To, co máš rád

 

Krásné Vánoce! Říkala jsem si, že zítra už leckdo fakt nemá na nic čas, a tak dostanete dáreček ode mě už teď. 🙂 Já totiž ten čas mít taky nebudu, takže bůhví, kdy se tu opět objevím, nebo minimálně u pc.

Pro vánoční čas tu máte vánoční povídku, kterou čtu touto dobou každoročně a stále ještě mě neomrzela. Dobré znamení pro to, abych ji přeložila, hm?… 🙂

Tak si užijte Sherlocka, který nechce jet na svátky domů sám, ale s Johnem. V sídle Holmesů na ně čeká úžasná maminka Holmesová a po jisté události v místní hospodě se dočkáte i milého fluffu. Vánoční nálada z téhle povídky úplně sálá a John nahlíží na věci s humorem. :3 A navíc je psaná v roce 2010, takže leckteré překážky dalších sérií pochopitelně nehrozí. ^_^

Přeju vám, ať se tyhle svátky povedou, a pokud mě nezastihne mamon (a já nevyměním rodinné návštěvy za notebook… Jen málo pravděpodobné…), uvidíme se až v příštím roce. Ať je pro vás úžasný a plný překvapení! (muhaha, a začněme už prvního ledna, ano??? Případně o den později, když nebudete viset na streamované nové epizodě Sherlocka, haha :D)

– mia

To, co se ti líbí

 

 

„Ty se nechystáš svoje rodiče navštívit o Vánocích,“ prohlásil Sherlock, aniž by vzhlédl od svého počítače.

John se neobtěžoval zeptat, jak to Sherlock ví. „Ne, nechystám.“ Byl obzvlášť spokojený, když viděl, jak Sherlock naštvaně našpulil pusu. Miloval, když mohl vysvětlovat své záměry, a byl nekonečně podrážděný, když mu to bylo upřeno. „Letenka na Floridu je trochu nad moje možnosti.“

„A Harry?“ zeptal se Sherlock a dál zuřivě datloval do klávesnice. „Ta za nimi jede. Odjíždí v pátek, že ano?“

John odložil noviny. Sherlock nikdy netlachal; měl něco za lubem. „To víš naprosto přesně, jinak bys to ani nevytahoval.“ Sherlock se na něj ušklíbl, ve světle monitoru vypadal nadpřirozeně bledý. „Tak proč se ptáš?“

Sherlock zavřel notebook, přešel ke krbové římse, poklepal na ni prstem, otevřel pusu, došel do kuchyně, zvedl hrnek, znovu ho položil, pak se vrátil do obývacího pokoje a plácl sebou na gauč, oči pevně zavřené.

„Chci, abys byl se mnou doma,“ prohlásil.

„Já s tebou jsem doma,“ řekl John a zamračil se. Kdyby Sherlocka neznal, řekl by, že je nervózní. Ale to by v první řadě musel mít nervy. „Spolubydlící, pamatuješ?“

„Nebuď trouba,“ odsekl Sherlock. „Myslím doma, u mě doma, u mojí rodiny doma.“ Ještě pořád neotevřel oči. „Moje matka očekává, že o Vánocích budu doma. Mycroft je doma o Vánocích. Je to… náročné.“

John se zachvěl. „Mycrofta znám, není nutné nic vysvětlovat. Proč já? A nebude tvoje matka překvapená, že mě bereš s sebou?“

„Má matka,“ začal Sherlock a zarazil se, přitiskl prsty ke rtům. „Moje matka by byla potěšena, že jsem se s někým spřátelil,“ připustil a střelil po Johnovi pohledem. „Nebyl jsem ve škole zrovna oblíbený.“ Zavřel oči a uvelebil se do polštářů. „Samozřejmě, pokud chystáš rande s pitomostmi v televizi a donáškovým jídlem, pak prosím,“ mávl nonšalantně rukou, „nebudu ti bránit.“

„No, půjdu už jen proto, abych Mycrofta viděl s přitroublou papírovou korunou na hlavě,“ řekl John a zasmál se. „To musí být něco.“ Sherlock se krátce usmál, pootevřel oko. „Pokud to tvojí mamce nebude vadit, tak jo, bude mi ctí.“

„To proto, že jsi idiot,“ řekl Sherlock a přetočil se, zády k Johnovi. „Ale hodný idiot.“

…o.o.o…

 

Do Kentu jeli vlakem. Holmes nechtěl auto z půjčovny, protože chtěl být schopný přemýšlet a pozorovat lidi, aby se „uchránil před utrpením dlouhých mil Johnovy nudné konverzace a jeho výběru hudby“.

Týdny poté, co Johna požádal, aby s ním jel, byl ještě víc uštěpačný a uštěkaný. John to většinu času ignoroval; viděl už dost vojáků, co se chovali nakvašeně jen proto, aby zakryli svůj strach, a tak tomu nevěnoval pozornost. Pro Sherlocka bylo těžké se otevřít, i když by to nikdy nepřipustil, a sféra přátelství a rodiny pro něj byla mnohem děsivější než jakékoli množství šílenců se zbraněmi.

(Nicméně, když Sherlock odmávnul Johnovy dotazy o tom, co přinést jako dárky, dupnul si. Pohrozil, že napíše Mycroftovi a půjde na vánoční nákupy s ním. Sherlock se zděsil a vzal Johna nakupovat. Víno pro Mycrofta, kožený diář pro jeho matku.)

Sherlock strávil cestu vlakem psaním zpráv Johnovi. Třeba:

Žena v zeleném kabátě – ne, nedívej se!

Jede za svým milencem, aby se s ním rozešla. On neví, že je ona těhotná.

a taky

postarší džentlmen s problémem s alkoholem je bývalý voják, nevyoutovaný gay

a taky

Podej mi brambůrky. Vím, že je schováváš ve své tašce.

Jak se blížili, Sherlock začal být neskutečně napjatý. „Podívej se na tohle místo,“ řekl. „Děsivé.“

John vyhlédl z okna. „Mně to připadá jako naprosto kouzelná vesnička,“ řekl. „Vlastně docela pohodová.“

„Ale prosím tě,“ Sherlock ukázal z okna, jeho dlouhý prst zapíchnutý do skla. „Umíš si představit ty zločiny, co se tady dají spáchat, aniž by to kdokoli tušil?“

„Jsi morbidní hňup,“ pronesl John a zavrtěl hlavou. „A přestaň si uzurpovat všechny ty brambůrky.“

…o.o.o…

 

Dům Sherlockovy rodiny byl přesně takový, jak si ho John představoval: dlouhá, klikatící se příjezdová cesta, vedoucí k impozantnímu, malebnému rodinnému sídlu. Rozhodně z toho čpěly staré peníze, aniž by to bylo příliš okaté, a očividně to bylo milované a opečovávané místo.

