Hanetka: Na stole (část 2/4)

Trochu překvapení, jak se to rande posledně vyvinulo, že? Zdá se, že John je tak osamělý, že vyjede po kdekom – škoda, že Greg nechtěl…

A co nás čeká dneska? Hádejte, s kým si ještě John vyrazí!

 

Jo, a říkala jsem, že děkuju Rowaně a miamam? Myslím, že dneska ještě ne – takže díky, moje bety zlaté, za trpělivost, co se mnou máte.

 

Na stole – část druhá

 

  1. prosince

Kocovina nebyla ani tak strašná, jak si zasloužil, vzhledem k tomu, že musel odpracovat službu, která mu začínala později odpoledne. Technicky vzato už bylo úterý, když se po ní dostal domů, ale měl pocit, že ta malá smetanově bílá obálka, co tu na něj čekala na kraji kuchyňského stolu, už tu byla před půlnocí. Zvažoval, že s otevřením počká do rána; byl vyčerpaný a zoufale potřeboval před spaním do sprchy. Ale zvědavost byla silnější než on a on opatrně roztrhl zalepený konec.

Dr. Watsone,

Vaše společnost je s potěšením očekávána ve středu 11. prosince, kdy jste zván na čaj. Auto vás vyzvedne ve čtyři hodiny odpoledne.

S úctou

  1. Miller v zastoupení M. Holmese

John zasténal. „Do prdele.“

***

  1. prosince

Když se po svižné procházce Regent’s Parkem vrátil do bytu, už byly skoro čtyři. Myšlenka na posedávání a čekání, až ho vyzvedne Mycroftova sekretářka, ho nelákala ani v nejmenším. Usoudil, že jestli se nevrátí zpátky včas, stejně si ho najdou.

Vlhký studený vzduch mu udělal dobře, pročistil mu hlavu dost na to, aby strávil myšlenku na to, že uvidí Mycrofta, aniž by pěnil vzteky. Vyšel po schodech, nalil si sklenici vody z kohoutku v kuchyni a pokusil se udržet si pocit klidu a míru, který našel mezi stromy a klikatými cestičkami.

Ten klid se ale rychle roztříštil, jakmile spatřil na stole malou plochou krabici. Dopil vodu, přešel k ní, zvedl ji a ostražitě zvedl víko. Krabice obsahovala vlněnou šálu, úhledně poskládanou, v úžasném odstínu lesní zeleně. Přejel po ní prsty: kašmír, pravděpodobně – rozhodně drahý kousek. Vyndal ji z krabice a neubránil se úsměvu nad způsobem, jakým mu klouzala mezi prsty. Nebyl u ní žádný vzkaz, žádný náznak, odkud se tu vzala.

Zamračil se. Byl to nakonec Mycroft? Kondomy a krém nebyly úplně jeho styl, ale Mycroft byl jediný člověk, na kterého si dokázal vzpomenout, jenž by tak do detailu věděl podrobnosti o Johnově životě a který by se obtěžoval vnikat do bytu (nebo spíš by někoho poslal, aby to udělal) a nechávat tam Johnovi podivné drobnosti, aby je našel.

A John naneštěstí přesně věděl, proč by to mohl dělat on. Uslyšel zvuk auta zastavujícího u obrubníku a ani se neobtěžoval přejít k oknu, aby se o tom ujistil. Omotal si šálu kolem krku a zamířil po schodech dolů.

Když vklouzl na sedadlo a zavřel za sebou dveře, Anthea ani nezvedla hlavu. Řidič nastartoval a vyjel a John se obrnil před tím, co přijde.

„Tohle je naposled,“ řekl po chvíli.

„Hmmm.“ Soustředila se na svůj telefon jako vždycky.

„Myslím to vážně. Skoncoval jsem s tím. Moje odpověď se nezmění. Nechci s ničím z tohohle mít nic společného.“ Podíval se na ni, ale ona nedala najevo ani v nejmenším, že by ho slyšela. „Neexistuje možnost, že bych spolupracoval, ať se děje, co se děje.“

Zahihňala se, očividně něčemu na svém Twitteru.

„Už nikdy do tohohle auta nevkročím, dokonce ani kdybys mi ho vykouřila. Myslím to kurevsky vážně.“

„Hmmm.“

John zvedl oči v sloup a radši se zadíval z okna.

