Hanetka: Vzhledem k důkazům – 19. kapitola

A máme tu závěr. Po osmnácti kapitolách, kdy našim hrdinům leckdy nebylo do smíchu, jsme se dobrali konce. Šťastného? Snad. Ještě to ti dva lehké mít nebudou, ale v jednom jasno mají – jsou spolu a hotovo.

Je mi líto, že se s povídkou i s vámi všemi musím rozloučit, a tak dnešní poděkování bude obzvlášť dlouhé. Moc děkuji všem, kdo povídku četli a líbila se jim natolik, že mi tu nechali komentář. Ani nevíte, jak jsem je vždycky vyhlížela a jak mě těšily. Sdílená radost je vždycky dvojnásobná a mně dělá strašně dobře, když vidím, že se o svoje nadšení z něčeho, co se mi tak strašně při čtení líbilo, mám s kým podělit.

Byly to jmenovitě (a podle abecedy): Eigni, Gabriela Watson, Helsl, Katrin, Kratula, Lea Mell, Leelee, Leylon, Liss, Makiss La Bush, miamam, Miona, Misa737, Niktoska, Pavlirussel, Pharlap, Rowana, Samba a Sára Vašičkova. Snad jsem na nikoho nezapomněla.

A těm, kdo komentáře píšou neradi, děkuju taky. Alespoň za to, že to četli. A jen doufám, že jsem je výběrem povídky ani překladem nezklamala a že se jim to líbilo.

Další obří poklona patří mým betám – Rowaně, Kalamity Jane a miamam, které často odkládaly vlastní psaní i domácí povinnosti, aby vymýtily z mého textu chyby, překlepy a nesmysly. Bez nich by ten výsledek byl o dost horší.

A největší poděkování patří samozřejmě miamam. Jednak – kdyby nezaložila tuhle stránku a já si tady nezačala číst povídky, nikdy by ze mě asi johnlocker nebyl a už vůbec by mě nenapadlo něco z téhle oblasti překládat. Takže, mio – díky, žes mě zatáhla do dalšího blázince :D,  a rovněž díky, že jsem se směla k ostatním bláznům přidat a že mi zde byla přidělena komfortní cela s místem k publikování. Johnlock pozitivní už asi zůstanu navěky. Amen.

 

—-

Další poznámka pod kapitolou. – mia 

 

19. kapitola: Prostě si řekni

 

 

„Co to děláš?“

Bylo to později. O několik hodin později. Sherlock stál ve vchodu do kuchyně a mračil se na muže, který zcela nepřijatelně nebyl v jeho posteli.

John sebou trhl a ohlédl se; právě se přehraboval ve skříňce s nádobím. „Ach, promiň,“ řekl s úsměvem, který Sherlockovi nepřipadal ani zdaleka tak omluvný, jak si okolnosti zasluhovaly. „Nechtěl jsem tě budit.“ Zvedl talíř, který držel v ruce. „Už dávno byl čas oběda.“

„Čas oběda?“ Sherlockovi se podařilo vměstnat opovržení, které by vystačilo na celý odstavec, do pouhých dvou slov. Tohle měla být omluva, se kterou se John vytasil? Ubohé. A ještě k tomu se zase oblékl, což bylo jak zbytečné, tak nepatřičné. Sherlock svoje zachmuření posunul na vyšší úroveň.

Johnův úsměv začal být trochu ostražitý. „Ehm… no, vlastně už je spíš čas na večeři,“ hájil se. Položil talíř na pult a vykročil k Sherlockovi, který zaujal nezúčastněný postoj a připravoval se, že mu dovolí, aby ho trochu uchlácholil.

Nicméně se zdálo, že to není on, kdo tu v místnosti přitahuje největší pozornost. John se zastavil půl metru od svého předpokládaného cíle a začal se štrachat pro změnu v ledničce.

Sherlock si kolem sebe přitáhl župan a domašíroval k nejbližší židli.

„Nejedl jsem už skoro čtyřiadvacet hodin,“ oznámil John, jako by to byl nějaký druh výkonu lámajícího rekordy. „A pochybuju, že ty jo, pokud ses nevyplížil na snídani, zatímco jsem prospal dopoledne.“ Ohlédl se. „Což se očividně nestalo,“ pokračoval a vyndával z ledničky potraviny, které Sherlock rozpoznal jako ingredience pro přípravu sendviče.

„Jak to víš?“

John si odfrkl a nesl svůj úlovek zpátky k pracovnímu pultu. „No, určitě ti nehodlám říct, jak poznám příznaky tvého stavu ‚mám hlad, ale ignoruju to‘.“

Nesnesitelný člověk. Sherlock si natáhl nohy před sebe a překřížil je v kotnících.

„Budeš se cítit líp, když něco sníš,“ sliboval John a položil přísady na pult.

