Hanetka: Vzhledem k důkazům – 15. kapitola

Sherlocku, Sherlocku… ještě, že ty toho Johna máš. A John si podle mého zaslouží svatozář. Co se Mycrofta týče, zdá se mi, že v téhle povídce ho verity moc v lásce nemá. Kazišuk, kazimír, kazisvět. Zavařil jim pěknou kaši tím svým příchodem! A když už to pak vypadá, že si všecko vyříkali, zase jim do toho něco vleze. Nebo někdo. Ale trpělivost růže přináší, dámy!

A obvyklé upřímné díky letí betám Rowaně, Kalamity Jane a zvláště pak miamam i s bonusovým poděkováním za možnost zveřejnění.

 

 

15. kapitola: Restart

 

„Tvoje načasování je příšerné jako vždycky, Mycrofte. Co u všech všudy potřebuješ zrovna teď?“

Sherlock se na gauči postavil, pak obešel Johna, šlápl na konferenční stolek a dolů na podlahu, narovnal si sako, zvedl housle a přešel ke svému křeslu. Na svého bratra se ani nepodíval.

„Omlouvám se.“ Z Mycroftova tónu se nedalo nic vyčíst. „Jen jsem si o tebe začal dělat trochu… starosti.“ Pohnul se k Johnovu křeslu. „Mohu?“

Sherlock ho ignoroval a urputně se soustředil na ladění houslí. Tohle bývala jediná oblast, jedna jediná oblast, ve které jeho sebeovládání předčilo to bratrovo. Sherlockova abstinence, jeho schopnost povznést se nad fyzické potřeby svého těla… to byla jediná věc, ve které byl silný oproti požitkářské Mycroftově slabosti. A příležitostné popichování ohledně jeho nedostatku zkušeností dokazovalo, jak moc to Mycrofta štvalo. Ó, jak se teď musí smát, když ho přistihl… nejen si to užívat, ale prakticky o to škemrat.

„Zapnu konvici,“ vytratil se John do kuchyně. Jeho Sherlock ignoroval taky.

Mycroft se posadil.

Pár dalších minut se byt plnil jen brnkáním na struny, rachocením hrnků a stoupajícím napětím.

„Teď už chápu, samozřejmě, proč se zdá, že ti relativně tak jednoduchý případ působí takové problémy.“ Mycroft spustil řeč, právě když John prošel dveřmi s hrnkem v každé ruce. „Děkuji, Johne. To je velmi milé.“

Sherlock pohodil hlavou ke stolu za sebou a uslyšel zacinkání, jak John servíroval čaj. Pro Mycrofta vždycky náležitý šálek s talířkem. ‚Hodný královny‘, řekl Sherlock posledně a John se smál. Jestlipak se smál ty poslední týdny celou dobu?

Sherlock neměl v úmyslu se otočit, ale najednou se díval na Johna a přemýšlel o Irene. Myslel na to, jak si s ním zahrával někdo, kdo byl dost chytrý, aby jím manipuloval. Mohla by skutečnost, že ho dobře zná, stačit i nižší inteligenci, aby dosáhla stejného výsledku? Byly tu oblasti, kterým rozuměl jen málo, to věděl. John to taky věděl. Sherlock měl tendenci v těchhle oblastech hledat u Johna vedení, a to věděli oba. Vedl ho snad John celou dobu určitým směrem? A jestli ano, tak proč?

„Co tím chceš říct, Mycrofte?“ Tohle byl Johnův nicneříkající konverzační tón zatraceného Angličana a Sherlockovi se podařilo pousmát; sjel pohledem po délce smyčce a odkládal okamžik, kdy bude muset čelit té samolibé bublině nadřazenosti, kterou už cítil se nafukovat na druhém křesle celou dobu, co tu seděl a kroutil se rozpaky.

Mycroft si usrkl čaje a velmi delikátně odložil šálek na talířek. „Člověk nedosáhne brilantnosti bez jistých… obětí, Johne. Jsem si jistý, že mi rozumíš.“

„Ne, vlastně ne. Nerozumím.“ Útočnost povystoupila o příčku výš a Sherlock měl náhlou vizi vrchního superintendanta, svírajícího si krvácející nos, a v duchu si na jeho místo dosadil Mycrofta. Byla to moc hezká představa.

Zdálo se, že Mycroft v jeho hlase postřehl tutéž vibraci, a když se v křesle natočil, aby Johna, který stál se založenýma rukama uprostřed pokoje, oslovil, jeho tón nabyl na smířlivosti. Sherlock využil příležitosti, aby svého bratra sjel rychlým pohledem; jeho poslední dieta očividně lehla popelem. Jako útěcha to bylo ale neadekvátní.

„Dosáhnout toho druhu výsledků, jakých je Sherlock schopen, vyžaduje velkou dávku soustředění a… odtažitosti,“ vysvětloval Mycroft. „Rozptýlení ho nevyhnutelně…“ následovala pauza, kdy předstíral, že zvažuje svoje další slova, „… no, rozptýlí,“ dokončil s  žalostným pokrčením ramen, evidentně strojeným, jak Sherlock poznal dokonce i svým periferním zrakem. Jak jen tohle musel milovat – namáčet Sherlockovi nos do jeho slabosti a naznačovat, že by mu mohla uškodit.

„On není nějaký stroj!“ Johnova slova přitáhl Sherlockovu pozornost, jak by se to nepovedlo ničemu jinému.

Ne, on nebyl stroj. Ale ten chladný nevzrušený muž, který poslal Johna pryč, než se vydal na schůzku s Moriartym, měl na hony daleko ke chtíčem prolezlému stvoření, kterým se stal. Vstal, položil housle na stůl, v duchu se obrnil a otočil se ke svému bratru čelem.

„Popřejeme ti hezký zbytek odpoledne, Mycrofte. Máme tu spoustu ‚relativně snadných‘ případů k vyřízení.“

Mycroft odložil svůj nedopitý čaj stranou a zvedl se z křesla; jeho výšková převaha vypadala nápadnější než jindy. Nejspíš si dal udělat do bot vložky.