Na malém stolku v Mycroftově pracovně stál nachystaný čajový servis. Mycrofta samozřejmě nebylo nikde vidět. John se usadil do jednoho ze starožitných křesílek a pokoušel se potlačit podrážděnost. O osm minut později si nalil čaj a nabídl si rohlíček.

Mycroft se konečně objevil, s omluvným úsměvem si rozepnul a svlékl plášť a sedl si naproti Johnovi.

„Opravdu doufám, že nečekáš dlouho. Obávám se, že ministerský předseda se drží svého vlastního harmonogramu.“

„Ne.“

Mycroft se zamračil. „Pardon?“

„Cokoliv mi chceš nabídnout tentokrát, moje odpověď je pořád ne. Bylo to ne před čtyřmi měsíci, bylo to ne před třemi měsíci, bylo to ne před dvěma měsíci, bylo to ne před pěti týdny a pořád to zůstává ne. Takže díky za čaj, ale ani pro jednoho z nás není důvod, abychom nadále ztráceli čas.“ Zvedl svůj šálek s čajem a věnoval Mycroftovi svůj nejfalešnější úsměv.

Mycroftovi v čelisti přeskočil sval. „Potřebujeme tě, Johne. Tvoje vlast tě potřebuje.“

„Ne, nepotřebuje. A tohle na mě nefunguje, už ne.“

„Tak tě potřebuju já,“ řekl Mycroft, v hlase teď stopu zoufalství.

John si odfrkl. „Ne, to teda ne. Máš k dispozici všechny zdroje britské vlády, abys Moriartyho vystopoval, a dokonce ještě mnohem víc. Nemám ponětí, co tě vede k tomu si myslet, že bych já dokázal něco udělat, pokud to nedokázal Sherlock…“ John se odmlčel a něco v něm jako by se zkroutilo. Odvrátil pohled.

„To není zrovna to, so jsme měli na mysli.“

„Jo, počkej, už vím. Chceš mě využít jako vnadidlo, že? Promiň, ale ne. Na Moriartym mi nesejde ani co by se za nehet vešlo, už ne. Teď je to celé na tobě.“

Mycroft se v křesle sesul, oči upřené na svůj šálek. „Moriarty je mrtvý.“

Chvíli trvalo, než k němu ta slova pronikla, než John dokázal zpracovat, co právě slyšel. „On je… cože?“

„Mrtvý. Už měsíce.“

John zamrkal a nevěřícně zavrtěl hlavou. „Kdy jste mi to chtěli říct?“

„Právě jsem ti to řekl.“

„Jdi do prdele, Mycrofte.“ Přesto se John nepohnul k odchodu. Zasloužil si vysvětlení a hodlal tu počkat, dokud nějaké sakra pořádné nedostane.

„Kdybys byl souhlasil připojit se k nám, když jsem tě v srpnu poprvé oslovil, mohl jsem ti to říct dříve. Jsou tu i další věci, které bys měl vědět, Johne, věci, které -“

„Ne,“ potřásl John hlavou. „Nehodlám se nechat zatáhnout do téhle šílenosti. Skončil jsem.“ Odložil šálek na stůl a posunul se v křesle dopředu. „Dělám, co můžu, abych se pohnul dál a nechal to všechno za sebou.“

„A co Sherlock a všechno to, oč se snažil? To pro tebe vůbec nic neznamená?“

John zavrtěl hlavou a jen tak tak se udržel nevyletět vzteky. „Neopovažuj se. Ty víš, co to pro mě znamenalo. Ale je mrtvý a tahle část mého života skončila.“

„Co když neskončila?“

John ze sebe vydal cosi jako smích. „Říkáš mi, že jsem pořád cíl? Myslel jsem, že mě Sherlockova smrt měla ochránit.“ Ztěžka polkl a odvrátil pohled. Už na to dál nechtěl myslet, strávil už příliš času tím, že nad tím přemítal a zamlčoval své terapeutce všechnu svou lítost a pocity, které to odhalení v něm probudilo. A samozřejmě, pořád Mycrofta podezíral, že to je jeho dílo – emocionální vydírání, aby Johna zatáhl do téhle pavoučí sítě, jejíž součástí se nechtěl stát.