Sherlock si založil ruce. Musel usnout skoro okamžitě po… předtím; a probudil se s nekonečnou plochou postele bez Johna, rozkládající se před ním. Nelíbilo se mu to. Vůbec se mu to nelíbilo. Rozhoupal se k činu, přijal všechny závazky, a přesto tam v posteli nebyl žádný John a zbyla po něm vedle něj jen prohlubeň ve tvaru jeho těla, a teď byl ten muž na druhé straně kuchyně, krájel rajče na dokonale přesná kolečka – vážně, kdo si dává takhle záležet na zatraceném rajčeti? – a Sherlock nevěděl s určitostí, co to vlastně chce, ale byl si zatraceně jistý, že to není jídlo.

„Nemám hlad.“

John ho ignoroval, zvedl kuchyňský nůž a zaútočil na bochník chleba způsobem, který se zdál být jednoznačně vypočítaný na to, aby přitáhl pozornost k jeho rukám. Silným rukám. Schopným rukám. Rukám, které byly na úplně špatném místě a dělaly úplně špatné věci. Sherlock se na ně zamračil. Ta, která držela nůž, měla být správně v jeho vlasech – to bylo úplně nasnadě. A ta druhá… Čekal, až se představí různé erotické scénáře, ale ty se všechny jeden po druhém vytrácely a on byl ponechán s představou paže ovinuté kolem jeho pasu – jeho oblečeného pasu. Co tohle mělo znamenat? Zamrkal. John před ním úspěšně dokončil krájení chleba a odložil nůž. Sherlock se stal svědkem už dost kompletací sendvičů, aby věděl, co přijde dál, a vzteky bez sebe čekal, až John sáhne po misce s máslem.

John po misce s máslem nesáhl.

Stál tam zády k němu a najednou byl celý nerozhodný. „Jsi vytočený,“ řekl nakonec, aniž by se otočil.

Sherlock se okamžitě pokusil svoje iracionální a, upřímně řečeno, tak nějak žaludek obracející pocity potlačit, ale pak si vzpomněl, že by to dělat neměl. Určitě ale nehodlal přiznat, že by byl ‚vytočený‘. Otřesné slovo. Překřížil si kotníky trochu jinak.

„A není to proto, že jsem tě vyrušil,“ pokračoval John.

„Proč by taky bylo?“ Divný nápad. Ne že by v první řadě připustil, že je ‚vytočený‘, samozřejmě. Ani náhodou.

John se otočil a podíval se na něj. „Já jsem ale idiot.“

Jestli si myslel, že mu tohle Sherlock bude vyvracet, zapletl se se špatným géniem.

„Pojď sem,“ nařídil mu John.

Sherlock zvedl bradu. Byl snad… pes, nebo co? Rozhodně nebude panáčkovat jen proto, že mu to John řekl. Ignoroval tu část svého mozku, která mu říkala, že neexistuje nic, co by chtěl víc, než tam jít, přesně, jako by byl pes, a to obzvláště hloupý.

Naštěstí pro jeho pýchu to John podruhé nezkoušel. „Omlouvám se,“ řekl a přešel k Sherlockovi. „Měl jsem vážně hlad a ty jsi vypadal, že tvrdě spíš. Na mou duši jsem měl v úmyslu vrátit se rovnou zpátky do postele.“

Sherlock si odfrkl. „Jsi úplně oblečený,“ poukázal a pořád se díval přímo před sebe.

„Ne úplně,“ namítl John a v jeho hlase bylo tak jasně znát zakmitání obočím, že Sherlock nemohl odolat a musel se na něj podívat. „Nemohl jsem najít svoje spodky,“ přiznal John. „Svůj župan mám nahoře a ve tvém vypadám jako šašek. Polovinu času je to tu jako na nádraží – nechtěl jsem případně šokovat paní Hudsonovou.“

„To by potřebovalo víc, než jen…“

„Ty víš, jako to myslím,“ přerušil ho John. Tak trochu váhavě zvedl ruku, což Sherlock sledoval koutkem oka. Přistála mu na rameni. Ani náhodou se k ní v žádném případě ani trochu nepřitulil.

„Je mi odpuštěno?“ zeptal se John.

Sherlock pokrčil rameny – což se samozřejmě nedalo počítat jako ‚přitulení‘. „Konal jsi přiměřeně situaci,“ připustil. „Odpuštění je irelevantní.“

Johnova ruka se přestěhovala ke straně krku. Možná se objevil malý stupínek ‚vyklenutí‘, ale to bylo jasně a úplně něco jiného.

„Tak ti nebude vadit, když se naobědváme, že ne?“

Jakákoliv (minimální) snaha o vyklenutí okamžitě ustala a Sherlock se zakabonil. „Tvoje logika je…“

John ho políbil.

„… přijatelná,“ usoudil Sherlock. Byl to velmi dobrý polibek. Vůbec by nebyl proti dalšímu.

John ho políbil ještě jednou, ale odtáhl se až moc rychle. „Oběd,“ prohlásil. „A pak můžeme jít zpátky do postele.“ Natáhl ruku.

Sherlock si ji prohlédl. „Já nevařím,“ poukázal. Tohle byla zcela jasně Johnova parketa.

