Hanetka: Na stole (část 1/4)

 

Slovo autorky:

Odehrává se po Reichenbašském pádu. Někdo v týdnech před Vánoci nechává Johnovi podivné drobné dárky. Ale kdo by to mohl být? (Trocha fluffu, ždibec angstu, špetka smutu, nějaké to vánoční veselí – užijte si to!)

Odkazy na ilustrace jsou v textu. Jedna z nich je NSFW (ta třetí), takže to zvažte, než na ni kliknete.

 

Slovo překladatelky:

Jak jsem slíbila, v době adventu k vám spěchám s další povídkou skvělé emmagrant01. Je to jednorázovka, ale dlouhatánská, takže ji dostanete rozdělenou na čtyři menší porce – o každé adventní sobotě jednu. Možná to bude hezká oddechovka v době pečení cukroví a jiných předvánočních špumprnáklí.

Tahle povídka mi dala trochu zabrat, hlavně při rozhodování, jak přeložit zvláště jednu část – až k ní dojdete, pochopíte. Nechci prozrazovat předem, o co jde, protože bych vám zkazila překvapení – nakonec jsem zvolila způsob, který – jak doufám – vyhoví originálu i neangličtinářům.

A jako obvykle – moje zlaté bety, děkuji! Opět mě zachraňovaly Rowana a miamam, které též skládám dík, že mě odsud ještě nevyhodila. ❤

 

Na stole (aneb Nejoblíbenější vánoční příběh Johna Watsona)

 

 

Když na to dnes vzpomínal, opravdu měl poznat, o co jde. Ne, že by hodlal něco namítat. Alespoň ne moc.

 1. prosince

Když John Watson otočil klíčem v zámku a otevřel dveře 221B, byla skoro půlnoc. V domě bylo ticho – paní Hudsonová šla už dávno spát – a on si dával pozor, aby na schodišti našlapoval zlehka. Pořád si ještě nezvykla na pozdní hodiny, kdy pracoval. A on zrovna tak, ačkoliv by to nikdy před nikým nepřiznal. Potřeboval peníze i nějak zabít čas, a tohle mu poskytlo i něco lepšího k přemýšlení.

No, většinou lepšího.

Vešel do bytu, rozsvítil, sundal si kabát a pověsil ho na věšák na dveřích. Odmotal si z krku šálu a přidal ji tam taky, a pak přešel přes pokoj, aby pustil televizi. Přepínal mezi kanály, dokud nenašel ten se čtyřiadvacetihodinovým zpravodajstvím, nechal ho běžet a zamířil do kuchyně. Zapnul konvici, vytáhl z kredence hrnek a otevřel plechovku, ve které míval pytlíčky s čajem.

Otočil se, opřel se zády o pult, povzdechl si a zatoužil zbavit se toho napětí v ramenou. Úspěšně zvládnout dvanáctihodinovou službu nikdy nebylo snadné a dnes si sotva oddechl. Přesto to byla naplňující práce a on věděl, že je v ní dobrý. Vždycky uměl pacienty utěšit a dnes byla tahle jeho schopnost vystavena zkoušce alespoň půltuctukrát, když přivezli zraněné z hromadné srážky aut. Ve dnech, jako byl tenhle, nemohl myslet na nic jiného než na práci, a to bylo jedině dobře. Potřeboval rozptýlení.

Vrátit se zpět do bytu byla svým způsobem úleva, ticho ho zahalilo jako deka a vtáhlo ho zpátky do reality. Televize, až na pár posledních měsíců jen málokdy využívaná alespoň jako zvuk v pozadí, měla uklidňující účinky. Pokusil se na dálku soustředit na hlas moderátora, který četl stručný přehled denních událostí, z nich většina se zřejmě točila kolem těhotenství vévodkyně z Cambridge.

A právě tehdy to uviděl. Napadlo ho, jak to mohl přehlížet celé ty dvě minuty, co byl v bytě; za posledních pár měsíců jeho pozorovatelské schopnosti zjevně zrezavěly. Tohle s člověkem udělají stres a spánková deprivace. Sherlock bude – by byl – zklamaný.

Přešel ke kuchyňskému stolu a prozkoumal průhlednou plastovou past, která stála na vzdálenějším konci. Myš, chycená uvnitř, na něj zírala nervózníma černýma očkama a chvěl se jí čumáček. Byla skoro roztomilá.

„Takže to tys mi chodila na pečivo, co?“ zaťukal John na plastovou past prstem a myš se vyděsila. Chvíli běhala v malém prostoru tam a zpátky, než se znovu uklidnila a ostražitě ho sledovala.

