Případ bez konce

Pro ty z vás, kdo neholdujete Facebooku – Kalamity Jane vyhlásila challenge v psaní Johnlock povídek. Nezúčastnit se mi přišlo naprosto nemyslitelné, a když na mě přišla řada, bylo mi přiděleno toto téma:

Sherlock přijme Johnovu náklonnost a akceptuje ji, jenomže sex je pro něj tabu. Má rád objímání, laskání ve vlasech, látku Johnova svetru a na tisíc verzí dýňové polévky. John ovšem strádá a uvažuje, jaký pro něj má takový vztah smysl.
Povídka by neměla vyústit Sherlockovou změnou a náhlým zájmem. Je na Johnovi, zda bude Sherlocka respektovat a zda se mu podaří najít v jejich vztahu soulad.
Je vůbec možné existovat v takovém prapodivném partnerství?
Je to jedno velké dilema.

 

Když jsem zadání dočetla, měla jsem chuť bušit hlavou do stolu. Nic takového jsem dosud nepsala, takže bylo neskutečně těžké přijít na to, jak to vlastně napíšu… Ale od toho je to výzva, no ne?? 😀 Takže tak. Doufám, že se vám povídka bude aspoň trochu líbit.

A jo – měla bych dodat varování, na to, že je to takové téma, je povídka vážně docela NSFW. 😀

 

 

———————————–

Případ bez konce

 

 

John se ještě v polospánku překulil z boku na záda, ruka samovolně zabloudila pod lem od pyžama. Ne, ještě nebyl úplně vzhůru, i když spodní partie těla měla na celkovou bdělost jiný názor. Dlouze vydechl, obrysy chtíčem prodchnutého snu se zjemňovaly a otupovaly, až se John docela probudil, v ústech sucho a v kalhotách vlhko. Pěst sevřenou kolem tvrdého penisu, laskal, hladil. Ten sen – ach bože, kolikátý už? Nezáleželo na způsobu, jakým si v takových snech Sherlocka bral, všechny měly tentýž následek; John se prudce nadechl, ruka se zpomalila, příliš rychlé, ještě aspoň chvíli podržet tu myšlenku na ty božské, měkké rty kolem jeho –

John tiše zaúpěl, napjal se a s roztřeseným výdechem se udělal do kalhot. Srdce uhánělo jako šílené, ruka zvlhlá potem a ejakulátem, John zíral do stropu a pomalu se uklidňoval. Olízl si rty a otřel si ruku do teď už definitivně zničeného pyžama.

Takhle to dál nejde. Prostě… Musí udělat krok vpřed. Zažili už horší věci, ne? Tak proč ne jedno vyznání, které sice pravděpodobně (spíš: docela jistě) nebude opětované – co na tom zas tolik záleží? 

Vstal, odhodil špinavé prádlo do prádelního koše u skříně a oblékl si župan. S hromádkou čistých věcí v ruce sestoupil dolů a ještě zamyšlený mířil do koupelny, z jejíchž dveří se mu přímo před nosem vynořil Sherlock. Teda – nejdřív oblak husté páry a teprve poté detektiv sám.

John zamrkal, takže už teď???

NE! ječel jeho pramozek a dodal, že s takovou novinou se nemůže na Sherlocka vrhnout bez snídaně. (Mmm. Vrhnout…)

Johna jeho vnitřní dialog natolik vyvedl z míry, že couvl, až s tupým zaduněním zády narazil do stěny za sebou. Sherlock si utáhl opasek na županu a prohrábl si mokré vlasy.

„Jsi vzhůru brzo,“ zamumlal, sjel ho pohledem, než uhnul a zamířil do kuchyně.

„Zase jsi vyplácal všechnu teplou vodu?“ vyhrkl John hlasitěji, než zamýšlel, zřejmě proto, že se jeho pramozek neskutečně hlučně dohadoval s jeho mnohem čerstvější (a občerstvenou) částí těla. Okamžitě sklapl a sklonil hlavu, úpěnlivě prosil kohokoli, kdo by na to mohl mít vliv, aby se Sherlock nevrátil prozkoumat Johnovy rysy. Sherlock byl ale naštěstí myšlenkami jinde, když po něm John střelil pohledem, zadumaně míchal kafe, zatímco v druhé ruce držel telefon a cosi pročítal. John nad sebou protočil oči a šel se vysprchovat.

O pár minut později John seděl u stolu naproti Sherlockovi, přežvykoval toust namazaný lahodným malinovým džemem… Až na to, že z té „lahody“ necítil nic, klidně mohl přežvykovat kus kartonu, jak byl nervózní. Sherlock si střídavě hrál s mikroskopem a četl v mobilu, vůbec si ho nevšímal. Polkl poslední sousto (cetris deska se špetkou Sahary) a hodil do sebe zbytek vlažného čaje.

„Co máš dneska v plánu?“ zeptal se váhavě. Sherlock po něm střelil pohledem, než se vrátil k telefonu a po chvíli pokrčil ramenem.

„Nic zvláštního.“

„To je fajn,“ přikývl John, a tentokrát se na něj Sherlock podíval vyloženě podezřívavě.

„Vážně?“ zeptal se zmateně. John cítil, jak rudne.

„No jo. Prostě… fajn. Já půjdu do práce,“ poznamenal a s chutí by se nakopl.

Sherlock jednoduše přikývl a nespouštěl z něj oči.

„Takže…“ Zafuněl a vstal od stolu, aby si po sobě umyl nádobí. Sherlock nedodal nic, jen ho dál pozoroval. John musel být rudý až na zadku. (Teď bys asi neměl myslet na zadky. Na žádný zadek. Ani na jeho zadek.)

Potlačil zaúpění, otřel nádobí a vrátil ho do polic.

„Johne… Děje se něco?“ Sherlock se stále nehybně opíral zápěstím o hranu stolu, Johna v hledáčku.

„Eh, no, já jen kvůli plánům na večer.“

Sherlockův výraz poněkud ochladl.

„Ah. Mám se stáhnout.“ Vrátil se pohledem k mikroskopu. Nepatrně pohnul sklíčkem do strany a zamračil se.

Myslí si, že si domů někoho přivedu. John sevřel rty. „Hurá“ do boje.

„Ne, tak jsem to nemyslel.“

Neurčité a nezaujaté hm jeho odhodlání nijak neposílilo.

