“

Sherlock měl ve tváři pořád ten zkoumavý výraz. „Odpovíš mi teď na moje otázky? Otázky, na které jsi mi předtím odpovědět nechtěl?“

„Jako co?“ Jediná otázka, kterou si John pamatoval z ‚předtím‘, se týkala výdrže, a o té si myslel, že ji dost vyčerpávajícím způsobem pokryl. Ne, že by měl námitky proti dalšímu kolu, samozřejmě. Věci začaly ožívat už od okamžiku, kdy se ten župan snesl k zemi.

„Jako proč jsi používal můj šampón – tenhle druh otázek. Ačkoliv zrovna tahle to být nemusí. Bylo to, protože jsem ti chyběl, že?“

Johnovi trvalo dobrých pár vteřin, než dostal hlavu z Sherlockových kalhot – ne, že by Sherlock na sobě nějaké měl. Ve skutečnosti bylo nenošení kalhot cosi, čemu by dal přednost. Kalhoty byly rozhodně přeceňované, pokud šlo o zakrývání těch dlouhých nohou a toho perfektního… Johnovy představy se přirozenou cestou mnohem víc zviditelnily a on šťastně odplul do světa, kde kalhoty jednoduše zmizí, když se na ně správným způsobem podíváte.

Když se jeho mínění o Sherlockově oděvu náležitě projasnilo, neúspěšně se pokusil o nějaké vyšší mozkové funkce.

„Cože jsi?“

Sherlock zvedl ruku a poklepal mu doprostřed čela. „Vrať se. Přestaň myslet na… cokoli, na co teď myslíš.“ Mírně se začervenal, což v Johnovi vzbudilo touhu ho políbit. „Soustřeď se na můj obličej.“

„Jako kdyby zrovna tohle mohlo pomoct.“

Sherlock si odfrkl, ale vypadal potěšeně. Nutkání ho políbit nejevilo známky ústupu.

„No tak tedy zavři oči a jenom poslouchej můj hlas.“

„Děláš to ještě horší.“ John cítil, že je jenom fér ho varovat. „Jsem doslova jen vteřiny od toho, abych po tobě rovnou skočil.“ Vzdálenost mezi nimi se viditelně scvrkávala.

„Johne!“ okřikl ho rozhořčeně Sherlock a zaklonil se. „Zrovna se s tebou pokouším vést konverzaci.“

John ze sebe vydal povzdech společný všem sexuálně frustrovaným a přinutil se soustředit. Jakási otázka o tom, proč používal Sherlockův šampón, když tu byl sám… to nebylo téma, kterým by se chtěl dlouze zabývat.

„Chyběl jsi mi. Ano,“ potvrdil. „Zcela zjevně,“ nedalo mu, aby nedodal.

Sherlock přikývl a mírně se uvolnil, když vzal John zpátečku. Pak se zamračil. „Povídat si v posteli je divné.“

„Postelové rozhovory. Nikdy dřív jsi to nedělal?“

„A kdy asi?“

„Dobře.“ John se pokusil porozumět smyslu ‚koketování‘ se sexem čistě jako fyzickému experimentu bez jakékoliv emocionální vazby. Zjistil, že to nedokáže… a co víc, že ani nechce. Bůhví, že měl na svém kontě vlastní dávku dobrodružství; určitě nebyl zrovna ‚zamilovaný‘ do každého, s kým se kdy během těch let vyspal, to v žádném případě, ale vždycky tam něco bylo. Společný smích, trocha hihňání, ranní probouzení a hádky o to, čí byl nápad použít jahodové pyré, a další hádky během uklízení a smývání toho bince ve sprše. Legrace.

„Tvůj sexuální život byl značně ochuzený,“ usoudil.

„To mi dochází.“

„No, nemusíš za jeden den dohnat všecko. Můžeme se obléknout, jestli chceš.“ John té nabídky litoval hned, jak ji vyslovil, ale nechtěl, aby se Sherlock cítil nepříjemně. A taky si doopravdy užíval, když ho mohl svlékat – což v první řadě vyžadovalo si nějaké šaty na sebe vzít.