„No, alespoň je hezké vidět tě šťastného,“ poznamenal neupřímně. „Budu doufat, že ten sentiment…“ to slovo mu skanulo z úst jako sirup, po kterém tak nechutně bažil, „… nepřijde příliš draho.“

Sherlock došel ke dveřím, ujistil se, že jsou dost dokořán, aby jím prošel i nabubřelý pocit důležitosti, a Mycroft konečně odkráčel; cestou pozvedl deštník v sardonickém pozdravu s koutky úst už radostně stočenými vzhůru. Sherlock držel pohled odvrácený a dal by měsíční zásobu nikotinových náplastí, kdyby to odstranilo z jeho tváří zrádný ruměnec.

Ticho za ním jako by se mu plazilo přímo do krku. Sherlock zavřel dveře, vykročil k oknu, ale v poslední chvíli změnil směr a raději si místo toho stoupl před krb.  Cítil se celý zašmodrchaný, emoce se mu v mozku převalovaly jak namočené špinavé prádlo a on měl silné nutkání je vyprat dočista. Mycroftova přítomnost s sebou přinesla svět tajných jednání a skrývaných motivací a Sherlockovy nejistoty se vyplazily ze sklepa a razily si tunely jeho myslí, táhly s sebou duševní přehlídku nedávných událostí a každá z nich byla potenciálně víc zahanbující než ta předchozí.

„No, tohle bylo trapné,“ poplácal ho John po zádech, když kolem něj mířil sebrat nádobí po Mycroftovi. Sherlock zjistil, že se musí přinutit, aby neucukl.

Díval se na krbovou římsu a vzpomněl si, jak tam pro něj Irene nechala svůj mobil zabalený jako dárek. Irene – která, ať už se věci na konci vyvinuly jakkoliv, si z něj dělala blázny. Zavřel oči. John není žádná Irene a nikdy by takový nebyl. John by s ním takhle nemanipuloval, nikdy by…

Ty jsi oklamal jeho,‘ varoval ho temný hlas z hlubin jeho mysli. ‚Nechal jsi ho uvěřit, že jsi mrtvý.‘ Sherlock se od těch slov odvrátil. To bylo jiné – on to musel udělat. John to pochopil. ‚Ale ujistil ses, že bude poslední, kdo se to dozví.‘ Ten záludný tón se vrátil, tentokrát z jiného směru. ‚Tys ho pokořil.‘

Ne. Sherlock zavrtěl hlavou. Tohle bylo absurdní. John by neusiloval o pomstu. Nebyl krutý. Ne.

‚A co lekce?‘ vynucovala si nejistota v podvědomí. ‚Rub a líc citové manipulace? Bůh ví, že ty jsi ji na něm využil bezpočtukrát.‘ Teď se zdálo, že je tam více než jeden hlas a vytahovaly společně na světlo něco, co nebyl schopný vymazat, ale zatlačil to dost hluboko, aby se na to nemusel dívat. ‚Vzpomínáš na Baskerville? Na tu laboratoř? Pamatuješ, co řekl Mycroft, když na to přišel?‘

Sherlock si to pamatoval až moc dobře, protože ta diskuze byla tak uštěpačná a jízlivá, že spolu potom nepromluvili, dokud nebyl ‚po smrti‘. Možná, že měl vzít předem v úvahu Johnovu PTSP, ale ukázalo se, že na tom nezáleželo. Mycroftovo ‚Nerozbíjej si svoje hračky, Sherlocku,‘ bylo úplně neodůvodněné. John nebyl hračka. Sherlock s ním nezacházel jako s hračkou. Nezacházel.

‚Tak tedy pěšec?‘ nadhodil hlas. Sherlock si přitiskl klouby rukou na oči. John by si nehrál, absolutně nikdy by si s ním promyšleně nezahrával v jakémsi druhu propracované ‚lekce‘. Na to byl až moc dobrý člověk… mnohem lepší než on… mnohem lepší člověk, než… kdokoliv jiný. Sherlock zkrotil ty oponující hlasy silou nevyvratitelného přesvědčení a ony postupně… velmi postupně… utichly.

Několikrát se zhluboka nadechl a svět se začal vracet na správné místo.

‚Takže to udělal s dobrými úmysly?‘

Sherlock zasténal a sevřel si rukama spánky.

***

John se váhavě zastavil v kuchyňských dveřích, zaražený pohledem na Sherlocka, který se zjevně snažil zabránit své hlavě v explozi.

„Ehm… Jsi v pořádku?“ optal se.

Žádná odpověď. „Sherlocku?“

Sherlock sebou trhl, jako by si teprve teď uvědomil, že na něj někdo mluví. „Fajn. Je mi fajn.“

Nevyslovil to. Spustil ruce dolů a napůl se otočil ke svému křeslu, ale pak se zastavil a místo toho vyrazil ke kuchyni, přičemž Johna minul v bezpečné vzdálenosti.

„Asi bychom měli začít zamykat dveře, co?“ navrhl John. Pomyslel si, že se dalo čekat, že bude Sherlock vyvedený z míry – muselo to být pro něj zahanbující. Bezpochyby už měl plné ruce práce s hledáním nějakého odůvodnění, proč celá ta věc byla Johnova vina.

Sherlock otevřel jednu ze skříněk.

„I když, možná že si to teď dvakrát rozmyslí, než sem zase vpadne, ne?“ pokusil se znovu začít a snažil se udržet lehký tón.

Sherlock odhodlaně zavřel skříňku a přesunul se k další.

„To by bylo alespoň něco.“

Další skříňka a zdálo se, že Sherlock našel, co hledal.

Johnovi vyjelo obočí vzhůru. „Ehm… co to děláš?“

Sherlock se rozhlédl po kuchyni a pak sebral jednu sklenku z odkapávače. Lahev v jeho ruce zlehka cinkala o její okraj, když si do ní naléval.

