Hanetka: Vzhledem k důkazům – 17. kapitola

Dneska to bude od všeho trošku. Trocha akce, trocha napětí, trocha (no dobře, trochu víc) Johnova utrpení – a Sherlock zjistí, že když trpí John, nějak se to přenáší i na něj – prostě to nesnese. No a nakonec trochu… fluffu. Asi teda.

Sex nebude. Zatím. Na ten si budete muset ještě počkat. Asi tak… do příště 😀

A kouzelná formulka pro moje věrné bety: Rowano, Kalamity Jane, díky, díky a poklona hluboká za pomoc, rady a trpělivost; a miamam, tobě zvláště velké pukrle za totéž i za koutek ke zveřejňování.

 

 

17. kapitola: Vítězství bez boje

 

„Stojíš mi na noze!“

John se pokusil to svoje ‚Přestaň!‘ vyjádřit co nejdůrazněji, zatímco se snažil vydat co nejméně hluku, protože důvod, proč byli právě teď smáčknutí mezi dvěma kontejnery na parkovišti autobazaru, byl ještě pořád v doslechu.

Sherlock neodpověděl, ale odfrknutí, které vypustil do chladné noci, se zformovalo do obzvláště podrážděně vyhlížejícího obláčku. Přesto se trochu posunul, odlehčil Johnovým těžce zkoušeným prstům… a oblažil ho místo toho šálou nacpanou do obličeje. John plival chlupy, jak nejtišeji mohl.

„Už je pryč?“ ozval se Billyho šepot hlouběji ze škvíry za nimi. Tam vzadu bylo víc místa, ale John se nehodlal vzdát své výhodné pozice a Sherlock zjevně cítil totéž. John také popravdě nebyl úplně nespokojený s tím, že má Sherlocka nalepeného zepředu na sebe, ačkoliv dělal vše pro to, aby si to v duchu nespojoval s jejich situací. Zachvěl se a zkusil si strčit ruce do kapes džínů.

„Nepřekážím ti?“ zasyčel Sherlock, vzepřel se rukou o zeď vedle Johnovy hlavy a odtlačil se dozadu, jak nejvíc svedl, což v jejich současné situaci rozhodně nebylo moc.

„Studí mě ruce.“

„No, to těžko vypadá jako přiměřená metoda, jak si je zahřát!“

John se chvilku věnoval zvedání očí v sloup, protože nedaleká pouliční lampa poskytovala právě tak dost světla, aby se ta grimasa vyplatila. Pak povystrčil hlavu z úkrytu, aby zkontroloval ten tank v lidské podobě, kterému se vyhýbali a který se teď proplétal mezi zaparkovanými auty očividně bezúčelným způsobem. Otočil se jejich směrem a John bleskově schoval hlavu zpátky.

„Neměli bysme se ho prostě zeptat?“ navrhl Billy a lehkovážně tak pominul fakt, že Sherlock musel šťourat v zámku na vratech, aby je dostal až sem. „Teda, dyť si ani nemůžeme bejt jistý, že tohle je Mikhail…“

John ho zpražil drtivým zamračením, ačkoliv muset to provést zpoza Sherlockova ramene, přes které sotva viděl, nejspíš ten účinek zředilo. Gestem si zapnul rty na zip, aby to zdůraznil, a pak mlčky čekali, zatímco se těžké kroky pomalu přibližovaly a co chvíli se zastavovaly. Že by ten lidský tank snad něco hledal?

John se soustředil na to, aby nedovolil svým zubům cvakat moc hlasitě, což bylo těžké, protože vítr, který protahoval jejich skrýší, to bral zkratkou snad z Arktidy. Zvedl si ruce před obličej a začal si na ně dýchat. Sherlock s nepatrným odfrknutím volnou rukou rozhalil svůj kabát a pak se znovu přiklonil a přehodil ho dopředu, takže je zahalil oba.  Přiblížil ústa k Johnovu uchu.

„Nemůžu riskovat, že ti umrzne prst, kterým mačkáš spoušť.“

John se usmál a vklouzl oběma rukama pod Sherlockův kabát kolem jeho těla. Ve skutečnosti to nebylo objetí… ale blížilo se mu to dost, aby ho to zahřálo víc, než by dokázala ta samotná blízkost.

Přirozeně si ten přerostlý surovec vybral právě tuhle chvíli, aby pochopil koncept rozhodného chování, a odkráčel opačným směrem. John vydoloval z paměti některé z položek na svém seznamu ‚Ještě víc než extrémně obscénních výrazů‘ a v duchu je po něm hodil, přičemž si každé z nich představil jako pořádně těžkou cihlu.

„Jdeme.“ A Sherlock byl pryč, mířil cestou k osamocené osvětlené stavbě – stavební buňce v rohu prostranství, což bylo místo, kam měli namířeno původně, než se z ní najednou vynořil ten objetí kazící blbec. Když se přiblížili, John zaslechl, jak nějaký chraplavý baryton hudruje: „No, kdyby ses toho zbavil včera, už jsi teď mohl být pryč!“

Když se dostali až k budově, Billy na ně vztyčil palec. „To je Mikhail,“ prohlásil a vyrazil za roh, než ho John stačil zadržet. Sherlock, který se zastavil, jen aby dal průchod vyčítavému pohledu, zmizel za ním. Očividně byl každý jednotlivý Billyho čin označován za Johnovu odpovědnost.

S rezignovaným povzdechem následoval ty první dva a našel je, jak nakukují dovnitř skrz nejbližší okno. O kus dál se z dalšího vynořila ruka a odklepala si popel z cigarety.

„Už jsem ti to říkal.“ Hlas, který odpovídal, byl klidný a vyrovnaný. „Někdo nahlásil bombový útok, stavěli náhodná auta.“

„Takže ses prostě zapsal do motelu a v noci jsi spal,“ ozval se znovu Mikhail. „Ty jsi ale chladnokrevnej hajzl, Jasone, to se ti musí nechat.“ V jeho tónu se objevil neochotný respekt.