„Zbytečné,“ odmítl Sherlock ten návrh. „Skoro určitě s tebou potom budu chtít mít sex, takže můžeme zrovna tak zůstat tady.“

„Ty teda rozhodně víš, jak na to, co se romantiky týče.“

Sherlock se podezřívavě zamračil. „To byl vtip?“

„Víš ty co? Vlastně ne.“ John se na něj ušklíbl. „Myslím, že tvoje verze romantiky mi bude docela vyhovovat.“

Pochybovačný výraz zůstal, a tak John natáhl ruku a položil ji ze strany Sherlockovi na krk  – na ten dlouhý, neuvěřitelně krásný krk, který se teď pod jeho prsty důvěřivě prohnul.

„Proč jsi tak fascinován mým krkem?“

„Ale to není jen tvůj krk,“ namítl John, ale jeho ruka se pořád nezatoulala nikam daleko, sklouzla dopředu a přiměla Sherlockovu bradu se zvednout, aby mohla pohladit plnou délku toho hrdla. „I když máš ten nejnádhernější krk v historii, kam až lidská paměť sahá.“

John ucítil, jak Sherlockovi poskočil ohryzek, když polkl. „To vypadá nepravděpodobně.“

„Ale ne nemožně,“ trval na svém John, naklonil se dopředu a přitiskl rty zrovna k úhlu Sherlockovy čelisti. Kmitl jazykem ven, aby ochutnal.

„Pověz mi o…“ Sherlock znovu polkl. „Pověz mi o svém psychosomatickém kulhání.“

John ztuhl. Pak otočil Sherlockovi hlavu a políbil ho.

Nejdřív se zdálo, že to funguje.

„Nemyslím, že se mi líbí být líbán, aby to odvedlo mou pozornost,“ prohlásil Sherlock rozhodně, když se po nějaké chvilce odtáhl. „Proč mi nechceš odpovědět?“

„Jak to myslíš?“ pokusil se John o přetvářku.

Sherlock znovu nabral ten zkoumavý pohled. Neřekl nic, ale bylo to extrémně významné ticho.

John pokrčil rameny. „Když jsme se poprvé viděli, trpěl jsem psychosomatickým kulháním. Tys to vyléčil. Konec příběhu.“

„Opravdu?“ Teď to byla Sherlockova ruka, která se natáhla; propletl prsty mezi Johnovy vlasy, jako by chtěl vylákat jeho myšlenky ven. „Slyšel jsem něco jiného.“

John sáhl po svých pokerových dovednostech a udržel obličej úplně bez výrazu, což, jak bylo zřejmé, Sherlocka frustrovalo.

„Nebylo by divu, kdyby ošklivý šok…“ začal Sherlock.

„Třeba jako když tvůj nejlepší přítel spáchá sebevraždu přímo před tebou?“ utrhl se John a pak se kousl do rtu. Do tohohle nechtěl zabíhat.

Sherlock jeho přerušení ignoroval. „… způsobil návrat problému. Zvláště, kdyby ten šok zahrnoval ztrátu osoby, která ho v první řadě předtím vyřešila.“

John se odtáhl od Sherlockovy ruky a převalil se na záda. Neodpověděl.

„Johne…“

„Nech to být.“

„Není tohle…“ Sherlockův hlas zněl nejistě. „Říkal jsi intimita. Myslel jsem…“

„Nech si to. Ty prostě cítíš záhadu.“

„Fajn.“ Nejistota byla pryč. „Ale pleteš se.“ Sherlock se nadzvedl a opřel o jeden loket. „Nebo alespoň nemáš tak docela pravdu. Ano, chtěl bych to vědět tak jako tak, ale jestli se mám s tebou svázat, pak potřebuju znát všecka fakta.“

John nedokázal zabránit impulzivnímu vzhlédnutí. „Svázat se se mnou?“

Sherlock pokrčil rameny. „No a jak bys to nazval?“ Zakmital obočím. „Můžeš dokonce použít opravdový provaz, jestli chceš…“

Johnovi zacukalo v koutcích. A to nebyla jediná část těla, která zareagovala. „No teda, z tebe asi bude pěkný kvítko.“

„To už jsem.“ Sherlock si ho znovu zkoumavě prohlížel. „Ale nenechám se rozptýlit.“

John odvrátil hlavu. „Fajn. Kulhání se tak trochu vrátilo, když jsi byl pryč, dobře? A konec.“

„To není ‚konec‘.“

„Prostě to tak ber.“ John se převrátil na bok a chystal se vstát z postele.

Sherlockova ruka vystřelila jako útočící had, ovinula se mu kolem pasu a přitáhla ho zpátky.