„Ne cíl. Zdroj. Potřebujeme tě.“

„A já se potřebuju hnout dál, Mycrofte.“ Odmlčel se a zavřel oči. „Nech mě být. Prosím.“ Vydechl, tišil své bouřící city, a zase vzhlédl. Mycroftův výraz byl samý soucit – na zlomek sekundy, než se vrátila na místo zase ta prázdná maska.

Mycroftovy oči sjely dolů k šále, kterou měl John kolem krku. „Oliver Spencer, nemýlím-li se? Dárek?“

„Ano.“

Mycroft měl nečitelný výraz. „Od nějakého ctitele, je to tak?“

„Do toho ti vůbec nic není.“

„Není to barva, kterou bych vybral já, ale ten styl ti sluší.“ Položil svůj šálek na stůl a složil si ruce do klína. „Tak dobře, Johne. Pokud změníš názor -“

„Nezměním.“

„- víš, jak mě kontaktovat.“

John přikývl a vstal, a jako by ho to napadlo dodatečně, napřáhl ruku. Mycroft se postavil a přijal ji, jednou ji pevně stiskl a zase ji pustil. John se otočil k odchodu.

„Mohu poslat auto, aby tě odvezlo domů, pokud bys chtěl. Ačkoliv Anthea mi sdělila, abych ti řekl, že nemá v žádném případě v úmyslu ti ho -“

„Pojedu metrem, díky.“ John vyšel ven, než bude ruměnec v jeho tváři ostudně patrný. Slyšel, jak se Mycroft za ním pochechtává, a ignoroval to.

S trochou štěstí je tahle část jeho života definitivně za ním.

Vykročil na ulici a přitáhl si šálu těsněji kolem krku. Pořád nevěděl, kdo mu ji dal, ačkoliv se mu ulevilo, že to jak se zdá nebyl dárek od Mycrofta. Samozřejmě, pořád ještě zůstalo pár věcí nevysvětlených, věcí, ve kterých se nechtěl vrtat příliš dopodrobna.

Možná to byl prostě vánoční dárek, který doručili bez věnování a paní Hudsonová mu ho vzala nahoru, právě tak, jak to udělala s tím lanem minulý týden.

Možná ty kondomy byly nakonec přece jen od Grega – vlastně se ten večer v hospodě ani pořádně nedostal k tomu, aby se ho zeptal. John sestoupil po schodech do metra a velice usilovně se pokoušel myslet na něco jiného.

***

  1. prosince

První věc, kterou uviděl, když otevřel dveře do bytu, byla fialová plechovka čaje Palace Earl Grey. Dlouhou chvíli na ni zíral, než se odhodlal ji zvednout a sundat víčko. Nebyl tam žádný vzkaz, žádné vysvětlení, prostě jen plechovka jeho nejoblíbenější značky čaje, věc, kterou si nekoupil už měsíce. O tomhle mohla vědět nanejvýš hrstka lidí; bylo to příliš zvláštní, než aby to byla náhoda.

Měl snad stalkera? Nebo existoval někdo, kdo mu ještě nepřišel na mysl? Možná Harry. Kondomy a krém byly v jejím stylu. Ta šála ale samozřejmě ne – ona byla spíš typ na Burberry – ale ten čaj, ten možná ano. Bylo by to od ní netypicky promyšlené gesto, ale zdálo se to jako nejpravděpodobnější možnost. Podíval se na telefon, kolik je hodin. Teď už bylo trochu pozdě, aby jí zavolal; bude to muset udělat ráno.

Zase plechovku zavřel a položil ji na pult. Ráno si jako první věc uvaří konvici čaje a zavolá jí, aby jí poděkoval.

***

  1. prosince

V pět ráno mu volal jeho šéf z nemocnice, aby mu řekl, že je potřeba, aby za někoho vzal službu, a tak se k uvaření toho čaje nedostal dřív než pozdě odpoledne. Strávil většinu dne tím, že na to myslel, a teď si hřál dlaně o horký hrnek a vdechoval květinovou vůni, která z něj stoupala. Bože, to bylo úžasné. Dokonalé. Dokonce si do něj ani nedal cukr; bylo to dokonalé tak, jak to bylo.

Vypil dva hrnky, pak vytáhl z kapsy mobil a zavolal Harry.