„Já vím,“ souhlasil John. „Ale jsi tam až moc daleko.“

Sherlocka stálo neuvěřitelné množství úsilí udržet úsměv na uzdě a musel se přinutit myslet na něco rozčilujícího. Hodil roztrpčeným pohledem k prkýnku s chlebem a vstal. „Myslel bych, že ve chvílích, jako je tahle, sex bude mít nad sendviči navrch,“ zabrblal. Až na to, že samozřejmě vůbec nebrblal. On prostě jen konstatoval fakta.

John se uchechtl. „No, jestli nedostanu nic k jídlu, pak už se moc dalších ‚vrchů‘ nedočkáš, to ti zaručuju.“

Sherlock se nad tím zamyslel.

„Výdrž, víš?“ zamumlal John a objal ho rukou kolem pasu.

Sherlock provedl pár rychlých výpočtů. „Budeme potřebovat větší talíř.“

***

O víc jak hodinu později to pořád ještě do postele nezvládli, ale Sherlock zjistil, že mu to nevadí. Ležel na gauči, trochu přimáčknutý Johnem, který tam byl taky, ale Sherlock nikdy netrpěl klaustrofobií a právě došel k závěru, že trocha mačkání je překvapivě dobrá věc. Usoudil, že na to měl vzhledem ke svým preferencím pro těsné oblečení přijít už dřív – ne, že by v tuhle chvíli měl na sobě cokoliv těsného, protože se zatím nedostal dál než ke svému županu.

„Jak dlouho tady ještě zůstaneme?“ Zvedl hlavu pár centimetrů nad Johnův hrudník, tak aby se na něj mohl podívat, pak se rozhodl, že je to moc daleko, a zase ji položil zpátky.

V Johnově odpovědi se dal zaslechnout úsměv. „Ty se nudíš, co?“

„Ne,“ popřel Sherlock upřímně. Nenudil se… proč by taky měl? Johnova ruka mu znovu projela skrz vlasy, což Sherlockovi připadalo až směšně příjemné. Pořád se snažil nevtisknout se do té ruky moc nadšeně, ale obával se, že beznadějně selhal. Přesto mu to selhání nedělalo ani zdaleka takové starosti, jak čekal.

„Neměl jsi mě nechat sníst ten poslední sendvič,“ vyčetl mu John. „Mám pocit, že bych mohl usnout.“

Sherlock se zamračil. „Doufal jsem, že bys to mohl potřebovat.“ Očividně bude nezbytné experimentovat, aby se stanovila optimální hladina sendvičů. „Ty jsi nespal po tom… předtím?“  Kolik spánku může člověk potřebovat, proboha živého?

„Ééé… vlastně moc ne.“ Johnův hlas zněl nějak divně.

Sherlock roztočil všecky svoje mozkové buňky, které právě ležely na zádech s nohama vzhůru, a přiměl je k pozornosti. „Buď jsi spal, nebo nespal. Tak co z toho?“

„No tak nespal.“

„Proč ne?“ John byl celou noc venku a potom spal jen pár hodin. V kombinaci s typickým chováním muže v postorgasmickém stavu by měl zhasnout jako žárovka. On tedy určitě zhasnul, uvědomil si Sherlock tak trochu rozmrzele.

John pokrčil rameny a ta hladící ruka se zastavila. Sherlock do ní šťouchl, dřív než pomyslel na to, aby se zarazil; paní Hudsonová by byla pyšná. Možná celá ta záležitost bude snadnější, než čekal. Zbavit se instinktu předstírat musí být lehčí než samo předstírání, že ano?

„Přemýšlel jsem.“

„Není divu, že jsi unavený.“

„Cha cha.“ Johnova ruka mu sevřela vlasy a odtáhla mu hlavu dost daleko, aby se jeho ústa ocitla v dosahu políbení. Sherlock se tomu novému uspořádání přizpůsobil s nadšením. Jestli tohle byl způsob, jak bude John ‚odplácet‘ neomalenost, pak před sebou Sherlock viděl budoucnost plnou radostné neurvalosti.

Byl propuštěn až příliš brzy, ale vzhledem k tomu, že John si musel hodně namáhat krk, aby dosáhl dolů, Sherlock velkomyslně nic nenamítal.

„No?“ pobídl ho, když se zdálo, že se John nechystá k ničemu, co by vypadalo jako odpověď.

John si povzdechl. „Ty nemáš ponětí, že?“

Sherlock měl pocit, že to bylo skoro nefér, vzhledem k tomu, že jenom jeden z nich vypadal, že ví, o čem to spolu mluví, a určitě to nebyl on. John ho znovu začal hladit po vlasech a Sherlock se úplně vzdal svého konceptu ‚netulit se k ruce‘ a místo toho se zaměřil na to, aby nevydával tak trapně spokojené zvuky. Nešlo mu to o nic líp.

„Usnul jsi, já jsem tě očistil, ty ses ke mně přitulil a já jsem strávil tři hodiny tím, že jsem se na tebe díval a myslel na to, jaké mám neuvěřitelné štěstí, a že kdyby se někdo pokusil mi tě znovu vzít, prostřelil bych mu hlavu, než by měl vůbec šanci se tě dotknout. Je to dostatečná odpověď na tvoji otázku?“

Sherlocka napadlo, jestli není nevhodné být tolik vzrušený tak potenciálně vražedným prohlášením. Naštěstí mu došlo, že ‚vhodný‘ nikdy nebylo klíčovým rysem jejich svazku, takže ani trochu neváhal, vyplazil se po gauči výš a přitiskl se k Johnovým rtům s dychtivostí hraničící se zoufalstvím.

