Tohle by ani nemělo být možný

Hm. Mystrade čtu tak málo, protože jsem jednoduše skoro žádný dobrý nenašla. Jenže když jsem začala číst tohle, běžel mi okamžitě hlavou překlad. 🙂

Kvůli jednomu závislákovi se kdesi v Londýně setkají dva lidé, kteří snad nemůžou být odlišnější… Greg a Mycroft. A tohle první setkání je vážně zvláštní, protože… to vlastně není první setkání??…

 

Tohle by ani nemělo být možný

 

Londýn, září 2000

 

Seržant Greg Lestrade v jedné úzké uličce za starou pivnicí překulil tělo obličejem vzhůru a vyslal tiché díky k nebesům, že se Mullandyho gang už dávno přesunul na sever. To klukovo tělo bylo posmrtně modré a odřené, ale pořád zvláštně úchvatné. Byl vážně dost fešák, i s těmi umaštěnými vlasy a pažemi hojně pokrytými stopami po jehlách. Ferg Mullandy by tu jeho zadnici v bezvědomí upravil svou kouzelnou hůlkou jen proto, aby mohl sledovat, jak kluk vykrvácí v uličce. Ale nakonec to bylo jedno – ten kluk by takhle skončil tak jako tak – jenže i když Greg za ta léta praxe už leccos viděl, pořád ještě neotupěl vůči případům znásilnění, takže najít tohle tělo netknuté byla jen malá útěcha. Chudák.

Greg přitiskl prsty ke klukově krční tepně jen tak mimoděk, a když ucítil, jak pod jeho dotykem slabounce tepe, málem upadl, jak se lekl, a začal štěkat rozkazy – záchranku, deku, první pomoc.

Ježíši, pomyslel si vyděšeně, zatímco mu srdce burácelo proti hrudnímu koši, hrůzou a vítězstvím.

Tohle by ani nemělo být možný.

**

Po tom, co Marie, krásná, statná dívka se silnými prsty a ještě silnějšími plícemi vdechla život zpět do těla toho kluka, Greg seděl u něj, zatímco záchranka pomalu projížděla úzkým vjezdem uličky. Jemně položil ruku na chlapcova záda. Kluk se třásl a hltal velkými doušky vodu z papírového kelímku a Greg cítil, jak jeho lopatky trčí ze zad jako pahýly po odříznutých křídlech.

„No tak,“ řekl jemně. „No, to bude dobrý. Řekneš mi, jak se jmenuješ?“

„On mě zabije,“ zasténal ten kluk, tuhově černé, neumyté vlasy rámovaly jeho vyděšené oči jako maska. „Udělal jsem seznam, ale to je jedno. Tentokrát mě zabije.“

„Nikdo tě nezabije. Můžeš mi cokoli říct o tom, jak ses sem dneska večer dostal?“

Ale ten kluk se nepřestával třást, díval se nahoru a okolo na budovy, očima klouzal ze střechy na střechu a na další, jako by se díval po někom zlovolném, kdo by prostě skočil dolů a sebral ho. Greg sledoval jeho pohled vzhůru, ale neviděl nic jiného, než nehybné oči městských kamer. Kdyby se teď nacházeli u nějaké katedrály, Greg by si myslel, že je pořád sjetý a že se bojí chrličů. Znovu se jemně dotkl chlapcových kostnatých ramen.

„Máš někoho, komu bychom mohli zavolat, aby si pro tebe přišel, až tě prohlédnou záchranáři?“

To toho chlapce nejspíš probralo. Poprvé od chvíle, kdy se probral z bezvědomí, se na Grega podíval. Jeho nadpozemské, měňavé oči se do Grega zabodly s takovým soustředěním, že se bál podívat dolů – jako by mu ten chlapcův pohled sebral šaty, odznak, sakra, i jeho lidskost.

„Jak dlouho jste ženatý, seržante?“ zeptal se, jeho ještě před chvílí plachý hlas najednou hluboký a zastřený. Je snad něčím posedlý? Greg se zamyslel a v duchu se pokřižoval.

„Uh, necelý rok.“

Chlapcův pohled ani nezakolísal.