John už se sunul dopředu, ale když k němu Sherlock zamířil nazpátek a Billyho škubnutím za bundu táhl s sebou, zase vzal zpátečku. Druhou rukou už Sherlock zároveň sahal po mobilu.

Když zahnuli za roh, Billy se mu vytrhl. „Komu to voláte?“ dotazoval se.

„Očividně nikomu.“ Ze Sherlockových prstů zbyla jen rozmazaná šmouha, jak se míhaly po tlačítkách telefonu, byl úplně soustředěný na to, co dělal. Když se Billymu podařilo telefon mu vyškubnout, jeho tvář byla jako studie pobouřené rozmrzelosti.

„No tak píšete,“ opravil se Billy, otočil se zády a zašilhal na displej. „Kdo je Lestrade?“

Sherlock vypadal, jako by ho držela zpátky jen představa nedůstojné potyčky. Napřáhl ruku Johnovým směrem. „Mobil!“

„Počkat!“ Billy se zase otočil k nim, taky zvedl ruku k Johnovi, ale dlaní vpřed v jasném gestu ‚stop‘. „A co Myra? Když už jsme našli strejdu Jasona…“

„Jak velký jsi idiot?“ otázal se Sherlock. „A ne, neptám se na numerickou hodnotu.“

John dělal uklidňující gesta, ale žádný z nich tomu nevěnoval ani zatracený kousek pozornosti.

„Nemůžete zavolat policii!“ trval na svém Billy. „Ne, dokud nenajdeme Myru. Já vás nenechám!“ Zahodil Sherlockův mobil daleko do tmy, kde zazvonil o něco kovového, než dopadl na zem s třeskem ohlašujícím ‚na takové zacházení nejsem stavěný‘. Za tohle se Johnovi dostalo dalšího vyčítavého pohledu.

„Případ je vyřešen,“ řekl Sherlock chladně. „Tam vevnitř jsou čtyři muži…“

„Vlastně tři,“ ozval se zpoza nich Mikhailův hlas.

Slova doprovázelo hrozně povědomé ‚klik‘ a John automaticky trhl rukou směrem ke zbrani, zastrčené vzadu za džíny. Sherlock měl hlavu napůl otočenou a pomalu zvedal ruce, dokud ho žďuchnutí nepostrčilo klopýtavě vpřed. John měl možná tak půl vteřiny, kdy by byl mohl něco udělat, a skoro určitě by toho muže za tu chvilku dokázal dostat… ale čímkoliv menším než smrtelným zásahem by riskoval odvetu a už teď viděl hlaveň mířící Sherlockovi přímo do zátylku. Neměl na vybranou. Zvedl obě ruce, aby Sherlocka, který do něj narazil, zachytil, a využil příležitosti, aby společně s ním o pár kroků couvl dál od muže, jehož nejvýznamnějším rysem byla zbraň v jeho ruce.

 

Mikhail rychle přejel pohledem po všech třech, ale pistole zůstala neochvějně namířená na Sherlocka. „O co tu jde, Billy?“

„Řek jsem si jim o pomoc,“ vysvětloval Billy a mávl rukou tam, kde se Sherlock pokoušel vymanit z Johnových paží a John se je marně snažil oba natočit bokem tak, aby blokoval Mikhailovi výhled – a jako obvykle proklínal fakt, že nedokáže zaštítit Sherlockovu hlavu, aniž by k tomu potřeboval stoličku. „Nemoh jsem najít strejdu Jasona a myslím, že s ním byla i moje kamarádka Myra. Nevěděl jsem, co jinýho dělat!“

Mikhailovi se podařilo zvednout oči v sloup, aniž by je odtrhl od svého cíle.

„Želízka,“ oslovil Sherlocka, který teď stál vedle Johna.

Sherlock neřekl nic, ale John dokázal uhodnout, že se tváří pohrdavě, i podle toho, jak jejich útočníkovi ztuhla čelist.  Mikhail na chvíli přimhouřil oči a pak se ušklíbl. John sledoval, jak se hlaveň pistole zhoupla a tentokrát namířila na něj.

„Želízka,“ opakoval Mikhail. „Nebo cokoliv podobnýho, co s sebou zatracenej Sherlock Holmes vláčí.“

O chvíli později byli zahnáni za Billym do stavební buňky, John s rukama zvednutýma nad hlavou a Sherlock s rukama spoutanýma za zády vlastními pouty. No, technicky vzato John pochyboval, že by byla jeho vlastní, ale vytáhl je odkudsi ze svého kabátu a vypadala spíš jako opravdová policejní, než falešná, která by se mohla užitečně rozskočit v nějaký příhodný okamžik… jako právě teď.

„Billy, chlapče můj,“ zvolal hlas, který slyšeli už předtím, a John teď viděl, že patří podsaditému muži, jehož obličej vypadal podivně plochý – jako by vrazil do skleněných dveří a už tak zůstal. Opíral se zády o stůl na vzdáleném konci dlouhé místnosti, z obou stran doprovázený jakýmisi poskoky. Rychlý pohled Johnovi ozřejmil, že jsou oba ozbrojení. „Co tady pro všechno na světě děláš?“ zeptal se.

Billy se rozběhl ke svému ‚strýci‘, ale když Hargreaves zvedl ruku, zastavil se v půli cesty.

„A v jaké věhlasné společnosti,“ pokračoval. „Ačkoliv by člověk vážně očekával, že konzultující detektiv pochopí, že zvuk se otevřeným oknem nese oběma směry.“

Kdyby se Sherlock jen ještě o malinko víc naježil, John by ho mohl klidně používat jako kartáč na šaty.

„Hledá někoho jménem ‚Myra‘,“ ozval se zpoza nich Mikhail.

„Myra?“ zopakoval Hargreaves přemýšlivě. „Myslím, že neznám žádnou ‚Myru‘.“ Rozhlédl se po ostatních. „Někdo z vás?“

Gorily zavrtěly hlavou. Billy se pustil do spletitého vysvětlování ohledně korálků, během kterého si Hargreaves udržoval svůj velkodušný úsměv.

