Hanetka: Vzhledem k důkazům – 18. kapitola

Smiřovačky, smiřovačky… a sem tam nějaké to přiznání. Nebo vyznání? No, asi obojí. A ještě se neloučíme – příští týden vás ještě čeká finále.

Opětovné poděkování mým věrným betám (ony už vědí, kdo to je). 😀

A naší zlaté miamam kromě toho též za publikační koutek. ❤

 


18. kapitola: Karty na stole

 

„Možná máš pravdu.“

John se mírně zavrtěl; nebyl si úplně jistý, co to slyšel, ale byl si vědom, že se něco dostalo dolů pod posledních pár vrstev spánku a popíchlo jeho vědomí přímo k reakci ‚Ech?‘.

Otevřel oči a pomalu se zamrkáním zaostřil na Sherlockovu ložnici. Světlo, které se sem prodíralo kolem okrajů závěsů, vypadalo jako polední, takže musel prospat celé dopoledne.

„Co jsi to říkal?“ zamumlal a převalil se na záda.

Od vysoké postavy sedící opřené o čelo postele vedle něj se mu dostalo pouze bezbřehého nedostatku odpovědi.

„Sherlocku?“ pronesl John tázavě, přetočil se o trochu víc a opřel se o loket. Jak jeho mozek nabíral na otáčkách a přeřadil na dvojku, pobral víc detailů. Sherlock seděl na přikrývce a byl úplně oblečený, až na boty a ponožky – hmm, prsty… Johnovým myšlenkám hrozilo, že ustrnou.

„Jsem tady nahoře.“ Sherlockův hlas byl suchý jako poušť.

John zařadil trojku. „Tak co jsi to říkal?“ zeptal se znovu a posunul se dozadu, aby mu mohl snadněji pohlédnout nahoru do tváře, která teď nabrala mírný ruměnec. Potlačil úsměv. Tohle byl jeden z několika faktorů, pro které bylo Sherlocka tak rozkošně snadné svést – Johnovi stačilo jen pomyslet na to, co by s ním chtěl provádět, a Sherlock si nemohl pomoct a přečetl si to; a než se myšlenky vtělily v činy, už byl na půl cesty v cíli.

„A nemyslím tu věc s tím ‚jsem tady nahoře‘,“ upřesnil, když Sherlock podezřele šibalsky otevřel pusu. „Co jsi to říkal předtím?“

Zdálo se, že Sherlocka najednou začalo něco zajímat na stropě. „Tys měl ještě spát.“

John čekal. Byl si dost jistý, že už byl napůl vzhůru, když bylo to přiznání vysloveno, a absolutně nepřicházelo v úvahu, že by to Sherlockovi ušlo. Spíš to vypadalo, jako že nevěděl, jak načít diskuzi, a tak se ji snažil vyprovokovat.

„Já… Možná jsem připustil, že by tu mohla být možnost, že ses ohledně toho všeho nemusel tak úplně mýlit,“ prohlásil.

John povytáhl obočí. „To máme týden akcí ‚tři za cenu dvou‘?“

Strop byl ponechán svému osudu ve prospěch prádelníku.

John si povzdechl. Kdyby se mohl prostě natáhnout a popadnout Sherlocka kolem pasu, bylo by snadné z něj pravdu prostě vymazlit – protože Sherlock si mohl odfrkávat, jak chtěl, ale nemohl zakrýt, jak totálně hladoví po fyzickém projevu citů. Vždycky tu byla chvilka těsně předtím, než se do toho nechal vtáhnout, kdy se zdálo, že skoro zamrzl. Jako by jeho tělo nebylo zvyklé na dotek a nemělo ponětí, jak se s ním vypořádat.

Naneštěstí neměli ten druh vztahu, který by Johna opravňoval to udělat. A taky si vážně potřeboval odskočit.

„Za chvilku jsem zpátky.“

Než se vrátil, Sherlock byl pryč. John si rychle natáhl džíny a vydal se ho hledat. Jestli Sherlock kolísal, pak se chtěl John ujistit, že spadne na tu stranu plotu, která povede ke štěstí. A k orgasmům. Ke spoustě a spoustě orgasmů.

Hledání nebylo žádná zvláštní výzva – Sherlock seděl u kuchyňského stolu. No, přesnější by mohlo být ‚vypadal, že sedí na jehlách‘, ale byl tam. John se opřel o kuchyňský pult naproti němu a prohlížel si ho.  Tohle potřebovali pořádně probrat – nebylo by vůbec dobré zase do něčeho spadnout, protože další obrat jako ten poslední by ho mohl dorazit, musel se ze svých chyb poučit. Byl čas vyložit karty na stůl. Párkrát se zhluboka nadechl, pak si odtáhl židli před sebou a posadil se.

„Mluv se mnou,“ vyzval ho.

„Volal jsem do nemocnice,“ začal Sherlock. „Myra je při vědomí a vede si dobře.“ Pokrčil rameny. „Myslel jsem, že bys to chtěl vědět.“

„To od tebe bylo velmi ohleduplné,“ uznal John. Sherlock vypadal tím termínem mírně pohoršený. „Ale tohle jsem nemyslel.“

Sherlock se rozpačitě zavrtěl. „A musíme o tom mluvit? Jestli jsem zjistil, že některé z tvých názorů mají určité množství validity, nemůžeme prostě zkusit…“

„Ne,“ utnul ho John. „Už žádné ‚zkusit‘.“

Sherlock se na něj podezřívavě zadíval. „To je citát, ne?“ zeptal se. „Dokážu ti to poznat podle uší.“

John se odmítl za své uši cítit rozpačitě. Natož aby se pouštěl do Yodovy filosofie. „Nemůžeš mít žádné další ‚pokusy‘, Sherlocku… protože to nezkoušíš dost tvrdě. Nechals mě na holičkách.“

„Já…“

„Ublížil jsi mi.“

Sherlock odvrátil pohled. „Je mi to líto.“

„Já vím, že jo,“ souhlasil John. „Ale to neznamená, že tě to nechám udělat znovu.“ Zavrtěl hlavou. „Podívej, mohl bych celý den tlachat o tom, jak ‚být sám sebou‘ a jak ‚lidi nejsou ničí vlastnictví‘ a o všech těchhle věcech – s čímž v podstatě úplně souhlasím – ale když dojde přímo na věc, prostě tě chci popadnout za vlasy a odtáhnout do svý jeskyně.“

Sherlockovo obočí vyjelo nahoru v tandemu s rukou, která se ochranitelsky zvedla k jeho kudrnám.