„Obávám se, že další rok už vám to nevydrží. Vaše oddanost policejní práci a nenechavé oči vaší ženy to jistí.“

Odhodil deku a postavil se, veškeré známky po třasu v jeho končetinách ty tam. Strčil do Gregovy ruky zmuchlaný papírek a pak prošel kolem Marie a DI, co to měl všechno na starosti, až došel k otevřeným dveřím černého auta, co stálo opodál, nepozorováno, u obrubníku.

„Hele!“ křikl Greg, ale pozdě, i když se postavil tak rychle, že skoro zakopl o tu odhozenou deku.

„Nemůžeš prostě jen -“

„Ovšem že může, seržante,“ ozval se mu u ucha sametový hlas. Greg se prudce otočil na místě a oněměle zamrkal. V uličce, která byla před chvílí prázdná, stál nějaký muž. Byl vysoký, štíhlý, precizně oblečený, opíral se o deštník. Jeho postoj vypadal uvolněně, i když si Greg všiml, jak jsou jeho prsty úplně bílé od svírání deštníku.

Greg zavrtěl hlavou. Byl u policie nový, ale vymahače ani někoho, kdo šikanuje, rozhodně neviděl poprvé.

„Promiň, kámo. Kdo kurva jsi?“

„Zaujatá strana,“ řekl ten snob a zatočil deštníkem. Greg o krok ustoupil, aby mezi nimi bylo pár metrů. Možná je ten muž oblečený jako ředitel banky, ale zbraň je zbraň, je jedno, jak neškodná.

„Zaujatá čím?“ zeptal se Greg obezřetně.

„Že spravedlnosti bude učiněno zadost, samozřejmě,“ řekl ten muž, z hlasu mu odkapávaly falešné obavy. „Ale jelikož jde o rodinnou záležitost, musím vás požádat, abyste to svěřil do mých rukou.“

„Ani náhodou,“ řekl Greg. „Dělám svoji práci -“

„A já dělám tu svou, seržante,“ skočil mu do řeči ten muž. Pak vyškubl zmuchlaný papírek z Gregovy ruky.

„Tohle,“ řekl břitce, „je pro mě.“

Greg ho pozoroval, jak rozbaluje tu kuličku, tváří mu proběhly obavy, než se opět vyhladily do prázdné masky.

Bylo na něm něco zvláštně povědomého, něco pohřbeného pod vrstvami hňupovství a šaškárny a to Grega drželo dál od toho, aby dělal svoji práci, jak před chvílí prohlašoval.

Měl by tomu muži nasadit náramky, vytrhnout ten papírek z ruky a zatknout ho za zadržování důkazů a maření vyšetřování.

(Už to skoro měl. Něco bylo na těch rusých vlnách… hlava mírně zakloněná… uvolněný smích.)

Místo toho stál mlčky, pozoroval, jak mužovy oči několikrát kloužou po stránce, jako by si jeho obsah zapisoval do paměti. Pak ten papír pečlivě přeložil na čtvrtiny a zasunul jej do malého zápisníku, který stejně hladce zmizel v jeho saku.

Aha, pomyslel si Greg, když si to všechno spojil dohromady. On tě nechce zabít, mladej. On tě chce chránit.

Muž s deštníkem se zadíval na zem a na jeden krátký, absurdní okamžik chtěl Greg už podruhé toho večera natáhnout ruku a chlácholivě pohladit cizímu člověku záda.

(Jenže on není tak cizí, že ne?)

 

Leicester, duben 1991

 

„Bože, to je vrabčí hnízdo,“ řekl a zubil se. Odhrnul Gregovu ofinu z čela, kde mu zakrývala jedno oko. „Nádhera.“

Greg se taky usmál – nemohl jinak. Myca znal jen chviličku, ale přesto už cítil, jak se kolem něj jeho atomy trochu přeskupují. Tak akorát, aby ho to děsilo.

„Mně ty moje vypadávají,“ pokračoval Myc smutně a pohladil Gregovy vlasy. Greg se vůči tomu pohybu na chvilku přivinul, jako přeřostlá domácí kočka, a pak si přitáhl jeho ruku, aby ji políbil na vnitřní stranu zápěstí, pak přímo do dlaně.