Sherlock, který vedle něj seděl, jako kdyby spolkl pravítko, zaklel. „Zase propustila zahradníka a je tu ta dotěrná Agatha.“ Vytasil telefon a začal zuřivě datlovat zprávy. „A Mycroft vyčkává se svým velkým příjezdem.“

„Ty pozemky vypadají nádherně,“ řekl John, nejistý, z čeho Sherlock odhadl, že se o ně nestará zahradník. Těžko říct, kvůli poprašku nového sněhu a šeru.

„Samozřejmě že ano, stará se teď o ně sama. Pochopitelně neseká trávník, ale zelenina… ksakru s ní,“ řekl Sherlock, rozrušenější, než ho kdy John viděl. „Je to zatracená hlupačka.“ Vyskočil z taxíku ještě dřív, než stačil úplně zastavit, a nechal Johna, aby zaplatil řidiči. Sherlock stál, zíral na dům, ruce zabořené v kapsách a vypadal úplně jako nějaká podivná gotická socha.

„Trocha pomoci s kufry? Co? Ne?“ John si s řidičem vyměnil pohled, ten na něj soucitně kývl a začal vytahovat zavazadla z kufru auta. „Mám přece jen střelné zranění v rameni,“ zvolal John. „Děsně mě bolí.“

„To je smůla, že neznáš žádného pořádného doktora,“ řekl Sherlock, aniž by se pohnul.

Otevřely se dveře a v nich stála žena, opírající se o hůl, a ztěžka dýchala. Jakýkoli dojem křehkosti ovšem překazil její hlas. „Sherlocku!“ zavolala. „Měla jsem dojem, že do našeho domu vedeš hosta, ne sluhu. Nepředpokládám, že bys byl až tak dobrý na to nenést si svoje vlastní tašky.“

Sherlock sklonil hlavu a popadl dvě nejtěžší tašky z Johnových rukou. „Ano, matko.“ Podíval se na Johna a řekl: „Tak jdeš?“ Proplul kolem své matky, krátce ji políbil na tvář. „Matko, rád bych ti představil mého přítele, Johna Watsona. Johne, tohle je moje matka. Věřím, že teď ti bude pokládat všemožné příšerné dotěrné otázky a pak ti ukáže otřesně staré rodinné portréty.“ Překřížil ruce. „Navrhuji začít s kojeneckými fotkami Mycrofta.“

„Och, předpokládám, že takové manýry jsou pro dnešní Londýn normální.“ Upřela na Sherlocka tvrdý pohled a on ruce opět spustil a strčil je do kapes. John z ní byl naprosto celý pryč. Nikdy neviděl nikoho, kdo by měl schopnost takhle umlčet Sherlocka Holmese. Bylo evidentní, že ji Mycroft upřednostňoval; měla kulatý obličej a měkký, příjemný vzhled, ale její pronikavé šedé oči byly Sherlockovy.

„Paní Holmesová,“ řekl John a vzal ji za ruku. „Velice vám děkuju, že si mě o svátcích necháte tady. Je skvělé vás konečně poznat.“

Zářivě se na něj usmála. „Budeme spolu skvěle vycházet, drahoušku. Chtěl bys tu provést?“

„Ne,“ přerušil ji Sherlock. „To by nechtěl. Zavoláš paní Leightonovou a necháš ji, aby ti udělala čaj do postele. A já Johnovi ukážu pokoje pro hosty. A pokud se ti to nelíbí, tak si to můžeš vyřídit s Mycroftem. Myslím, že zjistíš, že toto je jediná věc, na níž se shodneme.“

„Nezapomínej, s kým mluvíš,“ řekla, ale nechala Johna, aby ji dovedl ke gauči v přilehlém obývacím pokoji.

„Nejpaličatější, nejidiotičtější žena všech dob, ano, vím o tom.“ Sherlock se vydal nahoru po schodech. „Tudy, Johne. Neloudej se, jinak se v tomhle zatraceném bludišti ztratíš.“

John si pospíšil, aby nebyl pozadu a šel se Sherlockem po širokém mramorovém schodišti.

„Je nemocná,“ řekl Sherlock bez špetky emocí v hlase.

„Městnavé srdeční selhání,“ řekl John. „Otok a chrčení, když vydechuje.“ Podíval se na Sherlocka, který kráčel k velkým dvoukřídlým dveřím. „Neměla by zahradničit. Chápu, jak jsi to myslel.“

„Je to tvrdohlavá stará koza.“ Sherlock otevřel dveře do pokoje pro hosty, v němž stála obří postel s nebesy, měkkým vyšívaným ložním prádlem uprostřed a krbem v protější zdi. Těžké koberce, které stály pravděpodobně víc než Johnova roční podpora, pokrývaly dřevěnou podlahu. „Můj pokoj je vedle,“ řekl Sherlock. Ukázal na dřevěné dveře. „Můžeš zaklepat, když budeš něco potřebovat. Nemusíš obtěžovat nikoho jiného.“ Jak odcházel, zavolal přes rameno: „Večeře je za hodinu.“

Johnův telefon zavibroval.

Tak co? Mrtvoly, Frankensteinova nevěsta? –Lestrade

John se zachechtal a odpověděl:

DĚSNĚ NÓBL.

Mobil znovu zavibroval.

Žádné mrtvoly, tak to mám 5 babek u Andersona. Vyřiď mu, že přeju veselý Vánoce. Tobě taky.

John odeslal stručné jasně a šel si vybalit věci.

…o.o.o…

 

Mycroft dorazil později večer, řeči samá výmluva na věci, o nichž nemohl říct nic, pokud si nepřál smrt, a přivedl s sebou uniformovaného řidiče, velkou bednu křiklavě zabalených dárků a… paní Mycroftovou.

„On má manželku?“ sykl John k Sherlockovi a sledoval, jak Charity Bodington-Holmesová poletuje po obývacím pokoji, jedním dechem udílí komplimenty, dalším zas vyslovuje návrhy ohledně dekorace.

„Žádný poctivý politik by nemohl být vidět bez skutečné zbožňující manželky po svém boku,“ řekl Sherlock a naklonil se blíž k Johnově uchu. „Vypadá skvěle v kostýmech od Chanel a daruje peníze fotogenickým sirotkům, tím pádem slouží účelu.“

„Oni nemají… děti?“ zkusil John a marně si snažil představit Mycrofta, jak uděluje rady do života nějakým malým špuntům, pravděpodobně uprostřed opuštěného podzemního parkoviště.

„Ne.“ Sherlock zacukal koutky úst. „Bože, to ne. Zničilo by jí to figuru.“

„Sherlocku! Je milé, znovu tě vidět!“ Přivlnila se blíž k nim a naklonila se, aby ho políbila na tvář, ale on ji ladně úkrokem obešel. „Jako vždy okouzlující!“

„Kéž bych mohl říct totéž,“ prohodil Sherlock a ani se jí nepodíval do tváře. „Charity, tohle je můj přítel John Watson.“

„Mycroft mi toho o vás tolik vyprávěl.“ Zářivě se na něj usmívala a sevřela jeho lokty svými perfektně upravenými rudými drápy.

