Hanetka: Na stole (část 3/4)

dne

V tuhle chvíli jsem si už říkala, jak John může být tak natvrdlý. Ale pak jsem si uvědomila, že já na jeho místě bych taky ani vzdáleně nepřipustila tu možnost… A zoufalé hledání osoby, zodpovědné za to, co se děje, pokračuje.

Příště vás čeká už jen epilog, ale ten vážně stojí za to.

A jako obvykle, poděkování posílám Rowaně i miamam, všichni dobře víte, za co.

 

 

NA STOLE – ČÁST TŘETÍ

 

  1. prosince

Pověsil do okna cesmínový věnec a uvázal k němu tu stříbrnou hvězdičku, takže se houpala a otáčela uprostřed. Byl to krásný, i když pichlavý dárek. Nedokázal si představit, že by ho nahoru přinesla paní Hudsonová; potřebovala by zahradnické rukavice. Borovicové větvičky by byly určitě tradičnější, ale nehodlal nic namítat.

***

Molly na něj čekala v baru, oblečená jednoduše v džínách a ve svetru. Vlasy měla volně rozpuštěné kolem tváře, ale jinak vypadala stejně, jak si pamatoval z těch hodin, které strávil se Sherlockem v pitevně. Když ho uviděla, zářivě se na něj usmála a zamávala na něj, a on ji políbil na tvář.

„Hezký svetr,“ řekla a on se zazubil.

„Díky. Máš dobrý vkus.“

Vypadala dokonce ještě nervózněji než obvykle. „Musím přiznat, že jsem  při vybírání měla tak trochu pomocníka.“

„No, moc se mi líbí, takže díky.“

Sklonila hlavu a usmála se. „Je prima tě zase vidět. Máš se dobře, doufám?“

„Jsem v pohodě, vážně. Můžu ti koupit pití?“

„Och, díky. Dám si ležák.“

Za pár minut se vrátil se dvěma půllitry v ruce. „Tady máš. Na zdraví.“

Vzala si sklenici a překvapivě pořádně si přihnula, než se mu zase podívala do očí. „Takže ty teď zase pracuješ na chirurgii?“

„Ne, vlastně na pohotovosti v St. Thomas. Služby jsou šílené, ale být vytížený je úleva.“

„No jo. Ty svátky a tak.“ Vykulila oči a vypadala, jako by si nejradši dala facku. „Ach bože, promiň.“

„To je v pořádku. Vlastně máš pravdu.“

Znovu si zavdala z půllitru. „Ty první Vánoce potom, co umřel můj táta, byly nejhorší. Nemohla jsem přestat myslet na všechny naše společné vánoční tradice a na to, jak moc vždycky miloval Vánoce.“ Zamračila se. „No, myslím, že na Sherlocka se nic z toho aplikovat nedá, co?“

John se usmál, skoro se rozesmál naplno. „Ne, to nedá.“ Vzhlédl a zjistil, že ho pozoruje, skoro jako by ho zkoumala. „Miluju ten svetr. A něco jsem ti přinesl.“ Vytáhl z kapsy kabátu malou krabičku a podal jí ji.

V obličeji se jí objevil naprosto nevěřícný výraz, jako by něco takového vůbec nečekala. Ucítil bodnutí viny kvůli tomu, že o něm měla tak špatné mínění. Otevřela krabičku a usmála se, pak z ní vytáhla malou stříbrnou figurku kočky, která v ní byla. Ten její úsměv ji celou rozzářil – jak to, že si toho nikdy předtím nevšiml? Pravděpodobně ji vždycky vídal, jen když byl poblíž Sherlock, a ona měla oči jen pro něj. Johnovi nikdy nevěnovala víc než letmý pohled. Ne, že by on jí věnoval něco víc.

„Připomněla mi tě,“ řekl a ona se zasmála.

„Miluju kočky. Mám doma dvě, víš?“

„To jsem nevěděl. Vlastně jsem s kočkami nikdy moc do styku nepřišel.“

„Moje kočky by tě milovaly.“ Vrátila figurku zpátky do krabičky a strčila si ji do tašky.

„Rád bych se s nimi někdy seznámil.“ Podtrhl to prohlášení cinknutím půllitru o její a ona se znovu zasmála. Vzhlédla k němu a oba se na sebe dost dlouhou chvíli dívali. „Molly­ -“

„Tak jaké máš teda plány na Vánoce?“ Zhluboka se napila, a když stavěla půllitr zpátky na stůl, trochu piva z něj vyšplíchla.

„Nic moc. Na Štědrý večer mám službu.“ Když sebou soucitně trhla, pokrčil rameny. „To je v pohodě, vážně. Alespoň můžou mít volno ti, kdo chtějí večer strávit s rodinou a přáteli.“

Ve tváři se jí objevil výraz mírné hrůzy. „Johne, jestli potřebuješ mít kam jít -“

„Ne, to je v pořádku, opravdu. Nechci myslet na všechny ty Vánoce v minulosti, na nic z toho. Abych byl upřímný, budu rád, až to bude za námi. A začne nový rok.“ Zvedl půllitr jakoby v poctě padlým, ale tentokrát se nepřidala. Dlouze se napil a chvíli ji pozoroval. „Takže se musím zeptat: jak ses dostala do bytu, abys mi tam dopravila ten svetr?“

„Do bytu? Och, ale já tam nebyla. Zastavila jsem se u tebe a tys tam nebyl, a tak paní Hudsonová řekla, že ti to nahoru vezme.“

„Aha. A ty ostatní?“

„Jaké ostatní?“ Vypadala upřímně vyvedená z míry.