„Je mi líto, můj chlapče, ale vážně ti nemůžu pomoct – včera jsem v kanceláři vůbec nebyl. Ve skutečnosti jsme měli pěkně napilno tady.“ Přejel pohledem po Sherlockovi a Johnovi. „Jak jste to ‚tady‘ našli, mimochodem?“

„Nebylo to zrovna složité,“ promluvil Sherlock pohrdavě. „Jeden z vašich gaunerů má trochu… typické znaky.“

„Hmm,“ došlo to Hargreavesovi. „S tou jizvou bychom vážně měli něco provést, Mikhaeli – možná ji zvětšit?“ Jeho ledový tón k tomu přátelskému úsměvu podivně neseděl. „Nevadí.“ Odvrátil hlavu a zamyšleně se zadíval na stůl, o který se opíral. „Zbav se jich.“

John ztuhl, ale vypadalo to, že Mikhail dostal příkaz se s nimi vypořádat někde jinde, a to byla lepší vyhlídka, než jaké čelili v tuhle chvíli. Zůstal, jak byl, vděčný, že nikoho zřejmě vzhledem k tomu, že je doktor, nenapadlo ho prošacovat.

„Cože? Ne!“ Billy otáčel hlavou mezi nimi a svým strýcem. „Co tím myslíš?“ Zacouval směrem k Sherlockovi a Johnovi. „Nemůžeš jim ublížit, jsou to moji přátelé!“

„Ty máš tolik přátel, Billy,“ objevil se znovu Hargreavesův falešný úsměv. „Kolportéry, kteří se nadšeně vzdají svého denního výdělku, když jsi to ty, kdo je požádá… Lidi, kteří tě nechají půjčovat si jejich psy… jsi k nezaplacení, vážně.“

Založil si ruce křížem. „Ale zdá se, že každý drahokam má skrytý kaz.“ Trhl bradou Mikhailovým směrem a John cítil, jak o něj Sherlock zezadu zavadil, když klopýtal směrem ke dveřím. John ho následoval, dával pozor na Mikhaila, který uzavíral řadu, a letmo ho napadlo, že zablokuje vchod na dost dlouho, aby mohl Sherlock utéct.

„Nedělej to,“ sykl na něj Sherlock, právě když John tu myšlenku zavrhl. John se pro sebe usmál. Tak tedy spolu. To pro něj bylo v pohodě. Jenže když ucítil zatahání zezadu za opasek, úsměv mu zmizel. Prudce se otočil, ale bylo moc pozdě…

„Nechte toho… Přestaňte!“ rozkázal Billy, v třesoucí se ruce držel Johnovu zbraň a divoce s ní mířil hned na Hargreavese na jedné straně, hned zase na Mikhaila na druhé.  No, ‚mířil‘ nebyl ten pravý výraz; zbloudilá střela mohla zasáhnout prostě kohokoliv v místnosti. Hargreaves se pomalu narovnal ze svého usazení na stole a zvedl ruku v uklidňujícím gestu.

„Ale můj chlapče, tys mě musel špatně pochopit.“ Pokynul Mikhailovi, který neochotně svou pistoli sklonil. „Přirozeně že nechceme nikomu ublížit, copak jsme to celou dobu neříkali?“ Jeho tón přetékal vibracemi ‚rozumného dospělého‘. John mu za to chtěl jednu vrazit.

„Nemůžeme tvoje přátele nechat spustit poplach, než budeme mít šanci si to nějak naplánovat, nebo ano? Nakonec my možná víme, že naše motivy byly úplně altruistické, ale těžko můžeme čekat, že na to policie bude nahlížet stejně.“

John natáhl ruku a popošel vpřed. „Dej mi tu zbraň, Billy,“ řekl tiše. „Než někomu ustřelíš hlavu.“

„Ne.“ Billy zavrtěl hlavou a rukou mával ještě divočeji než dosud. „Ty…“ ukázal pistolí na Mikhaila, „… jdi tamhle,“ a zase zhoupl ruku k Hargreavesovi, jehož doprovod vypadal znatelně nervózní. „A tu zbraň vyhoď z okna,“ dodal.

„Billy, co to děláš?“ zkusil to znovu John. Mikhail zatím po souhlasném přikývnutí od Hargreavese udělal, co mu bylo nařízeno. Johna napadlo, jestli by měl poukázat na to, že ti dva vedle něj jsou taky ozbrojení, ale Sherlockovi to nejspíš neušlo a ten neřekl nic, a tak zůstal taky zticha.

Tenhle chtěl předtím zavolat policajty,“ ukázal Billy na Sherlocka, ačkoliv naštěstí bradou, a ne zbraní. „Nestará se, aby našel Myru, záleží mu jen na tom případu. No… a na vás,“ dodal. „Evidentně mu záleží na vás. Ale já musím Myru najít.“

„Hledat Myru je irelevantní,“ prohlásil Sherlock. John měl chuť mu jednu vrazit. „Je zcela jasné, že…“

„Je jasné, že naše charitativní práce musí skončit,“ přerušil ho Hargreaves. „Což je škoda, ale aspoň jsme vykonali něco dobrého.“

Udělal krok vpřed, tvář mu překypovala úsměvem. „Co kdybys šel se mnou, Billy?“ lákal ho. „Na pár dní schováme hlavy, já se zatím poptám na tu tvou mladou dámu, a jakmile ji najdeme, začneme s čistým štítem. Jsem si jistý, že nemůže být daleko.“ Ukázal na svoje gorily. „Oni můžou dohlédnout na tvoje přátele, dokud nebudeme bezpečně pryč.“

„Ale pro Boha živého!“ neudržel se Sherlock a dokráčel k Johnovi. „Přece mu tyhle žvásty nespolkneš?“

„Žvásty?“ opakoval Billy, oči upřené na Hargreavese.