Nezvedla to. Zavěsil, než to stačilo spadnout do hlasové schránky, a rozhodl se jí místo toho napsat esemesku.

Měl bych ti poděkovat za ta překvapení nechávaná po bytě? Jestli ano, díky. Hodně to pro mě znamená.

Trvalo půl hodiny, než odpověděla.

Nemám tušení, o čem to meleš. Byla jsem celý týden v Brightonu. Jsi v poho?

Dost dlouho na ten telefon zíral, než jí napsal zpátky: Jsem OK. Uvidíme se o Vánocích?

Hodil telefon na konferenční stolek a přitiskl si ruce na spánky. „Sakra.“

Docházely mu nápady. Měl opravdu stalkera? Zaplať pánbůh, že mu Mycroft řekl, že je Moriarty mrtvý – o možnosti, že by ten šílenec takhle vyjebával s jeho mozkem, bylo těžké i jen uvažovat. Mycroft si ho včera zavolal z nějakého důvodu a vzdal to překvapivě rychle. Pokoušel se Johna varovat?

Ale dnes tu nic nebylo. Čekal, že tu na něj něco bude na kuchyňském stole čekat, když přišel domů, ale nebylo tu nic. Možná z toho zbytečně dělá vědu. Možná to byla jen série nesouvisejících incidentů, náhoda. Paní Hudsonovou už týden neviděl; měl služby tak, že se vracel v šílených hodinách. Měl by jít dolů, zaklepat u ní na dveře a zeptat se jí, jestli ví, o co tu jde.

Ale nebyl si jistý, jestli chce znát odpověď. Kdyby řekla ne, co potom?

Zvenku se ozvala siréna; okny probleskla světla a ozářila zeď a on vzhlédl a sledoval hru rudých světel na stropě. A spadla mu brada úžasem.

Na okně visela na kusu struny přivázaná větvička jmelí.

Přešel pokoj a postavil se pod ni. Měl ji několik stop nad hlavou, dost vysoko, aby na ni nedosáhl nataženou paží. Jak dlouho už tam byla? Až do téhle chvíle si jí nevšiml, takže tu mohla klidně viset už několik dní. Ale vypadala dost čerstvá, a tak tu nemohla být zase tak dlouho.

Měla tohle na svědomí paní Hudsonová? Nedokázal si představit, proč by tu věšela jmelí – dole v hale, to možná, v místě, kde by se opravdu mohli zastavit dva lidé pohromadě, ale tady ho nikdo nenavštěvoval. Teď už ne.

Chvíli na to jmelí zíral, pak se zase posadil a zvedl ke rtům hrnek s čajem. V záměrech toho jeho stalkera byl určitě nějaký vzorec.

***

  1. prosince

Když se vrátil z odpolední procházky, našel na kuchyňském stole ležet reklamní a inzertní přílohu. Chvíli se na ni mračil. Noviny si ráno četl. Zapomněl to tady? Obvykle ty reklamy ignoroval, neměl moc lidí, kterým by kupoval vánoční dárky, a jen stěží byl pravidelný zákazník. Zbytek novin byl na konferenčním stolku, kde je nechal ležet.

Otočil se zpátky ke kuchyni, k setřeným pultům a hromádce umytého nádobí schnoucího ve dřezu. Vydechl: Paní Hudsonová tu byla uklízet – zase jí ho bylo líto, třebaže pořád nebyla jeho hospodyně – a pravděpodobně je vzala, pročetla si je a pak je nechala na kuchyňském stole. Kde nejspíš nechala soustu z těch ostatních věcí, které se tu za poslední dva týdny objevily.

Usmál se – skoro se rozesmál. Jo, tak to bylo. Celou dobu to patrně byla paní Hudsonová. Jeho představivost ho opouštěla.

***

  1. prosince

„Paní Hudsonová?“

„Pojď dál, drahoušku.“ Zvedla k ústům vařečku a ochutnala cosi, co vypadalo jako omáčka, zašklebila se a vrátila vařečku do hrnce. „Och, obávám se, že jsem nikdy nebyla velká kuchařka. Budu ráda, když zůstaneš na večeři, pokud bys chtěl.“

Nad tou jásavou reklamou jejího vaření pozvedl obočí. „Díky, ale mám službu.“

Otřela si ruce do utěrky a zavrtěla hlavou. „Taky dobře. Myslím, že si dám stejně radši sendvič. Chtěl bys taky jeden s sebou?“

„Ale ne, ne, díky. Vlastně jsem přemýšlel, jestli máte na svědomí tohle?“ zvedl barevnou plechovku plnou bonbónů v celofánových papírcích.