John se zamračil. „Nedala jsi mi zrovna tak i šálu, čistě náhodou?“

„Ne, nedala.“

„Aha. Dobře,“ svraštil obočí.

„Je všechno v pořádku?“

„Jo, jasně.“ Otevřel pusu, aby změnil téma, ale jeho mozek prostě nechtěl přeřadit jinam. „Vlastně ne. Není to v pořádku. Někdo mi dával dárky, ale já nevím kdo.“

Obočí jí vyjelo nahoru. „Co tím myslíš, dárky?“

„No, něco z toho byly nejspíš dárky. Jindy zas prostě náhodné věci. Myslel jsem, že to byla paní Hudsonová, ale…“ Zasmál se a zavrtěl hlavou. „Nejspíš je to jen shoda okolností.“

„Dostávat každý den divné dárky, to nezní jako shoda okolností.“

„A nejsou od tebe, pokud to dobře chápu.“

„Ne.“ Ve tváři se jí objevil divný výraz. „Kolik jich bylo, těch dárků?“

„Ale já ani nevím. Tucet nebo tak nějak, řekl bych.“ Vyjmenoval jich tolik, na kolik si dokázal vzpomenout (kondomy ponechal bez zmínky; neměl potřebu být zrovna v tomhle bodě tak netaktní), a zároveň připustil, že ten dotyčný toho nechal, když ho o to požádal, a pak to jejím dárkem začalo o pár dní později znovu.

„A nebyla tam žádná známka toho, od koho to je?“

„Ten tvůj byl první, u kterého bylo jméno,“ zasténal John. „Zdá se, že mám stalkera. Sakra.“

„Kdepak stalkera,“ řekla Molly a zhluboka se napila ze svého půllitru.

John se na ni zadíval. „Cože?“

„Já ne… Tedy, myslím, že to nejspíš nebude stalker. Jak jsi říkal, možná to je jen série náhod.“

John zavrtěl hlavou. „Náhody? Ale právě jsi řekla -“

„Já vím, ale…“ Molly zrudly tváře. „To je jedno, ne?“

„Ty něco víš?“ přimhouřil John podezřívavě oči. „Víš, že je to tak? Ty něco o tomhle celém víš.“

„Ne, vážně nevím.“ Položila půllitr na bar a sklouzla ze židle. „Och, to už je tolik hodin? Mám dneska rande a vážně bych měla jít.“

„Rande?“ Ujelo mu to, než se dokázal zarazit, a teď sebou trhl a odvrátil pohled.

„Jo, s jedním chlápkem z… Ach!“ Teď najednou vypadala jednoznačně zahanbená a on se cítil jako totální idiot. „Johne, je mi to tak líto, já -“

„Ne, ne, prostě na to prosím zapomeň. Nic neříkej.“ Cítil, jak mu do tváří stoupá ruměnec a nedokázal se jí podívat do očí. „Neměl jsem dělat předčasné závěry.“

Zírala na něj ještě malou chvíli a pak se k němu vrhla a pevně ho objala rukama kolem krku. „Johne, prosím, nemysli si o mně nic špatného. Prosím, nemáš ponětí, jak moc je mi to líto.“

Pevně ji objal a z pocitu jiného těla přitisknutého tak těsně ke svému se skoro až zapotácel. Byl to už otřesně dlouhý čas, co se dostal do tak úplného fyzického kontaktu s jinou osobou, a už zapomněl, jak skvělý to je pocit. „Ne, jistěže ne.“

„A prosím, prosím -“ teď ztlumila hlas až k šepotu, rty až u jeho ucha. „Vydrž to jenom ještě malou chviličku, ano? Přísahám, že bude všecko v pořádku.“

Cítil, jak mu přitiskla rty ke tváři, a pak ustoupila a vzala pevné teplo svého těla s sebou. Cítil, jak se něco uvnitř něj tříští.

„Jo, já vím, že bude.“ Nemyslel z toho vážně jediné slovo a neexistovalo, že by si toho nevšimla.

„No… dobrou noc. Díky za drink. A… uvidím tě ještě, že?“

Přinutil se na ni podívat a uvědomoval si, že úsměv, který jí věnoval, má k upřímnému na hony daleko. „Jo. Samozřejmě. Hodně štěstí, ať ti to rande vyjde.“

Chvíli vypadala přepadle, pak kývla a odešla.

Dopil pivo, zaplatil útratu a šel domů. Sám.

***

  1. prosince

Mobil mu zazvonil krátce po půlnoci, a ano, už přece řekl, že může přijít. Šel toho večera do postele brzy, takže spal alespoň pár hodin. Po rychlé sprše a pár hrncích kafe byl v pohodě. Příští dva dny bude mít stejně noční službu, takže tahle se k nim jen přiřadila.