„Myslel jsem, že bychom mohli zajít na večeři.“

„Jistě,“ broukl Sherlock, soustředění napůl u Johna a napůl u preparátu. „Kari, nebo čína?“

John by měl být možná trochu naštvaný, že mu detektiv nevěnuje plnou pozornost – právě v tuto chvíli. Jenže jak ho tak viděl, zabraného do nějakého experimentu, v hrudníku ho příjemně hřálo. Dělit se o pozornost nejúžasnějšího génia byl přece dávno zvyklý. A nejspíš tenhle pohled ho uklidnil natolik, že jakákoli nervozita byla ta tam.

Přešel od linky k Sherlockovi a pomalým pohybem ruky odsunul jeden havraní, divoce se vlnící pramínek usychajících vlasů. Detektiv ztuhl. John se pak sklonil a krátce ho políbil na temeni. Sherlock se prudce odvrátil od mikroskopu a zaklonil hlavu, překvapeně na Johna zamrkal.

„To je fuk. Prostě někam ven,“ řekl John tiše. Detektiv pootevřel ústa a velmi pomalu se opřel do židle. John ho ještě okamžik pozoroval, než se otočil a vyšel ze dveří. Každý krok na schodech byl najednou hlasitý, oblékání bundy dole v hale bylo pro jeho sluch zdrcující – vždycky ta látka tak strašně šustí? Ruch ulice byl pak ohlušující. Vykročil rázně, a když se konečně trochu probral z šoku, uvědomil si, že se mírně usmívá.

Měl skvělý pocit.

**

John věděl, že do menu zírá nepřiměřeně dlouho. Mělo ostatně jen dvě strany; víc než polovinu té druhé už zabíraly nápoje a dezerty. Jenže cítil Sherlockův pohled, věděl, co přijde, a netušil, jak začít. Mluvit o čemkoli, co se týkalo pocitů, mu drásalo nervy až na dřeň. Povzdychl si a znovu klouzal pohledem od shora dolů…

“Co takhle nějaký aperitiv?” navrhl Sherlock tlumeným hlasem. John se na něj podíval s pozvednutým obočím. Nikdy nepili před jídlem. Sherlockovi cukl koutek. “Mám dojem, že by ti nějaký alkohol přišel vhod,” přimhouřil oči a John se nepatrně ošil.

John zavřel menu, a když se kolem nich nachomýtla obsluha, objednal si steak s grilovanou zeleninou. “A prosím přineste mi… dvakrát Hammer Head.”

Sherlockovou tváří kmitla prazvláštní směsice výrazů, než jen pozvedl obočí a promnul si rty. John na ně fascinovaně zůstal hledět.

“Myslím, že bys mi měl něco objasnit,” Sherlock se mírně předklonil a hypnotizoval Johna. “Co přesně…” Odmlčel se s ústy pootevřenými, než zavrtěl hlavou a pokračoval. “Co přesně ode mě čekáš?”

Johnovi jako na zavolanou na stole přistála sklenička zlatavé tekutiny. Uchopil ji, několikrát s ní zatočil sem a tam, než se opět podíval na Sherlocka.

“Chci se tě zeptat, jestli platí to, co jsi mi kdysi řekl. Hm. Co jsi mi řekl, když jsme poprvé seděli u Angela.” Olízl si rty a pozvedl skleničku, přivoněl hutnému aroma. Možná se bude potřebovat napít – ale ne, až za pár vteřin. Sklenice s tichým klinkutím zase dosedla na stůl.

“Řekl jsem několik věcí, kterou máš na mysli?”

“Ženatý se svou prací?” John se napjatě usmál. “Platí to ještě?”

Sherlockův pohled nepatrně posmutněl.

“Myslím, že ti nemůžu dát to, co potřebuješ, Johne,” odpověděl pomalu.

John měl srdce až v krku. “A jsi si tolik jistý, že víš, co přesně potřebuju, hm?” Sherlock na něj jen dál mlčky hleděl, pak zvedl skleničku a upil.

“Takže,” pokračoval John, když nedostal žádnou odpověď. “Mám dojem, že nejsi vyloženě proti tomu, abychom zkusili… něco víc, než co už máme. Je to tak?”

Sherlock se zadíval do skleničky.

“Obávám se, že… by mi to nevadilo.” Mrkl a upřel na něj šedozelené oči. John se krátce zasmál, opojený tím, jak se dnešní večer vyvíjel.

“Obáváš se? Proč?”

Sherlock se ošil, krátce se rozhlédl kolem sebe a pak pokrčil ramenem.

“Máš pravdu. Chci něco víc. Jen netuším co přesně ještě…” Znovu se odmlčel a Johnovi došlo, že tenhle rozhovor měli vést nejspíš doma. Jemu samotnému sice vyhovovalo neutrální prostředí, cizí půda, ale pravděpodobně jen proto, že dosud to se ženami nedělal jinak. Ani nemusel, vždycky se to nějak… vyvíjelo samo. Situace kolem Sherlocka byla ale tak ojedinělá, že byl tak trochu v koncích. A Sherlockovi bylo očividně nepříjemné, že by cokoli tak osobního měl probírat na veřejnosti.

“Nemáš tušení, jak moc jsem teď šťastný,” vyhrkl John a evidentně tím Sherlocka vytrhl z myšlenek. Zádumčivý pohled se s dalším mrknutím změnil v cosi jiskřivého.

“Vážně?” Sherlock se snažil potlačit úsměv, to bylo jasné.

“No jasně. Čeká mě šťavnatý stejk a k tomu mám navíc skvělý pití,” zašklebil se John a Sherlock zabublal tichým smíchem.

Fajn, pomyslel si John. Tohle bychom měli. Sherlock pozvedl skleničku a znovu upil, pokývl hlavou.

“Opravdu kvalitní pití.”

“No jo. Nejdražší na lístku. Jen jsem se modlil, aby to bylo i pitelný, když je to tak kurevsky drahý,” zamumlal John a taky usrkl; tekutina se medovitě rozlila po jazyku, vážně dobré.

Sherlock se znovu zasmál. John měl na chvíli pocit, že kdyby to bylo možné, do smrti by se strašně rád živil jen tím, že bude poslouchat tenhle smích. Ani neměl chuť tu stupidně obří hřejivou bublinu, co se mu usadila pod žebry, ignorovat. Právě jim přinesli jídlo na stůl, John se spiklenecky naklonil k Sherlockovi a ten automaticky gesto oplácel. “Ale sakra doufám, že sis vzal svoji kreditku. Protože jsem si uvědomil, že jsem tu svou nechal doma.” Slečna, co pokládala talíře na stůl, mírně zaškobrtla.