„Koukej, já vím, že to nebylo zrovna ideální, že nás tvůj bratr takhle načapal, ale…“ John udělal opatrný krok vpřed.

„Nedotýkej se mě.“ Sherlock do sebe hodil panáka a praštil sklenkou o pult.

John zůstal jako přibitý a přehodnocoval to, co považoval za obvyklé sourozenecké vystrkování růžků. „Podívej… prostě… se uklidni, ano?“

Sherlock znovu naplnil sklenici, ale nevzal si ji a místo toho sevřel oběma rukama okraj pultu. John mu neviděl do obličeje, ale i pohled na jeho záda přímo křičel: ‚Vysoké napětí: Nepřibližovat se!‘

„Nemyslíš, že reaguješ přehnaně?“ přešel John stranou doleva.

Sherlock do sebe vyklopil druhou sklenku. John mu sebral lahev.

„Přece si opravdu nemyslíš, že má pravdu? Tím myslím… tohle… my… přece tě to nezpomaluje, že ne? Mně se nezdáš o nic míň soustředěný.“ Zase lahev položil, tak nenápadně, jak svedl.

„Mohl jsem ten případ vyřešit už před týdny.“ Sherlock se neotočil, ale jeho hlas hraničil s agresivitou.

„Cože?“ zamračil se John. „Tu věc s Myrou a Hargreavesem a NAPRD? Jak bys asi mohl…?“

Chvíli bylo ticho a pak Sherlock začal mluvit – slova vystřeloval ve staccatových úhozech. „Kolik znáš bezdomovců, kteří by vlastnili mobil a mohli z něj telefonovat, Johne? Není to zrovna hlavní položka na seznamu, když si máš vybrat mezi tím, jestli se najíš, nebo se ochráníš před umrznutím. Ale tvůj kamarád Billy ho měl, a proč asi, hm?“ Najednou se zarazil, sebral sklenici a klopýtal do obývacího pokoje.

„Cože?“ John šel za ním a cítil se úplně mimo. „No teda… co?“

Sherlock stál před svým křeslem, ale neposadil se, raději se zase přesunul před krb.

„Nikdy jsem Billyho s mobilem neviděl,“ řekl mu John, který mu šel v patách, aby se alespoň pokusil zahlédnout Sherlockovu tvář v zrcadle, ale Sherlock měl hlavu svěšenou a zíral dolů do své whisky. „Proč si myslíš, že…?“

„Protože ten večer, co tě napadl Moran, volal Wigginsovi… který zavolal mně. V té čtvrti nejsou žádné veřejné telefonní budky a hlavně nebyl čas. Musel mít telefon. Se zaplaceným kreditem. Což je divné. Což znamená, že to stojí za bližší prozkoumání. Ale já jsem to pustil z hlavy. A víš proč?“

Konečně se setkal s Johnovým pohledem v zrcadle.

„Protože ho použil, aby ti zachránil život, proto. Sentiment, vidíš?“ Znovu odvrátil pohled a zvedl sklenici, ale teď si bohudíky dal jen menší doušek.

„OK,“ řekl John pomalu a pokoušel se pobrat všechny ty nové informace. „Nevidím, proč by v tom, že Billy vlastní telefon, měl být takový rozdíl, ale co vidím, je, že jsi rozrušený, tak se pojďme soustředit na tohle, dobře?“

Sherlock se ani nepokoušel ten úsudek popřít, což zesílilo Johnovu starost od ‚vyšilování týdne‘ k ‚tohle je vážné‘. V duchu prozatím odsunul otázku Billyho stranou a zaměřil se na muže před sebou.

„Takže tohle je to, kvůli čemu jsi tak vytočený – ta domněnka, že náš vztah je rozptylování? Je tohle to, čeho se bojíš?“ Dal si záležet, aby udržel svůj hlas tichý a bez výčitek, ale Sherlock mu přesto málem ukousl hlavu.

„Já se nebojím!“ praštil sklenkou o krbovou římsu.

„Jo, fajn.“ John si připomněl, že s tím přístupem ‚pomalu a něžně‘ se posledně moc daleko nedostal, a pohotově ho hodil za hlavu. „No, tak se podívejme na důkazy, můžem? Použijme tvou metodu. Protože do sebe liješ alkohol, což jen sotvakdy děláš, ruka se ti třese a za celou dobu se na mě nevydržíš dívat víc jak vteřinu. Nemluvě o té agresivitě a tom, jak mě odstrkuješ. Protože pro tohle musí být důvod – a v bytě nebylo žádné obrovské psisko, když jsem se posledně díval.“

Sherlock vydal pohrdavý zvuk.

„Ó, já vím… to nebyl pes. Pamatuju si, cos mi říkal. Byly to pochybnosti. Neschopnost věřit vlastním smyslům. Tak o čem to pochybuješ tentokrát? Co pro všechno na světě je tak zatraceně důležitého, že tě to dostalo do tohohle stavu?“

Sherlock se k němu otočil čelem a Johnova řeč utichla do vytracena. Zíral na něj, dokud se Sherlock neotočil a nezmizel směrem ke své ložnici. Prásknutí dveřmi mělo být mnohem hlasitější než otočení klíčem v zámku – ale nějak nebylo.

***

Sherlock se svalil na postel a čekal, až bouchnou hlavní dveře. Jestli kdy byla nějaká situace ‚potřebuju na vzduch‘, musela to být tahle – John už byl nejspíš na půl cesty v chodbě.

A bouchnutí se ozvalo. Převalil se na bok a vtiskl obličej do polštáře.

„Sherlocku, otevři ty dveře, nebo je, Bůh mi pomoz, vyrazím, a to hned!“

Sherlock prudce zvedl hlavu, aby se podíval přes rameno.

Další rána. „Myslím to vážně!“

No, tohle bylo nečekané. Župan, pověšený na vnitřní straně dveří do jeho ložnice, se silou toho úderu chvěl.

