Ygritte: Odvrácená strana mince – 2. kapitola

Zatímco v první kapitole John ještě vzpomínal na jisté překvapivé aspekty jeho spolubydlení se Sherlockem, teď už se konečně dostáváme k počátkům oné slibované case-fic.

John se tedy od Molly dozvěděl, že Sherlock žije. Samozřejmě, že chce okamžitě vědět, kde je, co dělá, a hlavně – proč mu to, ksakru, neřekl! Jenže zjistit takové informace není právě snadné, když je váš přítel na supertajné misi, víme? Ještě, že hoši mají toho Mycrofta. A když už to konečně začne vypadat, že se věci ustálily v jisté rovnováze, přijde Mycroft s nabídkou, která se neodmítá… Nebo ano?

Všem vám moc děkuji za komentáře u předchozí kapitoly! Ani si neumíte přestavit, jak jsem byla nervózní před jejím zveřejněním. Takže díky, jste úžasní! 🙂

-ygritte

PS. Varování! Předem upozorňuji, že po dočtení téhle kapitoly mě nejspíš nebudete mít rádi 😀 Takže kdo trpěl u závěru minulé kapitoly, doporučuji raději si ještě týden počkat 😉

 

 

Kapitola 2 – Sebastian Hayes

 

 

Neměl nejmenší tušení, jak se mu těmi roztřesenými prsty podařilo odemknout oba zámky, ale konečně byl doma. Molly se mu už nepokoušela znovu zavolat poté, co jí to položil, a on jí za to byl vděčný. Neměl chuť s ní teď mluvit. Neměl chuť mluvit s kýmkoliv, ale potřeboval odpovědi.

Po chvíli nerozhodného civění na svůj mobil nakonec stiskl zelené tlačítko a přiložil si jej k uchu. Nekonečně dlouhou dobu se ozýval jen vyzváněcí tón, a když už se chystal smířit s neúspěchem, zaznělo ze sluchátka známé lupnutí ohlašující příjem.

„Pane Watsone?“ ozval se hlas plný arogance a tentokrát také upřímné zvědavosti.

Polkl. Nepromyslel si ani, co řekne, ale nakonec se rozhodl nechodit kolem horké kaše. „Vím to. Vím, že…” na poslední chvíli uvědomil, že některé věci by nejspíš neměl do telefonu říkat nahlas. „Že některé věci proběhly jinak, než se zdálo.”

Dlouho se ve sluchátku neozývalo nic než ticho.

„Za dvacet minut před vaším domem. Černý mercedes.”

Sluchátko oněmělo.

 

Byl rád, že se pro změnu neocitl v žádném starém hangáru. Tentokrát čelil pohledu jednoho z nejmocnějších lidí Británie v jeho vlastní kanceláři a se zadostiučiněním seznal, že zatím neprohrává.

„Od koho to víte?” zeptal se Mycroft ledově, když bylo ticho už příliš dlouhé.

„Od nikoho,” držel se slibu, který dal Molly. „Došlo mi to dnes, když jsem se znovu zamýšlel nad jeho posledními slovy. Kouzelnický trik – mělo mi to dojít už dávno. A vy jste mi to právě potvrdil.”

Mycroft hněvivě zavřel oči a stiskl rty, když si uvědomil svou chybu, čímž přerušil jejich bitvu pohledů. John se nad tou skutečností někde v hloubi mysli dětinsky zaradoval, ale ten pocit byl okamžitě přehlušen poznáním, které mu rezonovalo v uších s každým úderem srdce.

Sherlock žije. Sherlock žije Sherlock žije Sherlock žije Sherlock žije Sherlock žije Sherlock žije Sherlock žije Sherlock žije Sherlock žije Sherlock žije…

Najednou se nedokázal soustředit na nic jiného. Ta záplava pocitů, která se v něm mísila, ho málem připravila o rozum.

Roztřeseně si opřel lokty o kolena a složil hlavu do dlaní, aby před Mycroftem skryl svou soukromou emocionální bouři. Chtěl křičet, chtěl se smát, chtěl plakat, chtěl rozbíjet věci, a to všechno najednou.

I přes krev, která mu hučela v uších, zaslechl otázku. „Jak s touto informací hodláte naložit, doktore Watsone?”

Zavrtěl hlavou – neměl tušení.

Od chvíle, kdy mu Molly do telefonu řekla ta památná slova, si o tom zakázal přemýšlet. Nehodlal si do nitra pustit naději dřív, než to uslyší od Mycrofta Holmese.

„Jak…? Kde…? Proč?!” vychrlil přerývaně.

Mycroft si přezíravě odfrkl. „Bohužel ani na jednu z těchto otázek vám nemohu dát odpověď. Naopak, položím vám svou vlastní. Co vám mohu nabídnout výměnou za mlčenlivost v tomto… případu?”

John ani na okamžik nezaváhal. „Chci důkaz. Chci ho vidět… nebo alespoň slyšet.”

„Musíte pochopit, že to v současné situaci není možné.”

Prudce stiskl víčka a zachvátila ho panika. Byl si zatraceně jistý, že jestli po dnešním dni nezíská naprostou jistotu, že Sherlock skutečně žije, zblázní se z toho.

Mysli, Watsone!

Když o sekundu později otevřel oči, seděl před Mycroftem někdo jiný. Milý a chápavý John byl pryč a nahradil ho smrtelně klidný a odhodlaný kapitán Watson z pátého Northumberlandského pěšího pluku.

Téměř lhostejně opřel lokty o stůl, naklonil se dopředu a zadíval se Mycroftovi přímo do očí.  „Několikrát jsem vašemu bratrovi zachránil život, pokud si dobře vzpomínám. Zabil jsem kvůli němu člověka. Pomáhal jsem vám řešit případy pro britskou vládu. Nerad to připomínám, pane, ale myslím, že mi tak trochu dlužíte.”

Druhé kolo očního souboje započalo a bylo o dost kratší než to minulé. Nakonec se Mycroft mírně usmál a jeho výraz byl téměř uznalý.

„Dobrá tedy. Pokusím se udělat, co bude v mých silách,” odvětil nakonec.

John se nadechl k další otázce, ale byl přerušen nekompromisním gestem ruky. „Během několika dní se vám ozvu s podrobnostmi.”

„Ale…”

„Na shledanou, doktore Watsone.”

 

Následujících pár dní bylo ve znamení netrpělivého očekávání. Setkání s Mycroftem proběhlo ve čtvrtek a dnes byla neděle. Pátek se dal ještě vydržet díky poměrně vyčerpávajícímu průběhu služby v nemocnici, což v kombinaci se silným nevyspáním – jak by mohl po takovém zjištění klidně spát? – zamezilo jakémukoliv přemýšlení nad stále-živým-Sherlockem.

Víkend, naproti tomu, byl nesnesitelně úmorný. Tolik volného času v kombinaci s palčivými otázkami, které útočily na jeho mysl, ponechávalo Johna… rozpolceného.

Na jedné straně cítil obrovskou, přímo nevýslovnou radost, na té druhé příšerný vztek. Proč ho Sherlock nechal projít si tím vším, když ve skutečnosti nezemřel?!

Konečně se mu podařilo vybudovat si nový život, který sice už nebyl postavený na zběsilých honičkách, zdánlivě nevysvětlitelných případech a neustálém vzrušení, ale měl určitý řád a on v něm našel uspokojení. Byl lékař, většinu všedních dní pracoval v ordinaci a příležitostně vypomáhal v nemocnici. Chodil na rande. Znovu začal cvičit. Nebýt občasného kulhání, dalo by se říct, že mu nic nechybělo.

A teď tohle.

Jak mu to mohli zatajit?! Mycroft budiž, ale Molly? A v první řadě Sherlock… Jak ho jen mohl nechat si myslet, že je mrtvý, když byl ve skutečnosti živý a zdravý? Copak si to nezasloužil ze všech těch lidí vědět zrovna on?

A co se tehdy vlastně stalo? Vždyť sledoval na vlastní oči, jak Sherlock skočil ze střechy. Mluvil s ním před skokem, viděl jeho tělo na chodníku v kaluži krve a osobně kontroloval jeho tep. Nebylo pochyb o tom, že byl mrtvý.

Ale budiž. Dokázal přijmout fakt, že ho jeho smysly ošálily. Napadlo ho asi milion teorií, které by celou situaci mohly objasnit, a všechny byly krajně přitažené za vlasy, ale jedno bylo jisté – nemohlo jít o Sherlockovo tělo, které leželo na chodníku. Tohle žádný člověk nemohl přežít.

V sobotu se dokonce odhodlal zavolat Molly, která přijala hovor celá rozpačitá, než ji ujistil, že jí nehodlá nic vyčítat, a zeptal se jí, zda by mu o tom nemohla říct víc. Bohužel nebyla příliš sdílná. Rozplakala se mu do telefonu, neustále se omlouvala a ujistila ho, že nic dalšího neví. Moc jí nevěřil, přece jen – nějak se musela dozvědět, že je Sherlock živý, ale zdálo se, že v současném stavu mu stejně není schopná poskytnout jakékoliv smysluplné informace.

Nechal to plavat. Dřív nebo později se pravdu dozví a to, pokud Mycroft splní svůj slib, přímo od zdroje.