John ztuhl a zůstal úplně nehybný. „Pusť mě.“

„Slib, že tady zůstaneš.“

„Hned.“

Sherlock ho pustil.

John odhodil deku, posadil se a spustil nohy dolů na podlahu, ale nevstal a neodešel; prostě tam zůstal sedět.

„Já tomu nerozumím.“ V Sherlockově hlasu se ozval střípek ublíženosti, tentokrát nefalšovaný, ne jako ta nejistota předtím. John by přísahal, že teď už ten rozdíl pozná.

„Prostě to nech být, Sherlocku. Všechny ty psychologické žvásty můžou trvat na tom, že pokud se všechno neanalyzuje do posledního drobku, bude to jen zahnívat pod povrchem, ale já myslím, že to je kravina: některé věci se prostě časem postupně vytratí, když je necháš na pokoji. Nech to plavat. Jsme Angličani – nemusíme o těchhle věcech mluvit.“

„Já ani nevím, o jakých ‚věcech‘ to nemluvíme!“

John se uchechtl, spíš sám pro sebe. „Tak si s tím přestaň dělat starosti.“

Sherlock ho přirozeně ignoroval. „Takže, proč jsi nepoužíval svou hůl?“

„Možná to byla otázka hrdosti.“ Nemyslel si, že mu to Sherlock spolkne, ale stálo to za pokus.

„Ne. Na to jsi až moc praktický. Předtím jsi tu hůl používal, když jsi ji potřeboval. Má to něco společného se mnou.“

„A není to tak se vším?“ John si protřel rukou obličej. Absolutně neměl chuť si povídat o tom, jak se cítil po Sherlockově ‚smrti‘. Vypořádat se s jeho návratem bylo traumatické až až; ty pocity mohly klidně zůstat pohřbené tam, kde byly.  Na druhou stranu, něco říct musel – možná by mohl prostě odpovědět na otázku a nechat to tak? Až na to, že se bál, že jestli začne, už nebude schopný přestat.

Vzdychl. „Už sis odpověděl sám. ‚Jestli ten šok zahrnoval ztrátu osoby, která ho v první řadě předtím vyřešila‘,“ citoval ho. „No – tys vyléčil moji kulhavost. Takže poddat se tomu, znovu používat hůl, to by bylo jako…“

Zaváhal. Po pár vteřinách se mu uprostřed zad usídlila ruka.

„… jako smířit se s tím, že jsem odešel,“ dokončil Sherlock tiše.

„Skoro,“ přiznal John. Chtěl se ohlédnout, ale bál se, co by se mu dalo vyčíst z obličeje. „Ale spíš by to bylo, jako bys nikdy neexistoval – jako bych tě úplně vymazal, myslím.“

Na chvíli se rozhostilo ticho, zatímco to Sherlock nejspíš vstřebával a John se pokoušel nastrkat svoje děsy zpátky pod pokličku.

„Je toho víc, že? Co si to necháváš pro sebe?“

Ruka začala Johna hladit po zádech tam a zase zpátky, nejdřív spíš váhavě, ale když se nedokázal ubránit, aby se k ní nepřitulil, s čím dál větší jistotou.

Znovu vzdychl. „Co ode mě chceš, Sherlocku? Chceš vědět, že jsem brečel? Jaké štěstí ti to přinese? Ty slabost nepovažuješ za přínos. Ty jsi mozek… já jsem svaly a aplaus je moje role. Plus přicházet s hloupými nápady, které tě sem tam přivedou na správnou stopu, třebaže si z nich děláš prdel. To je to, co ode mě potřebuješ – a teď taky tohle, myslím…“ mávl rukou směrem k posteli. „Není mi jasné, k čemu by mohlo být mluvení o mých podělaných pokusech poradit si bez tebe.“

Kratičké ticho. „No, to není moc fér.“

„Fér?“ zopakoval John, do kterého se vplížil pramínek vzteku. „To není dobré slovo, Sherlocku. Měl jsem důvod, abych to pohřbil – nezkoušej to znovu vykopat.“

„Myslel jsem, že to jsem tu měl být ten natvrdlý? Nic moc vztah, jestli nemůžeš ukázat trochu slabosti, je to tak? Nebo i přátelství, když už na to přijde.“

Sherlock se vsedě narovnal, ruka mu sjela z Johnových zad, přitáhl si kolena pod dekou a objal je rukama. John se po něm ohlédl.

