Ygritte: Odvrácená strana mince – 4. kapitola

Minulá kapitola byla ryze vzpomínková, takže pokud jste za ty dva týdny pozapomněli, kde se v příběhu nacházíme, tady to je: Mycroft požádal Johna, aby Sherlocka následoval na jeho misi v Jižní Americe, kde mají společně přijít na to, co měla znamenat ona kódovaná zpráva ‚Velká Británie bude vaše. Brzy.‘ A John jeho nabídku přijal.

Čeká nás setkání těch dvou po víc jak roce odloučení, seznámení s místní kulturou, nové postavy, dedukující Sherlock, Sherlock chemik, Sherlock vizážista (ano, čtete správně) a nadmíru rozhozený Sherlock. A samozřejmě John, který se svým typickým klidem všechny tyhle Sherlocky trpělivě snáší.

Pro ten správný dojem z četby si teď zapněte topení na maximum, udělejte si banánový shake a k poslechu si pusťte znělku libovolné telenovely 😉

ygritte

PS. Možná stojí za zmínku, že v Santiagu de Chile jsem půl roku žila, takže všechny místní podivnosti, které v příběhu uvádím, odpovídají realitě. Speciálně ta fakta o LGBT komunitě. A předem se omlouvám za jakékoliv chybky ve španělštině, pokud se objeví – nejsem v ní úplně kovaná.

PPS. Od 12. do 28. března budu cestovat po jihovýchodní Asii, takže není jisté, jestli se dostanu k internetu, abych mohla reagovat na vaše komentáře. Doufám, že ano, a pokud ne, budu se na ně netrpělivě těšit po příjezdu. Ale nebojte, kapitolky jsou u miamam a bude je uveřejňovat každou sobotu jako doteď.

 

 

Kapitola 4 – Protože… Protože Sherlock

 

 

 

S angličtinou v Jižní Americe zřejmě moc neobstojí – bylo první, co si uvědomil, když dorazil na chilské letiště. To mu ostatně řekl už Mycroft, než se rozloučili. Naštěstí si úplné základy španělštiny pamatoval ze školy a v letadle si bleskově projel prvních pět lekcí ze své čerstvě koupené učebnice, takže byl alespoň schopný projít letištní kontrolou a objednat si taxík.

Počkat na autobus by ho vyšlo určitě mnohem levněji, ale na výlohy v tu chvíli moc nehleděl. Jeho náklady na misi byly hrazené z vládních peněz, a i když utrácet zbytečně mu bylo proti srsti, tak vzhledem k tomu, že Santiago bylo zhruba stejně velké jako Londýn, nehodlal se trmácet hromadnou dopravou. Měl za sebou den cesty a jednoduše na to už neměl sílu.

Navíc měl kromě své staré vojenské krosny ještě dvě příruční zavazadla – tašku do letadla a… futrál.

Během jejich posledního hovoru si Sherlock posteskl, že mu chybí hra na housle, a John… no, prostě si nemohl pomoct nebýt trochu sentimentální. Věděl, že toho nejspíš bude litovat, až ho zase ve čtyři ráno bude budit fidlání, ale přesto neodolal a den před odletem z náhlého popudu dokonce přerušil balení a vydal se na Baker Street. Teď, když věděl, že Sherlock žije, to pro něj nebylo zdaleka tak bolestné.

Celou cestu měl housle u sebe, protože to poslední, co by si přál, bylo, aby je nějaký neopatrný zaměstnanec letiště poškodil hrubým zacházením. Takže teď seděl v taxíku, futrál na klíně, a sledoval okolí.

Kromě velikosti města a množství smogu nemělo Santiago s Londýnem mnoho společného. Kam se podíval, tam viděl palmy, které evidentně plnily funkci veškeré městské zeleně. Jinak působilo Santiago vyprahle a suše. Okrajové části se tvářily tak chudinsky, že se daly považovat spíš za slumy, ale míjeli i čtvrtě, které vypadaly jako vystřižené z časopisů o moderní architektuře. Velmi pompézní moderní architektuře.

Konečně po snad hodinové cestě dojeli na místo určení. Zaplatil taxikáři požadovanou částku, aniž by měl sebemenší tušení, kolik ho to stálo. Kurz Chilských pesos si zatím nezjišťoval.

Pohlédl na své nové bydliště a potěšeně se usmál. Ramón Corvalán Melgarejo 48 byla přibližně dvacetipatrová budova s fasádou imitující cihly, s udržovaným a nečekaně zeleným trávníkem a kovovým plotem. Vzhledem k tomu, že se dům nacházel v bezprostřední blízkosti Argentinské ambasády, usoudil, že bude bydlet v lepší čtvrti.

Prošel bránou a vešel do vstupní haly, kde ho čekala recepce. Trochu ho to překvapilo, protože podle Mycroftových informací mělo jít o obyčejný věžák, ale nenechal se tím zaskočit a zamířil i se všemi svými věcmi k recepční.

„Buenos días!” usmála se na něj žena. „A dónde vas?”

Měla sice dost příšernou výslovnost, ale přeložil si to jako pozdrav a otázku, kam jde.

Musel se znovu podívat na papírek, aby si připomněl krycí jméno, které Sherlock nyní používal.

„A mi amigo… Sebastian Hayes,” dostal ze sebe nakonec docela smysluplnou odpověď.

Žena se zamračila a začala něco hledat v tlusté bichli, která před ní ležela. Nejspíš našla, co potřebovala, a její tvář se rozjasnila.

„Aaa, señor Hayes! Sí…” bylo všechno, čemu rozuměl. Zbytek pro něj bylo jen nesmyslné štěbetání.

„Uhm,” odkašlal si. „Disculpe?”

Vesele se na něj zasmála, když pochopila, že jí ani za mák nerozumí, a pak něco naškrábala na bloček papíru. Rukou mu zagestikulovala ke dveřím od výtahu a ukázala mu papírek s číslem 22. Poté vzala další papírek, napsala na něj číslo 121 a vedle něj nakreslila dveře. Oba útržky mu vtiskla do dlaně.

„Gracias.” Vděčně se na ni usmál a zamířil k výtahu.

Se Sherlockem telefonoval naposledy v neděli ráno. Jeho přítel očividně vůbec netušil, co se na něj chystá, a John se neměl k tomu, aby mu něco naznačil. S Mycroftem se shodli, že to zůstane tajné až do poslední chvíle – aby se Sherlock třeba nezjančil a veškeré jejich snažení nepřišlo vniveč. Upřímně doufal, že na jančení nedojde ani teď. Přece jen, tahle cesta ho stála hodně. Peněz, nervů i emocí. Obzvláště emocí.

Rozchod s Mary proběhl dle očekávání. Nezlobila se, neplakala, byla dokonale chápavá. Tak chápavá, že mu to svíralo srdce.

Odchytl ji hned v pondělí ráno, když se stavoval v ordinaci pro pár osobních věcí, a řekl jí stejnou historku, kterou pověděl paní Hudsonové a kterou Mycroft předal řediteli nemocnice i primáři oddělení, takže by to stejně později slyšela. Že ho zcela nečekaně přizvali k jistému progresivnímu výzkumu ve Státech, kde dělá jeho kamarád z univerzity, a on nedokázal odmítnout, protože šlo o velkou příležitost. Doba návratu neznámá. Vlastně jí ani tak moc nelhal.

Přesto mnohokrát během své cesty o svém rozhodnutí zapochyboval. Možná to vážně nemusel ukončit tak definitivně, ale… prostě to považoval za správné. Nemohl po ní přece chtít, ať na něj čeká, když ani netušil, na jak dlouho se jeho výlet protáhne. Nebo co se může zvrtnout.

Výtah zastavil ve dvaadvacátém patře, které bylo zjevně úplně pod střechou, a John vystoupil. Našel dveře s číslem 121 a teprve v tu chvíli znejistěl.

Uvidí Sherlocka. Poprvé po roce a čtvrt, poprvé od jeho předstírané smrti… uvidí Sherlocka. Jaké to bude? Jak se bude Sherlock tvářit na to, že sem přijel za ním? Jak bude vypadat?

Zíral na dveře a nemohl se pohnout.

No, Watsone, to nezjistíš, dokud budeš postávat na chodbě.

Nadechl se, automaticky vyrovnal záda a třikrát rázně zaklepal.

„Quién está ahí?” ozvalo se podrážděné zavrčení někde z hloubi bytu.

Donutil se znovu začít dýchat a naladil svůj hlas na hlubší tóninu.

„Nový kolega!” řekl anglicky a dost nahlas na to, aby jeho slova pronikla dovnitř.

Za dveřmi se ozvaly kroky. „Říkal jsem mu, že pracuji sám. Já nepotřebuji…”

Dveře se rozrazily a svět se přestal točit.

 

„Johne?” zareagoval nakonec Sherlock.

„Promiň, ale ty…” víc ze sebe však nedostal a zhroutil se v záchvatu smíchu. Hysterického smíchu.

Sherlock se nejdřív zamračil, ale pak mu to nejspíš došlo a protočil oči. „Jako malej.”

„Ty jsi…” vyrazil ze sebe John a namířil prst na jeho hlavu, „Ty jsi blonďák!”

„Je to světle hnědá. Pojď dovnitř.”

„Je to blond,” chechtal se. „A taky máš pořádné, blonďaté strniště!”

Ne, že by Sherlock vypadal zas tak moc směšně. Ve skutečnosti mu to docela slušelo, ale John si prostě nemohl pomoci. Veškerý stres posledních dní, únava z dlouhého letu a vlna protichůdných emocí, která ho zaplavila, když uviděl Sherlocka na vlastní oči, to všechno z něj teď vytrysklo v podobě podivných, štěkavých zvuků. Vlastně to byl docela šílený smích.

„Ujišťuji tě, že je to jednoznačně hnědá. Tak půjdeš už?” popadl Johna za předloktí a zatáhl ho dovnitř.

John se konečně přestal chechtat a shodil svá zavazadla na podlahu. Stál v předsíni, která vedla do obývacího pokoje, jehož zdi byly pokryté fotografiemi, mapami a dalšími poznámkami k případu. Celá jedna stěna této místnosti byla prosklená a za ní se nacházela prostorná terasa s posezením. Vzhledem k tomu, že se nacházeli v posledním patře jednoho z nejvyšších věžáků v okolí, prostíral se za skleněnou stěnou pohled na celé Santiago až k zasněženým Andám v pozadí. Musel uznat, že to není špatný výhled.

Teď, když si prohlížel Sherlocka v denním světle a ne pod zářivkami z chodby, musel v duchu uznat, že jeho vlasy jsou vážně spíš světle hnědé, ale pořád to byl velký rozdíl oproti dřívějšku. Navíc byly krátké, takže působily mnohem kudrnatější než obvykle, a jeho ofina byla nyní sčesaná dozadu. Už chápal, co myslel tím krytím[1]. No, jeho záliba v županech tomu zjevně nepodlehla.

„To jsou moje housle?” rozšířily se Sherlockovi oči.

Zvedl futrál, potěžkal ho a s hladovým výrazem se podíval na Johna. Ten s úsměvem přikývl. Sherlockovi se nadšením rozzářily oči a okamžitě se jal vytahovat milovaný nástroj.

„Brilantní,” zamumlal a popadl i smyčec. „Jen potřebují naladit.”

Okamžitě si je přiložil k bradě a chystal se pustit do práce.

„Sherlocku…” přistoupil k němu John.

„Nemusíš mi nic vysvětlovat, Johne, všechno vím – mám to přímo před očima. Poslal tě Mycroft, budeš pracovat jako můj kolega – což je, vzhledem k tvým znalostem medicíny, přijatelné – a pomůžeš mi s případem. Máš za sebou dvacet šest hodin cesty s přestupem v Miami, z letiště jsi jel taxíkem, neovládáš španělštinu a… během cesty jsi pil bílé víno. Pokud tě zajímá, jak to vím…”

„Sherlocku!”

„Hm?”

John obrátil oči v sloup a prostě ho objal. Sherlock na chvíli strnul, ale pak i on přesunul ruce s houslemi a smyčcem kolem Johnových zad a krátce ho k sobě přitiskl.

„A teď mě chvíli neruš. Koupelny jsou tu dvě, můžeš si vybrat, ale zadní je lepší. Pokoj si vezmi ten úplně vzadu.”