John žalostně pokrčil rameny. „Promiň. Ale je mi k zblití ze všeho toho hraní her a pokusů odhadnout jeden druhého. Pravda je, že tě miluju. Úplně a natrvalo. Ale nehodlám ti hodit srdce k nohám, abys po něm skákal, nebo na co se zrovna budeš cítit.“

„Já bych nikdy…“

„Tys to udělal.“

Sherlock ztichl jako pěna.

„Takže, jestli do toho půjdem,“ pokračoval John po chvíli, „pak to uděláme pořádně, se vším všudy. Já jsem tvůj, ty jsi můj, jsme spolu a hotovo.“ Odhodlaně kývl. „Alespoň po zbytek mých dní – myslím, že až tu nebudu, můžeš si dělat, co budeš chtít.“

„Neakceptovatelné,“ prohlásil Sherlock okamžitě.

Johnovi pokleslo srdce. Už byl skoro v pokušení prostě přijmout, cokoliv mu bude Sherlock ochoten nabídnout, bez ohledu na zkušenosti, které mu říkaly, že je čistý řez méně bolestivý než běh na dlouhou trať. Stejně, komu sešlo na dlouhé trati? Dokonce ani nevěděl, jak dlouhá by ta trať mohla být.

„Nemáš povoleno umřít dřív než já; to je úplně mimo diskuzi.“

John vydechl úlevou, ale pak se zamračil. „Ehm…“ Poškrábal se na hlavě. „To není úplně to…“

„… o co ti šlo,“ dokončil Sherlock, který vypadal mírně rozladěně. Zdálo se, že ta náhlá prohlášení ho trochu vykolejila. „Dobře.“ Chvíli zkoumal okno a pak si odkašlal. „Takže co přesně bude obsahovat ta věc ‚se vším všudy‘?“

Data. Informace. Samozřejmě, že je Sherlock bude chtít. John se pokusil srovnat si myšlenky, zatímco se zároveň snažil udržet naděje na uzdě, aby nevyletěly až do stratosféry.

„Společné spaní,“ řekl. Byl si dost jistý, že to Sherlock miluje – možná stejně, jako nechat se ovládat.

„Ehm, myslíš to jako eufemismus, nebo…?“

„V tomhle rozhovoru nejsou žádné eufemismy přípustné,“ řekl mu John. „Myslím to v tom smyslu, že bych se od tebe každou noc radši nechal zkopat do kuličky, když ve spaní trénuješ nějaký nový chvat z baritsu, než abych spal bez tebe.“

„Dobře.“ Sherlock vypadal tou záplavou oddanosti čím dál víc otřesený.

„Ale sex taky, samozřejmě,“ dodal John.

„Samozřejmě.“

Nakrátko bylo ticho, jako by si to téma zasloužilo chvíli zvažování. John se pokusil vrátit na správnou trať.

„Dotýkání,“ pronesl.

„Ehm, pořád se bavíme o…?“

„Ne,“ zavrtěl John hlavou. „Ne nezbytně v sexuálním smyslu  – prostě fyzický kontakt.“ Položil ruku na stůl dlaní nahoru.

Sherlock pomalu natáhl tu svoji, aby se s ní setkal. John se pokusil ignorovat ten pocit, jak se mu jiskřičky rozběhly paží vzhůru, a soustředit se na Sherlocka, který zřejmě cítil totéž, pokud se dalo soudit podle způsobu, jakým se díval na jejich spojené ruce.

„Musím se zarazit tucetkrát za den,“ řekl John tiše. „Už to dál dělat nechci.“

„Paní Hudsonová tvrdila, že potlačuju vůči tobě svoje spontánní impulsy,“ přiznal Sherlock. „Řekla mi, že bych se měl přestat tolik hlídat.“

„Velmi moudrá žena, tahle paní Hudsonová,“ ocenil ji John s úsměvem.

„To říkáš ty.“

„Ty bys to řekl taky, kdyby tu teď stála.“

Sherlock to uznal sklopením hlavy.

„Ach, práce!“ John nemohl uvěřit, že tohle nestanovili před čímkoliv jiným. „Případy jsou na prvním místě, přirozeně,“ objasnil rychle. „Jakmile půjde o práci, jsem ti po ruce, jako jsem byl vždycky – a vždycky budu, jestli mě necháš.“

Sherlock se malinko uvolnil. „Dál.“

John se zamračil a dumal, co ještě říct. Byla pravda, že se nerad nechal komandovat v ložnici, ale kromě toho s ním bylo opravdu lehké vyjít. Ale Sherlockovi se to líbilo. Líbilo se mu to hodně – ale jak moc to bylo založeno na jeho neochotě přiznat, že takové potřeby vůbec má, to John nevěděl; budou toho muset ještě spoustu vyřešit za pochodu.

„No, všechno tohle je samozřejmě otevřené k vyjednávání,“ stanovil. „Měl jsem to objasnit dřív. Můžu ti říct, jak si to představuju, ale nic z toho není vytesáno do kamene, dobře?“

„Tak to abys začal.“

John se usmál. „OK, no a vtípek jako tenhle si zaslouží nějakou odplatu, pro začátek.“

„Odplatu?“ vyvalil Sherlock oči.