Samozřejmě to bylo nádherné, ale… unikl mu trochu nespokojený zvuk a John je otočil, takže místo aby byl nahoře, byl teď Sherlock přimáčknutý k opěradlu gauče s Johnem, který ho tam přišpendlil, a to bylo… och, to bylo o tolik lepší. Ve skutečnosti to bylo tak dobré, že trvalo několik dlouhých minut, než se byl ochoten odtáhnout dost daleko, aby se mohl přeptat na to, co ještě to John říkal.

„Ty jsi strávil tři hodiny tím, že jsi na mě zíral?“

John zvedl obočí. „Vadí ti to?“

„Ne, já… Ne, to je v pořádku.“ Sherlock pokrčil rameny a nechal bezostyšnou uzurpaci jeho věty i svérázný projev bez povšimnutí. „Nevadí mi, když se na mě díváš.“ John udělal zvuk, který se Sherlock rozhodl neinterpretovat jako uštěpačné odfrknutí. „Ale proč?“ zeptal se. „Dokonce i ty bys byl určitě schopný vypozorovat, cokoliv bys potřeboval, za kratší časový úsek.“

„Pravda,“ souhlasil John. „Kdybych tě pozoroval.“

„Ale tys říkal…“

„Já jsem se jen díval. Díval se a přemýšlel – pár pěkně agresivních myšlenek na adresu kohokoliv, kdo by ti mohl ublížit, to přiznávám, ale taky mnohem povšechnější věci… o budoucnosti a tak.“

„O budoucnosti?“ zopakoval Sherlock. On v podstatě neměl ve zvyku přemýšlet o budoucnosti o moc dál než k příštímu případu – ale na druhou stranu, nikdy dřív nevypadala tak barvitě.

John ho pohladil po spánku. „Jak budeš vypadat, až ti zešedivějí vlasy.“ Usmál se. „Co jestli budeš tlus…“

„Já nebudu tlustý!“ přerušil ho Sherlock. Šťouchl Johna do břicha. „Pokud vůbec, jsi to ty, kdo…“

John se zahihňal. A oplatil mu to. Situace se zvrhla do jakési tahanice a k pošťuchování se přidaly i další doplňky. Sherlock skončil naplocho na zádech s malou, ale extrémně dobře stavěnou postavou nahoře na sobě, což byla situace, kterou shledával zcela přijatelnou. Teprve když mu Johnova ruka přejela po boku a stočila se kolem nahé kyčle, uvědomil si, že se mu rozevřel župan a visí k podlaze.

„Víš…“ začal John, pak zaváhal. Vzepřel se na druhé ruce. „Vždycky si můžeš říct o to, co chceš,“ dokončil s mírným úsměvem. „Nebo si ani nemusíš říkat – prostě mi to ukaž. Jsi dost pohotový, abys vznášel žádosti ohledně všeho, co se týká práce, a máš právo na náklonnost… ať už jsi během vyrůstání věřil čemukoliv.“

Sherlock nakrčil nos.

„Jako předtím, v kuchyni,“ nedal se zviklat John. „Nedokážu vždycky správně interpretovat to tvoje mračení vyjadřující ‚Idiote!‘ – kdybys začal s ‚Pojď zpátky do postele‘, mohl bych se chytit mnohem rychleji.“

„Já…“

Na schodišti se ozvaly kroky.

Sherlock zasténal.

„Koho to sem… aha.“ John přerušil svoji otázku, když se ozvalo charakteristické zaklepání předraženého deštníku na dveře, na které pro jednou pamatovali, že je mají zavřít.

Ale ne, jak se ukázalo, zamknout.

„Dobré odpoledne, Mycrofte,“ protahoval Sherlock pomalu a ani se neobtěžoval zaklonit hlavu dost daleko, aby byl odměněn bezpochyby nadutým výrazem. „Zase ti alarm ‚Můj bratr je nepřijatelně šťastný‘ vyhodil pojistky?“

Čekal, až se z něj John zvedne, ale ten se nehýbal. Proč se John nehýbal? Och… jak prosté. Sherlock se skoro usmál. Chránil jeho cudnost. Jako by na tom Sherlockovi za mák sešlo. Poplácal Johna po noze. „Slez.“

John poslechl, ale jak se zvedal, podařilo se mu přitáhnout nahoru spadlý okraj Sherlockova županu a přehodit ho přes něj, a pak tam zůstal stát, zježený jako vzteklý buldok. Sherlock po něm střelil pobaveným pohledem, spustil nohy švihem na podlahu, posadil se a zároveň si bezpečněji utáhl pásek. Drobné svaly kolem Johnových očí a úst se všecky napjaly, pak se otočil a zmizel přes pokoj. Sherlock ho s trochou zmatku vyprovázel očima.