Tu past musela nastražit paní Hudsonová, poté co se jí o té myši minulý týden zmínil. To na ni sedělo, použít takovou tu humánní. Ale bude muset vymyslet, co s tou myší. Asi by ji mohl ráno v Regent’s parku pustit na svobodu, ať o ní rozhodně příroda. Nemohl si vzpomenout, jestli tam viděl nějaké dravce, ale aspoň by jí to dalo těžkou práci najít si cestu zpátky do jeho bytu.

Konvice se s cvaknutím vypnula, což upoutalo jeho pozornost. Zalil si hrnek čaje, usadil se na gauči a prozatím nechal myš myší. Postará se o ni zítra, až se pořádně vyspí.

No – alespoň až se trochu vyspí. Pořádně už dlouho nebyl výstižný pojem.

***

 2. prosince

Myš bylo dost snadné pustit. Ve chvilce, kdy otevřel prťavá dvířka, pelášila do křoví a zmizela z dohledu, než vůbec stačil zaregistrovat, že vyskočila z pasti.

Dal si oběd v místní indické restauraci, které se z nostalgických důvodů vyhýbal. Číšník byl nový a vůbec ho neznal, nevěděl, kdo je, ani co se mu stalo. Nekonaly se žádné soucitné úsměvy ani soustrastné poplácávání po ramenou, dokonce ani kradmé pohledy od ostatního personálu. Byl kvůli tomu zároveň vděčný i podrážděný.

Přece jen, ne, že by chtěl, aby s ním zacházeli jako s truchlící vdovou – mezi nimi vůbec nešlo o tohle – bez ohledu na to, co si, jak se zdálo, všichni mysleli. Ale na všechno se zapomnělo mnohem dříve, než John čekal, a nemohl si pomoci, aby necítil osten lítosti, že Sherlockova hvězda pohasla tak rychle. Bylo to, jako by John byl jediný, kdo si ho pamatoval.

Chvíli se přehraboval v jídle na talíři, než to vzdal a zaplatil účet.

Nabídl se, že vezme za kohosi noční službu, a tak zamířil domů a přinutil se jít si na pár hodin lehnout. Zdřímnul si a možná i usnul – těžko říct se sny o tom, jak tam leží a nespí – a nakonec se pár hodin před půlnocí zvedl, aby si dal sprchu a snědl si sendvič.

Nejdřív ta velká hnědá obálka v kuchyni jeho pozornosti unikla. Prošel kolem ní nejméně dvakrát, než si uvědomil, že si nemůže vzpomenout, že by ji předtím už viděl. Zvedl ji a otevřel, ale byla prázdná. Otočil ji a prohlédl si ji, ale nebylo na ní nic napsáno ani žádná značka.

Pokrčil rameny a hodil ji na hromádku neotevřené pošty na pultě, pak si natáhl kabát a zamířil po schodech dolů.

***

 3. prosince

Poté co se v polovině dopoledne vrátil domů, prospal skoro celý zbytek dne. Než se přinutil vstát, slunce už skoro zapadalo. Bylo sice poměrně brzy, ale tímhle tempem bude brzy jeho spánkový cyklus úplně v háji. Přesto noční služba nebyla tak docela propadák; měl příležitost si poklábosit s jednou z nových doktorek. Sylvie měla roztomilý úsměv a jasně zelené oči. Ještě ji nepožádal o schůzku, ale vypadalo to, že by té myšlence mohla být nakloněna.

Příští službu měl následující ráno, takže potřeboval něco slušného k jídlu a po půlnoci se pokusit znovu usnout. Znovu pustil televizi a zamračil se nad výběrem. Tolik kanálů, a není se na co dívat. Měl chuť dneska sledovat EastEnders (něco jako naše Ulice). Nejspíš ne.

Zamířil do kuchyně, aby zapnul konvici, a zastavil se ve dveřích. Na kraji stolu leželo úhledně smotané lano, takové to z měkké bavlny, které kdysi používal pro trénování vázání uzlů, když jeho a Harry v dětství brával jejich strýček občas na víkendy na loď. Zvedl ho ze stolu a rozmotal ho: bylo skoro dva metry dlouhé.

Zamračil se. Muselo být paní Hudsonové, ačkoliv si ani za nic na světě nedokázal představit, na co by ho mohla potřebovat. Konvice cvakla; znovu lano smotal a položil ho zpátky na stůl.