Směna byla šílená: čtyři případy otravy alkoholem, půl tuctu automobilových nehod zaviněných alkoholem a nespočet uklouznutí a pádů – daň za průběh sobotní noci plné vánočních večírků a pitomých lidí vyvádějících pitomosti.

Když šel ráno domů, ulice byly tiché. Ranní světlo bylo mlhavé, jak kráčel po Baker Street, vrhalo šedé stíny. Stavil se v místním Pret pro balený sendvič k snídani a kávu s sebou a pak zamířil domů. Položil jídlo na stůl vedle ranních novin a odtáhl si židli. Zatímco jedl, procházel noviny, ale sotva vnímal, co čte. Nakonec zmuchlal obal od sendviče, hodil ho přes místnost do koše a sáhl po kávě. Asi by se měl kofeinu vzdát, pokud měl být upřímný. Potřeboval se vyspat.

Něco se třepotavě sneslo k podlaze a přitáhlo to jeho pozornost. Nejdřív si myslel, že to patří k novinám, ale ne – byl to složený list bílého papíru formátu A4 a něco na něm bylo vytištěné. Natáhl se, aby ho sebral, a zatřepal s ním, aby se rozložil.

Ještě jsi na to nepřišel? Upřímně, Johne, jsem zklamaný.

Položil kávu a zůstal na ten papír civět. Ztratil přehled, jak dlouho tam seděl, držel ho v roztřesených rukách a prsty přejížděl po vytištěných slovech.

Jeho stalker se pořád ještě díval, jak se zdálo. Molly tvrdila, že ne, že to není stalker, ale on nevěděl, co si o tom má myslet. Její odmítnutí ho pořád ještě pálilo a on od chvíle, kdy odešel z baru, nedovolil myšlenkám zatoulat se tímhle směrem. Služba trochu pomohla; v nocích, kdy byl v jednom kole, bylo těžké myslet na něco jiného než na práci.  Ale přesto to vypadalo, že Molly věděla víc, než byla ochotná říct, a on byl víc než frustrovaný, že je zase zpátky na startovní čáře. Vyřadil už každého, na koho si dokázal vzpomenout, každého, kdo by měl prostředky a možnosti tohle dělat, nechávat tu pro něj drobné dárky a náhodné věci každičký den po… no, teď už skoro měsíc.

Zamračil se… bylo to každý den? Upřímně si nebyl jistý. Kdy to začalo?

Vydoloval zápisník a pero a na telefonu otevřel kalendář. První věc, na kterou si vzpomínal, že ji uviděl na stole, bylo to lano. Ne, počkat, to nebylo správně, předtím tam byla prázdná obálka, a den předtím ta­ –

Ach bože. Copak to úplně přehlédl? Křičelo mu to celou dobu do obličeje, čekalo, až dohlédne za ty věci, které vidí, a opravdu si všimne?

Sepsal všechny dárky, všechno, na co si dokázal vzpomenout, vracel se, aby případně doplnil položky a přesouval je, dokud konečně neměl pocit, že sestavil kompletní seznam.

  1. 12. Myš (v humánní pasti)                               Mouse
  2. 12. Obálka (prázdná)                                         Envelope
  3. 12. Lano (svinuté)                                                Rope
  4. 12. Lano (znovu)                                                   Rope
  5. 12. Klubko vlny (paní Hudsonové)             Yarn
  6. 12. Nic                                                                         –
  7. 12. Kondomy                                                          Condoms
  8. 12. Krém na ruce (se vzkazem)                    Hand lotion
  9. 12. Guma (zmýlil se s Gregem?)                  Rubber
  10. 12. Pozvánka na čaj s Mycroftem              Invitation
  11. 12. Šála (drahá)                                                     Scarf
  12. 12. Čaj (Palace Earl Grey v plechovce)   Tea
  13. 12. Jmelí (ne na stole, viselo v okně)       Mistletoe
  14. 12. Inzertní příloha z novin                           Advert suplement
  15. 12. Bonbóny                                                          Sweets
  16. 12. Nic                                                                       –
  17. 12. Nic                                                                       –
  18. 12. Nic                                                                       –
  19. 12. Svetr (od Molly)                                           Jumper
  20. 12. Ozdoba                                                            Ornament
  21. 12. Věnec z cesmíny                                         Holly wreath
  22. 12. Vzkaz                                                                 Note

Zíral na to a přál si, aby to dávalo smysl. Pořád v tom neviděl žádný řád, vzorec, nic, co by mu naznačovalo, že v tom je něco víc. Byl to jen náhodný šum, nic smysluplnějšího, než přehršel věcí, které vypadaly, jako že souvisí s Johnovým životem.

Začal číst ten seznam znovu, tentokrát nahlas, a byl u páté položky, když to uviděl. První písmeno každého slova, která náhodou napsal kapitálkami – s vynecháním dní, kdy tam nebylo nic – mu teď vyvstávala před očima a jednoduše se přeskupila do věty.

MERRY CHRISTMAS JOHN (Veselé vánoce, Johne)

Jak si toho mohl až doteď nevšimnout, to neměl ponětí. Bože, Sherlock by to uviděl rovnou, věděl by o tom od začátku, věděl by –

John zavřel oči. Vyloučil každou jinou možnost. Nebyla to paní Hudsonová a nebyl to Mycroft, ani Greg, dokonce ani Molly. Ale Molly očividně něco věděla a Mycroft pravděpodobně taky. A co – nebo spíš koho – mohou mít ti dva společného? Nemají nic, co by je spojovalo, kromě Johna a Sherlocka. A oba se chovali při zmínce o těch záhadných dárcích dost divně, jako kdyby věděli, nebo alespoň měli podezření, od koho by mohly být.

