Ygritte: Odvrácená strana mince – 5. kapitola

Přišel víkend a Sherlock má zatím tak zoufale málo dat k případu, že se nemůže pohnout dál. Což znamená, že se NUDÍ. A John moc dobře ví, že v takovém stavu může být svému okolí obzvlášť nebezpečný, takže jeho hlavním úkolem je Sherlocka zabavit. (Je mi jasné, co vás napadlo jako první, ale ne, takhle ti dva celý den nestráví, promiňte :D) Jak John celou situaci vyřeší, to se nechte překvapit…

ygritte

PS. Pořád ještě cestuji po JV Asii, takže na vaše komentáře budu reagovat se zpožděním. To jen abyste si nemysleli, že si jich nevážím, protože vážím, a moc!

 

Kapitola 5 – Den bez případu

 

Když se druhý den probudil, bylo už po desáté. Při tom zjištění se zhrozil a jeho zděšení ještě narostlo, když si připomněl události včerejšího večera.

Matně si pamatoval, že se nakonec přesunul do své postele. Dokonce i Sherlock si šel lehnout. Trochu ho překvapovalo, že se nevrhl na případ, když měl konečně jasnou mysl, ale nejspíš ho jejich předchozí aktivita taky zmohla.

Och, správně, případ. A dneska byla sobota. Zajímalo ho, jaký bude plán na dnešní den, protože jít do prázdného střediska nejspíš nemělo smysl. No, nejvyšší čas to jít zjistit.

S rozpolcenými pocity vstal z postele a zamířil do obýváku, čelit Sherlockovi.

Záhy se ukázalo, že nic takového se konat nebude, protože jeho spolubydlící se v bytě jednoduše nenacházel. Pro jistotu prohledal všechny místnosti, ale absence jeho bot jednoznačně potvrzovala, že odešel pryč.

Nějaký čas strávil ranní očistou a následnou snídaní, ale když odbila jedenáctá a jeho přítel pořád nikde, vzal telefon a vyťukal zprávu.

Kde jsi? Víš, že je sobota, že jo? JW

Samozřejmě. Jsem v parku. Parco Bustamante. SH

John zamrkal. Věděl, kde to je, tenhle park se nacházel na cestě mezi jejich současným bydlištěm a stanicí metra a procházel jím každý den, co byli tady.

Co tam děláš? JW

Normální člověk by tam pravděpodobně šel na kávu nebo jen tak na procházku, ale nic z toho se Sherlockovi nepodobalo.

Krátím si čas. Přijď, sedím v té kavárně u fontány. SH

John chvíli jen zíral na mobil. Nakonec pokrčil rameny, nazul si tenisky vyrazil do zmíněného parku zjistit, co jeho přítel provádí tentokrát.

 

 

Našel ho sedět na zahrádce v jeho přemýšlecí pozici s prsty do stříšky, jak bez jediného přerušení naslouchá vyprávění jakési postarší ženy. Hovořila ve španělštině, vzlykala a John jen příležitostně postřehl nějaká slova, která znal, ale celkovému významu nerozuměl.

Kývl na Sherlocka a posadil se k jeho stolku.

Sherlock ženu vyslechl, odpověděl jí jednou větou, v níž John poznal slovo „manžel” a „oslava”, načež se na něj žena vrhla, vzala jeho tvář do dlaní a zasypala ji překvapivým množstvím polibků. Celou tu dobu něco drmolila ve španělštině a usmívala se.

Když odešla, John si odkašlal a zeptal se: „Co to mělo znamenat?”

„Řeším případy obyčejných lidí, Johne. Jsou sice bolestně nudné, ale potřebuji nějak zaměstnat mysl, než přijdu na to, co Cristóbal chystá.”

Zasmál se. „A jak ses dostal k té paní?”

„Vlastně docela náhodou. Ráno jsem šel do laboratoře, ale ukázalo se, že to bylo zbytečné,” zamračil se. „Když jsem se vracel z metra, zastavila mě na začátku parku mladá žena a ukazovala mi fotku svého malého syna, který se jí ztratil v parku. Provedl jsem pár dedukcí a za necelých pět minut jsme ho našli. Nějak se to rozkřiklo a než jsem došel na konec parku, oslovil mě muž, kterého tady včera přepadli. Bylo snadné zjistit, že to byla jen pomsta žárlivého manžela dívky, se kterou se vídá. Vzápětí mě odchytila tahle žena, která před chvílí odešla. Měla podezření, že jí její muž zahýbá. Ve skutečnosti pro ni však připravuje tajnou oslavu jejich výročí.”

„To ona tě zatáhla do kavárny?” zvedl obočí.

„Ano. Nedala si to vymluvit,” našpulil Sherlock rty.

„Jako za starých časů, co?” zasmál se.

Náhle se k jejich stolu postavil nějaký mladík.

„Señor Sebastian?” zeptal se.

„Sí. Qué se necesita?” zeptal se Sherlock.

„Mi novia había desaparecido.”

„Hmm. Muy interesante…”

„Co se děje?” zeptal se John.

„Jeho přítelkyně zmizela. Johne? Johne! Na čaj teď není čas, musíme jít!”