„Božínku, to ne. Něco pro tebe mám, ale budeš muset počkat až do Vánoc.“ Mrkla na něj a poplácala ho po rameni.

„A víte, odkud jsou?“

„Z Tesca, mám dojem.“

„Ne, tak jsem to nemyslel. Víte, kdo je sem přinesl? Byly na mém kuchyňském stole, když jsem dnes odpoledne přišel domů. Napadlo mě, že jste je třeba vzala nahoru, pokud jste si myslela, že jsou moje.“

„Nemůžu běhat do schodů pokaždé, když dostaneš balíček. Mám ty kyčle, vždyť víš.“ Otočila se zpátky k hrnci a vypnula plamen.

John se odmlčel a olízl si rty. „Takže jste je nenosila nahoru?“

„Ne, drahoušku.“

„Tohle bude znít trochu šíleně, ale neviděla jste nějaké cizí lidi, kteří by vcházeli a vycházeli z mého bytu?“

Otočila se a upřela na něj pohled. „Božínku, my jsme tu měli vloupání? Měl bys zavolat toho svého přítele od policie, toho hezkého.“ Rozhlédla se po kuchyni, zřetelně frustrovaná. „Nevšimla jsem si, že by něco chybělo.“

„Ne, nic se neztratilo; tak to není.“ Nechtěl jí zbytečně dělat starosti. „Je to spíš jako… že mi někdo chodí do bytu a nechává tam pro mě věci. Dárky, více méně.“ Zamračil se, hned jak ta slova opustila jeho rty. Když to řekl nahlas, znělo to ještě směšněji.

Výraz se jí změnil a teď byl plný soucitu. „Jsi si jistý, že jsi v pořádku, drahoušku?“

John si povzdechl a přitiskl si plechovku bonbónu k hrudníku. „Jo, je mi fajn, vážně. Pravděpodobně to… nic není. Omlouvám se, že jsem vás obtěžoval.“

„To není žádné obtěžování. No, co kdyby ses posadil? Dám vařit vodu.“

„Vlastně se musím jít nachystat do práce. Ale děkuju.“

Nechal ji, ať nad ním chvilku nesouhlasně pomlaskává, pak vyšel ze dveří a zamířil po schodech nahoru. Položil plechovku s bonbóny na stůl a zamračil se.

Před rokem se jednoho odpoledne vrátil z Tesca s půltuctem přesně takových plechovek, jako byla tahle. Sherlock na něj jen zíral, když je vybaloval z tašek a skládal do řady na kuchyňském stole.

„Je tohle nějaká další vánoční tradice, která mi unikla?“

John se zasmál – večer předtím se Sherlock přiřítil do bytu s velikým otiskem rtěnky na tváři, konečným výsledkem faktu, že trochu moc dlouho prodléval pod větvičkou jmelí v knihkupectví, kam chodíval, a byl celým tím incidentem bezmezně rozlícený.

„No, víš, existuje jedna, podle které dáváme přátelům a rodině dárky.“

„Tohle jsou dárky?“ nakrčil Sherlock nos. „Ale já nemám rád bonbóny.“

„Tak to je dobře, že nejsou pro tebe.“

Sherlock přimhouřil oči. „Řekl jsi přátelům a rodině. Já se nepočítám mezi tvé přátele a rodinu?“

Johnův úsměv se trochu rozšířil. „Neměj obavy. Dostaneš ode mě něco lepšího než plechovku bonbónů.“

John otevřel plechovku a nahlédl dovnitř. Bonbóny byly ještě zatavené v celofánovém sáčku. Datum spotřeby plechovky bylo v březnu 2014, takže pochyboval, že by tu zůstaly z loňska. Vypadalo to na podivnou náhodu, že by mu někdo daroval přesně stejnou značku sladkostí. Dal je tehdy hrstce lidí, včetně Molly a Grega. A pak jednu z nich vyprázdnil a strčil do ní opravdový dárek pro Sherlocka – originální výtisk Gainesovy Kryptoanalýzy z roku 1939. Výraz v jeho tváři, když ji na Boží hod ráno otevřel, byl nedocenitelný.