„Budu počítat do tří.“

Nikdo ještě nikdy Sherlocka nepronásledoval, když byl na tom takhle, a proč by taky měl? Který cvok by zahnal do kouta záštiplného sociopata?

„Jedna.“

Dokonce i John ho vždycky nechával o samotě, dokud ho ta nejhorší špatná nálada nepřešla.

„Dvě.“

Myslel to vážně? Určitě by ne…

„Tři!“ Třesk se ozval zároveň s číslovkou. Takže to myslel vážně.

Sherlock znovu švihem otočil hlavu, tak aby nebyl čelem ke dveřím. „Paní Hudsonová nám to strhne z nájemného, to dobře víš.“ Měl pocit, že by měl mít na Johna vztek, že mu vpadl do soukromí, ale v tu chvíli měl tak zpřeházené drátky, že podivně cítil spíš úlevu.

„Myslím, že paní Hudsonová bude tentokrát na mé straně.“ John přešel přes pokoj, ale udržoval si odstup.

„Ó, takže my teď máme ‚strany‘?“ Sherlock sám ve svém hlase slyšel jedovatost. Měl v hlavě zmatek. Věděl to. Měl podezření, že ten zmatek si způsobil sám, ale nevěděl, jak to vyřešit.

„No, protože jsi mě právě poctil pohledem, který jsem neviděl od té chvíle, když jsem byl obalený semtexem a ty sis myslel, že jsem Moriarty, pak ano, zdá se, že máme – i když si nejsem jistý, na čí straně jsi ty, protože se mi nezdá, že bys byl na té své.“

Sherlock nevěděl, co na to říct.

„O co tu k čertu jde? Je celý tenhle blázinec kvůli tomu, že nás Mycroft načapal? Protože já vážně nevím, jak by to mohla být moje vina.“

Sherlock si dokázal představit Johna, jak se snaží udržet v obličeji výraz ‚pokouším se neztratit nervy‘, ale neotočil se. Co kdyby John ten výraz vůbec neměl? Co kdyby měl úplně jiný výraz? Co kdyby měl výraz ‚který Sherlockův spouštěč bych měl zmáčknout teď‘? Bylo by to poznat?

„Jestli chceš udržet věci pod pokličkou, je to v pořádku, nehodlám investovat do trička s nápisem ‚Šukal jsem Sherlocka‘, ale musel sis přece uvědomit, že Mycroft na to přijde? A spíš dřív než později, jak ho znám.“ V Johnově hlasu byla znát vzrůstající frustrace. „Nemluvě o tom, že před necelou hodinou jsi mě žádal, abych si tě ‚označil‘!“

Sherlock pevně sevřel víčka. Nechtěl na to myslet. Jak mu tohle John udělal?

„Bože, ty sis tohle prostě vůbec nepromyslel? V tom to je, Sherlocku? Sakra, podívej se na mě, jo?“ Přikročil blíž.

Sherlock seskočil z postele na druhou stranu. „Není to to, co jsi chtěl?“ Otočil se a zamračil, doufal, že jeho zuřivost poslouží k zastrašení, protože neměl ponětí, co by se stalo, kdyby se ho John dotkl, ale skoro určitě by to bylo otřesně pokořující.

„Co jsem co?“

„Tlačit mě k emocionálním reakcím, místo abych je promýšlel? Zabránit mi myslet?“

„Ty jsi sjetý?“ John vyrazil kolem nohou postele naproti. „Co to má být, Sherlocku? To přece není tak, že bych ti zkroutil ruku… to ty jsi za mnou přišel s tím ‚všechno nebo nic‘.“

Byl čím dál blíž. Sherlock posunul svoje mračení na vyšší úroveň, ale vypadalo to, že John se vypořádal s tím, nechat se zastrašit dvojím těžce svraštělým obočím, a dál se blížil, ruka se mu už začala zvedat k Sherlockovu obličeji… nebo možná k rameni, nebo ruce, nebo hrudníku… co na tom záleželo? Sherlockovo srdce uhánělo jako o závod a začínal se cítit jako v mrákotách. Ucouvl a skoro zakopl o vlastní nohu.

„Stůj.“ Slyšel ve svém hlase zpanikařený tón a John se zarazil, jak by ho zastavila neviditelná zeď. Zírali jeden na druhého.

„Sedni si,“ nařídil mu John náhle. „Hyperventiluješ.“

„Cože?“ Okolí se mu začalo zdát po okrajích trochu rozmazané. Odvrátil oči od Johna a pokusil se soustředit na prádelník, ale ten, když zvedl ruku, aby se o něj opřel, uhnul. Zamrkal a zkusil to znovu, ale prádelník nechtěl zůstat v klidu.

„Ale pro rány Boží!“ John udělal dva kroky dopředu, popadl ho za ramena a šoupl ho dolů na okraj postele.

„Jdi ode mě.“ Sherlock se ho pokusil odehnat rukou, která ještě nebyla zoufale zaťatá do jeho svetru.

John ho ignoroval. „Zavři pusu, jestli to dokážeš,“ komandoval ho. „Dýchej nosem. Pomalu.“ Chytil Sherlocka za máchající ruku a přitiskl mu ji na břicho. „Pokus se odlehčit ruku s nádechem, a pak zatlač s výdechem. Udržuj hrudník v klidu. Jeden nádech každých pět sekund.“

Sherlock zavřel oči. Pořád se s ním ještě všechno točilo, jak uvnitř v hlavě, tak venku. Jako dítě byl jednou na jedné takové atrakci v zábavním parku. ‚Kouzelný kolotoč‘ se to jmenovalo, součást kočovné pouti, na kterou mu nedovolili jít, třebaže byla tak blízko, že oknem své ložnice slyšel její halasný rámus (dokonce ani jako sedmileté dítě tomu nedokázal říkat hudba), a ono to vypadalo zajímavě, a tak tam proklouzl. Z točení se mu udělalo špatně a pamatoval si tu dezorientaci… záblesky obličejů v ostatních sedačkách, ústa dokořán a blýskající se zuby, a některá se smála a jiná ječela a všechna vypadala stejně, a teď se mu hlava točila rychleji a byly tam šarlatové rty, které ho oslovovaly ‚Juniore‘, a byla tam zvednutá obočí nad nesouhlasnými úšklebky a zvuky byly čím dál hlasitější, dokud si nechtěl zacpat uši a necítil se, jako by se dusil, jako by byl ztracený, jako by ztratil… ztrácel… a slyšel svůj vlastní hlas, jak se ptá: „Přemýšlel jsi někdy o tom, jestli je na nás dvou něco špatného?“ … ‚na nás něco špatného‘… ‚na nás něco špatného‘… a pak to všechno… přestalo.