Po telefonátu s Molly, který nevnesl žádné nové skutečnosti do jeho hlubokého zmatku, se rozhodl vrhnout na fyzické zničení. Během let v Afgánistánu měl osvojeno mnoho způsobů posilovacího tréninku, k němuž nebylo zapotřebí žádné náčiní, což se mu v poslední době vyplatilo. Ve fitku by to sice bylo efektivnější, ale on teď efektivitu nehledal. Naopak. Potřeboval se cvičením zabavit co nejdéle.

Když šel v sobotu večer spát, bolely ho snad všechny svaly v těle. Šlo o příjemnou bolest, o mnoho vítanější než tu mentální, a alespoň mu zajistila klidnější spánek.

V neděli se vrátil ke strategii předchozího dne, částečně aby znovu unikl před přemýšlením o Sherlockovi, a částečně protože věděl, že cvičení vyplavuje endorfiny, které teď potřeboval jako sůl.

Právě když dokončoval poslední sérii sklapovaček, jeho telefon se rozezněl. Okamžitě k němu vystřelil plný očekávání, stejně jako tolikrát během těch posledních dní, a cestou se snažil přesvědčit sám sebe ke klidu. Ani tentokrát to nemusel být Mycroft. Mohla mu volat Harry nebo někdo podobný…

Byl to Mycroft. Ruka držící mobil se roztřásla.

„Ano?”

„Zdravím, doktore Watsone. Měl byste chviličku?”

„Jistě. Mluvte.”

„Ne po telefonu. Co byste řekl na malou návštěvu?”

„Samozřejmě. Budu hádat – za dvacet minut před mým domem?”

„Nikoliv. Za minutu u vás v bytě. Na návštěvu dnes přijdu já.”

John zvedl obočí a zamířil k oknu. „Uh, no předpokládám, že to by… neměl být problém.” Odhrnul záclonu a uviděl před jejich domem zaparkovanou limuzínu.

„Výborně,” odvětil Mycroft a zavěsil.

John se podíval na telefon, aby se ujistil, že hovoru je opravdu konec, a odvrátil se od okna. Měl minutu, během níž se mohl alespoň převléci do něčeho vhodnějšího. Cokoliv, co nebylo nechutně propocené, bude pro očekávaný rozhovor vhodnější.

Zaklepání na dveře ho zastihlo s tričkem teprve na půl cesty, ale všechno ostatní stihl. Rychle dokončil oblékání a vydal se otevřít.

„Zdravím. Pojďte dál,” pobídl muže a ukročil na bok, aby mu uvolnil cestu.

Mycroft, jako vždy perfektně oděný a se svým nezbytným deštníkem vešel dovnitř a rozhlédl se. John za ním zavřel a gestem mu nabídl křeslo.

„Děkuji, doktore Watsone,” odvětil Mycroft a usadil se.

Jeho oči zvědavě bloudily po pokoji. Byl to sice rozdíl oproti jejich bydlení na Baker Street, ale rozhodně se neměl za co stydět. Šlo o jeden z těch starých bytů, s vysokými stropy a dřevěnými parketami. S platem doktora na plný úvazek si ho mohl dovolit. A protože v sobě nezapřel vojáka, byl tu perfektní pořádek.

„John.”

„Promiňte?” zaměřil Mycroft svůj pohled zpět na něj.

„Myslím, že jsme si dřív říkávali křestními jmény, tedy pokud netrváte na formalitách.”

„Ach jistě. Měl jsem za to, že byste možná za dané situace měl výhrady proti tak osobnímu oslovení, ale pokud si to přejete…” usmál se na něj svým typickým, neupřímným úsměvem.

„Skvěle. Takže…?” pobídl ho a usadil se na opěradle druhého křesla.

„Tedy rovnou k věci. Náš muž je na misi, která je pod mým přímým vedením. Jsem jediný, kdo je s ním v kontaktu, samozřejmě až na situace, které řeší v terénu, ale nikdo kromě mě v současné době nezná jeho pravou totožnost. Jistě chápete proč.”

John netrpělivě kývl hlavou na znamení souhlasu.

„Výborně. Každých pár dní si náš muž pořizuje novou SIM kartu, aby nebylo možné jej vystopovat. Dnes ráno mi odeslal číslo, které bude používat následující dny. Dám vám jej, ale mám několik podmínek,” vrhl na něj pohled, který nepřipouštěl námitek.

John polkl a znovu pokýval hlavou.

„Zaprvé, nesmíte s ním hovořit déle než pět minut,” zvedl ruku, aby zabránil námitce, která se rodila Johnovi v hrdle. „Delší hovory mohou být monitorovány. Poté mu můžete zavolat znovu, ale musím vás požádat, abyste udržel odstup alespoň dalších pět minut.”

John sklapl ústa. Dobrá, to mohl přijmout.

„Zadruhé, nevolejte z vašeho osobního telefonu, ani z telefonu ve vaší ordinaci, prostě nic, co by mohlo naznačit, že jste na druhém konci telefonu vy. Doporučuji nějakou telefonní budku, která není moc na ráně veřejnosti.”

„Samozřejmě.”

„Zatřetí, vyvarujte se používání celých jmen a příjmení. Křestní jména by měla být bezpečná.”

„Rozumím.”

„Začtvrté, budete maximálně opatrný ohledně všech předchozích pravidel a s nikým, opakuji s nikým, nebudete probírat cokoliv, co víte, ani co se dozvíte. Tímto porušuji všechny předpisy a činím tak jen proto, že vám věřím. Nezklamte mne.”

John strnule zavrtěl hlavou.

„Nějaké otázky?”

„Věřte mi, mám asi tak tisíc otázek, ale počkám si na odpovědi od Sh… od něj.”

„Chápu. Tak tedy – mnoho štěstí, Johne,” znovu zvedl koutky ve své oblíbené imitaci úsměvu.

Pak se muž zvedl a přešel ke stolu, kde odtrhl roh novin a něco na něj naškrábal svým vlastním perem. Přešel s ním k Johnovi a na moment zaváhal, než mu útržek předal.

Bylo na něm telefonní číslo a jméno Sebastian Hayes.

Sebastian Hayes. SH.

„Pokuste se nebýt na něj  moc tvrdý,” požádal ho Mycroft s nečekaným citem v hlase.

John si odfrkl. „To vám neslíbím,” zamračil se.

Mycroft na něj smutně pohlédl a vydal se ke dveřím.

„Na shledanou, Johne,” rozloučil se s rukou na klice.

John konečně zvedl pohled od čísla a podíval se za odcházejícím mužem.

„Mycrofte?”

Muž se zastavil a ohlédl se.

„Díky.”

 

Pondělní služba v ordinaci byla nekonečná. Už v neděli se rozhodl, že počká, než bude mít po pracovní době, protože chtěl mít neomezené množství času. Číslo měl v peněžence a několikrát během dne iracionálně zkontroloval, jestli tam je stále.

Konečně odešel poslední pacient. John dokončil zápis do karty a chvíli jen tak seděl na židli, aby uklidnil své splašené srdce. Zdálo se, že to je pro tuto chvíli zcela marné.

Rozloučil se se sestrami a vyrazil ke koridoru mířícímu do budovy C. Nechtěl volat z jejich oddělení a nechtěl ani využívat telefonní budky na ulici, protože toužil alespoň po zdánlivém soukromí. Zvolil proto budku v nemocnici. V době mobilních telefonů nebyly příliš využívané a navíc bylo v budově C dětské oddělení, takže i kdyby někdo z pacientů hovor zaslechl, nejspíš mu nebude věnovat pozornost.

Měl chuť běžet, ale donutil se kráčet co nejklidněji. Zaprvé, aby na sebe nepřitáhl pozornost, a zadruhé, aby se sám uklidnil. Věděl, že by od toho neměl nic očekávat. Byla tu možnost, že Sherlock hovor nezvedne, nebo že mu to položí hned, jak zjistí, kdo mu volá. Bude lepší, když se na případné zklamání připraví předem.

Konečně dorazil k budce. Opatrně se rozhlédl. Byla zrovna doba návštěv, takže dovnitř proudili lidé, ale nikdo z nich se na něj ani nepodíval – všichni spěchali za svými dětmi.

Přistoupil k přístroji, zavřel za sebou prosklené dveře a v kapse nahmatal peněženku. Téměř obřadně vytáhl útržek s číslem a vysypal drobné, které si během polední pauzy rozměnil v kantýně. Nejspíš půjde o mezinárodní hovor a on nechtěl, aby mu uprostřed hovoru došly peníze.

Jako v transu naházel štědrou sumu do přístroje a vyťukal požadované číslo. Celý se přitom chvěl a měl co dělat, aby ho zadal správně. Jeho tep nejspíš právě teď dosahoval hraničních hodnot.

 

Po vytočení se ozvalo dlouhé ticho způsobené pravděpodobně spojováním na velkou vzdálenost. Konečně se ozvalo vyzvánění. Bezděky zatajil dech.

Po třech zazvoněních v přístroji zarachotilo, což byl signál, že hovor byl přijat a automat spolkl jeho peníze.

„Prosím?” zaznělo na druhém konci. Hlas byl sice dost zkreslený, ale přesto se o jeho vlastníkovi nedalo pochybovat.

Johnovo srdce vynechalo jeden úder. Nadechl se k odpovědi, ale z jeho staženého hrdla vyšlo jen jakési zasípání.

„Kdo volá?” ozvalo se netrpělivě.

Opřel se o stěnu budky, aby získal trochu potřebné stability, a polkl.

„Sherlocku?” řekl tiše.

Na druhém konci se rozlehlo ticho.