“Oh, skutečně? Řekl bych, že moje kreditka je už dávno v bezpečí tvé peněženky,” usmál se Sherlock a Johnovi zasvítily oči.

“No jasně, že je.”

**

Bouchnutí dveří, tiché, nepříliš umně potlačované hihňání a tlumený hluboký smích; nejisté kroky po schodech nahoru, konečně obývák. Greg Lestrade měl dnes narozeniny, a protože k tomu navíc slavil i úspěšný rozvod, rozjela se oslava docela slušně. Ale co, zítra byla sobota, pomyslel si John. Nebo vlastně… Chňapl po Sherlockově ruce, přiblížil si ciferník jeho hodinek k obličeji a zamžoural.

„Dnesska užš je zítra,“ pronesl s úsměvem. Pustil Sherlockovu ruku a ta se zaduněním bouchla o zavřené dveře, o něž byl Sherlock opřený. Snažil si skopnout ještě zavázané boty a něco nesrozumitelného vydechl. Podařilo se mu zout si jen jednu botu, pomalu zamrkal a trochu vrávoravě došel ke gauči. Se žuchnutím se posadil a malinko se svezl na stranu. Dlouze si povzdychl a zadíval se na Johna, který ještě pořád postával u dveří, občas se zakolébal. John si protřel oči, usmál se a šel si sednout vedle připitého detektiva.

„Hmm,“ vydechl Sherlock spokojeně, když se o něj John opřel. „To byl… celkem snesitelný večer. Byl celkem… fajn.“

John chrochtl smíchy.

„No jo. Jo, tsel-kem to šlo,“ zazubil se, když z něj Sherlock dál nespouštěl oči. John zvedl ruku, položil ji na Sherlockovu tvář a přitáhl ho k sobě, aby ho nejdřív krátce líbl na rty a pak se přesunul pod ucho. Sherlock se zavrtěl a pousmál se.

„Jak je mošžný, že pořád tak voníš?“ zamumlal John a zabořil nos do Sherlockových vlasů. Ten se přikrčil a vydechl smíchem.

„Lechtá to,“ zamumlal.

„Hm… to mi asi nevadí,“ poznamenal John důležitě a střídavě Sherlocka očuchával a oždiboval na krku, zatímco se Sherlock svíjel a snažil se s pochechtáváním uhnout. „Vášžně. Prostě… Pros-tě… Voníš. Děsně. Teda… Děsně krrásně voníš. Nejradši bych tě sněd,“ vydechl John a ke rtům přidal i horký jazyk, jemně se dotkl. Sherlock se odtáhl a John nespokojeně zamručel.

„Assi bychom měli jít spát,“ zašeptal Sherlock.

„A nemůžše to chvilku počškat, chiličšškuu… Jsem nadrženej.“ John se přisunul blíž k Sherlockovi, ten ale pomalu vstal a zamířil ke koupelně. „Hmfff,“ zafuněl a široce se usmál. Sherlock byl tak děsně lechtivý… Zavrtěl hlavou – a zarazil se, protože obývák se roztočil v divokém víru. Zhoupl se mu žaludek.

„Kurva. Kurva… no jo. Jo. Sakra.“ Vyškrábal se na nohy a vydal se za Sherlockem. „Nepotřřebuješš teď do koupelny, že ne?“ Opřel se na chvilku o stěnu a snažil se rozehnat mžitky. Sherlock zamračeně vykoukl z ložnice. Zbývající botu už měl dole a teď si rozepínal asi pátý (desátý… dvacátý osmý… kdo to měl ssakra počítat…) knoflíček.

„Je ti dobře?“

John přinutil oči, aby přestaly zírat na částečně odhalený hrudník jednoho sexy detektiva a teď právě zaostřoval na Sherlockovu alkoholem uvolněnou tvář, i když se malinko mračil.

John otevřel ústa, aby odpověděl něco drzého, ale polil ho studený pot.

„Nezapomeň… to. Tu myššlenku,“ prudce vyrazil do koupelny a tak tak to stihl k záchodu, než začal zvracet.

 

 

Probudil se v Sherlockově ložnici, se spícím Sherlockem po boku. Ta myšlenka sama byla naprosto úchvatná… Co ovšem bylo naprosto na hovno bylo, že si John absolutně nepamatoval, jak se sem dostal. Ano, sice spolu pár týdnů byli… hm, jako že spolu; ale dosud spali každý ve své vlastní ložnici. John netušil, jak moc rychle by měl se Sherlockem postupovat, ale vzhledem k tomu, jak strašně dlouho jim vůbec trvalo dosáhnout bodu, kdy nejsou „jen“ přátelé, měl tušení, že postupovat hodně pomalu bude tak akorát pomalu. A nejspíš to bylo správné rozhodnutí – Sherlock se totiž evidentně do ničeho intimního zrovna překotně nevrhal. Bylo to mezi nimi všechno tak cudné, jako by to bylo úplně poprvé… A pro Johna to vlastně přesně takové bylo. Měl podezření, že pro Sherlocka je to konec konců taky tak.

Za těch pár týdnů (čtyři týdny a… jeden, dva, tři… čtyři dny) se dostali vlastně akorát k polibkům; malým, něžným… A byly to zatraceně příjemné polibky. Taky jednou Sherlockovi namasíroval šíji, žádné klinické rozhánění ztuhlých svalů, ne; pomalá masáž. Sherlock byl ze začátku dost napjatý, ale pak se viditelně uvolnil a vrněl. Kristepane, jen když si na to John vzpomněl… A večery u televize bývaly zábavnější než dřív – sice Sherlock stále střídavě bavil a doháněl Johna k šílenství tím, že vyžvanil zápletku děje filmů, nebo že rozebíral lidi z talkshow na kousky, ale na druhou stranu, teď si občas lehl Johnovi hlavou do klína a tahal ho za svetr tak dlouho, dokud ho John nezačal hladit ve vlasech. Jindy mu nacpal pod stehna svoje dlouhé ledové nohy a vrtěl palci sem a tam, dokud se nezahřál. Jednou takhle usnul, hlavu v Johnově klíně, tvář přitisklou k Johnově podbřišku. Ústa měl pootevřená a John seděl naprosto nehybně, pořad v televizi dávno nevnímal, protože… Sherlockova pootevřená ústa. Tak blízko…

Ignoroval proteď horko v klíně a zaostřil pohled na spícího muže vedle sebe. Sherlock spal na břiše, tvář zabořenou do polštáře a trochu našpulenou a bylo slyšet, jak tiše oddechuje. Zpod peřiny, kterou měl nahrnutou za krkem, vykukoval kousek trička na spaní. Krátká inventura vlastního oblečení – tílko a spodky. A jedna ponožka, napůl skopnutá.

