Hanetka: Vzhledem k důkazům – 13. kapitola

Dneska trocha fluffu, abyste si oddechly, než se to zase po… tento. A trocha pátrání – hmm, věděly jste, že je to vlastně detektivka? 😀

A obvyklé opakované, přesto čím dál upřímnější a vděčnější poděkování Rowaně, Kalamity Jane a hlavně miamam za laskavé betování a azyl.

 

13. kapitola: Smiřování

 

„Čas vstávat.“

Sherlock stál vedle postele a díval se, jak se muž, který v ní spal, převalil na záda.

John pootevřel oko, široce zívl a překvapeně zjistil, že Sherlock je úplně oblečený. „Něco naléhavého?“ Natáhl ruku.

Sherlock ho za ni vzal a zatáhl za ni. „Ne, ale…“

O jedno prudké, z rovnováhy vyvádějící zatahání později se díval na scénu a vojáka, tyčícího se nad ním, z úplně nové perspektivy.

„Jestli nejde o nic naléhavého, tak mi můžeš dát chviličku, abych řekl ‚Dobré ráno,‘ že?“ John pustil Sherlockovu ruku, místo ní teď svíral jeho bok a přidržoval ho tak naplocho na posteli. Naprostý nedostatek odporu ze Sherlockovy strany se zřejmě zatím nedostal do jeho ospalého mozku – ten ještě nejspíš pracoval na úplně nové filosofické bázi, která se nejvíc ze všeho dala přirovnat k: ‚Sherlock… můj‘.

Sherlock k němu vzhlížel, pořád trochu užaslý, že ho taková nehorázná majetnickost spíš nažhavila, než zchladila. „Včera jsme nic neudělali,“ cítil potřebu připomenout, ne že by něco namítal proti tomu, být Johnem přimáčknutý k posteli. Vskutku, jeho nedostatek námitek hraničil s entusiasmem.

„Nic, co by souviselo s prací,“ dodal. Celý ten den byl podivný, od ranního probuzení vedle další osoby ve své posteli, což se mu přihodilo poprvé za celý život, přes potloukání se po bytě s reakcemi kolísajícími mezi tím, co dělat chtěl, co si myslel, že by udělat měl, co mu radila paní Hudsonová a k čemu ho ponoukaly jeho roky potlačované instinkty. Většinu odpoledne strávil začínáním nedokončených gest a planým otvíráním úst, z nichž nedokázal vydat ani hlásku. Byla úleva, když byl konečně zatažen na gauč. S náručí plnou Johna, srdcem, které cítil odhodlaně bít proti vlastnímu, a s nosem plným vůně domova Sherlockovi teprve začalo docházet, jak moc si cení toho, co málem ztratil. A jak blízko k té ztrátě měl.

Když se teď pod Johnovou paží uvolnil, ty myšlenky mu znovu naskočily v hlavě. „Ale chvilku ti dát můžu,“ souhlasil. „Můžeš si vzít…“ zaváhal, „…cokoli chceš,“ dokončil pomalu, dost překvapený, jak snadno ta slova přišla – minulý večer sotva promluvil, jak se bál, že upadne do propasti sentimentu, ze které se jeho sebeúcta nikdy nevyškrábe ven.

Čekal pozvednutá obočí a nějakou narážku, ale místo toho se mu od muže, jehož mozek pomalu začínal nabírat provozní rychlost, dostalo hodnotícího pohledu. Johnův zrak se přesunul níž, přejel celou délku Sherlockova do obleku oděného těla až dolů, kde mu nohy navlečené v ponožkách visely přes okraj postele.

„Přesně tohle jsi měl na sobě, když jsem tě poprvé vlekl do postele,“ všiml si. „Až na to, že tentokrát máš na sobě i sako.“

Sherlock se na sebe podíval. John měl pravdu – tohle byl oblek, který měl oblečený, když ho zdrogovala Irene. Dnes ráno si sotva všiml, co si na sebe bere – stálo ho dost úsilí jenom se zvednout z postele, když byl John pořád ještě v ní, ale ta neochota mu jenom ještě přidala na odhodlanosti. Ukázat trochu náklonnosti byla jedna věc, ale tohle… tenhle pocit, že chce být s Johnem v tak těsném kontaktu, jak je to jen možné… a celou dobu… Vážně tohle ze začátku cítí všichni? Během toho, čemu paní Hudsonová říkala ‚první období‘? Nebo to byl jen následek jejich okolností? Určitě to nemohlo být normální.