„To je děsivý,“ zamumlal John tiše a věděl, že ho Sherlock slyší. „Chci říct, to je milý? To je milý. Uh, veselé Vánoce.“ Koutkem oka viděl, jak Sherlock zírá na strop způsobem, který napovídal, že se snažil nesmát.

„Je tak pěkné, že Sherlock konečně našel někoho, s kým sdílí svůj život!“ zatrylkovala a nadšeně zabořila své nehty o další centimetry hlouběji. „Po těch letech, kdy byl sám!“

„My vlastně nejsme,“ začal a pak to vzdal. Nechtěl tuhle ženu ani za mák uspokojit, ani jí dát příčinu k lítosti. „Ano, je to celkem fajn,“ řekl. Viděl, jak Sherlock prudce otočil hlavu k němu. Skvělý. Miloval, když mohl Sherlocka sem tam překvapit.

Když pak odešla v oblaku parfému a zanechala na Johnových předloktích pravděpodobně trvanlivý obtisk deseti půlměsíčků, Sherlock promluvil, aniž by se na něj podíval. „Lítost? Od tebe, Johne? To vážně není třeba.“

„Ne, já… Ne. Ona byla prostě jen tak… samolibá. A vážně hrozná.“ Šťouchl do Sherlocka loktem. „A navíc neřekla ‚Jsem ráda, že Sherlock našel někoho, s kým si zašuká‘, že ne? Je to jen lež kvůli opomenutí. Tak nějak.“

Sherlock na něj zíral, mezi očima malou vrásku, jako by John najednou začal mluvit persky. „Hmmm,“ zahučel jenom.

…o.o.o…

 

střelba, jasně blikala po povrchu temných hor; Američan pod jeho rukama, rozdrcený bombou, ne mrtvý, měl by být mrtvý, ječící hlasy

„Johne! Johne, vzbuď se!“ John se probudil se zalapáním po dechu, tápal rukou po výzbroji, která tu nebyla. Bylo mu teplo. Nebyl doma, ale v bezpečí. Jeho oči přivykly tmě.

Sherlock stál u jeho postele, na sobě hedvábné pyžamo a ve tváři naštvaný výraz. „Nemůžu spát.“

„Do prdele,“ zamumlal John a převalil se. Nebyl si jistý, co bylo horší: možnost zajet si do říše snů na dovolenou v Kandaháru, nebo se zaobírat nakvašeným Sherlockem Holmesem ve dvě ráno.

„Je tu příliš ticho,“ řekl Sherlock a hupsnul na neobsazenou polovinu postele. „Žádná doprava, autobusy, křik, žádné pachy, nic, jen bleskurychlé šrotování mého mozku jako společnost.“ Popotáhl a uhladil přehoz. „Je to zneklidňující.“

„Co mě zneklidňuje, je tvůj absolutní nedostatek smyslu pro osobní prostor,“ řekl John a významně si přitáhl přikrývku k hrudníku.

„Ale prosím tě, měl jsi noční můru. Ráno mi můžeš poděkovat.“

„Copak jsi tady nevyrůstal?“ zeptal se John a promnul si obličej. Bože, byl unavený. Neměl čas hrát si na chůvu. „Měl bys na to být zvyklý.“

„Ani trochu,“ řekl Sherlock a našpulil rty. „Byl jsem tu jako kluk, odjel jsem do školy, pak na vysokou. Víc než polovinu života žiju jinde.“

„No, mám za sebou dlouhý den, jsem unavený, zítra u snídaně budu muset čelit tvému bratrovi a k tomu jeho ženě a můžu spát kurva kdekoli, laskavost Zdravotnických služeb jejího veličenstva. Takže jdu spát. Jestli chceš, klidně na mě můžeš vrhat blesky, zatímco budu spát.“

A s tím se znovu překulil, přetáhl si pokrývku přes rameno a jak řekl, usnul.

Okamžik předtím, než se ponořil do svých (mnohem příjemnějších) snů, měl dojem, že cítí, jak se jeho tváře dotýká chladná ruka, jen na chvilku, ale pak to bylo pryč.

…o.o.o…

 

Paní Holmesová si povzdychla. Byli v její studovně, pili čaj. Když se John probudil, Sherlock byl k jeho zklamání pryč. Rád by byl viděl Sherlockův obličej zjemněný spánkem a zranitelný, něco, co za měsíce jejich společného žití nikdy neviděl. Mycroft byl se svojí manželkou na nějakých pochůzkách nebo tak něco, takže tu byli jen oni dva.

„Přesně jako jeho otec,“ řekla poté, co John přiznal, že nemá tušení, kam se Sherlock poděl. „Robert byl neustále zahrabaný v té své laboratoři s tím či oním experimentem. Byl biolog, víte.“ Nad tou vzpomínkou se usmála, pozvedla šálek k ústům a opatrně upila.

„Vlastně nevím,“ připustil John. „Sherlock není o sobě zrovna sdílný.“ Přejel rukama po kalhotách, jako by mohl nějak generovat odvahu jako statickou elektřinu, dlaně zahřáté o hrubý manšestr. „Sherlockův otec… Můžu se zeptat? Co se stalo?“

Neslyšel žádnou zmínku o rozvodu, vždy se o něm mluvilo v minulém čase a pořád tu po domě byly jeho fotky na významných místech. Toho posledního detailu by si John nikdy v době před Sherlockem nevšiml.

„Vloupání,“ řekla. „Ubodán kvůli několika kouskům porcelánu a mým druhým nejlepším šperkům.“ Ruka se jí zachvěla a položila šálek. „Byla jsem s chlapci na dovolené v Řecku. On měl nějaká ‚klíčová data‘, která musel získat tehdy nebo nikdy.“ Zasmála se, slabý, unavený zvuk. „Byla jsem na něj tak rozzlobená. To bylo pořád něco. Testy, které musel udělat, experimenty, které by se mohly pokazit, pokud z nich jen na minutu spustí oči… My tu dovolenou plánovali celé měsíce, a on odmítl -“ Zavrtěla hlavou. „Tolik jsem se na něj zlobila,“ zopakovala tiše.

„Je mi to moc líto,“ řekl John a vztáhl k ní ruce, aby ji chytil za ruku. „Nechtěl jsem vás rozrušit.“

„Už je to dávno,“ řekla pevně a byla opět sama sebou. „Sherlock byl ještě chlapec. Svého otce si idealizoval. Vždycky byl jako on, víte. Tak vážný, tak vědecký. Bylo to divné u šestiletého chlapce, ale také okouzlující.“ Usmála se na Johna. „Bylo to takové divné káčátko, můj Sherlock. Ale po smrti jeho otce toho malého chlapce v sobě ztratil. Neustále jsem se o něj bála. Pořád se o něj bojím.“ Natáhla se k němu a přikryla svou rukou tu jeho. „Ale teď má tebe,“ usmála se hřejivě. „To je taková úleva.“

Ach, do prdele.