Takže nejspíš k ničemu nedošlo, pomyslel si John a zamračil se, jak se snažil vzpomenout.

Bože, musel být tak strašně na sračky, když si nic nepamatuje. Greg za tohle zaplatí.

Rytmus Sherlockova dechu se změnil, dlouze se nadechl a mírně se protáhl, než jakoby něčemu pomalu přikyvoval, tulil se k polštáři. John se usmál, když Sherlock otevřel oči, párkrát zamrkal a okamžitě se mu tvář z naprosto uvolněné změnila v typicky ostražitou a ještě… John přimhouřil oči. Co dělá Sherlockův výraz pro něj tak typickým, to přesně nevěděl. Ale bylo to tu – detektiv je vzhůru.

Sherlock ho chvíli mlčky pozoroval, než pozvedl jeden koutek v úsměvu.

Johnovi se ulevilo – očividně to je naprosto v pořádku, když spolu leží v jedné posteli.

„Je ti líp?“ zamumlal Sherlock a olízl si trochu popraskané rty.

„Je mi celkem dobře. Mám nějak lehký žaludek… Ale dobrý.“ John se odmlčel. „Nemám tušení, co se dělo po tom, co jsme odešli z hospody,“ dodal. Sherlock pozvedl obočí.

„Ve stručnosti – měl jsi trochu… mazlivou, když jsme přišli, pak ses dost hlučně vyzvracel, pak jsem ti pomohl se umýt, znovu jsi zvracel, znovu ses umyl a pak jsi chtěl experimentovat v posteli, což jsem nebral jako relevantní vzhledem ke stavu, v němž ses nacházel, ještě naposled jsi zvracel a poté jsi konečně udržel prášek a sklenici vody, než jsi během osmi vteřin vytuhnul.“

John třeštil oči. Překulil se na záda a schoval obličej v dlaních.

„Ježíši. Promiň. Promiň… To je otřesný.“

Sherlock se tiše uchechtl.

„Nějakým zvláštním způsobem se mi díky tomu podařilo vystřízlivět.“ Okamžik zaraženého ticha, bylo skoro slyšet, jak mu to v hlavě šrotovalo. „Příště bychom snad mohli -“ začal zaujatým hlasem, než mu John skočil do řeči.

„Kristepane, žádné příště… Ne takovéhle příště. To je… trapný. Ale,“ zamračil se John, zkusmo se znovu překulil na bok – a nemělo to nijak vážné následky pro jeho žaludek. „Co jsi mi to dal? Měl bych se teď cítit daleko hůř…“

„Směs minerálů, stopových prvků a tišící prostředek proti případné bolesti hlavy. Vlastní recept,“ pokrčil Sherlock ramenem.

„Cože… Počkej, cože? Jak jako vlastní?“

„Je to skvělá prevence zákeřných poopičních stavů,“ nastínil detektiv.

John nechápavě zavrtěl hlavou. Sherlock protočil oči.

„Funguje na jakýkoli možný poopiční stav,“ dodal Sherlock a převalil se na záda. John mlčel, pochopil. Něco ho ale napadlo.

“Jak dlouho tuhle recepturu máš a používáš?”

Zašustění peřiny, Sherlock pokrčil ramenem. “Od dob, co jsem ještě chodil na vysokou.”

“Takže jsi to měl k dispozici i na mojí rozlučce? A nic jsi nám tehdy nedal, protože…?”

Sherlock si oběma dlaněmi protřel obličej a podíval se na Johna.

“Připomeň mi, kde jsme se tehdy probudili.” John se začervenal.

“Jasně.”

Chvíli se na sebe dívali, pak John opatrně vstal, stáhl si přebytečnou ponožku – usmál se, kromě slabého tepání v hlavě mu bylo docela dobře. Odšoural se do koupelny, aby si ulevil, a po chvilce uvažování (a když neslyšel, že by Sherlock ještě vstával) si ještě vyčistil zuby. Pak se vrátil zpátky do ložnice a zůstal stát ve dveřích. Sherlock ležel na zádech, ruce složené pod hlavou a zíral do stropu. Když se John nehýbal, otočil k němu hlavu a pousmál se.

V Johnovi to zadoutnalo.

“Lenivé ráno?” zamumlal a vydal se zpět do postele. Sherlockovi zacukaly koutky.

“Nějak jsem včerejšek ještě nestihl zpracovat. A ty jsi krásně vyhřál postel.” John se spokojeně ušklíbl a vlezl zpátky pod duchnu.

Pak sykl, když k němu Sherlock natáhl nohy – byly úplně studené.

“Sssakra!” snažil se uhnout, ale Sherlock ho najednou objal svými dlouhými pažemi a přitáhl jej k sobě. Johnovi se něco mazlivě přitulilo k srdci a tetelivě hřálo. Detektiv se na něj nejistě díval. John se velice snažil dát najevo, že taková blízkost mu vůbec, ale vůbec nevadí. Po chvíli se Sherlockovo tělo viditelně uvolnilo. John přeopatrně vykroutil jednu ruku ze sevření a zvedl ji Sherlockovi nad hlavu. Nehnutě se dívali jeden druhému do očí, nakonec se Sherlock nadzvedl a lehl si hlavou na Johnovo rameno, ruku položil Johnovi na břicho. John mu zlehka hladil vlasy.

John cítil každý Sherlockův nádech. Bylo to fantastické. Tak hřejivé a klidné a…

Sherlock pootočil hlavou a krátce Johna políbil pod klíční kost. Johnovi poskočil tep.

A zamračil se, když ho napadlo… Sherlock doteď nikdy nezačal… s ničím, vlastně. Párkrát se k Johnovi připojil na gauči, když sledoval televizi, a nechal si hladit vlasy, ale nikdy…

Sherlock přitiskl nos k Johnově krku a prostě vdechoval a John ztratil nit.

“Voníš jako…,” začal zamyšleně a John zadržel dech. “Hmm… Voníš po alkoholu.” John se uchechtl.

“Pěkně děkuju,” zavrtěl hlavou. Přičichl si k Sherlockovým vlasům. “Zato ty pořád voníš po… Já nevim po čem vlastně. Prostě voníš.”

“Já vím. Včera jsi mi to několikrát opakoval,” zamumlal Sherlock pobaveně.

“Ha, ha. Tak jsem měl jednoduše -” John prudce vtáhl vzduch do plic, Sherlock jedním prstem odtáhl výstřih tílka a olízl mu bradavku – a ještě jednou. Pak zvedl hlavu a zadíval se Johnovi do očí.