O další vteřinu později už byla Sherlockova pozornost zaměřená pouze a jedině na housle. John sledoval, jak jeho přítel přivírá oči a pomalu přejíždí smyčcem po strunách. Jeho pohyby byly něžné, téměř láskyplné, a ze všeho nejvíc teď připomínal spokojenou, vrnící kočku, která se tulí ke svému kotěti.

John zamrkal, aby zahnal slzy dojetí, které ho náhle přemohlo, a zavrtěl hlavou. Jejich první setkání po takové době, po tom všem, co mezi nimi viselo – utajená fingovaná smrt, Mycroftova intervence, Johnovo rozhodnutí odjet do Jižní Ameriky – ani zdaleka neproběhlo, jak očekával. Sám netušil, jak zareaguje, až Sherlocka uvidí. V představách balancoval někde mezi ránou pěstí, bouřlivou hádkou a pořádným objetím, ale rozhodně ho nenapadlo, že se bude hystericky smát.

A Sherlock? Ten nedal najevo ani špetku jakékoliv emoce, když nepočítáme záblesk překvapení po otevření dveří, než jeho pozornost zaujal futrál s houslemi. Jenže co jiného mohl čekat? Tohle byl přece Sherlock Holmes. Nepoznal by city, ani kdyby mu s nimi někdo zamával přímo před nosem.

Nakonec pokrčil rameny, popadl svá zavazadla a zamířil s nimi do svého pokoje. Sherlock měl pravdu, v první řadě se potřeboval opláchnout, takže prostě vyházel věci z krosny na zem, popadl ručník a balíček s hygienou a vydal se do sprchy.

Když po dvaceti minutách vylezl z koupelny, bytem se už rozléhala nádherná, čistá melodie. Skladbu nedokázal identifikovat, ale evokovala v něm radost a entusiasmus. Usmál se a šel se porozhlédnout, kde že to bude dalších pár týdnů bydlet.

Byt nebyl vyloženě prostorný a působil tak trochu omšele, ale díky pastelově žlutým tapetám a orientaci na východ budil dojem útulnosti. Nacházely se v něm tři menší ložnice – jeho, Sherlockova a jeden maličký kamrlík. Dále dvě koupelny, úzká kuchyň a centrální pokoj s terasou, který byl rozhodně nejzajímavější místností ze všech.

Nešlo jen o jídelnu, jak si John teprve teď povšiml. Byl to zároveň i obývací pokoj se sedačkou a jedním křeslem. Téměř dokonale plnila účel jejich hlavního pokoje na Baker Street. Prosklená stěna navíc nabízela skutečně ohromující výhled.

Na rozdíl od všech ostatních byla tato místnost také jediná, která vykazovala známky lidského života. Kdyby v Sherlockově ložnici nebyla rozestlaná postel, nikdo by nepoznal, že tam někdo spává, a kuchyň vypadala, že do ní Sherlock ještě vůbec nevkročil. John se mu ani nedivil, byla zašlá a potřebovala by pořádně vycídit.

S poněkud morbidní zvědavostí otevřel lednici, ale ta zela prázdnotou. Nakrčil bradu. Tak trochu tam čekal alespoň pár palců.

Druhá koupelna byla opravdu maličká a vzhledem k jejímu umístění v těsné blízkosti kamrlíku usoudil, že jde o místnosti dříve určené pro služku.

Uspokojen prohlídkou se vrátil do své ložnice a vybalil si věci do skříní. Neměl toho moc. Zdejší počasí odpovídalo Mycroftovým informacím. Protože se nacházeli na opačné polokouli, v září tu začínalo jaro, ale díky rozdílu v zeměpisných šířkách tu teplota byla mnohem vyšší, než by začátkem jara mohlo být v Londýně. Tipoval to na dobrých dvaadvacet stupňů.

 

„Takže – vysvětli mi, o co tady jde,” pobídl Sherlocka a zamíchal si svou kávu.

Seděli na zahrádce jakési kavárny v nedalekém parku, zatímco okolo nich běhaly děti, psi a teenageři na skateboardech. Všichni křičeli, jásali a podezřele překypovali energií. Napil se ze svého šálku a s úšklebkem seznal, že o dobrou kávu tu nejspíš bude nouze.

„Zachycená zpráva naznačuje, že by mohlo jít o Falklandy. Orientuješ se v problému?”

John se zamyslel. Noviny sledoval pravidelně a přestože neměl před odletem moc času, pokusil se načíst si něco málo o současném stavu letitého konfliktu na internetu.

„Argentina si vždycky činila na Falklandy nárok, ale neúspěšně. Zrovna teď v Argentině probíhá prezidentská kampaň a jedna z předních kandidátek na post, jméno si nepamatuju, staví svou kampaň právě na prohlášení, že získá Falklandy od Británie zpátky… Sherlocku?“ zamračil se, „Myslíš, že se snaží získat nějakou novou zbraň, která jí zajistí výhodu v případném ozbrojeném konfliktu? Ale použití biologických a chemických zbraní je přece proti všem mírovým dohodám a…”

„Její jméno je Cristina Fernandéz de Kirchner a nezdá se, že by pavoučí síť sahala tak vysoko, ale nevíme to jistě. Jediné, co máme, je znění zprávy, neurčité stopy k jedné argentinské zločinecké buňce a pár kontaktů na lidi ve zdejších laboratořích, kteří měli podle všeho něco do činění s Moriartym. Tam musíme začít. Nemá cenu se dohadovat dopředu.”

„Jasně. Takže? Jaký je postup?”

„Už jsem jednal s vedoucím ústavu a s radostí mě přijme. Navrhl jsem mu, že bych se zabýval účinkem kurare, respektive D-turbokurarinu, na nervový systém. D-turbokurarin je kompetitivní antagonista nikotinového acetylcholinového receptoru. Atomy jeho prostorové struktury jsou uspořádány tak, že připomínají stavbu acetylcholinu, takže se mohou navázat…”

„Jasně,” přerušil ho John.

„Hm?”

„Naváží se na acetylcholinové receptory na nervosvalové ploténce, což znemožní vyvolání akčního potenciálu a v důsledku toho svaly nedokáží vyvolat stah. V praxi to znamená svalovou paralýzu, která končí tím, že postižený zemře na udušení. Medicína, pamatuješ?” poklepal si na spánek.

Pokud to na Sherlocka udělalo dojem, nedal na sobě nic znát. „Správně. Tento mechanismus je samozřejmě popsaný již dlouho, ale naše práce bude zaměřená na možnosti léčby pomocí D-turbokurarinu u sclerosis multiplex, protože turbokurarin je myorelaxant.”

„Fajn. Proč zrovna tohle téma, jestli se můžu zeptat?”

„Na jedy kurare jsem na univerzitě dělal nějaký výzkum, takže k tomu mám spoustu materiálů, které můžeme postupně uveřejňovat. Vedoucí výzkumu bude spokojený a my mezitím budeme moci pracovat na případu.”

„A ten vliv na roztroušenou sklerózu? Vede to někam?”

„Ale vůbec ne. Každopádně zpátky k věci. Jak už nejspíš víš, moje krycí jméno je Sebastian Hayes, ty jsi John Wallace, což je příhodné, protože bych si nejspíš neodvykl říkat ti Johne…”

„Počkej, jak znáš moje jméno?” zamračil se John.

Iniciály si záměrně zachoval stejné, stejně jako Sherlock. Křestní jméno si mohl nechat, protože bylo naprosto běžné a Mycroft s tím souhlasil, a volba příjmení byl takový jeho soukromý vtípek, podle Williama Wallace ze Statečného srdce. Přišlo mu to symbolické, vzhledem k vlastenectví, které prokazuje tím, že sem odjel.

„Zajímalo mě to, tak jsem se ti podíval do pasu.”

„Sherlocku!”

„Byl jsi ve sprše. Nechtěl jsem tě rušit,” bránil se.

V duchu ho nakopl do koulí, ale nemělo cenu se tím víc zabývat. „Kdy nastupujeme v laboratoři? Mycroft říkal, že můj nástup už bude sjednaný předem.”

„Zítra. Dneska ještě vyřídíme nějaké nákupy a od zítřka začneme s vyšetřováním.”

„Nákupy?” zeptal se. Byla pravda, že plánoval koupit něco k jídlu a hlavně někde sehnat dobrý čaj, ale tak nějak pochyboval, že by měl Sherlock na mysli toto.

„Musíme ti pořídit nějakou pistoli. Svou jsi musel nechat doma, nejspíš kvůli kontrole na letišti. Já si potřebuji koupit domů pořádný mikroskop.”

Tolik k nákupům. A pro tuto chvíli nejspíš i tolik k případu.

Sherlock přimhouřil oči a pátravě se na něj zadíval, nic však neříkal. John se pod jeho pohledem nervózně zavrtěl. „Co?”

Přistiženě zamrkal a rychle odvrátil pohled. „Nic.”

„Sherlocku!”

Nejistě se na něj podíval. „Jen mě překvapuje, žes přijel. Myslel jsem, že jsi na mě naštvaný.”

„To jsem. Pořád. Plánoval jsem, že tě praštím, až tě uvidím, ale…” pokrčil rameny. „No, záchrana Anglie má teď nejspíš přednost.”

„Omluvil jsem se ti. Myslel jsem to upřímně.”

John se zamračil. „Truchlil jsem, Sherlocku. Truchlil jsem kvůli tobě celý rok. Jedna omluva to fakt nespraví.”

Sherlock semkl ruce do stříšky a zamyšleně ho pozoroval. John si povzdechl a stočil pozornost na děti pobíhající po parku.

U jejich stolku zavládlo napjaté ticho.

„Fajn. Do toho. Dej mi ránu.”

Trhl hlavou. „Cože?! Zbláznil ses? Tady?”

„Proč ne? Je to stejně dobré místo jako kterékoliv jiné.”

„Ne,” odfrkl si a odvrátil pohled.

Krátká pauza. „Víš, kdo o tom ještě věděl? Že jsem naživu? Oba moji rodiče. Hromada agentů z CI5. A celá britská vláda, samozřejmě.“

John cítil, jak v něm zabublal vztek, ale nedal na sobě nic znát a pokusil se místo toho zaměřit pozornost na dva psy dovádějící kousek od nich.

„Jo a těch bezdomovců bylo dvacet devět, spočítal jsem to.”

Johnovy ruce se při těch slovech automaticky sevřely v pěst. Soustřeď se na psy. Bezstarostní, hraví, huňatí psi…

„Tehdy na hřbitově… Byl jsem tam. Říkal jsi, abych ti dal ještě jeden zázrak. Abych nebyl mrtvý. Slyšel jsem to. Slyšel jsem, jak jsi mě prosil…”

Hladina rtuti dosáhla vrcholu. Cítil, jak mu hučí v uších a před očima se mu rozběhly mžitky. Jako ve snách vstal, pomalu došel až k Sherlockovi, který ho zvědavě sledoval, a vytáhl ho na nohy za klopy té jeho nóbl košile.

„Tys. Byl. Na tom. Zasraném. Hřbitově?” odsekával slova a celé jeho tělo se chvělo.

Sherlock polkl. „Ano.”

Zavřel oči, zhluboka se nadechl a…

Prásk.

Sherlock se zhroutil zpátky na židli a levou tvář si mnul dlaní.

John si protřepal zápěstí, protože setkání kloubů s Sherlockovou lícní kostí nebylo zrovna něžné, a rozhlédl se kolem. Osazenstvo kavárny se na ně dívalo, ale nezdálo se, že by se situací kdokoliv znepokojoval.

Protáhl si krk a usadil se na své místo.

„Pomohlo to? Doufám, že ano, protože bych to raději neopakoval,” zvedl Sherlock obočí, zatímco si masíroval čelist.

„Jo, myslím, že se cítím líp, jo.“

„Takže je mi… odpuštěno?” Výraz v jeho tváři byl téměř prosebný.

„No, řekl bych, že to ještě chvíli potrvá, ale jsem na dobré cestě.”

Vážně se teď cítil o dost lépe. Rozhlédl se po okolí a pousmál se.

„A teď, co mi můžeš říct o lidech v téhle kavárně?”