„A jestli mu zlomíš srdce,“ pokračovala a stále se sladce usmívala, „tak tě zničím, rozumíš?“

John na ni jen zíral. Tahle rodina byla naprosto šílená.

„Um, my vlastně nejsme vyloženě spolu… ne takhle. Jsme přátelé,“ blábolil John. „Možná jsem trochu mlžil…“

„I tak,“ řekla. „Pokud mu zlomíš srdce, na světě pro tebe nebude nikde bezpečno, rozumíš?“

„Ano, hm.“ John odložil šálek, rychle vstal a skoro shodil vázu na cestě ke dveřím. „Radši bych se měl jít podívat, jestli je už zpátky. Je lepší, když není moc dlouho sám.“

„Znáš ho tak dobře,“ řekla a usmívala se, jako by mu právě nevyhrožovala celosvětovým stíháním končícím jeho smrtí.

John vycouval z místnosti a utekl do patra.

…o.o.o…

 

Když se na to díval zpětně, neexistoval důvod, proč by měl John od Sherlocka očekávat, že bude vzhůru a oblečený; jako jeho spolubydlící věděl, že nikdy neměl pravidelný spánkový režim. Občas spával snad celé dny; občas skoro vůbec. Jediným důkazem o jeho možném spánku, co John kdy měl, byla jeho absence nebo přítomnost ve společných prostorách bytu. A rozhodně se nikdy nikde necoural napůl oblečený, zatím co by si mnul oči a mumlal o kafi. Vždycky se vynořil, buď úplně oblečený v šatech, co stály polovinu Johnovy penze, nebo zabalený ve svém županu, když byl v náladě.

Takže zatím co by se dalo říct, že John snad mohl očekávat, že a) Sherlock nebyl vzhůru a b) oblékne se u sebe, fakt byl, že c) načapal ho, zatímco se oblékal, což byl naprostý šok.

John otevřel dveře, vešel dovnitř a před očima měl dlouhé, bílé nohy, hladký trup, drahé hedvábné boxerky (vínové) a – „Ech, promiň,“ řekl John a otočil se.

„No tedy, doktore Watsone,“ řekl Sherlock hlasem, který naznačoval, že se mu posmívá.

John se naštval a otočil se znovu tváří k němu. „Deset let u armády a patnáct jako lékař, a stále se stydíš před lidským tělem? Jak roztomilé.“

„Nestydím se,“ řekl John. „Jen jsem respektoval tvoje soukromí.“ Nedokázal vysvětlit, že pohled na Sherlocka, jak se ležérně prochází neoblečený, když jste mohli vidět rozšklebenou jizvu – řezná rána, oškliva, očividně měl štěstí, že minula jeho plíce – a jemné ochlupení na jeho hrudníku, břiše a nohách a všechno to bylo tak nesnesitelně… erotické, jak mu navrhl mozek. Osobní, v duchu se okřikl. Intimní. Budu to brát jako intimní. Sherlock měl pravdu. Jako lékař a voják, po létech sprchování s vojáky a starostí o mrtvé a umírající, lidské tělo pro něj nemělo žádná tajemství. Ale tohle bylo jiné. Způsobem, který John nijak nespěchal definovat. To bude ta neokoukanost, řekl si.

Sherlock z vaku na obleky, visícím ve skříni, vyndal jedny z těch nerozeznatelných černých kalhot, ohnul se, aby si je oblékl, a teď se John stranou nedíval. Sledovat tu hladkou černou látku, jak klouže po Sherlockových stehnech a poklopec, jak se zapíná nad jeho hedvábnými boxerkami, bylo jako zvláštní, cudný, viktoriánský striptýz pozpátku. Následovala tmavě šedá košile, která se uzavírala nad jeho hladkým hrudníkem; překvapivě svalnatým, vzhledem k tomu, jak je štíhlý – a pak si John uvědomil, že na Sherlocka celou minutu zírá, aniž by cokoli řekl.

Sherlockovi to neuniklo. Jakmile byla jeho košile zapnutá a uhladil si vlasy, pousmál se na Johna. „No? Užil sis výhled? Nebo máš jiný důvod, proč jsi mi vtrhl do pokoje?“

A teď se potenciálně nepříjemný rozhovor stal ještě trapnějším. Báječný.

„Tvá matka mi řekla, že pokud ti zlomím srdce, proleze všechny kouty světa a udělá mi cosi nevyslovitelného,“ řekl John. Bude lepší to říct rovnou.

„To je vše?“ Sherlock popadl kabát, který přehodil přes křeslo. „Nevěnuj jí pozornost, je to vlezlá stará čarodějnice.“

„Je to úžasná žena,“ namítl John. „Jen někdy děsivá. A nechci, aby si myslela něco, co nemá.“

„A co by si neměla myslet?“ zamumlal Sherlock a přikročil k Johnovi, aby mu promluvil přímo do ucha. „Začíná to být den ode dne méně jasné.“ Pohlédl na telefon. „Tak. Mám nějaké záležitosti, co musím vyřídit. Za pár hodin bych měl být zpět. Dnes večer půjdeme do hospody.“

„Ale ty nemáš rád -“ řekl John, ale Sherlock byl ze dveří a někde na chodbě dřív, než to stačil dokončit. „Hospodu,“ řekl zavřeným dveřím.

Nepřicházelo v úvahu, že by šel zpátky dolů, aby znovu mluvil se Sherlockovou mámou. A tohle ráno ho Mycroft zatlačil do kouta a snažil se ho rekrutovat k práci pro vládu, protože byl „inteligentnější, než by spojenectví s jeho bratrem napovídalo“ a „očividně muž, který miluje svoji zemi“, díky čemuž měl John úchvatnou migrénu a planoucí flashback k tomu.

Sherlock se v onu chvíli připlížil a měl proslov vůči Mycroftovi a jeho stravování, jeho vestě a jeho mrňavém, uňafaném psovi, takže dal Johnovi šanci na útěk.

Co tady vlastně dělám?, ptal se sám sebe, ale protože odpověď očividně zněla „Stojíš v Sherlockově pokoji jako pošahaný stalker!, rozhodl se, že odloží stranou velké filozofické otázky, aby se odebral do svého pokoje kvůli několika kolům Sudoku na telefonu a velkému hrnku čaje.

…o.o.o…

 

V hospodě bylo horko, skoro parno, oproti ostrému vzduchu venku. Rychle si sundali kabáty a usadili se u neobsazeného stolu u dveří. Pach hospody – staré pivo, nové pivo, směs parfémů a kolínských, smažené jídlo – byl povědomý a uklidňující.

