Hanetka: Vzhledem k důkazům – 14. kapitola

Tak co, taky jste zvědaví, jestli nám verityburns představí Johnovu Mary? Přiznám se, že když jsem to četla poprvé, říkala jsem si – no to snad ne! Ona se jim do toho bude plést i tady?

Ale zdá se, že naši dva hrdinové si problémy dokážou najít i bez ní…

A opět děkuju svým betám Rowaně, Kalamity Jane i miamam. Té poslední jmenované nejvíc, a to i za místo k publikování.

 

14. kapitola: Co vidíš

 

 

„Mary,“ přečetl John jméno na korálcích v dlani. „Kdo je Mary?“ Tázavě vzhlédl. „A jak do toho celého zapadá?“

Sherlock se pošoupl přes sedadlo v taxíku, sebral dva z korálků a do druhé ruky vzal tu Johnovu, aby ji ustálil. „Ne Mary.“ Přemístil ta dvě písmenka.

John se podíval do dlaně, a jak si korálky představil navlečené a omotané kolem hubeného zápěstí, najednou mu začaly být povědomé. „Myřin náramek,“ poznal je. „Jsou z Myřina náramku.“

Urputná, pichlavá, neomalená Myra – tak odhodlaná nedat najevo jakýkoliv náznak slabosti, že tím většinu lidí od sebe odháněla. Vždycky mu v tomhle ohledu připomínala Sherlocka. John sevřel korálky v pěsti. „Musíme zpátky.“

„To nemá smysl. Je pryč.“

John prudce zvedl hlavu. „Pryč?“

Sherlock pokrčil rameny. „Stav kanceláře svědčí o potyčce a pach čisticího prostředku naznačuje, že byl někdo zraněn. Hargreavesovo zmizení rozhodně není náhoda.“

„Tak potom policie – měli bychom zavolat Lestradovi.“ John sáhl do kapsy pro telefon, ale Sherlock ho popadl za zápěstí.

„A co uděláme? Nahlásíme zmizení holky bez domova? Ztráta času.“

John se otočil na sedadle. „Sherlocku…“ Nevěděl, jak to vysvětlit. „Myra je… Podívej, já vím, že k tobě byla hrubá, ale je neuvěřitelně loajální a na někoho její velikosti až směšně odvážná. Jestli se jí…“

„To zní povědomě.“

„Cože?“ John zavrtěl hlavou. „To je jedno. Jestli je v průšvihu, musíme ji najít.“

Sherlock na něj upíral podivný pohled… a pořád ho držel za zápěstí. „Předpokládáš, že Myra je oběť. Podle všeho, co víš, si mohla přetrhnout náramek, když napadla Hargreavese tím, po čem zůstal na stole ten nezaprášený čtverec.“

Johnovi spadla čelist. „Vždyť má sotva metr šedesát!“

Sherlock vyklenul jedno obočí.

John se zakabonil a osvobodil si zápěstí. „Já nejsem takhle malý! Sto dvaasedmdesát je jenom dva centimetry…“

Druhé obočí se připojilo k prvnímu.

„…no tak pět,“ dodal John neochotně, „pod národním průměrem. Myra je droboučká!“

„Znovu mi připomeň, jak jsi ji poznal.“

„Podvrtla si kotník.“

Sherlock se na něj významně podíval.

John protáhl obličej. „Ten chlap byl chlívák, osahával ženské – nic jiného než kopanec do koulí si nezasloužil.“ Ale musel uznat, že Sherlock má v něčem pravdu. Nedalo mu zvlášť velkou práci si představit Myru, jak někoho vezme přes hlavu popelníkem, pokud jí to bude připadat oprávněné.

„OK, dobře.“ Zamračil se. „Takže co víme?“ Zaváhal, uvědomoval si, že by nejspíš mohl veškeré své vědomosti strčit do Sherlockova paláce mysli a pořád by tam bylo dost místa pro Wikipedii. „Teda, pojďme se zamyslet nad fakty.“

„Rozhodně.“ Sherlockovi v koutcích pohrával malý úsměv, ale nedovolil mu rozvinout se naplno.

„Jako, co v první řadě Myra u Hargreavese v kanceláři dělala?“ začal John. „A co je vlastně ten Hargreaves za člověka, mimochodem? Řídí tu Nadační asociaci podpory resocializace deklasovaných, o které předpokládáš, že je zapletená do toho prozrazení, že jsi pořád naživu, správně?“

Sherlock přikývl.