„Musíme jít ven,“ řekl. V tom prohlášení byl takový nedostatek naléhavosti, že skoro viděl, jak se za ním plazí ‚eventuálně‘.

John se mu znovu podíval do obličeje. „Ale ne zrovna v tuhle chvíli?“ Už se nakláněl dopředu.

Sherlock cítil, jak jeho tělo na to přibližování odpovídá, a napadlo ho, že takový Pavlovův reflex by měl být znepokojivější. „Zrovna jsem se oblékl,“ namítl s pocitem, že by měl vznést alespoň symbolický protest.

„Všiml jsem si,“ poznamenal John a opřel se znovu o loket. Pustil Sherlockův bok.

‚Všiml jsem si?‘ zopakoval Sherlockův vnitřní hlas, který zněl znatelně otráveně. ‚VŠIML JSEM SI?‘ Nepohnul se, aby využil příležitosti svého nechtěného osvobození.

„Vlastně jsem na tebe v tomhle obleku několikrát myslel, od té doby, co jsem začal o tobě přemýšlet,“ pokračoval John, zvedl volnou ruku a uhladil Sherlockovi klopy saka, než je rozhrnul do stran. „Jsem si jistý, že si dokážu poradit, i když si ho necháš.“ Prsty mu vklouzl mezi dva knoflíky košile, nahmátl nahou kůži pod ní, podíval se dolů a zase se pohledem vrátil. „No… z větší části.“

Když se špičky Johnových prstů začaly pohybovat po jeho hrudi, Sherlock zavřel oči a připravoval se na okamžik, kdy… ach. Napjal se, vyklenul se k ruce, která mu posílala jiskřičky vzrušení přímo dolů mezi nohy a on chtěl víc… pořád víc. Vzhlédl. „Hodláš to někdy udělat… udělat… pořádně?“

„Oproti tomu ne-pořádnému sexu, který jsme provozovali až doteď?“ uchechtl se John, jehož ruka se teď pod košilí přesunula a zatoulala se mnohem dál, přes celé Sherlockovo břicho a boky.

„Ty víš, jak to myslím.“

„Myslel jsem, žes říkal, že takhle věta je zakázaná? Nemůžeš mít obojí.“

Toulající se ruka se teď uvelebila na Sherlockově břiše a začala kroužit, pohybovala se o pár coulů všemi směry, takže se nedalo předpokládat, kudy se vydá dál – John byl v tomhle tak nádherně nepředvídatelný. Sherlock nad tou vyhýbavou odpovědí zavrčel, ale už se sunul na posteli výš – jestli ta ruka nepůjde za ním, pak on půjde za rukou.

John náznak pochopil a vyšel mu naproti, ale přehnal to a dotek, po kterém Sherlock toužil, skončil na jeho stehně. „Abych odpověděl na tvoji otázku, pak… ano, nanejvýš určitě hodlám.“

Začal ho hladit směrem vzhůru, Sherlock v nevysloveném pozvání rozevřel nohy a přál si, aby si byl oblékl volnější kalhoty… přál si, aby vlastnil volnější kalhoty… přál si, aby jeho kalhoty měly schopnost se prostě vypařit, jakmile se jich John dotkne… a ach. Johnova ruka dorazila.

„To nebylo zamýšlené opomenutí, opravdu.“

Prsty mu líně kreslily vzor podél švu poklopce a Sherlockovi ten dotek připadal dráždivý, ale nedostačující. Zvedl boky z postele, vzepjal se proti tlaku a dostalo se mu jediného pevného pohlazení, než John povolil, aby to vykompenzoval. Sherlockovi se v ponožkách zkroutily prsty.

„Netrvám na tom, abys proskočil nějakou zvláštní obručí,“ pokračoval John. „Vzal bych si tě už na tom kuchyňském stole před dvěma dny, kdybys mě nebyl zastavil.“

„Zastavil tě?“ Sherlocka to tak pobouřilo, že se zvedl na lokty. „Já jsem tě nezastavoval! Prosil jsem o víc, ne o míň!“ John, dolní polovinu těla pořád pod přikrývkou a mírně stranou, se převalil nad něj a přinutil ho lehnout si zpátky.

„Ano, ale je toho víc než jen ‚Strč ptáka A do díry B‘. Jen jsem to chtěl brát zvolna, to je všecko.“

Místností se ozval hlasitý zvuk otvíraného zipu a Sherlockovi se zadrhl dech, když se Johnova ruka dostala o vrstvu blíž. Proč si na sebe dneska bral spodní prádlo? Na co pro všechno na světě myslel? Rozhodl se, že se při nejbližší příležitosti se zbytkem svých boxerek rozloučí – nebo je možná spálí.