„Kolik procent z těch loupeží si myslíš, že opravdu šlo do útulků?“ zeptal se Sherlock a získal tím Billyho pozornost pro sebe. „Ani o pětník víc, než bylo třeba k zakrytí praní špinavých peněz, to ti garantuju.“

„Cože?“ zavrtěl Billy hlavou. „Ne, to není pravda. Že ne, strejdo?“ Otočil se zpátky k Hargreavesovi.

„Samozřejmě, že ne!“ ubezpečoval ho Hargreaves horlivě. „Přirozeně tu byla nějaká vydání – teď chápu, jak může být rychlý pohled do knih pro netrénované oko matoucí.“ Namířil Sherlockovým směrem zjevně benevolentním úsměvem. „Ale každý expert by vám mohl říct…“

„Že je to velký tlustý podfuk,“ dokončil Sherlock. „Využil tě. Kde jinde by našel tak příhodnou kombinaci popularity a hlouposti?“

„Nemohl jsi přijít prostě s naivitou?“ zamumlal John, který potlačoval chuť nakopnout ho do kotníku. „Copak se u génia nenajde ani trocha společenského taktu?“

„Ne.“ Billyho vrtění hlavou bylo čím dál zoufalejší. „Ne, vy se pletete.“ Zbraň se teď zhoupla od Hargreavese směrem, který byl pro Johna absolutně nepřijatelný. Vykročil před Sherlocka a pokusil se natáhnout, jak jen to šlo, aby byl co největší.

„Je to na pomoc lidem!“ Billy měl oči jako talíře, když se nakonec setkal s Johnovým pohledem. „Na pomoc lidem!“ Nepochopitelně trval na svém, což byl postoj, se kterým se John setkal už i dříve. Pokud někoho přesvědčili, aby udělal něco, o čem věděl, že je špatné, ve prospěch ‚věci‘, pak se držel víry, že v tom případě… prostě musel… protože alternativa byla úplně nemyslitelná. Stal se spoluviníkem kvůli sebeklamu, potlačoval pochyby, ještě než se vůbec vynořily.

„Ale co tě přimělo se k nim nakonec přidat?“ Sherlock byl neoblomný. „Co byla ta poslední kapka?“

John se ohlédl přes rameno, zvědavý, kam tím míří.

„Dostat výprask od dvou na první pohled yuppies, kteří říkali všechny ty správné věci?“ pokračoval Sherlock a jeho otázky pořád vypadaly víc a víc jako prohlášení. „Nikdy tě nenapadlo, že je to tak trochu… moc velká náhoda?“

„Jdeme, Billy. Odcházíme.“ Hargreaves se rychle pohnul kupředu a John zvažoval, že po té zbrani prostě skočí.

„Och!“ Sherlockova varovná obchodní značka pro dedukci přitáhla pozornost všech, právě když se zdálo, že zažité vzorce chování Billyho přimějí svého strýce poslechnout. Znovu zvedl zbraň, kterou předtím začal spouštět, a Hargreaves se zase zastavil.

„Och, tohle je až moc dobré.“ Sherlockův hlas měl rozjařeně škodolibý tón; protáhl se zpoza Johna a vykročil přímo kolem Billyho. Pohyboval se s mnohem větší grácií, než by měl být muž s rukama spoutanýma za zády ve skutečnosti schopen vyvinout. „Až moc dobré,“ řekl znovu a sklonil se, aby ta slova ironicky vmetl Hargreavesovi přímo do tváře.

„Vzpomeň si na ty muže, co tě napadli,“ vybídl Billyho. Otočil se zády k bezpochyby násilnickému muži, kterého právě důkladně naštval, s bezstarostností, která Johnovi připadala jak důvěrně známá, tak nanejvýš nesnesitelná. „Představ si jejich obličeje.“

„Cože?“ Billy zněl zmateně, ale naslouchal.

„Jejich obličeje,“ opakoval Sherlock, přiblížil se k němu a pak se znovu otočil a kývl k těm dvěma mužům, kteří stáli Hargreavesovi po boku od úplného začátku a na které se John, poté co je odhadl jako ‚ozbrojené, ale ne zvláště nebezpečné‘, sotva podíval.

Billy pohledem sledoval, kam mu Sherlock kývnutím ukázal, a spadla mu brada. „Ne,“ řekl. Nebylo to poprvé, co to slovo použil, ale tentokrát postrádalo jistotu předchozích popření a bylo jasné, že jeho přesvědčení kolísá. Přejížděl pohledem z jednoho muže na druhého a čím dál víc se mračil. „Ne, to nemůže být… strejda Jason… ne…“ Couval teď směrem k Johnovi a vzdaloval se od zbytku té bandy.

„Dej mi tu zbraň a já ti dám Myru.“

Hargreavesova slova zůstala těžce viset ve vzduchu, jejich důsledky se vznášely kolem a všichni jako by zamrzli na místě.

„To ty máš Myru?“ Billyho hlas zněl napjatě a přiškrceně, jako by toho všeho na něj už bylo až příliš.

„Dej mi tu zbraň,“ natáhl Hargreaves ruku.

„Kde je?“

„Tu zbraň.“

„Ne!“ Billy, místo aby mu ji dal, jí mávl proti němu, a John si všiml, že gorily kradmo sáhly pod saka. Zlehka přenesl váhu na špičky a modlil se, aby Sherlock neudělal něco příliš šíleného.

„Tys mi celou dobu lhal!“ vykřikl Billy. „Nemůžu uvěřit… Jak jsi moh udělat něco takovýho?“ Oči měl jako talíře a celý se třásl. Zvedl druhou ruku, aby zvládl udržet pistoli v klidu.

„Kde je?“ dožadoval se znovu.

„Blízko.“ Hargreawesův hlas zněl chladně, nezbylo v něm ani trochu z osobnosti ‚milého strýčka‘. „Dej mi tu zbraň a budeš u ní do pěti minut.“

Billy sebou trhl dopředu, jako by příslib setkání byl magnet dost silný, aby ho přitáhl.