***

„… a ven. Dýchej břichem. To je ono. Dobře.“

John klečel na podlaze, jednou rukou přidržoval tu Sherlockovu na jeho břiše a druhou mu odečítal puls na krku. Potřeba jeho medicínské pomoci odsunula jeho vlastní obavy dočasně stranou, ale byl vděčný, když o překot běžící tep pod jeho prsty začal zpomalovat a rozbouřený dech se zklidnil k něčemu, co se blížilo normálu. Sherlock otevřel oči.

„Tak jsme zase zpátky, co?“ Úleva dodala Johnovým slovům trochu na příkrosti. „Jak se cítíš?“

„Líp.“ Sherlock si zjevně povšiml, že má ruku doslova zamotanou do Johnova svetru, a uvolnil si ji. „Díky, doktore.“

John nechal klesnout vlastní ruce a posadil se na paty. „No tak, kvůli čemu to všechno bylo?“

Nedočkal se okamžité odpovědi a začínal si myslet, že Sherlock ještě nepochopil, že nekomunikovat už není dál možné. Člověk by si myslel, že vykopnout zámek u dveří bude dostatečně přesvědčivé, ale možná, že nebylo? John nasadil výraz, který, jak doufal, tlumočil jeho ochotu se v tomhle ohledu zlepšit, a Sherlock vydal rezignovaný povzdech.

„Měl jsem něco jako… poruchu.“

Poruchu?“  Johnův tón mířil na ‚pochyby‘, ale přestřelil o dost významný kus.

Sherlock protáhl obličej. „Mycroftův špatně načasovaný příchod odstartoval proud myšlenek, které se pokusily vrhnout stín pochybností na tvoji motivaci v posledních týdnech.“

„Aha, dobře.“ John přikývl, pak se zvedl a posadil se na stranu postele, přitáhl si koleno nahoru a napůl se otočil, aby byl čelem ke zdroji svého zmatku. „OK, teď už sedím pohodlně. A teď, můžeme si to dát ještě jednou a anglicky, prosím?“

Na odpověď musel čekat několik dlouhých vteřin.

„Bylo to vyvoláno…“

„Kým?“ přerušil ho John.

Sherlock se rozpačitě ošil. „Asi nějakou zbytkovou nejistotou po tom, co se stalo s Irene Adlerovou, myslím,“ řekl nakonec s obličejem směrovaným přímo vpřed.

Johnovi vyjelo obočí nahoru. Nedokázal si vzpomenout, že by se kdy dřív Sherlock přiznal k nejistotě. „Takže to ve skutečnosti nevyvolal nikdo?“ zeptal se. S Holmesovými bratry jeden nikdy nevěděl – často se zdálo, že vedou celé konverzace, co vypadají spíš jako série jízlivostí, takže mu mohlo snadno něco ujít. „Takže to bylo celé jen v tvé hlavě?“

„Ano,“ potvrdil Sherlock. „Ačkoliv,“ dodal s podrážděně zkřivenými ústy, „nejdřív to na sebe vzalo Mycroftovu podobu.“

„Ale krucinál.“ John se soucitně zamračil. Bylo dost špatné mít Mycrofta v pokoji – určitě by nechtěl mít jeho nadřazené chování v hlavě. „Není divu, že ses pominul.“

Sherlock se na Johna podíval a pak zase pohledem uhnul. „Každopádně, to… on… předpokládal, že jsi záměrně kormidloval náš vztah a směroval mě k činům, které bych jinak nikdy neudělal – jinými slovy, že jsi mnou manipuloval.“ John nabral dech, ale Sherlock promluvil dřív, než se stačil zeptat. „Například žes mi v příhodnou chvíli výhrůžně mával konstáblem Rossovou před nosem.“

John ani nevěděl, kde začít, a první slova, která vyhrkl, nebyla víc než zadrmolený protest.

Sherlock zvedl ruku. „Neobtěžuj se; teď už jsem schopen rozpoznat nesmyslnost takového obvinění. Nemohl jsi vědět, že tě toho dne budu sledovat do Scotland Yardu, a byla to spíš Lestradova volba slov, co mi tu myšlenku nasadila do hlavy, než jakýkoliv čin z tvé strany. Načasování bylo spíš nešťastné než naplánované.“

„Takže tys… co vlastně? Myslel sis, že jsem tě nějak oklamal?“ John si všiml, že jeho ústa zůstala otevřená a pokusil se je zavřít, ale na cestě bylo stále ještě až příliš překvapení.

Sherlock vypadal velmi rozpačitě, ruka se mu napůl pohnula k Johnovi, ale pak ji zase stáhl. „Já… Je mi to líto,“ vypravil ze sebe nakonec. „Uvědomuji si, že musí být zraňující, že jsem o tobě pochyboval, jakkoliv krátce, když ty jsi ve mně vždycky tolik věřil, ale já…“

„Ne,“ zavrtěl John hlavou. „Ne, to není… Ne.“ Bůh ví, že se párkrát snažil Sherlocka převézt, ale nikdy se k tomu nedokázal ani zdaleka přiblížit. Najednou mu koutky zacukal úsměv. „Myslím, že mi to vlastně lichotí.“

Sherlock se zatvářil kysele.