„Vážně, Sherlocku, kam chodíš na ty nápady?“ otázal se Mycroft, doplul před gauč a shlédl dolů přes svůj nezanedbatelný nos.

Sherlock se pokoušel podívat za něj, ale v cestě mu stál výsledek celoživotního přísunu laskominek. Postavil se.

„Vlastně přináším novinky,“ oznámil Mycroft. „Což by mohlo zvláště zajímat tvého…“ významně nechal větu vyznít do vytracena, napůl se otočil, aby ukázal na Johna, který stál u vzdáleného okna.

John se neohlédl. Tvář mu byla vidět jen zboku, ale čelist měl zaťatou a očividně uvažoval o něčem mnohem pochmurnějším, než byl výhled na Baker Street.

‚Myslí si, že zase změním názor.‘ To uvědomění vybuchlo v Sherlockově mozku jako granát a cestou převálcovalo všechny ostatní úvahy. Protáhl se kolem otravně všudypřítomného bratra a zamířil přímo k muži, o kterém už neuvažoval jako o zcela samostatné entitě.

„Po královském kočáru ani stopa?“ zeptal se nahlas, když došel k oknu a vykoukl z něj přes Johnovo rameno. Sáhl dolů rukou schovanou před Mycroftovým pohledem, popadl dlaň, která nabrala třes, za který by se nakopl, a pevně ji stiskl. Mycroft to samozřejmě pozná, ale John si to snad neuvědomí. Sherlock si byl vědom, že by byl z takového projevu emocí v rozpacích. „Spolu,“ zamumlal pod vousy.

John vydechl a bylo to spíš jako zajíknutí, ale nikdo nedal najevo, že by si toho všiml. Alespoň v tom se dalo Mycroftovi věřit – že bude diplomatický. Raději by měl být – jinak by si mohl svoji příští žádost o ‚terénní výzkum‘ strčit přímo do…

„Naše zdroje naznačují, že Jason Hargreaves je podstatně větší ryba, než se původně myslelo,“ oznámil Mycroft.

Sherlock naposledy stiskl Johnovi ruku. „V pořádku?“ zeptal se šeptem.

„Ano.“

Mycroft si odkašlal. „Byl to on, kdo uvědomil Morana, že je Sherlock pořád naživu.“

To přitáhlo Johnovu pozornost, takže se začal otáčet. „Jak…?“

„Craig,“ vysvětlil Sherlock a pustil mu ruku. John poodešel o pár kroků dál, pořád s lehce otřeseným výrazem, ale už ne tak zranitelný. „Ten druhý zloděj. To on tehdy kouřil na lavičce.“

„Vskutku,“ potvrdil Mycroft a přešel přes pokoj. „Zdá se, že ten Hargreaves má pár velmi zajímavých kontaktů. Mohu?“ ukázal na Johnovo křeslo a povytáhl obočí Sherlockovým směrem.

Sherlock pokynul k Johnovi. Mycroft přesměroval obočí.

„Cože?“ zatvářil se John zmateně. „Jo, jasně. Ano. Samozřejmě,“ mávl rukou.

Zatímco si Mycroft sedal, Sherlock prošel kolem Johna a usadil se ve vlastním křesle. Po chvíli váhání John šel, uvelebil se u něj na opěradle a Sherlock zažil velmi podivnou… skoro předtuchu – ačkoliv to samozřejmě nemohla být ‚předtucha‘, protože to by bylo směšné – ale pocit úplné jistoty, třebaže neodůvodněné, že tohle je jen první z mnoha příležitostí, kdy tu budou takhle sedět; on a John proti zbytku světa. No… alespoň proti státní správě. Schoval úsměv za prsty spojenými do stříšky.

„Mohl by být velmi užitečný…“ pokračoval Mycroft, „za předpokladu, že na něj budeme mít dostatečnou páku, samozřejmě.“

Ó, to bylo chytré. To bylo velmi chytré. „Třeba jako svědka, který by ho mohl poslat za mříže,“ souhlasil Sherlock.

„Myslím, že dva svědci jsou lepší než jeden, není-liž pravda?“ nadhodil Mycroft. „Ta mladá dáma v nemocnici podala ten případ dost rozhodně, vzhledem k jejímu zdravotnímu stavu.“ Usmál se skoro uznale, jako by na něj udělala dojem. „Velmi nezdolný charakter.“

„Takže…“ John nasadil svůj tón ‚doufám, ale bojím se předpokládat‘. „Takže co to tedy znamená? Billy nepůjde do vězení?“

„Billy nepůjde do vězení,“ potvrdil Mycroft. „Půjde do Programu na ochranu svědků, stejně jako Myra.“

„Och, to je… To je dobře.“ Stupeň úlevy v Johnově hlasu vůbec nešel dohromady s jeho volbou slov, ale ono se stejně zdálo, že si schovává svoje nejlepší superlativy jen pro Sherlocka. „To je moc dobře,“ dodal. Sherlock se pousmál.

Johnův mozek očividně ještě běžel naprázdno. „Ale nebudou muset být rozdělení?“ zeptal se. „Kvůli bezpečnosti, myslím?“ Jeho romantický útlocit při tom pomyšlení viditelně posmutněl.