„Nevypadávají,“ zamumlal proti mužově pokožce, přejel rty po modrých žilách a po čárách života.

Myc se zachvěl a krátce zavřel oči a Greg viděl, jak pár pih vystupuje oproti bledé pokožce jeho dlouhého nosu. Když se zarazil, Myc zase otevřel oči a tvářil se škádlivě.

„Budeš muset víc procvičovat umění pozorování, pokud to chceš někdy dotáhnout na detektiva.“ Volnou rukou stáhl svoji vlastní ofinu, rusé pramínky protékaly mezi jeho prsty – Greg sledoval, jak se třpytí a svítí ve světle lampičky – a sklonil hlavu. Greg sice viděl, že mu na spáncích řídnou, ale stejně si odfrkl.

„Nic nevidím. A jak to myslíš, na detektiva? Už jsem ti říkal, že jsem tu kvůli rugby. Vybrali si mě a to všechno.“

Myc se usmál ještě víc a Greg v tom zahlédl něco žralokovského. Pak se znovu předklonil, až natlačil Grega na čelo postele, a líbal ho, jemně, jen s náznakem zubů. Rukou s dlouhými prsty přejel podél Gregova stehna a ten mu spokojeně zamručel do úst. Myc proti jeho rtům zamumlal: „Dávej při tréninku pozor na tuhle nohu. Cítím, jak se ji snažíš odlehčovat, když je kolem mě sevřená.“

 

Londýn, září 2000

 

Mycroft vypadal… starší. Ne jen kvůli těm rokům světového břemene, které stahovaly jeho ramena níž a kvůli čemuž měl tak směšný postoj, ale kvůli něčemu, co mělo příchuť příliš velké odpovědnosti, jakéhosi života v okovech. Velmi se snažil, aby to nebylo v jeho tváři vidět – kdyby ho Greg nikdy neviděl zčervenalého a divokého a šťastného, tak by nepoznal, že tohle je jen maska – ale tenhle úsměv, kdysi tak radostný, byl teď pokřivený a sarkastický. I jeho dřív nádherně vlnité rusé vlasy byly skoro bezbarvé, ostříhané a ulízlé do podřízenosti.

Greg strčil ruce do kapes svého kabátu, nepatrný pohyb od jeho vlastní zbraně, a ten muž – Myc. Ne, Mycroft, pomyslel si Greg – uvolnil sevření svého deštníku.

„Takže to je tvůj přítel?“ zeptal se Greg a kývl hlavou směrem k tomu autu.

„Moje… starost,“ odpověděl Mycroft opatrně.

„Jméno?“

Mycroft pozvedl obočí, ale Grega to neodradilo. „Tak jako tak, tohle musím zapsat, kámo.“ Jak jen mohl nevědět? Jak mohl zapomenout? „Líp tady než u nás na stanici.“

Ten muž se zasmál. Byl to ošklivý, povýšený zvuk a Greg se musel přinutit, aby zůstal stát a neotočil se. Lepší se s tím vypořádat přímo.

„My nikam nepůjdeme, seržante.“

„Jistě že ne,“ řekl podobně suchým tónem, uměle veselým. „Uděláme to tady, jako staří přátelé.“

Mycroft těkl pohledem k autu za ním. Jeho rysy se nepatrně stáhly a Greg si pomyslel: mám tě.

Greg se předklonil a řekl: „Strašný, že jo? Mladší bráchové.“

Muž Grega zamyšleně pozoroval. Sevřel rty.

„Někdy ano.“

„Můj je debil. Všechny nás vytáčí, pije a vyvádí. Ale stejně na něj budu dávat pozor. Stejně jako ty na toho svého.“

„Můžu pro vás něco udělat, seržante, eh…?“

Greg napřáhl ruku. Mycroft zkoumal jeho prsty, jako by byly pokryté boláky a pak přitiskl svoji dlaň proti Gregově. Jiskřivé.