„Nedělej to,“ varoval ho Sherlock.

„Lže?“ zeptal se ho Billy se zoufalstvím v hlase. „Vím, že to poznáte. Lže mi o Myře?“

Sherlock protáhl obličej. „Ne,“ přiznal. „Ale…“

Ať už chtěl říct cokoliv, přerušilo ho, když se rozlétly dveře. „Ééé, šéfe…“ Objevil se ten rozložitý chlap, který se předtím potuloval venku, a oslovil pravděpodobně Mikhaila, ačkoliv bylo těžké to poznat jistě, protože měl hlavu sklopenou a rozpačitě si zíral na vlastní nohy. „Ééé… v kerým autě ste řikal, že je to tělo?“

Asi čtyři vteřiny bylo ticho… a pak propuklo učiněné peklo.

John skočil po Billym, z něhož vyšlo zavytí, které začalo jako agónie a skončilo zuřivým vztekem.

Sherlock srazil Hargreavese na podlahu, právě když jediná kulka, kterou Billy stačil vystřelit, prolétla prostorem, kde ještě před chvílí stál.

Poskoci vytáhli svoje zbraně a pak vypadali, že nevědí, co s nimi.

Mikhail otevřel ústa… ale nedostal ze sebe ani slovo, protože ho přerušil megafon zvenku a světla, která náhle zaplavila okna.

„Tady je policie. Jste obklíčeni. Vyjděte z budovy s rukama nad hlavou.“

***

O deset minut později seděl John v zadních dveřích sanitky s dekou kolem ramen a knedlíkem v krku. Bylo třeba tří policistů, aby zklidnili Billyho, poté co ho John pustil – ten kluk byl úplně bez sebe. John se nejdřív pokoušel zůstat s ním, ale zdálo se, že je slepý a hluchý ke všemu kromě vlastního žalu – což byl scénář, který byl Johnovi až příliš známý. Když ho od něj odtáhli, John ho musel nechat jít.

Protřel si rukou obličej a přál si, aby mohl setřít i některé svoje myšlenky, když slyšel Billyho křik a pláč z druhé sanitky, kde se mu pokoušeli dát sedativa. Myra. Drobná, urputná Myra, plná života, která si chtěla došlápnout na ‚strejdu‘, a místo toho padla na muže pod maskou. Její ztráta byla hrozně smutná, ale byla to Johnova empatie, co ho teď dusilo. Nemožnost naslouchat zvuku Billyho bolesti bez srovnávání se svou, to mu obracelo žaludek naruby.

„Tady je tvůj mobil,“ promluvil tiše Sherlock, který se objevil v jeho výhledu. John měl co dělat, aby si ho jednoduše nepřitáhl k sobě a neobjal ho.

„Johne?“

Aha, dobře. Telefon. Pořád ještě si dost nevěřil, že sáhne po telefonu a nepopadne místo něj toho muže.

„Nech si ho,“ navrhl. „Alespoň prozatím.“ Sherlock mu ho musel sebrat, když s ním předtím Mikhail smýkl dopředu… a pak se mu podařilo napsat zprávu Lestradovi, zatímco měl ruce v poutech a za zády.

„Měl bych… měli bychom… ji jít hledat?“ zeptal se Sherlock a John zavřel oči, tvář pořád bezpečně schovanou za svou rukou. Moc se necítil na to, pouštět se do honby za pokladem, kde na konci čeká mrtvá přítelkyně. Chtěl jít domů a chtěl vzít Sherlocka s sebou a chtěl ho povalit na gauč a chtěl si na něj vylézt a chtěl si ho prostě jen nechat… Ale Sherlock nebyl jeho, aby si ho nechával.

A nebylo tohle prostě skvělé? zoufal si John v duchu. Seděl tu, utápěl se v sebelítosti, protože ta nejdůležitější věc v jeho životě si ho necenila stejně vysoko jako on ji, zatímco chudák Myra ležela mrtvá a studená v jednom ze stovek či více kufrů aut někde na tomhle Bohem opuštěném místě a Billyho vzlykot se sotva začínal tišit.

„Měl bych…?“ začal Sherlock znovu.

„Pojďme.“ John se zvedl na nohy, shodil z ramen deku a přál si, aby stejně mohl setřást i svůj soucit. Možná měl Sherlock pravdu; možná bylo lepší žít bez emocí. Ach Bože, cítil se strašně, být rozhozený jednou věcí a bránit se slzám nad jinou. Zaskřípal zuby.

„Jsi…?“

„Veď mě.“ Mávl rukou, aby obsáhl tu rozlehlou plochu plnou aut před nimi. Nepodíval se na Sherlocka. Nedokázal se na něj podívat. Ale bude ho následovat.

Příštích… neměl představu, kolik to bylo minut… uběhlo v jakési mlze. Připojil se k nim Lestrade, přinesl klíč od auta, který získal od toho velkého chlapa, a potvrdil, že ani Hargreaves, ani ti ostatní neřeknou jediné slovo, dokud nedostanou právníka… a pak byli pryč; Sherlock mumlal dedukce o výrobci a stáří založené na čemsi, co mělo co dělat s designem klíče, a o pravděpodobných lokacích, kam musel Hargreaves toho dne zajet. John to všecko nechal proplouvat kolem sebe, držel se vlajícího kabátu před sebou a vyhýbal se častým pohledům, vrhaným jeho směrem. Lestrade se pokusil s ním párkrát promluvit, ale Sherlock ho umlčel.

Byli nedaleko vzdáleného konce prostranství, když se kabát zastavil. John se zastavil s ním.

„Tohle je ono.“ Sherlock už měl klíč v zámku a John ucítil, jak se svět kolem něj opět zprudka zaostřil, když se kufr rozletěl a spojené síly měsíčního světla a záře pouličních lamp odhalily… koberec.