Úsměv ustoupil. „Ale stejně nechápu, proč ti to způsobilo ten…“ Usoudil, že Sherlock by slova ‚záchvat paniky‘ nepřijal mile, a tak místo toho jen trochu rozhodil rukama.

„To bylo vnitřním rozporem,“ prohlásil Sherlock. „Já ti věřím. Vždycky jsem věřil. Ty nejsi schopný mě podvést a sotva by ses obtěžoval to zkoušet, a určitě nikdy pro cokoliv morálně pokleslého.“ Pokrčil rameny. „Snažil jsem se přesvědčit o něčem, o čem jsem věděl, že je lež.“

„Proč?“

„Promiň?“

„Proč bys to dělal?“ opakoval John.

Dostalo se mu jen prázdného pohledu. „To je jedno.“ John uvažoval o tom, co se stalo. „Takže tenhle… ‚vnitřní rozpor‘ způsobil jakési… selhání systému a ty ses co? Restartoval?“

Sherlock zvedl oči v sloup.

„Ty jsi s tím začal,“ namítl John, ne poprvé. „Tos byl ty, kdo přišel s tou analogií s ‚hard diskem‘. Neobviňuj mě, že jsem se toho chytil.“

„Fajn. Jestli trváš na tom, že mě utlučeš k smrti mou vlastní metaforou, pak ano, něco takového.“

John o tom asi tak minutu přemýšlel, a pak se zamračil. „To ti nespolknu,“ prohlásil. „Za prvé, nemyslím si, že bys měl tak extrémní reakci následkem pochyb o někom jiném než o sobě, a za druhé nevidím důvod, proč by tě vůbec kdy napadlo si myslet… Och!“ Narovnal se a zahleděl se stranou, když si uvědomil, že měl předtím pravdu – Sherlock měl plné ruce práce hledáním důvodu, proč celá ta věc byla jeho vina.

„Je pravda, co vždycky říkáš,“ zamumlal Sherlock zlověstně. „Náhlá odhalení jsou nepříjemná.“

John zamrkal a stočil k němu pohled. „Ne, myslím, že to mám,“ vysvětlil. „Pochopil jsem, proč jsi ze mě zkoušel udělat toho špatného – proč ses pokoušel přesvědčit sám sebe, že jsem tě do toho vmanévroval. Styděl ses.“ Pokrčil rameny a rozhodil ruce doširoka. „Mycroft nás přistihl a tys byl zahanbený a vzteklý a obviňoval jsi mě, protože kdyby mě nebylo, nedostal by ses do téhle situace – nemusel bys mít tyhle pocity a nemusel by ses nechat chytit svým bratrem, jak děláš něco, na co se pořád ještě díváš jako na cosi, co bys dělat neměl.“

Sherlock se zamračil.

„Je to úplně pochopitelná a přirozená reakce,“ ujistil ho John.

Pro jednou vypadal Sherlock potěšený, že je popisován termíny, které jsou ekvivalentní slovu ‚normální‘. „Vážně?“

„Jo,“ přikývl John pevně. „Když je ti patnáct.“

Sherlock se nasupil, odvrátil se a začal se zvedat. John ho popadl za ruku.

„Sherlocku, tohle je dětinské! Je to puberťácké klišé – divoký románek a všechno je nádhera, dokud tě nesrazí společenský tlak a nezamrznou ti nohy.“ Zbledl, když si uvědomil, že ho napadla ‚Pomáda‘ a že se právě pasoval do role Sandy.

„Moje nohy mají dokonale přiměřenou teplotu, děkuji.“ Sherlock zatahal za ruku, aby se mu vyvlékl. „Přijít k rozumu je ale něco úplně jiného.“

Johnovi se nelíbilo, jak to zní.  Vůbec se mu nelíbilo, jak to zní. Snažil se navázat oční kontakt, ale Sherlock uhýbal pohledem a z jeho výrazu vyzařovalo podráždění takovým způsobem, že to rozeznělo všechny poplašné zvonky. John se zamyslel nad jeho slovy z dřívějška. ‚Žes mi v příhodnou chvíli výhrůžně mával konstáblem Rossovou před nosem,‘ vzpomněl si. Najednou to dávalo příšerný smysl.

„Ty jsi žárlil.“

Sherlock nad tím slovem ohrnul rty, ale nepopřel to.

„To je důvod, proč jsi přišel s tím ‚všechno nebo nic‘,“ uvědomil si John. Znovu si v duchu přehrál celou tu konverzaci, pak se otočil a opřel se lokty o kolena. „Kurva.“

Sherlockova ruka ho váhavě poplácala po zádech. Setřásl ji.

„Měl jsem vědět, že je to až moc snadné. Nic, co by stálo za to, nikdy tak snadné není – a určitě ne, když se jedná o tebe. Měl jsem předtím pravdu: ty sis to nepromyslel. Vůbec sis to nepromyslel.“ Otočil se a zadíval se na Sherlocka, který měl ve tváři velmi podivný výraz. Johnovi chvíli trvalo, než rozpoznal lítost. „Tys do toho prostě skočil, že?“

Sherlock sklopil hlavu.

„A teď chceš zase vyskočit ven.“

Nebyla to otázka, ale Sherlock přesto odpověděl.

„Nemůžu ti dát, co si zasloužíš, Johne.“

„Opravdu?“ John cítil, jak se v něm zvedá zlost, což bylo dobře, protože druhá možnost by byla mnohem mokřejší a nekonečně trapnější.

„Nejsem schopný takového stupně emocionální angažovanosti, jakou potřebuješ.“

„Ale, vážně?“ Opravdu Sherlock téhle blbosti věří?