John pokrčil rameny. „No, podle situace, samozřejmě. Nehodlám po tobě najednou skočit uprostřed Scotland Yardu, nebo tak něco.“

Sherlock polkl, jak si zjevně představil důsledky něčeho takového. Pak se zamračil. „Jestli chceš naznačit, že k tobě musím být celou dobu zdvořilý, tak…“

Přerušilo ho, jak John vyprskl smíchy. „Zdvořilý!“ vyhrkl a volnou ruku si připlácl přes pusu. „Ty!“ To slovo mu vytrysklo mezi prsty a najednou měl volné obě ruce, protože Sherlock se namíchnutě odtáhl.

„Promiň,“ pokoušel se John namáhavě dostat svůj chechtot pod kontrolu. Zakýval na Sherlocka prsty ruky, která pořád ještě ležela na stole. „Dej ji sem.“

Sherlock ohrnul nos.

„Dej ji sem.“

A Sherlock mu ruku vrátil. John ho souhlasně pohladil palcem po vnitřní straně zápěstí.

„Podívej, bez ohledu na to, jak moc tě sekýruju kvůli stavu kuchyně nebo za to, že používáš moji zbraň, aby ses pomstil nábytku, vlastně tě nechci vůbec měnit.“ Odmlčel se a zamyslel se nad tím, proč má někdy Sherlockovo chování na něj takový vliv. „Myslím, že je to vlastně tak trochu flirtování – nebo alespoň tvoje verze flirtu. Tedy, obvykle jsi prostě hrubý, protože ani za zlatý prase nedokážeš být zdvořilý, ale někdy to je, jako bys zkoušel vyprovokovat reakci.“ Usmál se, zčistajasna hladově. „A já mám nutkání ti nějakou poskytnout.“

Sherlock zvedl oči v sloup. „Zákaz eufemismů se očividně nevztahuje na narážky.“

John beze známky studu jen pokrčil rameny.

Sherlock si ho přemýšlivě měřil. „A co když to nebudu chtít? Tedy v tu určitou chvíli,“ dodal rychle.

„Tak řekneš ‚Ne‘,“ pokrčil John znovu rameny. „Ta možnost tu je vždycky.“ Ačkoliv si opravdu jen těžko dokázal představit, že by Sherlock odmítal fyzický styk. To jeho hlava mu působila problémy; jeho tělo bylo prostě štěstím bez sebe, že si může vzít, po čem touží. Johna napadlo, jestli si to vůbec uvědomuje. „Myslíš, že mi budeš říkat ‚Ne‘ hodně často?“

Sherlock mu věnoval svůj nejlepší ‚vychytralý‘ úsměv. „Ne.“

John mu úsměv vrátil, ale nevydržel mu. Zhluboka se nadechl. Čas na lámání chleba. „A řekneš mi ‚Ne‘ teď?“

Sherlockův úsměv se pomalu vytrácel.

Pouliční ruch z Baker Street… tiše hrající rádio od sousedů… nepatrný hukot ledničky, to všechno mizelo zároveň s ním. John čekal.

Trvalo to příliš dlouho.

Zadíval se na Sherlockovu ruku ve své… a začal ji pouštět.

„Bylo to v márnici,“ začal Sherlock nesouvisle a jeho prsty se sevřely kolem Johnových s takovou silou, že by sebou trhl, kdyby pro něj ten tlak nebyla taková úleva.

„V márnici?“ zamumlal, když se zdálo, že má Sherlock potíže pokračovat. Hlavu měl svěšenou a tvář moc bledou i na svůj obvyklý standard průsvitnosti.

„Kdy jsem si to uvědomil.“

„Pokračuj,“ pobídl ho John.

Sherlock se mu podíval do obličeje a zase uhnul pohledem. John viděl, jak mu pracují svaly na druhé paži, jako by si zatínal prsty do nohy pod stolem.

„Byla tam nějaká rodina. Tři lidi. Plakali. Vzlykali a naříkali, abych řekl pravdu.“ Zvedl koutek rtu. „Posmíval jsem se jim.“

Tentokrát se John neubránil trhnutí a Sherlock po něm zase letmo pohlédl.

„Ale ne, ne do obličeje – nemluvil jsem s nimi. Mluvil jsem s Mycroftem.“

John přikývl, došlo mu, o kterém večeru to Sherlock mluví.

„Ptal jsem se ho, jestli si nemyslí, že je s námi něco špatně. Protože my se nestaráme jako jiní lidé – jsme nad tím vším, víš?“

„Ano,“ potvrdil John. Věděl to, věděl to celé věky, jen prostě ztratil naději, že by to kdy došlo i Sherlockovi.

Sherlock se ušklíbl. „Empatie nikdy nebyla moje silná stránka. Nikdy mě nenapadlo, jak lehké je nebrat v úvahu emoce, které člověk nikdy nezažil.“ Poposedl si a Johna napadlo, jestli by mu to nepřipadalo snadnější, kdyby se mohl hýbat. Jemně si osvobodil ruku a Sherlock mu mírně přikývl, pak vstal a došel k oknu.

„Včera večer jsi mluvil o tom, že jsem jiný než Mycroft…“ nedokončil a ohlédl se přes rameno, jeho obvyklé způsoby se nakrátko zase objevily, „… ignorujme tu část o tom, jak ‚jsem si myslel, že bych měl být jako on‘, protože to je prostě absurdní.“

John kývl tak pokorně, jak dokázal. Sherlock se zamračil a pak se očividně upamatoval, co se od něj čeká. Odkašlal si a zase se odvrátil.