Sherlockova ústa se roztáhla do vděčného úsměvu a s pohledem upřeným na Johna začal rychle přeříkávat své postřehy: „Žena v klobouku – je to kadeřnice, což poznáš podle charakteristických skvrn na rukou od barvení vlasů. Jsou rezavé a taky hnědé, ale ona je černovláska, takže nebarvila sebe. Je rozvedená nejméně dva roky a v současnosti má milence…”

Pokračoval v chrlení dedukcí, ale John se přestal soustředit na význam slov a jen si užíval jeho hlas. Pořád se trápil kvůli Mary, ale začínal věřit, že tohle za to možná stálo. Snad. Byl sice v zemi, kde zjevně neznali dobrý čaj ani kávu, bylo tu sucho a horko, v jejich lednici se asi brzy začnou objevovat mrtvé žáby nebo bůhvíco a nejspíš se ho někdo zase bude snažit zabít, ale přesto… Přesto se cítil spokojeně.

Sherlock byl stejný, jakého si ho pamatoval. I když tady nenosil svůj typický kabát a jeho vlasy byly světlé, pořád to byl ten samý muž. A teď tu byli spolu, oni dva proti zbytku světa. Opět.

 

Cestou z kavárny se rozdělili. John nechal sehnání zbraně na Sherlockovi, protože mu bylo jasné, že nejspíš půjde o něco ilegálního, a raději se vydal najít nějaký supermarket. Když sehnal základní potraviny, slušnou kávu a přijatelný čaj, zamířil domů. Sherlock tam samozřejmě ještě nebyl, a on se rozhodl jít se natáhnout. Pořád ještě se nevzpamatoval z pětihodinového časového posunu, takže toho v noci moc nenaspal.

Probraly ho zvuky odemykání zámku a jeho instinkt ho okamžitě katapultoval do sedu.

„To jsi ty?” zavolal směrem ke dveřím.

„Kdo asi, Santa Claus? I když dárečky nesu,” dostalo se mu na Sherlocka nezvykle veselé odpovědi.

Naplněný zvědavostí vystřelil z pokoje a zastavil se před Sherlockem, který byl skloněný  ke své příruční tašce.

„Na,” řekl jen a natáhl k němu pouzdro se zbraní, aniž by mu věnoval pohled.

„Co je to zač?” zeptal zvědavě.

„Podívej se. Dalo mi docela práci sehnat to tady.”

John nedočkavě otevřel pouzdro a jeho oči se rozšířily, když dopadly na SIG Sauer P226, stejný typ, který mu sloužil celá léta. „Páni… Sherlocku, jak se ti to podařilo?!”

„Ber to jako dárek na přivítanou. Sobě jsem si taky jeden dal,” řekl a láskyplně vybalil zbrusu nový mikroskop, který okamžitě zaujal místo na jejich jídelním stole.

„Bude potřebovat vyzkoušet,” řekl John, zatímco protáčel novou zbraň v ruce.

Možná, že Sherlock nakonec přece jen má nějaké city. Jen je vyjadřoval svým vlastním způsobem. Třeba tak, že si dal tu práci, aby Johnovi sehnal v Santiagu přesnou kopii jeho vlastní pistole.

„Už se nemůžu dočkat,” odvětil nadšeně Sherlock skloněný nad svým mikroskopem.

„Myslím toho SIGa,” vysvětlil.

„Och. Už jsem ho zkoušel. Reaguje stejně jako ten tvůj. Ale jestli chceš, můžeme později vyjet někam do kopců za město.”

„To by bylo fajn.” Bylo to už nějakou dobu, co střílel. „Mám se tě ptát, kde jsi k němu přišel?”

„Ne.” Teprve teď se Sherlockův pohled odlepil od mikroskopu a zaměřil se na Johna. „Proč na sobě nic nemáš?” zeptal se se zamračením a oči mu bloudily po jeho obnaženém trupu.

John se zamračil a podíval se dolů. „Spal jsem. Je tu příšerné vedro. A mám na sobě trenýrky,” vysvětlil trpělivě.

S mírným pobavením sledoval Sherlocka, který teď strnule stál a rychle mrkal s pohledem zabodnutým někde na jeho hrudi. Byla pravda, že na Baker Street se nikdy takhle polonahý nepromenádoval, ale tam taky bylo o nějakých deset stupňů méně než v rozpáleném jihoamerickém bytě přímo pod střechou.

„Je tu horko. Venku je už dobrých pětadvacet a tady ještě víc,” dodal.

„Takhle tu teď bude normálně. Zvykej si,” odvětil směrem k jeho hrudníku.

„Snažím se, ale určitě ode mě nečekej, že tu budu chodit tak navlečený jako ty,” přejel pohledem Sherlockovy dlouhé kalhoty a košili.

„Tričko. Hned,” vyštěkl. „Musím se vrátit k případu.”

John se s povzdechem vydal do pokoje, kde na sebe natáhl tričko a kraťasy, aby Sherlocka nepohoršoval nebo o čem to bylo, a vydal se do kuchyně uvařit něco k obědu. Nakonec dal péct kuře, a protože měl teď hodinu čas, než bude jídlo hotové, rozhodl se zacvičit si. Nebyl jediný důvod, proč by měl vynechat trénink jen proto, že je teď v Chile místo v Londýně.

Dal si pár kliků ve svém pokoji, ale místnost byla nepřijatelně malá a prostor ho omezoval v pohybu. S pokrčením ramen se nakonec přesunul do obýváku k Sherlockovi a doufal, že ho tím nebude rušit.

Naštěstí byl jeho přítel v tuto chvíli už plně pohlcený v myšlenkách a něco si mumlal otočený ke zdi polepené poznámkami, takže se prostě natáhl na zem a začal cvičit sklapovačky.

„Gran Bretaña está vuestras. Próximamente. Gran Bretaña… Gran Bretaña…” mumlal si Sherlock. „Gran Bretaña… Ale proč?!” zeptal se sám sebe.

„O co jde?” zafuněl John ze své pozice na zemi.

„Ta zpráva, Johne… ‚Gran Bretaña está vuestras. Próximamente.‘ – ‚Velká Británie bude vaše. Brzy.‘ Proč napsali ‚Velká Británie‘? Proč ne jen Británie nebo Spojené království? Velká Británie je jen jeden ostrov, bez Severního Irska a hlavně bez Falkland. Nedává to smysl.”

„Ta zpráva byla ve španělštině? Mycroft mi to ukázal napsané anglicky.”

„Asi věděl, že španělsky neumíš. Samozřejmě, že to bylo ve španělštině, proč by si v Jižní Americe mailovali anglicky? Ale nedává to smysl, nedává… Gran Bretaña… Gran Bretaña… Gran Bretaña…” pokračoval s mumláním.

John si lehl na záda a vydýchával se po ukončené sérii. Začal se rozhlížet po místnosti, jestli by se tu nenašla dostatečně vyklenutá futra, na nichž by se mohl zavěsit a dělat přítahy. Jeho oči spočinuly na vstupu na terasu, jehož rám byl kovový a vypadal dost pevně na to, aby unesl váhu jeho těla.

Tričko ho obtěžovalo, už teď ho měl celé zpocené, ale ve snaze předejít dalším debatám o oblékání se rozhodl to ignorovat. Zavěsil se na rám tváří směrem k epickému výhledu na Santiago a začal dělat shyby. Měl jich sotva deset, když postřehl, že v místnosti za ním se cosi rozcinkalo. Znělo to trochu jako zvonkohra.

„Co děláš, Sherlocku?” zeptal se, když se cinkání zintenzivnilo. Navíc začal mít podivný pocit závratě, jako by se město před ním tak trochu houpalo.

„To je zemětřesení,” zaznělo nevzrušeně za ním.

„Cože?!” vykřikl a okamžitě seskočil na zem.

Cinkání vycházelo ze zdobného lustru, který visel v pokoji a byl tvořený malými krystaly z imitace křišťálu. Další věc, která v bytě cinkala, byly naběračky, nože a různé kovové propriety pověšené na zdi kuchyně. Vyběhl na terasu a podíval se dolů. Celá budova se děsivým způsobem houpala. Netřásla se, jen se maličko kývala ze strany na stranu, ale z té výšky to byl dost hrůzostrašný pohled.

„Ale no tak, nebuď hysterka. Nejspíš to je jen malé zemětřesení, taková jsou tady pořád. Jsme v jedné z nejvíce seismologicky aktivních oblastí na Zemi. Zdejší budovy jsou tomu přizpůsobené – staví je z pružných materiálů, aby odolaly otřesům. Nic to není.”

S vytřeštěnýma očima zíral na Sherlocka, který právě s naprostým klidem lepil jakousi fotku na zeď. Pár slabších zemětřesení zažil v Afghánistánu, ale rozhodně to nebylo běžné a rozhodně se tehdy nenacházel v nejvyšším patře dvaadvacetipatrové budovy.

„Kristepane,” zamumlal, když cinkání konečně ustalo.

„Zvykej si,” poradil mu Sherlock.

Zhluboka se nadechl a přemýšlel, do čeho se to zase uvrtal.

„Jo a Johne? Měl by sis pořídit místní SIM kartu.”

„No jo, jasně. Kde ji seženu?”

„V kterékoliv lékárně,” odvětil Sherlock.

„V lékárnách se prodávají SIMky?!”

„Ano. Jedině tam, už jsem to zjišťoval.”

„Proč proboha?”

„Nemám nejmenší tušení.”

Začínalo se mu stýskat po Londýně. Velmi.

 

Další den nastoupili v laboratoři. Vedoucí jejich oddělení se jmenoval Felipe a byl to přibližně padesátiletý muž menšího vzrůstu s kulatým obličejem orámovaným divokými kudrnami a neupraveným porostem na tváři.

„Pan Hayes a pan Wallace, vítejte u nás!” téměř vykřikl a s podáním ruky se jim dostalo i rychlého objetí a políbení na obou tvářích.

John střelil pohledem po Sherlockovi, jak takový intimní kontakt zvládá, ale jeho přítel nehnul ani brvou. Nejspíš si na jihoamerické způsoby musel zvyknout už dřív.

„Zvládáte španělštinu, nebo se mám držet angličtiny?” zeptal se.

„Anglicky, prosím,” usmál se John omluvně.

„Žádný problém,” nahodil Felipe široký úsměv a veškerá další konverzace plynula v jejich rodném jazyce. Muž s angličtinou opravdu neměl problém. Jeho chilský přízvuk byl sice poměrně silný, ale po chvíli si na něj John zvykl a přestal ho vnímat.

Felipe je vzal do své kanceláře, kde podepsali smlouvy a dostali karty, které jim umožňovaly přístup do jejich laboratoře a dalších místností, které mohli využívat. Dopoledne pak museli absolvovat ještě bezpečnostní školení a pak už byli ponecháni se svým výzkumem.

„Takže, kde máme žáby?” zeptal se John.

„Jaké žáby?” nakrčil Sherlock obočí.

„Myslel jsem, že kurare je šípový jed, který se získává z pralesních žab, ne?”

„Ne. Je to šípový jed a některé z šípových jedů se dají najít i v žabách rodu Phyllobates a Dendrobates z čeledi Dendrobatidae, ale ne tak D-turbokurarin. Ten se nachází v rostlině rodu Strychnos. Takže žádné žáby, Johne.”

„Škoda,” pokrčil rameny.

„A teď do práce. Mycroftovi lidé dnes zachytili email, který naznačuje, že by to mohlo souviset s vysláním nové těžební lodi do oblasti na sever od Falkland. Měla by na určené místo dorazit za čtrnáct dní.”

„Takže máme dva týdny?”

„Maximálně dva týdny.”

„A to je dobrá, nebo špatná zpráva?”

„Je to prostě zpráva. Do voleb zbývá měsíc, takže se nám oproti původním předpokladům čas spíš zkrátil, ale dva týdny je pořád dost času. Zvládnu to vyřešit i rychleji.”

„Dobrá. Kde začneme?”

„Máme dvě jména zdejších zaměstnanců, k nimž vedou Moriartyho stopy. Prvním je Bernardo Herrera. Pracuje v chemické laboratoři, která má na starost přípravu chemikálií potřebných pro výzkum v ostatních laborkách. Další je Cristóbal Navarro. Není vědec, ale řeší tu finance. Schvaluje rozpočet pro některá oddělení.”

„Víme o nich něco dalšího?”

„Zatím ne. Nejdřív je musím vidět.”

 

První den v jejich nové práci byl vyčerpávající. Podařilo se jim vidět oba muže, ale jen s Cristóbalem Navarro měli příležitost si promluvit.