Zase plechovku položil. Ještě s Molly nemluvil, ale už vyloučil skoro všechny ostatní. Všechny vyjma –

Zavrtěl hlavou a přinutil se myslet na něco jiného. Ne, nebude se takhle mučit.

Ať za tím byl kdokoliv, kdokoliv přinesl ty kondomy a krém a čaj a tu šálu a teď tohle – věděl o jeho životě o dost víc, než se mu líbilo. Taky se zdálo, že ví, jak přichází a odchází, a jak se dostat nepozorovaně do bytu. Bylo to víc než jen trochu děsivé a on toho měl právě dost.

Otevřel notebook a počkal, než naběhne. Jestli ho ten jeho stalker tak důkladně pozoruje, bude – on či ona – zrovna tak sledovat jeho blog.

Otevřel prohlížeč, přešel na blog a napsal krátkou zprávu:

Ať jsi, kdo jsi, DOST. Nech mě na pokoji.

Chvíli zaváhal, pak navolil ‚Zakázat komentáře‘ a klikl na ‚Zveřejnit‘. Zavřel notebook a dlouze vydechl našpulenými rty. Teď se ukáže, jestli ta osoba byla přítel nebo ne, přinejmenším.

***

  1. prosince

John se mračil na svůj notebook a bubnoval si prsty o stehna. Tohle byla šílenost. Všechno to bylo šílené a on by na to měl zapomenout, nechat to plavat.

Bylo pravděpodobné, že ať už to dělal kdokoliv, neměl v úmyslu mu ublížit. A nechal toho, když o to požádal: tři dny uběhly a žádné další dárky (jak na ně začal myslet) na jeho stole, což naznačovalo, že buď ho jeho stalker poslechl, nebo celá tahle záležitost byla jen produktem jeho představivosti.

Protřel si rukou čelo. Byla to pravděpodobně jen souhra náhod. Nic to neznamenalo. A proč by měl vůbec mít stalkera? Nedávalo to smysl.

Ale zase, co jestli se ho Mycroft před ním pokoušel varovat?

Možná to byl celou dobu Mycroft. Možná se snažil Johna vyděsit, aby spolupracoval. Ale proč by v tom pokračoval ještě několik dní po tom, co mu teď naposledy řekl John ne?

John pevně stiskl víčka a zasténal. Tohle byl přesně ten druh věci, kterou by Sherlock rozlouskl během vteřiny. Jen by se podíval na formulaci toho vzkazu, co přišel s kondomy, a věděl by, kdo ho napsal, jeho zkurvenou výšku a barvu očí a možná i kam chodil do školy. A to jenom dokazovalo – jako by to vůbec dokazovat potřebovalo – že John žádný Sherlock Holmes není.

A samozřejmě, pořád tu byla možnost, že si to celé jen jako nějakou konspiraci představuje a ve skutečnosti to je série náhod. Nakonec byly svátky. Lidi si posílají dárky a tak. Otevřel oči a zadíval se znovu na notebook. Byl tu je jediný způsob, jak to zjistit.

Otevřel prohlížeč a napsal nový vzkaz.

Beru to zpátky. Nepřestávej. Ale tentokrát mi řekni, kdo jsi, ano?

Čekal deset minut, než stiskl ‚Zveřejnit‘, a během další hodiny to osmkrát málem smazal. Nakonec šel radši do postele.

***

  1. prosince

Balíček na něj čekal, když se vrátil z nákupu. Byla to plochá krabice, zabalená v zářivě červeném papíru a převázaná zelenou mašlí. Zvedl ji a zatřásl s ní: nějaké oblečení, rozhodně. Chvilku ji držel zvednutou, než zatáhl za jeden konec mašle. Rozbalil papír a opatrně sundal víko krabice.

Na pečlivě poskládaném svetru tam trůnila malá kartička.

Pro: Johna

Od: Molly

Veselé Vánoce!

Chvíli na tu kartičku zíral. Znamenalo to, že to od začátku byla Molly? Zamračil se – nějak mu to nesedělo. Dělat něco takového, to nevypadalo na ni.