„Práce je u mě na prvním místě a vždycky bude.“

„No jistěže ano. Vím, že tehdy, když jsi nechal toho lupiče utéct, protože sis myslel, že mě bodl, to byla jenom ojedinělá výjimka. Jsem si jistý, že příště mě necháš vykrvácet, zatímco budeš toho zmetka chytat.“

Sherlock se zašklebil. „Nedělej hloupého. Osobní vztah je slabost, kterou si nemůžu dovolit.“

„Ó, to rozhodně,“ souhlasil John. „Jen si pomysli – kdybychom byli pár už předtím, Moriarty by mě mohl využít, aby tě k něčemu přinutil, místo aby si uvědomil, že jsi příliš necitelný, než aby ses obětoval pro přítele.“

Grimasu vystřídalo úplné zachmuření. „Sarkasmus ti opravdu nesedí, Johne.“

John vyskočil na nohy. „No, je to buď tohle, nebo ti dát pár facek, nebo tě zašukat do matrace – tak si sakra vyber!“

Sherlockovi trvalo nějakou chvíli, než odpověděl, a udělal to s ruměncem ve tvářích. „Tak to rozhodně buď tak sarkastický, jak je ti libo.“

Což samozřejmě smetlo sarkasmus ze stolu. „Čeho se tak bojíš?“ naléhal John. „Být lidský? Že nejsi takový sociopat, jak ses snažil být? Že jsi schopný citů a že jsou někdy silnější než ty? Protože pro tebe mám žhavou novinku, kámo – už to všichni vědí. Ty nejsi jako zatracený Mycroft a nikdy nebudeš a čím dřív to přijmeš a přestaneš předstírat, že jsi úplně nad věcí a imunní vůči…“

Jak se díval na Sherlockovu tvář, hlas se mu vytratil. Tohle bylo ono. Tohle bylo to, co ho poslalo do vývrtky, když je Mycroft přistihl – to náhlé, ostré uvědomění si, jak daleko se dostal od vnímání sebe samotného. Od vnímání, které mu bylo vtloukáno celé jeho dětství a od té doby pořád upevňováno. Sherlock se spatřil Mycroftovýma očima, viděl se oddávat se něčemu, co vždycky bral jako slabost, a podléhat emocionálním potřebám, o nichž nebyl připraven si přiznat, že je má. Ta dichotomie odstartovala panický záchvat a teď bral zpátečku do své ‚bezpečné‘ zóny tak rychle, jako ho jeho značkové boty zvládly nést.

Byla tu Johnova velká část, která ho chtěla popadnout a třást jím, až mu budou cvakat zuby. Ta jediná věc… Johnova jediná podmínka, než vůbec zajdou dál za líbání: ‚Nedělej ze mě něco, za co se stydíš,‘ požádal tehdy… a bylo to přesně to, co Sherlock udělal. John měl chuť na něj řvát a donutit ho, aby si to uvědomil… ale s emocionálním přístupem se zrovna teď zjevně nikam nedostane a musí něco udělat právě zrovna teď, než Sherlock vycouvá tak daleko, že už na něj nedosáhne. John přehodil výhybku.

„A víš co? Zapomeň na to.“ Mávl rukou, jako by chtěl ta slova rozehnat. „Tak stáhneme ‚vztah‘ z nabídky, to je v pohodě.“ Přistoupil tak blízko, že Sherlock musel zaklonit hlavu, aby na něj viděl. „Takže je to ‚plán A‘, dobře?“

„Plán A?“ opakoval Sherlock, který tím náhlým obratem o sto osmdesát stupňů, nemluvě o té blízkosti, vypadal dost rozhozený.

„Jsme přátelé,“ prohlásil John.

„Samozřejmě,“ souhlasil Sherlock.

„Přátelé, kteří jsou sexuálně kompatibilní.“

„No, ano…“

Extrémně sexuálně kompatibilní.“

„Ano, ale…“

„Což nás přivádí ke scénáři ‚Přátelé, co spolu spí‘.“

Sherlock polkl, což z toho úhlu, ze kterého to John sledoval – a možná i z jakéhokoliv jiného úhlu – vypadalo zatraceně svůdně. „Myslel jsem, že ten termín byl ‚přátelé s benefity?‘“ přeptal se.

„Spát spolu je benefit,“ poukázal John. „Jedině, že by se ti spaní se mnou nelíbilo?“ Věděl, že tohle není pravda, protože se nejednou probudil a našel Sherlocka, který na něj zíral, jako by už nikdy nechtěl, aby druhá polovina jeho postele byla zase prázdná.

„Ehm… ne, já… ne.“

„Teda, nechceme přece, aby se ze sexuální frustrace stal rušivý prvek jako předtím. To by mohlo překážet v práci.“

Sherlock přimhouřil oči. „Teď se mě pokoušíš zmanipulovat.“

„Ale nelžu, že ne?“ John přikročil a kousek blíž. „Koukej, slibuju, že se nebudu víc citově angažovat, než už jsem, jo?“ To bylo dost snadné, protože to bylo v podstatě nemožné, ledaže by se proměnil v Pána času a najednou získal druhé srdce, které by tomu prvnímu přetékajícímu pomohlo se s tou záplavou vypořádat. „A jak jsi právě řekl, citová angažovanost není tvoje parketa, takže pro tebe by to neměl být problém, správně?“

„Já…“

„A já budu mít samozřejmě dost času, abych ti asistoval, když se nebudu muset neustále rozhlížet po…“

„Po?“

Sherlock měl rozpolcený výraz, ale dát mu nějakou možnost si racionalizovat to, co chtěl, bylo očividně účinné. Jestli ho John přiměje s tímhle souhlasit, pak budou OK, tím si byl jistý. Možná to nebudou nazývat tím, co to bude. Možná Sherlock nikdy nebude schopný přijmout, že nasává náklonnost jako ta nejabsorbčnější kuchyňská utěrka na trhu, ale John byl trpělivý člověk. Sklonil se dolů, takže se Sherlock musel opřít vzadu o ruce, aby nepřerušil oční kontakt.