Shodou okolností schvaloval rozpočet i jejich „týmu”, takže se za ním stavili v jeho kanceláři. Šlo o pohledného, dobře stavěného muže okolo pětatřicítky, v oblekových kalhotách na míru a dobře padnoucí košili.

Přivítal je stejně přátelsky jako Felipe, tedy olíbáním tváří, a pak spolu vedli dlouhý rozhovor o chemikáliích a dalších látkách, které budou potřebovat k jejich výzkumu, aby zajistil objednávku. Cristóbal byl ke všem jejich požadavkům velice vstřícný a John zauvažoval, co asi muselo stát v jejich zfalšovaných životopisech, že se tam k nim chovají jako ke králům.

„Můžu se zeptat proč právě kurare? Jak vás to napadlo?” zeptal se Cristóbal Sherlocka alias Sebastiana Hayese, který až dosud obstarával veškerou konverzaci.

John si vzpomněl na jejich nacvičenou historku a ujal se slova. „Já přišel s tím nápadem na souvislost s možností blokování receptorů acetylcholinu pomocí kurare při sclerosis multiplex. Začali jsme se tím zabývat a ukázalo se, že by to mohlo mít potenciál.”

„Šípové jedy mě fascinovaly už na vysoké,” hrál Sherlock úspěšně svou roli zapáleného vědce, „ale dostat se ke Strychnos je v Londýně poměrně složité, jak si jistě umíte představit, takže jsme se rozhodli jet sem, do Jižní Ameriky. Přímo ke zdroji. Prostě jsme si nemohli pomoct,” nahodil oslnivý úsměv.

John si už poněkolikáté pomyslel, že by Sherlock mohl mít ohromný úspěch jako filmový herec. Potlačil úšklebek a místo toho jen souhlasně přikývl.

„Fasinující. A ještě poslední dotaz. Zatím jste nezmínili otázku protijedů. V našem ústavu panují přísná bezpečnostní pravidla a v každé laboratoři se musí nacházet účinná látka proti působení používaných látek. Pro případ, že by došlo k otravě, jak jistě chápete. Proto musíme zajistit i nákup protijedu proti kurare.”

„Samozřejmě. Nějaký inhibitor acetylcholinesterázy, teď z hlavy…” začal John.

„Pyridostigmin,” doplnil Sherlock.

„Výborně,” usmál se Cristóbal a něco si poznamenal. „To by mělo být vše. Veškeré objednávky zařizuji já, takže kdybyste potřebovali cokoliv dalšího, zastavte se. A teď už vás nebudu zdržovat.”

 

„Co o něm víme?” zeptal se, jakmile za nimi zaklaply dveře kanceláře.

„Zajímá se o politické dění ve světě – na stole měl noviny, které byly rozevřené na dvojlistu se zahraničními zprávami a podle intenzity přeložení papíru četl na této stránce všechno. Dva sourozenci, s nimiž je v pravidelném kontaktu. Trpí úzkostnou poruchou a léčí se s ní, bere psychofarmaka. Je dobře finančně zajištěný a má přítelkyni, ale nejsou spolu dlouho, nanejvýš pár týdnů. Ten vztah nebude fungovat. ”

„Proč myslíš?”

„Je gay.”

„A tos poznal jak, prosím tě?”

„Barví si vlasy, aby nebyly vidět šediny, má vytrhané obočí a profesionální manikůru.”

„Třeba o sebe jen dbá,” pokrčil rameny.

Sherlock si odfrkl. „Podle toho, jak na tebe zíral, když jsme odcházeli, jsem si celkem jistý, že se nemýlím.”

„Na mě?!” podivil se John. Z nich dvou byl vždycky Sherlock ten atraktivní.

„Nejspíš to má co dělat s absencí těch příšerných svetrů, které obvykle nosíš v Londýně.”

„Nejsou tak děsné.”

„Jsou. A zakrývají ti sva… postavu.”

To spolknuté slovo nešlo přeslechnout. Potěšilo ho to.

„No jo, začal jsem zase cvičit. Takže je to vidět?” zeptal se zvědavě. Koneckonců Sherlock ho neviděl celý rok, tak to mohl zhodnotit objektivně.

Odpovědí mu bylo jen trhnutí ramen. „Jdeme za Bernardem.”

 

Druhého podezřelého sice našli, ale nedostali možnost si s ním promluvit. Podle jeho kolegy právě pracoval s něčím vysoce výbušným, takže nesměli k němu do laboratoře a mohli si jej prohlédnout jen přes sklo.

Ne, že by to Sherlockovi neřeklo dost samo o sobě. Podle jeho dedukcí byl Bernardo Herrera nadprůměrně inteligentní vědec, který nemá ženu ani přítelkyni, žije sám, má fóbii ze špíny a nemocí, je levák a je extrémně asociální.

Slovy jeho kolegy: „Prostě náš Bernardo. On toho moc nenamluví, ale je to génius. Připraví vám cokoliv. Kdybyste po něm chtěli modré z nebe, dostanete modré z nebe.”

 

Když se konečně dostali ze střediska, bylo už šest hodin. John zatoužil po denním světle, takže donutil Sherlocka jít pár stanic pěšky. Celá cesta až k nim „domů” by jim zabrala přes hodinu, což Sherlock nebyl ochoten obětovat, ale nechal se přesvědčit, že dvacet minut venku jim prospěje a zbytek už dojedou metrem.

Právě procházeli přes jeden z mnoha parků, které protínaly Santiago, a on měl konečně možnost prohlédnout si místní obyvatelstvo. Chilani byli spíš menšího vzrůstu, podobně jako on sám, a většina z nich navíc trpěla lehkou nadváhou. Díky této kombinaci mezi nimi Sherlock působil jako elf v Hobitíně, zvlášť s jeho bledou pletí a právě teď i světlými vlasy, které kontrastovaly se snědou kůží místních.

Se zájmem také zaznamenal, že až na výjimky jsou Chilani bohatě potetovaní, a to bez ohledu na pohlaví a v podstatě i věk. Vypadalo to, že jakmile někdo dosáhl patnácti let, okamžitě si nechával ozdobit kůži kérkou. Základem motivů byly převážně křesťanské symboly, ale jejich zpracování bylo velmi netradiční. Planoucí kříže, panna Marie v gothickém stylu, trnová koruna vinoucí se kolem krku. John nestačil zírat.

Náhle si povšiml páru dvou mladých gayů, kteří se na lavičce věnovali čemusi, co silně připomínalo vzájemný průzkum mandlí. Vzpomněl si, že jen chvíli předtím minuli dvě lesbičky, které se výmluvně vedly za ruce, a pokud si dobře pamatoval, přímo před střediskem narazili na páreček mužů, kteří se loučili – nebo vítali, jedno z toho – polibkem. Tolik homosexuálů snad nevídal ani v Londýně.

„Hele, zdá se mi to, nebo je tady nějak nezvykle vysoká koncentrace gayů a lesbiček?”

„Nezdá. V Chile to není tak žhavé s křesťanstvím a jednotný jazyk usnadňuje migraci.”

John na něj nechápavě hleděl. „Asi to budu potřebovat trochu rozvést.”

Sherlock si dramaticky povzdechl. „Jižní Amerika má silně křesťansky založenou kulturu, tudíž tu přístup k homosexualitě není moc příznivý. Někde jsou kvůli tomu lidé dokonce lynčovaní – ne ze zákona, ale je to běžná praxe. Chile je nejvyspělejší zemí kontinentu a křesťanství tu zdaleka nemá takovou váhu, obzvlášť tady v Santiagu, takže na rozdíl od ostatních států je tady přístup velice benevolentní. Díky jednotnému jazyku není v Jižní Americe takový problém se přestěhovat, proto se sem homosexuálové v podstatě stahují.”

„Aha.”

Znovu si uvědomil, jak je šťastný, že je Evropan. Musí to být smutné, být nucený potlačovat svou sexualitu. Vzpomněl na Cristóbala, který je podle Sherlocka gay a přitom si udržuje přítelkyni, což mu připomnělo jejich misi.

„Co jsme vlastně dneska zjistili? Něco objevného?”

„Cristóbal má motiv a dobrou pozici v ústavu. Sedí na penězích řady oddělení, takže jestli něco chystá, nebude mít problém schovat to za jinou položku v rozpočtu. Pokud je do toho opravdu nějak zapojený i Bernardo, tak je buď výborný herec, nebo je jen figurka v poli a prostě připraví cokoliv, o co ho Cristóbal požádá. Možná na tom dokonce už teď dělá. Dneska večer promyslím další postup.”

„No, já si budu muset vyprat. Tohle bylo poslední čisté tričko a už je cítit. Po jednom dni! Bože, jak já nesnáším to vedro.”

 

Když vystoupili z metra kousek od jejich domu, Sherlock řekl, že musí ještě něco zařídit, a bez dalšího vysvětlení se vypařil. John dorazil na byt, dal vařit těstoviny a pak se rozhodl dopřát svému přehřátému tělu studenou sprchu.

Právě když zastavil vodu, uslyšel, že se jeho spolubydlící už vrátil. To bylo docela rychlé.

Osušil se, navlékl si čisté spodní prádlo a vylezl z koupelny. Okamžitě se vydal do kuchyně zkontrolovat stav těstovin, a když zjistil, že už jsou téměř hotové, vypnul plyn a nechal je dojít. Pak přešel z kuchyně na terasu a užíval si výhledu na město.

Slunce bylo pořád ještě docela vysoko na obloze a prosklené budovy házely prasátka jeho směrem. V dálce se daly i přes smogový opar tušit štíty And a celá scenérie působila takhle shora docela poklidně.

Když se dostatečně pokochal, otočil se a udělal pár kroků stranou, aby viděl přes prosklenou stěnu do obývacího pokoje na Sherlocka. Ten cosi studoval na své polepené zdi, ale když na sobě ucítil Johnův pohled, otočil hlavu a podíval se jeho směrem.

A ztuhl. Prostě jen upřel svůj pohled na Johna a vůbec nemrkal.

„Sherlocku?” zamračil se prošel do obýváku. „Děje se něco?”

„Na tohle nemám čas!” vyštěkl po něm Sherlock, náhle nepochopitelně rozčilený.

„Co?” zamračil se.

„Obleč se, Johne,” dodal už mnohem klidněji.

„Já nechápu…”

Prosím, obleč se.”

Udělal další krok směrem k Sherlockovi a pokusil se ho vzít za předloktí, aby ho obrátil čelem k sobě. Neměl nejmenší tušení, o co tu šlo, a hodlal to zjistit. Sherlock však bleskově ukročil stranou, aby se jeho ruce vyhnul.

„Tak hele. Vysvětlíš mi konečně, co máš pořád s tím oblíkáním?! Je tu skoro třicet stupňů, vzal jsem si s sebou jen tři trička a všechny jsou už propocené. Potřebuju je vyprat. Nechápu, co ti tak vadí na tom, že tu chodím ve spodkách. Vždyť jsi mě viděl dokonce nahého, kristepane…”

Sherlockovy oči se při tom prohlášení prudce rozšířily a Johnovi to konečně došlo.

Ach.

„Sherlocku?” zeptal se opatrně. „Takhle to je? Já tě, uhm…  rozptyluju?”

„Ano,” řekl tiše a dál na něj hleděl těma nemrkajícíma očima.

„Dobře, já… na sebe něco hodím. A zítra si budu muset koupit nějaká další trička.”

Sherlockův pohled pomalu sklouzl na stůl, kde ležela hromádka zbrusu nového oblečení. V Johnově velikosti.

Ještě jednou ach.

Beze slova věci popadl a téměř utekl do svého pokoje. Teprve tam ho napadlo, jak vlastně svoje záležitosti Sherlock řeší tady, v Jižní Americe.

 

„Johne, vstávej!” probudilo ho bušení na dveře.

„Je brzo…” zaprostestoval, když zkontroloval mobil, který měl na nočním stolku.

„Je nejvyšší čas,” ozvalo se za dveřmi a pak už slyšel jen vzdalující se kroky.

Zasténal, ale nakonec přesunul své tělo do vertikální polohy a doploužil se do koupelny, kde se pokusil probrat dostatečně na to, aby čelil Sherlockovi.

„Ještě není ani sedm. Co tak hoří?” zeptal se a zazíval.

