Hanetka: Vzhledem k důkazům – 16. kapitola

No, co k dnešní kapitole říct? Snad jen, že rozuzlení případu ještě nemusí být rozuzlením situace našich dvou paličáků. A že i Johnova trpělivost může mít svůj konec.

Rowano, Kalamity Jane, miamam – díky. Za trpělivost, nadšení i azyl.

 

16. kapitola: Pod kůží

 

 

„Musíte mi pomoct!“

Když Billy opět vyhrkl jednu ze svých dvou klíčových frází, John se postavil pohodlněji a založil si ruce na hrudi.

„Jestli se Myře něco stane…“

A tady byla ta druhá. Mladík rázoval tam a zpátky po pokoji už od chvíle, kdy dorazil, a John začínal mít pocit, jako by se všichni zasekli v nějaké časové smyčce. Nebylo to tím, že by mu chyběl soucit s Billyho úzkostí nebo že by si sám nedělal o Myru starosti, ale nezdálo se, že by se někam dostávali, a jestli vůbec existovala nějaká chvíle z jejich životů, jež by se měla opakovat, pak tu bylo mnohem více tříminutových intervalů, kterým by před tímhle dal přednost.

První z uchazečů zahrnoval Sherlocka s hlavou visící přes okraj postele, což Johnovi způsobilo poněkud skelný zrak a musel se napomínat, aby se na Billyho neutrhl jen proto, že jeho načasování bylo srovnatelné s… no… John měl vlastně potíže nějaké srovnání najít. Nedokázal přijít na nic tak špatného, jako potenciálně už už ošukat Sherlocka Holmese a pak muset přestat. Ve velkém schématu věcí bezpochyby takové věci existovaly, ale Johnův penis se zasekl na téhle. Povzdechl si.

„Proč se neposadíš?“ Jeho přispění do neustálého opakování bylo ignorováno právě tak, jako pokaždé předtím. Ve skutečnosti to vypadalo, že Billy jeho slova stěží zaregistroval. John se podíval přes něj na Sherlocka, který stál před krbem a zdál se podivně neochotný nějak zasáhnout. Čas prolomit cyklus.

„Zapnu konev.“ Možná hrnek čaje Billyho uklidní na rozumnou míru. Stálo to za pokus. Otočil se a zamířil do kuchyně, ale Billy šel prostě za ním a začal přecházet tam, čímž se mu okamžitě začal plést pod nohy.

Po dvou neúspěšných pokusech dostat se ke dřezu a s vědomím, že Sherlock číhá za dveřmi, John praštil konvicí, kterou nebyl schopný naplnit, vytrhl židli od stolu a nasadil vojenský tón.

„Sednout!“

Koutkem oka zachytil nějaký pohyb a ohlédl se, zrovna když Sherlock odtáhl ruku od protější židle. John zvedl obočí a Sherlock udělal grimasu… kterou ale následovalo žalostné pousmání. John se usmál v odpověď a něco v jeho hrudníku jako by povolilo.

„Prosím…“ prolomil v tu chvíli ticho Billyho hlas, John se otočil a uviděl, že podle jeho rozkazu sedí a vypadá nepatrně schopnější užitečného hovoru.

„Tak teda OK.“ John si sedl na židli přes roh stolu. „O čem tohle celé je, Billy? Očividně toho víš víc než my…“ od dveří se ozvalo odfrknutí, které ignoroval, „tak se na to podívejme. Co se děje?“

„Já…“ Zdálo se, že Billy nemá ponětí, kde začít, a Sherlock mu do toho tentokrát neskočil, jak to obvykle míval ve zvyku. John si protáhl ramena a udělal si pohodlí, protože tohle vypadalo na dlouho.

„Co víš o tom, co se stalo s Myrou?“ zeptal se.

„Vůbec nic!“ zasténal Billy, opřel si lokty o stůl a oběma rukama si vjel do šedohnědých vlasů. „A nemůžu najít ani strejdu Jasona.“

„Strejdu Jasona?“ Musel myslet Hargreavese. John vzhlédl a neslyšně to jméno artikuloval směrem k Sherlockovi, který přikývl.

„No, on to vlastně není můj strejda,“ řekl Billy nepřítomně a pořád si svíral vlasy. „Prostě jsme mu tak vždycky říkali.“ Bod pro Sherlockův odhad s ‚rodinným přítelem‘, uvědomil si John.

„Tak proč by se s ním Myra dostala do nějakého sporu?“ zeptal se, když si připomněl Sherlockova slova po jejich návštěvě v NAPRD. „Nebo alespoň proč by chodila do jeho kanceláře? To tam jsme našli ty korálky.“

Billy znovu zasténal a schoval si tvář do dlaní.