„No, připomnělo mi to ten rozhovor,“ pokračoval. „A teď je mi jasné, že ten pocit nadřazenosti, který jsem tehdy cítil, byl úplně neoprávněný.“ Odmlčel se a sklopil hlavu, než pokračoval. „Kdyby to bylo tvoje tělo, co bych musel identifikovat, nebyl bych na tom líp než oni.“ Hlas měl plný bolesti. „Nejspíš hůř. Určitě by to bylo mnohem destruktivnější.“

Otřásl se, pak se otočil, rázoval po pokoji a prsty jedné ruky si divoce prohraboval vlasy na zátylku. „Když jsme byli jen přátelé a nic víc, mohl jsem si to odůvodňovat tím, že jsme spolu tak dobře fungovali.“

Zdálo se, že dosáhl nějakého optimálního bodu pro otočku a vyrazil opačným směrem. „Dokonce i ta nejchladnější mysl by musela uznat logiku našeho partnerství.“

Znovu dorazil k oknu a ohlédl se, jako by se ujišťoval, že ho John sleduje. „Naše náklonnost, naše přátelství napínalo moje vnímání sebe sama do krajnosti, ale nezlomilo je.“

Nebyla to otázka, ale John stejně kývl.

„Ale tohle…“ Sherlockovo přecházení ho dovedlo ke dveřím do obývacího pokoje, kde se zastavil. „Pro tohle není žádná logika, žádná racionalizace možná…“

John ho viděl jen zezadu, ale vypadalo to, že bojuje sám se sebou. Zvedl se a došel k němu tak, aby k němu stál čelem. Sherlockovi se míhal pohled všude kolem a vyzařoval z něj ten druh vibrací, které  u něj John vnímal před dedukcemi – tušení, že by se mohlo stát absolutně cokoliv.

„Ten muž, o němž jsem si myslel, že jím jsem, by nikdy nemohl cítit tohle… všechno.“

Zaváhal, oči dokořán se upnuly na Johnův obličej a John se bál pohnout… bál se dýchat… bál se udělat cokoliv, co by teď Sherlocka mohlo zastavit. Čekal.

„Ale já to cítím,“ řekl Sherlock.

Najednou byl nepřijatelně daleko.

„Je tohle ‚Ano‘?“ zeptal se John a držel si odstup… protože tohle by znovu nepřežil, musel si být jistý.

Sherlock zamrkal a nakrátko vypadal zmatený. „Zeptej se mě na tu věc, cos říkal předtím – tu se vším všudy.“

„Tu věc se vším všudy?“ John postoupil blíž, navzdory sám sobě. Muselo to být ‚Ano‘, prostě muselo. Sherlock by nebyl krutý – kdyby chtěl vycouvat, už by to udělal.

„Vždyť víš…“ Sherlock se taky blížil. „Já jsem tvůj, ty jsi můj…“

„… jsme spolu a hotovo,“ dokončil John citaci a bojoval o to, aby v té euforii, která mu začala zaplavovat organismus, vůbec ještě dokázal myslet.

„Ano, tohle,“ přisvědčil Sherlock. Přikývl. „Pojďme to udělat.“

Johnovi selhaly brzdy. Vrhl se dopředu, popadl Sherlocka za boky a strkal ho pozadu ke stolu. „Jsi si…?“

„Samozřejmě, že jsem si jistý!“ odsekl Sherlock, ale nebylo v tom ostří; a Johnovy ruce už byly na jeho tvářích, a aniž by se vůbec pokoušely skrýt svoji chamtivost, hladily ho po lícních kostech a čelisti. „Jenom blázen by… och!“

Jeho slova vyústila v zalapání po dechu, když mu Johnovy prsty zvedly bradu, sjely dolů po krku a rozevřely límec doširoka.

„… by mohl ignorovat…“

John se k němu naklonil, protože jen hladit tu kůži mu nikdy nestačilo.

„… tak nezvratné…“

Jenom jeden knoflík, rozhodl se John. Sherlock ještě mluví, ale jeden knoflík nemůže být taková věda.

„… nezvr… Achch…“ zasténal Sherlock, když knoflík udělal místo zubům, „… ignorovat důkazy,“ podařilo se mu dokončit.

Dva knoflíky jsou vážně lepší než jeden, odůvodnil si John. Jednoho knoflíku si člověk skoro ani nevšimne.

„Pokud fakta neodpovídají… Bože, Johne, co to děláš?“

Dvou knoflíků si tedy člověk určitě povšimne, byl John nucen si uvědomit. To už jich rovnou může rozepnout víc.

„… neodpovídají teorii…“ lapal Sherlock po dechu.

John docela žasl, že byl Sherlock pořád ještě schopen mluvit, ale on musel mít vždycky poslední slovo.

„… pak je teorie…“

Jít na pásek, nebo se soustředit na hrudník? váhal John. Bylo to jako stát u bufetu ‚sněz, kolik můžeš‘ s těmi nejchutnějšími lahůdkami, jaké si jen člověk dokáže představit, a nevědět, kde začít.

„… je teorie chybná.“

John došel k rozhodnutí, vrátil ruce k Sherlockově tváři a odtáhl se natolik, aby na ni mohl zaostřit. „Ty jsi ten nejbrilantnější…“ naklonil se k němu a vtiskl mu polibek do koutku úst, „nejúžasnější…“ políbil druhý koutek.

„… nejneuvěřitelnější…“ tentokrát přistál polibek na lícní kosti.

„… muž, jakého jsem kdy potkal…“ a další na čele.

„… a já tě úplně zbožňuju…“ – nos.

„… ale teď tě opravdu…“ tentokrát skoro ústa místo tváře, jak Sherlock předvídal, kam míří.

„… opravdu potřebuju políbit…“

„Technicky vzato, ty už mě…“ začal Sherlock.

„… a nechci to udělat tady.“

Sherlock vypadal skoro komicky rozčarovaný. Už se zadkem opíral o stůl, ale teď položil obě ruce na okraj a vzepřel se na něj s výrazem, který zřetelně říkal ‚no ale… přece STŮL!‘

John se na něj usmál. „Na stůl dojde, slibuju. Ale tentokrát ne.“ Tentokrát to je speciální.