„Chci tě seznámit s plánem, než vyrazíme,” odpověděl Sherlock a zajiskřilo mu v očích.

John si nad jeho nadšením povzdechl. On sám měl pořád ještě jetlag, takže nespal nijak zvlášť dobře, navíc mu v noci bylo horko a bolela ho záda z nezvykle měkké matrace.

„Sherlocku, spal jsi vůbec?”

„Trochu. Možná. Nejsem si jistý. Každopádně…”

A pak mu začal popisovat jeho plán.

 

„Ne,” odpověděl John, když Sherlock skončil s vysvětlováním.

„Jak to myslíš?”

„Ne, jako ne. Nebudu flirtovat s Cristóbalem.”

Sherlockovo obočí vyjelo nahoru. „Proč ne?”

„Protože nejsem…” povzdechl si. „Prostě nebudu flirtovat s chlapem – nikdy jsem to nedělal. Akorát bych se ztrapnil. Vymysli něco jiného.”

„Ale já se potřebuji soustředit na Bernarda, protože ty chemii nerozumíš a on o ničem jiném nemluví. Navíc Cristóbal na tebe reagoval. Je to logické.”

„Je to pitomý nápad,” stál si za svým.

„Zajdeš s ním na oběd nebo něco takového. Bude mnohem sdílnější, když získá pocit, že u tebe má šanci. Potřebujeme z něj dostat víc informací.”

„Nemůžeš to udělat ty, Sherlocku? Jsi mnohem lepší herec.” A hlavně jsi gay, pomyslel si zároveň, ale nahlas to neřekl.

„Mám v tebe plnou důvěru, Johne.”

„Budu příšerně nervózní. Pozná to.”

„Bude si myslet, že jsi roztomilý. O nic nejde. Nechci po tobě, abys ho líbal nebo něco takového. Jeden oběd,” žadonil Sherlock a udělal ten svůj štěněčí pohled.

„Kristepane. No dobře,” protočil oči. Za Anglii. „A jak si představuješ, že s ním jako mám flirtovat?”

„Jak flirtuješ se ženami, Johne?”

„Ne moc obratně, to mi věř,” odsekl. Kdyby ho Mary nepozvala sama, nejspíš by se k tomu po svých zkušenostech s odmítnutími ani neodhodlal.

„Hmm,” zamračil se Sherlock a zadíval se z okna.

John seznal, že debata je u konce.

Vydal se do kuchyně uvařit si silnou kávu, aby se na to trochu povzbudil. Jestli ho dneska čeká svádění, a ještě k tomu svádění muže, hodlal být plně při smyslech.

Přešel se svým šálkem na terasu a postavil se k zábradlí, aby si vychutnal pohled na ranní slunce vznášející se nad horami. Stále ještě spící město působilo v sedm ráno nezvykle mírumilovně. Vychutnával si hořkou chuť kávy a dýchal čerstvý vzduch, který zatím nebyl nepříjemně horký.

Uslyšel za sebou kroky, ale neotočil se.

„Užíváš si výhled?” ozval se hluboký hlas těsně za ním.

„Mhmm,” přitakal a dál hleděl před sebe.

„To tričko ti sedí perfektně. Věděl jsem, že ti bude,” pochválil svůj nákup a ležérně mu upravil cedulku za krkem.

„Je mi trochu těsné.“

„Sluší ti,” odporoval Sherlock tiše. „Vynikne tak tvoje postava.”

John se nadechl, aby na to něco řekl, ale jeho slova byla zapomenuta, když se ho dotkly Sherlockovy prsty a pomalu přejely po jeho zádech od lopatky až k pasu a zase zpátky. Proti své vůli se zachvěl.

„Sherlocku?” Chtěl se otočit, ale byl zcela paralyzován prsty, které nyní zamířily do jeho vlasů.

„Sherlocku, co… Co to děláš?” zeptal se a byl si až příliš dobře vědom, že jeho srdce najednou uhání jako o závod.

„Předvádím ti,” zašeptal podmanivý hlas těsně u jeho ucha, „jak se svádí muži.”

A pak Sherlock odstoupil.

Otočil se. Sherlock stál kus od něj, opíral se o rám dveří a tvářil se naprosto netečně. John zamrkal. Kdyby na svém uchu pořád ještě necítil horkost dechu, který ho před chvílí ovanul, nevěřil by, že se to vůbec stalo.

Panebože. Sherlock s ním před chvílí flirtoval.

Fajn, bylo to z jeho strany jen divadýlko, ale zabíralo to zatraceně dobře. Až příliš dobře, uvědomil si náhle.

„Pojď, Johne. Je čas jít. Čeká nás báječný den!”

 

„Podařilo se ti promluvit si s Bernardem?” zeptal se Sherlocka, když se znovu setkali v jejich laboratoři.

Celé dopoledne se neviděli, protože John hned ráno zamířil do Cristóbalovy kanceláře podepsat papíry o přijetí všech chemikálií, které si vyžádali pro jejich výzkum, což nějakou dobu zabralo. Když se vrátil, Sherlock v laboratoři nebyl. Odhadl, že nejspíš odešel za Bernardem, a z čiré nudy se začetl do protokolů fiktivního experimentu, který měli provádět.

A právě tak ho Sherlock našel o hodinu později, zabořeného v článcích k tématu. Bylo to už dlouho, co se zabýval nějakými vědeckými teoriemi, a ke svému vlastnímu překvapení zjistil, že i po všech těch letech od absolvování medicíny si pořád ještě ledacos pamatuje. Vlastně celé téma shledával velice zajímavým.

„Ano,” odvětil Sherlock. „Je přesně takový, jak jsem očekával. Geniální mysl, dokonalá prostorová představivost. Rozhovor s ním byl velice osvěžující a oboustranně podnětný, jakmile se mi povedlo překonat jeho pochopitelnou averzi k mezilidské konverzaci. Ten muž dokáže vyrobit cokoliv z čehokoliv. Vymyslel řadu výrobních postupů, které si ústav nechal patentovat. Bylo neuvěřitelně příjemné promluvit si pro změnu s někým, kdo je mi mentálně na úrovni.”

John se nadechl k nějaké břitké odpovědi, ale nakonec ji s myšlenkou na Anglii zase spolkl.

„Bohužel je až chorobně posedlý dodržováním předpisů a odmítl mi sdělit, čím se v současnosti zabývá. Budeme to muset zjistit jinak. Co Cristóbal?”

„Jdeme na večeři,” zavrčel John. „Přes oběd měl domluvenou pracovní schůzku, takže dřív to nejde.”

„Dneska večer?”

„Jo.”

„Výborně, Johne. Věděl jsem, že to zvládneš,” usmál se Sherlock.

Polkl. Neměl pocit, že by cokoliv zvládl. Celá ta situace ho spíš poněkud zneklidňovala. Cristóbal se sice snažil své zaujetí pro něj skrývat, ale jakmile o něm John jednou věděl, bylo těžké si toho nevšimnout. Neustále si poupravoval vlasy, skládal mu drobné lichotky a snažil se zachytit jeho pohled. Když mu na konci setkání John navrhl společnou večeři, vůbec neskrýval své potěšení.

Přišlo mu tak nějak nesprávné jeho zájmu využívat, ale kdyby Cristóbala nepozval, Sherlock by jim nejspíš sám zorganizoval piknik v parku nebo něco podobně příšerného. Takhle měl alespoň minimální kontrolu nad tím, co se bude dít.

„Kam půjdete?”

„To nevím. Říkal, že něco vybere a dá mi vědět.”

 

„Na co se mám při rozhovoru zaměřit?” zeptal se Sherlocka o několik hodin později, když se u nich na bytě chystal na schůzku.

„Pokus se stočit rozhovor na Británii. Nezmiňuj Falklandy, pokud o nich sám nezačne – mohlo by to v něm vzbudit podezření. A rozhodně nebude na škodu, když se ho pokusíš trochu opít.”

„Opít?”

„Ano. Chile je pověstné výborným červeným vínem, určitě k večeři nějaké objedná. Alkohol snižuje zábrany a mohl by se rozmluvit. Lichoť mu a nech ho, ať se před tebou co nejvíc chvástá.”

„Nejsem si jistý, že chci snížit jeho zábrany,” zamumlal a prohrábl si vlasy. „Tak, dobrý,” oznámil o něco hlasitěji.

Sherlock zvedl hlavu od laptopu a kriticky se na něj zadíval.

„Ne.”

„Promiň?”

„Nemůžeš tam jít v tomhle,” zamračil se Sherlock.

„Je to moc těsné, že? Říkal jsem ti to, Sherlocku, říkal jsem ti…”

„To tričko je perfektní, ale nehodí se na tuhle příležitost. Vem si košili.”

„Nemám s sebou…”

„Ale máš. To sis ani neprohlédl všechno, co jsem ti koupil?”

Pokrčil rameny. Upřímně, neprohlédl. Z toho poznání, proč to Sherlock nakoupil, byl tak zaskočený, že prostě hrábl po prvním tričku a navlékl si ho na sebe, aniž by zkoumal zbytek.

Sherlock si povzechl a zamířil do jeho pokoje, aby se o pár vteřin později vynořil s černou košilí. Hodil ji po Johnovi a ten ji instinktivně zachytil.

„Převlíct.”

Za Anglii, Watsone.

S mručením se odebral do koupelny, kde vyměnil tričko za košili. Musel uznat, že mu seděla dokonale. V odraze zrcadla uviděl Sherlocka, který právě vešel do koupelny za ním.

„Nádhera,” pochválil svůj výběr. „Co ty vlasy?”

John se podíval na svůj účes a zamračil se. „Potřebovaly by ostříhat, ale to už teď nespravíme.” Před odletem toho měl k vyřizování vážně dost a na holiče prostě nezbyl čas.

Sherlock se zase vytratil a když se objevil znovu, svíral v ruce jakýsi kelímek.

„Co to je?” zeptal se John a zvedl obočí.

„Gel na vlasy,” odbyl ho Sherlock a odšrouboval víčko.

„Cože? Ne, to…” snažil se protestoval, ale byl umlčen gestem ruky.

S ústy staženými do tenké čárky sledoval, jak Sherlock nabral trochu gelu na své prsty.

„Prostě mi věř, Johne,” zavelel a ignoroval jeho zasténání.

Stiskl tedy víčka a nechal Sherlocka, ať si s ním dělá, co chce. Cítil, že jeho vlasy jsou dlouhými prsty zčesávány dozadu, rychlými a krátkými taky. Když bylo po všem, nejistě otevřel oči.

Vypadal… vážně dobře, to musel uznat.

„Dokonalé,” zašeptal za ním Sherlock.

 

„Ještě víno?” zeptal se Cristóbal.

John pokýval. Nakonec to vypadalo, že se vůbec nebude muset snažit muže opít. S tempem, jakým jim doléval, skončí brzy s hladinkou oba. Ne, že by si stěžoval, víno bylo skutečně vynikající.

Prohlédl si muže před sebou. Měl zjevně vytříbený vkus, co se týkalo oblečení, a bylo evidentní, že dobře ví, co mu lichotí. John byl Sherlockovi vděčný, že ho donutil obléct si košili. V džínách a tričku by vedle Cristóbala působil tak trochu zanedbaně.

Podnik, kde nyní seděli, naštěstí nebyl nijak zvlášť honosný. Nacházel se na ulici s názvem Bella Vista, což bylo zjevně místo, kam se v Santiagu chodilo popíjet. Seděli na venkovní zahrádce, obklopení mnoha dalšími restauracemi a bary různé úrovně a ze všech stran k nim doléhala směs všelijaké hudby, hlasité konverzace a smíchu.

„Tak, Johne. Jak se vám líbí v Santiagu?” zeptal se Cristóbal, když snědl poslední sousto.

„Je tu vedro,” řekl pravdivě, čímž druhého muže rozesmál. „V Londýně jsou taková horka jen pár dní v roce, a tady je teprve jaro. Bojím se, jak to budu zvládat později.”

„V létě to bude ještě horší. Čtyřicítky jsou tady docela běžné,” zasmál se Cristóbal.

„Kristepane,” zděsil se. Upřímně zadoufal, že tou dobou už tady nebudou. „A co vy? Byl jste někdy v Anglii?” stočil konverzaci požadovaným směrem.