Položil kartičku stranou a vytáhl svetr z krabice. Byl krásný, tmavě námořnický modrý a jemným copánkovým vzorkem po celé ploše. Byl ze směsové příze, takový, co by si koupil sám – ne drahý a dal se snadno vyprat. Byl to hezký svetr, ale nedokázal si představit, že by ho pořídila stejná osoba, která mu koupila tu šálu.

Ale žádal toho stalkera, aby mu řekl nebo řekla – John si nebyl jistý, proč si byl tak jistý, že ten člověk je muž – kdo je, a hned další dárek byl jasně označený: Od: Molly. Musela to být ona.

Vylovil z kapsy mobil a palcem projížděl kontakty, dokud nenašel její číslo. Když ji vytočil, nezvedla to, a tak jí nechal vzkaz v hlasové schránce.

„Molly, tady John. Jen jsem ti chtěl poděkovat za svetr. Taky ti přeju veselé Vánoce. A napadlo mě, jestli bych tě mohl pozvat na kafe nebo drink, abych ti poděkoval osobně. Příštích pár večerů mám službu, ale možná potom, v pátek, jestli máš čas? Dej mi vědět. Ještě jednou díky.“

Strčil si mobil do kapsy, přešel k oknu a zůstal u něj stát. Na ulicích bylo v tuhle hodinu rušno, lidi mířili domů po práci, ven na pivo nebo panáka, taky za vánočními nákupy. Pouliční světla jasně zářila a lidé, kteří procházeli po Baker Street,  byli zachumlaní do kabátů a šál. Po protější straně ulice prošel nějaký pár a držel se za ruce. Zastavili se přímo před oknem a políbili se, než se rozešli každý po svém.

John ucouvl, zadíval se na jmelí, které mu viselo nad hlavou, a povzdechl si.

***

  1. prosince

„Ahoj, Johne. Tady je Molly. Těší mě, že se ti ten svetr líbil. Ráda si s tebou zajdu na drink, pokud bys pořád ještě chtěl. Teda, myslím, jestli se nenaskytne něco lepšího. Ne, že by se něco chystalo, nebo tak. Prostě jen jsem myslela, pokud ještě chceš jít na drink, ráda se s tebou sejdu v ten pátek, možná kolem šesté? Pošli mi esemesku, ano? Dobře. To jsem já, Molly, mimochodem. No, asi jsi to poznal. Dobře. Ahojky!“

***

Téhož odpoledne ležela na stole malá stříbrná hvězdička. Dírkou v jednom cípu měla protaženou červenou stuhu, uvázanou na mašli. John ji za konec té stuhy zvedl a sledoval, jak se ve vzduchu pomalu otáčí. Byla to vánoční ozdoba na stromeček. Nezdobil vánoční stromek už tři roky a neplánoval s tím začít ani letos.

Možná to bylo taky od Molly. Nikdy neměl ani tušení, že by k němu cítila něco jiného než tak trochu rezervované přátelství, a myšlenky, že by to mohlo být něco víc, byla trochu znepokojivá. Měl ji on rád tímhle způsobem? Upřímně, nebyl si jistý.

 


 

DALŠÍ

Reklamy

2 komentáře Přidejte váš

  1. Gabriela Watson napsal:

    Z jedné strany chudák John… tohle musí být fakt děsný. Ale z té druhé je to kouzelný… Sherlock se snaží a John… doufám, že se už brzy uvidí osobně 🙂
    Děkuji za další úžasnou část 🙂

    Sal.

  2. Miona napsal:

    Tohle hádání od koho ty dárky jsou, musí být pro Johna hrozně frustrující… Nechce si připustit, že by se mohl stát zázrak a mohl by být za tím ten, kterého si přeje nejvíc… Jmelí na struně a šála… to jsou dvě věci, které mi zůstaly v hlavě a které mi dokonale připomněly Sherlocka. Ach jo… začínám být přehnaně paranoidní a myslím si, že všichni kromě Johna vědí, že žije… Mycroft a jeho kličky… Molly… příště Molly, Johne, žádnou pitomost! 🙂
    Děkuji za úžasný díl a budu se těšit na příští sobotu! 😉
    Miona

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s