„Kdo je tam?” zeptal se Sherlock. V jeho hlase zněla nejistota a John podle tónu poznal, že si získal jeho pozornost.

„Tady John,” odpověděl, zatímco se na jeho tváři rozlézal široký úsměv.

„Johne?” ozvalo se nevěřícně.

„Jo, jsem to já. Mám tohle číslo od Mycrofta.”

Skoro slyšel, jak se na druhé straně sluchátka rozběhla kolečka v Sherlockově hlavě.

„Jestli jsi to skutečně ty, Johne, řekni mi něco, čím to můžeš dokázat,” zaznělo najednou neosobně, ale postřehl v tom hlase něco jako paniku.

„Fajn. Moje prostřední jméno je Hamish…” kravina, tohle se dá dohledat. Zběsile přemýšlel.

„Vím, že sis pod postelí schovával kompletní sbírku Sandmana…” tohle bylo lepší, ale zjevně to pořád nebylo dostatečně přesvědčivé.

Co mohl o Sherlockovi vědět jenom on? Náhle ho osvítilo. „Třicátého prvního prosince těsně po půlnoci. Během případu Adlerové.” Pochyboval, že by Sherlock zrovna o tomhle někomu říkal.

Na druhém konci zaznělo zalapání po dechu.

„Johne.” V tom prohlášení byla jistota.

„Jo.”

„Kristepane,” vydechl tiše Sherlock.

„Já vím.”

„Co se… Děje se něco?”

„Myslíš kromě toho, že jsi mi rok tajil, že jsi naživu?!“

„Jak to, že ti dal Mycroft tohle číslo? Jak to, že to víš?”

„Na tom teď nezáleží,” odbyl ho.

„Molly ti to řekla, viď? Měl jsem to tušit. Je tak… emocionální.”

John se chtěl rozčílit, ale něco ho zastavilo. „Jak jsi tohle vůbec mohl vydedukovat po telefonu?” zeptal se místo toho.

„To nebyla dedukce, jen odhad. Před pár dny bylo výročí mé domnělé smrti. Předpokládám, že neunesla tíhu okamžiku a prozradila ti to.”

John si odkašlal. „Tak nějak. Poslyš, Sherlocku, mohl bys mi laskavě vysvětlit, co se tehdy vlastně stalo?”

„Co se stalo? Jistě… Jakmile jsem Pavouka pozval na střechu, naskytlo se 13 možností. Chtěl jsem pokud možno nezemřít. První možnost byla skočit do dodávky s textilem, úhel ale byl moc příkrý. Druhá možnost se skládala z…”

„Víš, na génia umíš být fakt docela tupý.”

„Cože?”

„Mě nezajímá, jak jsi to udělal. Já chci vědět proč!”

„Proč? Protože jsem ho chtěl zastavit.”

„Ale proč, Sherlocku, proč?!”

„Och, ty myslíš… rozumím… To už je krapet těžší. Vlastně to byl hlavně Mycroftův nápad.”

„Mycroft.”

„Další ze třinácti možností…”

„Kdo to ještě věděl, Sherlocku?” přerušil ho.

Odmlka. „Mycroft a Molly Hooperová. A pár členů mé sítě bezdomovců.”

„Takže tvůj bratr, Molly a stovka štětek.”

„Nepřeháněj, Johne. Nanejvýš tak pětadvacet.”

„To si ze mě děláš prdel!” zařval, až se po něm pár návštěvníků ohlédlo.

„Johne…”

„Jedno slovo, Sherlocku! Víc bych nepotřeboval. Jedno slovo, abych věděl, že jsi naživu,” řekl už mnohem tišeji, ale se stejnou naléhavostí.

„Tolikrát už jsem ti chtěl dát vědět, ale… bál jsem se, že bys to tajemství neudržel.”

„Takže je to moje chyba?!” už zase křičel.

„Moc to prožíváš.”

„Prožívám?! Ty finguješ svoji smrt, ani mi o tom neřekneš a já to moc prožívám?!”

„Uvědomuji si, že ti nejspíš dlužím omluvu.”

„To teda kurva dlužíš,” odfrkl si. „Chci vědět proč. Proč jsi to vůbec udělal.”

Odmlka. „On mě měl v hrsti, Johne. Pokud bych neskočil, nechal by zastřelit tebe, Lestrada a paní Hudsonovou. Neměl jsem na výběr.”

„Ježíšikriste,” zašeptal John a svezl se po skleněné stěně do dřepu.

Chvíli bylo ticho. Pak se Sherlock pustil do vyprávění.

„Pavoukova zločinecká síť byla obrovská. Byla jako rakovina, takže jsme vymysleli plán. Mycroft ho nakrmil mými osobními informacemi. On nám pak naznačil, pouze naznačil, jak rozsáhlá je jeho síť. Nechali jsme ho jít, protože bylo nutné, aby věřil, že nad námi hraje prim. Pak jsem ho jen sledoval, jak kousek po kousku ničí moje reputaci. Musel uvěřit tomu, že mě zcela porazil, a právě tehdy odhalil své karty.”

John napjatě poslouchal. Zuřila v něm bitva emocí, ale nemohl popřít, že byl zaujatý.

„Ze střechy bylo třináct možností úniku. Každou jsme pečlivě připravili a dali jí krycí jméno. On ale nechtěl pohřbít pouze mou reputaci, musel jsem zemřít. Neočekával jsem jen, jak daleko bude ochoten zajít. Vzhledem k našemu prvnímu setkání to bylo asi očividné – jeho přání zemřít. Vystřelil si mozek z hlavy přímo před mýma očima. Ostřelovače, kteří na vás mířili, už neměl kdo zastavit, takže jsem musel jednat.”

„Já o tobě nikdy nepochyboval. Nikdy jsem neuvěřil té báchorce s Richardem Brookem,” zamumlal.

„Já vím. Přečetl jsem si to na tvém blogu.”

Nějakou dobu oba jen mlčeli.

„Já… Měl jsem v plánu se ti skutečně ozvat, někdy před půl rokem, ale když mi Mycroft řekl, že ses konečně sebral a máš úplně nový život, nechtěl jsem ti to… kazit. Napadlo mě, že pro tebe bude lepší, když to nebudeš vědět.”

„No, měl jsi mi to říct,” ujistil ho naštvaně.

Dlouhá odmlka. „Promiň,” řekl nakonec Sherlock tiše.

John se lapavě nadechl. „Až se uvidíme osobně, ještě si to vyřídíme,” poznamenal už mnohem krotčeji.

„Rozumím,” zaznělo tiše. „Johne? Už spolu mluvíme skoro pět minut. Za chvíli to budu muset položit.”

„No jo, jasně,” teprve teď ho napadlo zkontrolovat délku hovoru, kterou přístroj ukazoval. Sherlock měl pravdu – 4:40.

„Mám na tebe ještě hromadu otázek.”

„Můžu ti zavolat zpátky – aspoň pro jednou využijeme vládní peníze pro dobrý účel,” odpověděl. „Odkud vlastně voláš?”

„Z nemocniční budky.”

„Dobře. Za pět minut se ozvu.”

„Fajn,” odpověděl, ale na druhé straně už v tu chvíli nikdo nebyl.

V přístroji zacinkalo a vypadly přebytečné peníze. Zvedl se znovu do stoje, aby pověsil sluchátko zpátky, a pro jistotu ho ještě překontroloval, jestli je opravdu zaklapnuté správně. Nakonec posbíral drobné a naházel je zpátky do peněženky. Hovor ho stál majlant, ale to bylo to poslední, čím se teď zabýval.

Omámeně se rozhlédl kolem sebe. Návštěvy i doktoři se občas mihli halou, ale nikdo nevypadal, že by si všímal dění v telefonní budce. Měl pocit, že ho od zbytku světa dělí mnohem víc než jen prosklená stěna. Cítil se být mimo čas, mimo prostor, mimo realitu.

Uvědomil si, že mu úplně vyschlo v hrdle. Zamířil tedy do haly načepovat si do kelímku trochu vody, která tam byla umístěná pro návštěvníky. Usadil se na lavičku a uchechtl se. Jedna z procházejících návštěvnic si ho zamračeně prohlédla. Došlo mu, jak bizarně musí působit, v doktorském plášti, pochechtávající se uprostřed haly s kelímkem vody v ruce. Bylo mu to srdečně jedno.

Podíval se na hodinky – zbývala minuta. Dopil vodu a napjatě se vrátil zpět do budky.

Po nekonečné době, která se zdála být o mnoho delší než šedesát sekund, se telefon rozezněl. Okamžitě sáhl po sluchátku a přiložil si jej k uchu.

„Prosím?”

„To jsem já, Johne.”

„Jasně. Kde vlastně jsi?”

„Na misi.”

Odfrkl si. „To mi došlo, se vším tím utajením. Kde přesně?”

„Není to jedno?”

„Zajímá mě to. Kromě toho, časový posun a tak.”

„Víš, že můj spánek se neřídí denní dobou.” Krátké zaváhání. „V Jižní Americe.”

„Páni,” vydechl. „Jaké to tam je?”

„Je tu vedro,” zaznělo upřímně.

Uchechtl se. Pro Sherlocka, který byl zvyklý na Londýn, to muselo být nesnesitelné. Dobře si to pamatoval z Afghánistánu.

„No, máš, co jsi chtěl.”

„S tím si dovolím nesouhlasit,” zamumlal Sherlock.

„Tak proč…?”