„Jednou jsem byl v Londýně na konferenci, ale to už je dávno. Celou dobu propršelo. Tady na déšť nejsme zvyklí, ale tam to vypadalo, že dokud z nebe nepadají trakaře, nikdo si toho nevšímá.”

„To je pravda. Déšť mi bude chybět,” blábolil a zběsile přemýšlel, jak se udržet u tématu. „Musím přiznat, že pro Angličana je těžké zvládat tu zdejší otevřenost. Lidé jsou tady tak emotivní a… kontaktní,” ušklíbl se.

Cristóbal zabublal smíchy. „To si dokážu představit. Nezlobte se, ale pro nás jste zase vy Britové takoví, jak se to říká…?”

„Studení čumáci?” napověděl John.

„Ano, přesně tak!” zachechtal se. „Víte, Jižní Amerika, to je samý smích a hněv a slzy, každý rovnou řekne, co si myslí, aniž by přemýšlel nad tím, jestli se tím někoho dotkne. Setkání s Angličany, to je jak setkání s jiným živočišným druhem.”

„Tomu bych docela věřil,” dovolil si drobný úsměv. „Potkáváte jich hodně? Britů?”

„Ne, že by to byly zástupy, ale několikrát ročně pořádáme různé konference a přijíždí kdekdo. Američani, Evropani… Ale je pravda, že Britové jsou moji oblíbenci. Jste skutečně… zajímaví.”

John se zamyslel. Bylo možné, že se s Moriartym setkal Cristóbal na jedné z konferencí? Moriarty byl génius a nejspíš se zajímal o všechno nové, nejspíš i o výzkum. No, nemohl se zeptat přímo a pro jejich případ to stejně nebylo zásadní.

„Je zdejší ústav něco jako Mekka přírodních věd, tady v Jižní Americe?”

„Och, moc rád bych řekl, že ano, ale není tomu tak. Je však pravda, že Chile dává na vědu velkou část státního rozpočtu, takže naše středisko rozhodně patří k těm předním. Stahují se sem špičkoví lidé a v posledních letech máme výborné výsledky.”

„Och, ano. Sh… Sebastian se dnes ráno setkal s panem Herrerem z chemické laboratoře. Říkal, že to je génius,” zariskoval.

„Jistě, Bernard,” pokýval hlavou Cristóbal a upil vína. „To je jedno z našich želízek v ohni, takříkajíc. Jeho mysl je skutečně oslnivá. Říkáte, že s ním váš přítel mluvil? To se Bernardovi zrovna nepodobá. Se mnou mluví, jen když potřebuje nějaké chemikálie, a i to raději vyřizuje písemně.”

„Řekl bych, že ti dva mají hodně společného. Sebastian je taky svým způsobem génius. Asi našli společnou řeč o molekulách.”

Cristóbal nakrčil obočí. „Omlouvám se za tak osobní otázku, ale vy a Sebastian…?”

„Ne, to ne,” zatřásl hlavou. „Jen přátelé a kolegové. I to stačí, aby mi z něj šla hlava kolem.”

„Rozumím. Tedy přítelkyně? Pokud nevadí…”

„V pořádku. Ani přítelkyně, ani přítel, v současné chvíli,” odvětil.

„Och, obě možnosti jsou pro vás tedy přijatelné,” usmál se Cristóbal víc než potěšeně.

John spolkl zasténání a znovu si připomněl, že to dělá pro svou zemi. Zasloužil by si vyznamenání, až se vrátí. „V podstatě,” zalhal.

„Takže bez závazků. Stejně jako já,” řekl s úsměvem a potřetí toho večera jim dolil víno.

Johna napadlo, zda se se svou přítelkyní za ten den stihl rozejít nebo mu prostě jen lhal. O možnosti, že by se Sherlock ve svém odhadu spletl, ani nepřemýšlel. To jednoduše nepřicházelo v úvahu.

„Máte v plánu cestovat? Když už jste v Jižní Americe?” zeptal se Cristóbal a nahrál tím Johnovi na smeč.

„No, když to práce dovolí, tak rozhodně. Chtěl bych se podívat do Argentiny.”

„Agrentina je úžasná země, rozhodně tam zajeďte. Ze Santiaga jezdí pravidelná linka do Mendozy, ta je hned na druhé straně And. Pár hodin cesty to zabere, ale stojí to za to. Jde o ráj vinařů, můžete si půjčit kolo a udělat si cyklovýlet s ochutnávkou vína. Spousta turistů to tak dělá.”

John se rozesmál. „Neumím si představit Sh… Sebastiana, jak jede na kole,” vysvětlil. Sakra, bude si muset dávat pozor na krytí, už podruhé se málem prořekl.

„No, kolo není povinnost. Nebo se můžeme někdy domluvit společně, Mendozu znám jako svoje boty. Moje matka odtamtud pochází.”

„Och, takže vy jste Argentinec?” zeptal se a nastražil uši.

„Poloviční. Otec je Chilan a narodil jsem se tady, ale často jsme tam jezdili za prarodiči. Doufám, že jsem vás tím neodradil?”

John svraštil obočí. „Čím jako?”

„Svým původem,” zasmál se Cristóbal. „Argentina a Anglie, tak trochu odvěký konflikt, nemyslíte?”

Konečně se někam dostávali. „Máte na mysli Falklandy?”

„Přesně tak.”

„Já se o politiku moc nezajímám,” pokrčil rameny.

„No, pro Argentince to je bolestné téma. Zvlášť teď, když se tam chystá výstavba dalších těžebních věží v úplně nové oblasti,” odvětil. Snažil se o ležérnost, ale John v jeho pohybech vycítil napětí.

„A vy si myslíte, že na to Británie nemá právo?”

„Dokud jsou Falklandy jejich, tak samozřejmě ano.”

To dokud bylo nápadné a John si v duchu udělal poznámku.

„Ale nebudeme si kazit večeři řeší o politice, nemyslíte?” mrkl na něj Cristóbal a zvedl svou sklenici k ústům.

 

„Kde bydlíte?” zeptal se Cristóbal poté, co zaplatil účet za oba.

„Kousek za Baquedanem,” uvedl název stanice metra.

„To máte blízko! Šel jste pěšky?”

Přikývl. Bylo to od jejich bytu necelých dvacet minut.

„Půjdu s vámi k Baquedanu a tam si chytnu taxíka.”

No, alespoň, že ho nechtěl doprovodit až domů, to by bylo vážně trapné. Navzdory svým myšlenkám se donutil nahodit vděčný úsměv.

Chvíli šli mlčky a on přemýšlel, že to nakonec nebyl tak ztracený večer. Hovor nad vínem plynul příjemně a jídlo bylo vynikající. Navíc zjistil, že je Cristóbal z poloviny Argentinec a že Falklandy jsou pro něj důležité téma.

„Sledujete fotbal?” zeptal se, když mu přišlo, že už mlčí příliš dlouho.

„Samozřejmě,” usmál se Cristóbal a rozpovídali se o sportu.

V družné debatě došli až na Baquedano, což bylo náměstíčko využívané očividně jako místo pro setkávání. V tuhle hodinu bylo plné lidí, kteří pravděpodobně teprve vyráželi za zábavou.

„Tak jsme tady,” podotkl. „Mockrát děkuji za příjemný večer.”

„Ale vůbec není zač. To já děkuji,” obdařil ho Cristóbal oslnivým úsměvem.

John zvedl ruku k potřesení, Cristóbal ji popadl a druhou rukou si ho přitáhl si do objetí. „Někdy si to musíme zopakovat, co říkáte?”

„Rozhodně,” odvětil a zavrtěl se, protože objetí už trvalo docela dlouho.

„Moc jsem si to užil,” vydechl mu Cristóbal do ucha a konečně se začal odtahovat.

Ale ne tak docela, jak si John uvědomil, když náhle hleděl do tmavohnědých očí z nebezpečné blízkosti. Cristóbal pustil jeho dlaň, kterou doteď svíral, a položil ji Johnovi na bok.

Kristepane, on se mě chystá políbit, došlo mu.

Jeho mozek se rozběhl na plné obrátky. Koneckonců, Cristóbal byl vážně pohledný, napadlo ho zčistajasna. Možná by to nemuselo být tak zlé…

Instinktivně začal přivírat oči, když vtom ucítil tupý náraz do ramene.

„Disculpe,” zaslechl zamumlání a on zjistil, že do nich vrazil jakýsi kolemjdoucí.

Ta chvíle pominula a oba zamrkali.

Cristóbal se usmál a odtáhl se docela. „No, dobrou noc, Johne. Uvidíme se v pondělí, předpokládám?”

„Nepochybně,” zaculil se v odpověď a pak už každý z nich zamířil svou cestou.

Pořád se cítil zaskočený tím, co se málem stalo, a pomyslel si, že nejspíš vážně vypil dost vína. Kolik toho měli, každý tři skleničky?

Jako naschvál právě v tu chvíli jeho pohled padl na dva muže líbající se kousek od něj na přivítanou. Zavrtěl hlavou a zasmál se. Nejspíš to souviselo s tím, jak přirozeně tu působily páry stejného pohlaví, vždyť v Londýně by nikdy ani nepomyslel na… Ale tady? Tady to viděl skoro na každém rohu a to bořilo jeho léty vybudované zábrany.

Přešel ulici a pokračoval parkem. Ponořený v myšlenkách málem nepostřehl rychlé kroky, které se k němu blížily. Tahle čtvrť by sice měla být bezpečná, ale přesto zpozorněl.

„Nemáš zač,” ozval se hlas těsně vedle něj.

Trhl hlavou a vyvalil oči na muže v kšiltovce. „Sherlocku?! Co tady děláš?”

„Zachraňuji situaci?”

„Tys mě sledoval?” Vtom ho něco napadlo. „Tos byl ty, kdo do nás vrazil?!”

„Vypadalo to, že potřebuješ pomoc. Nebo se pletu?” zeptal se a obočí mu vyjelo nahoru.

„Panebože… No, díky, předpokládám.”

„Ten muž je hlavní podezřelý, Johne.”

„Nechystal jsem se…” nechal větu nedořečenou a spíš pro sebe zavrtěl hlavou. Nechystal se. Nebo ano?

„Co bys dělal, kdybych vás nepřerušil?”

John si odkašlal a místo odpovědi se zeptal: „Kde jsi seděl, když jsme večeřeli?”

„V restauraci naproti přes ulici, za sloupem, nemohli jste mě vidět. Zjistil jsi něco zajímavého?”

„Chtěl jsi na mě dohlížet nebo jsi tam šel dedukovat?”

„Obojí. Informace, Johne,” pobídl ho.

„Jo, jasně. Jeho matka je Argentinka a čiší z něj vlastenectví. Zmínil i Falklandy a chystanou těžbu v nové oblasti. Zeptal jsem se, jestli si myslí, že na to Británie nemá právo, a měl takovou poznámku, počkej… Jo, řekl, že ‚Dokud jsou Falklandy Britů, tak na to samozřejmě právo mají.’”

Dokud…” zopakoval Sherlock pomalu.

„Přesně.”

„Hmm.”

„A co ty? Vypozoroval jsi ze svého místa něco zajímavého?”

„Kromě toho, že by se od tebe velice rád nechal ošukat? Ne, nic, co bych už nevěděl.”

Zalapal po dechu. Vážně Sherlock tím svým noblesním hlasem právě řekl slovo ošukat?

„Johne? Doufám, že nejsi zklamaný, že jsem vás u toho metra přerušil. Vypadal jsi poněkud zaskočeně, když se k tobě začal naklánět, ale jestli…”

„Já jsem ho rozhodně nechtěl políbit!” řekl mnohem hlasitěji, než bylo potřeba.

„…na druhé straně, možná by to pro případ mohlo být užitečné…”

„Sherlocku?”

„Hm?”

„Ani na to nemysli.”

 

Stál v koupelně a chystal se do sprchy. Už zase se cítil ulepeně a taky ze sebe potřeboval spláchnout události dnešního večera. Pořád nedokázal pochopit, že vůbec uvažoval nad tím, že by se nechal Cristóbalem políbit. Jistě, nebyl žádný svatoušek a nemohl popřít, že ho mužská těla přitahují – koneckonců, Sherlock mu to už kdysi objasnil jakýmsi vědeckým termínem, který si teď nemohl upamatovat. Ale ještě nikdy se s žádným mužem nelíbal.