„To by byl normální vývoj událostí, ano,“ souhlasil Mycroft. „Ale tou mladou dámou bylo poukázáno na skutečnost, že ‚Billy Morris má rozum sádrového trpaslíka‘…“ uvozovky byly zcela zřetelně znát, „… a na vlastní pěst by se jedině dostal do maléru. Vzhledem k nedávným událostem bylo těžké s tím závěrem polemizovat.“

Proti tomu Sherlock rozhodně neměl žádné námitky; sám neměl daleko k tomu toho kluka uškrtit, a to ne jednou.

„Takže budou přesunuti společně,“ dokončil Mycroft. „Nové identity, práce, bydlení, všechno. Jakmile se dostanou z nemocnice, samozřejmě. Mladý pan Morris, zdá se, utrpěl zranění krku.“ Po jednu napjatou vteřinu si Sherlock skoro myslel, že mrkne, ale ta chvíle minula.

John si odkašlal. „Dobře.“ Ohlédl se na Sherlocka s výrazem, jako by se chtěl zeptat ‚Je to všechno?‘ Sherlock přikývl. John vstal a Mycroft následoval jeho příkladu.

Byli na půl cesty ke dveřím, když John zvolnil. „Proč tohle děláš?“

„Pardon?“ zastavil se Mycroft, stejně jako on.

„Chci říct… tohle opravdu nevypadá jako tvoje věc,“ vysvětlil John. „Zloději šperků. Postarat se o mé přátele… kdyby to byl Sherlock, myslel bych si, že to dělá pro , ale…“

„Ne. Sentiment bude v mých rozhodnutích jen těžko nějakým faktorem, Johne, máš úplnou pravdu.“ Pohled, kterým po něm Mycroft hodil přes místnost, nevypadal tak docela jako ‚nadřazený‘, jak by Sherlock čekal. „Ačkoliv musím připustit, že jsem někomu s tak unikátní pozicí ohledně mého bratra příznivě nakloněn.“

Z Johnova překvapeného výrazu bylo jasné, že uvažoval o úplně jiné pozici, kterou Mycroft navrhoval v zájmu ‚udržet ho v bezpečí‘.

Když jeho bratru na tvářích vykvetl slabý ruměnec, Sherlock potlačil odfrknutí.

„Vždyť víš, jakou mám o něj starost,“ pokusil se Mycroft obhájit.

John vyvalil oči ještě o trochu víc. Bezpochyby to bude muset vyřešit později, až jeho mozek nepoběží naprázdno z přílišné aktivity, ale pro tuhle chvíli se zdálo, že si na seznamu ‚Oblastí Sherlockova života, o které se jeho bratr nepřiměřeně zajímá‘, vysloužila záznam položka ‚sexuální uspokojení‘.

Sherlock se musel kousnout do rtu. Tohle byl pravděpodobně zatím nejlepší den jeho života – a to ještě ani neskončil.

Mycroft se na pár okamžiků uchýlil ke zkoumání svého deštníku, ale když pak znovu promluvil, hlas měl vážný a vysál jím z pokoje jakýkoliv humor. „James Moriarty byl snětí na povrchu této země.“ Zvedl hlavu. „Srdce jeho ‚sítě‘ bylo možná zničeno…“ kývl k Sherlockovi, „… ale její vlákna už se začínají zase splétat dohromady. Tenhle Hargreaves bude užitečný.“ Z jeho úsměvu mrazilo. „To vás ujišťuji.“

John ho vyprovodil ven a Sherlock se zvedl na nohy a otočil se od svého místa u krbu, když uslyšel zavírání a tentokrát i zamykání dveří. Přemýšlel, jestli Johna budou zajímat jeho dedukce ohledně načasování úderů těch ‚Mizejících zlodějů‘.

John nevypadal, že by zrovna dedukce byly v popředí jeho mysli. Udělal několik kroků vpřed a zastavil se uprostřed pokoje.

„Takže… už si neděláš takové starosti s tím, co si tvůj bratr pomyslí, že?“

Sherlock pokrčil rameny. „Mimo rodinu má Mycroft nejsilnější emoční pouto k servírovacímu stolku se zákusky – a ten mu zajisté nikdy lásku oplácet nebude. Je to, jak jsi říkal – alespoň v některých ohledech si nejsme podobní. Není důvod věřit jeho úsudku o něčem, čemu nemůže porozumět.“ Usmál se a přál si, aby se John nebyl zastavil tak daleko od něj. „Mimochodem, teď jsme přece spolu, nebo ne? Nemůžeme to vrátit zpátky.“ Ne, že by chtěl. To nikdy.

John měl ve tváři velmi podivný výraz. Otevřel ústa, pak je zase zavřel. Otevřel. Zavřel. Konečně to vypadalo, že nabral odvahu, a zeptal se: „Oplácet lásku?“

Zcela jasně citoval… Sherlock si znovu přehrál, co to vlastně řekl. Ach. Najednou se jeho srdce pokusilo o únik z hrudního koše.