“Líbí se ti to,” poznamenal zadumaně.

John roztřeseně vydechl. Původně zapomenutá touha se v něm znovu rozhořela.

“Myslím, že nemusím odpovídat,” olízl si rty. Sherlock nepatrně naklonil hlavu do strany a pak se znovu zadíval na růžovou bradavku.

“Já je nemám nijak citlivé,” řekl polohlasně. Vrátil se pohledem k Johnově tváři, pak se sklonil k jeho rtům a dal mu pusu. A ještě… a ještě jednu a začal se odtahovat… a pak mu John vklouzl rukou do vlasů a přitáhl si jej zpět, laskal Sherlockovy rty a jemně kousal, snažil se vniknout jazykem do Sherlockových úst, ale ten se okamžitě odtáhl. John se s výdechem tichounce zasmál.

“Bože, kdybys jen věděl, co se mnou děláš,” zavrněl a přetočil je, až Sherlock ležel úplně na zádech a on se opíral o loket a ležel částečně na něm. Otíral se ztvrdlým klínem o Sherlockovo stehno a díval se mu přitom do tváře. Pohled už měl mírně rozostřený, ale stejně mu přišlo, že je Sherlockův výraz trochu zvláštní. Opřel se mu hlavou o hruď a přehodil jednu nohu přes Sherlocka, aby ho taky poškádlil – a došlo mu, že Sherlock není tvrdý ani trochu.

“Takhle vypadá tvůj poopiční stav?” zamumlal s přivřenýma očima a dál se jemně kolébal proti Sherlockově tělu. Bože, bylo neskutečně příjemné mít jeho pevné, rozehřáté tělo u sebe. Tak blízko…

Když Sherlock ale nic neodpověděl, John se přiměl otevřít oči. Několikrát musel zamrkat, aby ho skutečně viděl. Detektiv si ho prohlížel fascinovaným, zkoumavým pohledem, ale po vášni v těch očích nebylo ani stopy. Jeho klín zůstával v klidu. John se zarazil.

“Sherlocku?” zeptal se nejistě. “Ty nejsi… Tebe to…?” Odmlčel se, netušil, jak formulovat otázku, aniž by se detektiva jakkoli dotkl.

“To nebyla otázka,” prohodil po několika nekonečných vteřinách mlčení Sherlock.

“Vadí ti moje doteky?” zeptal se John přímo a odtáhl se spodní částí těla od muže u něj. “Je ti to… nepříjemné? Nejsi vzrušený…”

Sherlock pomalu zavrtěl hlavou.

“Je to…” Zamyslel se, obočí nakrčené. “Je to opravdu velmi příjemné. Klidně můžeš pokračovat. Je zvláštní tě sledovat.”

Johnovi po zádech přelezl chlad, usadil se v útrobách a nechtěl pryč.

Pootevřel ústa, aby řekl něco, cokoli, ale hlavou se mu prohánělo tucet otázek, z nichž ani jednu nechtěl vyslovit nahlas. Ne že by nechtěl znát přímou odpověď, ale prostě proto, že všechny mu přišly hrubé.

Nakonec řekl: “Myslel jsem, že jsi gay.” Výborně, tohle znělo vyčítavě a ještě i hrubě. Sherlock se nadechl a mocně protočil oči.

“Nepotřebuju škatulky sexuality. Velké procento lidí stejně naprosto přesně nezapadá do žádného z volitelných -”

“A potřebuješ sex? Někdy?” John si olízl rty. Sherlock polkl a sevřel rty.

“Minimálně. Skoro… vůbec.”

Chladné drápy rozměkly v dehet a naplňovaly Johnovo tělo od hrudníku ke končetinám. Jednu chvějící se ruku zvedl a přitiskl ji k Sherlockově tváři.

“Tohle je v pořádku?” polkl horký knedlík. Sherlock přikývl. John sjel rukou na krk a palcem pohladil po čelisti. “Tohle?…” Sherlock znovu přikývl. Do očí se mu vkrádalo cosi…

John sklouzl rukou po jeho břiše až k podbřišku, mírně sem a tam hladil.

“Tohle taky? Nebo je to… nepříjemné, moc vlezlé?” Při té představě se mu udělalo silně nevolno. Zbytkový alkohol s tím ale neměl naprosto nic společného.

“Mám rád, když se mě dotýkáš. Je to… milé,” dodal tiše Sherlock. V očích smutek, když John neodpovídal. “Ale tobě to nestačí,” zašeptal zklamaně.

John se snažil přimět ústa, aby vyslovila něco konejšivého, nebo něco vtipného, ale nakonec jen vykoktal: “Já… Mně se jen… Ach… Doufal jsem v něco… víc.”

Oba mlčky zpracovávali svoje doznání, Johnova dlaň ležela zapomenutá na Sherlockově podbřišku, ani jeden z nich to nevnímal.

***

Uplynuly tři měsíce.

Když měl John napjatý den, spal u sebe. Když měl dobrý den, spal u Sherlocka v ložnici, někdy i se samotným detektivem po boku.

O nějaký sex se pokoušeli pětkrát – z Johna nevybité sexuální napětí úplně vyzařovalo, a říkal si, že Sherlock třeba v sobě najde něco… co by ho jemně přimělo takové napětí sdílet. Jenže Sherlock zůstával téměř stoicky klidný a John žádný z těch tří pokusů o to přijmout orál nedokázal dotáhnout do uspokojivého konce. Nakonec byl pořád jen se svojí rukou. Sherlock ho při tom rád (a mlčky) pozoroval. John se laskal s očima upřenýma kamkoli po Sherlockově těle, ale nikdy do jeho očí. Ta zaujatost v nich ho drtila. Nebo rovnou nechával oči zavřené a představoval si, jak Sherlockovy oči hoří… zatímco byl detektiv přímo vedle něj a naprosto klidně dýchal.

**

Nový den.