John ho teď hladil pevněji, což mu působilo potíže soustředit se na jeho slova. „Když jsi řekl, že chceš zkusit ‚všechno‘, nemohl jsem tě prostě jen ohnout přes nábytek…“

„Ale ano, mohl.“ Tu scénu si Sherlock přehrával v duchu už tolikrát, až byl místy překvapený, že na tom kuchyňském stole nejsou škrábance po jeho nehtech. „Rozhodně jsi mohl. Můžeš,“ opravil se okamžitě. Nadzvedl se pro polibek, ale John zůstal z dosahu. „Měl by sis vzít, co chceš.“

Johnovi se zaleskly oči. „Jak si přeješ.“

Sherlock ucítil na horké kůži studený závan vzduchu, když mu John doširoka rozevřel zapínání vpředu na boxerkách. Johnovu ruku neviděl, ale věděl, že se tam vznáší… blízko… tak blízko… Kousl se do rtu.

John sklonil hlavu k Sherlockovu uchu a hlas mu potemněl. „Co chci…“ ruka mu vklouzla do mezery, kterou si vytvořil, a zamířila k jihu, „je darovat ti rozkoš a dívat se, jak ji přijímáš. Chci vidět, jak ztrácíš ostražitost a tvůj odpor mizí. Chci poslouchat zvuky, které vydáváš, když tě slova zradí. Chci tě dovést k vrcholu a chci se dívat, jak se tříštíš v orgasmu.“

Sherlock už dál nebyl schopen zůstat v klidu; když ho Johnovy zuby škrábly do krku, natáhl po něm ruce, ale John se mu vymanil, posadil se a přetočil se tak, že k sobě byli v pravém úhlu. Zdvihl koutky v úsměvu přetékajícím přísliby, pak se sklonil dolů jiným směrem a Sherlockovi unikl neartikulovaný výkřik, když studený vzduch nahradila horká ústa.

Nemyslel si, že si na tohle kdy zvykne. Zavřel oči, pocity temnotou zesílily a poslaly ho do fantazie, ve které mu John zavázal oči páskou… nebo možná řešili případ, schovávali se v prostoru pro ně dva příliš malém a John před ním dřepěl, z nějakého důvodu, na němž vůbec nezáleželo, a Sherlock najednou ucítil ruce na zapínání svých kalhot… a pokoušel se odtáhnout, ale nebylo kam a Johnovy ruce mu stáhly zip dolů a odsunuly spodky stranou a Sherlock chtěl protestovat, samozřejmě, že ano; ‚Nevhodné,‘ zasyčel, ale John jen přitiskl tvář blíž a ten jazyk… ten neuvěřitelně obratný, mrštný jazyk – ach Bože, ano… ano, přesně takhle – ho ochutnal a vtáhl Sherlocka do úst a jen ho tam držel a Sherlock byl ještě měkký – po kteréžto zkušenosti k smrti prahl, ale ještě jí nedosáhl, protože na Johna reagoval tak dobře, že mu erekce naskočila, když tomu muži jen prchavě proběhla hlavou myšlenka, která nebyla právě mládeži přístupná – a Sherlock řekl ‚To nemůžeš!‘, ale už tvrdnul, a ruce zabořil Johnovi do vlasů a John začal sát a Sherlock byl tvrdší a tvrdší a pokoušel se ovládnout, ale bylo to beznadějné, protože John přesně ví, jak umlčet jeho protesty hned v zárodku, a Sherlock poraženě zasténal a bylo to moc nahlas a on musel být zticha a prostě to přijmout… prostě to přijmout… ale něco mu nedalo pokoj, vtahovalo ho to zpátky do reality, a… a…

„Dost.“

John k němu vzhlédl. „Něco se děje?“

Sherlockovi v hlavě vířily myšlenky, napůl pořád ještě u orálu v příliš malém imaginárním kumbálu. V duchu vystrčil nohu a přinutil ten kolotoč štěstí, aby se zastavil.

„Nikdy mě nenecháš se tě dotknout, dokud se neudělám.“ Byl překvapený, že mu to nedošlo dřív – vypadalo to, že ty časté orgasmy nejsou dobré pro funkci mozku. Rozhodl se koupit si víc nikotinových náplastí. Nepřipadalo v úvahu, že by se vzdal sexu.