***

Když se po službě vlekl do schodů, bylo už pozdě. Přihnala se studená fronta a přinesla s sebou mrznoucí déšť, takže cesta domů od metra byla opravdu mizerná. John rozsvítil světla a přešel do kuchyně, aby si odložil na stůl papírovou tašku z čínské jídelny.

Ta ale okamžitě spadla na bok a on ji se zamumlanou nadávkou sebral, aby ji narovnal. Položil ji přímo na smotek lana.

Zamračil se. Ráno, když odcházel, vzal to lano s sebou dolů. Paní Hudsonová na klepání neotevřela, a tak ho nechal na stole v hale a doufal, že ho tam uvidí. Očividně ano, a přinesla ho rovnou zpátky nahoru. Myslela si snad, že je jeho? Čelo se mu zachmuřilo ještě víc: bylo to lano jeho? Nemohl si vzpomenout, že by něco takového kupoval, minimálně rok nebo tak ne. Byl to typický druh věci, co by kolem nechal povalovat Sherlock, ačkoliv byt byl v měsících po jeho smrti důkladně zbaven všeho, co mu patřilo.

John polkl a přejel svazek lana prsty. Možná bylo Sherlockovo a paní Hudsonová ho našla ve svém bytě. Možná ho jen vrátila. Na chvíli kolem lana sevřel prsty a zavřel oči.

Do hajzlu.

Tyhle náhlé návaly smutku ho nepřestávaly přepadat. Myslel si, že je v pohodě, že se s tím vším už vyrovnal, že se pohnul dál, a pak se objevilo něco tak nevinného jako zkurvený kus lana a iluze zotavení byla na kusy. Věděl, co se píše v knihách, že to trvá rok vynořit se z hlubokého žalu, když truchlíme nad ztrátou někoho tak… Pořád nevěděl, jaké označení použít.

Smotal lano pevněji a strčil ho do šuplíku v kuchyni, z dohledu.

***

 5. prosince

„Paní Hudsonová?“

Vždycky mu říkala, aby šel rovnou dovnitř, pokud jsou dveře odemčené, ale on se na takovou neformálnost pořád ještě necítil. Rozpačitě zůstal stát ve dveřích a naslouchal.

„Jen pojď dál, drahoušku. Hned tam budu.“

Zavřel za sebou dveře a popošel ke kuchyňskému stolu. Tenhle byt se za posledních šest měsíců moc nezměnil. Bylo to trochu jako vracet se v čase, zpátky k dobám, kdy byl jeho život… jiný. Svůj vlastní byt uklidil, přestavěl nábytek, všechny pozůstatky po Sherlockovi odstranil. Nechtěl si to denně připomínat. Byl to jediný způsob, jak byl schopen tady zůstat.

Konečně se mu paní Hudsonová objevila na očích, kolem pasu uvázanou zástěru a vlasy samý uzlík. Rozzářila se na něj a ukázala k židli. „Sedni si, drahoušku. Postavím na čaj.“

John zaváhal, ale neměl žádný dobrý důvod, proč odmítnout.  Po chvilce pokrčil rameny, a posadil se, zatímco ona se zabývala konvicí.

„To je milé, že ses zastavil, Johne. Poslední dobou tě moc nevídám.“

Usmál se. „Dělám hodně noční. Ale užívám si to.“

Položila na stůl dva šálky a cukřenku a uvelebila se na židli naproti němu. „Zdá se,, že se ti tam daří.“

Usmál se a podíval se na své ruce. „Vážně?“

„Vždycky jsi měl rád trochu vzrušení, ne? Předpokládám, že oběť srdečního infarktu není tak senzační jako sériový vrah, ale je to alespoň něco.“

John se zazubil. „Taky si myslím.“

Konvice cvakla a paní Hudsonová vstala a přešla k ní. Díval se, jak nalévá vařící vodu do porcelánové konvičky a čekal, dokud se znovu neusadí, než vytáhl z kapsy malé klubíčko fialové vlny a položil ho na stůl mezi ně. „Myslím, že tohle je vaše.“

„Och, svatá prostoto, to asi ano.“ Zvedla ho a prohlížela si ho. „Trochu pletu na vánoce, víš? Musela jsem to upustit v hale.“

„Vlastně jste to nechala nahoře, v bytě.“

„Opravdu? Bože, jsem poslední dobou nějak roztržitá. Vůbec si nevzpomínám, že bych ho brala nahoru,“ zamračila se na vlnu.