Ještě lepší byly dvě jantarové pinty, které Sherlock donesl ke stolu.

„Na zdraví,“ řekl.

„Na zdraví.“ John pozvedl svou pintu a zhluboka se napil. Nektar bohů. Nebyl zrovna pijan, ne po tom, jak viděl, co to udělalo s Harry a několika jeho kamarády veterány, ale pohlížel na příležitostnou pintu jako na dobře zaslouženou odměnu.

Sherlock, který pil ještě méně než John, mu zasalutoval a vyžahl celou pintu na jeden zátah. John na něj šokovaně zíral. „No dobrý, kámo.“

„Jsi překvapený,“ řekl Sherlock a delikátně si otřel ústa do ubrousku. „Je to jen věc biologie.“

„Netrávíš moc času po hospodách, pokud se to netýká případu,“ řekl John. Nedokázal si představit, že by Sherlock podlehl jen tak, ani trochu. Nikotin, jasně, speed, kokain, dost možná halucinogeny kvůli psychologickému experimentu, ale nic tak přízemního jako alkohol.

„Ano, ale pokud tu jsem kvůli případu, nechci snad vypadat, jako že zapadám?“ Sherlock se opřel, nenápadně pozměnil něco ve svém výrazu a postoji těla. Nic, co by John dokázal snadno rozlišit, ale najednou to nebyl Sherlock Holmes, uzavřený a zvláštní; byl prostě jen další chlápek, tak trochu nóbl, uvolněný, na pivku se svým kámošem na Štědrý večer. Pak se Sherlock napřímil a opět to byl on. „Hospody jsou hnisavý malý průřez lidstvem, obsazené lidmi s volnými jazyky a málo zábranami.“ Mimoděk poklepával po stole, evidentně už znuděný tímhle hovorem. „Jsou pro mou práci nedocenitelné.“

„Dobře,“ řekl John a pokývl hlavou k davu. „Do toho, ohrom mě.“

„Moje schopnosti nejsou nějaký párty trik,“ odfrkl si Sherlock. Ale očima přejížděl po lidech, zastavil se tu a tam, dělal si v duchu poznámky, hodnotil. Ať už se na to John koukal, jak často chtěl, nikdy mu to nepřišlo míň úžasné. Někdy to bylo úžasné a rozčilující, nebo úžasné a k vzteku, ale ta úžasná část byla ta, kvůli níž to John podstupoval opakovaně, i po únosech a vraždách a bombách a ostatních věcech.

„Jo, jo, ale rád se vytahuješ,“ řekl John. „Řekni mi o… hmmm, něco o tom chlápkovi přímo tamhle, jak k nám jde.“

„Je místní,“ řekl Sherlock a přimhouřil oči. „Není tu jen na návštěvě kvůli svátkům; žije tu. Nedávno nabral na váze. Není zvyklý všechnu tu tíhu nosit, podívej, jak se pohybuje v tom davu. Hádám, že je to bývalý atlet, co čelí nevyhnutelnému zpomalení metabolismu třicátníka; líný, nijak ambiciózní, ale dost bohatý na to, aby na tom nezáleželo. Je -“ Sherlock se zarazil a stiskl rty. „Viděl mě,“ řekl ploše.

„Co tím myslíš? Znáš ho?“ Ten muž se prodíral mezi stoly, popadl za rameno jiného muže, menšího a podsaditějšího, pak mu zašeptal do ucha a kývl směrem k Sherlockovi. „Tvoji kamarádi?“ zeptal se.

„To těžko.“ Sherlock se ze svého místa nehnul, ale bubnoval prsty o stůl a místo rtů měl tenkou, bílou čárku. „Bývalí spolužáci.“

Ti dva muži došli k jejich stolu. „No teda, Sherlock Holmes,“ řekl ten vyšší a zubil se zlým, krutým způsobem, jakým se musel usmívat už jako dítě. John tenhle typ znal. Nikdy nebyl šikanovaný, díky tomu, že byl dobrý ve sportu a vypadal průměrně, ale viděl toho víc než dost. Ve službě se mu to stalo taky, ale tehdy byl dost pohotový, aby takovému chování mezi svými muži zabránil. „Rád tě tu vidím. Na návštěvě u mámy, co?“

„Davisone, mám jen malou trpělivost pro tlachání s kýmkoli malé mysli. Veselé Vánoce a tak dál, a tak dál, teď se jdi víc nadýchat blůzy té mladé ženy. Troufám si říct, že jestli jí znovu ukážeš svou platinovou kreditku, možná s tebou půjde i domů.“

„Pořád stejný magor, no jo,“ usmál se Davison. „Zavřeli tě ještě nekdy za to, jak jsi pošahanej?“ Podíval se na Johna, který přemítal nad tím, co mělo znamenat to „ještě“, a pak se rozhodl, že to před Sherlockem nikdy nezmíní. „Neříkej mi, že jsi šel a našel sis kluka. Nedokážu si představit, že by kdokoli klesl tak hluboko, aby spal s psychopatem, ale ty bys ho nebral domů jen proto, že je to tvůj kámoš, že ne?“ Vypadal, že je za tohle na sebe pyšný, nejspíš si představoval, jak je chytrý, takhle chtít přechytračit Sherlocka Holmese. John úplně viděl, jaké věci Sherlock věděl a říkal jako mladý muž, obzvlášť v úzkoprsé, kamarádské soukromé škole.

A John si taky uměl dost živě představit, jak kvůli tomu Sherlockovi dělali ze života peklo.

„Skvělá dedukce,“ protáhl Sherlock a zakoulel očima. „Naprosto bez podkladů, jako obvykle, ale bravo za pokus procvičit ten tvůj změklý, atrofovaný mozek.“

A tohle byla ta část, kdy jim Sherlock řekne, že jsou jejich předpoklady správné a ne, nikdo se zdravým rozumem nespal se Sherlockem. Ani by s ním nešel na rande. Ani by nebyl jeho přítel. Protože kdo se chce přátelit s bláznem? Kdo by chtěl, aby mu jeho rande kazili honičky a chybějící části těl a rozzuření policejní důstojníci?

John, jak se zdá. A už měl plné zuby toho, jak lidi říkali sračky o jednom z nejúžasnějších lidí na planetě jen proto, že sami byli příliš nízcí, aby mu rozuměli.