„Uvědomuješ si, že jsi mi vlastně nikdy neřekl…“ začal John.

„Vždyť je to očividné,“ prohlásil Sherlock. Protože bylo. Proč by jinak procházel celou tou sebeanalýzou? Proč by tak drasticky měnil svůj život? Bylo to očividné. Nebylo třeba být kvůli tomu přecitlivělý. Přikázal svému srdci, aby se uklidnilo.

„Tak dobře,“ přikývl John a stopa zklamání v jeho úsměvu byla tak slaboučká, že ji bylo sotva vidět. „Tak pojďme uklidit nádobí do dřezu a pak můžeme jít zpátky do postele, jo?“ Zvedl talíř, ze kterého předtím jedli, a kývl směrem ke krbové římse, na které stálo pár zapomenutých hrnečků. „Vezmi támhlety, můžeš?“ Otočil se a zamířil ke kuchyni.

Sherlock se za ním díval. ‚Zbabělče‘, nadával si. Dokonce to ani nebyl ten tenký hlásek, který si spojoval porůznu se svým podvědomím, rozumem, logikou… Tohle byl jeho vlastní hlas, plný a bohatý, všechny jeho části v jediném akordu. Všechno, čím byl. ‚Zbabělče!‘ řekl znovu.

„Miluju tě!“ Bylo to příliš rychle, vyřítilo se to z něj dřív, než to jeho zábrany stačily zachytit; vyhrkl to k Johnovým zádům, právě když s talířem v rukách překročil práh.

John se otočil.

Zasloužil si víc. Sherlock se horečně přehraboval vzpomínkami. Co od něj John chtěl? Co by mu mohl dát? Jak by mohl ukázat…?

„Stůl?“ navrhl.

Bylo to jenom jediné slovo.

Ale nebyla to narážka, ani jen lehce zastřená. Nebyl to pokus o odvedení pozornosti. Byla to upřímná žádost muže, který konečně uvěřil, že může cosi udělat pro něco, co je úplně lidskou potřebou… a že to z něj neudělá slabocha.

Který ví, že dokáže milovat.

A že s ním není nic v nepořádku.

John se usmál.

„Už jsem myslel, že si nikdy neřekneš.“

 

KONEC

 


Poznámka: Moc mě těší, že si Hanetka vybrala k překladu zrovna tuhle povídku. Jak jsem už zmiňovala, je to vůbec první johnlock věc, kterou jsem si kdy přečetla v originále, a navždycky pro mě bude srdcovkou, protože hned první kapitola – zažili jste to taky? Že jste po dočtení slyšeli v hlavě úvodní znělku Sherlocka? Já doopravdy jo! Sakra, mohla bych o vztahu k téhle povídce napsat hotovou esej, ale to hlavní shrnu – díky, Hanetko. Ukázala jsi i dalším lidem, jak krásná může být fanfikce, přestože je tak často ponižovaná a znevažovaná. Jo, a ještě jedna věc – vítej v klubu JL+!!! 😀

mia

 


 

Advertisements

13 komentářů Přidejte váš

  1. borů napsal:

    To jsem zase já 🙂 Veritiburns je naprosto úžasná, četla jsem i TRLT a jsem z toho trochu na větvi 😀 Opět děkuji za skvělý překlad!

  2. kamivon napsal:

    nádherná povídka. Občas docela o nervy, když jsem toužila po možnosti o něco těm dvěma otlouct palice, aby je konečně začali používat spráným směrem… no to by ale ta povídka skončila moc rychle 🙂 . Moc jsem si jí užila, díky<3

  3. samba napsal:

    Já si tvé poděkování nezasloužim, to ty si zasloužíš. Přes pevné přesvědčení, že opravdu okomentuju vše, jsem se neosvědčila. Četla jsem po práci v jedenáct hodin a naprosto vyšťavená, ale nemohla jsem si pomoc a nečíst. Pak jsem ovšem zas neměla sílu na psaní komentů, nic než plky bych nevypotila. Děkuji za famozní překlad.

  4. Rowana napsal:

    Celý ten příběh je naprosto úžasný a mohu ho číst stále znovu a znovu pořád dokola (jako téměř cokoliv od Verityburns, ostatně :-)). Moc se mi děj líbil od prvního znovu shledání, které málem dopadlo špatně (i kdyby do John proti Moranovi nevzdal), přes Sherlockovo uvědomění, jak naprosto nepostradatelný a důležitý John v jeho životě je, až po jeho jakési citové vyzrání, kdy si přiznal, že mu názor ostatních může být ukradený, a nejdůležitější na světě je pro něj právě John a to, aby se po jeho boku cítil bezpečně a jistě. Cesta k tomuhle uvědomění nebyla snadná, a co si budem povídat, byla velice bolestivá – Verity píše úžasně, a kouzlo jejím příběhům dává mimo jiné i to, že své postavy ráda trápí a týrá. Ale zas na druhou stranu, vždy se u ní můžeme spolehnout na naději a happy end, a to je nejdůležitější.
    Čtení překladu při betaci i jen tak pro odreagování jsem si moc a moc užila. A možná škoda, že jsem si nedělala čárky, kolikrát jsem každou tu kapitolu (nebo i všechny kapitoly) už přečetla. Nejspíš bych se dostala k velice zajímavému číslu. Takže díky, Hanetko, za překlad a skvělý čtenářský zážitek, zamáčknu slzu, protože už teď se mi po nich moc a moc stýská. A nejspíš se k nim tady nebo v jiné Veritině přeložené povídce v brzku opět vrátím. ❤