John se s povzdechem posadil na své posteli v patře a zadíval se k napůl zataženým závěsům, ruce volně složené v klíně, už třetí den po sobě naprosto klidném a nevzrušeném. Zíral na šedivý pruh světla prostupující mezi tmavě modrými těžkými závěsy a uvažoval, jestli Sherlockova pravděpodobná asexualita utlumí jeho vlastní libido. Byla to krutá myšlenka, ale nemohl si pomoct. Původní lechtivé fantazie za ten čas, kdy spolu začali být jinak, jak tomu soukromě říkal, poněkud zhořkly… Byl sklíčený. Zmatený. A často byl vyloženě frustrovaný, proč Sherlock prostě nemohl…!!? Zhnusený sám sebou a svým sebestředným myšlením, zvedl se z postele a potichounku sešel dolů, aby se vysprchoval. Doufal, že je detektiv venku, nebo že spí. Nechtěl, aby ho kdykoli v téhle náladě viděl (i když se to dřív nebo později muselo stát) – Sherlock by na něm okamžitě poznal, co se mu honí hlavou, a on ho nechtěl ranit.

Nikde Sherlocka nezahlédl; zalezl do koupelny a pustil sprchu, aby se voda stačila ohřát. Pověsil župan na věšák u dveří a svlékl se, koutkem oka uviděl svůj odraz v zrcadle – zarazil se a podíval se na svou tvář. Možná prostě… není Sherlockův typ. Možná Sherlock potřebuje někoho jemu podobného; někoho výjimečného. Někoho krásného, pak by třeba cítil… John přimhouřil oči a stiskl rty do tenké čárky. No, v tom případě nemá naději, co?

Zalezl do sprchy, horká voda mu rozpálila kůži, syčivě se nadechl. Měl chuť se tou vodou takhle opařit, snad to z něj pak vypálí všechny ty příšerné myšlenky.

Náhle se otevřely dveře do koupelny. John by to přes šumící sprchu neslyšel, ale vždycky při tom trochu zarachotila sprchová zástěna.

“Sherlocku? Potřebuješ něco?” zavolal přes hučící proud a drhnul si dlaněmi obličej.

“Johne. Mohl bys vypnout vodu? Chci ti něco… Uh. Ukázat,” houkl detektiv přes matnou skleněnou zábranu. John se zamračil a pokračoval v mytí, i když o dost pomaleji.

“No… a nemůže to počkat, za chvilku budu hotový.”

“Já taky… možná,” řekl Sherlock tišeji a John se tázavě zadíval na neprůhledné sklo. Viděl jen Sherlockovu siluetu, stál ve svém šedém tričku na spaní a tmavých pyžamových kalhotách. “Nepočká to, myslím,” řekl pak hlasitěji a John rychle spláchl největší mydliny z podpaží, než vypnul vodu. Trochu sprchového gelu zůstalo ještě na břiše.

“Jo?” zeptal se zmateně a otevřel zástěnu, natáhl se po ručníku visícím na háčku. Otřel si obličej a trochu i vlasy, než se zadíval Sherlockovi do očí.

Sherlock byl evidentně vzhůru teprv pár minut. Tvář měl ještě otlačenou od polštáře. Stál celý napjatý, trochu se hrbil a co chvíli přenesl váhu z jedné nohy na druhou. Ruce nejistě sevřené v pěst a…

Johnovi vylítlo obočí vzhůru a překvapeně se nadechl, než se pohledem vrátil do Sherlockovy tváře.

“Tohle je… Nečekaný,” vydechl John a zkoumavě pozoroval jeho výraz.

“Je to celkem ojedinělé, ano. Ale přiznám se, že jsem to čekal mnohem dřív.” Zamračil se a znovu přešlápl.

“A… Znamená to… co přesně?” zamrkal John a pomalu se otíral, zatímco druhého muže nespouštěl z očí. Sherlock dosud dával dost jasně najevo, že nemá žádnou potřebu, aby ho John jakkoli sexuálně uspokojoval (nebo se o to aspoň pokoušel).

“Chceš se dívat?” Hlas na posledním slově nepatrně zakolísal a Sherlock si odkašlal. Vypadal nervózně. John si olízl rty. Přikývl a Sherlock si viditelně oddechl. Pokývl hlavou přes rameno, otočil se a odkráčel z koupelny do ložnice.

Johna napadlo, jestli se má vůbec oblékat, protože tohle… To se ještě nestalo a on netušil, jestli si má dělat nějaké naděje (jeho penis byl v tomhle proudu myšlenek o něco napřed). Nakonec na sebe hodil tílko a boxerky, nechtěl Sherlocka nijak víc vyvádět z míry, a rychle se vydal za ním.

Sherlock napůl seděl na posteli, opřený o několik polštářů nahňácaných k čelu postele. V místnosti bylo docela šero, závěsy ještě pořád nebyly roztažené, a tak se sem nedostalo ani trochu světla zvenčí. Ruce měl zatím volně podél těla, díval se neklidným pohledem na nepřehlédnutelný stan na kalhotách, pak zvedl obličej k Johnovi. John se mlčky posadil k němu na postel, opřený o ruce.

“Jak tohle funguje? Totiž – co mám dělat? Můžu něco -”

“Jen se dívej,” řekl Sherlock a olízl si rty. “Nijak se mě… prosím… nedotýkej. Nesmírně by mě to rozptylovalo.” John přikývl a poposedl blíž.

Sherlock zavřel oči a chvíli jen klidně seděl, i když se mu občas trochu zachvěla ruka. Po nějaké chvíli si povytáhl tričko a lem kalhot stáhl dolů, naklonil se na jednu, pak na druhou stranu, jak si stahoval kalhoty až ke stehnům.

John ani nedýchal. Zíral na pro něj naprosto nový výjev – Sherlockův stojící penis.

Sherlock se s přivřenýma očima podíval do klína, pak přejel dlaní po varlatech a s téměř neslyšným výdechem opět oči zavřel. Převaloval svoje koule v dlani a pak druhou rukou uchopil penis a začal ho pomalu honit.

John polkl a nepatrně zakňoural – okamžitě se to snažil potlačit, protože Sherlock sebou viditelně trhl a zamračil se. Nesmím ho rušit, pomyslel si John a znovu polkl. Sklouzl pohledem na Sherlockovy zaneprázdněné ruce a vstřebával, co vidí a slyší. Sherlockovi se viditelně zvedal hrudník, dýchal rychleji, občas dlouze vydechl nosem a v tu chvíli vždycky zpomalil pohyb ruky, až ji jen nechával těsně obepnutou kolem své erekce.

John nevědomky prohmátl svůj vlastní bolestně tepající klín a snažil se zadržovat vzdechy. Vidět Sherlocka… takhle… Bylo to…

Hlava mu najednou ztěžkla, krk uvolněný, zarazil se, aby se hlavou neopřel o čelo postele. Přinutil se dívat se zpříma. Bylo to pekelně těžké.

Výjimečné. Vidět Sherlocka takhle bylo rozhodně výjimečné.