John otevřel oči a nebyl překvapený, když zjistil, že mu zvlhly. Nepotřeboval na to myslet, neměl by se pouštět po téhle cestě. Jestli to byl nějaký vtip, pak byl otřesně krutý. Ale přestalo to, když o to požádal, a zase to začalo, když si to rozmyslel. A Molly a Mycroft – oba přispěli něčím přesně v ten pravý den, aby pomohli doručit vzkaz, takže v tom museli být do jisté míry zapletení.

Byla to jedna věc, kterou si přál, jediná zkurvená věc, za kterou by se modlil, kdyby věřil v nějakou vyšší moc. Víc než cokoliv jiného si přál, aby to byla pravda.

Ale jak to mohli Molly a Mycroft vědět, když to nevěděl on?

***

  1. prosince

Když se vrátil toho odpoledne z procházky, žádný dárek tu na něj nečekal. Stůl byl stejně prázdný, jako když odcházel. Ale nepřekvapilo ho to. Pokud by vzkaz – a teď o tom nemohl přemýšlet jinak než jako o vzkazu – měl pokračovat, nejspíš by následovala mezera mezi slovy, stejně jako předtím. A vzhledem ke kontextu toho vzkazu usoudil, že se něco víc objeví až na Štědrý večer.

Nebo to možná bylo jen tohle? Zvážil i tuhle alternativu, že je to prostě jen jednoduché přání a on nikdy neobjeví, od koho ve skutečnosti bylo – nebo proč ho poslal.

Nebyl si jistý, které možnosti by dal přednost. Kdyby se nikdy nedozvěděl, kdo za tím stojí, mohl by si představovat, že je to ten člověk, který si přál, aby to byl. Pokud hádal špatně a pak by objevil pravdu – nebyl si jistý, že by to dokázal snést.

***

  1. prosince

„Doktore Watsone?“

Vzhlédl od hrnku čaje, nad kterým přemýšlel. Ve dveřích stála Patricia, jedna ze sester, které pracovaly na příjmu. „Ano?“

„Jste v pořádku?“ Její tmavé oči byly za fialovými rámečky brýlí, které nosila, plné soucitu. Očividně věděla, proč se dobrovolně přihlásil o dnešní službu. Zřejmě to věděli všichni. Měl radši odjet z Londýna a vyhnout se tomu. A samozřejmě on zrovna tak věděl, proč je tady ona. Před pár lety přišla o manžela. Děti nemá. Se svou sestrou nevychází. Vánoce je snazší přežít, říká, když řekne zbytku rodiny, že musí do práce a že je navštíví za pár dní.

„Jsem v pohodě.“ Usmál se na ni s pevně sevřenými rty. „A vy?“

„Pacient na trojce potřebuje přidat něco proti bolesti. Jinak je stabilizovaný.“

Přikývl. „Tak to udělejte. Za pár minut se na něj podívám.“

Maličko přikývla a odešla. Chvilku potom si uvědomil, že mu na jeho otázku neodpověděla.

Dopil už příliš vystydlý čaj, opláchl hrnek ve dřezu a zamířil zpátky, aby začal obchůzku. V kapse mu zavibroval telefon. Na chvilku se zarazil a pak ho vylovil. Obvykle se na něj během služby nedíval – obecně se na to hledělo s nevolí – ale doufal, že přijde esemeska nebo něco od Harry. Měli v plánu se následující večer sejít, ale už nějakou chvíli od ní neměl zprávy, a to obvykle nebylo dobré znamení.

Na displeji bylo opravdu upozornění na příchozí zprávu, ale nebyla od Harry. Číslo bylo skryté. Odemkl telefon a chvíli na něj zůstal zírat.

Veselé Vánoce, Johne. Podívej se ven.

Polkl a zavřel oči. Ach Bože.

Vydal se tak pomalu, jak dokázal, dlouhou chodbou, přes docela prázdnou čekárnu směrem k hlavnímu vchodu. Jak se k němu blížil, posuvné dveře se otevřely a on prošel ven. Zastavil se hned za nimi pod stříškou a rozhlédl se kolem. Byla skoro půlnoc, ulice byly klidné a on neviděl nic. Nikdo tam nestál ve stínech, žádný vzkaz napsaný, kam jen dohlédl. Byla tu jen temná obloha a neobvykle tiché město a sníh, zlehounka padající všude kolem něj.

Bylo to krásné, to musel přiznat. Sníh na Štědrý večer – nedokázal si vzpomenout, kdy se to stalo naposled. Bylo příliš teplo, než aby se udržel; tál v okamžiku, kdy se vločky dotkly asfaltu, který vymazával důkaz, že vůbec existovaly. Vykročil o kousek dál, vzhlédl nahoru a usmál se, když se vločky dotkly jeho obličeje.