John se posadil a pokrčil rameny. „Už jsem ti říkal: ‚Udělat tebe, to udělá .‘ To o tom jsem fantazíroval, když už to chceš vědět. Když tě vidím v tomhle obleku, chci tě z něj dostat. Nebo dostat z něj alespoň některé tvé části.“ Protáhl si prsty a zdálo se, že jimi hodlá nahradit svoje ústa. Sherlock sebou trhl.

Nebylo to špatné trhnutí, ale jak sledoval své myšlenky po té stezce dál, zamračil se. „Jak si vzpomínám, určité části příjemce mohou být po orgasmu přecitlivělé, takže je lepší, když se ten nahoře udělá první, nebo alespoň ne moc dlouho potom.“

Johnovi se zachvěla víčka.

Sherlock se posadil, aby k sobě byli čelem. „Ty se mě nikdy nechystáš ošukat, že?“

„Cože? No samozřejmě, že ano!“ John se mu pořád ještě nepodíval do očí a ruka mu spadla stranou.

Sherlock si ho podezřívavě prohlížel. „Ale budeš se držet zpátky a pak se odtáhneš, až budeš na hraně. Nepoddáš se tomu.“ Shodil z ramen sako a hodil ho stranou.

John pohledem sledoval, kam dopadlo.

„Nezkouším mít navrch – jsem jenom nažhavený,“ zdůraznil Sherlock.

Johnovi se znovu zachvěla víčka.

„Mít navrch…“ zopakoval Sherlock. „To je, oč tu běží, že? Bojíš se, že se pokusím převzít kontrolu, jestli povolíš v ostražitosti. To je důvod, proč čekáš, dokud nejsem v postorgasmickém opojení – je to jediná chvíle, kdy mi věříš.“

„Ale já ti věřím.“

„Ve většině věcí.“

John vypadal vyvedený z míry. „Já ne…“ Zarazil se. Zamračil se.

Sherlock čekal.

John vzdychl. „Neříkám, že se pleteš, ale upřímně, nedošlo mi to.“ Protřel si rukou obličej. „Myslím, že je tu nějaká moje část, která je prostě tak zvyklá na to, jak štěkáš příkazy, že ti nedokážu dost věřit, že to nezkusíš i tady.“

„Co ze sebe udělat dominanta a štěkat je sám?“ Byla to ozvěna sotva zapamatovaného výrazu a vlastně to nebylo zvlášť legrační, ale prolomilo to napětí. O pár minut později se uprostřed postele navzájem podpírali, oba ruce kolem ramen toho druhého, hlavy přitisknuté k sobě a pořád ještě sem tam vyprskli smíchy.

„Příště,“ slíbil John, jakmile popadl dech. Posadil se na paty tak, aby se mohl podívat Sherlockovi do očí. „Udělám to ‚pořádně‘ příště.“

„A uděláš se ve mně?“ ujišťoval se Sherlock. Dosud si ještě neuvědomil, jak strašně po tom touží, ale pomyslet na to teď bylo jako ponořit se do příliš horké vody – přímo cítil, jak mu na kůži vyskakuje ruměnec.

„A opravdu to chceš?“

„Jestli existuje slovo, které považuješ za signifikantně víc souhlasné než ‚Ano‘, pak je to ono,“ řekl mu Sherlock. „Jestli ne, tak ano.“

„Kdybych si už dnes po probuzení vyčistil zuby, teď bych tě políbil,“ řekl John. „Jen abys věděl.“

„Ty jsi tím čištěním zubů posedlý. Polib mě i tak.“ Sherlock se ujistil, že je pro takovou aktivitu v náležité pozici.

John zavrtěl hlavou. „Políbím tě… kamkoliv jinam. Lehni si zase.“

Sherlock ho neochotně pustil a plácl sebou na postel na záda.

„Rozepni si kalhoty.“

Slibné. Předtím se nezdálo, že by se John vrátil zpátky k tomu, co dělal přes oblečení, ale ten muž byl samé překvapení. Sherlock by je bral všecka. Rozepnul si pásek.