V tu chvíli už Johnovi docházela trpělivost. „Podívej, jestli chceš, abychom ti pomohli, musíš nám dát něco, od čeho bychom se mohli odpíchnout.“ Opřel se zády o židli a založil si ruce na hrudníku.

Vychrtlá postava před ním začala mumlat řetězec slov, ale žádné z nich nepřežilo cestu k Johnovým uším.

„Ty jsi co?“

Billy se vsedě trochu narovnal a rukama si sjel na spánky. „Myra za mnou přišla.“ Hlavu pořád držel sklopenou a odmítal se na kteréhokoliv z nich podívat. „V neděli večer. My… My jsme se pohádali.“ Hlas mu zněl přiškrceně a párkrát popotáhl.

John vydoloval ze zadní kapsy džínů poloprázdný balíček papírových kapesníčků a položil ho na stůl. „Kvůli čemu?“

Billy po něm střelil zmučeným pohledem a hrábl po kapesníčkách. „Ona na něco přišla. Nevím jak. Ale v sobotu odpoledne se k něčemu dostala a uhodla… no, myslím si, že ‚uhodla‘ není to správný slovo, ale prostě jí docvaklo…“ Nedopověděl a začal smrkat. Ten proces nějakou chvíli trval a během něj se dalších informací nedočkali.

Výslech očividně nebyl Johnova parketa. Hodil po Sherlockovi dalším tázavým pohledem, ale dostalo se mu jen prázdného výrazu, což mu připadalo výrazně typické. Buď byl Sherlock případem tak znuděný, že zkrátka ztratil zájem… nebo… Nebo už věděl všechno to, co se jim s tak ubohým výsledkem snažil Billy sdělit. To uvědomění mu muselo být v obličeji jasně vidět, protože Sherlock mu přisvědčil lehkým přikývnutím.

„Proč?“ zeptal se ho John tiše, zatímco si Billy dál odhodlaně vyprazdňoval nos. „Proč zůstáváš zticha?“ Nemohl přijít na žádný důvod, proč už byt nezvoní dedukcemi.

„Usvědčení brání přiznání,“ odpověděl Sherlock. John se necítil o nic moudřejší, ale nechápavý pohled mu nevynesl žádné další vysvětlení. Obrátil pozornost zpátky k Billymu.

„Dobře. Tak už dost. Karty na stůl, a hned. Co Myře došlo? Co celou tuhle záležitost odstartovalo?“

Billy naposled frkl do kapesníku, popotáhl, namáhavě zamrkal a pak si zastrčil kapesník do rukávu a zvedl hlavu. „Můžu dostat ty korálky?“ Hlas se mu třásl, ale natažená ruka byla pevná. „Ty z Myřina náramku. Prosím, dáte mi je?“

Po Sherlockově rychlém souhlasném pokrčení ramen si John prohledal kapsy a ulevilo se mu, když zjistil, že se korálky během jejich dřívějších… aktivit… nepoztrácely. Jeden po druhém je nasypal Billymu do dlaně: MYRA.

Billy nakrátko zavřel oči a tváří mu proběhl záblesk čehosi… ne zrovna klidu, usoudil John, spíš něčeho jako odhodlání. Sevřel korálky v pěsti, zhluboka se nadechl, pak sáhl do přední kapsy své mikiny a vytáhl kus papíru, poskládaný na čtvrtiny a s oslíma ušima. Na chvíli kolem něj stiskl prsty a pak ho položil na stůl.

S ohledem na Sherlockova slova John odolal impulsu papír sebrat, a namísto toho čekal, dokud ho Billy sám nerozložil – tak nějak neohrabaně, jenom jednou rukou, protože jak se zdálo, nebyl ochoten rozloučit se s těmi korálky. Uhladil papír, jak nejlíp dovedl, a pak ho popostrčil směrem k Johnovi, který okamžitě překvapeně zjistil, že ho poznává.

Byla to ta momentka z bezpečnostního videa, kterou mu v neděli dopoledne vytiskla konstábl Rossová a kterou si přinesl s sebou zpátky do Baker Street. Otočil si ji k sobě a přejel očima po známé scéně z klenotnictví, kde jeden ze zlodějů podával plátěnou tašku muži za pultem, zatímco druhý mířil zbraní na zákazníky.

„No, kde tohle vzala, to ti povědět můžu.“ Vzhlédl k Billymu, pak se otočil k Sherlockovi. „Museli jsme to nechat na stole, myslím. Všiml sis, že je to pryč?“

„Ne hned,“ odpověděl Sherlock, což nejspíš znamenalo, že si zmizení té fotografie spíš vydedukoval, než že by si toho všiml. Se všemi těmi hromadami krámů, které všude kolem vršil a které se paní Hudsonová příležitostně pokoušela uklízet, a s Johnovými občasnými výbuchy vzteku ‚v té krabici s mlíkem žádný mlíko není‘, během kterých měl tendenci všechno agresivně rovnat do komínků, nikdo v podstatě neměl šanci dojít k závěru, že někdo něco ‚sebral‘, už proto, že se to prostě mohlo jen někam založit.