„Ne že bychom spolu vyloženě chodili,“ řekl John a přikryl Sherlockovu ruku tou svojí. Byla hubená a chladná a pod jeho dotykem sebou škubla. „Budeme se brát. A budu rád, když zavřete huby.“

Sherlock na něj nepokrytě zíral. John si nebyl vlastně jistý, co se mu to honí hlavou, ale vypadal zaraženě, jako kdyby měl extra složitý případ, a… snad trochu smutně. Něco v jeho očích se zatvrdilo a uzavřelo. „Můj snoubenec,“ řekl hlasem hlubším, než mluvil normálně, „je oceněný válečný hrdina. Zná patnáct způsobů, jak někoho zabít obyčejným příborem.“

John položil druhou ruku na lžíci a snažil se vypadat hrozivě. „A Sherlock ví o sto způsobech, jak ukrýt tělo a nenechat se chytit. Tak padejte.“

Málem zakopli jeden o druhého, jak se snažili dostat pryč, obličeje zkroucené strachy a zlostí. John vstal.

„Nějak už nemám chuť pít. Chceš jít domů?“

Sherlock nevnímal; obličej měl jako masku, odhady a čísla a tabulky se zapisovaly a přepisovaly v jeho mysli. John ten pohled znal. Sherlock byl ztracený v analýze čehosi, buď proto, že byl velmi blízko rozlousknutí něčeho, nebo proto, že to shledání s jeho minulostí ho otřáslo natolik, že se stáhl do svého oblíbeného místa na světě – do své mysli.

„Tak pojď.“ John mu nabídl ruku, pamatoval na to, že mají být snoubenci. Polovina hospody na ně zírala a druhá polovina se usilovně snažila nezírat. Sherlock ho vzal za ruku a ladně vstal a ignoroval dav. Jakmile stál, pustil Johnovu ruku a protlačil si cestu k východu, nechal Johna, aby se za něj omlouval.

John ho dohnal na chladném chodníku pár metrů od vchodu. Bylo chladněji, nebo si jen John zvykl na horko hospody. I v kabátu se zachvěl. Sherlock nevypadal, že mu je zima, jen byl zamyšlený, nebyl ale zahlcený ničím, co ho tak dostalo před pár minutami.

„Sherlocku,“ řekl John, chystal se omluvit za špatnou interpretaci jejich vztahu, ale na jeho omluvu se nedostalo, protože k němu Sherlock došel, uchopil Johnovu tvář do dlaní a políbil ho.

Nebyl to chladný polibek, nebo odtažitý, ani žádný, jaký by si John kdy od líbajícího Sherlocka představoval. Ne že by si to někdy představoval, vážně. (Vážně.) Bylo to hřejivé a měkké, krátké přitisknutí úst uprostřed chladné ulice, a skoro nic – nic – v Johnově nebezpečném, divokém, vzrušujícím životě nebylo tak šokující jako tenhle naprosto normální, sladký, trochu nesmělý polibek.

Sherlock se odtáhl, ruce stále na Johnově tváři. Kvůli pouličním lampám skoro nebyl poznat jeho výraz. Ne že by v jasném denním světle John vůbec poznal, co se mu honí hlavou.

„Oni… Oni se pořád dívají? Ti debilové z hospody?“ zeptal se John, hledal v tom nějaký smysl.

„Ne,“ odpověděl Sherlock a ustoupil, spustil ruce. V příští chvilce, než si John stihl utřídit myšlenky, se Sherlock otočil k ulici, přivolal taxi, co parkovalo u hospody. Taxík uháněl do temnoty a nechal Johna o samotě, tiše zaraženého, s jemným převládajícím teplem na rtech.

…o.o.o…

 

Než se John dostal zpět do domu, nikdo nebyl vzhůru, a Sherlock nebyl k nalezení. John chvíli seděl v jeho pokoji a čekal na něj, ale to bylo trochu děsivé a stejně nevěděl, co by mu řekl, tak se vrátil do svého pokoje a šel do postele. Měl štěstí – jak řekl Sherlockovi, měl dar usnout okamžitě, i když mu hlavou probíhal pocit teplých, pevných rtů a užaslý pohled v Sherlockově tváři, když se za něj John postavil.

Naneštěstí, kvůli Johnově vojenské službě, nebyl schopný probudit se s grácií. Takže když se matrace pohnula a naznačila přítomnost dalšího těla v jeho blízkosti, John se vymrštil a sahal po své vysílačce, pistoli, po čemkoli –

Ale ne, byl to jen Sherlock, natáhnul se na posteli vedle něj.

„Nesnáším nejednoznačnost,“ prohlásil Sherlock.

„To jsem si fakt nevšiml,“ řekl John a zakryl zívnutí hřbetem ruky. „Budeme o tom mluvit, nebo zas budeš záhadný a odejdeš?“

„Já? Já jsem záhadný?“ pomalu se k němu otočil Sherlock. „Ujišťuju tě, Johne, že nejsem ten, kdo je záhadný.“ Vstal, odhrnul přikrývky a skočil pod ně s ladností, která by se Johnovi nepovedla. „Promyslel jsem naši situaci důkladně,“ řekl, natáhl se a propletl prsty rukou za hlavou.

„Myslíš situaci, kde každý myslí, že spolu chodíme, nebo situaci, kdy jsi mě políbil?“ zeptal se John a překulil se na bok směrem k Sherlockovi. Odpověď už znal. Jen si rád dělal ze Sherlocka legraci tím, že byl schválně natvrdlý.

Sherlock po něm střelil pohledem. „To je jedno a to samé, Johne. Dávej pozor přece.“ Naštvaně zafuněl. „Někdy nevím, co na tobě vlastně vidím.“

A to bylo ono; to bylo něco, vodítko, co zablikalo v Johnově mozku. Sherlock ho vzal do hospody a políbil ho; vzal Johna domů, aby ho seznámil s rodinou a bránil ho před Mycroftem. Kdyby šlo o kohokoli jiného, John by si uvědomil, co se děje. Sherlock Holmes se prakticky vrhal do Johnovy náruče.

Sherlock se náhle pohnul, sklouznul na Johna, tak přeopatrný vůči jeho bolavému rameni, vtlačil ho do matrace, ruce na každé straně Johna stejným způsobem, jakým by se opíral on, kdyby někoho šukal. Erotično té chvíle, ten zrcadlový opak rolí mu vyrazil dech. Po kůži mu běhaly horké jiskřičky. Ne, řekl si. Takhle vypadá Sherlock, když se na tebe vrhne.

“Nesnáším nejednoznačnost,” zopakoval Sherlock a klesl na lokty. John se pokusil proti němu nehýbat. “Takže teď to skončí. Můžeš mi říct, abych odešel a já to udělám; slibuji, že to naše parterství nijak neovlivní.”

“Nebo?” zeptal se John tiše.

“Nebo tuhle nejednoznačnost ukončíme jednou provždy,” řekl Sherlock. “Ohrožuje to můj duševní stav.”

Ta slova, tak klidně vyslovená s přízvukem urážky…! Ale John cítil, jak se mu chvějí ruce a nohy; jak Sherlock zíral na jeho ústa! Chtěl to. Chtěl Johna. Velmi, velmi moc.