John naklonil hlavu ke straně a upřel na něj tak kritický pohled, že z toho byl Sherlock trochu nervózní. „Ta košile je příšerně zmačkaná.“

Nervozita byla pryč. Sherlock se podíval dolů. „Určitě se musím převléknout, než půjdeme,“ souhlasil. „Kalhoty taky,“ upozornil a pokusil se o ostýchavost, která se přirozeně nedostavila. „Puky jsou zničené, určitě budou potřebovat přežehlit.“

John měl úsměv od ucha k uchu. „No tak do toho.“

Sherlock se bleskově svlékl, ponožky si stáhl zároveň s kalhotami. Určitě někde četl, že nosit ponožky bez kalhot je považováno za neatraktivní, což byl ten poslední dojem, jakým by zrovna teď chtěl působit – ačkoliv Johnova pozornost se nezdála být soustředěná tak nízko. Sherlockovy ruce se vznášely nad pasem spodků.

John zvedl obočí a Sherlock pátral po inspiraci.

„Nebudou ladit s oblekem, který si chci vzít,“ zkusil to.

„Hezké,“ kývl John.

Sherlock, teď už úplně nahý, si zase lehl a na kůži ho zalechtal čím dál povědomější pocit očekávání. Zatímco mluvili, došlo možná k mírnému ochabnutí, ale jeho současná situace se ani trochu neblížila ke stavu ‚na půl žerdi‘.

„Otoč se na bok,“ řekl mu John.

Sherlock se přetočil a John odhodil přikrývku a lehl si k němu – ve smyslu, že byl vodorovně a na posteli, ne tak, že by k němu byl tváří v tvář. Ačkoliv tváří k… ehm… ‚hlavě‘ by bylo správně, napadlo Sherlocka letmo a pilně si zaznamenával všechny detaily, na které byl při předchozích příležitostech moc přeendorfinovaný – existovalo vůbec takové slovo? – než aby je zaregistroval.

„Jsi tam dole v pořádku?“

„Ty mě necháš…?“ Sherlock si chtěl být úplně jistý.

„Ano.“

„Ještě než…?“

„Ještě než vyčerpáš svůj denní příděl nedokončených vět, ano.“

Sherlock se pokusil na Johna zamračit, aniž by musel odtrhnout pohled od oblasti, která nanejvýš poutala jeho pozornost. Přitáhl si pod hlavu polštář a druhý hodil dolů Johnovi. Pak pevně sevřel svůj cíl v dlani a o nepatrný kousek shrbil tělo.

„Hra začíná.“ Na nějakou dobu to byla poslední slova, která vypustil z úst.

***

„Takže, co že je to za ne-naléhavou věc, co potřebujeme udělat?“ zeptal se John později dopoledne. „A podej mi sprchový gel, mohl bys?“

Lahev mu přistála v ruce, pak si vyměnili místa a Sherlock zaklonil hlavu pod sprchu, přičemž musel trochu pokrčit kolena, aby se tam vešel, protože celá koupelna byla – podle jeho často opakovaného mínění – zařízena trpaslíky. John věděl, že ji vlastně dělal synovec paní Hudsonové, měřící sto padesát osm centimetrů, ale nikdy nic neřekl. Byla celkem hezká změna moci se holit u zrcadla, aniž by musel stát na špičkách.

Sledoval, jak se Sherlock narovnal a shrnul si mokré vlasy dozadu z obličeje, než otevřel oči a zpozoroval, jak se John tváří.

Zvedl obočí. „Už je příště?“

John se usmál, ale zavrtěl hlavou. „Ještě ne.“ Natáhl ruku a zlehka pohladil Sherlocka ze strany po krku. „Ale jsi nádherný, až to bere dech. Jak jsem mohl vejít jen před pár týdny k tobě do koupelny a nemyslet si to?“

„No, byl jsem trochu vychrtlý.“ Sherlock se na sebe podíval dolů a John jeho pohled následoval do míst, kam směřovalo společné úsilí lidí, kteří s ním bydleli, v pokusech ho trochu ‚vykrmit‘.

„Ty víš, že tak to nemyslím.“

„Vím.“

Dívali se jeden na druhého, nevyslovená slova se mezi nimi klenula jako duha v dešti, pak Sherlock zatřásl hlavou jako pes, rozstříkl vodu všude kolem a ten okamžik byl pryč.

„Tak… to ne-naléhavé…“ vrátil se John k původní otázce. „Má to co dělat s tvým hodinovým zmizením na té benefici tuhle večer? Nechals mě mimochodem vyslechnout si všechny ty řeči o skandálu, který jsi odstartoval.“

„Jaký skandál?“ Sherlock vylezl ze sprchy a John se pod ni postavil, aby se spláchl.