„To, žes převzal kontrolu tady nad tím…“ kývl Sherlock bradou k posteli, „… ještě neznamená, že musíš být silný v každém aspektu našeho… osobního vztahu, ne? Nevidím, jak by to mohlo fungovat. Já nechci být pořád ten…“ Zdálo se, že není schopen najít slovo, které hledal.

John se naježil. „Jestli se pokoušíš mě už ovládat, můžu ti rovnou říct, že to se nestane. Měl jsem vědět…“

Sherlock mu skočil do řeči. „Já tě nechci ovládat, ty idiote, já tě chci… utěšit, alespoň myslím. Prostě něco takového. Očividně jsem tě zranil, a to způsobem, který nechápu, a ty mi to nechceš vysvětlit a takhle to bude vždycky? Že něco podělám já nebo někdo jiný a ty budeš trpět a já se nikdy nedozvím, jak nebo proč nebo jestli s tím můžu něco udělat? Protože to se mi nelíbí, Johne. Vůbec se mi to nelíbí. Tohle není to, co si představím, když pomyslím na partnerství – tohle není to, co bych klasifikoval jako ‚všechno‘. Já z tebe nechci jen ‚ty dobré kousky‘ – nehledám Johna Watsona: To nejlepší z něj. Jestli to má být ‚všechno‘, pak chci všechno. Všechno, Johne. Chci všechno, chci…“

„Myslel jsem, že to byla moje chyba!“

Ta slova vypadla z Johnových úst jako lumíci vrhající se přes okraj břehu a on je nedokázal zastavit, nedokázal spolknout, nedokázal zabránit tomu zbytku, který následoval.

„Tys jenom neumřel, Sherlocku. Ty ses zabil. Ne doopravdy, očividně, ale já jsem byl dost pitomý, abych tomu věřil.“ Naklonil se dopředu a opřel se lokty o kolena. Za ním bylo hrobové ticho.

„Kdybych si myslel, že jsi umřel ve rvačce s Moriartym – kdybych to viděl, kdybych sledoval, jak letíte ze střechy společně, pak by to byla jiná věc, ale tys tohle neudělal. Tys prostě skočil. Řekl jsi mi, žes byl falešný, a jak se zdálo, čekal jsi, že tomu uvěřím, a potom jsi skočil, a já…“ Polkl, zuřivě mrkal, ale pořád slyšel ve svém hlase ty zatracené slzy. „Strávil jsem šest měsíců, kdy jsem byl přesvědčený, že jsem tě zklamal. Protože jestli sis doopravdy myslel, že ti nevěřím vším, co jsem… že bych to s tebou tak snadno vzdal… že jsem tě neznal…“ Zvedl ruku a hrubě si otřel oči. „No, tak potom jsem byl pěkně ubohá parodie na přítele… člověka.“

„Johne…“ Sherlock měl tichounký hlas a zněl šokovaně.

„A celé je to taková hloupost, protože tys to všechno předstíral. Všechna ta bolest, všechna ta vina… neznamená nic. Doslova nic. Je to úplně irelevantní, jako by to nehrálo roli, a už by to ani nemělo bolet. Jsi tady. Jsi v pořádku. Byl to jenom trik. Šest měsíců mého života a ani jediný den, kdy bych nemyslel na další způsob, jak jsem tě mohl zastavit. Něco, co jsem mohl udělat nebo říct nebo předvést nebo dokázat, tak abys věděl, že máš někoho… někoho, kdo by udělal cokoliv… šel by za tebou kamkoliv… slepě by tě následoval…“ Teď už vůbec nic neviděl.

„Johne, já jsem si nemyslel…“

„Samozřejmě, že sis nemyslel.“ John si znovu otřel oči. Tentokrát oběma rukama. „Proč bys měl? Jen to nejdůležitější, že? Chápu to. Opravdu to chápu.“

„Já jsem musel předstírat svou smrt.“ Sherlockův hlas zněl defenzivně. „Moriarty připravoval moji sebevraždu, to se zdálo očividné… Věděl jsem, že tě to zasáhne, ale jak ses mohl vůbec, vůbec cítit zodpovědný? Bylo to zcela a úplně Moriartyho úsilím, že jsem byl zdiskreditován – s tebou to nemělo nic společného, já jsem ne…“

„Nikdo není doopravdy zodpovědný za život někoho jiného, že?“ John zase sklonil hlavu a povzdechl si, než pokračoval. „Lidi na nás můžou mít vliv, dobrý nebo špatný, ale všichni nakonec děláme vlastní rozhodnutí. Mám za sebou PTSP – není tvoje chyba, že mě to vykolejilo…“ Už nebyl důvod pokoušet se schovat obličej – každá stopa po slze už byla touhle dobou vydedukována.