John si dal ty dvě věci dohromady. „Ne,“ zavrtěl hlavou. „Ne, nemůžeš si myslet, že s tím má Myra cokoliv společného. V žádném případě.“

„Jsi si jistý?“

„Absolutně.“ John byl úplně přesvědčený. „Ledaže by něco slyšela a náhodou jí to uklouzlo,“ poopravil se, jen pro jistotu. „Ačkoliv je tu sotva půl tuctu lidí, se kterými vůbec mluví, takže si vážně nedokážu představit, že by to bylo takhle. Myslím tím, že ona není zrovna společenská…“

Zarazil se, protože bylo jasné, že ztratil posluchače – světlé oči těkaly v tom známém vzorci pro ‚dedukce zahájena‘.

„Hmm? Ano, brilantní, Johne. Je to špatně, ale rozhodně použitelné.“ Sherlock zaváhal, a pak Johna tak trochu nešikovně poplácal po koleni. „Dobrá práce.“

„Dobře.“ Očividně nemělo smysl se ptát. John se plahočil dál. „Vlastně jsem Myru neviděl už… no, už to bude skoro měsíc,“ rozpomněl se. „Ale paní Hudsonová říkala, že se v neděli zastavila v Baker Street, takže tehdy musela být v pořádku.“

„Ale proč se zastavila?“ poznamenal Sherlock. „To je zajímavá otázka.“

John pokrčil rameny. „Nemohlo to být důležité, protože jinak by počkala, alespoň myslím. Každopádně, to bylo předevčírem. A pak včera, to se její náramek přetrhl u Hargreavese v kanceláři; nebyla tu žádná sekretářka jako případný svědek a dneska se Hargreaves neukázal v práci.“

Podíval se na Sherlocka, který k jeho výčtu nic nedodal.

„Tak co uděláme teď?“ zeptal se John.

Cherchez la femme,“ odpověděl Sherlock. „Ať se na to podíváš z kteréhokoliv úhlu, Myra je v tom zapletená. Někde být musí – a někdo musí vědět, kde.“

***

„Co tím myslíte, že se ‚pohřešuje‘?“ Billy měl hubenou tvář plnou obav. Našli jeho a pár dalších, kteří Myru znali, ve Wigginsově útulku, a teď stáli uprostřed pokoje se sedacími vaky, který si John v duchu přejmenoval na ‚Dno pytle‘, a čelili skupině lidí, kteří byli ještě dost mladí, aby dokázali z těch sešívaných věcí vstát, aniž by potřebovali hydraulický zvedák.

Billy vyskočil na nohy. „Byla v pořádku, když ode mě včera ráno odcházela.“

„Ajaj,“ zamumlala jedna z dívek a významně šťouchla loktem do své sousedky.

Billy zrudl. „Tak to není. Jsme jenom kámoši.“

Blízcí kámoši,“ rýpla si další.

Hodně blízcí kámoši,“ dodala ta první a jak se zasmála, zatřáslo se jí tetování. Millie, vzpomněl si John na předchozí návštěvu.

 

„Nezdá se, že by vám to dělalo starosti,“ řekl Sherlock spíš věcně než kriticky, ale Millie se stejně naježila a posadila se na svém pytli víc zpříma.

„Myra se o sebe dokáže postarat sama. Nepotřebuje, aby se po ní sháněl nějakej vyčouhlej maník v rozevlátým mantlu.“ Podívala se po Johnovi. „Nic ve zlým, doktore.“

John se rozhodl nechat to být.

Billy to odbočení ignoroval. „Byli jsme celou noc tady a povídali si, to je všecko.“

„O?“ odvrátil se Sherlock od dívky s trefnou přezdívkou ‚Militantní Millie‘.

„Cože?“

„Měla ta konverzace nějaké konkrétní téma?“

Billy se zamračil. „To s tím nemá…“ Zavrtěl hlavou. „Ona je určitě v pořádku. Nemohla by…“ Ztichl a zachmuřil se ještě víc.

„Takže ji nikdo od včerejšího rána neviděl?“ zjišťoval John a rozhlédl se všeobecně kolem místnosti. Všeobecné vrtění hlavami.

„Proč tu jste?“ Ta otázka byla adresovaná Sherlockovi a přišla od mládence, se kterým se John zatím ještě nesetkal.

„Nebuď blbej, Vikrame – je tu, aby strkal frňák do…“

„Dej si voraz, Millie,“ přerušil ji stařík, ve kterém John poznal jejího protivníka ve stolním fotbalu z minulé návštěvy. Zdaleka se vyhnul sedacím vakům a raději se opíral zčásti o zeď a zčásti o hůl v ruce. Millie ztichla.