„Sir Reginald Butter-cosi…“ připomenul mu. „Nebo jak to jméno bylo – ten člověk, jehož lístek ses pokoušel štípnout, když jsi mu řekl, že jeho žena má aférku. Myslels, že mu ta novinka zabrání přijít.“

Sherlock pokrčil rameny, omotal si ručník kolem pasu a druhý podal Johnovi. „To by byla normální reakce.“

„Jo, no ukázalo se, že už roky doufal, že ho žena podvede.“ John už byl jednou nohou na koupelnové rohožce, když se mu do oka nějak dostalo trochu mýdla. Mluvil dál, ale proložil další větu kletbami, co by mu ulevily od bolesti. „Krucinál! Au! Ukázalo se, že je štěstím bez sebe, že z toho může těžit – posledních osm let si spolu se svým milencem drželi byt v Islingtonu. Do hajzlu, to štípe!“

„Nehýbej se a přestaň si to třít.“ Sherlock ho dlouhými prsty popadl za bradu, otočil mu tvář ke světlu a osoušel mu oko ručníkem.

John se uchechtl a konečně mrkáním dostal mýdlo pryč. „Kradeš mi repliky.“ Vidění se mu projasnilo právě včas, aby zahlédl Sherlocka zvedat oči v sloup. „Mimochodem, ta manželka se objevila brzy potom, co jsi zmizel, a propuklo peklo.“

Sherlock znovu pokrčil rameny, sundal ručník z Johnova obličeje a místo toho mu ho upevnil kolem boků. „Co je mi po tom, kdo s kým spí?“

„Bude ti po tom, až tě předvolají pro křivé nařčení. Očividně ho při rozvodu obere o milióny, protože ona vůbec aférku neměla a teď má důkaz, že on ano.“

Sherlock vzal další ručník a agresivně si začal třít vlasy, což je zanechalo v poněkud divokém stavu. Byl na něj pěkný pohled. „No, tak máš zájem vědět, co jsem dělal , zatímco ty ses bavil sledováním ‚Oprah Winfrey show pro bohaté a rádoby slavné‘?“

„Jistěže,“ vzhlédl John zvědavě.

Sherlock po něm hodil ručník. „Tak to bude nejlepší, když se připravíš.“

***

„Hodláš mi říct, o co jde?“ zeptal se John o chvíli později, když jejich taxík vyrazil k místu určení tak rychle, že to nestačil zachytit.

Sherlock po něm hodil nesoustředěným pohledem. „Chci si promluvit s mužem, který spravuje tu Nadační asociaci podpory resocializace deklasovaných – ve skutečnosti nebyl na té benefici, jak se čekalo.“

„Aha, dobře.“ John se zamračil, jak se snažil vzpomenout si na jméno, které jim tehdy řekli. „Pan…“

„Hargreaves,“ dokončil Sherlock. „Zdá se, že je velmi nepolapitelný.“

„Takže, co si myslíme?“

„Velmi odlišné věci, řekl bych,“ zazněla úsečná odpověď.

John se uvelebil ve svém rohu a nechal Sherlocka, ať se v tom, co ho žere, podusí, ať je to, co je to. Pár minut bylo ticho.

„Proč by někdo zůstával s jedním člověkem, když by chtěl být s jiným?“ zeptal se Sherlock najednou a pak okamžitě zavrtěl hlavou. „Ne, neodpovídej na to – je to očividné.“ Zase se na chvíli zamračil a zase vyhrkl. „Ale jak můžou…?“ nedokončil. „Jestli se cítí jako…?“ V tu chvíli už byl taxík plný nedokončených vět.

John se pokusil proniknout do problému. „Je tohle o siru Butternevímjakdál?“

„Ani vzdáleně.“

John se zamračil.

„Trochu,“ připustil Sherlock.

John se na sedadle zavrtěl.

„To je jedno,“ povytáhl si Sherlock límec do průbojnějšího úhlu.

John chvíli jen seděl a obdivoval jeho lícní kosti. Pak to zkusil znovu. „Lidé spolu zůstávají z různých důvodů a nejsou to vždycky snadná rozhodnutí,“ vysvětlil. „Kdybys byl pryč déle, mohl jsem už s někým být a potom…“

„S kým?“

„Promiň?“

„Máš na mysli určitou osobu. Kdo to je?“

John zavrtěl hlavou. „Na tom nesejde. Myslím to všeobecně. Kdybych s ní měl vztah, pak bych byl rozpolcený, když by ses vrátil. Rozpůlená loajalita – někdy na to není správná odpověď.“

„Kdo je ta ona? Nikoho jsem ani nezahlédl, o nikom ses nezmiňoval, nikdo nevolal…“

„Sherlocku! Zapomeň na to – prostě někdo, kdo pomáhal s vyučováním v jednom z těch útulků. Nikdy to nezašlo dál než ke flirtování.“ Měl chuť k němu natáhnout ruku, ale nebyli doma a nezdálo se to vhodné. „Nic to nebylo,“ zopakoval.