„Ty víš, po čem…“ zamumlal a sklonil hlavu ještě níž, aby mluvil Sherlockovi přímo do ucha.  „Mluvili jsme o tom právě dnes ráno.“ Zajásal nad zasyknutím prudce vtaženého dechu a přesunul se na druhou stranu, přičemž se téměř otřel o Sherlockovu čelist. „Myslím, že jsem se držel zpátky a nebral si tě ‚pořádně‘, protože jsem věděl, že něco není v pořádku,“ přiznal popravdě. „Ale jestli tu není žádný ‚vztah‘, se kterým bych si měl dělat starosti, pak mi nic nebrání a já si můžu vzít…“ podrazil Sherlockovi ruce, takže spadl zády na postel, „… cokoliv…“ John byl okamžitě nad ním a opíral se rukama z obou stran jeho hrudníku, „… budu chtít,“ dokončil s pohledem upřeným dolů do rozšířených panenek.

Ozval se domovní zvonek.

John strávil zlomek sekundy tím, že v duchu projel půl tuctu položek ze seznamu ‚extra hardcore obscénních‘ nadávek, které si schovával v zásobě, pak se rázně postavil a nabídl Sherlockovi ruku.

„Dvojí zazvonění,“ upozornil úplně pracovním tónem.

„Nervózní stisk poprvé, podruhé už odhodlanější,“ přisvědčil Sherlock, vzal ho za ruku, aby se zvedl, a pak si uhladil šaty.

Podívali se na sebe a pak promluvili společně.

„Billy.“

 


 

DALŠÍ

8 komentářů Přidejte váš

  1. helsl napsal:

    Ale fuj, děvčata, přestaňte Mycroftovi nasazovat psí hlavu, když ten blbísek tady je jednoznačně Sherlock. Mycroft si může plkat cokoliv a on ho umí velmi razantně odpálkovat, když chce.
    Sherlockovi se hrátky s Johnem líbí, jenže se za to stydí a ani jedno si nechce přiznat. Nejlíp to na někoho svést, že? Na bráchu, na Johna, na skvrny na Slunci. John je fakt svatej a možná by s tou Rosovou pochodil líp. Rozhodně není manipulativní hajzl; mimochodem, kdo mu v minulé kapitole nastavoval krk, aby odvedl jeho pozornost? Podle sebe soudím tebe, že, Sherlocku? Místo abys byl rád, že jsi konečně šťastný, tak vymýšlíš kraviny. Máš neskutečnou kliku, že v téhle povídce nepřijde Mary, protože pak by ses chytnul za nos, ale taky už by mohlo být pozdě.

    1. hanetka napsal:

      Helsl, máš v mnohém pravdu, ale zároveň ji i nemáš. Blbísek je jednoznačně Sherlock. Ale kdo ho z něj udělal? To, jaký je, je výsledkem soustředěné výchovné snahy rodičů, okolí a HLAVNĚ Mycrofta. Ještěže Sherlock opravdu není jako on – jen zatím neměl moc času si to uvědomit a přiznat. Nikdo kromě Johna ho zatím v životě nepřiměl přehodnocovat mínění o sobě samém, a to je proces, který nikdo nedělá snadno, zvláště když jde o tak zásadní obrat. Ale on to zvládne, nebojte se. Jen to ještě chvíli bude oba dva bolet. Ale oni si to potom vynahradí. A on i John má trochu problém – na který jsme zatím ještě tak úplně nepřišli, nebo možná to z něj křičí čím dál víc, jenom ve světle teatrálního Sherlocka to nevnímáme – zatím ho KAŽDÝ, komu se otevřel, zklamal, Sherlocka nevyjímaje – a ten to udělal už poněkolikáté. John sice říká, že mu věří, ale uvnitř si pořád ještě drží odstup…

  2. Miona napsal:

    Promýšlím velmi pomalou Mycroftovu smrt…. Co si to sakra dovolil?! Přikláním se k Gabriele a lopatě se zahrádkou…
    Způsobil hotovou emocionální smršť, kterou Sherlock málem nezvládl… Na druhou stranu, Johnovi se mu povedlo ho tak nějak uklidnit a ‚dostat zpátky‘, ovšem mám pocit, že jejich koexistence je teď dosti nabouraná…
    A zmínka do Doctorovi – yyyeeessss!🙂
    Těším se na další část a děkuji, děkuji, děkuji❤
    Miona

    1. hanetka napsal:

      Koexistence nabouraná je, jen si zatím oba myslí, že to zažehnali. Ale v podvědomí se ledacos děje, a to u obou…

  3. Misa737 napsal:

    Zabiť Sherlocka. Nie. Zabiť Mycrofta a to poriadne tupým predmetom, pomaly a veľmi bolestivo! Mať ho po ruke tak mu vykrútim minimálne krk. Fakt je šťastie že Sherlock má toho Johna bo by bol úplne v kýbly

    1. hanetka napsal:

      Mycroft si myslí, že dělá dobře. Všimněte se, že nejhorší věci lidi skoro vždycky spáchají s původně dobrým úmyslem… Jenže co je dobré pro jednoho, nemusí být nutně dobré pro jiného, a to Mycroft jaksi nebere v úvahu.

  4. Gabriela Watson napsal:

    Páni! To byla emocionální bouřka! Já u celé kapitoly snad ani nedýchala… To byla pořádná jízda to ti tedy povím!
    Sherlock je Sherlock s tím asi John už nic moc neudělá. Nebo že by ano?
    Mycroft je zmetek a pořádný. Já ho v povídkách taky moc nemusím. Vlastně… tak nějak mě napadá jestli jsem ho někdy v povídce použila? Ale asi ne… to je jen dobře. Nejraději bych mu urazila palici lopatou a zakopala hezky na zahrádce…
    A ta zmínka o Pánu času… aaaawww prostě boží!
    Miluji tuhle povídku!
    Děkuji. Tvá Sal.

    1. hanetka napsal:

      Sherlock je Sherlock a John s tím nic moc nenadělá. No… nadělat se sebou může zase jen Sherlock. Ale že k tomu John přispěje, to je jisté. Ne schválně, ale… no, však uvidíte.

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s