Ale co tu měl vlastně vidět? Propásl to, nebo to tu ještě bylo a čekalo, až si toho všimne? Znovu se rozhlédl, podíval se do každého stínu, každého osvětleného okna, na každou pouliční značku, ale nebylo tam nic neobvyklého.

Zadíval se zase na svůj telefon a přejel prsty po slovech na displeji. Palci vyťukal odpověď, ale pak zaváhal s prstem nad tlačítkem ‚odeslat‘.

Veselé Vánoce, Sherlocku.

Jestli se pletl, nikdy si to neodpustí. Jestli má pravdu, asi to brzy zjistí, ne?

Mačkal backspace, dokud nebyl vzkaz úplně pryč, a pak napsal: ‚Je to krásné.‘

Stiskl ‚Odeslat‘ a vrátil se zpátky, aby obešel pacienty. Telefon už zůstal zticha.

***

  1. prosince

Přes noc se dost ochladilo, a když John kráčel domů ze stanice metra Baker Street, na zemi ležel sněhový poprašek. Tál mu pod nohama, takže za sebou nechával stezku tmavých šlépějí. Slunce právě vycházelo a ulice byly ještě tiché, ačkoliv věděl, že uvnitř domů, které míjel, rodiny už slaví Vánoce. Děti vstaly již před pár hodinami, aby se podívaly, co jim přinesl Santa, a jejich rodiče se nejspíš vrtají ve zbytcích snídaně  a těší se na den vynuceného odpočinku.

A pak tady je John Watson, vracející se do prázdného bytu, se srdcem prudce bušícím při pomyšlení, že tam na něj možná může čekat na kuchyňském stole další vodítko. Tohle ráno, ze všech ostatních rán v roce, pokud tam něco bude, bude to důležité, ne? Přidal do kroku.

Teplo ve vchodu by ho zaskočilo, kdyby zároveň neucítil kombinaci vůně kávy a slaniny, která ho okamžitě obklopila. Paní Hudsonová tedy nakonec asi neodjela k sestře. Podíval se do schodů, nahoru ke dveřím do bytu, a žaludek se mu tak trochu zkroutil.

Strávil pořádný kus noci fantazírováním o tom, co by tu na něj mohlo čekat. Fotografie, možná, nebo dopis, nebo něco hmatatelného, něco, co by mu jednou provždy objasnilo, že za tím vším byl Sherlock, že je opravdu naživu a v pořádku a pořád součástí Johnova života. A jestli tam není nic… Polkl náhlý nával strachu. Byl čas to zjistit.

Ve chvíli, kdy se jeho noha dotkla prvního schodu, vzduch zaplnil povědomý zvuk. Jen o sekundu později si uvědomil, co to vlastně slyší, co to znamená: táhlé nepřerušované tóny, jemné vibrato, lehký náznak dobře známé melodie. Bach hraný na housle, tak, jak ho vždycky slýchal hrát jen jedinou osobu na světě.

Ztuhl, rukou sevřel zábradlí, nejistý, co má dělat. Najednou jako by na tohle nebyl připravený, nebyl připravený zjistit, jestli se mýlil nebo ne. Čekal, poslouchal, protahoval ten okamžik. Žaludek měl jako zauzlovaný, hlava se mu točila a všechno to bylo tak kurevsky neskutečné – všechno, co se za poslední měsíc stalo, všechna ta drobná vodítka, která tak tvrdohlavě ignoroval, nechtěl si dovolit na tu možnost ani pomyslet, tak strašně moc se chtěl chránit, chránit svoje srdce. Dokonce i teď si tu myšlenku sotva připouštěl, stěží ji nechal rozkvést z možnosti ve skutečnost.

Zhluboka se nadechl a naslouchal, nechal hudbu, aby ho zaplavila. Pořád to mohlo být něco jiného, někdo jiný. Nebyl si jistý, jestli by to dokázal snést, ale musel se na tu možnost připravit. Ale samozřejmě, jestli to byla pravda, chtěl to vědět. Potřeboval to vědět.

Pustil se zábradlí a pomalu stoupal po schodech, knedlík v krku, dusivý a horký. Když konečně došel nahoru, zaváhal s rukou na klice a zavřel oči. Houslový kousek se blížil ke konci první věty a on zjistil, že ho nechce přerušit, jako by okamžik, kdy otevře dveře, mohl všechno zaplašit jako sen.

Čekal ještě další tři vteřiny, než zmáčkl kliku a otevřel dveře.

Obývací pokoj ozařovalo ranní světlo a házelo na nábytek ostré stíny, což dělalo scénu, kterou měl John před očima, ještě mnohem dramatičtější. U okna stál Sherlock a hrál na housle, které byly posledních šest měsíců zastrčené v nejhořejší poličce. Byla to jediná Sherlockova věc, se kterou se John nebyl schopný rozloučit.

John zavřel dveře a opřel se o ně zády a Sherlock pokračoval ve hraní. Určitě věděl, že tam John stojí, ale jako vždycky hudbu nic nemohlo přerušit. Hrál dál několik nekonečných minut a John se díval, vpíjel ten pohled na něj a snažil se jeho přítomnost sladit se vším, co tehdy viděl a co mu říkali.