Muž vedle něj se začal nepatrně chvět po celém těle, svaly na nohách se napjaly, dýchal teď nepravidelně. Jedna ruka stále hnětla jeho koule a druhá trhavě zrychlovala. Sherlock se celý nahrbil, zkousl si ret a se silným třesem a úlevným zasténáním si postříkal břicho.

Pootevřel oči a Johnovi přišlo, jako by do něj uhodil blesk; sjel po zádech a s jiskřením se usadil v tříslech.

“Ježíši,” vydechl téměř neslyšně. Sherlock se široce usmál a znovu zavřel oči, hlavu uvolněně opřenou. John se po chvilkovém váhání usadil pohodlněji a stáhl gumu od boxerek dolů. S prvním dotykem spokojeně zavrčel. Měl dojem, že Sherlockův výraz při tom, když se udělal, má vypálený na sítnici. “Ach, Ježíši, Sherlocku,” zamumlal a pootevřel oči – a uviděl, že ho Sherlock klidně pozoruje. V tuhle chvíli mu to absolutně nevadilo. Dívali se jeden druhému do očí; bledé duhovky ještě stále skryté za rozšířenými černými zornicemi a tmavší, oceánově modré Johnovy oči šílené touhou. Za krátký čas už se John celý třásl a s téměř bolestně znějícím zasténáním se udělal.

Svezl se na stranu a opřel se o Sherlocka, výhled trochu zastřený, ale uvědomoval si, že zírá na jeho břicho. Jen pár centimetrů od jeho tváře usychala na Sherlockově holé kůži malá loužička ejakulátu. Pootočil hlavu a podíval se na Sherlocka, než se trochu svezl níž. Sherlock se nechápavě zamračil.

“Můžu…?” zašeptal John nejistě a Sherlock překvapeně zamrkal.

“To vážně není nutné, kousek od tebe budou ubrousky -”

“Chtěl bych to zkusit,” trval na svém John. Sherlock po chvíli přikývl. John se sklonil k jeho podbřišku a otevřel ústa, aby svého partnera očistil jazykem. Bylo to zvláštní; trochu jiné než jeho vlastní chuť. Ale vědomí, že to vůbec olizoval, ho brnělo až do konečků prstů. Ještě krátce Sherlocka políbil pod pupík a znovu se posadil. Sherlock na něj zíral jako na zjevení.

“Jaké to bylo?” zeptal se pak s nepatrným úšklebkem.

John se rovnou tiše zasmál.

“Překvapivé. Tohle celé…” mávl rukou a zavrtěl hlavou, než se zazubil na muže vedle sebe. Sherlock ho s mírným výrazem pozoroval, než sklonil pohled k Johnově břichu. Naklonil hlavu do strany.

“To je v pohodě,” řekl John a natáhl se pro ubrousek, když mu došlo, že vlastně ano… Všechno bylo úplně v pohodě. Rozložil v dlani ubrousek a Sherlock mu jemně stiskl rameno, než jedním dlouhým prstem setřel kapku spermatu a zadíval se na ni. John pootevřel ústa, jenže než stačil cokoli říct, Sherlock si vložil prst do úst a odsál z něj tu kapičku. Tvářil se zamyšleně, než polkl a zadíval se na Johna.

“Zajímavé,” pronesl důležitě a John se rozechvěle zasmál. Za dnešní ráno byl uspokojený až až, přesto mu v hrudi divoce tlouklo srdce a ve slabinách brnělo.

Bez dalšího protahování se otřel a použitý ubrousek odhodil někam na podlahu.

“Já myslel, že se u tebe tohle neděje vůbec,” řekl po chvíli, když se k Sherlockovi víc přitulil.

“Cože? Myslel sis, že nikdy nemám potíže s ranní erekcí?”

“Upřímně, nevěděl jsem, co přesně si mám myslet… Nezdálo se, že bys to musel kdy řešit, aspoň ne v době, co jsme spolu,” dodal John s pokrčením ramen.

“Hmmm,” Sherlock zaklonil hlavu a přivřel oči. “Obvykle, když už k tomu tedy dojde, to nějak samo odezní.”

“Ale někdy ne?” vyzvídal John.

“Ne. Někdy ne,” našpulil Sherlock ústa. “Ale i přesto, Johne… Já… Nevím, jestli tohle něco mění.”

John si přitáhl přikrývku blíž k tělu. Cítil se tak spokojený, jako už dlouho ne. Nesmírně uvolněný. Souviselo to jen s tím, že byl svědkem něčeho, o čem si myslel, že k tomu nikdy nedojde? Dřív si vždycky představoval, jaké to mezi nimi bude, jak bude Sherlocka dohánět laskáním k šílenství a jak ho pak přiměje, aby jeho samotného taky uspokojoval.. Jenže když Sherlocka sledoval, neměl ani na okamžik potřebu tlačit do něčeho dalšího, ani na vteřinu nepomyslel na to, jak mu jsou už boxerky vlastně dávno těsné… Bylo to zvláštní. S každou ženou, kterou kdy měl, při uspokojování jejích potřeb rovnou navazoval těmi svými, nikdy to nebylo tak… Bezprostřední.

“Nevim, jestli je vlastně třeba, aby se něco měnilo,” pronesl po chvíli John. Byl to pro něj naprosto nečekaná a nová myšlenka. Jak se tak na Sherlocka díval, představoval si, že jeho obličej musí vypadat podobně překvapeně, jako ten detektivův. “Myslím to vážně,” dodal a jako by s každým dalším slovem utvrdil svoje rozhodnutí v něco neměnného, jako by z něj spadlo něco tíživého, široce se usmál.

“Myslíš to vážně,” zopakoval tiše Sherlock jako nějaká ozvěna.

“No… Jo.” John se nepřestával zubit. Musel teď vypadat trochu jako šílenec.

Sherlock vydechl smíchy. Šílenství bylo zřejmě nakažlivé.

“Tak to by chtělo přípitek. Už několik minut mám velice intenzivní chuť na čaj. Tak šup šup,” řekl Sherlock a mávl rukou. John chrochtl smíchy.

“Na to zapomeň. Ještě pořád mám nohy jak z rosolu.”

Sherlock nespokojeně mlaskl, ale v očích mu tancovaly plamínky. “Nejvyšší čas rozhýbat staré klouby, doktore,” škádlil ho. John se zahihňal, posunul se na posteli, čapl pod peřinou Sherlockovy boky a jedním tahem muže prudce stáhl dolů, až se Sherlock rozplácl na zádech. John ho zalehl, ruce založené na jeho hrudi a bradu opřenou o hřbet dlaně.