Zdálo se, že Billyho už dál nezajímá, odkud se ta fotka vzala, ale svíral okraj stolu volnou rukou, zatímco v druhé mačkal Myřiny korálky tak pevně, až mu skoro absurdně vyvstávaly klouby. Je tak mladý, pomyslel si John. Byl on vůbec někdy tak mladý? Nejspíš musel být.  Billyho klouby vypadaly příliš velké a kostnaté na někoho jeho postavy, která do nich ještě úplně nedorostla, a přežíváním na ulici to nikdy nedožene. John sledoval, jak znovu zavřel oči, čelist sevřenou a zuby zaťaté do spodního rtu.

„Co Myra uhodla?“ zeptal se John jemně. „Nebo zjistila? Proč je ten obrázek tak důležitý?“

Billy zkřivil obličej, pak se zhluboka nadechl, pomalinku nechal vzduch unikat z plic ven a vsedě se narovnal. Přitáhl si ruku, ve které držel korálky, blíž k hrudníku. Tu druhou napřáhl k fotografii a položil prst na snímek toho neozbrojeného lupiče.

„Je to důležitý…“ Polkl a zvedl oči, aby je upřel do Johnových. „Protože tohle jsem já.“

***

Sherlock se během nevyhnutelné ‚chvíle nevěřícného blábolení‘ zaměstnal přípravou hrnku čaje, což bylo něco, co vlastně navzdory faktu, že obvykle sarkasticky tvrdil opak, ve skutečnosti udělat uměl. Předpokládal, že Billyho dvojí tvář, teď když byla odhalena, způsobí Johnovi obrovský šok a obstarání čaje dlouhodobě vedlo žebříček jeho programu ‚minimalizace stresu‘. Společenský takt by bezpochyby velel, aby nějaký čaj uvařil i Billymu, ale Sherlock by radši skončil v pekle, než aby to udělal. Lidi, kteří rozruší Johna, žádný čaj nedostanou. Pro sebe si taky žádný neudělal.

Než ho měl hotový, to nejhorší ze směsky nevěřícnosti a potvrzení bylo za nimi. Položil hrnek na stůl vedle Johna a sedl si naproti Billymu.

„Musí tě opravdu dobře znát,“ podotkl a kývl směrem k fotce, na které ho Myra poznala. „John měl jen mlhavý pocit něčeho povědomého, dokonce i z toho videa.“

Billymu zvlhly oči a znovu sáhl po kapesnících. „To zná.“

John praštil rukou do stolu. „To tvoje zápěstí!“ vykřikl, mávl k fotce a skoro smetl hrnek s čajem na podlahu.  „Způsob, jak podáváš tu tašku – je na něm něco divného. To bylo ono, co přitáhlo moji pozornost, když jsme sledovali to video. To tvoje zraněné zápěstí.“ Opřel se v židli se spokojeným úsměvem člověka, který právě rozluštil hádanku, jež mu dlouho nedala pokoj. Ale úsměv mu dlouho nevydržel, zase si poposedl dopředu, sáhl po hrnku, ale pak zaváhal, a místo aby si ho vzal, posunul ho přes stůl Billymu zároveň s cukřenkou. Sherlock rozhodně nenašpulil trucovitě pusu.

„Proč jste na mě tak hodnej?“ zeptal se Billy, když se znovu vysmrkal. „Právě jsem vám řek‘, že jsem zločinec.“

John se zamračil a mnul si rukou čelo. „Já vím, ale já si fakticky nedokážu spojit tohle…“ ukázal na Billyho ošuntělé oblečení a všeobecný dojem chudoby, „… s tímhle.“ Pohled mu znovu padl na fotku a Sherlock sledoval, jak se mračí víc a víc, když se mu oči pohnuly ke zbrani, kterou ten druhý lupič mířil na nevinné občany. „Proč, Billy? Jak jsi mohl…?“

„Ale no tak, Johne, to je přece nasnadě.“ Sherlock odstrčil svou židli a znovu se postavil. „Ty sám jsi ho nazval ‚křižáckým rytířem‘. Nedělá to pro peníze – ten kluk si myslí, že je Robin Hood!“

„Robin…“ opakoval John, zatímco Sherlock se přehraboval v poličce, která, měl dojem, toho měla rozhodně obsahovat víc, než jen potravinové produkty vhodné k přípravě toastů.