Vypadal dobře. Vypadal úplně, naprosto v pořádku, ne jako někdo, kdo skočil ze střechy domu a utrpěl mnohočetné fraktury lebky a ruptury orgánů. Tohle nebyl ten, o kom Molly tvrdila, že u něj osobně provedla pitvu, neschopná se podívat Johnovi do očí, když popisovala jeho zranění. Tohle byl Sherlock, jeho Sherlock, živý a zdravý a celý a stál tam, jako by nikdy neodešel.

Skladba dospěla ke konci a Sherlock sklonil smyčec, položil housle na stojan, který vytáhl z kouta, kam ho John před měsíci zastrčil, a zadíval se z okna.

„Veselé Vánoce,“ řekl John nakonec.

Sherlock se otočil, aby se na něj podíval, a John ostře vdechl. Ježíši, ani trochu se nezměnil. Dokonce i vlasy měl stejné. Sherlock mu vracel pohled, výraz skoro znepokojený. „Veselé Vánoce.“

John otevřel pusu, ale nic z ní nevyšlo. Polkl, zamrkal a zkusil to znovu. „Co tady kurva děláš?“

Sherlockovi vyjelo obočí vzhůru. „Je tohle vážně ta první věc, na kterou ses mě chtěl zeptat?“

„Jo. Ne. Já nevím.“

John na chvíli odvrátil pohled, myšlenky jako zmatený vír. Co vlastně chtěl říct? Nedovolil si na tuhle chvíli myslet, nedovolil si připustit, že by se to vážně stalo. Byl úplně nepřipravený. Odstrčil se od dveří a vyrazil směrem k Sherlockovi, pomalu, ale zastavil se, když uviděl, jak Sherlockovi ztuhly svaly v ramenou.

Strčil si ruce do kapes. „Proč teď?“

Sherlock našpulil rty. „Byl jsi paličatý trouba a odmítal jsi za mnou přijít. Tak jsem musel přijít já za tebou.“

„Já jsem byl paličatý -?“ Ach. Ach. Ach Bože. Zaťal zuby a cítil, jak vztek vystrkuje růžky. Ježíši, ona to byla další posraná hádanka, celá ta věc, celých těch posledních šest měsíců jeho života. Pomalu vydechl, než si dovolil znovu promluvit. „Napadlo vůbec někoho z vás, že by mi prostě řekl, o co jde?“

„Já jsem ti to řekl. Když jsem stál na střeše Bart’s, řekl jsem ti, že je to kouzelnický trik a že by sis měl promluvit s Molly a ona ti všechno vysvětlí.“

„Ne, to není to, cos říkal.“ Hněv teď znovu vyvřel na povrch, syrový a horký. „Věděl jsi, že jsem tomu celou dobu věřil, a nikdy jsi neudělal nic, abys to změnil.“

„Ale ano, já -“

„A Molly to věděla, od začátku? Beru Mycrofta, ale -“ John se musel otočit, aby se díval někam jinam. Spousta drobností mu teď v hlavě zapadala na svá místa, věcí, kterých by si musel všimnout a poskládat si je dohromady, kdyby nebyl tak úplně pitomý.

Ale ne, tohle nebyla jeho chyba. Tohle nebylo jeho vlastním přičiněním. Jako vždycky, Sherlock povýšil svoji chytrost nad cokoliv jiného. Nad kohokoliv jiného.

Skoro se zasmál a zavrtěl hlavou. „Už dřív jsi ke mně býval krutý, ale nikdy bych si nepomyslel -“

„Johne, prosím.“ Sherlockův hlas byl drsný, právě dost, aby John poznal, že emoce v něm jsou pravé. „Neměl jsem v úmyslu, aby to dopadlo takhle. Nemyslel jsem si, že to potrvá tak dlouho.“

„A co to mělo být, tohle celé, vkrádat se sem znovu a znovu a nechávat mi tu každý den kousíčky vzkazu, tak akorát, abych z toho vyšiloval, ale ne dost na to, aby to dávalo nějaký zatracený smysl?“

„Myslel jsem, že se ti to bude líbit.“

Po tomhle se John otočil zpátky k němu, ale pohled na Sherlockovu tvář ho donutil spolknout sarkastickou odpověď, kterou měl na jazyku. Sherlock vypadal zasažený, opravdu překvapený Johnovým hněvem. On to myslel vážně, uvědomil si John. On si opravdu myslel, že tohle je nejlepší způsob, jak se Johnovi odhalit, a očividně tomu věnoval pořádný kus přemýšlení a plánování. Když uvážil příčiny, bylo to skoro roztomilé, takovým trochu pokřiveným způsobem. John nabral dech, vydechl a nakonec pokrčil rameny. Vlastně se s tím nedalo nic dělat. Byl to Sherlock, prokristapána.

„Mně by se líbilo, kdyby ses ukázal v obývacím pokoji hned toho prvního prosince.“

„To nebylo možné.“

Tohle není možné. Ty tady, teď.“ Založil si ruce na hrudníku a zavrtěl hlavou. Cítil, jak jeho vztek mizí stejně rychle, jak se objevil. Emoce, které po něm zůstaly, bylo obtížné zpracovat. Zavřel oči. „Proč?“

„Proč co?“

„Proč teď? Proč takhle?“ Znovu otevřel oči a přinutil se podívat do těch Sherlockových.