Zamrkal a podíval se znovu. Možná spíš předložka než koberec, soudě podle střapců podél srolovaného konce – většinou tmavých, ale se stříkanci světle žluté, jak se ukázalo, když je jasněji ozářila Lestradova baterka. Sherlock sáhl dovnitř, sevřel vzdálenější konec předložky oběma rukama v rukavicích, zatáhl za něj a nechal ho spadnout přes okraj kufru auta, takže visel dolů k zemi, a teď všichni uviděli, že ta žlutá nebyla ve skutečnosti vůbec ‚žlutá‘… ale blond.

Vypadala tak malá. To byla vždycky, samozřejmě, ale teď ještě víc. Jako dítě, které se schoulilo na vážně skvělém místě pro ‚schovávanou‘ a usnulo, zatímco ho hledali. Lestrade pohnul kuželem světla baterky nahoru přes její zátylek… a iluze se roztříštila.

John se odvrátil a zavřel oči před pohledem na blond vlasy potřísněné tmavou krví. Chtěl… Chtěl… Chtěl útěchu od muže, který ji oplátkou nikdy nepřijme.

Po rameni ho pohladila dlaň a on ji setřásl, odklopýtal pryč do relativní tmy. Bože, musel se udržet pohromadě, alespoň dokud nebude sám. Což nejspíš bude vždycky, protože pro něj teď existoval jen Sherlock. Všechny hranice byly prolomeny. Všechny mosty lehly popelem. Kdokoliv jiný po tomhle bude jen ozvěna.

„Co můžu udělat?“ Sherlockův hlas se za ním nesl do tmy.

John zavrtěl hlavou.

„Johne, prosím…“

„Nech to být, Sherlocku. Prostě mi dej nějaký prostor.“

Lestrade už mluvil do vysílačky a John měl jen pár minut na to, aby se sebral. Právě teď mu připadalo, že mu to zabere hodiny… pokud to vůbec kdy dokáže. V hlavě měl všechno tak zmatené: žal nad Myrou, soucit s Billym, strach, co ztráta milované osoby někoho jiného nevyhnutelně způsobí jemu… všechno smíchané a propletené s překotnými událostmi posledních několika dní.

„Nemůžu.“ Sherlockova ruka byla zpátky na jeho rameni, ale tentokrát ho tahala, aby se otočil. „Já nemůžu, Johne. Nežádej mě o to.“

John se na něj podíval… a tolik ho to svádělo. Jediné slovo a byl by zpátky v Sherlockově náručí… i v jeho posteli, ještě než by skončila noc, bylo by to tak snadné. Další vztah založený na špatných důvodech, ale Bože, tolik to chtěl… Odtáhl se. „Chceš být můj přítel? Tak se drž zpátky, když to potřebuju, OK?“

„Nemůžeš mě odstrčit.“

„Ano, můžu,“ odporoval John. „Ano, můžu, Sherlocku. Nemáš žádné právo na mě tlačit – vzdal jsi to, vzpomínáš? Tys to nechtěl.“ Zcela jasně se nabízelo ‚mě‘ tam, kde se objevilo ‚to‘, ale řekl to správné slovo.

Sherlockova tvář byla učiněná frustrace. „Potřebuješ mě.“

„Co potřebuju, je, abys mi dal chvilku, ano? Prostě…“ zoufale se rozhlédl. „Prostě… jdi támhle.“ Ukázal směrem, kde Lestrade zřejmě končil svou konverzaci s vysílačkou.

„Já nechci.“

„Jo tak ty nechceš.“ Hněv byl vítanou stopkou pro Johnovy slabší emoce. „A vždycky to musí být o tobě. Samozřejmě že ano.“

„Měl jsem na mysli nemůžu.“ Sherlock vypadal čím dál znepokojenější. „Tvoje… tvoje bolest. Úplně na mě křičí.“

„Bože, ty jsi ale idiot!“ John měl chuť ho udeřit. Jak mohl mít takový génius tak málo porozumění svým vlastním citům? „Proč někdy nemůžeš použít tu svoji zatracenou vnímavost na sebe?!“

„Co tím…?“

„Johne?“ Lestradovo váhavé zvolání je oba přimělo otočit hlavu. John se několikrát zhluboka nadechl. Očividně mu nebude dopřán žádný soukromý čas, ‚aby se sebral‘, tak si bude muset poradit, jak nejlíp to půjde.

„Doktore!“

Byl to spíš ten tón než to slovo, ale John utíkal… rychle doběhl k Lestradovi, který tam stál a zíral do otevřeného kufru auta.

„Co se děje? Uf!“ Klopýtl o krok blíž než zamýšlel, jak mu Sherlock v běhu narazil do zad.

„Promiň.“ Sherlock chytil rovnováhu s rukou na Johnově boku, odkud ji nějak pozapomněl sundat. John ho k tomu nevybídl.

„Prohlídni ji, můžeš?“ požádal Lestrade naléhavě.

„Prohlédnout?“ John se obrnil a znovu se podíval na Myřino tělo. Žádná změna. Samozřejmě, žádná změna.

„Já… prostě ji prohlídni. Nedokážu sám nahmatat puls, ale přísahal bych…“ Vypadal krajně otřesený.

„Dobře.“ Jak jen dokázal, zatlačil John myšlenky na ‚Myru‘ do pozadí a vytáhl ‚lékařskou profesionalitu‘. Přistoupil blíž a nic nenamítal, když se Sherlock pohnul s ním.

Pokožka studená, ale to byla i jeho – prsty měl necitlivé a k nepotřebě. Zvedl Sherlockovu ruku ze svého boku a stáhl z ní rukavici. Sherlock okamžitě porozuměl a sáhl dolů Myře na zápěstí. Po pár vteřinách zavrtěl hlavou.

„Počkej,“ řekl mu John. Srdeční tep podchlazeného člověka může být velmi pomalý. „Dej tomu celou minutu.“

Všichni čekali. A všichni nadskočili, když sebou o patnáct vteřin později Sherlock trhl.