„Myslel jsem, proč si myslíte, že se Myra pohřešuje, když může být prostě všude možně?“ pokračoval Vikram. „U bezďáka je to divnej předpoklad.“

Všichni se teď zahleděli na Sherlocka, který otočil hlavu a podíval se na Johna. Všechny oči v místnosti sledovaly jeho pohled. Sherlock kývl, John sáhl do kapsy pro korálky a pak natáhl ruku a pomalu rozevřel pěst, aby všichni viděli, co má v dlani.

Z několika stran se ozvalo mumlání a pak se všechny hlavy otočily Billyho směrem.

„Nesundala si ten náramek, už cos jí ho dal,“ upozornila Millie.

Billy byl bledý jako smrt, ale neřekl nic.

„Kde jste ty korálky našli?“

Sherlock odpověděl otázkou. „Měla Myra nějakou konkrétní spojitost s NAPRD, neví o tom někdo?“

Zase všeobecné vrtění hlavou a krčení rameny, lidi se po sobě tázavě rozhlíželi.

„No, tak děkuji za váš čas,“ oslovil Sherlock celou místnost. „Prosím, řekněte panu Wigginsovi, kdybyste se o Myře cokoliv doslechli.“

Odkráčel ven a Johna popoháněl před sebou – z místnosti, ven z budovy a za roh. Tam se zastavil a opřel se o zeď.

„Ehm… co to děláme?“ uvelebil se John vedle něj.

„Čekáme.“ Pohled měl zaměřený na protější okno a John si všiml, že v odrazu je jasně vidět vchod do útulku.

„Na co?“

„Na tohle.“ Sherlock vyrazil zpátky směrem, odkud přišli, a John ho následoval. Všiml si postavy, vybíhající z útulku a mířící po ulici dál. Viděl toho člověka jen zezadu, měl na sobě běžnou kombinaci džínů a mikiny s kapucí, ale ta chůze mu byla povědomá.

„My sledujeme Billyho?“

Sherlock neodpověděl, jen si zvedl límec a hlavu sklonil dolů.

Proč sledujeme Billyho?“ John musel poklusávat, aby stačil Sherlockovým dlouhým nohám a rychlé chůzi, protože Billy po každých pár krocích popobíhal.

„Protože Billy ví, kam jde.“

John šetřil dechem a soustředil se na to, aby nezůstal pozadu a zároveň aby ho nebylo vidět – ne že by to vypadalo, že by si s tím Billy dělal hlavu, protože se ani jednou neohlédl.

Asi o čtyřicet minut později se ocitli v rezidenční čtvrti, Billy zahnul na příjezdovou cestu odlehlého domu z červených cihel a začal bušit na dveře. Sherlock se postavil pod stříšku příhodně umístěné autobusové stanice a sledoval ho.

„Kde to jsme?“ zasípal John, snažil se vypadat napůl jako že stojí ve frontě a doufal, že se autobus číslo 37 neobjeví, dokud tu jsou.

„Hargreavesův dům, jak se domnívám,“ odpověděl Sherlock. „V žádné charitní dokumentaci není o jeho adrese jediný záznam, ale tenhle závěr se nabízí.“

„No mně se teda nenabízí!“ utrhl se John. Cítil se zmatený a dezorientovaný. Co tady Billy, ze všech lidí na světě právě on, dělá? A jak vůbec ví, kde to ‚tady‘ je?

Sherlock se na něj ohlédl. „Jaký mají mezi sebou Billy a Myra vztah?“

John se zamračil. „No, nejsou ‚pár‘,“ vysvětloval a prsty přitom naznačil kolem toho slova uvozovky. „Ale jsou si velmi blízcí.“

Sherlock zřejmě čekal, že bude pokračovat.

„Mám na mysli blízcí přátelé – ne, že by měli blízko k tomu být pár,“ rozšířil to John. „Jsem si celkem jistý, že Myra je vlastně do Billyho zamilovaná, ale je až moc hrdá, než aby mu to kdy řekla.“

Sherlock zavrčel a stočil pohled zpátky k domu, kde zrovna Billy nakukoval dovnitř skrz přední arkýřové okno. „A co on?“

„S Billym je to složitější,“ přiznal John. „On se stará o všechny – je něco jako křižácký rytíř. Myru má moc rád, ale myslím, že ho trochu zastrašuje, abych byl upřímný. Pochybuju, že by měl tušení, co k němu cítí.“

Zamyslel se nad tím, co řekl. „Páni! Jestli by mohl být někdo zaujatý charitou pro bezdomovce, pak je to Billy. To proto teda zná Hargreavese, že?“ S nadějí se podíval po Sherlockovi.