„Chtěl jsem zničit všechno, co Pavouk rozběhl, celou jeho organizaci. Ukázalo se, že kromě Británie se intenzivně angažoval i v některých zemích Jižní Ameriky. Mycroft mě, prý kvůli mojí bezpečnosti, nechtěl nechávat v Anglii, i přes moje protesty, a poslal mě vyřešit situaci tady. Anglii si vzal na starost on. Tak trochu jsem mu dlužil laskavost za tu věc s fingováním mé smrti,” připustil.

„Och. Jak dlouho tam budeš?”

„Myslíš mimo Británii? Dokud nedokončím svou práci.”

„Takže nemáš tušení?”

„Řekl bych, že několik měsíců to ještě zabere.”

John se zachmuřil. Když zjistil, že je Sherlock naživu, tak nějak počítal s tím, že ho brzy zase uvidí. Aby mu osobně mohl dát pěstí, samozřejmě. No, evidentně se pletl.

„A co ty? Jak se… máš?” zeptal se Sherlock, jako by si vzpomínal, co říká etiketa o průběhu přátelského rozhovoru.

„Copak to nevíš od Mycrofta?” odfrkl si.

„Jen střípky.”

„No, asi ti neřeknu nic moc jiného než on. Dělám v ordinaci, stejně jako dřív, ale teď už naplno. Občas zaskakuju v nemocnici. Vídám se s přáteli, chodím na rande, cvičím, čtu… Samé obyčejné věci. Žádné vraždy, žádné případy masových vrahů. Nikdo se mě už dlouho nesnažil připravit o život,” pousmál se.

„Nuuuda,“ protáhl Sherlock. „Vsadím se, že ti to chybí.“

„Ta část, kdy se mě někdo snaží zabít, ani moc ne,” odvětil. „Občas se mi vrací kulhání,” přiznal tiše.

„To mě mrzí, Johne. Jestli ti to pomůže, taky to není ono, když nikdo dostatečně neocení mou práci a nenapíše o ní srdceryvný článek.”

„Myslel jsem, že mými články opovrhuješ. Říkal jsi, že jsou přehnaně sentimentální, málo faktické a nesou bulvární názvy.”

„Netvrdil jsem, že to je špatně,” namítl Sherlock.

„Tos teda tvrdil!”

„No dobře, možná. Ale znáš to – lepší vrabec v hrsti, nežli holub…”

„Sherlocku!”

Na druhém konci sluchátka se ozval uvolněný smích. John si uvědomil, jak je taková reakce pro jeho přítele netypická, a došlo mu, že ho Sherlock nejspíš opravdu rád slyší. Obvykle se nebavili o běžných věcech, nevtipkovali… Bylo to zvláštní. Cítil, že se jeho hrdlo začíná podivně stahovat, a polkl. Rozhodně mu nehodlal dopřát zadostiučinění kvůli tomu, že ho dojal k slzám.

Jako by nezvyklost situace došla i Sherlockovi, okamžitě změnil tón.

„Máš ještě nějaké otázky, Johne?”

Asi tak miliardu, pomyslel si, ale nahlas řekl: „Rozhodně. Tak třeba – kde bydlíš?”

„Teď zrovna v hotelu, ale už jsem párkrát měl i pronajatý byt, když to okolnosti dovolily.”

„Kouříš?”

„Příležitostně. Už týden jsem neměl ani jednu cigaretu, jestli tě to uklidní.”

„Uklidní.“ Zamyslel se, co by ho ještě zajímalo. „Vyprávěj mi o případech, které tam řešíš.”

„Johne…”

„Nic konkrétního, jen prostě… vyprávěj.”

Sherlock si hraně povzdechl, ale Johnovi bylo jasné, že je ve svém živlu. „Cílem je zničit místní drogové kartely zevnitř. Pavouk byl napojený přinejmenším na polovinu z nich, pokud mluvíme o těch velkých. Všechno je tady zkorupmpované a ve skutečnosti mají tyhle organizace takový vliv na vládu, že v podstatě řídí veškerou politiku.”

„Ty se… infiltruješ do drogových kartelů?” zalapal po dechu.

„Něco takového. Není to nijak zvlášť těžké. Většina z jejich vůdců jsou příliš arogantní, takže je ani nenapadne, že by je mohl někdo přelstít. Lidé jsou tak snadno čitelní, Johne. Každý z nich má nějaké své slabé místo, stačí ho jen objevit. Pak už se vždycky najde způsob, jak toho využít a jak ho pod nátlakem přinutit, aby udělal, co chci já. Případ uzavřen.”

„Kristepane… Nechci si ani představovat, co by ti mohli provést, kdyby tě odhalili.”

„Neodhalí mě,” ujistil ho.

„Chceš říct, že tohle děláš už rok a zatím se ti nic nestalo?”

„Ne na obě otázky. Tohle dělám jen posledních pár měsíců a párkrát jsem se ocitl v poněkud… nepříjemné situaci, ale nic, z čeho bych se nedostal.”

„Radši to ani nechci vědět.”

„Myslím, že to je rozumné rozhodnutí. Zbytečně by sis dělal starosti.”

Odfrkl si. „Ne, že bych si je teď nedělal.”

„Nechci, aby sis dělal starosti, Johne.” Znělo to zamyšleně.

„No, tak to už je pozdě.”

Sherlock si odkašlal. „Slyšel jsem, že už nebydlíš na Baker Street. Proč ne?”

Zamračil se. „Není to zřejmé?”

Krátká odmlka. „Je? Totiž – vím, že by sis to mohl dovolit, s platem doktora, a nenapadá mě jiný důvod…”

„Nemohl jsem tam zůstat, Sherlocku. Ne po tom všem. Potřeboval jsem začít znovu a to na Baker Street nešlo.”

„Rozumím.” Nerozuměl. „Viděl ses v poslední době s paní Hudsonovou?”

„Jo. Byla na hřbitově. Na výročí.”

„A jak se má?”

„Moc jsme toho nenamluvili. Měli jsme dost práce s truchlením,” odsekl.

Na druhém konci se rozlehlo ticho.

„Tohle jsi vážně posral, Sherlocku. Vážně jo.” Chtěl to říct naštvaně, ale vyšlo z toho spíš rezignované zamumlání.

„Johne?”

„Hm?”

„Čtyři třicet.”

Mrkl na displej. Sherlock měl pravdu. Zase to zapomněl kontrolovat.

„Kdy ti můžu znovu zavolat?”

„Ty mi chceš znovu zavolat?”

„Už to tak vypadá. Abych se ujistil, že jsi naživu.”

„Mycroft by ti řekl, kdyby…”

John ho přerušil. „No tak, Sherlocku. Prostě tě chci slyšet. Nemůžeš to pro jednou neztěžovat?”

„Já… Jistěže mi můžeš zavolat. Problém je, že pořád střídám čísla. Zavolej mi zítra na to samé a já do té doby něco vymyslím.”

„Dobře.”

„Měj se, Johne.”

„Ty taky. A nemysli si, že jsem ti odpustil.”

 

Příští den spolu mluvili znovu, tentokrát jen jednou. Nelhal Sherlockovi, když říkal, že mu to ještě zdaleka neodpustil. Bude vyžadovat omluvu. Na druhé straně si neuměl představit, že by znovu přerušil kontakt, který mají, jen kvůli svému rozhořčení, jakkoliv spravedlivé bylo. Obzvlášť, když je jeho přítel na tak nebezpečné misi.

„Ahoj, Sherlocku.”

„Johne?” zaznělo v odpověď téměř překvapeně. Nejspíš mu tak úplně nevěřil, že opravdu zavolá.

„Jo, to jsem já. Tentokrát volám z budky na ulici, takže je tu trochu hluk z dopravy.”

„Slyším. S tím do příště něco uděláme. Už jsem to vymyslel.”

„Jo?”

„Můžeš to řešit stejně jako já. Pořiď si novou SIM kartu a nějaký starší mobil, který nemá zabudovaný GPS systém, aby se nedal tak snadno vysledovat. Pokud budeš chtít zůstat v kontaktu dlouhodobě, bude potřeba kartu často měnit. Jednou týdně by mělo stačit. Čísla si budeme předávat průběžně. Je to nejjednodušší způsob, jak do toho nezaplétat mého bratra.”

„Rozumím.”

Musel uznat, že to bude rozhodně pohodlnější, než volat z budky, i když ho to bude něco stát. Rozhodl se však, že je to oběť, kterou podstoupí.

„Jak se ti vlastně podařilo přesvědčit Mycrofta, aby ti na mě dal kontakt?”

„Jo, tohle. Trochu jsem zahrál na jeho svědomí, znáš to – ‚zachránil jsem tvému bratrovi život, pomáhal jsem britské vládě, dlužíš mi to,‘ – takové ty věci. Překvapivě to zabralo.”

„Zase sis hrál na vojáka?”

Uchechtl se. „Možná.”

„Lituju, že jsem u toho nebyl. Mám rád, když se z tebe stane kapitán Watson.”

„’Kapitán Watson‘?”

„Ano. Jako by se z tebe stal jiný člověk. Stává se ti to v kritických situacích. Spolkneš paniku, napřímíš se, z obličeje se ti vytratí všechny emoce a řídíš se instinktem. Rozkazuješ. Je to jediná role, kterou umíš zahrát skutečně dobře.”

Potřásl hlavou, i když to jeho přítel nemohl vidět. Sherlock měl naprostou pravdu. Byl mizerný herec, jeho obličej byl jako otevřená kniha, ale když přepnul do vojenského módu, stával se z něj jiný člověk.