„Brát bohatým, dávat chudým,“ upřesnil. „Není to přesně ono? Neobvyklá motivace, ale ne neznámá.“ Nechal poličky poličkami a přesunul se k přeplněnému dřezu, trochu překvapený, když zjistil, že opravdu něco chce opláchnout.

„Nikdo neměl bejt zraněnej!“ horlivě zdůrazňoval Billy. „Strejda Jason to slíbil. Dyť to ani nebyly pravý zbraně!“

Sherlock zachytil pochybovačný pohled, který po něm John hodil přes rameno, a vrátil mu ho znásobený, ale ani jeden z nich to nekomentoval.

„Strejda Jason dal dohromady tu charitu – ten NAPRD,“ pokračoval Billy, který byl najednou celý žhavý do vysvětlování, teď když už měl přiznání z krku. „Mělo to pomoct bezdomovcům, ale všem to bylo fuk. Nedokázal získat žádnou podporu, nikoho to nezajímalo.“ S nervózní vervou si zamíchal do Johnova čaje cukr. „A ty vobchody se šperkama… teda… no šperky!“ Teď se v jeho hlase objevila zlost. „Lidi hladověj… kolikrát umrznou na těch samejch ulicích, kudy tyhle pracháči choděj, aby si koupili další zbytečnej cajk, na kterej zapomenou, jakmile uviděj někde nějakej blejskavější. A nás si ani nevšimnou, víte? Jsme pro ně jak neviditelný. Jako kdybysme byli psi… nebo… nebo holubi – prostě nějaký zvířectvo, co zamořuje Londýn. Nejsme lidi. Nejsme skutečný.“

„Máme nějaké sušenky?“ otočil se John s otázkou. Sherlock by žádost ignoroval, kdyby nestál hned vedle dózy. Praštil s ní o stůl dost velkou silou, aby z nich nadělal drobky, a vrátil se k tomu, co dělal předtím.

„Čí to byl nápad?“ zeptal se John jemně, jakmile byly podle jeho předpisu zkonzumovány dvě uklidňující oplatky s náplní z vaječného likéru. „A jak to probíhalo?“

„Strejda Jason bejval účetní,“ řekl Billy, dal si pořádný doušek ne svého čaje, právě když Sherlock postavil na stůl druhý hrnek, vzal ho za okraj a otočil jím tak, že ouško zavadilo o hřbetní stranu Johnových prstů, a to navýsost zřejmým způsobem. John si čaj vzal beze slova, ale úsměv, který mu věnoval, byl hřejivý. Sherlock na něj krátce kývl a znovu se posadil.

„Řek‘, že to bude lehký,“ vysvětloval Billy. „Prachy z klenotnictví půjdou do útulků pro bezdomovce, ale bude to vypadat, jako by byly z NAPRD – snadný.“

„Takže to byl Hargreavesův nápad,“ konstatoval John. Nejdřív vypadal, že má radost, ale pak si povzdechl a sevřel si kořen nosu prsty. „Ale jen tak se k něčemu takovému přidat, Billy – tos‘ mě tedy překvapil, to tedy ano.“

Dokonce i Sherlock slyšel ‚zklamal‘ tam, kde se objevilo ‚překvapil‘. Nenáviděl, když John použil tenhle tón na něj. A vypadalo to, že na Billyho to má stejný vliv.

„Já nejdřív nechtěl,“ začal se bránit. „Říkal jsem, že je to špatný – a navíc jsem si nemyslel, že by nám to mohlo projít, ale strejda Jason a…“ a najednou zmlkl, jako když utne.

Sherlock tentokrát necítil potřebu čekat – Billy už se přiznal, což by snad mohlo nějak zmírnit jeho rozsudek, a Sherlockův denní příděl trpělivosti expiroval už před tak dlouhou dobou, že teď už měl přinejmenším měsíční deficit.

„Craig,“ řekl a poklepal prstem na snímek muže se zbraní. „Ne ten skotský Craig,“ předešel Johnově otázce. „Ten druhý – je z Derby, vzhledem k tomu, že považuje ‚kachňátko‘ za akceptovatelnou formu oslovení.“

Billy na něj obdivně civěl s otevřenou pusou, což bylo sice milé – ale irelevantní. „Jak jste se dali dohromady?“ zeptal se Sherlock. „Jak se k tomu nachomýtl Craig?“

„Byl zrovna se mnou, když jsme poprvý kápli na strejdu Jasona.“ Zdálo se, že ho ani nenapadlo popírat Sherlockovo tvrzení, což prokazovalo alespoň špetku nějaké inteligence – nebo možná extrémní hloupost, jedno nebo druhé. „Není zrovna dvakrát oblíbenej, tenhle Craig, ale se mnou dycky vycházel dobře. Aspoň dokaď…“ Oči mu zabloudily k fotografii na stole, na které byla zachycena i ta prodavačka, kterou později omráčili.