„Můj Bože!“ zvolal Lestrade přiškrceně. Vzpamatoval se a sáhl po vysílačce. „Pošlete sem k nám sanitku. Okamžitě, slyšíte mě? Ihned!“

***

Než se John a Sherlock dostali zpátky do Baker Street, už skoro svítalo.

Myra byla v nemocnici, pořád v bezvědomí, ale aspoň naživu. Billy byl těmi zprávami tak přemožený, že Johna stálo několik pokusů mu vnuknout myšlenku, že je tu možnost, že v nějakém nespecifikovaném okamžiku během toho večera mohl utrpět zranění krku. Jakmile mu to poselství došlo a mladík si sevřel krk přiměřeně přesvědčivým způsobem, John neztrácel čas, připlácl na něj krční límec a nařídil, aby ho odvezli do nemocnice, místo aby ho rovnou vzali do vazby. Lestrade zvedl oči v sloup, ale kývl hlavou a Billyho sanitka odsvištěla jen pár minut po té s jeho milovanou.

Sherlock si mezitím vzal za své, aby ty dobré zprávy tlumočil Hargreavesovi. Jeho reakce se zdála být vším, v co doufal, soudě podle samolibého výrazu v jeho tváři, když se vrátil k Johnovi, kde odhodlaně setrval až dosud.

John se s obrovským úlevným povzdechem svalil do svého křesla; neměl dost energie ani na to, aby uvařil čaj. Mimoděk ho napadlo, jestli existuje emoce, kterou za posledních čtyřiadvacet hodin nezažil, ale nedokázal na žádnou přijít.

„Tady máš.“

Jeho nos rozpoznal whisky, ještě než přivřené oči uviděly sklenici, přidržovanou před obličejem. „Díky.“

Alkohol mu hladivě sklouzl krkem dolů a přistál v jeho až příliš prázdném žaludku. Napadlo ho, že si měl jít udělat něco k jídlu. Zaklonil hlavu a zavřel oči. No… na to nedojde.

„Měl bys jít do postele.“

„Jo,“ souhlasil John. „Přesně k tomu se chystám.“ Zabořil se hlouběji do křesla a Sherlock si sedl do toho naproti. „Jenom chviličku…“

Chvíli bylo ticho a John už z osmdesáti procent spal, když ho Sherlockův hlas vytrhl zpátky k vědomí.

„Jak jsi to předtím myslel?“

Byl to nepříjemný pocit, být takhle najednou probuzený. „Ech?“ byla nejlepší odpověď, na jakou se vzmohl.

„Řekl jsi, že bych měl zkusit použít svou vnímavost na sebe.“

„Aha, no jo.“ John široce zívl. „Zeptej se mě zítra…“

Jakési nejasné uvědomění zvedlo ruku s rudým praporkem.

„… nebo ne…“

Praporek začal mávat.

„… prostě na to zapomeň, jo?“

Ruka praporek upustila a udělala vyčerpané gesto.

„Ptám se tě teď,“ řekl Sherlock.

„Kdepak. Není to k ničemu dobrý.“ John znovu riskoval vykloubení čelisti dalším pořádným zívnutím. „Nikdo netouží slyšet pravdu o sobě samém…,“ protáhl si krk a zase se uvelebil, „… nejmíň ze všech ty.“

Hlavou mu proplouvala slova ‚okázale ignorantský‘, pravděpodobně vyslovená semaforem za tou rukou s praporkem.

„Myslel jsem, že to tys vždycky zdůrazňoval, jak je důležité být upřímný?“

V tom byla nastražená past; John to dokázal vycítit i bez těch zoufalých signálů, které mu běžely hlavou. „Neměl by ses mě ptát na takové věci, když jsem takhle mimo.“

Nakratičko bylo ticho. „Neměl bych, protože ‚toho budu litovat‘, nebo bych neměl, protože ‚se na mě budeš zlobit, jestli to udělám‘?“

John se ho pokusil sledovat, ale bylo to nad jeho síly.

„Řekni mi nějakou pravdu, Johne.“ Sherlockův hlas teď zazněl blíž a John pootevřel jedno oko, aby ho uviděl, jak se v křesle naklání dopředu, lokty na kolenou. Najednou si sedl zpátky. „Jestli můžeš, samozřejmě.“ Tón měl nenucený, ale Johna to neoklamalo. Ani na vteřinu. Nějakou pravdu…

„Mycroft ti nikdy nedá, co od něj chceš.“ To by mohlo fungovat. Tohle slovo na ‚M‘ bylo obvykle konverzační zabiják. Pak by John mohl v klidu usnout.

„A co od něj chci?“

Sakra.

„Respekt?“ navrhl John a vzmohl se na polovičaté pokrčení rameny. Možná čtvrtinové. „Aby tě viděl sobě rovného?“ Znovu zívl. „Nevím. Tahle pitomá záležitost s rivalitou… kdo z vás dvou dokáže být víc bez emocí… víc ‚jako Spock‘. Je to směšný. I když myslím, že tak nějak… dost normální.“

„Normální?“

„Je to tvůj velkej brácha,“ vysvětlil John, který se při Sherlockově tónu trochu probral. Přimělo ho to vzpomenout si na skeč z Monty Pythona, která se mu v hlavě hbitě adaptovala: ‚Říkáte ‚normální‘, ale zní to jako ‚ta nejšerednější urážka, jakou lidstvo zná‘.‘

„Je přirozené, žes vyrůstal s přesvědčením, že bys měl být jako on,“ vysvětlil.

„Já nechci být…!“ Ostrá slova Johna vyrušila z polospánku, až zamrkal jako sova. Sherlock se na něj mračil.

„Jsi v pořádku?“ Johna napadlo, jestli by neměl něco udělat. Sherlockova tvář se vyhladila do nicneříkající prázdnoty. John usoudil, že zůstat na místě bude v pohodě. Byl už zase zpátky na whiskou podporované cestě do země snů, když Sherlock znovu promluvil.