„Kdy jsi mě tak viděl?” zeptal se zvědavě.

„Ale no tak, Johne. Říkám, že se to stává v kritických situacích. Takže mockrát.”

„Například?”

Sherlock si hraně povzdechl. „Tehdy u toho bazénu. Pak v případu Adlerové, když jsme čelili Američanům v jejím domě. V Baskervillu na základně, tam to bylo skutečně fascinující. Tu noc před Silvestrem.”

„Uhm,” odkašlal si. „Poznal jsi to?”

„Samozřejmě. Dlouho ti to nevydrželo.”

„Sherlocku,” varoval ho.

„Co? Je to přirozená…”

„Volám z budky na ulici.”

„Nevhodné?”

„Jo.”

„Chápu.”

Pochybovačně zavrtěl hlavou, ale nenamáhal se to vysvětlovat. Vůbec mluvit o tom bylo divné, natož když stál v telefonní budce na ulici. Zkontroloval čas – měli ho ještě dost.

 

„Nějaký pokrok v případu?”

 

A tak to začalo. John si pořídil nový mobil a každý týden kupoval SIM kartu. Skoro výlučně nechával volat Sherlocka, a to z čistě praktických důvodů – hovory mezi Británií a Jižní Amerikou byly setsakramentsky drahé a jemu to nikdo z vládních peněz neproplácel.

Což byl taky důvod, proč John odmítal psát si esemesky, které Sherlock upřednosťoval. Po jejich první výměně, která čítala snad patnáct zpráv na jeho straně – a asi dvojnásobek od Sherlocka, jelikož šlo o případ – mu to zatrhl, protože se to pěkně prodražilo.

Sherlock jeho rozhodnutí překvapivě respektoval.

Někdy spolu nemluvili častěji než jednou týdně – což byla nutnost, aby mu John předal nové číslo, ale byly zase doby, kdy mu Sherlock volal skoro každý den. Když šlo o případ, samozřejmě.

Pravidlo pěti minut bylo sice nepříjemné, ale vzhledem k tomu, že mohli po pauze zase pokračovat, nebylo to až tak omezující. John si na to zvykl celkem rychle, stejně jako si člověk zvykne na reklamy v televizi.

Občas ho nechal, aby mu vyprávěl o tom, jak vyřešil jednotlivé případy, k čemuž se nikdy nenechal přemlouvat dlouho. John si to všechno postupně začal zapisovat. Věděl, že to nemůže hodit na blog, ne teď, ale vždycky tu byla možnost, že takový čas přijde. Některé z příběhů byly natolik uchvacující, že mu přišla škoda nechat je navždy u ledu. Navíc ho psaní zvláštně uklidňovalo.

Jindy ho Sherlock používal jako katalyzátor nápadů, jak to nazýval. To když nemohl přijít na řešení a potřeboval se o tom s někým bavit – i když v takových případech šlo spíše o monolog. Několikrát ukončil hovor předčasně s tím, že mu něco zásadního došlo. „Jsi geniální, Johne,” oznámil obvykle a aniž by měl John sebemenší ponětí, co se stalo, sluchátko oněmělo. V takových chvílích se uculoval na ztichlý mobil a měl pocit, jako by bylo všechno při starém.

Málokdy se znovu vraceli k otázce Sherlockovy „smrti”. On sám se neptal, protože nechtěl ničit znovu vybudovanou atmosféru přátelství (i když to slovo získávalo ve spojení s Sherlockem zcela nový rozměr), a pro Sherlocka to byla už dávná minulost.

 

Telefon na jeho stole se rozvibroval. Sherlock.

„Johne!”

„Za chvíli mi končí obědová pauza, teď se to úplně nehodí…”

„Johne!” nenechal ho domluvit. „Dokončil jsem svou práci v Kolumbii!”

„Tys byl v Kolumbii?” podivil se. Sherlock mu to za celé ty dva měsíce nechtěl prozradit, i když měl na tu zemi určité podezření, když se jednalo o drogové kartely.

„Ano. Právě jdu na hotel, kde se sbalím a přesunu se na novou lokaci.”

„Kam?” zamračil se John. Na krátkou chvíli zadoufal, že je po všem a Sherlock se vrací do Londýna.

„To ti nemůžu říct. Ale je to zase v Jižní Americe. Další dny budu cestovat, takže mě nezastihneš, ale nech si tohle číslo, ozvu se ti.”

„Dobře, já…”

Ozvalo se zaklepání na dveře ordinace.

„Moment, Sherlocku,” zamumlal a mnohem hlasitěji řekl: „Dále.”

Vstoupila sestra. „Může přijít další pacient, pane doktore?”

„Jistě, jen minutku,” usmál se na ni a poklepal na mobil, který držel u ucha.

Kývla, oplatila mu úsměv a zase odešla.

„Kdo to byl?” zaznělo ve sluchátku.

„Cože? Jo… sestřička. Skončila mi pauza.”

Sluchátko se na chvíli odmlčelo. „Nejmenuje se náhodou Mary?”

„Přesně tak. Jak tohle víš?! Ne, víš co, neříkej mi to. Je mi to jasné. Budu si muset Mycrofta podat.”

„To mu prospěje, ale v tomhle můj bratr výjimečně prsty nemá.”

„Tak jak…”

„Chodíte spolu?” skočil mu do řeči.

„Tak trochu, řekl bych. Měli jsme pár schůzek. Proč?”

„Zajímavé…” zamumlal Sherlock. „Menší blondýnka, milá, inteligentní, se slabostí pro kočky?”

„Jak tohle víš?” zamračil se.

„Zajímavé, skutečně… velmi zajímavé…”

„No, to rozhodně. Nechápu, jak to můžeš vědět. Víš co? Řekneš mi to příště, musím teď končit,” vychrlil ze sebe, když se ozvalo další zaklepání. „Měj se.”

„Ozvu se ti, Johne.”

 

Na jejich rozhovor o Mary John do příštího telefonátu úplně zapomněl.

 

„Haló?”

„To jsem já.”

„Sherlocku! Neozval ses deset dní, nebyl jsem si jistý, jestli tu SIMku nemám už vyhodit, ale…”

„Měl jsem práci,” přerušil ho Sherlock. „Musel jsem se zorientovat, zjistit, o co tady jde, nastudovat o situaci co nejvíc informací…”

„Co je teď tvým cílem?” vpadl mu do řeči.

„Johne! Bude to něco velkého!” V jeho hlase jasně znělo nadšení. „Zatím netuším, o co tady přesně půjde, ale spousta stop vedla k tomuhle místu. Může to být cokoliv. Napadá mě třicet devět důvodů, proč by do toho byl Pavouk nějak zapletený, sedmnáct, které jsou nejpravděpodobnější. Pro bližší informace bude potřeba infiltrovat se do organizace.”

„Mafie?” zeptal se.

„Ne, tentokrát ne. Je to něco jako základna v Baskervillu, výzkumné středisko,” chrlil ze sebe.

Johnovi bylo jasné, že jeho přítel je ve svém živlu. Nový případ, nový entusiasmus. Navíc to tentokrát neznělo tak nebezpečně, jako drogové kartely. Usmál se.

„Co tam?”

„Podle všeho měl Pavouk na tohle středisko nějaké napojení, ale zatím nevíme o moc víc. Mám pár kontaktů na lidi, kteří by mohli něco vědět. Mycroft slíbil, že je to něco velkého,” řekl se stejným dětinským nadšením, jako by mu jeho bratr slíbil k Vánocům autodráhu. Což by Sherlockovi zdaleka neudělalo takovou radost.

„Proč vlastně Jižní Amerika? Nerozumím tomu. Není to od Anglie trochu daleko?”

„Podle všeho tu pár let pobýval. Tady a pak taky na Balkáně. Asi ho přitahovaly země, které jsou nestabilní. Jen nechápu, jak mohl dobrovolně snášet to vedro.”

John se zasmál. „Nechodíš tam v tom svém kabátu, že ne?”

„Ne,” ozvalo se se zřetelným smutkem. „Zaprvé by to stejně nešlo vydržet a zadruhé kvůli krytí. Nepoznal bys mě, kdybys mě teď potkal.”

„Proč, nosíš bermudy a žabky?” zeptal se a ta představa ho pobavila.

„Žabky?” vyplivl, jako by ho samotné slovo pálilo na jazyku. „Ne. Ale i tak jsem k nepoznání. Jak jsem říkal, krytí.”

 

Vyšel z nemocnice, a když zjistil, že se docela hustě rozpršelo, nasadil si kapuci. Nenechal si tím zkazit náladu. Jediné, na co dokázal myslet, byla vděčnost za to, že má padla a před sebou nic než víkend. Úžasné dva dny, kdy nebude muset prohlížet pacientům hrdla, nemluvě o jiných tělesných dutinách (jedno slovo: hemoroidy) a užije si tichosti a klidu svého domova.

Samozřejmě, člověk míní a Bůh mění. Právě, když se zastavil na přechodu, ucítil, že mu někdo klepe na rameno. Podíval se za sebe a tam, pod černým deštníkem a v elegantním kabátě stála Anthea, Mycroftova asistentka.

„Doktore Watsone, mohl byste?” obdařila ho strojeným úsměvem a aniž by čekala na odpověď, pokračovala v chůzi.

Chvíli na ni konsternovaně hleděl, ale nakonec ji s rezignovaným povzdechem následoval. Ušla jen několik metrů, a když zahnula za roh, bez ohlédnutí nasedla do přistaveného mercedesu. Nastoupil z druhé strany.