„Dokud nezačal sahat k násilí,“ dopověděl Sherlock.

„Ale co změnilo tvůj názor, Billy?“ vyptával se John. „Prostě ses nechal přesvědčit, že vám to projde? Nechápu…“

„Říkal jsem ‚Ne‘,“ tvrdil Billy. „Říkal jsem ‚Ne‘ celý věky… ale pak zavřeli další útulek a Myra čím dál častějc končila ve squattu a já věděl, že se o sebe dokáže postarat, ale nedokázal jsem si přestat dělat starosti, a potom…“ pohled mu sjel na jeho zápěstí a sevřel prsty, „… a potom jsem si trochu vjel do pačesů s pár týpkama ze společenský smetánky.“

Vzhlédl k Johnovi, který přikývl. „Vzpomínám si. Dva yuppies cestou domů z halloweenské párty, to jsi myslím říkal? Měl jsi štěstí, že ti to zápěstí nezlomili.“

„Neměl jsem moc pocit, že mám štěstí,“ zakabonil se Billy. „Nešlo jen o ten vejprask, šlo o ty věci, co říkali – jejich postoj. Neměli ani sebemenší strach, že by mohli bejt potrestaný, říkali, že je každýmu fuk, jestli někdo někoho z ulice zkope, nebo jestli holku bez domova…“ Znovu se mu zkřivila tvář a skoro křičel.

John natáhl ruku a poplácal ho po rameni. „V pořádku, pochopili jsme.“

Billy si otřel rukou oči.

„Takže tohle tě přesvědčilo?“

Billy svěsil hlavu. „O týden později jsme to udělali poprvý – jakmile jsem byl dost v pořádku.“ Stáhl si rukáv mikiny přes dlaň, otřel si jím tvář a zvedl se na nohy. „Koukněte, já vím, že mě musíte nechat sbalit, beru to, ale prosím… pomozte mi najít Myru. Ona neudělala nic špatnýho, ona si nezaslouží…“ Znovu začal přecházet tam a zpátky způsobem, který Sherlock shledával navýsost iritujícím.

John ho chytil, když ho při příští cestě míjel. „Sednout.“ Ostré škubnutí a Billyho hubený zadek byl zpátky na židli. „Dopij si čaj.“ Jeho tón nepřipouštěl námitky a Billy se o žádnou ani nepokoušel, zvedl hrnek a poslušně usrkl. „Dobře,“ řekl John. „Osobně bych se rád zeptal na ten ‚mizící‘ aspekt, ale Sherlock na to už bezpochyby přišel…“

Sherlock si připravil výraz vyjadřující ‚evidentně‘, ale John se ani neohlédl, což by měl zřejmě považovat za kompliment – až na to, že z toho vůbec takový pocit neměl.

„Zmizet je snadný, když už jste neviditelnej,“ vysvětlil Billy tak trochu hořce. „Vždycky jsme tam byli dost dlouho napřed. Já pokaždý dělal kolportéra s novinama, protože na to můžete mít tašku – prostě pár časopisů navrchu a naše hadry pod nima. Někdy jsem pro Craiga vypučil psa a on tam taky moh‘ sedět s nějakejma rancema.“ Zkroutil rty. „Nikdo se nedíval moc zblízka, aby případně nechyt nějakou strašlivou ‚nemoc bezďáků‘.“

„Čaj,“ pobídl ho John a Billy se znovu na uklidnění napil, než pokračoval.

„Chodívali jsme v poledních pauzách – nejmíň zaměstnanců vevnitř a nejvíc nakupujících venku. Hned jak přijel náklaďák a zablokoval pouliční kamery, nandali jsme si kukly – vyrolovaný nahoru, aby vypadaly jako čepice – a kabáty, a pak jsme vtrhli dovnitř – a ve dveřích si stáhli kukly dolů.“ Pokrčil rameny. „Bylo to lehký.“

„A byli jste venku, než začal zmatek, a přesně tam, kde jste byli předtím – s lupem pod časopisy nebo v těch rancích,“ pokračoval John s pochopením. „Takže zatímco se policie soustředila na lidi, kteří odcházeli během toho, co ten náklaďák blokoval kamery… vy jste počkali, dokud nebyl pryč, a teprve pak jste odešli.“

„Přesně tak,“ potvrdil Billy. „Ale my jsme ani nespěchali pryč – Craiga dokonce vyslejchali jako svědka, a ne jednou. Posledně se jim představil jako ‚Jerry Baskin‘(pozn. překl.: postava tuláka se psem z filmu Somrák z Beverly Hills).“ Podařilo se mu trochu usmát a John zvedl oči v sloup. Sherlock usoudil, že to jméno je významné nějakým bezpochyby triviálním způsobem.