„Jsou Vánoce,“ pokrčil Sherlock rameny, jako by to všechno vysvětlovalo. „Po všech těch nemastných neslaných věcech, co jsi psával svým přítelkyním, jsem předpokládal, že ten sentiment oceníš. Nebo si alespoň užiješ luštění toho vzkazu.“

„Užiju?“ odfrkl si John, a potom, když ho přepadla podivná myšlenka, se zarazil. „Počkej… Ty ses pokoušel o romantiku?“

„Já…“ Sherlock se odmlčel a k Johnovu úžasu zrudl.

John se nedokázal ubránit úsměvu. „Žádáš mě, abych byl tvou přítelkyní?“

„Ne! Já jenom… myslel jsem, že by se ti to líbilo.“

Sherlock vypadal zahanbeně a ztraceně a John cítil, jak mu v hrudi rozkvétá něco hřejivého. „Myslím, že jo, líbilo, do jisté míry.“

Sherlock vydechl. „Dobře.“

„Když jsem zrovna nezvažoval, že požádám policii o dohled nad bytem.“

Sherlock na něj zíral, a když John přistoupil o krok blíž, viditelně polkl. Šlo tady o něco víc, o něco, co si zatím John nedovolil vzít v úvahu. Skousl si dolní ret a nadechl se na posilněnou. Jestli se v tomhle plete, stejně to už nemohl moc zhoršit. Ale jestli má pravdu…

„Ale nevysvětluje to, proč stojíš pod jmelím.“ Pod jmelím, které tam Sherlock pověsil osobně, a teď stál velice pečlivě přímo pod ním. Očividně tuhle chvíli plánoval několik týdnů.

Sherlock vypadal trochu v rozpacích. „Je to vánoční tradice. Ty máš vánoční tradice rád.“

„Ty jsi vážně čekal, že tě políbím?“

Sherlockovy líce se znovu zbarvily. „Myslel jsem, že by to mohlo poskytnout alternativu k ráně pěstí do obličeje.“

„Den je ještě mladý. A mám docela dost důvodů ti dát jednu pěstí.“

„Možná. Ale políbit mě, to už chceš skoro dva roky,“ narovnal Sherlock ramena.

John si dovolil usmát; nebyl důvod to popírat. „A co ty? Co chceš ty?“

Sherlock na něj upíral jasné průzračné oči. „Já se chci vrátit domů.“

„Ty jsi doma, ty -“ teď se mu to najednou v hlavě poskládalo dohromady: včera v noci to byl sníh (Snow) a dnes ráno domov (Home), SH, a John cítil, jak to do něj všechno přímo narazilo, realita toho, že je Sherlock tady, teď, stojí přímo před ním, tolik, tolik živý. „Ach Bože, Sherlocku.“

Udělal ty poslední dva kroky k němu, popadl Sherlocka za ramena a drsně si ho přitáhl k polibku. Ze Sherlocka vyšel zvuk ne nepodobný zafňukání, ale neodtáhl se; ve skutečnosti se do polibku položil. Ruce se mu váhavě vznesly k Johnovu pasu a jazykem přejel po jeho rtech a John úplně roztál.

Nebyl to nejlepší polibek, jaký John zažil: byl trochu uslintaný a přehnaně dychtivý, ale na tom nezáleželo. Byl hřejivý a žhavý a samé rty a jazyk a byl to Sherlock a ano, tohle byla skutečnost a byl naživu a tady a doma.

„Ach Bože,“ zašeptal John proti Sherlockovým rtům; s hrůzou zjistil, že má slzy v očích, protože tohle, tohle bylo štěstí a nádhera a měl by to být důvod k radosti, ale místo toho se cítil skoro přemožený a dojatý. Odtáhl se od polibku, přimáčkl obličej k Sherlockovu rameni a tiskl se k jeho hubené postavě jako o život.

„Pořád máš v plánu dát mi pěstí?“

„Ne, jestli mě budeš dál takhle líbat.“

„Jak takhle líbat?“

„Jako bys to myslel vážně.“

Sherlock kolem něj utáhl objetí. „Vlastně myslím, víš?“

John mu zafuněl do košile. „Že bych zaznamenal nějaký cit?“

„Je to slabost,“ mumlal Sherlock. „Mycroft bude zděšený.“

John se zaklonil a vzhlédl k němu. „Udělej fotku a pošleme mu ji s přáním veselých zkurvených Vánoc.“

Sherlock se usmál a John se přitáhl, aby ho znovu políbil, tentokrát pomaleji a dal si mnohem víc záležet. Sherlockův dychtivý jazyk následoval jeho vedení a John cítil, jak se v něm zvedá vlna počínajícího vzrušení. Teď už byl napůl tvrdý a Sherlockovi to nejspíš nemohlo ujít, když k sobě byli tak těsně přimknutí. Sherlock se lehce posunul a ach, John nebyl v tomhle stavu sám.

Ale bylo to rychle, příliš rychle, a pořád tu byla spousta otázek a věcí, které bylo třeba uvážit a probrat. Přestože by se Johnovi líbilo padnout do postele (nebo na kolena, když na to přijde), někdo tu musel být ten zodpovědný dospělý.