Sherlockovi ztuhla záda. „Já… možná,“ řekl, aniž by se otočil.

„Možná?“ optal se John pochybovačně, když Billy zmizel za rohem domu.

Sherlock vydechl. „Jak se jmenuje Billy příjmením?“

„Hm…“ zavzpomínal John. Wiggins to říkal, když procházel seznam lidí,  kteří mohli být za tím únikem informací. „Morris,“ vybavil si celkem překvapeně, že to dokázal. „Proč?“

„A všiml sis jmen na těch účetních certifikátech v Hargreavesově kanceláři?“

„Ehm…“

„Beru to jako ‚ne‘,“ řekl Sherlock. „Na jednom z nich bylo ‚Morris‘. Není to zvlášť neobvyklé jméno, ale vzhledem k okolnostem myslím, že můžeme předpokládat nějaké spojení.“

„Billy není účetní,“ řekl John otupěle.

Sherlock po něm střelil popuzeným pohledem. „Podle mého odhadu to může být jeho strýc. Možná otec.“

„Takže… co?“ John byl každou chvíli zmatenější a zmatenější. „Hargreaves je něco jako… já nevím… rodinný přítel, nebo co?“ Zamračil se. „Ale Billy se se svou rodinou vůbec nestýká – tedy, je bezdomovec. Ve skutečnosti je raději bezdomovec, než aby žil doma.“ Začínala ho z toho bolet hlava.

„Vypadá to, že dům je prázdný,“ oznámil Sherlock, John zvedl pohled a uviděl Billyho, jak se vrací zpátky k chodníku. Chvíli tam stál, střídavě se díval na dům a rozhlížel se po ulici oběma směry, pak se otočil a kráčel pryč jen se zlomkem své předchozí rychlosti.

„Neměli bychom jít a promluvit si s ním?“ navrhl John. „Zjistit, o co jde?“

„Ne. Měli bychom jít domů.“ Sherlock ho vzal za předloktí, nasměroval ho k ulici a zvedl ruku na projíždějící taxík, který se tam jako zázrakem objevil. „Když ho teď budeme honit, bude mít pusu na zámek.“ Taxík zajel k chodníku a oba nastoupili.

„Jestli má o tu dívku zájem jenom z poloviny jak říkáš,“ dodal Sherlock a uvelebil se v sedadle, „přijde on za námi.“

***

O nějakou hodinu a půl později byli zpátky v Baker Street, Sherlock byl natažený na gauči a usilovně přemýšlel. Tohle byla neobvykle obtížná situace, s faktory, které nikdy dřív nemusel brát v úvahu – včetně udržení Johnova nevyhnutelného naštvání se na minimu.

„Ale čemu pořád ještě nerozumím…“ John vyšel z kuchyně, mával toastem a všude rozhazoval drobky, „… je, jak se k tomu všemu připletla Myra.“ Nabídl mu poslední kousek toastu, ale Sherlock zavrtěl hlavou. John si ho strčil do vlastní pusy. „Teda,“ zamumlal s plnou pusou čehosi, co vypadalo jako ostružinový džem, „předpokládám, že jestli zná Hargreavese Billy, pak Myra může taky – ale proč by se s ním hádala? A kam se teď oba dva poděli?“

Nevyhnutelný závěr, ke kterému povede tenhle směr otázek, Johna nepotěší – bude lepší se mu prozatím vyhnout, dokud nebude možné nějaké lepší řešení. Bude potřeba rozptýlení. Sherlock zaváhal… ale John tuhle metodu už použil, takže to musí být v pořádku. Zvedl ruku a gestem naznačil Johnovi, aby přišel blíž. „Pojď sem.“

„Proč?“ John vypadal pochybovačně, ale popošel blíž, ačkoliv se zastavil trochu moc daleko.