„Lestrade,“ řekl a s ocelovým stiskem k sobě Mycrofta přitáhl. „I když posledně, když jsme se setkali, jsem byl jen ‚Greg‘.“

 

Leicester, duben 1991

 

Trénink na rugby nepřicházel v úvahu. Jeho nohy byly kvůli předchozímu večeru pořád jako z gumy – zvlášť jeho levá – a neměl šanci, že by vydržel těch pět kilometrů běhu. A navíc, pomyslel si, když se překulil a zabořil obličej mezi pihovaté lopatky, je tu tohle.

„Kolik je hodin?“

Ta slova ke Gregovi připlula zpoza Mycova ramene.

„To je fuk,“ zamumlal proti Mycově kůži, přejížděl prsty po pevných břišních svalech, po vyčnívajícím boku. Greg úplně cítil ten smích pod jeho prsty a ústy, i když k jeho uším se nedonesl žádný zvuk. Prolíbával se dolů po Mycově páteři, rty mu nadskočily kvůli každému obratli, dokud se kosti neskryly pod křivkou jeho beder. Pak se stejným způsobem vracel zpátky. Myc si povzdechl, zvuk hlubokého uspokojení, které chtěl Greg ochutnat.

Pak se najednou prudce posadil, skoro Grega shodil z postele.

„Co se děje?“ zeptal se Greg. Ale Mycroftův obličej byl jak z kamene, jeho modré oči ploché, soustředěné. Greg zaslechl, jak něco někde vysoce vibruje, vně jejich nejbližšího okolí. Mycroft se postavil, strhl z postele svrchní přikrývku a omotal si ji kolem pasu, vystavil Grega světu.

„Hej! Co to -“

Ale než se vůbec Greg stačil posadit, Mycroft už vyšel ze dveří.

„Do prdele,“ sykl a naklonil se z postele, aby si vzal kalhoty.

Když byl napůl oblečený, Greg vyhlédl z pokoje ložnice a díval se do chodby. Myc měl k uchu přitisknuté sluchátko kolejního telefonu, ošklivé béžové krabice, která byla tak slavná proto, že v půlce srdceryvných proseb rodičům o peníze najednou ukončila hovor. Myc stál ke Gregovi zády, ale Greg stejně z jeho postoje vycítil napětí, tu naprostou pevnou kontrolu nad svým tělem. I přes jeho obavy byl Greg schopný ocenit krásu Mycova těla, napůl schovaného přikrývkou, jak se jeho záda zužovala do štíhlého pasu a pak znovu rozšířila ke skvostnému pozadí. Mycova ramena najednou poklesla a Greg cítil, jak mu srdce vylétlo až do krku. Sluchátko nevydalo jediný zvuk, jak bylo vráceno do vidlice.

Greg uskočil zpět do pokoje, po těle husí kůži. Mám blbý tušení, pomyslel si. Nonšalantně zapózoval na posteli, ale Myc se sotva podíval jeho směrem, když se vrátil.  Místo toho se začal potichu oblékat, ponožky a kalhoty, prohrábl si rukou uvolněné pramínky, aby je uhladil, a kousal se do rtu.

„Je všechno v p-“

„Ano, děkuji,“ řekl Mycroft hladce. „Brzy si promluvíme.“

Greg poznal, když ho chce někdo odpálkovat.

„Ah, vážně? Zavoláš mi?“

Myc si aspoň přestal zavazovat tkaničku a pohlédl na Grega.

„Moje situace je… komplikovaná.“

„To všechny, ne?“ namítl Greg.

„Některé víc, než jiné, obávám se.“

„To jsem ti mohl říct taky,“ uchechtl se Greg bez špetky humoru.

„Co prosím?“

„Máš strach,“ řekl Greg. „Začali jsme spolu něco dobrého a ty teď utíkáš. Je to strach, to je to.“

„Ano, děkuji za tak erudovanou analýzu.“

Greg ztuhl, jak se snažil něco neodseknout. Na tom, jak Mycroft stál, bylo něco zoufalého a záměrného, vypadal jako starý profesor v těch svých nóbl kalhotách a zastrčené košili, ty jeho zrzavé vlny zastrčené hladce za ušima. Greg cítil, jak se mu svírá žaludek – byla to jen jedna noc, seber se, pomyslel si – ale přiměl se zůstat stát, vyzařovat bezstarostnost, zatímco se rozvaloval ve vychládající posteli.