„Asi nevíte, co po mně Mycroft chce, co?” podíval se na ženu, která byla tou dobou již dle očekávání přilepená ke svému BlackBerry.

Podívala se na něj s tím svým smutným úsměvem a pokrčila rameny.

Zhluboka si povzdechl. Napadlo ho, jestli v poslední době udělal něco, co se dalo považovat za porušení dohodnutých pravidel, na nic však nepřišel. Chvíli zvažoval, jestli snad Mycroftovi nevadí, že s Sherlockem mluví pravidelně, ale předpokládal, že by se ozval dřív. Přece jen, dělali to tak už přes dva měsíce.

Vzápětí mu na mysl přišla další myšlenka, která byla o mnoho děsivější – Sherlockovi se něco stalo. Nemluvili spolu pět dní, od posledního telefonátu, kdy mu řekl, že je na novém místě a že ho čeká velký případ. Nervózně se na svém sedadle zavrtěl. Zbytek cesty strávil přesvědčováním sebe sama, že musí jít o něco jiného.

Auto nakonec zastavilo před jakousi velkou opuštěnou budovou. Zasténal. Zase se vraceli k dřívějšímu standardu. Nasadil si kapuci a následoval klapání jejích podpatků až ke vstupu do podzemích garáží. Tam mu věnovala poslední pohled, pokynula rukou, aby pokračoval, a obrátila se zpátky k autu. Vykročil dovnitř.

 

„Zdravím, Johne,” ozvalo se z nitra parkoviště.

Zamířil za hlasem a po pár krocích mu betonový labyrint odhalil pohled na Mycrofta, který stál ve středu prázdného prostranství osvětlený zářivkami. Velice mu to připomínalo jejich první setkání.

„Nápodobně. Je Sherlock v pořádku?” zeptal se okamžitě.

Mycroft se usmál. „V nejlepším,” zanotoval. „Myslím, že vy sám to víte nejlépe.”

„Jen mě napadlo… To je jedno. Proč jsme vlastně tady?” rozhlédl se kolem sebe.

„Nazval jste to komplex moci, pokud vím,” zacukaly mu koutky.

„Uhm, hádám, že jo. Mám se připravit na něco ještě dramatičtějšího než je tohle potemnělé parkoviště?”

„Troufám si říci, že ano.”

Zvedl obočí.

Mycroft zvážněl a udělal pár kroků k němu, čímž zmenšil vzdálenost mezi nimi na pouhý metr.

„Johne, mám pro vás nabídku. Pokud ji odmítnete, chci, abyste okamžitě zapomněl, že jsme spolu mluvili, rozumíte?”

„Perfektně,” polkl.

„Výborně, tak tedy přejdu rovnou k věci. Jak nejspíš víte, Sherlock se přesunul na další misi. Dosud šlo především o to zničit Moriartyho zločineckou síť, ale ukazuje se, že tentokrát by mohlo jít o otázku národní bezpečnosti. Britské národní bezpečnosti, abych to upřesnil.”

John překvapeně zvedl obočí.

„Vypadá to, že se děje něco podezřelého. Od někoho z instituce, kam se nyní Sherlock snaží proniknout, nedávno odešla kódovaná zpráva do Argentiny. Podařilo se nám ji zachytit a rozluštit a je velice znepokojivá. Musíme odhalit potenciální nebezpečí včas.”

„A co s tím můžu dělat já?” zeptal se zmateně.

„Jet do Santiaga a pomoci Sherlockovi s případem.”

John překvapeně zamrkal. „Santiago?”

„Santiago de Chile. To je místo, kde je teď můj bratr. Do tamního výzkumného střediska se zaměřením na biochemii a molekulární biologii se nedá dostat jen tak a ideální by bylo, kdyby tam měl volný přístup, takže se teď snaží uplatnit své znalosti z univerzity a nechat se zaměstnat jako vědec. Bohužel mu však nepovolí provádět výzkum zcela samostatně a nejmenší tým musí čítat alespoň dva členy. Samozřejmě nechceme, aby mu do laboratoře přidělili někoho od nich, takže jsem mu navrhl, že tam pošlu některého z našich lidí. Jak si jistě umíte představit, nepostavil se k tomuto návrhu s velkým nadšením. Říkal jsem si však, že kdybyste to byl vy…” nechal vyznít větu do ztracena.

„Ale já… Já nemůžu prostě jen tak odjet z práce. Nemám už moc dovolené a…”

„S tím si nedělejte hlavu,” přerušil ho Mycroft. „Najdu za vás víc než vhodnou náhradu po dobu vaší nepřítomnosti, takže se nemusíte obávat. Navíc mi ředitel nemocnice dluží menší… laskavost. Jakmile se vrátíte, místo bude zase vaše, budete-li si přát.”

„Ale… já…” zakoktal se John. „Počkat, co na tenhle nápad vlastně říká Sherlock?”

„Nic. Sherlock nic netuší,” zatrylkoval Mycroft a nahodil úsměv.

„A neměl byste se ho na to třeba zeptat?” zamračil se.

„Ujišťuji vás, že ne. Nejlepší bude, když ho v tuto chvíli nebudeme rozrušovat.”

„Fajn, řekněme, že bych se rozhodl přistoupit na tenhle šílený nápad – čistě hypoteticky. Co si asi tak představujete, že budu dělat v biochemické laboratoři? Laborky jsem měl naposledy někdy před dvaceti lety. Nehledě na to, že ze španělštiny na střední si toho pamatuju ještě míň.”

„To není problém. Předpokládám, že jako lékař se v této oblasti alespoň základně orientujete, takže si jen dostudujete konkrétní téma. Já vám zajistím potřebná osvědčení, aby vás přijali, Sherlock se postará o veškerý výzkum na místě a angličtina je v biochemickém středisku běžně používaná. Nebudete tam ani zdaleka jediný cizinec. Navíc je španělština poměrně jednoduchý jazyk, za chvíli ho pochytíte.”

„Zdá se, že nemám možnost odmítnout, co?”

„Ale samozřejmě, že máte, nikdo vás tam nechce proti vaší vůli. Rozhodnutí je čistě na vás, Johne.”

Zamrkal. „Aha. A dokdy si to musím rozmyslet?”

„Máte na to čas do nedělní půlnoci. Pondělí na vyřízení nezbytností a v úterý letí letadlo.”

„Kristepane… no dobrá. Předpokládám, že nedokážete odhadnout, jak dlouho ta mise potrvá?”

Mycroft zavrtěl hlavou. „Nemám nejmenší tušení. Řekl bych, že nějaký ten týden to zabere, a to i přes velkou důvěru v Sherlockovy schopnosti.”

Zhluboka se nadechl. „Můžete mi alespoň naznačit, o co půjde?”

Mycroft si ho změřil pohledem a chvíli váhal, než odpověděl. „Snad by vám to mohlo trochu usnadnit rozhodování,” řekl nakonec a vytáhl z kapsy mobil. Chvíli na něm něco ťukal a nakonec obrátil displej k Johnovi. „Toto je ta zpráva, která nám dělá starosti.”

Podíval se na telefon a zalapal po dechu.

 – Velká Británie bude vaše. Brzy. –

„Ale to… Co to znamená?”

„Tím si samozřejmě nemůžeme být zcela jistí, ale jistě i vy přijdete na to, o co by mohlo Argentině jít, viďte?”

John se zamyslel. „Falklandy?”

„To je i náš odhad. Ať už jde o cokoliv, nemůžete se divit, že jsme zbystřili, obzvlášť, když zprávu poslal někdo, kdo byl napojený na Moriartyho. A na biochemický výzkum. Anglie vás potřebuje, Johne Watsone.”

„Když to říkáte,“ zamračil se.

„Říkám. No, to je nejspíš vše. Vy máte teď čas do sobotní půlnoci, abyste si rozmyslel svou odpověď. Chápu, že to je velké rozhodnutí, ale bohužel nemáme času nazbyt.”

Vzápětí Mycroft vrhl rychlý pohled na hodinky a zvedl obočí. „Nejvyšší čas jít. Dnes toho mám ještě hodně na vyřizování. Jsme domluvení, Johne?”

Omámeně pokýval hlavou.

„Tedy na shledanou,” řekl a vykročil směrem k východu.

Po pár krocích se zničehonic zastavil a podíval se zpátky. „Ještě něco – Sherlockovi o mém návrhu za žádných okolností neříkejte. To je rozkaz.”

Jen taktak se udržel, aby při těch slovech automaticky nezasalutoval.

 

Byla neděle ráno a Johna vzbudilo slunce, které mu svítilo do obličeje. Blížilo se k poledni, ale nebylo divu, že si tak přispal, když byl vzhůru do pěti do rána a sepisoval si všechna pro a proti. Protáhl se a neochotně vstal z postele.

Provedl nezbytnou hygienu a zamířil do kuchyně, kde si uvařil pořádně silný čaj. Popadl konvici a košík na pečivo a usedl ke stolu, ke svému seznamu z předchozí noci. Znovu se do něj začetl.

Zbývalo mu dvanáct hodin, než bude muset říct Mycroftovi své rozhodnutí. Dvanáct hodin, než se jeho život obrátí vzhůru nohama, pokud řekne ‚ano‘. Dostat takovou nabídku před čtvrt rokem, asi by tolik neváhal, ale teď?