John se usmál. „To je v pořádku. Nevadí mi to. Navíc mi to poskytlo záminku přijít sem dolů na čaj, ne?“

Paní Hudsonová položila klubko stranou a rozzářila se na něj. Zvedla pokličku konvice, nahlédla dovnitř a pak mu nalila šálek. „No, tak mi pověz o pohotovosti. Je to tak vzrušující, jako to ukazují v televizi? Rozhodnutí, na kterých závisí život a smrt, všude stříká krev, takovéhle věci?“

John se rozesmál. „Někdy. Ale naneštěstí bez všech těch romancí.“

Dala si do čaje lžičku cukru a mrkla na něj. „No, jestli vyhlížíš někoho nového pěkného mezi doktory, to jsi asi na tom pravém místě, že?“

Zasmál se, ale ne moc od srdce. „Myslím, že jo.“

***

 7. prosince

Když se vrátil ze služby, ani se na stůl nepodíval. Šel přímo do sprchy, pak se převlékl a do kuchyně opravdu jenom nahlédl, když šel kolem ke dveřím.

Předešlý den na stole nic nebylo, žádný náhodný předmět tam na něj nečekal, aby si nad ním lámal hlavu, a tak usoudil, že měl pravdu, že to byla paní Hudsonová, která mu na stole těch posledních pár dní nechávala různé věci.

Ale dnes večer tu na něj čekalo něco nového: krabička kondomů. Kondomy, to jako vážně? Zvedl krabičku a zamračil se. Neřekl paní Hudsonové, že má dnes večer rande, a i kdyby to udělal, prostě mu mozek nepobíral představu, že by k nákupu přihodila krabičku kondomů a nechala mu je diskrétně na kuchyňském stole, aby je tu našel.

Ale přece jen se o tom zmínil pár lidem – Gregovi například, když mu odpovídal na esemesku, kde se ho Greg ptal, jestli se nechce dnes večer sejít v jeho oblíbené hospodě na jedno nebo tři piva. Napsal mu zpátky, že má rande, a Greg mu odpověděl dost košilatou a barvitou poznámkou, která se dala zhruba přeložit jako hodně štěstí, kámo.

John se zazubil. Greg mu sem ty kondomy musel poslat jako vtípek a byla jen náhoda, že leží na stole na stejném místě, jako věci, které tu nechávala paní Hudsonová. A jestli je sem nahoru přinesla ona, dokonce to dávalo smysl.

Otevřel krabičku, vytáhl balíček ve fólii a převracel ho v prstech. Bylo to teprve první rande. Sylvia se mu líbila a zdálo se, že se i on líbí jí, ale vážně nečekal, že by večer skončil takhle. Ne, že by něco namítal, kdyby ano – už nezabodoval trapně dlouhou dobu – ale pomyslel si, že neuškodí být připravený. Strčil si kondom do zadní kapsy a zamířil dolů ze schodů.

***

„A byl to tak hezký domek, vážně, přímo na pobřeží, a počasí bylo celou dobu dokonalé. Nepředpokládám, že bys tam někdy byl?“

John se přinutil k úsměvu. „Ne, my jsme – nebyl jsem na pořádné dovolené už… Bože, ani už nevím, jak dlouho.“

Sylvie na něj na chvíli upřela oči a pak pohled odvrátila. „Ty na tohle nejsi připravený, že?“

„Co tím myslíš?“

„Máš vůbec ponětí, kolikrát jsi za poslední hodinu řekl my? Nebudu předstírat, že vím, jaké to je, někoho takhle ztratit, ale měla jsem na univerzitě kamarádku, jejíž manžel před pár měsíci umřel na rakovinu. Je to pro ni pořád těžké.“

„Ne, ne, to není tak – tedy, jsem v pořádku, jsem.“ Už se ani neobtěžoval proti tomu protestovat. Všichni si mysleli, že byli pár, a on se musel smířit s faktem, že vlastně byli pár, svým způsobem, třebaže ne v tom tradičním smyslu. Už dávno přestal opravovat kdekoho, kdo předpokládal, co všechno se mezi nimi asi odehrálo.