Odhodil košili a začal si rozepínat kalhoty. Nejspíš za to mohlo to víno, i teď měl pocit, že se s ním svět trochu houpe. Náhle světlo v koupelně krátce zablikalo a zároveň postřehl nějaký podivný, cvakavý zvuk. Automaticky tím směrem zvedl hlavu. Kroužky od závěsu klapaly o sebe.

Zemětřesení, došlo mu.

Otevřel dveře a vyběhl chodbou do obýváku, kde seděl Sherlock zahalený v županu u svého mikroskopu, ale nedíval se do něj. Místo toho zamyšleně pozoroval lustr, který se hrozivě pohupoval nad jídelním stolem. John jako v transu sledoval, jak Sherlock vstává, opatrně bere do ruky mikroskop a pokládá ho naležato pod stůl, mimo dráhu potenciálně padajícího lustru.

Podlaha se rozhoupala ještě víc. V Afghánistánu to bylo spíš, jako by se země pod jeho nohama třepala, prudké a krátké otřesy, ale tohle… Jako na nějaké pouťové atrakci, napadlo ho nepatřičně.

Z kuchyně se ozval zvuk tříštěného skla a někde v hloubi bytu cosi tupě zadunělo.

„Johne?” ozval se Sherlock a z jeho hlasu zřetelně čišelo napětí.

John se k němu ototčil a jeho už tak zdivočelá mysl zpanikařila, když uviděl jeho široce rozevřené oči. Jestliže i Sherlock… To nebylo dobré, to vůbec nebylo dobré…

Nejspíš budou muset seběhnout po schodišti, viděl vstup kousek za výtahem, i když dvaadvacet pater… Ale neměli jinou možnost.

„Pojď,” popadl ho instinktivně za loket. Okamžitě se mu vytrhl.

„K čertu s tebou,” zavrčel Sherlock.

John ho ignoroval a znovu se pro něj natáhl. „Sherlocku, dělej, to zemětřesení…”

„Proboha, Johne. Je to jen malé zemětřesení, to takhle budeš vyvádět pokaždé?” protočil oči.

Klid té reakce ho na chvíli úplně zaskočil. Vždyť ještě před chvílí vypadal, že je vyděšený na maximum…

Náhle si uvědomil, že cinkot skla nad jejich hlavami utichá a že se podlaha houpe o dost méně. Zemětřesení se uklidňovalo.

Uvolněně zavřel oči a vjel si prsty do vlasů.

„Ježíšikriste…” vydechl. „Jak já to nesnáším!”

„A já nesnáším tebe. Vypadni,” zavrčel Sherlock.

John rozevřel oči. „Cože?”

„Slyšel jsi. Vypadni. Jdi do svého pokoje.”

Zúžil oči. „Co tě žere, Sherlocku?! No tak jsem měl strach! Divíš se mi? Padaly věci, proboha!”

„Vypadni!” zařval Sherlock.

Vzápětí se zhluboka nadechl, spojil ruce do stříšky před svými rty a zavřel oči, jako pokaždé, když se snažil koncentrovat. John si všiml, že se přitom silně chvěje.

„Jsi v pořádku?” zamračil se a přistoupil na vzdálenost paže.

Oči se rozevřely a ruce zamířily do týla. „Samozřejmě, že nejsem v pořádku! Potřebuji se soustředit na případ, ale nejde to, protože… protože…” zajíkl se a jeho pohled sklouzl z Johnova obličeje dolů, na jeho hruď, a pak ještě níž, kde se zastavil.

John se bez přemýšlení podíval stejným směrem a zůstal zírat na svůj rozepnutý poklopec, který neodhaloval nic víc a nic míň než látku černých boxerek. Nejspíš tak zůstal, když se svlékal v koupelně, než ho přerušilo zemětřesení.

„Nenávidím svoje tělo. Tohle je peklo,” zamumlal Sherlock s pohledem teď už upřeným do stropu a rukama založenýma za hlavou. „Nenávidím to. Nenávidím to!”

Ach. Můj. Bože.

Johnovo srdce splašeně bušilo, částečně díky vyplavenému adrenalinu a částečně kvůli poznání, které ho zaplavilo.

Zíral na Sherlocka, který pořád ještě stál s rukama ve vlasech, oči pevně zavřené a snažil se situaci rozdýchat.

No tak fajn.

„Sherlocku,” zašeptal.

Nereagoval.

„Sherlocku,” zopakoval a položil mu ruku na rameno.

Muž sebou trhl, ale oči neotevřel.

„Ale do hajzlu se vším,” zamumlal John a udělal krok vpřed.

Pak popadl Sherlocka za ramena a prostě ho… políbil.

Vlastně spíš jen přiložil své rty na Sherlockovy, protože muž proti němu náhle jako by zkameněl.

„Co to děláš?” zeptal se, rty přilepené k těm Johnovým.

„Není to zřejmé?” vdechl mu odpověď do úst.

„Je?”

„Rozhodně.”

„Jsi si jistý?”

Zaváhal. „Ne. A už nemluv,” vydechl a znovu podnikl pokus o polibek. Tentokrát úspěšný.

Nebyl si jistý, panebože, nebyl si ani trochu jistý tím, co dělá, ale dělal to.

Alarmující hladina adrenalinu, která mu naskočila z domnění, že skončí zavalený někde v sutinách uprostřed Chile, slušná dávka alkoholu, frustrace z nedokončeného polibku a ten pocit, že je Sherlockem tolik chtěný, to všechno se v něm smísilo a vykrystalizovalo v čirou touhu.

Sherlock ho chytil za boky a vracel mu polibek s nečekanou prudkostí. Nebyla v tom žádná obratnost, jejich jazyky do sebe narážely, Sherlockovy vousy ho škrábaly a John věděl, že je ztracený.

„Johne,” zamumlal mu Sherlock do úst, „Panebože, Johne…”

Jeho ruce teď hladově křižovaly Johnova záda a ani jeho doteky nebyly jemné. Bylo to tolik odlišné od jejich prvního zážitku, na který si John teď bezděky vzpomněl, což ho donutilo zasténat.

„Co chceš, Sherlocku?” zašeptal.

„Och… cokoliv,” vydechl a znovu prohloubil polibek.

John sklouzl dlaněmi dolů a zručně rozvázal pásek od županu. Látka se rozhalila a jeho ruce zajely pod ni. Někde v koutku své mysli si uvědomil, že Sherlock měl pod županem jen spodní prádlo a pak už mu mysl vypověděla službu docela.

Přerušil polibek a sjel svými rty níž, přes krk na klíční kost a dolů. Rychle jazykem obkroužil bradavku, ale nezdržoval se, putoval po břiše a jeho rty po sobě zanechávaly vlhkou stopu. Napůl chtěl to bledé tělo před sebou pomaličku prozkoumávat a ochutnávat, zjistit, co ho rozechvěje, a předvést, že John Watson umí být velmi pozorný milenec, ale jakýsi instinkt uvnitř něj ho nutil jít rovnou na věc a nenechat nad tím Sherlocka přemýšlet.

Nenechat nad tím ani jednoho z nich přemýšlet.

Když klesl na kolena, Sherlock zasténal. „Johne, co to…” Otevřel oči. „Ach, panebože. Počkej,” vydechl, stiskl mu rameno a ohlédl se.

John vytřeštil oči, ale Sherlock už nic neřekl, jen udělal krok dozadu, aby se mohl opřít o stůl. Když se cítil dostatečně stabilně, pohlédl znovu na Johna rozostřeným pohledem a skousl si spodní ret.

„Ježíši,” zašeptal John při pohledu, který se mu naskytl. Sherlock byl… nádherný. Jako antická socha, napadlo ho bezděčně. Jedním pohybem se přesunul před Sherlockova chodidla do stejné pozice, v jaké byl předtím.

Přejel dlaní po napnuté látce před sebou, načež uchopil lem boxerek a prostě je stáhl dolů. Sherlock zvedl jednu nohu a setřásl je, aby se mohl pohodlněji rozkročit.

„Ježíši,” zopakoval John a uchopil ten naprosto tvrdý penis, který se mu tyčil před obličejem, do ruky. Tohle ještě nikdy nedělal, ale jeho mozek nad tím odmítl uvažovat, takže se prostě naklonil a olízl ho po celé délce.

„Bože,” uteklo z Sherlockových úst a jeho prsty se zaryly do stolu, až mu zbělely klouby.

„Chceš to?” zeptal se, aniž by sám tušil proč. Sherlock rozhodně nevypadal, že by se chystal protestovat.

„Já… ano,” vydechl. „Prosím, Johne… prosím…”

Jeho slova přerušil neartikulovaný výkřik, když John vyslyšel jeho prosby a vzal ho do pusy.

Tohle bylo nové. Ten pocit mužského penisu v puse… Vzadu v krku ucítil hořkoslanou chuť preejakulátu, ale nebyl ve stavu, kdy by se zabýval tím, jestli je to příjemné nebo ne. Jediné, co vnímal, byl vzdychající Sherlock a hrdost nad tím, že z něj udělal chvějící se uzlíček nervů jen svými ústy.

Nezkušeně klouzal rty po penisu, sál a pokoušel se vzpomenout, co dělá dobře jemu a napodobit to. Podle proudu nadávek, které dávaly čím dál menší smysl, usuzoval, že se mu to daří docela dobře.

Volnou rukou hladil varlata, která se čím dál víc přimykala k tělu, a zkusmo zapojil do práce i jazyk. Po nějaké chvíli ucítil zatahání ve vlasech a pochopil, že je odtlačován pryč.

„Už…” bylo jediné vysvětlení, kterého se mu dostalo, než jeho ruku překryla jiná a vzápětí ucítil pod svou dlaní známé cuknutí.

Fascinovaně sledoval, jak se Sherlock hroutí do předklonu, zatímco trhaně vzdychá a ze špičky jeho penisu tryská hustá bílá tekutina do přichystané dlaně.

Roztáhl rty v širokém úsměvu a podíval se na Sherlocka, který na něj nyní hleděl s rozšířenýma očima.

„Johne…” zašeptal a olízl si rty. „To bylo… Do háje.”

Náhle se narovnal a rozhlédl se kolem sebe. Jeho pohled se zastavil dole na jeho spodcích, načež se sehnul, stáhl je z druhé nohy a pečlivě si do nich otřel potřísněnou ruku. „No, aspoň tak,” okomentoval to.

Pak klesl na kolena a znovu si Johna přitáhl do polibku. Dlaněmi mu přejel po zádech, přesunul se na hruď a silně zatlačil. Pochopil a ochotně si lehl na zem.

Sherlock líbal jeho hrudník, zatímco rychle pracoval na sundání zbytku Johnova oblečení. Pomohl mu, neochotný čekat déle, než bylo nutné, a nyní už kompletně nahý se natáhl na koberec.

„Jak to chceš?” zeptal se Sherlock.

„To je jedno. Nebude to trvat dlouho,” pokusil se o omluvný úsměv.

Sherlock se na chvíli napřímil, aby mu věnoval jeden ze svých pozorujících pohledů, načež se sklonil a bez varování ho pohltil. Celého.

„Och kurva…” vyrazil ze sebe.

Bylo to stejně perfektní jako minule, Sherlock ho kouřil se zručností, s jakou dělal všechno ostatní, a zjevně rozuměl naléhavosti situace, takže se nezdržoval laskáním a jednoduše z něj vysával i poslední zbytky rozumu.

John zabořil ruce do jeho vlasů, ale neměl nejmenší potřebu jakkoliv kontrolovat jeho pohyby. Vlastně neměl nejmenší potřebu kontrolovat cokoliv. Ve chvíli, kdy ho obemklo to vlhké horko, se veškeré jeho vnímání smrsklo do jeho klína a on se dokázal soustředit jen na to nádherné tření a kmitající jazyk a rostoucí tlak ve svém podbřišku.

Vážně to netrvalo dlouho.

„Sherlocku… já už… budu,” zachraptěl pro jistotu, i když si pamatoval z minula, že Sherlock polyká

Jen ta myšlenka ho dostala přes okraj.

Svět se před ním rozmlžil a možná viděl i pár ohňostrojů, zatímco jeho orgasmus proudil do těch úžasných, báječných a horkých úst. Nejspíš u toho vydával hodně trapné zvuky, ale bylo mu to srdečně jedno.