Proč to muselo přijít zrovna teď? Právě když potkal Mary, která konečně, po všech jeho nevydařených románcích, vypadala, že by to mohla být ta pravá.

Mary, krásná, chytrá a okouzlující Mary. Byla perfektní. Milá a chápavá, ale zároveň dostatečně svébytná, správnou měrou ztřeštěná a přitom dokonale praktická. Mary byla jako pohlazení na duši.

Naproti tomu Sherlock, jeho nejlepší přítel, který nebyl ani praktický, ani milý, ani chápavý, a uměl mu přivodit žaludeční vředy jedinou větou. Sherlock, jehož inteligence dosahovala závratných výšin, stejně jako jeho arogance a sebestřednost. Sherlock, který mu lhal o vlastní smrti. Naproti tomu sliboval dobrodružství, vzrušení a akci, které dřív tolik miloval.

Mary nebo Sherlock? Jistota nebo vzrušení? Jeho vlastní slunná budoucnost nebo záchrana Anglie?

Sevřel hlavu v dlaních. Jak se měl rozhodnout v tak krátkém čase?! Potřeboval by to s někým probrat, ale s kým, když o tom nesměl s nikým mluvit…

Zamrkal, popadl do ruky telefon a vytočil číslo.

„Prosím?” ozvalo se ve sluchátku.

„Ahoj. Mohl bych tě navštívit? Teď hned?”

„Ale já jsem v práci a…”

„To nevadí. Stavím se za tebou do márnice. Za půl hodiny?”

„Dobře, ale co se…”

„Skvěle. Díky, jsi úžasná!”

 

„A co Tom?” zeptal se, zatímco očima těkal po místnosti.

„Na to už ses ptal a já ti na to posledních pět minut odpovídala.”

Omluvně se na ni podíval, ale nezdála se být naštvaná. Spíš ustaraná.

„Tak povídej. Co se děje, že ses se mnou potřeboval tak akutně sejít?”

„Molly?” věnoval jí zamyšlený pohled. „Od té doby, co jsme se viděli naposled, se toho tolik stalo, ani nevím, kde začít… No, nějak to zkusím. Ale nesmíš o tom nikomu říct,” zapřísahal ji.

Teprve, když mu to svatosvatě slíbila, jí povyprávěl celý příběh o telefonátech se Sherlockem, o Mycroftovi a o rozhodnutí, které musí udělat, i když bez podrobností o možné souvislosti s ohrožením Británie.

„Panebože,” zašeptala, když dovyprávěl. „Nemůžu uvěřit, že je Sherlock v Jižní Americe. A že tě tam Mycroft chce poslat! Chci říct, dává to smysl, ale je to tak narychlo a…”

„Právě. Potřebuju poradit. Zbývá mi,” podíval se na hodiny, „nějakých jedenáct hodin, a já naprosto netuším, jak odpovědět.”

Soucitně se na něj dívala. „Víš, já nejspíš nejsem zrovna dobrý rádce, co se týče životních rozhodnutí, ale prostě… Totiž, je to Sherlock, ne? Navíc, pokud to Mycroft za tebe vyřídí v práci a zaplatí ti celou cestu…” pokrčila rameny.

„Já vím, je to lákavé,” pousmál se. „Vážně bych ho chtěl vidět, i po tom všem… jinak bych nad takovou šíleností ani nepřemýšlel, ale… Je tu Mary. Poprvé v životě cítím, že jsem potkal spřízněnou duši, víš?”

Přemítavě si ho prohlížela. Nakonec naklonila hlavu na stranu a odpověděla: „A vážně myslíš, že by to znamenalo konec vztahu s ní? Z tvého vyprávění mi to přijde, že je docela rozumná. Možná by tě pochopila, kdybys jí to vysvětlil,” podívala se na něj s nadějí.

Nad tím už taky přemýšlel. Znali se z ordinace už půl roku, ale scházeli se teprve dva a půl měsíce – i když v poslední době čím dál častěji. Opravdu byla velice chápavá, ale on by jí nemohl říct ani kam jede, ani na jak dlouho, a zcela jistě by s ní nemohl být v kontaktu v průběhu mise. A nechat ji bez jakýchkoliv informací čekat na něj, než se bůhvíkdy vrátí zpátky, to prostě nepovažoval za správné. Ne. Pokud se rozhodne jet, vztah s Mary bude muset ukončit.

„Nebylo by to vůči ní fér. Jak by ses cítila ty, kdyby ti někdo oznámil, že jede na neurčito neznámo kam, a že se ti ani nebude moct ozvat? Po pár týdnech vztahu?”

„Jako odstrčená na druhou kolej,” přiznala po chvíli.

„Tak vidíš. Tohle si Mary nezaslouží.”

„To mě mrzí,” položila mu ruku na rameno.

„Ach jo. Musím se rozhodnout do půlnoci a prostě… Je to tak těžké. Mám opustit všechno, co teď mám, kvůli dobrodružství se Sherlockem? Samozřejmě, že bych ho rád viděl a kdoví, za jak dlouho k tomu budu mít jinak příležitost, ale zase… Mám Mary vážně rád.”

Na druhé straně, služba vlasti a tak.

Upřel na ni pohled plný zoufalství. „Prosím tě, řekni mi, co mám dělat. Já prostě… Když jde o Sherlocka, jako bych nedokázal myslet racionálně. Bojím se, že bych mohl udělat obrovskou chybu.”

Zničehonic se rozesmála. „A to se radíš se mnou?”

Nešťastně se uchechtl. „Zásah.”

„Johne?” naklonila hlavu na stranu. „Víš, jak jsem ti tehdy zavolala a řekla ti, že Sherlock žije?”

Přikývl.

„Taky jsem se nemohla rozhodnout, co mám dělat. Na jedné straně jsem slíbila Sherlockovi, že to nikomu neřeknu, ale když jsem s tebou ten den mluvila a došlo mi, jak moc tě jeho ztráta pořád trápí… On si nejspíš vůbec neuvědomil, že by ti to mohlo tolik ublížit, znáš jeho postoj k citům. Byla jsem na rozpacích a naprosto jsem netušila, co mám dělat, přemýšlela jsem o tom celou cestu domů, pořád mi v hlavě znělo  ‚říct nebo neříct‘,  ‚říct nebo neříct’…”

„A? Proč ses nakonec rozhodla mi zavolat?”

Věnovala mu zkoumavý pohled. „Ale nebudeš se mi smát, že ne?”

 

Seděl u jídelního stolu a zamyšleně zíral na předmět, který se mu leskl mezi prsty. Zbývalo pět minut do půlnoci a on stále nebyl rozhodnutý.

Po rozhovoru s Molly si naordinoval hodně dlouhou procházku napříč Londýnem, která mu pomohla trochu si provětrat hlavu. Zastavil se ve své oblíbené kavárně, kde si s čistou myslí znovu sepsal všechny dostupné informace, všechna pro a proti. Nic z toho mu však neposkytlo klíč, která z možností pro něj bude lepší.

Přestože sám sebe neustále ujišťoval, že přece o nic nejde, že je to jen další ze středně velkých rozhodnutí v jeho životě, vnitřně cítil, že nyní jde o víc. I když nedokázal přesně popsat proč. Kdyby to jen všechno nebylo tak narychlo…

V tu chvíli hodiny začaly odbíjet půlnoc a mobil položený na stole vedle jeho lokte se jako na povel rozvibroval.

S uchechtnutím, ve kterým zřetelně zněla beznaděj, vystřelil palcem a rozpohyboval tak stříbrnou minci, která teď před jeho očima rotovala vzduchem. Sledoval, jak dosahuje vrcholu a řítí se zpátky k desce stolu.

„Haló?” ohlásil se do telefonu.

Ozvalo se hlasité ‚cink‚, když mince dopadla na dřevo stolu, ale místo, aby se zastavila, odrazila se a spadla na podlahu.

„Jak jste se rozhodl, Johne?”

CINK… cink… cink… cink-cink-cink-cinkyilinky-linky-inky-ky…. CINK.

„Já, uhm…” sklonil se a natáhl ruku pod stůl, kam mince dopadla.

„Ano?”

Prsty nahmataly pětipenci a John se znovu narovnal do sedu. Se zatajeným dechem položil minci na stůl v poloze, v jaké dopadla, a po jeho tváři se rozšířil úsměv.

„Pojedu do Jižní Ameriky,” zašeptal.

Měl pocit, že na druhém konci zaslechl něco jako oddechnutí, ale nebyl si tím jistý.

„Děkuji. Jsem vaším velkým dlužníkem, Johne Watsone,” odtušil Mycroft a vzápětí sluchátko oněmělo.

 

Zíral na telefon a v hlavě mu hučelo.

Jsem vaším velkým dlužníkem, Johne Watsone.

Ta slova se mu z nějakého důvodu zaryla do mysli, kde se začala odrážet od lebky a zanechávala za sebou dunivou ozvěnu.

Jsem vaším velkým dlužníkem. Velkým dlužníkem, Johne Watsone. Johne. Johne…

Ten hlas v jeho hlavě jako by se změnil v Sherlockův a něco mu to hrozně připomínalo, něco… Ale co?!

A najednou si vzpomněl.

Bylo to tu noc před Silvestrem.