„Nemusíš mi to vysvětlovat.“

„Já vím, že nemusím. Já jen…“ Pokrčil rameny. „Potřebuju žít dál, víš? Prostě to zkouším. Pohnout se dál.“

Povzdechla si a položila sklenku s vínem vedle svého prázdného talíře. „Mám tě ráda, Johne.“

Ach Bože, a bylo to nakonec tady. „Ale.“

Ve tváři se jí objevil bolestný výraz. „Ale tohle nezvládnu. Můj život už je tak dost komplikovaný s Noahem a já nemůžu začít něco, o čem nejsem důvodně přesvědčená, že to bude fungovat. Je mu teprve pět a nebylo by k němu fér nechat mu takhle do života přicházet a odcházet muže.“ Zarazila se a zavrtěla hlavou. „Nestačí jen najít si přítele a milence, musím brát v úvahu i jeho.“

„To si umím představit.“

Vytáhla z kabelky mobil, chvilku ťukala na displej a pak mu ho podala. Na fotce v něm byl malý chlapeček s uličnickým úsměvem pod kšticí zrzavých kudrn. Na malém pršáku měl slabý poprašek pih a zelené oči, vzhlížející do objektivu, vesele jiskřily.

John ucítil nevysvětlitelnou vlnu smutku. „Je úžasný. Je jeho otec někde poblíž? V jeho životě, myslím.“ Podal jí telefon zpátky.

Sylviin výraz malinko ztvrdl, čehož by si předtím, než strávil rok a půl se Sherlockem, nejspíš ani nevšiml. „Ano, ale je to pořád… Snažíme se minimalizovat množství času, které jeden s druhým strávíme. Noah je tenhle víkend s ním.“ Strčila telefon zpátky do kabelky. „Je divné být v domě sama. Je tam takové ticho.“

„Vím, jak to myslíš,“ našpulil John rty. „Nepředpokládám, že bys chtěla…“ Zarazil se a uhnul pohledem. „Ne, omlouvám se, to bylo… Zapomeň na to.“

Rozesmála se. „Nejspíš to není dobrý nápad. Nebo je možná skvělý a já si to neuvědomím, dokud nebudu dnes večer ležet doma posteli sama. Ale… ne, nemyslím.“

Povídali si dalších dvacet minut a teď, když oba věděli, že k ničemu dalšímu nedojde, to bylo snadné a uvolněné. Sofie se dokonce od srdce zasmála, když Johnovi při placení účtu vypadl z peněženky kondom a přistál uprostřed stolu.

Venku mu potřásla rukou a řekla, že se uvidí v nemocnici, a oba jeli vlastním taxíkem domů.

***

 8. prosince

Při zpětném pohledu byl rád, že se dostal domů časně. Další den byla služba drsná, a než skončila, byl emocionálně vyčerpaný a fyzicky k smrti unavený. Ve chvíli, kdy za sebou zavřel dveře bytu, svlékl si kabát a zamířil do kuchyně pro pivo. Otevřel si ho hned u pracovní desky a vypil ho polovinu na jeden zátah.

Povzdechl si a otočil se. Na obvyklém místě na stole zase něco trůnilo. Přešel tam a zvedl to.

Byla to tuba krému na ruce, běžný druh z rozšířeného řetězce drogerií, nic zvláštního. Pod ní byl kousek složeného papíru, na němž byla vytištěna slova: Vzhledem k tomu, že tvoje rande nikam nevedlo, tohle by se ti mohlo hodit.

Johnovi vystřelilo obočí nahoru. Nakrátko zauvažoval, že by poslal svému oblíbenému detektivu inspektorovi esemesku Naser si, Ale nevěděl určitě, jestli mu to tady nechal Greg. Neřekl nikomu ani slovo o tom, jak to rande dopadlo, tak jak by to Greg vůbec věděl? Možná jen hádal.

John se usadil na gauči s krémem v jedné ruce a pivem v druhé a povzdechl si. Bože, byl tak unavený. Dokonce až moc unavený, než aby si ho vyhonil. Vylovil z kapsy telefon a vyťukal vzkaz:

Pořád máš chuť zajít někdy na pivo?

Odpověď přišla dřív, než dopil lahev.

Máš zítra večer volno?

Jo.

Tak domluveno. V mý hospodě v 8:00.

Johnovi se zvedly koutky v úsměvu. Uvidíme se.

***

 9. prosince

John měl celý den volno a většinu z něj prospal. Když se konečně zvedl z postele, bylo brzy odpoledne, a tak si schrastil něco k obědu a usadil se ve svém oblíbeném křesle s hrnkem čaje a včerejšími novinami.

Tuba s krémem ležela pořád na konferenčním stolku a on se na ni na chvíli zadíval. Gregův vzkaz ohledně ‚rande‘ mu strašil v hlavě, a po velmi barvitém snu, který se mu v noci zdál a který zahrnoval Grega a policejní pouta v hlavní roli, si začínal myslet, jestli tu nejde o něco víc, než si původně myslel.