Sherlock se přetočil, dokud na gauči neklečel, a pak upřel pohled na Johnova ústa, která byla v téhle pozici skoro na jeho úrovni. „Určitě to není dost jasné?“ Natáhl ruku, popadl Johna za bok a přitáhl si ho o krok blíž. „Nemám snad dovoleno iniciovat polibek, když ho chci?“

„Cože?“ John se podvolil tahající ruce, ale měl zřejmě dost daleko k tomu tu myšlenku pobrat. „Ne… teda vlastně ano – ano, samozřejmě, že máš, ale…“

„To není zrovna dojem, jaký vyvoláváš.“

John vypadal, jako by si nebyl jistý, jestli se má začít zabývat tímto novým tématem, nebo se držet svého. „Ale co to…?“

Sherlock si teatrálně povzdechl. „Vážně si myslím, že bereš tu věc s ‚kontrolou‘ až moc vážně.“ Znovu zatáhl a John mu položil obě ruce za ramena a vzepřel se.

„Tak to vůbec není! Zrovna jsme mluvili o…“

„Tak můžu dostat pusu nebo ne?“ Opravdu, bez ohledu na to, že se snažil Johna záměrně rozptýlit, nebylo těžké do svého tónu dostat trochu dětinské mrzutosti. Jaké výhody má být s někým ve vztahu, jestli nedostanete polibek, když ho chcete? A teď, jak na to myslel, jeden rozhodně chtěl. No, možná ne jeden

„Můžeš. Samozřejmě, že můžeš. Vždycky můžeš…“

To už bylo lepší. Snadnější, než čekal, vážně.

„… ale proč zrovna v tuhle chvíli?“

Moc snadné, to určitě. John měl nasazený ten svůj výraz ‚ty máš něco za lubem‘.

Sherlock sesbíral všecky detaily související s případem, které měl vpředu a v centru svého mozku, a šoupl je o úroveň níž. Pocity, které po celý den vystrkovaly růžky skrz mezery v jeho soustředění, okamžitě vyplnily uvolněný prostor a jemu se z toho překotného chvatu nakrátko zatočila hlava. Bude muset ty nové touhy a svůj pracovní život nějak vybalancovat, protože potlačovat je, třeba i dočasně, je jenom umocní. Přesto mu právě teď výsledné fyzické efekty určitě pomáhaly podpořit jeho případ.

„Protože ho potřebuju…“ Sherlock věděl, že je zatraceně dobrý herec, ale tuhle větu by nikdy nedokázal říct tak, aby mu ji John spolkl, kdyby za ní nebyla pravda. Slyšel ve svém hlase hlad, cítil napětí ve svém těle, srdce zrychlovalo tep. Ruce na jeho ramenou povolily.

„… právě…“ Zesílil tah svých paží a John pomalu dovolil, aby si ho přitáhl.

„… v tuhle…“ Sherlock to slovo vydechl proti silné čelisti, ruka mu vklouzla do jemných vlasů.

„… chvíli.“ Jejich rty se už teď prakticky dotýkaly a Sherlock nečekal. Zrušil tu vzdálenost, naklonil hlavu tak, aby mohl přitisknout ústa k Johnovým, a bylo to jako náhlý nájezd drogy… jako najít odpověď… jako otevřít oči po půl roce, co jste byli pryč, a uvědomit si, že jste doma. Totálně nelogické, samozřejmě, ale teď nebyl důvod si s tím dělat starosti.

Líbal Johna znovu… a znovu, nejdřív se soustředil na to, aby odvedl jeho pozornost, ale nakonec v průběhu toho ztratil soustředění sám… a opravdu to od posledně bylo jen pár hodin? Sherlock byl vždycky pyšný na svou sílu vůle, v poslední době ale cítil, že tohle dosahuje nových výšek. Opravdu, zasloužil by si pochvalu, že zvládl věnovat alespoň trošičku svého času jakékoliv aktivitě, která nebyla tohle – nebo s tímhle nebyla spojená. Intimně.

Do téhle chvíle měl obě ruce na Johnově obličeji a bylo to dobré – bylo to velmi dobré – ale pořád to dost nestačilo. John mu polibek vracel, ale v jeho odpovědi byla jakási váhavost, nejistota v sevření, kterým držel Sherlocka v pase – bylo to rozpačité, nebyla v tom žádná naléhavost, žádný hlad, žádná… síla a moc.

„Johne,“ kousl ho Sherlock zuby do dolního rtu. „Johne, no tak.“ Dotkl se jazykem té drobné ranky, kterou mu udělal, ale pak ho nedokázal odtáhnout. Líbání bylo tak divné – byl v tomhle celý smysl toho všeho? Proč cítil co nutkání spojit se s Johnem tak velice specifickým způsobem? Sherlock nevěděl. Měl teď v hlavě tolik otázek, ale pro jednou byl šťastný, že nemá žádné odpovědi. Očividně mu bude trvat velmi, velmi dlouhou dobu, než vyřeší tuhle konkrétní záhadu, a možná to nedokáže nikdy. To pomyšlení ho přimělo k úsměvu.