John se otočil.

„Mám zbraň.“

Sherlock zbledl a oči měl jako talíře.

„Jak by ti bylo, kdybych ji použil?“

Uplynula dlouhá chvíle, ve které Sherlock úplně ztratil barvu, pak mu tváří proběhl záblesk paniky, vyletěl z postele a vystřelil pryč.

John si povzdechl, složil hlavu do dlaní a poslouchal dávivé zvuky z koupelny. Tohle, co udělal, to bylo hrozné. Po pár minutách se sehnul pro svoje spodky, natáhl si je a zpod polštáře vytáhl Sherlockovy pyžamové kalhoty.

„Omlouvám se.“ Hodil Sherlockovi oblečení, šel k umyvadlu a natočil sklenici vody. Za zády slyšel spláchnutí důkazu pravdy. „To jsem neměl dělat.“

Když se John otočil, Sherlock seděl na podlaze, dlouhé nohy natažené před sebou, ale kalhoty si už oblékl.

„Tumáš.“ John mu podal vodu a Sherlock si několikrát vypláchl ústa a vyplivl to do toalety, než se zase opřel o zeď s jedním kolenem ohnutým a rukou opřenou o něj.

„A ty ses takhle cítil šest měsíců?“ zachraptěl.

John pokrčil rameny a přisedl si na okraj vany, prsty nohou zavadil Sherlockovi o stehno. Seděli tam tak snad věčnost.

„Nechtěl jsem bez tebe žít,“ řekl John nakonec. „Pořád nechci, jen abys věděl. Ale byl to pocit viny, co mě drtil.“ Pročísl si rukou vlasy. „Nemyslím si, že bych tu zbraň použil, ale nemůžu popřít, že jsem po tom toužil.“

„Tak ses radši chodil ven rvát.“

John se po něm podíval. „Myslíš, že teď už jsi to všecko rozlouskl, co?“

„Měl jsem pravdu s tím Moranem – vzdal jsi to příliš snadno.“

„A ty máš pravdu vždycky.“

„Zcela jasně ne.“ Sherlock natáhl ruku a panovačně mu pokynul.

„Co je?“

„Pojď sem ke mně.“

John pozvedl obočí, ale přesunul se do pozice, kdy seděl před Sherlockem a opíral se o něj zády.

„Cítím se divně,“ prohlásil.

„To proto, že jsi idiot.“

Johna ta urážka podivně uklidnila. A nejspíš zrovna tak ta spousta tělesného kontaktu, když Sherlock roztáhl nohy jakoby velmi nepřirozeným způsobem, dokud je znovu nepřekřížil přes jeho vlastní. Objal ho rukama, které natáhl tak, že ho úplně ovinuly, takže ho objímal ze všech stran. John začal soucítit s džemem v koblihách.

„To ty bys měl být tím, kdo si ví rady ohledně záležitosti vztahů,“ poukázal Sherlock.

„Nikdy jsem neřekl, že jsem v tom bůhvíjak dobrý,“ pokusil se John pokrčit rameny, ale ve skutečnosti neměl vůbec šanci se pohnout. „Očividně mám problémy s důvěrou.“

„Potřebuješ ,“ prohlásil Sherlock.

Možná to je tak trochu jako být mouchou v pavoučí síti, usoudil John. Ty dlouhé končetiny, co ho svíraly v náručí – ačkoliv pavouci pravděpodobně takhle svým obětem nestrkají nos ke krku. Mají vůbec mouchy krk?

„Tolik k otázce ‚John může být šťastný s hromadou lidí‘,“ konstatoval Sherlock podezřele potěšeným hlasem. „U kohokoliv jiného by ti to prošlo – nejspíš by si ani neuvědomil, že něco skrýváš. Potřebuješ někoho, koho nedokážeš odbýt.“

Strkání nosu ke krku přešlo definitivně v tulení a Johnovi došly analogie.