“Staré klouby?” zeptal se nevinně.

“Nohy jak z rosolu?” oplatil mu Sherlock s pozvednutým obočím.

“Zřejmě mě dokážeš velmi silně motivovat.”

“A jak tě mám motivovat, abys šel připravit ten zatracený čaj?”

John pár vteřin přemýšlel. “Bond. Dnes večer,” řekl nakonec.

Sherlock si pohrdlivě odfrkl. “A tohle má být motivace pro koho?”

“Budu ti hladit záda celý večer. A namasíruju ti hlavu.”

Dlouhý, útrpný výdech.

“Podvádíš,” zabrlblal Sherlock a přikývl.

“No jo. Mám skvělého učitele,” zasmál se John a vstal, aby šel udělat snídani.

 

 


(Odkaz na Johnlock Challenge 2016 u Kalamity Jane)

Reklamy

13 komentářů Přidejte váš

  1. PharLap napsal:

    Popravdě, nějak se mi taky v hlavě usadila představa jak bude Sherlock unešen Johnovým laskáním, až na to přijde 😄 Že se mu rozpustí blahem v dlaních… Tohle je ale daleko střízlivější verze jak by to mohlo dopadnout a kupodivu se mi to velice líbi 😄
    Perfektně napsané a jako vždy si nemůžu pomoct a musím madam autorce složit nejvyšší poklonu ☺ Nádherně jsem se bavila

    1. miamam napsal:

      😀 Nj, představovat si můžem leccos, že jo? Téma mi to ale podstatně jasně naznačilo… Jsem ráda, že se i tak líbilo 😉 Děkuji :*

  2. Liss napsal:

    To se Ti moc povedlo! Tohle téma bylo náročné z důvodu, že z Sherlocka nemohlo udělat „lidskou bytost“, ve které by se probudily jen tak vášně. Ale vyřešila jsi to senzačně, a i když to nemělo prvoplánově tak působit, tak to bylo hodně sexy a uculuju se 🙂 Děkuji a snad se naskytne další příležitost k psaní 🙂

  3. Harryet napsal:

    Na srazu jsem slíbila, že budu komentovat 🙂 a jelikož je tohle první nová věc na JL+ a chci svůj slib dodržet :)….musím říct Mio, obdivuji tě čím dál víc. Je to skvěle napsané a ikdyž stále doufám, že Sherlock není takový jak jsi ho tu popsala při dodržení vybraného tématu, přesně takovýhle scénář by se klidně v nové sérii mohl odehrát. A John? kdo mi Johna za tu jeho oddanost nemiloval. Děkuji za zpříjemnění dalšího večera s JL+. A jako vždy, prosím nepřestávej 🙂
    Díky
    Harryet

  4. venomantia napsal:

    Zaujímavé…napriek Sherlockovej zjavnej asexualite bolo osviežujúce prečítať si niečo, v čom sa na seba tí dvaja nevrhaju ako postavy v soft porne 😀 Dakujem za zážitok:)

  5. hanetka napsal:

    Tohle téma jsem ti ani dost málo nezáviděla, ale vypořádala ses s ním excelentně. A velmi uvěřitelně. Ano, takhle by to i opravdu mohlo být (přestože všechny doufáme, že ne). A co mě asi dostalo nejvíc, nebylo Johnovo utrpení a frustrace z nedostatku sexuálního uspokojení, ale Sherlockův strach, že Johnovi nebude stačit takový, jaký je, a jeho úleva a radost, když zjistil, že bude. A vlastně i odvaha říct, že neví, jestli se něco může změnit.
    Moc pěkné. Je ve mně teď takový docela sváteční pocit. Díky.

    1. miamam napsal:

      S psaním Sherlockových pocitů, které tu vlastně vidíme skrz Johna (i když mu to zpočátku nedochází), jsem měla z celé povídky nejmenší problémy. Bylo to tak jasně daný tím tématem, že nebylo o čem debatovat, to se prostě nějak… napsalo samo… Horší to bylo s Johnem, jestli najde v sobě to něco, co by došlo k závěru, že mu to z větší části vyhovuje tak, jak to je… Ale tak snad to nebylo tak zlé. Díky 🙂

  6. KalamityJane napsal:

    Zajímavý námět a zajímavé zpracování. Chvílemi jsem ani nedýchala. John je houževnatý a v téhle povídce tato jeho stránka dostala největší prostor. A celé to bylo takové… skutečné. Na to, jak jsi proti tomu tématu protestovala, se mi vážně moc líbí, jak ses ho zhostila, aneb takhle by to klidně v seriálu mohlo být a já bych byla naprosto spokojená. 🙂 Děkuji za příjemné počtení, něco takového jsem dnes potřebovala ♥

    1. miamam napsal:

      No jo, když tak na to koukám, ani mně by to takhle v seriálu nevadilo… Nemám totiž přehnaná očekávání a dokud neuvidím, co Mofftiss stvořili, tak neuvěřím… 🙂 Díky 🙂

  7. kratulablog napsal:

    Tak to bylo výborný! Když jsem tohle téma viděla v seznamu, říkala jsem si, že bych ho nechtěla psát ani za zlatý prase, že bych ho totálně nezvládla a pohřbila. A byla jsem vážně zvědavá, kdo se toho ujme. Bylo to jemné, přesvědčivé a dobře to dopadlo – z toho jsem měla největší obavu. Skvělá povídka na příjemný večer!

    1. miamam napsal:

      Ó děkuji :3 Jo, tohle téma mě ze všech děsilo asi nejvíc, a ejhle… :-)) Vyšlo na mě. Jsem ráda, že se líbilo 🙂

  8. Gabriela Watson napsal:

    Při Merlinovi!
    Já celou povídku snad nedýchala! A ty motýlky co mám v břichu… safra já je tam mám! Tohle mi už hodně dlouho žádná povídka neudělala! Cítím se jako bych měla křídla a vznášela se někde hodně daleko…
    Perfektně ses zhostila tématu. A tak nějak… já nevím… možná tohle je přesně to co mezi nimi je. A mnohým to stačí…
    Překrásné!
    A co mám teď dělat s těmi motýlky? Asi si je ještě nějakou dobu ponechám… je to uklidňující. Krásné.
    Děkuji Mio, jsi úžasná! A fakt z celého srdíčka děkuji!
    Tvá Salazaret

    1. miamam napsal:

      Děkuju Sal, úžasně jsi mě zahřála ^_^ jsem moc ráda, že se ti to tolik líbilo. ♥

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s