„Takže ty si nemyslíš, že Mycroft a já jsme stejní?“

„Proboha, ne!“ John si odfrkl tak, až se do ušáku skoro vysmrkal. „Nedovedu si představit Mycrofta, jak tu skáče kolem a ječí ‚No to jsou Vánoce!‘, když dostane zprávu, že je na cestě zajímavý případ.“ Johnova fantazie ho okamžitě usvědčila z omylu a byla to opravdu pěkně znepokojivá představa.

„Ty v sobě máš tolik radosti. On je jako… jako nesouhlasná upjatá matrona!“ Zahihňal se, když si vzpomněl na tu hru, na kterou s sebou vzali paní Hudsonovou. Vážně, Mycroft by byl úžasná lady Bracknellová, ačkoliv si John nebyl jistý, jak je to u něj ohledně otázky cestovních tašek. Ne, že by to chtěl vědět. K tomu měl daleko.

„Hmm.“

Tiché žuchnutí Johna upozornilo, že upustil svou sklenku na koberec. Rozhodl se, že si s tím nebude dělat hlavu. Whisky byla stejně už dlouho pryč.

„Měl bys jít do postele.“

Někde blízko kolem se potuloval vtípek o tom, jak se Sherlock opakuje, ale vynořil se jen jako zabručení.

„No tak. Vstávej. Zítra budeš umírat bolestí, jestli usneš v tom křesle.“

„Dneska,“ zjistil John přes Sherlockovo rameno, které se z nějakého důvodu zdálo být před jeho obličejem. „Už jsem zdolal alespoň sedmnáct set schodů, abych se dostal sem, nehodlám lézt do dalších. Ouha!“ zaprotestoval, když zjistil, že je náhle a znepokojivě zpříma.

„Chceš, abych tě nesl?“

To ho probralo. „Ne, to teda nechci, abys mě kruci nesl!“

„No tak se přestaň chovat jako idiot.“

S mírným brbláním sebou John nechal kormidlovat… do jisté míry. „Tohle je tvůj pokoj.“

„Ty jsi dneska v úžasné formě. Vážně, Johne, sotva s tebou dokážu držet krok.“

„Nemyslím…“

„Očividně.“

John se tvrdohlavě odmítl hnout ze dveří. Už tak byl dost zmatený, i bez zabíhání do uspořádání, jak to bude se spaním.

Sherlock prošel kolem něj a odtáhl jednu stranu přikrývky. „Podívej: žádné schody!“ prohlásil a mávl k posteli, jako by předváděl cenu v jedné z těch laciných televizních soutěží, které si John potají dost užíval.

Možná ne tak potají. Povzdechl si. Sherlock ho gestem lákal dál, a tak to vzdal. „Ale nečekej, že se mnou bude nějaká sranda,“ varoval ho a skopl boty.

Sherlock ohrnul nos a pár minut se motal po pokoji. John zatím zápolil se svlékáním trička a spodního prádla a pak padl do postele. Přikrývka se přes něj přetáhla ještě dřív, než po ní stačil sáhnout.

„Jsi vyčerpaný.“

John se pokusil o výraz vyjadřující ‚no nekecej‘, ale věděl, že to nebyl jeho nejlepší výkon. „Co bude s Myrou a Billym?“ Vlastně se ani neplánoval na nic ptát; prostě jen nebyl připravený, aby Sherlock odešel.

„Co chceš, abych ti řekl?“

John se stočil na bok a ne, že by zrovna poplácal na postel před sebou, jen ji uhladil, jako by říkal ‚Jé, podívej, jaké je tu místo k sezení!‘ „Něco hezkého.“

Sherlock povytáhl jedno obočí. „Nejsem si jistý, že pohádky na dobrou noc jsou nějak zvlášť můj obor.“ Ale posadil se na místo, které mu John udělal.

„Tak tedy nejlepší scénář?“

Sherlock pokrčil rameny. „Myra se zcela zotaví. Billy dostane podmínku výměnou za svědectví proti Hargreavesovi a ostatním.“ Zaváhal, a pak vyprodukoval lehce sardonický úsměv. „A oba budou žít šťastně až navěky.“

„Neříkáš to moc přesvědčivě,“ namítl John. „Ty si nemyslíš, že si to zaslouží?“

„A ty ano?“

„Samozřejmě,“ zívl John a cítil, že usíná a pomalu přestává ten rozhovor vnímat. Zavřel oči. „Každý má právo být šťastný.“ Pomyslel na Hargreavese & spol… a všechny ty další zločince, které kdy dostali do vězení. „No, skoro každý.“ Měli sklon vídat spíš temnou stranu, ale lidé byli v podstatě dobří. Tomu opravdu věřil.

„Třeba i já?“ Ta slova zazněla tak potichu, že se po nich John musel skoro natáhnout, aby je zachytil.

„Zvláště ty, Sherlocku.“ Usmál se a odplouval do říše snů s dlouhými prsty ovinutými kolem vlastních. „Zvláště ty.“

 


 

DALŠÍ

Reklamy

4 komentáře Přidejte váš

  1. Gabriela Watson napsal:

    Překrásná kapitolka. Případ vyřešen. Myra v relativním pořádku. To je jen dobře!
    A už nás čeká jen jedna kapitola, že? Jak já se budu nerada loučit s touhle super povídkou! Doufám, že si pro nás připravíš další 🙂
    Děkuji za super soboty!
    Sal.

    1. hanetka napsal:

      Ještě dvě, a ta příští bude… no, řekněme, že si ji užijete. 😀

  2. Miona napsal:

    Další úžasná kapitola! 🙂
    Při té adrenalinové části jsem přemýšlela, jak se z toho dostanou a pořád mi v hlavě kolovala myšlenka, že Sherlock přece musel stihnout poslat tu pitomou SMSku 😀 Prostě musel!
    Velké díky hanetko a těším se na příští týden 🙂
    Miona

    1. hanetka napsal:

      Sherlock stihne všecko. A těšení je na místě. 😉

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s