Sherlock měl pořád plné ruce práce s objasňováním své nadřazenosti nad kýmkoliv jiným na planetě. „Myslím, že tvoje terapeutka je k ničemu, ale jestli jsi něco dokázal tajit celou tu dobu přede mnou, pak opravdu neměla žádnou šanci.“ Přitiskl se k neuvěření ještě blíž a mluvil teď Johnovi přímo do ucha. „Odteď na tebe hodlám dohlížet pořádně zblízka.“

„Fantastické.“ John se s kamennou tváří snažil zakrýt, jak úplně obnažený se cítí.

A zdálo se, že nakonec to sevření může být ještě pevnější.

„Měli bychom jí hned zpátky do postele,“ rozhodl se Sherlock.

„Mohl bys mi dát ještě minutu, pořád se cítím pěkně bizarně.“

„Můžeš mít všechny minuty na světě,“ slíbil mu Sherlock lehkovážně. „Ale zcela jasně se musím pořádně omluvit a postel vypadá jako to pravé místo.“

„Ne.“

„Ne?“ Sherlockovi se podařilo Johna otočit dost na to, aby se na sebe mohli podívat, aniž by udělal cokoliv, co by se dalo interpretovat jako ‚pustit‘ ho.

„Můžeš se mnou spát z hodně důvodů,“ řekl mu John, který se začínal cítit trochu víc ve své kůži. „Touha? Skvělé. Potřeba? Rozhodně. Nuda? S tím se dokážu vyrovnat. Omluva? Ne.“

„Můžu vymyslet jiný důvod.“

John neměl ponětí, co na to říct, ale napadlo ho, že jeho srdce už Sherlockův mozek předběhlo. Nakonec udělal: „Hm.“

„Bože, jsme stejně hrozní jako všichni ostatní.“ Sherlock se sklonil dolů, až se čelem dotkl Johnova. „Dobře, nebudu se omlouvat. Ale jsem rád, že jsi přežil to, čím jsem tě nechal projít. Moc rád. Výjimečně rád.“

„Neřekl jsem, že se nemůžeš omluvit!“ zaprotestoval John, když Sherlock vyskočil  – na někoho, kdo seděl na tvrdé podlaze, neskutečně pružně. „Jenom že bys k tomu neměl využívat sex.“

„Moc pozdě,“ řekl Sherlock a podal mu ruku, aby ho vytáhl na nohy. „Šanci jsi měl.“

Bez cirátů zvedl Johna nahoru, ale ten sotva stačil najít balanc, a už měl plnou pusu klíční kosti – Sherlock se zřejmě pokoušel o tu objímací záležitost znovu, tentokrát zepředu. John ho taky objal.

Po nějaké chvíli poplácal Sherlocka po rameni mezinárodně platným gestem pro ‚OK, už toho můžeš nechat‘. Jak vyšlo najevo, řeč objetí nepatřila k těm mnoha jazykům, ve kterých byl Sherlock schopen komunikovat.

„Nemůžu snést pomyšlení…“ teď bylo Sherlockův hlas sotva slyšet.

John se vzdal poplácávání ve prospěch mnohem konejšivějšího hlazení. „Tak to nedělej. Neměl jsem ti to dělat. Jsem sobe…“

„Zmlkni!“ Sherlockovy ruce se kolem Johna ještě víc utáhly. „Neopovažuj se.“

John ztichl.

„Neopovažuj se,“ zamumlal Sherlock znovu. „Nemůžu… Já…“ Slova mu na rtech odumřela a on zabořil tvář do Johnova krku.

„Dýchání… není vlastně tak úplná nuda,“ poukázal John, když marně čekal, až jeho sevření povolí.

„To je.“

„OK.“ Na nějaký čas se s tím spokojil. „Nebylo by pohodlnější si přece jen lehnout?“ navrhl po další chvíli.

Ucítil na kůži Sherlockův úsměv.

„Nenech nikoho říkat, že nejsi génius, Johne.“

„Ve skutečnosti to říkáš jenom ty.“

Sherlock se odtáhl dost na to, aby na něj shlédl dolů. O vteřinu později John poplašeně uhýbal dozadu.