Už kdysi s chlapem něco měl – s chlapy, plurál, aby byl úplně upřímný. Většina vzpomínek na ty příležitosti byla poněkud rozmazaná, protože byl v tu dobu pokaždé velkolepě pod obraz boží, ale nebylo to tak, že by byl teoreticky úplně proti. A musel přiznat, že myšlenka na něco jako kamarádství s výhodami s mužem byla dost lákavá. Žádné složité city ani očekávání ve vztahu obvyklé, prostě jen příležitostný sex, když by měli oba chuť.

Neměl ponětí, jestli by Greg s něčím takovým souhlasil, ale stálo to za pokus.

Greg ho objal přede dveřmi do hospody a usmíval se od ucha k uchu. „Bez urážky, kámo, ale vypadáš, jako bys potřeboval pořádnou jízdu.“

„Bez debat.“ John ho poplácal po zádech a tak se na něj zazubil. „První rundu platím já.“

O tři půllitry později měl Greg zrudlé tváře a smál se každému slovu a John musel přiznat, že pomyšlení na něco víc než přátelství vypadá pořád lákavěji.

„Pořád si myslíš, že se dáte znovu dohromady?“

Greg se zatvářil bolestně. „Ne, myslím, že je opravdu po všem. Už jsem s tím skoncoval, se vším. Jestli chce spát s kdekým, fajn. Ale nebudu čekat, až se rozhodne, jestli nakonec přece jen nechce mě, víš?“

John si povzdechl. „To je mi líto.“

„Mně taky. Ale dost o mým podělaným milostným životě. Pojďme mluvit o tvým. To tvoje rande moc nevyšlo, jestli to dobře chápu?“

John si odfrkl a zavrtěl hlavou. „Ne. Zjevně jsem na ni moc velký dojem neudělal.“ Odmlčel se a podíval se na Grega. „A jak ty o tom víš?“

Greg pokrčil rameny. „Nechtěl bys, abych se s tebou sešel, kdybys měl něco lepšího, co dělat. Nebo někoho lepšího, s kým to dělat.“

John do Grega šťouchl ramenem. „Není pravda. Ty víš, že mám pro tebe slabost.“

Greg se usmál. „Jo. Ale se mnou se nechystáš šukat, ne?“

Johnovi zrudly tváře a zaváhal – na trochu moc dlouhou chvíli. „Ne, myslím, že ne.“

Greg vyvalil oči a odvrátil pohled. „Johne­­ -“

Sakra. „Ne, neříkej to. Prostě to nech být.“

Greg zavrtěl hlavou. „Ty víš, jak moc tě mám rád. Ale já nejsem gay.“

„To já taky ne,“ opáčil John. Jako kdyby na tom teď ještě nějak záleželo.

„A nejsem teda ani bi, ani nic na ten způsob. Mám tě fakt rád, ale ne… takhle.“

John se opřel čelem o barpult. „Ach Bože. Gregu -“

„Neber si to osobně, jo? Na tom nezáleží.“ Greg jednou rukou sklouzl Johnovi po zádech a stiskl mu rameno, a pak se naklonil tak blízko, aby mu mohl pošeptat: „A jen mezi námi, kdybych kdy býval přeřadil na tuhle výhybku, ty bys byl první chlápek, co bych ho chtěl ojet.“

John vybuchl smíchy, nemohl si pomoct. „OK, fantastický. Můžeme teď prosím změnit téma?“

„Dobře,“ řekl Greg a uštědřil mu přátelský šťouchanec. „Sleduješ Heineken Cup?“

„Vždyť víš, že jsem se zprávami o ragby závislý na tobě.“ Pozvedl skoro prázdný půllitr. „Tak do toho, přiměj mě zase cítit se jako idiot. Přivolává to dobré vzpomínky.“

Gregovi povadla tvář a John sebou trhl.

„Promiň. Vždyť víš, jak to myslím.“

Greg se přinutil k úsměvu. „Přinesu další rundu. To samý?“

John si povzdechl. „Jo.“

Ježíši, mohl by to dneska večer podělat ještě víc? Nejspíš ne.

***

Bylo už po půlnoci, když se konečně vpotácel do domu. Kurevskej klíč, pořád se zasekává. Kurevský dveře. Tak kurevsky moc schodů.

Otevřel dveře do bytu, rozsvítil a trhl sebou. Kurevsky moc jasu. Proč jsou ty žárovky tak kurevsky jasný? Co to kurva je?!

Vymotal se z bundy, upustil ji na podlahu a přešel do kuchyně. Vodu. Měl žízeň a mohlo by mu to pomoct s kocovinou. Nalil si sklenici a celou ji do sebe hodil, pak si nalil další. Vydechl, vykročil kupředu a opřel se o stůl.