„Tvoje škoda,“ řekl Greg a překulil se, aby z měkkého balíčku na nočním stolku vyklepl cigaretu, otevřel zásuvku, aby našel krabičku se sirkami. Prohraboval se jí, aby skryl zklamání, které mu jistě ulpělo ve tváři. Vedle ucha se ozvalo tiché škrtnutí.

Plamen Mycova zapalovače napodoboval vážnou modř jeho očí, malé světélko se třepotalo sem a tam v jeho chvějící ruce. Greg se na něj dlouho díval, a pak vzal Mycovu ruku jemně do svých dlaní, jednou stiskl jako odpuštění a sklonil se, aby si připálil. Zhluboka vdechl, zatímco Myc ukryl zapalovač do kapsy, a vydechl sloupek kouře stranou od něj.

„Opravdu mě to mrzí, Gregu,“ řekl Myc jemně.

Greg přikývl a přitáhl si tu opuštěnou přikrývku na břicho.

„Můžu jakkoli pomoct?“ zeptal se.

Myc skoro zavrtěl hlavou, ale pak zaváhal a Greg pocítil záchvěv naděje. Ale když Myc otevřel ústa, znovu je přerušil vrčivý zvuk. Myc vylovil svůj pager z kapsy kalhot, zamračil se na displej a vypnul ho. Když se podíval zpět na Grega, ve tváři měl odhodlání.

„Snad jindy,“ řekl a předklonil se, aby políbil Grega, dotyk jeho rtů sladký a hřejivý a plný touhy. Dokonce chutnal jako sbohem.

 

 

Londýn, září 2000

 

I když Greg Mycrofta vyvedl z rovnováhy, rychle se dal dohromady, upravil svůj (mohutnější) postoj, aby stál vzpříma. Vytrhl svou ruku z Gregovy a přejel s ní po svých (prořídlých, bezbarvých) vlasech.

„Vím, kdo jste, seržante,“ řekl Mycroft. „Proto jsem tady.“

Gregovi škubly rty.

„Vážně?“

Mycroftův obličej zrůžověl, jen malinko.

„Mám pro vás nabídku,“ řekl a pak protočil oči, když se Greg rovnou zazubil.

„Skutečně?“

„Ten mladík, s nímž jste se právě seznámil -“

„Tvůj bratr.“

Mycroft si povzdychl.

„Zvládnete vůbec kdy dokončit vyšetřování, seržante Lestrade, nebo prostě jen poskytujete tolik svých komentářů, dokud se ti nanicovatí svědkové přiznají z čiré nudy?“

„Přiznáváš se?“ Greg si dal záležet, aby zněl pobaveně, ležérně, a Mycroftův obličej potemněl.

Přiskočil k němu, rychle, nebezpečně a elegantně jako šelma. „Nevzpomínám si, že bych ti připadal nanicovatý, když jsme -“

Ale Mycroft se zarazil a podíval se stranou, tvář staženou složitou směsí emocí. Greg zaváhal, pak se dotkl jeho rukávu a Mycroft se zatvářil bezvýrazně, jeho maska padla zpět na své místo.

„Tvůj bratr?“ pobídl ho Greg.

Mycroft si decentně odkašlal.

„Závislý. Zjevně.“ Podíval se na Grega, jako by čekal, že ho opět přeruší. Greg stál klidně, nutil se k tomu, aby vstřebával všechno. V té Mycroftově skořápce byla jen uzounká prasklinka a Greg prakticky viděl, jak strach a vyčerpání unikají tou prasklinou jako pára pod tlakem. „Je docela bystrý, když má jasnou mysl – když není pod vlivem. Potřebuji něco, co ho rozptýlí.“

„Co to má co dělat se mnou?“ zeptal se Greg.

„Neptal se na tvoji ženu?“

Gregovi se zhoupl žaludek. Při vší té podivnosti tohohle večera na Amandu skoro zapomněl. To už je třetí den v tomhle týdnu, kdy přijde pozdě domů, a to byl teprve čtvrtek.