    1. hanetka napsal:

      Moc díky. K tomu příběhu se vracím už teď – a to jsem ho četla nejméně 3x anglicky, překládala, po překladu nejméně 4x při opravách a ještě i tady… a stejně se do něj začtu, kdykoliv to otevřu. Pořád mám tendenci si říkat – tohle jsem měla napsat jinak, tohle šlo líp… ale to je úchylka, která možná trápí všecky překladatele a autory na světě. Ovšem týká se to jen technicky mého překladu. Na příběhu vlastním bych neměnila nic – na díle verityburns se podle mého názoru nic vylepšovat nemusí. Pro mě patří ke špičce johnlock fanfiction a cokoliv od ní si přečtu – a možná, jestli ještě něco zbývá, i přeložím – k smrti ráda.
      A zase ti to pak třeba pošlu k betování, jo? Protože – fakticky díky. Bylo mi ctí a potěšením.

  5. helsl napsal:

    Tak jsem se přece jen dočkala konce, po první kapitole se tenhle den zdál být až někde na hranici věčnosti. Úžasné a nepopsatelné, ale co mi teď bude rozsvěcovat soboty, na něž jsem se vždycky tak těšila? Tahle povídka byla přesně podle mého gusta – napínavá, dramatická, místy by člověk až ztrácel naději, ovšem ten šťastný konec stál za to. John to se Sherlockem nikdy nebude mít úplně jednoduché, to všichni víme a ví to i on, nicméně to nejdůležitější se stalo, Sherlock si svoje city k Johnovi uvědomil a přijal je (že mu to ale trvalo) a už necouvne. Konec dobrý – všechno dobré.
    Zprostředkovala jsi nám fantastický čtenářský zážitek, za to Ti věnec budiž dán, jak praví klasik, a naše díky Tě budou provázet, kdykoliv se k téhle povídce vrátíme. Já si ji jdu hned teď dopřád celou konplet znovu, abych si to náležitě vychutnala vcelku. A symbolicky zrovna na Benův svátek.
    Abys však nevyšla ze cviku, do čeho se pustíš teď?

    1. hanetka napsal:

      No, že bych vyšla ze cviku, to nehrozí – doma mi visí překlad, který musím odevzdat do konce prosince… Ale něco drobnějšího pro vás tady chystám, neboj. Nejspíš na advent. 😀

  6. Miona napsal:

    Tak tohle je konec… Dočetla jsem a na tváři mám tak připitomnělý úsměv, že se u toho počítače zahrabu ještě na nějakou dobu, dokud mě to nepřejde… Jestli mě to přejde, nebo jestli budu chtít, aby mě to přešlo… 🙂
    Byl to nádherný příběh a skutečně jsem si ho neskutečně užila… těšila jsem se na každou sobotu jen proto, že tu na mě bude čekat další kapitolka, kterou si udělím za odměnu z uplynulého týdne a sobotní domácí robotě 🙂 a teď už nic mít nebudu… Ach jo… Začnu číst od začátku :p
    Děkuji za překlad, zveřejňování, všechny ty emoce a situace, kterými si ti naši dva pitomci prošli až sem a rozhodně můžu taky prohlásit, že si zapisuji na svůj seznam oblíbených FF, který si vedu 🙂

    Miona

    1. hanetka napsal:

      Pro mě to loučení bylo taky těžké. A k téhle povídce se budu taky vracet, a ne jednou. Dokud nepadnu na něco tak úžasného, aby mě to zase nakoplo k překladu… 😀

  7. *Al* napsal:

    Vážně úžasné. Užívala jsem si každý díl. 🙂 Škoda, že už je konec.

    1. hanetka napsal:

      Taky je mi to líto. Ale všechno jednou musí skončit. Tady to alespoň skončilo šťastně. Děkuju.

  8. Pořád se ještě vzpamatovávám, takže možná budu psát trochu blbosti….
    Každou sobotu ráno, mě z postele dokázala vytáhnout jenom jedna jediná věc. A tou bylo to, že si budu moct u snídaně přečíst další kapitolu téhle úžasné povídky. Asi nenajdu silnější slovo než děkuju, ale kdybych ho našla, hned ho sem napíšu. Tak tedy děkuju za to, že jsem se mohla smát, doufat a nadávat spolu s hrdiny. Děkuju za překlad a i za publikování, tahle povídka se řadí mezi nejlepší co jsem četla. Tak tedy děkuju a já opravdu nevím, jak budu další sobotu ráno vstávat.

    1. hanetka napsal:

      A já zase děkuju za uznání i slova díků. A to vstávání – no, ono se zase něco najde, co tě z postele vytáhne, neboj. 😀

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s