Sherlock trucovitě našpulil pusu.

John o krok ucouvl. „Ložnice.“

Sherlock si založil ruce.

John si ty svoje založil taky a velmi podrobně si začal představovat scénu: Sherlockovy bíle vyvstalé klouby proti dřevu čela jeho postele, kudrnatá hlava nakloněná, aby byla vidět vlastnická značka – kousanec dole na krku, dlouhá záda zachvívající se v souladu s pravidelným, rytmickým, neúnavným…

Sherlock nechal stůl stolem.

John se zazubil a následoval ho, cestou minul jeho košili zahozenou na podlaze ve dveřích. Sebral ji.

Sherlock stál zády k němu vedle postele, na sobě jenom kalhoty s – čehož si byl John z předchozích aktivit, obsahujících držení za boky, vědom – těsně přiléhajícími boxerkami.

„To jsem chtěl udělat ,“ poznamenal přívětivě, prošel kolem Sherlocka a zvedl v ruce košili, aby naznačil, co má na mysli. Stálo ho obrovské množství vůle, aby ho prostě nepovalil na postel, ale dělal, co mohl.

Sherlock po něm střelil postranním pohledem, když ho míjel. Tlumené světlo, pronikající kolem pořád ještě zatažených závěsů zvýrazňovalo jak paličatý úhel čelisti, tak divoký puls, který se hnal pod ní.

„Ty víš, jak rád zkoumám to, co odhalím,“ pokračoval John, přešel před Sherlocka a zvedl ruku k jeho nahému hrudníku. Sherlock se naklonil blíž, bradavka mu vyvstala, jako by se snažila dosáhnout ke konečkům prstů, vznášejícím se nad ní. „Škoda,“ usoudil John a nechal ruku spadnout.

Když pokračoval ve své cestě a obcházel Sherlocka, dokud nebyl zase za ním, ozývalo se tlumené mumlání. „Říkal jsi něco?“ zjišťoval zdvořile a teď, když byl z výhledu, uvolnil tvář. Jeho oči jako by byly odhodlané snažit se rozpustit Sherlockovy kalhoty jen samotnou silou pohledu a bylo neuvěřitelně těžké zachovat si alespoň minimální odstup. Chtěl… toužil…

„Ne.“ Sherlockův zápor, vyslovený jeho hlubokým hlasem, sotva dolehl do Johnových myšlenek. „Ne, neříkal jsem nic.“

„Dobře,“ souhlasil John nepřítomně. „To je dobře.“ Zadíval se na košili ve svých rukou. Měl v úmyslu svázat s ní Sherlockovi zápěstí, ale najednou ho přešla chuť. Dech se mu zrychlil a Sherlock si před ním přešlápl.

„Johne?“

John upustil košili na podlahu.

„Johne… jsi v pořádku?“

Tentokrát nechtěl ovládat.

„Johne?“

Chtěl to prostě nechat běžet.

„Co se děje?“

To ještě nikdy neudělal.

„Johne?“

Nikdy.

Sherlock se začal otáčet.

Pohyboval se pomalu a John měl dost času, aby zase nasadil tu ‚tvář pro hru‘, opravdu měl. Ale nějak se to nestalo. Sledoval s žaludkem skoro naruby, jak se Sherlock vynořil ze svého pasivního stavu, po jediném pomalém zamrkání náhle v plné pohotovosti. Vševidoucí oči přelétly po Johnovi a on pod tričkem napjal ramena, aby se ujistil, že ho má pořád ještě na sobě a není úplně nahý, jak se cítil.

„Něco je jinak,“ usoudil Sherlock.

„Ano.“

„Máš strach.“

John sklopil pohled. „Ano.“

Sherlockova ruka mu zase zvedla bradu. „Už nechceš hrát hry.“

„Já…“ John nevěděl, jak vysvětlit, že obvykle s tím bývá v pohodě. Miloval mít ‚Sherlocka Nedotknutelného‘ před sebou v těch nóbl šatech a moct se ho dotknout… moct je z něj sloupnout vrstvu po vrstvě a vyvést ten velký mozek z rovnováhy.

„Ne tentokrát,“ vydedukoval si Sherlock. Zvedl druhou ruku, takže držel Johnovu tvář v obou dlaních, a John cítil, jak on odkrývá vrstvy. „Och!“ vykřikl tiše. „Ano. Ano, Johne. Nech to běžet.“ Přistoupil blíž. „Žádná kontrola.“ Vklouzl jednou rukou do vlasů na Johnově zátylku. „Já to chci. Daruj mi to.“

John zaváhal.

Sherlockovy oči se dosud ještě míhaly myšlenkami, ale teď se zastavily, upřené na Johnův nejistý pohled. Pohladil ho palcem po lícní kosti. „Věř mi.“

John se na něj díval a cítil se svlečený a vystavený a… Bože, tak živý. Víc živý, než kdy v životě byl. Třaslavě se nadechl; a pak s výdechem nechal spadnout i poslední obranné valy.  „Ano.“

Sherlockův úsměv měl divoký nádech. „Jsem celý tvůj.“ Zašklebil se. „A to doslova, zdá se. Nemyslel jsem si…“

John ho povalil na postel.

Sherlockovo nadšené zajíknutí zmizelo v Johnových ústech, ještě než záda úplně dopadla na přikrývku, a Johna vzdáleně napadlo, že by měl nejspíš nějak srovnat jejich pozice, ujistit se, že má Sherlock pohodlí, zbavit je oba šatů…

Neudělal žádnou z těch věcí.

Zvedl obě ruce k Sherlockově tváři a líbal ho, jako by jeho ústa skrývala všechna tajemství života, vesmíru a všeho – což, pokud John mohl posoudit, skoro určitě skrývala.