John využil příležitosti, aby se zlehka odtáhl, a Sherlockův úsměv zmizel rychleji, než by Anderson stačil zmrvit místo činu.

„Tohle se ti nepodobá.“ Johnovy ruce se přesunuly z obou stran jeho krku – bezpochyby proto, aby ho udržely na místě, ale byly tam ty prsty, které Sherlocka hladily po pokožce hrdla, a podle efektu, jaký měly, by se klidně dalo soudit, že je má dole v kalhotách.

Sherlock zaklonil hlavu, spíš veden instinktem se vyklenul směrem k doteku, ale taky si byl vědom, že nabídnout Johnovi svůj krk by mu mohlo pomoci dosáhnout cíle. Cílů. Určitě měl původně nějaký určitý cíl… nebo tak něco. Pokusil se soustředit.

„Jak to můžeš říct? Sotva poznávám sám sebe.“

Polkl a cítil, jak se mu Johnovy rty otřely o ohryzek. Jeho krk… John nikdy nedokázal odolat jeho krku. Díky Bohu.

„Co to má znamenat?“ Johnova slova byla trochu nezřetelná, jak si razil cestu po jedné straně, pořád ještě ne naplno, ale už trochu víc přesvědčený. Zuby škrábly o blednoucí modřinu po kousnutí z jejich poprvé spolu a Sherlock náhle získal novou metu.

„Označ mě znovu.“

Johnovy pohyby ustaly; ruce, prsty i ústa – všechno se zastavilo na místě. Nepokračoval dál, neodtáhl se, byla tam jen otázka v horkém dechu na kůži a nové napětí ve vzduchu, jak zmizela jeho nejistota a její místo převzalo sebeovládání. Nepohnul se, nepromluvil, neprojevil žádnou reakci, která by se dala kvantifikovat, ale Sherlock přímo cítil, jak přechází od jednoduchého ‚nehnat se vpřed‘ k aktivnímu ‚držet se zpátky‘.

„Udělej to.“ Naklonil hlavu ke straně, ještě víc vyklenul krk a přitiskl ho k Johnovým ústům pevněji.

„Neměl bych,“ promluvil John tiše, ale neodtáhl se.

„Já to chci.“

„Lidi to uvidí,“ kreslila jeho slova na Sherlockově kůži vzory.

„Já to chci.“ Vteřinu počkal. „Johne!“ Žádost nebo prosba, co na tom záleží? Tohle byl John – nikdo toho proti němu nevyužije.

A… zdálo se, že to stačilo. Do vlasů mu vklouzla ruka, sevřela je a Sherlock se zapotácel vpřed, jak se mu náhle zatočila hlava.

„Dýchej,“ nařídil mu John a ano… tohle by to vysvětlovalo. Nadechl se, John přikročil přímo ke gauči a přitáhl si ho blíž, stáhl mu hlavu ke straně a dolů a pak si ji přidržel na rameni. Sherlock čekal, chvěl se, měl pocit, že zátylek má víc obnažený a vystavený, než kdy měl jakoukoliv část těla. Nebylo to přesně to, o co žádal, ale právě teď si nedokázal představit, že by mohl chtít cokoliv jiného. Zavřel oči, vtiskl tvář do tepla a pevnosti Johnova ramene a utápěl se v tom pocitu… a Johnova ústa na rozhraní jeho vlasů byla úplně to nejsprávnější ve světě, kde skoro všechno, čeho se dotkl, bylo špatné.

Ztěžka se nadechl, snažil se dostihnout slova, která mu začala prýštit z úst, a zase z nich spolknout ta, která nechtěl vyslovit, ale bylo to nemožné. Zatnul zuby do Johnovy košile, které měl plná ústa, aby se umlčel; přímo se tím úsilím dusil, zatímco si jemná vlhká kousnutí razila cestu po jeho krku dolů k bariéře límce… a on se třásl, jeho ruce Johna ve skutečnosti neobjímaly, ale spíš se ho držely – ne, že by to opravdu potřeboval, protože John to zvládl sám. Ruka v jeho vlasech byla pevná; paže ovinutá kolem něj silná; tělo, o které se opíral, stabilní a uzemněné.

Sherlock vyplivl košili a nabral dech. „Johne, já…“

Ode dveří se ozvalo diskrétní a nezaměnitelné odkašlání.