Sherlock se zakabonil. „Nikdy jsem na tvoje přítelkyně nežárlil.“

John udržel tvář úplně vážnou, ale nemohl si pomoct, aby se v duchu nad tím minulým časem neusmál.

„Ačkoliv ti zabíraly až moc času,“ dodal Sherlock.

John se uchechtl. „Ony říkaly totéž o tobě.“

Sherlock se otočil a zadíval se z okna. „Zvláštní, jaký rozdíl udělá jedno slovo.“

„Jaké slovo?“ John měl pocit, že ztratil v tom rozhovoru nit.

„Ve,“ řekl Sherlock. Nevysvětlil to.

***

„Ano?“

Recepční v Nadační asociaci podpory resocializace deklasovaných se nezdála mít zvláštní sklony k laskavosti. Vlastně celé to místo vůbec nebylo takové, jaké John čekal. Po přepychu na té benefici očekával něco opravdu šmrncovního a luxusního, ne pár místností ve staré budově s ošoupanými podlahami a spíš nahodilým rozmístěním koberců.

„Máme se setkat s panem Hargreavesem,“ oznámil Sherlock autoritativně. „Včera jsme si dohodli schůzku.“

To byla pro Johna novinka.

Recepční stiskla rty, ale o tom tvrzení nediskutovala. „Pan Hargreaves není v tuto chvíli v kanceláři přítomen, obávám se, že si ji budete muset přesunout na jindy.“ Byla to upjatě vyhlížející žena v nedefinovatelném věku a Johnovi připomínala semetriku, která vedla chirurgické oddělení, kde kdysi pracoval. Pacienti se tam v podstatě museli omlouvat, že onemocněli, než jim poskytla vyšetření.

„Och, nedělejte si starosti. Můžeme počkat.“ Sherlock ji poctil jedním ze svých ‚zdvořilých‘ úsměvů, které Johnovi vždycky připadaly trochu zneklidňující. „Bezpochyby si jenom zaskočil pro sendvič, nebo tak něco?“ Nepřestával se usmívat, dokud to ta žena nevzdala.

„Ehm… no, vlastně dneska ještě nepřišel,“ přiznala s očividnou neochotou.

„Ale to je nepříjemné,“ protáhl Sherlock obličej. „Jen mu tedy nechám vzkaz – je tohle jeho kancelář?“ Byl na nohou, než stačila zaprotestovat.

John mu byl v patách a pro případ, že by potřeboval získat nějaký čas, se zastavil ve dveřích. Rozhlédl se po místnosti a bezpochyby viděl jen zlomek toho, co Sherlock, který se pomalu otáčel dokola. Přesto dělal, co uměl.

Byl tu nepořádkem zavalený stůl, dvě nízká ošuntělá křesla a pár archivačních skříněk, na nichž stály zarámované certifikáty nějaké účetní firmy – Hargreaves, Morris & Cobb, pokud odsud mohl soudit. Protější zeď byla plná fotografií, na mnoha byli lidé, kteří vypadali důležitě nebo mu byli nejasně povědomí, jako často bývají ti, co se příležitostně objeví ve zprávách. Pár dalších zobrazovalo útulky nebo podobná zařízení – na jedné z nich byl Wiggins, usmíval se a držel ve zvednutých pažích obrovskou maketu šeku, jaké se užívají pro tenhle typ fotografování.

„Musím vás požádat, abyste odešli.“ Ta semetrika se očividně uměla rychle hýbat.

„Nebude to ani chvilka!“ prohlásil Sherlock přesvědčivě. „Podej mi pero, Johne, mohl bys?“

John se snažil, seč mohl, zablokovat té ženské cestu tak, aby nebylo poznat, co dělá, a napřáhl ruku s propiskou, ale Sherlock po ní sáhl neohrabaně a upustil ji na podlahu.

„Hopla!“ Vrhl se pro ni, než se John stačil pohnout, a zašátral pod křeslem, kam se odkutálela. „A hotovo!“ Vyskočil na nohy třímaje propisku, pak odkráčel, přičemž cestou položil ruku Johnovi na záda a vedl ho s sebou ven.  „Moc milé, že jste nám pomohla,“ zavolal za odchodu přes rameno. Semetrika vypadala, že to na ni neudělalo žádný dojem.