Vzduch, kterého se nakonec musel nadechnout, si nedokázal udržet, tryskal z něj s nesouvislým řetězcem slov, která tiskl do kůže na Sherlockově tváři, krku, hrudi… kamkoliv, kam dosáhl, sem tam zaregistroval náznak slov ‚úžasný‘ a ‚nádherný‘, jak mu to doléhalo k uším, s občasným ‚šílený cvok‘, které ho ujišťovalo, že ještě úplně neztratil rozum.

Sherlock se pod ním svíjel, jak se snažil je posunout směrem k polštářům, a John se nadzvedl na jedné ruce na kolena, pak tu druhou strčil Sherlockovi pod boky a nadzvedl ho, aby mu pomohl výš na postel, kde chtěl být.

„Och“, zaťal Sherlock ruce do látky na Johnově hrudi a zalapal po dechu, zorničky obkroužené bledou krásou jeho duhovek upřené na Johna, který si užíval chvilku posvátného úžasu z pohledu na něj.

„Šaty,“ zamumlal Sherlock. Zdálo se, že je na pokraji toho, aby Johna stáhl dolů, ale teď jeho ruce nabraly opačný směr, pokoušely se ho odstrčit výš a popadnout lem jeho trička. „Dolů!“ naléhal.

John ve skutečnosti neměl námitky, ale měl potíže se soustředit na něco jiného než na to, že se Sherlockova ústa hýbají a že ty rty jsou růžové a že jsou dokonalé a že jsou právě tady… Znovu sklonil hlavu, protože ať už Sherlock říkal cokoliv, nebylo to ‚Ne‘; a Sherlock vydal frustrovaný zvuk, ale i tak se nadzvedl, aby mu vyšel naproti.

Zatímco se líbali, John cítil, jak mu ruce sunou tričko výš po těle, a tak se vzepřel nahoru, přenesl váhu na jednu ruku a pak na druhou, jak z něj Sherlock stahoval rukáv po rukávu, a pak se neochotně odtáhl dozadu, aby si tričko přetáhl přes hlavu a konečně ho zahodil.

Sherlock po něm sáhl, ale John se vsedě narovnal, najednou se potřeboval dívat. Vnímal zarudlou pokožku, pootevřené rty, tmavé vlasy rozhozené po polštáři a zdálo se mu, že se mu srdce v hrudi rozpíná, dokud nezabíralo tolik místa, že mohl sotva dýchat.

„Můžu tě mít?“ zašeptal. „Opravdu?“

Sherlock otevřel ústa pro lehkovážnou odpověď a John sledoval, jak mu došel smysl otázky a nechal ta slova nevyslovená. Polkl, zvedl ruku k Johnově hrudi, teď stejně nahé, jako ta jeho. „Ano.“ Ruka mu vklouzla nahoru kolem Johnova krku ve snaze ho stáhnout dolů. „Ano.“

John trochu povolil a nechat se přitáhnout dopředu, ale ve stejnou chvíli posunul boky, položil ruce z obou stran Sherlockova těla a opřel se o ně. Sklonil hlavu a vtiskl polibek Sherlockovi přímo nad srdce.

„Ano,“ řekl Sherlock znovu.

John ústy sklouzl níž, tváří se sunul po Sherlockově břiše, občas ho políbil, občas škrábl zuby, a celou dobu se snažil natáhnout vůni Sherlockovy kůže do plic tak hluboko, aby už byla navždy dostupná, kdykoliv by ji potřeboval.

Ano…“ prohýbal se pod ním Sherlock do oblouku a John se u okraje prádla nezastavil, sunul se dál, až přitiskl ústa i nos do látky, těsné a napjaté přes zoufalou touhu pod ní, a Sherlockovo příští ‚Ano‘ bylo zajíkavé a bezdeché a ruce zatínal do povlečení na posteli, jak se z posledních sil snažil udržet na místě.

John klesl na lokty, předloktí natáhl právě dost daleko přes Sherlockovy štíhlé boky, aby dosáhl na zapínání jeho kalhot, které poslepu rozepnul a bez váhání pokračoval, dokud prsty nezahákl za horní okraj Sherlockových spodků. Tam počkal na poslední přidušený souhlas, než je stáhl a odstrčil je dost daleko z cesty, aby se mohl vrhnout zpátky na svou odměnu s hladem, který cítil vždycky, ale držel ho v šachu, potlačoval, kontroloval… vždycky kontroloval.

„Johne… Johne… Bože…“ Sherlockův hlas v sobě měl skoro stopu paniky a John k němu natáhl ruku – ani se na něj nepodíval, neviděl nic; a Sherlock ho za tu ruku vzal a sevřel ji tak pevně, že John zapomněl na všechno kromě té těžké váhy na svém jazyku, jeho chuti ve svých ústech, šokovaných stenů a napůl zformovaných slov, která se valila přes jeho ramena tam a zpět, dokud jeho pozornost nepřitáhlo ‚Dost!‘ a ‚Do mě… Johne, Johne, Johne… Do mě, prosím!‘, a on se převalil na záda a vytáhl ruku ze Sherlockova sevření, aby ze sebe serval zbývající šaty. Odstrčil je dolů a odkopl a zůstal stejně nahý, jak se o to snažil Sherlock, který měl ale pořád jednu nohu chycenou v nohavici kalhot. John se převalil zase na kolena a trhnutím ho osvobodil.

„Ach Bože…“ Sherlock padl zády na postel a John se vrhl zpátky tam, kde byl předtím, ale tentokrát to bylo mezi Sherlockovýma nohama, místo aby na něm byl obkročmo, vecpal se mezi Sherlockova kolena a doširoka je roztáhl, pak vklouzl oběma rukama pod jeho stehna, zvedl je a rozevřel a znovu se ponořil, protože on nechtěl Sherlocka jen ošukat, on ho chtěl zhltnout… sát a kousat a lízat a ochutnávat a polykat a jakákoliv další slova, která by se dala použít na člověka se zoufalou potřebou pohltit toho druhého, vzít si ho a vlastnit ho… a vlastnit ho… a vlastnit ho.