„Ať tě ani nenapadne mě líbat, dokud si nevyčistíš zuby!“

 


DALŠÍ

Advertisements

10 komentářů Přidejte váš

  1. Liss napsal:

    Sherlock je občas dost hroznej. Rýpe do věcí dávno minulých, otevírá staré rány. A nejenže tím působí bolest Johnovi, ale i sám sobě. Ještěže mají paní Hudsonovou, která je vždycky pošťouchne správným směrem a fandí jim 🙂

    1. hanetka napsal:

      Sherlock je někdy jak malé dítě, které zašlápne brouka a potom brečí, že je mrtvý. Však uvidíte…

  2. helsl napsal:

    Já myslím, že už toho nakecali dost. Konečně se našli; měli by se z toho radovat, užívat si to a děkovat osudu, že to dopadlo takhle. Čo bolo, to bolo, jak by řekl major Terazky, rýpat se v minulosti, která nebyla společná, je vždycky zraňující. Sherlock bude tak dlouho šťouchat do vosího hnízda…, ale když jsi slíbila dobrej konec, tak Ti budu věřit.
    Jo, paní Hudsonová je fakt bezvadná, věčná škoda, že tohle v seriálu nebude, ten záběr po otevření dveří do Sherlockova pokoje by byl boží.

    1. hanetka napsal:

      Helsl, John má přesně stejný dojem. Dost bylo řečí. Jenže… ono to nevyslovené někdy pod povrchem tak kvasí, že to prostě někudy musí ven. A taky je horší, když se někdo najednou chová jinak a neřekne proč… což byl jejich problém dosud a bude ještě i v budoucnu. Ten druhý se pak dohaduje a jak je u obou pánů běžné, vetšinou dojde k horším závěrům, než doopravdy jsou. Protože dedukce nikdy nebyly Johnova parketa a v oblasti citů nejsou ani Sherlockovou silnou stránkou. Zvláště když si má něco uvědomit o sobě.
      Ale šťastný konec bude, přísahám. Nevím, jestli to tak má nastavené verity (podle toho, co jsem od ní zatím četla, bych řekla, že jo), ale já bych nikdy nedokázala napsat ani překládat něco, co by nakonec nepohladilo po duši. Ano, děj si může hrdiny sedřít až na kost, ale medová náplast na závěr být musí – proto tak miluju pohádky (až na Andersena mi ten šťastný konec dopřály vždycky). A proto tolik věřím v TLJC i na obrazovce.

  3. Miona napsal:

    Wow….
    Já dneska nemám slov…
    Díky hanetko, za další díl 🙂

    1. hanetka napsal:

      Nemáš slov? No, to asi ještě přijde víckrát. 😀 A já mám radost, když někoho vývoj situace zbaví řeči… Pro mě to je zpráva, že to překládám adekvátně originálu, protože při čtení jsem lapala po dechu mnohokrát.

  4. Gabriela Watson napsal:

    Páni! To byla kapitolka plná emocí! Krásný. To, co řekl John… tak moc uvěřitelné. A chápu ho až moc dobře! Naše paní domácí je prostě úžasná! Konečně i ona se dočkala toho, že se ti dva dali dohromady.
    Ale jak koukám čeká nás ještě perné období. Ti dva si toho musí ještě tolik říct… ale miluji je! Povídka je vážně úžasná!

    Sal.

    1. hanetka napsal:

      Perné období… ano, přijde. Ale víc než říct si toho musí spoustu uvědomit. Oba. A nebude to lehké uvědomování a nebude ani lehké to přijmout. Ale oni jsou oba tvrdohlaví, a jak je to někdy na škodu, na druhou stranu je to zase ku prospěchu věci. Takže… si to užívejte dál. 😀

  5. Misa737 napsal:

    Prišla som neskoro do práce. Zase. A kvôli čomu? Aby som toto mohla čítať hneď čo rozlepim oči. Táto kapitola bola WAU. Zbožňujem Hudsonku. Tu bola perfektná. Presne sadne k tým našim blbečkom ;D potom som div nevironila slzičku kvôli Johnovi, najprv z deky a potom od smiechu kvôli šiškám a pavúkom. Super preklad. Už aby bola sobota ;(

    1. hanetka napsal:

      Ano, paní Hudsonová je tu bezesporu geniální. A pavouk a džem v koblihách – přesně u toho jsem si při překládání taky poprskala monitor.
      Co se týče Johna – toho nám bude líto ještě víckrát, ale kupodivu mně je líto i toho nešťastného Sherlocka… dělá voloviny, ale on za to nemůže – má příšernou výchovu…

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s