Po nějaké době, kdy se jeho mozek zase rozhodl vrátit k něčemu tak přízemnímu, jako je realita, se přinutil otevřít oči. Pohled mu padl na Sherlocka, který se nad ním tyčil vkleče ve svém rozhaleném županu a těkal očima po jeho obličeji.

Zvedl hlavu a odkašlal si. „Máš zasraně fantastickou pusu, víš to?”

Rysy Sherlockova obličeje se uvolnily a dokonce mu zacukalo koutky úst a John sebou praštil zpátky na koberec.

Upřel pohled na třpytivý lustr nad hlavou a připomněl si, že tohle všechno vlastně začalo zemětřesením.

Teď by ses měl třást, zamračil se na lustr.

Neměl nejmenší tušení, jak večer, který začal získáváním informací od podezřelého a pokračoval zemětřesením, mohl skončit vzájemným vykouřením, ale stalo se. Protože…

Protože Sherlock.

[1]

                  [1] Jak by takový Sherlock vypadal? https://s-media-cache-ak0.pinimg.com/564x/46/ab/0b/46ab0b50c1af5efd33f0c3ba6ebf7c6c.jpg


DALŠÍ

Advertisements

21 komentářů Přidejte váš

  1. Miona napsal:

    Tahle kapitola byla tak vzrušující a plná očekávání, které se naplnilo, protože už od půlky mi můj mozek našeptával „Ti dva spolu skončí a brzo“ a měl pravdu“ 🙂 že to ale způsobí nebo spíše k tomu dopomůže něco tak triviálního jako zemětřesení… 😀
    Já chci další díl! :))
    Miona

  2. Miona napsal:

    Tahle kapitola byla tak vzrušující a plná očekávání, které se naplnilo, protože už od půlky mi muk mozek našeptával „ti, dva spolu skončí a brzo“ a měl pravdu 🙂 že to ale způsobí nebo spíše k tomu dopomůže něco tak triviálního jako zemětřesení… 😀
    Já chci další díl! :))
    Miona

  3. simin napsal:

    Och to bylo zase pocteni.Naprosto jsem si to uzila. Uz se těším na další varku cireho poteseni.Jsem zvedava jak to bude dal…..diky

  4. Harryet napsal:

    Tak tahle kapitola mě totálně dostala 🙂 byla opět nádherné dloooouháááá, takže mi zabralo tři dny se jí tentokrát prokousat (normálně mi to tak netrvá :D), moc jsem si to užívala, všechnu tu zápletku a setkání a počátek vyšetřování…říkám si lepší to být snad už ani nemůže….no a pak přišel ten závěr a mě se roztřásly ruce a tajil se mi dech, jak to bylo dokonalé. Takhle přesně kdyby to bylo v seriálu tak asi skáču radostí po pokoji. Nemůžu se dočkat dalších kapitol. Četla jsem i ostatní komentáře, se všemi souhlasím a jsem nadšená, že tvé tvorbě po poslední kapitole nebude konec….juchuuuu 🙂 JL+ je pro mě nejlepší stránka na světě a jsem šťastná jako blecha, že tu jsi i ty 😉

    1. ygritte221b napsal:

      Jsem strašně ráda, že sis kapitolku užila 🙂 tahle část povídky mě bavila hodně a jsem ráda, že se líbí. A rozhodně souhlasím s tím, že JL+ je úžasná stránka a Miamam si zaslouží spoustu vděku za to, jak o ni pečuje!

  5. helsl napsal:

    Viděla bych to tak, že letošní Nobelova cena za literaturu by měla bejt jasná. Nějaký hnidopich může namítnout, že po čtvrté kapitole je na rozhodnutí příliš brzy, ale po takovéhle čtvrté kapitole si za ním stojím. Bože, to je Povídka! Nejvřelejší dík především za to, že píšeš česky, protože být tahle perla v angličtině, co kdyby ji nikdo nepřeložil? Nevšiml by si, netroufl, já bych přišla o nepopsatelný zážitek, to pomyšlení mě dodatečně dost děsí. Protože tohle je NĚCO! Napínavé, šťavnaté, přesně podle mího gusta. A John se rozešel s Mary dřív, než ho stihla ulovit a připoutat mu k noze železnou kouli v podobě dítěte. A než se vrátí, John není žádný blbec, aby mu nedošlo, že to nebyl jen alkohol a strach ze zemetřesení. Ženy se mu budou i nadále líbit, ale Sherlock bude šampionem jeho srdce a druhou polovinou jeho duše. A to by v tom byl čert, aby si i náš génius neuvědomil, že to platí i opačně. Vlastně bychom všichni měli být Moriartymu vděční, že svými pletichami aspoň in memoriam napomohl jedné dobré věci, protože nebýt téhle situace, kdoví, jestli by k sobě kluci našli cestu? Takže díky, Jime, byl jsi padouch par excellence, ale aspoň tahle zásluha ti budiž u posledního soudu přičtena ke cti.

    1. Harryet napsal:

      Souhlasím se vším v tomto komentáři :)))

    2. ygritte221b napsal:

      Ufff… Helsl, snažíš se mě zabít?! Taková chvála, budu si muset dát bacha, abych z toho nezpychla 🙂 V každém případě Ti z celého srdce děkuji (taková banální věta, která ani z poloviny nevyjadřuje radost, kterou cítím při čtení tvého komentáře…) a při své další tvorbě se budu setsakramentsky snažit, abych vás nezklamala ani nadále. Protože psát budu, to je už teď jasné, když vím, že jsou tady lidé, kteří si to přečtou. A můžu tě ujistit, že tvoje slůvka k tomuto rozhodnutí rozhodně přispívají nemalou měrou!

  6. Dark.Dragon napsal:

    Ohh..a zase ochhh.To bylo fascinující přečetla jsem si to dvakrát jako všechny ostatní ,ale tohle bylo mimo mé představy ,čekala ksem něco jiného ,ale ono to je ještě lepší fakt úžasné.Si šikulka.Jo a málem bych zapoměla užij si výlet!😊
    Děkuji a všem přeji krásné čteníčko Dark.Dragon

  7. Katrin napsal:

    Eh, povedala by som, ze sa nam tu rozvija aj nieco ine ako pripad 😉

    1. ygritte221b napsal:

      Tak tak 🙂 kostky jsou vrženy.

  8. hanetka napsal:

    No ale to bylo moc pěkné! Četla jsem to se zatajeným dechem, nemohla jsem se dočkat, co bude dál. Oba pány máš nádherně IC, přesně takhle by se myslím byli schopní chovat – i to Sherlockovo utajené překvapení a nedostatečně vyjádřené emoce, nakonec i to vyprovokování rány pěstí, aby se Johnovi ulevilo… nádhera. A jak je z Johna úžasně rozptýlený!
    Nemůžu se dočkat, co bude dál. To jejich přátelství s benefity z nouze – no, myslím, že si budou těžko uvědomovat, že je to na obou stranách víc. Možná se trochu bojím, že aby jim to došlo, bude se muset jeden či oba obávat o život svého druha ve zbrani. Nevím, jestli máš něco takového v plánu, ale s Moriartyho sítí v zádech bych se ani nedivila. Chtěl přece vypálit Sherlockovi srdce z těla a my dobře víme jak, a rozhodně v tomto smyslu instruoval své následovníky. John se už dvakrát málem podřekl a to ještě tuším, že ani Mary to jen tak nevzdá.
    Užij si cestu. Škoda, že ten net je tam tak ve hvězdách – copak, my se bez odpovědí na komentáře obejdeme, můžeme tu zatím rozpoutat nadšenou diskuzi a nový nášup čeká hezky u miamam, takže nám nehrozí hladomor. Ty to budeš mít horší, vím to podle sebe – já na komenty vždycky čekám jak hladový sup, vím, jak člověka potěší, když si přečte, jak to lidi berou a nadšeně chválí – a u tebe je co chválit!
    Tak se nám tam hlavně neztrať – protože já pevně doufám, že tohle nebude jediná povídka a že nám brzy napíšeš nějakou stejně báječnou další. ❤

    1. ygritte221b napsal:

      Hanetko! Moc si vážím tvého komentáře, určitě zabralo nějakou chvíli ho sepsat! Takže děkuji za tvůj čas. Jsem ráda, že se ti Sherlock a John v mém podání líbí a že je považuješ za IC, to je pro mě asi jedna z největších pochval, jaké jsem mohla dostat! Mám je oba ráda přesně takové, jak je BBC naservírovalo, a o dodržení charakterů jsem se právě snažila.
      A je vidět, že uvažuješ podobným směrem, jakým jsem uvažovala já. Pánové si rozhodně potřebují uvědomit, že takhle by to teda nešlo (respektive nám johnlock milovníkům žádné přátelství s benefity nestačí, že ano). A vidím, že s Mary jsem vám pořádně zamotala hlavu 🙂 ale nebudu spoilovat.
      Mám od kamaráda echo, že ve Vietnamu je wifi na každém rohu, tak to asi nakonec nebude taková hrůza. Takže se snad ke komentářům dostanu, protože přesně jak píšeš, vždycky je netrpělivě očekávám, a pak si jejich čtení moc užívám. Protože vytvořit něco a pak s tím jít na trh, to je vždycky těžké, a je fajn si přečíst, že se to někomu líbí. A můžu tě ujistit, že určitě plánuju v psaní pokračovat 🙂

      1. hanetka napsal:

        Jo, jsou IC a moc si to užívám. A škoda, že se stejného receptu nedrželi i Mofftíci ve čtvrté sérii. Oni je tam mají úplně OOC, všechny! Mně i hodná Mary připadá OOC. O to víc je fajn je mít v povídkách zase jak se patří. Vesmír se vrátil do správných kolejí.

  9. Kačí napsal:

    Připadám si jako John… Moje slovní zásoba superlativ je téměř vyčerpána 🙂 Já jsem proste nadšená! Ti dva troubové v tvém podání jsou skvělí!
    Doufám, že nemáš v plánu s psaním Johnlocku seknout!
    S láskou
    Kačí 💙

    1. ygritte221b napsal:

      Moc mě těší tvé nadšení 🙂 a rozhodně nemám v plánu přestávat s Johnlockem, teprve se do toho začínám dostávat! Takže se určitě můžeš těšit na něco dalšího…

      1. Kačí napsal:

        Tak to jsem přesně chtěla slyšet! 😉😊

  10. Misa737 napsal:

    OMG normálne nemám slov. Popravde som to musela čítať na 5krat bo ma stále niekto rusil a ja som si to nemohla v kľude vychutnať. Tá detektívna zápletka je dobrá (pokiaľ sa to nepostrehol :)) takže sa teším čo sa z toho vyvrbi. Ľutujem Johna že je takto testovaný ale aspoň sa niečo o sebe dozvie a Sherlock, je stále rovnaký. Ale čo som nečakala po minulej sex kapitole bol záver tejto. Nesťažujem sa 🙂 takéto zvraty zbožňujem. P.S: uži si juhovychodnu Aziu

    1. ygritte221b napsal:

      Moc děkuji za komentář 🙂 No jo, v mých povídkách asi vždycky očekávejte spousta sexu 😀 u dvou mužů mi prostě připadá tak nějak věrohodnější, že začnou takhle od konce a teprve postupem času si uvědomují, že v tom je možná i něco víc… A John si se Sherlockem ještě užije trápení, a to po všech stránkách. A díky za PS., rozhodně se budu snažit, aby to stálo za to!

  11. kratulablog napsal:

    Další bezva kapitolka! Ačkoliv jsem nečekala, že je to zemětřesení tak postrčí 🙂 A ta detektivně-špionážní zápletka mě zajímá čím dál víc! Co se vyklube z „Velké Británie“ a vůbec – je to osvěžující, protože case-fic tady zas tak moc lidí nepíše.

    1. ygritte221b napsal:

      Děkuji. Původně byla tahle kapitola rozdělená na dvě, ale nakonec jsem je sloučila do jedné, takže se nám ta erotika trochu zkoncentrovala 😀 Brala jsem to tak, že Sherlock byl poněkud „vyprahlý“ a najednou se mu do bytu nastěhoval John, který si tam chodí polonahý. Takže je z toho chudáček Sherlock frustrovaný… A jsem moc zvědavá, jak se ti zápletka bude líbit dál, protože tohle je poprvé, co jsem se o něco podobného vůbec pokoušela.

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s