 


 

DALŠÍ

Reklamy

25 komentářů Přidejte váš

  1. Harryet napsal:

    Dostala jsem se k tomu az ted…prace neprace, musela jsem si to uz ale precist. Opet musim smeknout, cte se to uplne samo, utika to az moc rychle a najednou jsem zas nakonci 🙂 uz je dalsi tyden? ne? uz se ale sakra nemuzu dockat 🙂 skvela pividka, dekuju 🙂

    1. ygritte221b napsal:

      Já děkuji! A už za čtyři dny bude další díl, to uteče jako voda 😉

  2. Misa737 napsal:

    Máš pravdu. Nenávidím ťa. Takýto koniec?! To sa nerobí. Dúfam ale pre tvoje dobro, že v ďalšej kapitole bude ta „zabudnutá “ silvestrovská scéna ktorá bola načrtnutá už minule.

    1. ygritte221b napsal:

      Jej, to mě zamrzelo. Provádět vivisekci na čtenářích rozhodně nebylo mým záměrem, takže pokud se něco takového stalo, omlouvám se. Ono dělit povídku na kapitoly není vůbec snadné, protože je to jeden příběh, který na sebe prostě navazuje. Přesto jsem se snažila dělit ji tak, aby šlo o velké a alespoň trochu ucelené kusy. No a ten konec, to byla vlastně jen taková upoutávka na další kapitolu, alespoň tak jsem to při psaní vnímala já. A jo, příště už to přijde 😉

  3. Kačí napsal:

    Nádhera ❤️ Už se nemůžu dočkat přilštího dílu!! Doufám ve velkolepé shledání 😜 Piš jen tak dál 😊 A nechceš začít vydávat 2x týdně? Tohle je mučení. 😩😂 Miluju tuhle povídku 💘
    S láskou
    Kačí 😇

    1. ygritte221b napsal:

      Vydávání 2x týdně zvážím, ale musím to ještě probrat s Miou. Přeci jen, taková kapitola, co je ve Wordu roztahaná na 40 stranách… myslím, že není úplně sranda to celé nahodit a pak ještě zkontrolovat. Takže rozhodně nic neslibuji, ale není to vyloučeno 🙂

      1. ygritte221b napsal:

        Tou „kontrolou“ samozřejmě nemyslím betování, těch už má tahle povídka za sebou několik (rozhodně víc, než je zdrávo :D), ale spíš, jestli se někde nerozbilo formátování nebo tak něco.

      2. hanetka napsal:

        Sice jsem taky nedočkavá, ale já bych to vydávání zase tolik neuspěchávala. Ve středu by měl přibýt druhý střípek Na co jsi myslel a další týden možná taky… To bychom tu měli najednou úplné žně, vydali bychom se ze všeho a pak by zase byl dlouho hladomor. To by podle mého byla škoda. Ale rozhodnutí je určitě na tobě, Ygritte.

        1. ygritte221b napsal:

          No teda, ty jsi ale akční s tím překládáním! 🙂 V tom případě, pokud jsou na blízkou dobu naplánované další dvě části Na co jsi myslel, tak máš samozřejmě pravdu. Musíme to správně dávkovat, hladomory nejsou nic příjemného. Díky za info a hrozně se těším na další přeloženou „erupci nahodilého porna“ od Chryse (to slovní spojení mě uchvátilo ;-))

        2. Kačí napsal:

          Noo, když v půlce čekání přijde odměna v podobě Na co jsi myslel, klidně může vydávání zůstat tak, jak je 😉

        3. hanetka napsal:

          Díky, Ygritte. A s tou Chryse… no, erupce nahodilého porna, chmm chmm…Jo, výraz je to pěkný, ale trochu klame tělem. Ona sama se označuje za angstaholičku a nebyla by to ona, kdyby trochu toho angstu neutrousila i do téhle série. Pánům brzy začne ledacos vrtat hlavou. A na poslední střípek si připravte kapesníky. To se mi na Chryse líbí – ani to porno nemá jen tak prvoplánové, stejně do toho dokáže dostat vtip i něco navíc – rozhodně to není bezmyšlenkovité ani bezcitné a slibuju, že si to užijete po všech stránkách.

  4. Dark.Dragon napsal:

    Ehmmmmmmmmm….co si o tomhle mám sakra myslet?!
    Už po prvním díle jsem měla díru v hlavě ,ale teď nemám ani tu hlavu!!!
    Úžasné,perfektní,zajímavé no prosťe KRÁSA!
    Jsem potěšena tím že něco chtěl rozbít jako „velký voják“. A “ sexuální idiot“ se jenom chechtá u telefonu! co to ksakru je!
    Ygritte já „tě miluji“ si úžasná autorka fakt jo a to zakončení mi ani nevadí ,no natohle čekat je fakt krásná záležitost vůbec mi to nevadí ráda si počkám.😄😄😄
    A Ygritte mám dotaz kolik chceš udělat dílu?(čím víc tim líp)
    Mám tě ráda i potom konci😍😍
    Já osobně si myslím že „velký voják“ (John) mu dá i tak pěstí.Těším se na další díl „velkého vojáka a sexuálního idiota“ jen tak dál Ygritte jen tak dál!!!
    Děkuji ti Ygritte za čteníčko a ostatním přeji pěknou četbu😘😘😘😁😀😁😀😁
    Dark.Dragon

    1. ygritte221b napsal:

      Už včera jsem si uvědomila, že počet dílů jsem nikde neuvedla, což bude brzy napraveno. Ale když už se ptáš, napíšu to sem rovnou. Povídka je již dokončená a celkově má 7 dílů + epilog. Takže tak. A opět moc díky za komentář! 🙂

  5. Medee napsal:

    OH, vážně jsem měla počkat! Je to boží a perfektní a úžasný…. ale sakra bych chtěla vědět co bude dál. Přečetla jsem to jedním dechem a potom ještě jednou, jako pro jistotu a teď musím čekat celý! týden. Díky a strašně se těším na pokračování.

    1. ygritte221b napsal:

      Fakt, že jsi to přečetla dvakrát, mi vyloudil velmi široký úsměv na tváři! Co víš si může autor přát? 🙂 Mockrát děkuji!

    2. Dark.Dragon napsal:

      Děkuji za odpověď.Jsem ráda že je to dlouhé ,aspoň mám co o víkendech co dělat.

  6. kratulablog napsal:

    Super druhá kapitola! jsem zvědavá, co se vyklube z Mary, ale nic nevinného nečekám. Je to výborně rozjeté a na pokračování se těším! (a taky na tu několikrát naťuknutou noc před Silvertrem 🙂 )

    1. ygritte221b napsal:

      Teď už se můžeš bezstarostně těšit 😉 Noc je na řadě a moc doufám, že se bude líbit a že uspokojí tvá očekávání!

  7. hanetka napsal:

    Sakra, já se příští soboty snad nedožiju! To je tak strhující, Ygritte, jsi génius. Celou dobu jsem se strašně bála, že to John vykecá Mary, a jo, já jí ani tady prostě nevěřím. Je na Johna nasazená, určitě je, a nejspíš kdyby se něčeho domákla, ohrozilo by to Sherlocka a možná i fatálním způsobem, že?
    A napínat nás taky umíš moc pěkně, to teda jo. Nemůžu se dočkat, co se stalo na toho Silvestra, kruciš. Napjatá jak struna E na Sherlockových houslích.
    Díky. A těším se na příště. ❤

    1. ygritte221b napsal:

      K Mary ti teď nemůžu víc prozradit, nebudeš se zlobit, že ne? 🙂
      A k tomu napínání – já vím, já vím… Promiň 😛 Ve skutečnosti jsem si při psaní ani neuvědomovala, že ty kapitoly občas zakončím takhle otevřeně. Alespoň ti ale můžu slíbit, že příští kapitola bude odměnou (samozřejmě za předpokladu, že se vám bude líbit) za to moje předchozí trápení a skončí naprosto uzavřeně! 😉

  8. Jana napsal:

    Káva mi krásne rozvoniava, nohy pohodlne vyložené, slniečko svieti a ja si po dočítaní hovorím „ak BBC potrebuje poriadne námety a scénare tak by sa mali rozhodne obrátiť na Ygritte“ Opäť skvelé čítanie. Ďakujem

    1. ygritte221b napsal:

      Mockrát děkuji! Joo, to by se mi líbilo, kdybych mohla kecat BBC do scénářů… 😀

  9. Miona napsal:

    Tak jo, omlouvám se, že jsem nenechala u minulé části komentář, ale nějak jsem nedokázala správně poskládat slova, která by vystihla moje rozpoložení.
    Co můžu říct po tomhle dílu je, že je to neskutečně dokonalé! 🙂 A zároveň mám trochu pocit, že už jsem něco na podobné téma četla… Jen si, u všech čertů, nevzpomínám na název… :/
    Těším se na další díl! Díky! 🙂
    Miona

    1. ygritte221b napsal:

      Já děkuji za komentář! 🙂
      Napadá mě, nemohlo by ti to připomínat třeba Dopisy Henryho Sheffielda od TruTru? Tam jde taky o komunikaci mezi těma dvěma v období po S2, Sherlock píše emaily a John neodpovídá (samozřejmě ne do nekonečna). Jinak si nic podobného neuvědomuji, ale pokud šlo o fanfikci v EN, tak to nejspíš ani neznám… Každopádně jestli si vzpomeneš, budu ráda, když mi hodíš odkaz 🙂

      1. Miona napsal:

        Nejspíš si to pletu/připomíná mi to Dopisy Henryho Sheffielda 🙂 Ale čtu toho tolik (i v EN), že se mi toho míchá dohromady víc 😀 Měla bych si psát seznam i s dějem 😀
        Jsi skvělá Ygritte! 😉

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s