Do chvíle, než zvedl hlavu, byla ze Sherlocka troska… a byl tak připravený, jak ho jen John připravit dokázal.

„Kondom,“ nařídil John. „A lubrikant.“ Obojí bylo v nočním stolku, ale Sherlockovy dlouhé končetiny jen nepoužitelně šátraly a John viděl, že bude rychlejší vzít si to sám… a ‚rychlejší‘ nebyl jeho obvyklý cíl, ale právě teď musel být uvnitř, prostě musel. Vysoukal se nahoru po Sherlockově těle a políbil ho, zatímco se rukou přehraboval v nočním stolku, což mu mohlo ukrojit jen pár vteřin z jeho času, ale když se naskytla příležitost Sherlocka políbit, John jí vždycky využil. Vždycky, vždycky. A od téhle chvíle to bude moct prostě udělat…

Ta myšlenka proťala omámení touhou a on se na chvíli cítil úplně přemožený. Odtrhl se od Sherlockových úst, přitiskl se k jeho krku a těžce dýchal.

„Johne?“ Sherlockův hlas zněl syrově, jak se vracel od pokraje, kam ho John dovedl. „Co se… Jsi v pořádku?“

John přikývl. „Jsem dobrej.“ Pohřbil obličej hlouběji a mrkáním zaháněl slzy, které mu vyhrkly i přes jeho náhle vytrysklý úsměv; kreslil po Sherlockově bledé pokožce emocionální duhu.

„To vážně jsi.“ Sherlock se nejspíš snažil o lehkovážnost, ale nezvládl to. John zvedl hlavu.

„Příliš dobrý pro, bezpochyby,“ uznal Sherlock, pořád ještě bez dechu. „Ale na tom nezáleží, nebo ano?“

„Co…?“

„Už jsme se přes to dostali, ne?“ začínal se Sherlock soustředit. „Tohle je to, cos myslel?“

„Já…“ John si nebyl jistý, kam tím míří.

„Kdo z nás je inteligentnější…“

Jako kdyby o tom kdy byly nějaké pochybnosti.

„Kdo je lepší člověk…“

Nezdálo se, že by i tohle byla pro Sherlocka nevyřešená otázka.

„Je to irelevantní,“ pokračoval. „Pro nás, myslím.“ Tázavě zvedl obočí. „Jsme spolu a hotovo,“ citoval. „Tohle jsi říkal.“

„To ano,“ potvrdil John.

„Tak dobře.“

Tak dobře. John se nebyl úplně jistý, jestli to bylo ze Sherlockovy strany prohlášení nehynoucí lásky, nebo oznámení, že nemá v úmyslu se pokoušet vylepšit svoje chování, protože John ho už tak jako tak miluje… ale bylo mu to jedno.

„Spolu,“ souhlasil a sedl si na paty. „Teď mi podej kondom, můžeš?“

Jemu se už podařilo najít lubrikant, a zatímco Sherlock se poslušně otočil k nočnímu stolku, začal ho víc než dobře využívat, třebaže věděl, že by to, co dělá, mohlo přetrhnout Sherlockovu snahu… což se stalo.

„Kondom,“ pobídl ho znovu, když se Sherlock zhroutil napůl na boku, ruka, kterou zvedal ke stolku, mu spadla přes oči a jeho tělo se vyklenulo do všech stran od místa, kde v něm měl John po klouby zabořené dva prsty.

John je vtlačil o trochu hlouběji. „Kondom,“ zopakoval, našel, co hledal, a jemně po tom místě kroužil.

„Ano… já… Bože…“ Sherlock znovu natáhl ruku, divoce se začal přehrabovat v zásuvce a polovinu balíčků upustil na podlahu.

„Chceš, abych přestal?“ zeptal se ho John tím nejpřívětivějším tónem. Krátký návrat své kontroly nad situací si užíval, třebaže věděl, že nebude mít dlouhého trvání. „Můžu toho nechat, kdybys chtěl.“

Sherlock ho probodl vražedným pohledem, který se rychle změnil v triumfální. „Kondom!“ ohlásil a převalil se zpátky s trofejí pevně sevřenou v pěsti. Zamával jí na Johna. „Hned, hned, hned!“

John se na něj vesele ušklíbl, Sherlockova verze dominance v ložnici… vážně asertivní žadonění. Bože, byl dokonalý.

„Jsi dokonalý.“

Sherlock znovu zamával pěstí.

Ty to udělej,“ řekl mu John. Vůbec neměl v úmyslu vytáhnout ty prsty, dokud nebyl připraven je nahradit, a už přímo cítil, jak jeho sebeovládání bere nohy na ramena a míří za hory a doly. Nechal ho běžet, a když Sherlock nedělal hlouposti a ve své dychtivosti mu bleskově vyhověl, zatmělo se mu před očima a jeho uvědomění toho, co se chystá udělat, uvedlo každičkou buňku v jeho těle do pozoru a namířilo je všechny stejným směrem, až už se nemohl soustředit na nic jiného… až už tu nebylo nic jiného… až ho síla, vytažená z té nejzákladnější zásady v jeho duši, přiměla zaváhat, zastavit, zeptat se…

„Ano?“ Hlas měl úplně zhrublý; zvedl tu dlouhou, dlouhou nohu nahoru, zahákl si ji přes to dobré rameno a posunul se vpřed, vytáhl prsty a čekal… čekal…

„Ano!“ Noha se celá třásla. „Ano, ano, samozřejmě že ano! Proč mi vůbec kladeš tak směšnou…?“

A byl tam.