„Ptal se, jak dlouho s ní jsem.“

„A z toho pravděpodobně vydedukoval další vývoj v tomhle vztahu. Do poloviny příštího roku budete mít oba různá bydliště, díky nemalému podílu jejího cizoložného chování, ale v duchu budeš cítit vinu a zároveň uspokojení, když jsi poslední dobou během intimních chvil více podléhal stejnopohlavním fantazíím.“ Mycroft se usmál svým žraločím úsměvem. „Takže, vidíte, seržante, že toto se v naší rodině dědí.“

Greg potlačil svůj vztek. Měl v sobě jakýsi sladký údiv, což byla jediná věc, co ho držela od toho, aby Mycroftovi značně upravil sklon jeho nosu.

„Co navrhuješ?“ zeptal se Greg.

„Práci,“ odpověděl rychle. „Bez honoráře, samozřejmě. Bude velmi užitečný – z tebe bude během roku detektiv -“

„To těžko.“

Mycroft otevřel ústa, ale Greg pozvedl ruku.

„Nebudu to riskovat, Mycrofte. A nemáš žádné právo mě o to žádat.“

Po tomhle Mycroft splaskl, jeho ramena klesla pod tíhou vyčerpání a porážky.

„Já vím,“ řekl. „Ale nevím, jak jinak ho udržím naživu, Gregu. Došly mi možnosti.“

„Zkusil jsi -“

„Zkusil. Věř mi, cokoli řekneš, tak jsem to zkusil.“

Greg se podíval dolů na ruku svírající deštník. Díval se, jak Mycroftova dlaň mnula držadlo, jeho klouby bílé, kde se přes ně napínala kůže.

„Možná bych mohl zkusit pár telefonátů,“ řekl tiše.

Mycroftův úlevný výdech byl téměř neslyšný.

„Nemůžu nic slíbit,“ dodal rychle. „Ale uvidím, co se dá dělat.“

„Děkuji,“ řekl Mycroft prostě. Za celý tenhle večer nezněl víc lidsky.

„Teď mi ale budeš dlužit, víš,“ řekl Greg, koutky úst pozvedlé v úsměvu.

„No.“ Mycroftův úsměv byl něco krásného. „Těším se, až ti splatím. Nějak.“

 

Leicester, duben 1991

 

Klub byl tak nacpaný, že lidé stáli i na vysokých barových stolech, jen aby unikli tlačenici mezi těly na parketu. Tlak a klouzání rukou po jeho zádech byl spíš utiskující než svůdný a několikrát od sebe musel odstrčit kluzké tělo, když do něj narazilo. Bylo zvláštní, že u baru bylo méně lidí – to muselo být tou písničkou, pomyslel si, když cítil, jak jeho vlastní tělo proti jeho vůli podléhá rytmu – a vklínil se mezi nervózního podsaditého kluka a malého, blond muže – i když, spíš taky ještě kluka, studenta medicíny s neoblomným postojem – kteří sledovali dav s hladovým údivem.

Zachytil pohled barmanna a posunkem si objednal; když dostal malého panáka rumu místo vysoké sklenice žitné, usmál se. To nevadí, tuhle noc nic nepokazí. Brzo bude vyřízený kvůli všem těm celoročním seminárkám, kvůli břemenu nejstaršího, nejchytřejšího, nejzodpovědnějšího potomka. Už tak ho drtil tlak kvůli tomu, že má příliš velkou starost o někoho, kdo se o sebe nestaral dost. Ale dnes večer bylo vše pouze o hudbě a s trochou štěstí –

Tamhle. Na druhé straně.

Muž s nemožnou ofinou a hřejivýma hnědýma očima. Zubil se. Lákal ho.

Dnes večer tady nebyli žádní malí bratříčkové, ani nesouhlasní otcové. Jen tohle pití, tahle písnička.

Mycroft Holmes si prohrábl své rusé vlnité vlasy a vyrazil na druhou stranu baru.