„A jak to bylo s Myrou?“ Sherlock už slyšel dost vysvětlení, které si už předtím vydedukoval. „Věděl jsi, že se chystá jít za Hargreavesem?“

„Rozhodně ne!“ zavrtěl Billy důrazně hlavou. „Říkal jsem jí, aby se do toho nepletla.“

„Jako by to bylo co platné,“ mudroval John.

„Chtěla po mně, abych utek,“ pokračoval Billy. „Teda z Londýna pryč. Říkala, že bysme mohli vypadnout – že má v Edinburghu nějaký kamarády.“

„Vy dva?“ vyzvídal John.

Billy zrudnul.

„Kolik jsi jí toho řekl?“ přerušil Sherlock jeho potenciální výlet do snu mladé lásky, než to v něm stačilo vyvolat záchvat zvracení.

„Co?“ zamrkal Billy. „Ééé… no… všecko, myslím,“ pokrčil rameny. „Nechtěl jsem, ale ona je dost chytrá…“ skleslý výraz zmizel za zvednutým hrnkem, „… a tak trochu neústupná.“ Zaklonil hlavu a dopil zbytek čaje, takže mu ušlo, jak se Sherlock zakabonil.

Ale Johnovi to neušlo. „Takže Myra šla včera za tvým strýcem do kanceláře,“ shrnul to, poté co hodil po Sherlockovi ustaraným pohledem, „a od té doby ani jednoho z nich nikdo neviděl. Je to tak?“

Billy položil prázdný hrnek zpátky na stůl a nešťastně přikývl. „Zkoušel jsem to všude. Nedokážu přijít na to, kam se poděli.“

„O kom dalším víš?“ zeptal se Sherlock. Billy se na něj podíval nechápavě, a tak to rozvedl. „Hargreaves měl určitě další kontakty – musel prodat pod rukou to, co jste ukradli, pro začátek – takže, koho dalšího znáš?“

„Nikoho,“ zavrtěl Billy hlavou. „Vlastně nikoho. Teda, je tu Mikhail, kterej řídí ty náklaďáky, ale já o něm nic nevím – strejda Jason řek‘, že to tak bude bezpečnější.“

„Nevědět nic je nepravděpodobné,“ konstatoval Sherlock. „Ačkoliv, ve tvém případě…“ Jeho názor na Billyho inteligenci rapidně upadal. John ho pod stolem kopl.

„No, vídal jsem ho při akcích, samozřejmě,“ potvrdil Billy. „Ale on jenom vždycky hulákal z vokýnka, aby zajistil, že se všichni budou koukat na něj, a ne na nás. A taky jsem ho párkrát viděl, když se zastavil u strejdy Jasona.“

„Auto?“ otázal se Sherlock.

Další nechápavý pohled. Billy se otočil k Johnovi.

„On myslel ‚jaký typ auta‘?“ objasnil John. „Nebo třeba například poznávací značku nevíš, čistě náhodou?“

„Aha,“ přikývl Billy.

Sherlock vytáhl telefon, připravený zapsat si podrobnosti.

„Ne,“ řekl Billy.

Sherlock si připomněl, že to je člověk, který zachránil Johnovi život.

„Žádné auto?“ zjišťoval John.

„Ne… teda ano,“ přisvědčil Billy.

Sherlockovi přišlo na mysl, že by měl existovat nějaký zákon limitující vděčnost.

„Jo, byly tam auta, ale nepamatuju si žádný poznávací značky,“ snažil se Billy konečně vysvětlit. „Vždycky měli nějaký jiný.“

„Jiné poznávací značky?“ upřesňoval John. Vážně, usoudil Sherlock, ten muž byl pozoruhodný. Kdyby existovaly ceny za ‚extrémní trpělivost‘, stejně jako jsou nejspíš za ‚extrémní sporty‘, John by byl určitě jasná světová jednička.

„Jiný auta,“ vypadlo z Billyho.

Sherlock už toho měl dost. „Takže máme člověka jménem Mikhail, který má – nebo má přístup – k různým autům. Ojetá nebo nová?“ zjišťoval.

„Ojetý,“ odpověděl Billy. „Různě starý a různý značky. Jo, a má jizvu, jestli to pomůže,“ dodal. „Teda, nevím, jak by mohlo, protože stejně neznám jeho příjmení nebo kde bydlí ani nic jinýho, ale má na čele jizvu – vypadá jako ta klikatá čára z Doktora Who – ta z tý stěny u Amy v ložnici.“

Sherlock se uklidňoval myšlenkou na to, kolik potěšení získá vymazáním celé téhle konverzace z paměti.