Na druhé straně na něm dřepěl malý předmět, na stejném místě, kde předtím byly kondomy a krém na ruce. Chvíli na to šilhal, pak sáhl přes stůl, aby to sebral.

Byla to guma, šedá a podlouhlá, ten druh, který používal, když chodil do školy. Vážně, proč tu kurva na stole ležela guma? Ani si nebyl jistý, jestli má vůbec tužku. Už víc než dvacet let psal zatracenýma propiskama. Ech, to je fuk. Hodil ji všeobecným směrem ke stolu a zašel za roh do koupelny.

Ulevil si, vyčistil si zuby a svlékl se donaha. Oblečení nechal ležet na podlaze a než zaplul do postele, po chvilce přemýšlení přešel do obývacího pokoje, aby si našel ten krém.

Nedlouho po Sherlockově smrti začal spát v jeho ložnici. Nejdřív to bylo kvůli pohodlí, a když se John definitivně rozhodl, že si byt nechá, dávalo smysl spát ve větším pokoji. Byl příhodnější, blíž ke koupelně a povlečení bylo moc hezké, to musel přiznat. Jemné, hustě tkané, kurevsky úžasný pocit na nahé kůži.

Sjel rukou dolů, uchopil do ní penis a vydechl. Nebude moc přemýšlet; prostě si ho vyhoní, udrží hlavu prázdnou a hotovo. Žádný zkurvený myšlení, zvláště ne na jistého policejního důstojníka nebo… kohokoliv jiného. Ne. Jen hladkost povlečení a teplo jeho dlaně na tvrdosti pod jemnou pokožkou a unnng, jo, tohle je pěkný, dlouhé pomalé tahy pevně sevřeného ukazováčku a palce s obkroužením nahoře.

Zašmátral na nočním stolku po nějakém krému. Obvykle masturboval v koupelně a lubrikant nepoužil už věky, ale ten nápad byl dost zajímavý. Vymáčkl si do dlaně velkorysé množství a naplácal si to na penis, aniž by ho napadlo si to předem ohřát v dlani. Zajíkl se, jak to zastudilo, ale ani tak to nebylo špatné, vážně. Bylo to zajímavé a jiné a teď už se to ohřívalo a ruka mu hezky klouzala, ó jé. Ozval se čvachtavý zvuk a John se zazubil a pak mu spadla brada, protože tohle, to bylo sakra dobrý, a do hajzlu, jestli to nebyla zatraceně dobrá šoustačka a celá jen ve vlastní režii.

Greg nevěděl, o co přichází. Mohl Grega udělat a on přitom mohl zavřít oči a vůbec by nepoznal rozdíl. Nebo by možná mohl nechat Johna, aby mu ho vykouřil, a panebože, až se z té představy zachvěl. Úplně se viděl na kolenou na podlaze v obývacím pokoji v tomhle bytě a Grega… no, možná na gauči.

Strčil si do úst dva prsty a zkoušel si to představit: Greg by mu propletl ruku do vlasů a vděčně by sténal a John by ho sál a lízal a bylo by to kurevsky senzační. Ruka se mu začala pohybovat rychleji a nechal myšlenky volně běžet, popustil uzdu fantazii.

Nedělal orál chlapovi už roky. Ve skutečnosti si s tím nikdy nemohl dát načas, a tak teď pustil mysl na špacír a dovolil si přemýšlet o tom, co by s tvrdým ptákem před sebou mohl dělat. Použil by jazyk, obkroužil jím žalud, tak jak měl sám rád, když to někdo dělal jemu, a pak by ho vzal do úst tak hluboko, jak by zvládl, pomohl si rukou a tou druhou by… no, zrovna teď si honil vlastního a možná by mohl zajet i prsty níž… Jen ještě trochu toho krému a – jo, tohle je skvělý, tohle je – nedokázal dostat prst tak hluboko, jak by chtěl, ale prozatím to stačilo. Možná dva prsty a dlouhé pomalé tahy; chtěl si to užívat o trochu déle.