Přerušil polibek a ucouvl, aby mezi ně dostal trochu prostoru. „Takže, tys udělal snídani?“

Sherlock měl nádherně omámený výraz. „Jak vůbec můžeš zrovna teď myslet na jídlo?“

John se zazubil. „Jsem utahaný a hladový a jak si dovedu představit, ani jeden z nás se za uplynulých čtyřiadvacet hodin moc nevyspal.“ Sherlock vyhýbavě pokrčil rameny a John ho znovu políbil a prodléval v polibku, dokud nehrozilo, že se znovu promění ve vášnivý. „Navrhuju, abychom něco snědli a promluvili si, a pak bych si rád dal sprchu, a pak bychom to mohli vzít směrem do ložnice. Spát,“ dodal, když se Sherlockovi náhle rozšířily oči. „Nebo něco. Uvidíme, ano?“

Upřímně, neměl ponětí. Sherlock nikdy neprojevil ani za mák zájmu o sex, za celých osmnáct měsíců, co ho John znal, a ačkoliv erekce, šťouchající Johna do podbřišku, naznačovala, že by mohl stát i o něco víc než jen pořádnou muchlovačku, John rozhodně nechtěl nic uspěchat. Dokonce i teď Sherlock vypadal totálně v rozpacích.

Na tohle je čas, na všecko. Teď vlastně neměli nic jiného než čas.

Ach Bože. Dostal druhou šanci. Všechna ta lítost, všechny věci, které si přál, aby byl řekl nebo udělal – pořád to ještě všechno udělat mohl. A soudě podle způsobu, jak se zrovna teď na něj Sherlock díval, John hádal, že si myslí něco velmi podobného.

„Snídaně,“ řekl John, vzal Sherlocka za ruku a táhl ho do kuchyně. „A můžeš mi vyprávět o všem, cos za těch posledních šest měsíců dělal, a pokusit se mě přesvědčit, abych tě nakonec přece jen nepraštil do nosu.“

Ucítil ostré škubnutí. Otočil se a uviděl, že na něj Sherlock hledí a oči má plné čehosi, co mohl John nazvat jedině citem.

„Děkuju,“ vypravil ze sebe Sherlock.

John k němu přistoupil a přitiskl rty k jeho, tentokrát jen krátce. „Díky, že ses vrátil.“

Stiskl Sherlockovi ruku a Sherlock ho pustil, sám se opřel o rám dveří vedoucích do kuchyně a sledoval, jak John prostírá.

John položil na stůl talíř neobyčejně křupavé slaniny. „Nevěděl jsem, že víš, jak připravit slaninu.“

„Samozřejmě, že vím,“ řekl Sherlock s pobouřeným odfrknutím. „Strč ji do mikrovlnky a nech ji tam, dokud nezačne být cítit, jako by hořela. Jednoduché.“

John se rozesmál. „Naliju kafe.“ Vytáhl ze skříňky dva hrnky, a když se otočil, uviděl Sherlocka, jak si odtahuje židli a usazuje se na ní. Nalil kávu do obou dvou, postavil je na stůl a pak přistrčil k Sherlockovi cukřenku.

„Máš před sebou nějaké vysvětlování a raději bys měl začít hned, dokud jsem štěstím bez sebe, že tě vidím.“

Sherlock seděl naproti němu, ve tváři pobavený výraz. „Kde bys rád, abych začal?“

John se usmál a sebral z talíře mezi nimi plátek slaniny. „Na začátku, samozřejmě.“

 

 


 

DALŠÍ

Reklamy

6 komentářů Přidejte váš

  1. Miona napsal:

    Doufám, že tohle bude jako ocenění této dokonalosti stačit -> :3
    Přetáhla bych ho těmi jeho houslemi, jejich zbytky nechala spadnout k zemi a nakonec si ho přitáhla k polibku… 🙂 moje verze 😀
    Těším se na poslední část a děkuji! ❤
    Miona

    1. hanetka napsal:

      Jak už jsem řekla, je na co se těšit. Poslední kousek je vtipný a žhavý. Finis coronat opus.

  2. helsl napsal:

    Já se picnu, ten Sherlock ale fakt číslo! On se opravdu myslel, jaká to pro Johna bude úžasná zábava. Má kliku jak hrom, že John je zejména vůči němu takový dobrák; někdo jiný by ho těma houslema pohladil po hlavě, až by měl otřes mozku.
    Bylo však to odloučení k něčemu dobré, dalo Sherlockovi čas si uvědomit, co pro něj John znamená. Byla to pro Johna vysoká cena, ale za tohle zjištění ji určitě zaplatil rád.
    Všechno zlé je pryč, konec dobrý – všechno dobré, kéž by to tak dopadlo vždycky!

    1. hanetka napsal:

      Houslemi by ho nepraštil – vždyť ty jediné si nechal… 😀 Ale chuť mu jednu střihnout měl, to jo. A konec dobrý – no, bude ještě lepší! 😀

  3. Gabriela Watson napsal:

    Hmmm… konečně spolu! Miluji jejich první polibky… jo… krásný! A už se moc těším na poslední díleček. 🙂
    Děkuji.
    Sal.

    1. hanetka napsal:

      Taky je na co. Emmagrant nás v prvních třech čtvrtinách povídky poctila angstem a záhadou… ale v epilogu si to vynahradila. 😀

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s