John se okamžitě otočil, aby byl k Mycroftovi zády a zaštítil Sherlocka z výhledu, jeho akce si sotva kdo povšiml. Sherlock zažíval cosi, co by se nejspíš dalo nazvat ‚mimotělní zkušenost‘… viděl se očima svého bratra, stejně jako k tomu byl přinucen už kdysi jednou, poté co ho tak dokonale obelhala Irene.

Před rokem, když stál v letadle, které nikdy nemělo letět, díval se na cestu, po níž přišel, a bylo mu předvedeno, jak kameny, mezi kterými manévroval, jsou ve skutečnosti vrcholky ledovců, jejichž mnohem větší masa se skrývá pod hladinou, ukázalo se, že pevná půda pod jeho nohama je vlastně voda, a on měl pocit, že se topí.

Teď, jak klečel na gauči, tvář schovanou před posledním člověkem na světě, o kterém by si přál, aby se stal svědkem téhle scény, Sherlock nechal ruce spadnout ke svým bokům a všechno, co se událo mezi ním a Johnem, se mu v paměti přetočilo zpět přímo k tomu prvnímu polibku.

~~~

V duchu stál uprostřed vlastního obývacího pokoje a díval se na ztuhlý výjev sebe a Johna, tak, jak byli toho večera – toho večera, kdy se John nechal postřelit a Sherlock byl zoufalý, že ho ztratí. V tuhle chvíli, jak poznal, bylo technicky vzato už po polibku. Hlava toho druhého Sherlocka byla skloněná a John se nad ním nahýbal, ústa přitisknutá k jeho zátylku.

„Zdá se, že vy dva máte novinky.“

Sherlock sebou trhl a podíval se doprava. „Ale do prdele práce!“ Napůl se odvrátil a rozhořčeně si povzdechl. „Moje podvědomí mě nenávidí.“

Imaginární, ale neméně iritující Mycroft si odfrkl. „Není třeba být vulgární. Rozhodně tu nechci být, ujišťuji tě.“ Kývl k postavám před nimi. „Můžeme?“

„Jestli musíme.“

Mycroft mávl rukou a scéna ožila.

Teď jsme skončili,“ řekl John, na kterého se dívali, odtáhl se a opustil pokoj.

Mycroft kývl směrem, kde se Sherlock z před čtyř týdnů ochable opíral o nábytek. „Zvláštní, jak muž s Johnovými zkušenostmi může vidět tohle a neuvědomit si, jaký efekt způsobil.“

„Sklapni, Mycrofte.“

Scéna se změnila a naskočil příští den: Sherlock se rozhodl zavrhnout fyzický vztah… a John dal najevo, že o to nehodlá požádat; Sherlock byl očividně dotčený, jeho pýcha uražená.

Mycroft zacukal obočím. „Učebnicový příklad,“ zamumlal. Sherlock se zamračil a poskočil vpřed, rychle proletěl dvěma následujícími týdny rostoucí frustrace a podivného chování… a Johna, který to všechno zcela jasně nevnímal.

„Byl opravdu tak nevšímavý?“ zašeptal znovu Mycroftův hlas. „Nebo jen čekal na svou chvíli?“

Přehrávání zpomalilo, dospělo k událostem z klenotnictví – na místě činu. John okukoval dívku v krátké sukni a Sherlockovi se to nelíbilo – vůbec se mu to nelíbilo. Pak zase Baker Street a další polibek – Sherlock si o něj musel říct… a John ho utnul až moc brzy.

Později téhož dne se Sherlock rozhodl – už podruhé – nezacházet dál… a John znovu takovou možnost vyloučil, ještě než měl Sherlock šanci odmítnout.

„No, je to typický voják,“ poznamenal Mycroft. „Drží se úspěšné strategie.“

„Ne.“ Sherlock se zamračil ještě víc, ale zavrtěl hlavou. „Nevěděl, že jsme kompatibilní.“

„Opravdu?“ Mycroft luskl prsty a přivolal momentku z dřívější fáze toho prvního polibku… Sherlock seděl na područce křesla, hlavu zakloněnou, šlachy na krku vystouplé, jak ho vypínal vzhůru k Johnovým ústům, prsty zaťaté do jeho pasu.

Mycroft kmitl zápěstím a byli v kuchyni o dva týdny později: John konečně souhlasil s dalším polibkem a Sherlock přiznal, že to nestačí – řekl mu, že musí vést. Pak běžely další záběry, ale Sherlock odvrátil pohled.