„Nikdy dřív jsi propisku neupustil,“ podotkl John, když nastupovali do taxíku.

„Nejlepší výmluva, proč se podívat pod křesla. Johne, my musíme Hargreavese najít.“

„Jo, vypadá na těžko vysledovatelného muže.“

„Včera se něco stalo.“

„Jak to myslíš?“

Sherlock na něj upřel pohled. „Byl jsi tam – nic tě netrklo? Podle důlků v koberci jsou křesla trochu mimo své místo. Pach čističe, třebaže kartotéky byly zaprášené až běda. Nedávno rozbité sklo na jedné z těch fotografií. Nemluvě o faktu, že se Hargreaves dnes ráno neukázal v práci.“ Zavrtěl hlavou. „Podle kalendáře na zdi v předpokoji měla recepční včera volno, ale v té kanceláři došlo k nějakému střetu.“

„Mezi Hargreavesem a… kým ještě?“

Sherlock sáhl do kapsy. „Tohle bylo pod křeslem, přesně tam, kam se na té hrbolaté podlaze zakutálelo i tvoje pero. Není na nich žádný prach.“

Upustil Johnovi do nastavené ruky čtyři korálky. Byly to takové krychličky, co na nich je na každé straně vyryté písmenko, a John si je rozložil na dlani a seřadil do jediného slova.

Stálo na nich: M A R Y.

 


 

DALŠÍ

Advertisements

8 komentářů Přidejte váš

  1. Liss napsal:

    Budu se opakovat a řeknu, že tady tímhle roztomilým raném by to mohlo skončit 😀 Jo, vím, jsem neustále nespokojená, ale když se děje něco zlého, tak to špatně nesu. Takže doufám, že to zlé pomine co nejrychleji a budeme mít už jen takovéhle scény! 🙂

    1. hanetka napsal:

      Ehm… co říct? Je tam další kapitola, tak snad jenom – Sherlock někdy přemýšlí až moc…

  2. Gabriela Watson napsal:

    Úžasná kapitolka 🙂 Jen doufám, že se to mezi nimi nepokazí! Oni jsou spolu tak úžasní! Celá povídka je perfektní. A už se nemůžu dočkat pokračování. Případy jsou super. Mám je v povídce moc ráda. Děkuji za skvělý překládek.
    Tvá Sal.

    1. hanetka napsal:

      Pokračování už je. Jen doufám, že moc nezklame. 😛

  3. helsl napsal:

    Haničko sluníčko, nechceš tím říct, že si to Sherlock rozmyslí, že ne? On je při vší své genialitě bulík a některé věci si uvědomí se zpožděním, proti němuž jsou České dráhy Shinkanzen, ale když už mu to dojde, tak přece VÍ. Ani na vteřinu ho nemůže napadnout zahodit ty nádherné pocity, které poznal s Johnem, a propadnout se zpátky do své samoty a prázdnoty. Přes veškeré profesionální úspěchy byl jeho osobní život, než poznal Johna, osamělý a pustý. Kdyby to teď utnul, tak je i po přátelství, to už by John nepřekousnul, jeho svatost má snad jisté meze.
    Mně se to zdá ořechové a čokoládové přesně tak, jak by to mělo být, jen se olizuju, obrazně i doslova.
    Ke chvále se nadšeně připojuju.

    1. hanetka napsal:

      Fakt nevím, co napsat, abych nespoilerovala. No… jestli jste četli TRLT, tak víte, jakým peklem nás umí verityburns protáhnout. V téhle povídce to není až tak hluboké peklo, protože alespoň John má jasno, ale Sherlock… je prostě Sherlock, co dodat?

  4. hanetka napsal:

    Děkuju za chválu. A pokazí se to, aby se to zase mohlo zlepšit. 😉 On Sherlock tady vypadá rozhodnutě, ale ono to ještě není úplně to pravé ořechové…

  5. pavlirussell napsal:

    To je táák napínavé! Líbí se mi, že to není jen o Sherlockovi a Johnovi, že to má taky nejakou detektivní zápletku. Přesně tak to má být.
    Vývoj ve vztahu Sherlocka a Johna je prostě úžasný, trochu se bojím, co naznačuješ tím varováním v popisku. Nechci, aby se to pokazilo, chci, aby bylo všechno v pořádku. 🙂
    Perfektní překlad jak téhle, tak i předchozích kapitol! 🙂

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s