„Asi sto vosumdesát vysokej, pořádně udělanej, tmavý vlasy, bradka a má londýnskej přízvuk,“ vychrlil Billy mnohem užitečnější informace, poté co sebou trhl, když John pod stolem kopl tentokrát jeho.

„Dobře.“ Sherlock začal psát textovky a zároveň rozběhl základní vyhledávání. „Garáže nebo autobazary vypadají nejpravděpodobněji. Něco bychom měli brzy mít.“ Podíval se na Billyho. „Běž si dát sprchu.“

Chvilku bylo ticho a on zaměřil pozornost zase na svůj mobil, a pak si John odkašlal tím svým způsobem ‚požaduji vysvětlení‘.

„Bude trvat alespoň půl hodiny, než získáme adresu, a oni ho ucítí přicházet na míle daleko,“ prohlásil Sherlock, aniž by zvedl hlavu. „Dej mu nějaké z těch šatů, které jsem nosil v utajení – spodní zásuvka v mém prádelníku. Nemůžou mu padnout hůř než to, co má na sobě teď.“

Následnou aktivitu přestal vnímat. Když příště zvedl hlavu, slyšel téct sprchu a John stál u kuchyňského okna zády do pokoje. Sherlock se zvedl, obešel stůl, zpomalil a zastavil se půl kroku od něj.

„Co chceš dělat?“ zeptal se tiše.

„S Billym, nebo s námi?“ zeptal se John. Hlas mu zněl unaveně a napjatě a nutkání se po něm natáhnout přimělo Sherlocka zhoupnout se na palcích dopředu.

„To první,“ odpověděl a potlačil emocionální reakci. „Vzít ho s sebou, nechat ho tady, nebo hned zavolat Lestradovi? Rozhodni to.“

„Co tím myslíš, ‚nechat ho tady‘?“ zeptal se John a otočil se – ve tváři zmatek, mezi všemi těmi dalšími emocemi, které se Sherlock bál identifikovat.

„No, jestli ho nenecháme sebrat, musíme hned odejít, jinak nás bude sledovat.“

„Aha,“ kývl John. „To proto jsi ho poslal do sprchy.“

„Je to na tobě,“ zopakoval Sherlock. Billy zachránil Johnův život. To vychýlilo jazýček jakýchkoliv vah, které si Sherlock dokázal představit. Pár loupeží to mohlo jen těžko převážit.

„Tak tedy vzít ho s sebou,“ rozhodl John.

„Dobře.“ Sherlock by byl radši, kdyby šli jen oni dva, ale ten kluk mohl být užitečný, takže dobře.

John se zase odvrátil a založil si ruce na hrudi. No… neměl ty ruce tak moc založené, jako spíš omotané kolem sebe. Sherlockovi došlo, že se necítí úplně dobře.

Nemohl dát Johnovi to, co potřeboval. Nemohl. To, že to nějaká jeho sexuálně probuzená část chtěla, nestačilo. Jeho chladné a racionální uvažování se obnovilo a bylo svým důvěrným povědomím uklidňující. Všechno bylo jednodušší, fakta dočista vypraná od emocí, černá a bílá. A přesto… Přesto mu víc než kdykoliv předtím připadala jeho izolovaná odtažitost jako maska… jako oblek, do kterého se většinu svého života pokoušel dorůst, ale který mu nikdy úplně nepadl.

John svěsil hlavu, zvedl ruku k obličeji a Sherlockovi se bolestivě stáhl žaludek.

„Omlouvám se,“ řekl.

Od člověka před ním se ozvalo tlumené odfrknutí, následované desetiletím ticha, a pak: „Já nevím, jestli tohle zvládnu.“

„Tohle?“ opakoval po něm Sherlock.

„Dávat ti, co chceš, zatímco ty budeš předstírat, že to ve skutečnosti nechceš,“ rozvedl to John. Krátce se nuceně zasmál. „Nakonec to není zas tak stejné, jako nutit tě do jídla.“

„Nemohli bychom se prostě vrátit tam, kde jsme byli?“ navrhl Sherlock. „Než to všechno začalo?“

John si povzdechl. „Já nevím, Sherlocku – můžeme?“ Otočil se stranou a opřel se zády o kuchyňský pult. „Vím, že ty bys mohl. To by dřív zamrzlo peklo, než bys ty udělal první krok, já si to uvědomuju.“

Sherlock se pousmál a opřel se o stůl. Přece jen měl nad sebou nějakou kontrolu – bylo milé, že to John uznal.