V duchu se vrátil zase k fantazii, zpátky k představě, jak klečí na kolenou mezi párem svalnatých stehen a v zátylku má tu ruku a slyší hlas, který říká: „Bože, Johne, takhle, přesně takhle.“

Ačkoliv to nebyl Gregův hlas, co se mu ozýval v hlavě; byl to úplně jiný hlas, ten, který mu naskakoval v těchhle fantaziích tak často, že raději přestal masturbovat v posteli a omezil se jen na sprchu po ránu, když měl mysl jasnou a dokázal se vyhnout myšlenkám na –

„Johne, ta tvoje pusa. Je dokonalá, tak skvělá.“

Skoro se tomu musel zasmát; mohl to sice být Sherlockův hlas, co se mu ozýval v hlavě, ale nedokázal si představit, že by z jeho úst kdy zazněla tahle slova. Řekl by něco sarkastického, nebo by možná neřekl vůbec nic, ale ne, chvála by to nebyla. Ne, že by to John věděl jistě. Mezi nimi to nikdy takové nebylo, ani trochu. John si nikdy neuvědomil, že by to chtěl, dokud nebylo příliš pozdě, a pak se události vymkly kontrole a Sherlock byl hluboko v posedlosti Moriartym a John ho měl chuť každou chvíli uškrtit. Neuvědomil si to, až dokud nezačal chápat, že jeho silné emoce mohou pramenit někde úplně jinde. A pak bylo na všecko pozdě a ­-

„Johne, ne. Soustřeď se na mě, jenom na mě.“

„Ano,“ vydechl John, pevně zavřel oči a ruka mu jen létala; teď krátké pevné tahy jen přes žalud, dva prsty zabořené hluboko ve vlastním zadku, tak blízko, tak blízko.

Ve svých představách zvedl víčka a vzhlédl a Sherlock se na něj díval, oči tmavé a rozšířené a vlasy divočejší, než je kdy v životě měl, a výraz touhy, jaký mu ve tváři John nikdy neviděl.

John zasténal, vytryskl přes ruku a prudce otevřel oči. A bylo to, fantazie byla pryč, orgasmus vyprchal a on byl sám. Zadíval se do stropu a povzdechl si.

 

 


DALŠÍ

 

Povídku napsala emmagrant01 (On the Table) a ilustrovaná Numberthescars

 

 

 

Advertisements

12 komentářů Přidejte váš

  1. Liss napsal:

    V životě jsem si Johna nedovedla představit s kýmkoli jiným, než s Sherlockem a teď toto tady 😀 Ale musím se přiznat, že kombinace Johna s Lestradem nevypadá tak špatně… No, naštěstí i John podvědomě ví, komu patří jeho srdce (no a vlastně i ten zbytek těla 😀 ). Těším se na další pokračování!

  2. hanetka napsal:

    Co se z toho vyklube? No… uvidíte! Překvapení bude, to rozhodně. pro mě jich bylo několik. Už to s tím Gregem mě tedy dost překvapilo, a to ještě není všem dnům konec. 😀

  3. Harryet napsal:

    Jsem opravdu zvědavá, co se z tohohle vyklube 🙂 a přesně jak napsala Miona, zase je důvod těšit se na sobotní rána 🙂 takže Hanetko moc díky za tvou skvělou práci, opět jsi pomohla zlepšit den jednomu člověku 🙂 těším se na příště
    Harryet

  4. Gabriela Watson napsal:

    Super povídka a už se moc těším na její pokračování! 🙂
    Děkuji za super soboty 🙂
    Sal.

    1. hanetka napsal:

      Taky děkuju, že to všechny čtete. 😀

  5. miamam napsal:

    „Že jsem tě nevyhodila“ – proč bych to vůbec dělala? 😀 Je skvělé tě tu mít! 🙂 Zvlášť s touhle předvánoční lahůdkou. Díky! :3

    1. hanetka napsal:

      No, víš, co se říká? Ryba a host třetí den smrdí… 😀 Ale tady u tebe je hezky útulno. takže opravdu upřímně děkuju.

      1. miamam napsal:

        Dokud te to tady bude tesit, jsi tu vitana 😉

  6. kratulablog napsal:

    Už se těším na pokračování! Adventní soboty pro mě budou mít úplně nové kouzlo!

    1. hanetka napsal:

      Pokračování rozhodně bude a bude to čím dál lepší, slibuju. Až to bude venku celé, zase to pak najednou celé hodím na AO3, aby se to dalo stáhnout.

  7. Miona napsal:

    Hanetka je zpáááátky!!!
    Ať žijí soboty! 😀 A tohle dílo bude zase jedna velká, dokonalá, úžasná bomba! :3
    Zase mám důvod se těšit…
    Děkuji ❤

    Miona

    1. hanetka napsal:

      No, vždyť jsem to na advent slíbila, ne? Nebojte… teď teda nemám moc času, ale ono se v novém roce potom zase něco najde…

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s