“Ani já nijak zvlášť nemám rád nejednoznačnost,” řekl John a vjel rukou Sherlockovi za zátylek. “Muž činu. To jsem já.” Přitáhl Sherlocka blíž, ale nepolíbil ho. Šeptal mu do ucha: “Netušil jsem, že to chci, ale chci to.” Pak Sherlockovi podrazil loket, zapřel se o zdravou paži, přetočil Sherlocka a jedním plynulým pohybem je překulil. Bože, přímo tenhle pohyb neudělal už pět let. Dobré vědět, že to pořád funguje. John popadl Sherlockova zápěstí a přišpendlil mu je nad hlavou.

“Žádná vanilka,” zamumlal Sherlock, zorničky rozšířené a trošku zadýchaný. “To je příjemné překvapení.” Boky cukl vpřed a přitiskl je k Johnovi.

“Jen prostě nemám rád, když mě někdo drží dole,” řekl John, protože to byla pravda, a taky proto, že neměl rád, když si měl sám hledat taxi domů a zcela jistě neměl rád, když mu někdo diktoval podmínky. Teď, když se rozhodl – rozhodl se už dávno a neuvědomoval si to, byl připravený se tomu poddat, připravený na to cítit kůži na kůži a zpotit se a ach bože, orgasmy, dobrý orgasmus s někým dalším nezažil už tak dlouho. A myšlenka na nahého Sherlocka, jak je zpocený a vydává zvuky… John klínem přirazil dolů a zachvěl se, odtáhl se jen na tak dlouho, aby si svlékl košili a začal rozepínat tu Sherlockovu.

Sherlock ho odehnal. “Efektivnější, pokud to udělám sám,” řekl, vyslovoval rychle a stroze. “Nejsi zvyklý na tenhle úhel. Můžu být svlečený za 11 vteřin, rychleji, pokud vstaneš.” Sklouzl svými dlouhými šikovnými prsty po předku košile, rozepínal knoflíčky. John si nemohl pomoct, nechtěl se postavit, nechtěl, aby tohle bylo efektivnější. Odhrnul cípy Sherlockovy košile stranou a prolíbával se jeho hrudníkem a břichem, olizoval podél žeber a poslouchal tiché, tlumené lapání po dechu.

Sherlock ho prudce uchopil za paže a přitáhl si jej k dalšímu polibku, hlubokému a důkladnému. Když se odtáhli od sebe, řekl: “Ve městě jsem tě nechal proto, že jsem nevěděl, jestli jsi jednal z lítosti nebo náklonnosti. Potřeboval jsem prostor, abych to zanalyzoval. Efekt… emocionálního zaujetí je na logické procesy skutečně otřesný.” Zamračil se. “Měl bych na to při budoucím vyšetřování brát zřetel.”

“Omluva přijata,” řekl John. “Doufám, že rozumíš, že -”

“Johne, jestli jsi chtěl celou noc jen sedět a mluvit o pocitech, měl sis vyjít jednou z tvých idiotských žen.” Sherlock objal Johna kolem boků a vzepjal se, takže John cítil tu tvrdost mezi nimi, oči mu zeskelněly a rozostřily se. “Pohni se,” řekl zhrublým hlasem. “Pohni se, sakra.”

John se zasmál. “Tohle neděláš moc často, viď?” zeptal se, stáhl si vlastní boxerky a sklouzl rukama k Sherlockově přesce u opasku.

“Nikdy,” řekl Sherlock tiše. “Skoro nikdy.”

John nevěděl, co na to říct, tak prostě rozepnul pásek, přeska v jeho ruce těžká, pak rozepnul Sherlockovy prvotřídní kalhoty a stáhl je k bokům. Sherlock se zachvěl, jeho pták se rýsoval proti hedvábí boxerek. John se vším přestal, ruku kousek nad tím jemným hedvábím, cítil teplo Sherlockova těla. “Budu tě mučit,” zašeptal Sherlock. “Mučit. Možná nemám moc zkušeností, ale nemysli si, že nejsem nijak zručný.”

“O tom nepochybuju,” odpověděl John a uchopil jej do ruky, pohladil ho podélně přes to tenké hedvábí, které nenechávalo moc prostoru představivosti.

Sherlock nezalapal po dechu, ani nezasténal, ne že by to od něj John čekal, ne tak brzy, ale jeho tělo se napjalo a prsty se neutěšeně svíraly, ruce tápaly po něčem, čeho se na hladkém prostěradle chytit. John svoje vlastní projevy neskrýval, třel se o Sherlockovu nohu jako teenager, přitáhl se výš, aby vlíbal svoji slast do Sherlockova krku. Bylo to tak příjemné, klouzání kůže po kůži, Sherlock v jeho ruce horký a těžký; tohle s mužem nedělal už velmi dlouho a ten nový výjev Sherlockova štíhlého, svalnatého těla byl překvapivě vzrušující. Sherlock přitiskl svou dlaň na Johnovu hruď a sjížděl s ní dolů, zastavil u lemu boxerek.

“Prosím,” odtušil John, ani si nebyl jistý, že to myslí vážně, protože mu bylo skoro čtyřicet a udělat se v tomhle věku do kalhot by bylo vyloženě trapné.

Všiml si, že Sherlock otočil hlavu stranou, oči zavřené, rty se téměř nezřetelně pohybovaly. John se sklonil k němu, aby ho slyšel, ale zachytil jen výdechy.

“Recitace,” řekl Sherlock, hlas hluboký a temný. “Ukládání do paměti, vzorce, snažím se… to protáhnout.” Vzepjal se vzhůru, jeho pták sebou v Johnově ruce cukl a pak opravdu lapl po dechu, tichý, nedobrovolný zvuk, něco tak otevřeného a tak nějak zlomeného, až to Johna skoro dostalo. Zablesklo se mu před očima a přitiskl hranu své ruky ke svému vlastnímu klínu, aby se neudělal právě teď a tady. “Jenom,” lapl John po dechu, “buď se mnou.”

Sherlockovo šeptání zesílilo a John slyšel: “Ano, ano,” než Sherlock prudce otevřel oči a usmál se na Johna, odhodlání sálalo z každé buňky. “Můžu…?” začal, “Jsou věci, které chci -”

“Cokoli,” řekl John a kousl ho do ramene.

“Tak dobře,” řekl Sherlock, což bylo Johnovo jediné varování, než ho Sherlock přelezl, sklonil hlavu a vzal si jeho ptáka do úst. John vykřikl, zapomněl na dům plný lidí, hluboce dýchal a tak silně se kurva snažil okamžitě neudělat kvůli Sherlockově ne zas tak precizní technice kouření. Prostě tak akorát tlaku tadyhle a jazyk tamhle a dobrotivý bože, cítil, jak se mu rozžhavuje podbřišek, prsty u nohou se kroutily a… Ne.

John popadl Sherlocka za ramena a odstrčil ho, šoupl s ním k sobě. Zvládl říct jen: “Společně,” a sáhl mezi ně, aby je vzal oba do ruky.