„Ale nejde jen o tebe, že ne?“ pokračoval John. „Opravdu si myslíš, že bych od tebe dokázal udržet ruce… den za dnem… noc za nocí, když bychom tu spolu žili tak blízko sebe? Vážně si to myslíš? Protože já si nejsem jistý. Vůbec si nejsem jistý.“

„O čem to mluvíš?“ zamračil se Sherlock zmateně. „Ty bys mě nikdy nenutil – ta myšlenka je absurdní.“

John se mu vysmál do obličeje. „Ty vážně vůbec nechápeš to, jakým způsobem na mě reaguješ? Před týdnem by mi stačilo, kdybych na tebe sotva dýchl.“ Prohlédl si Sherlocka shora dolů. „Dokonce i teď bych tě měl ohnutého přes stůl a žadonícího, abych si tě vzal, a netrvalo by mi to ani dvě minuty, to ti naprosto garantuju.“

Ruměnec jako by se mu propaloval až do kostí. „Ty bys ne…“ I Sherlock sám slyšel, jak se mu třese hlas.

„Popři to,“ vyzval ho John.

Sherlock sklopil oči. „Ty bys toho proti mně nevyužil. Nejednal bys proti mé vůli. Já tě znám.“

„Možná znáš,“ připustil John. „Ale jestli mluvíme o ‚tvé vůli‘, tak které části bych měl naslouchat? Mám věřit té ruce, která mě odstrkuje, nebo té, která se zoufale drží mého svetru?“

„Já…“

„Chceš to stejně jako já; jen sis celou tu ‚věc‘ zaškatulkoval jako slabost.“ John si znovu protřel rukou obličej. „Myslel jsem, že se s tím dokážu vypořádat, myslel jsem, že vědět, jak to cítíš, bude stačit, dokonce i kdybys to nikdy nedokázal přiznat, ale zrovna teď…“ Zavrtěl hlavou.

Sherlock polkl a oba slyšeli, jak sprcha přestala téct a zašustil závěs. „Tak kam se pohneme dál?“

„Nevím,“ řekl John. Dlouho se díval na podlahu, pak se odstrčil od pultu, zvedl bradu a narovnal ramena. Záda zpevnil jako pravítko, napjal čelist a podíval se Sherlockovi přímo do očí. „Ale nevzdám to s tebou bez boje.“

Pod tou maskou, pod vědomím a nejvyšší úrovní jeho mysli, tam dole, kde byla bílá a černá prošpikovaná tím nejnádhernějším Technicolorem, se Sherlock usmál.

 


 

DALŠÍ

7 komentářů Přidejte váš

  1. helsl napsal:

    Tři dny jsem vydržela nenapsat a nezeptat se, protože se zdráhám vypadat jako hlupák, ale nakonec mi to přece jen nedá. Jak chce John bojovat? Ano, stačily by mu ty dvě minuty, aby Sherlock v jeho rukou roztál jako sněhová koule zjara, jenže to John neudělá, takhle to nechce. Nemá moc možností, přesněji řečeno, já nevidím žádnou, pokud Sherlock bude zaujímat tenhle postoj. Teď je to na něm, aby určil, co vlastně chce. Co konkrétně s tím může John dělat?

    1. hanetka napsal:

      Myslím, že přesvědčovat, přesvědčovat, přesvědčovat. A taky… No, uvidíš příště. Ony někdy stačí i vnější okolnosti, aby někomu ledacos docvaklo.😀

  2. Gabriela Watson napsal:

    Super kapitolka. Případ skoro vyřešený, ale co to mezi nimi? To se jen tak vyřešit nedá… navíc když jak říkal John, Sherlock chce i nechce. Ale John má v tom jasno. Bude bojovat. A já vím, že je za co🙂
    Děkuji za kapitolku a už se těším na další!
    Sal.

    1. hanetka napsal:

      Je za co. John totiž věří, že pravdu má ta ruka, co mu ‚zoufale svírá svetr‘. To je totiž podvědomí a to je vždycky nakonec pravdivější, než vědomé, rozumem zdůvodněné reakce.

  3. Miona napsal:

    Co říct k dnešní kapitole… případ se konečně někam posouvá…
    Ti dva… ti dva stojí na místě, ale budiž, John to nevzdává a Sherlock… je prostě Sherlock (uvařil čaj!😀 )
    Díky, díky, díky
    Miona

    1. hanetka napsal:

      Mně se jenom líbí, jak se Sherlock navzdory tomu, co tvrdí, chová jako zamilovaný osel. Kdo rozčílí Johna, nedostane čaj. Natož sušenky. Ale jemu než to dojde… jak je chytrej, tak je blbej.😀

      1. Miona napsal:

        A nejsou takoví všichni zamilovaní? Génie nevyjímaje:)

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s