A Sherlock k němu vzhlížel a John se na něj díval dolů, a jestli kdy existovalo něco, po čem toužil stejně jako po tomhle, tak si nemohl vzpomenout, co to bylo, protože tohle byl… Sherlock. Nádherný, brilantní Sherlock. Zářivější než slunce, ostřejší než čepel… ten, který vzal zlomeného muže a zachránil ho… a John vydechl ústy a začal se hýbat a Sherlock se hýbal s ním, zvedal se vzhůru proti Johnovým pohybům, přijímal Johna do svého těla stejně, jako ho přijal do svého života. Přijal… uvítal… potřeboval… a John měl pocit, jako by to byl pro něj dar… naplnit Sherlockovy potřeby, o kterých nikdy nevěděl, že je vůbec má, neuvědomoval si, že po tom touží, a vzpíral se přijmout, že si to zaslouží.

„Sherlocku… Sherlocku, zůstaň se mnou.“ Nezamýšlel to říct. Přenesl váhu na jednu paži a druhou ruku spustil dolů, aby se ujistil, že Sherlock s ním udrží krok právě teď… právě v tuhle chvíli… ale měl na mysli ‚navždy‘ a oba to věděli.

„Vlastně myslím, že jsem přímo před tebou,“ zalapal po dechu Sherlock, který se teď najednou pokoušel posunout dvěma směry naráz; tělem mu probíhaly další a další otřesy při každém zhoupnutí Johnových boků a každém tahu jeho dlaně, dokud z jeho záchvěvů nebyl neustávající třas a on nemusel hodit jednu ruku za hlavu a vzepřít se o čelo postele a to… vypadalo dobře. To vypadalo… ve skutečnosti až trochu moc dobře, protože John… to… prohrával.

„Já nemůžu… nemůžu…“

„Ale ano, můžeš!“ přesvědčoval ho Sherlock, sevřel svaly a smáčkl Johnův svět dolů k místu, kde byli spojení, a nikam jinam. „Daruj mi to,“ dožadoval se a John zavřel oči, ale Sherlockův hlas ho následoval i do temnoty. „Teď jsi můj,“ říkal. „Věř mi. Daruj mi to.“

A John ho nemohl odmítnout… nikdy nemohl… a nikdy ani nebude moci… nic, co doopravdy chtěl, a Sherlock chtěl tohle, chtěl Johna… a John byl jeho, vždycky byl a bude.

Vykřikl, když vyvrcholil, tvář zkřivenou, víčka zavřená; povolil dlaň, ve které držel Sherlocka, a padl dopředu na lokty; ještě se pokoušel udržet vzepřený, ale Sherlock ho stáhl dolů, objal ho rukama i nohama a mumlal mu nesmysly do vlasů, zatímco se John třásl a chvěl a opravdu se poprvé v životě vzdal, a když se vzpamatoval dost na to, aby otevřel oči, svět byl pořád tam, kde ho nechal, a přesto vůbec nebyl stejný; a Sherlock ho sledoval s pýchou a touhou v očích a John sáhl dolů mezi jejich těla a pomohl si ven; a pak do té dlaně vzal Sherlocka a druhou mu vjel do vlasů a líbal ho a líbal ho a líbal, dokud se mu Sherlock neodtrhl od úst a nevzepjal se pod Johnovou rukou do oblouku, hlavu zvrácenou vzad tak, že John mohl přečíst ‚tvůj‘ napsané přes napjatý úhel jeho hrdla… a nezasloužil si to… nikdo si to nikdy nemohl zasloužit… ale on se toho nikdy nevzdá.

 


DALŠÍ

Reklamy

6 komentářů Přidejte váš

  1. Miona napsal:

    Hmpf… ehm… tedy, jsem na tom podobně jako Sal. Četla jsem a čtu hodně povídek… vážně dost, takže by mě žádná taková scéna neměla překvapit, protože…. prostě proto, ale proč jsem neklidně poposedávala a dokonce drtila tužku mezi rty zrovna teď? Bylo to dokonalé a uteklo to tak rychle, že vážně, chtělo by to další nášup… Hned. Teď. Okamžitě!
    Úžasné! Nemůžu se dočkat poslední části, byť bude až za týden, ale aspoň to budu mít za odměnu po šíleném vyčerpávajícím týdnu, který mě čeká… 🙂
    Jak se mám teď soustředit na učení SPARQLu? :p

    Miona

    1. hanetka napsal:

      Poslední kapitola už tak žhavá nebude, ale mně se strašně líbila. Protože… no, uvidíte.

  2. Katrin napsal:

    Ahoj, čítala som túto poviedku v originále, keďže ma zaujala. Moja angličtina však nie je tak dobrá a teraz zisťujem, o koľko nuansí som prišla. Skladám klobúk dole pred týmto predkladom, vidno na slovných hračkách ako si sa vyhrala s každou vetou.

    1. hanetka napsal:

      Díky za uznání, jsem ráda, že se můj překlad líbí. Není zdaleka první – jen jsem nepřekládala johnlock. Trochu zkušeností už mám a snad je to ku prospěchu věci.

  3. Gabriela Watson napsal:

    Eerrr… oh! Já… četla jsem hodně povídek… hodně těhle scén, ale proč se červenám zrovna teď? Byla to perfektní jízda a já ani nevěřím tomu, že jsem dospěla konce kapitoly… já chci další! Já potřebuji další!
    Famózní! Opravdu krásné. Děkuji za super překlad a už se opravdu moc těším na další a poslední část. 🙂

    Sal.

    1. hanetka napsal:

      Jo, verityburns nemá těch milostných scén v povídkách nijak moc, ale ty, co tam jsou, ty stojí za to. Ta poslední kapitola už tak žhavá nebude, ale Sherlock je tam tak… no, nechci to prozrazovat dopředu. 😀

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s