„A on pořád ještě nepoznal, že v sobě máš submisivní rys stejně široký, jak je on vysoký?“ ztěžkl Mycroftův tón skepticismem. „Dokonce i ty jsi na to v tuhle chvíli už přišel.“

Znovu o kousek vpřed… sobotní večer… ten večer… John ho svlékal ze saka, převzal kontrolu, nabídl to, co Sherlock chtěl – nabídl zdánlivě ideální řešení…

Sherlock to přeskočil. Dokonce ani imaginární bratr neměl žádné právo sledovat tohle.

Nedělní dopoledne: John se choval normálně, znovu potvrdil, že mohou pokračovat příležitostně… a pak šel vyhledat konstábla Rossovou. Sherlock byl donucen stanout tváří v tvář tomu, co vlastně znamená ‚příležitostně‘…

„Načasování?“ napoví mu Mycroft. „Vedl tě přímo tímhle směrem.“

A zrychleně až k téhle chvíli… před malým okamžikem, Sherlock se zesláble o Johna opíral, jeho koncentrace byla v troskách, nevšiml si dokonce ani toho, že někdo stojí ve dveřích.

Mazlení na gauči.

„Přesně tam, kde tě chtěl mít…“


 

DALŠÍ

9 komentářů Přidejte váš

  1. Liss napsal:

    Mycroft je osina v zadku. Když je nejdůležitější člověk Británie, tak proč už ho někdo sakra neodpráskne?😀 Achjo, tohle bude těžké. Co komu záleží na jeho názoru. Kdyby se aspoň choval jako pravý bratr, tak to chápu, ale takhle? Vždyť je jako cizí. Být Johnem tak ho popadnu za flígr, deštník mu nacpu do míst, kam slunce nesvítí a hurá pokračovat ve značkování svého teritoria🙂

    1. hanetka napsal:

      John udělá… no, něco jiného.😀

  2. Gabriela Watson napsal:

    Teď opravdu nevím, co si o tom myslet… V téhle povídce je John prostě perfektní… Sherlock vlastně taky. A ten konec kapitoly… já se tak bojím pokračování!
    Jen doufám, že bouři, která přijde přečkají oba v pořádku!
    Děkuji za překlad! Jsi úžasná!
    Tvá Sal.

    1. hanetka napsal:

      Bouře bude. Ale po ní se vždycky vyčasí, že? Tady taky vysvitně sluníčko, neboj.😀

  3. helsl napsal:

    Tak jsem malinko ztracená – je ten Mycroft imaginární nebo skutečný? Přijít někam (k Sherlockovi) v nejméně vhodnou chvíli je přesně jeho styl.
    Máš pravdu, Miono, John určitě nemanipuluje Sherlocka vědomě, to by neudělal, naopak už bych si nebyla tak jistá. Ale ve vztazích se vyzná, je v tom fakt dobrý, pokud o tom nemusí mluvit. Možná by to ani neuměl vysvětlit, ale vycítil, co Sherlock skutečně potřebuje a očekává, aniž by si toho sám byl vědom. Sám sobě by to nepřiznal, že prahne po téhle Johnově blízkosti, protože si to neumí vysvětlit. Je dost dobrý v biologii a chemii, aby věděl, o jaké hormony jde při sexu, to si ještě zdůvodní, na to se dá jít i ‚vědecky‘. Dosud mu však patrně nedošlo, že docela obyčejně touží být milován jako každý normální člověk. To bude objev století, Sherlocku, až na to přijdeš!

    1. hanetka napsal:

      Je tam jak fyzicky, tak imaginárně. Mycroftova návštěva v Sherlockovi spustila tohle přemýšlení – protože Sherlock, ač předtím říkal Johnovi, že chce všechno, a zdá se, že na mínění okolí mu nesejde, tak na mínění Mycrofta mu sejde. A dokáže si představit, jaká reakce bude následovat – takže mu to v hlavě běží už dopředu. Příště ještě přituhne, obávám se.

  4. Miona napsal:

    Když pominu narážku ‚Dno pylte‘, tak jsem na konci ztratila dech…
    John… náš John není nijak manipulativní člověk, aspoň doufám, protože takhle mi to přišlo řečeno…
    Snad se všechno mezi nimi nevrátí zase na začátek… jenže který začátek?
    Díky za další díl❤

    1. hanetka napsal:

      Na to můžu odpovědět jen jednou větou – má to happyend! Fakt jo!😀

  5. niktoska napsal:

    Normálne sa bojím čo bude ďalej??? Tie Sherlockove myšlienkové pochody ma celkom desia.

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s