 


Originál: aquabelacqua – Against All Odds ^_^

 

Advertisements

14 komentářů Přidejte váš

  1. hanetka napsal:

    Moc hezké. A nevím, jestli mi to jen tak nepřipadalo, ale krásně a přesně je tu ukázáno, že veškeré dedukce, kterých je jakkoliv geniální člověk schopen, neplatí o náhledu na vlastní osobu.
    Protože tady i Lestrade, který je obvykle prezentován jako ten nejméně deduktivní člověk ze všech postav, umí Mycroftovu situaci odhadnout lépe než on sám.
    A pobavilo mě jméno Lestradovy manželky. Když tam autorka nemohla dát Mary, tak nám předložila alespoň Amandu… 😀 😀 😀

    1. miamam napsal:

      Chi, nevím, jestli to s tou Amandou bylo záměrný, ale když tak nad tím přemejšlím… tak možná i jo? 😀 Taky jsem uvítala, že Lestrade je představen jako někdo, kdo si svoji hodnost zasloužil i tím, co umí. Že to není jen Sherlockův dohazovač případů… 😛

  2. RedCoat napsal:

    To je tak pěkně napsané, mystrad normálně nečtu, ale tohle je prostě skvělé. Teď se každý den dívám jestli nepřibyla nějaká nová kapitola k některému z příběhů. Prostě miluju tvůj blog.

    1. miamam napsal:

      To jsme rádi ♥ ♥ ♥ a brzo přibude jeden žhavý překlad od Hanetky (myslím něco mimo VkD) :3 máš se nač těšit. 🙂

  3. Liss napsal:

    Zajímalo by mě, co jim překazilo seznamování v 90.letech. Ale na skoro 100 % si myslím, že to byla Mycroftova práce. Jedno-noční „vztah“ vzal za své dřív, než se mohl stát opravdovým vztahem. Ale teď to vypadá, že můžou navázat tam, kde skončili (i když Myc s méně vlasy 😀 ). Moc hezký Mystrade, ani ne moc přeslazený, ani moc angst. Tak akorát, jak to máme rády :))
    P.S. Zmínka o Johnovi a Mikeovi pobavila 😀

    1. miamam napsal:

      No vidíš, to mě ale vůbec nenapadlo, spíš jsem myslela nějaká rodinná záležitost… A jo, při představě, jak se v tom baru zaraženě rozhlíží John a Mike jsem pěkně vyprskla smíchy :D. Díky 😉

  4. helsl napsal:

    Jů, to bylo krásný! Kdyby Mycroft nebyl tak zabedněně uzavřený a tudíž na všechno sám, dýchalo by se mu o moc líp. Zdá se, že nejen umění dedukce, ale i zabedněná uzavřenost jsou v Holmesovic rofině dědičné. Není však všem dnům konec a jsou to chytří kluci, tak snad přijdou k rozumu. Oba.

    1. miamam napsal:

      Zřejmě při své výjimečnosti zjistili, že potlačovat leccos, co je pro ostatní přirozené, je pro ně tak nějak životně nutné… – teda ale kdo jim takovou blbost nakukal, to by mě zajímalo. Holmesovic rodiče vypadají jako normální lidi, no ne?

  5. venomantia napsal:

    Vďaka za predklad, pri zmienke o pesničke v klube som si hneď spomenula na toto:

    😀 😀

    1. miamam napsal:

      NJ 😀 😀 Sedí to, i na tu dobu, kdy se to tak přibližně mohlo dít, co?? 😀 chá!

  6. kratulablog napsal:

    Nejsem sice velký fanoušek Mystrade, ale tahle je opravdu skvěle napsaná (a přeložená). Díky za skvělý zážitek!

    1. miamam napsal:

      Právě! Taky mě to strhne jen výjimečně, tohle tu zlatou výjimku jen korunuje. 😀

  7. Rowana napsal:

    Takže studentská známost na jednu noc, jo? Kdo by to byl řekl. A krásně je tu vykreslené, jak zajímavě si s námi někdy život s chutí pohraje – setkání po letech. A Sherlockovi začíná kariéra detektivního konzultanta. Snad ti dva tentokrát zvládnou počítat více než do jedné. No, i když Greg má před sebou ještě asi tak rok manželství, takže možná že zatím ne…
    Vybrala jsi nám pěkný Mystrade, díky. 🙂

    1. miamam napsal:

      Já myslim, že to ani ten rok nevydrží, když je Mycroft opět v obraze… 😛 Taky se mi líbí, jak elegantně je to podané. 🙂 Jsem ráda, že se líbilo! 😉

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s