“Romantické nesmysly,” odpověděl Sherlock, ale přitiskl obličej k Johnově krku a přirážel prudčeji, až jejich těla klouzala potem, a konečně, konečně se neovládl, vydal krátký, tichý sten, který Johna udeřil do slabin a to byla poslední kapka, roztříštěný, jednu ruku sevřenou v Sherlockových vlasech.

…o.o.o…

Když se druhého dne ráno probudil, Sherlock byl pořád u něj, nebo spíš – opět u něj, protože se zastavil ve svém pokoji, aby se převlékl. Rázoval po pokoji, zcela oblečený, až na bosé nohy, a ťukal do svého mobilu. “Jsi vzhůru, dobře!” vykřikl a usmál se, šťastnější, než ho za poslední týdny John viděl. John si ani na okamžik nepřipustil, že by to byl následek jejich intimního spojení. Muselo jít o… “Našli další tělo!” Ano, tady to máme.

“A když říkáš, že další…?” zeptal se John a protáhl se. Miloval postkoitální rána. Cítil se o deset let mladší.

“Další otrava, jako ta minulý týden. Ještě to neví, ale je to stejné, ano, očividně to souvisí…” Tak, a teď se pustil do divokého mumlání, s telefonem zacházel mnohem prudčeji. John ho s hřejivým pocitem pozoroval. Nic se nezměnilo, samozřejmě.

Sherlock se na něj zadíval a zamračil se. Pohyb prstů na telefonu se zpomalil, pak ustal.

“Um, nečekal jsi snad nějaké,” mávl rukou k posteli. “Post – eh, koitální mazlení a tak dále?”

John nad tou myšlenkou uvažoval. “Ne, upřímně, přišlo by mi to tak nějak divný.”

“Ach.” Sherlockovi se zřejmě ulevilo. “Tak fajn.” Vrátil se k přecházení sem a tam a k psaní.

“Veselé Vánoce,” řekl John a začal šátrat v pokrývkách po svých boxerkách. Pod peřinou, ne, tak dál, aha, vtěsnané mezi matraci a dolní část rámu postele. Vítězoslavně se vynořil, právě včas, aby málem přišel o hlavu kvůli Sherlockově dramatickému skoku na postel.

Vánoce,” vyslovil se vším odporem, které do toho slova vůbec zvládl vložit.

“Jo, to je dneska.” John si oblékl boxerky a všiml si, že Sherlock, i když předstíral trucování, sledoval každý jeho pohyb.

“Tak proto mi nikdo neodpovídá na zprávy,” řekl Sherlock a odhodil telefon stranou. Jednou rukou si přikryl oči, protřel si obličej a pak se na posteli opřel. “A svět se na celý den přestal točit,” pronesl dramaticky.

“Ten travič tu bude i zítra,” nadhodil John. “A zítra večer už budeme doma v Londýně.”

“Nesnáším čekání,” zabrlblal Sherlock, ale nepatrně se uvolnil. “Pořád budeme muset vytrpět vánoční oběd.”

“Nebude to tak zlé,” řekl John, natáhl ruku a zlehka se dotkl Sherlockových prstů.

Sherlock se usmál, podíval se dolů na matraci a pak pomalu, rozvážně otočil ruku a propletl prsty s Johnovými. “Letos ne,” řekl.

 


 

Původní povídku napsala misspamela pod názvem That thing you like.

Reklamy

10 komentářů Přidejte váš

  1. Rowana napsal:

    Vracím se k ní nějak podezřele často. Asi budu muset přepracovat/rozšířit svůj seznam oblíbených povídek. 🙂

  2. Kačí napsal:

    Páni… povídka úžasná a ještě lépe přeložená❤️ Do světa Johnlock jsem se dostala teprve nedávno, a mám štěstí ze jsem narazila zrovna na tenhle úžasný blog!
    PS: Chystá se v poslední době nějaký nový překlad/povídka? 😊
    Děkuji za odpověď předem ❤️

  3. PharLap napsal:

    Hodně… Hodně později přečteno v mém případě ale to rozhodně nevadí. Není vůbec špatně si vánoční atmosféru připomenout něčím takhle jemným a láskyplným 🙂 Děkuju za zprostředkování něčeho tak nádherného

    1. miamam napsal:

      Bylo mi potesenim a dekuji ❤ 🙂

  4. kamivon napsal:

    paráda 🙂 , krásná vánoční pohodovka. Díky, že jsi se o ni s námi podělila ❤

  5. Harryet napsal:

    Ach to byl úžasný požitek ze čtení….Mio, moc děkuji za zpříjemnění konečně volného dne po všech těch návštěvách a objíždění příbuzných. Jako pohlazení na duši vážně…..nádherné.
    Ještě bych Vám všem na JL+ chtěla také popřát krásné svátky a do dalšího roku hlavně méně stresu a více zdraví a moc a moc Johnlocku 😉
    díky Vám tenhle rok stál za víc než ty minulé a za to všem děkuji.
    Harryet

  6. Misa737 napsal:

    Mycrof a manželka. Tak to bol šok väčší než tá ich matka. Páči sa mi ten nesmely trochu rozpačitý Sherlock. Inak šťastné a veselé ;D

  7. LilyB napsal:

    To bylo užasný! Přála jsem si, aby povídka nikdy neskončila, začalo to jako úžasná vánoční family povídka, které mám ráda, která se maličko nečekaně zvrtla v trochu NSFW, ale nevadí bylo to úžasné!
    Ale je tak neuvěřitelné, jak moc je Sherlock tak perfektně vykreslený! To ráno se choval přesně jako Sherlock, ne jako nějaký zamilovaný blbec, který určitě není. A scéna v hospodě byla tak úžasná a úžasně roztomilá!
    Děkuji moc za překlad, který byl opět podařený, vždycky se na nové povídky tady strašně moc těším.
    Přeji hezké Vánoce a šťastný Johnlock rok. Hlavně ať se ti v něm dobře píše a překládá a samozřejmě ať se daří i v osobním životě. 🙂

  8. Úžasná povídka. Každopádně, přeju tady všem Veselé Vánoce a šťastný nový rok! Klidné svátky, hromadu skvělého času stráveného s rodinou a ať nějak přežijeme čtvrtou sérii 😀

  9. kratulablog napsal:

    Skvělá vánoční povídka a výborně vystižené charaktery. Mám jen jednu poznámku, v pasáži: „Bylo evidentní, že ji Mycroft upřednostňoval; měla kulatý obličej a měkký, příjemný vzhled, …“ nemělo by být spíš něco ve smyslu, že se jí Mycroft podobal, že se vyvedl po ní? Dávalo by to větší smysl (ale netuším, co je v originálu). Ale to je jen taková drobnůstka, jinak je překlad moc povedený! A přeju krásné svátky a povedený rok 2017!

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s