 

„Vážně jsme museli jít k němu do bytu, abys zjistil, že mu utekla s nejlepším přítelem?”

„Samozřejmě. Jak bych to poznal jen z pohledu na něj?”

„Co já vím. Jak jsi poznal, kde se nachází syn té maminky v parku, kdo přepadl toho muže nebo že manžel té staré paní chystá oslavu jejích narozenin?”

„Ale to bylo přece očividné. U toho dítěte stačilo zjistit, před jakou dobou se ztratil, určit okruh vzdálenosti, jakou mohl zadaný čas urazit, zohlednit jeho zaujetí ptáky a…”

„Sherlocku? Víš, co to je řečnická otázka?”

„Samozřejmě. Bylo tedy potřeba zohlednit zaujetí ptáky a podle popisu matky dobrodružnou povahu…” Konečně Sherlock zachytil Johnův významný pohled. „Och. Tamto byla řečnická otázka?”

„Trefa, génie,” zašklebil se.

„Rozumím,” zamračil se a naklonil halvu na stranu. „Zdá se mi to, nebo tady všichni ti lidé neřeší nic jiného, než mezilidské vztahy? Které jsou navíc nepatřičně bouřlivé, řekl bych.”

„Co bys čekal. Vždyť Jižní Amerika je kolébka všech telenovel.”

Nějakou dobu kráčeli mlčky.

„Johne?“ ozvalo se nejistě. „Co je to telenovela?”

 

„Johne, já se nudím!” vykřikl Sherlock a zastavil se na chodníku. Pohledem rozmrzele  zatěkal po okolí a najednou se jeho oči rozšířily. „Noviny!”

Vzápětí už byl John smýkán za ruku k nejbližšímu kamelotovi.

Usadili se na lavičku a Sherlock s vervou rozevřel listy, které, soudě podle palcových červených titulků a celkového rozložení článků, patřily k těm bulvárním.

„Výborně!” zaradoval se.

„Máš pro své nadšení nějaký speciální důvod?” zeptal se John, který zprávám ve španělštině nerozuměl ani trochu.

„Samozřejmě. Zcela jistě to byla vražda,” ukázal Sherlock bez dalšího vysvětlení na fotografii těla z velké části zabaleného do černého igelitu a ležícího na kolejích v metru v kaluži krve.

„Nepíše se tam, že spáchal sebevraždu?” zamračil se a pomalu louskal text hlavního titulku.

„Ano, ale jsou to idioti. Cizí zavinění je očividné. Copak by někdo skákal zády napřed? Navíc ten natržený kabát, tady, vidíš?” ukazoval na téměř nezřetelnou trhlinu na fotce a v očích mu jiskřilo. „Na to by přišel i Anderson.”

„Když myslíš. Neměli bychom teď řešit spíš náš případ?” připomněl.

Sherlock pokrčil rameny a poklepal si na spánek. „Běží na pozadí, ale potřebuji další informace, bez nich se nepohnu z místa. Moje mysl je konečně zase jasná a perfektně koncentrovaná, takže ji potřebuji do zítřka nějak zaměstnat. Triviální případy k tomu poslouží dobře.”

John ignoroval tu část o ‚konečně zase jasné a koncentrované mysli‘ a přešel rovnou k další věci, která ho zarazila. „Co má být zítra?”

„Půjdeme prozkoumat Bernardovu laboratoř.”

Zamračil se. „Jak se do ní chceš dostat? Nemáme tam přístup.”

„Díky Thiagovi,” zamával Johnovi před nosem zaměstnaneckou kartou ústavu.

„Cože?” zarazil se a vzal Sherlockovi kartu z ruky.

Bylo na ní jméno Thiago Matheus Lopéz a na fotce poznal Bernardova kolegu, s nímž první den mluvili.

„Jak ses k ní dostal?” zamračil se.

„V pátek, když jsem dohovořil s Bernardem. Zmínil se, že tam hodlá zůstat do noci, z čehož bylo jasné, že Thiago ten den kartu už nebude potřebovat. Její ztrátu by neměl až do pondělí zaznamenat.”

„Tys mu ji ukradl?” zděsil se.

„Vypůjčil jsem si ji. V pondělí ji najde v laboratoři na stole a bude si myslet, že ji tam zapomněl.”

„Tys mu ji vážně ukradl! Kristepane, Sherlocku, jestli na to někdo přijde…”

Sherlock trhl rameny. „Nepřijde. Otočíme se tam brzy ráno, dokud v laboratoři ještě nikdo nebude.”

Natočil se bokem a zpříma se na něj podíval. „Tak proto jsi šel dneska ráno do střediska? Chtěl jsi prozkoumat laboratoř?”

„Ano. Jenže když jsem dorazil do chemického křídla, na chodbě se svítilo. Oficiálně tam nemám mít přístup, takže nemělo smysl jít dál.”

„Měl jsi mě vzít s sebou.”

„Ráno jsem s tebou třásl, ale byl jsi úplně tuhý. Říkal jsem si, že bych ti nejspíš po předchozí noci měl dopřát pořádný spánek, ale nechtělo se mi čekat, až se vzbudíš, tak jsem vyrazil sám,” pokrčil rameny.

John zavřel oči a snažil se potlačit červeň, která se mu nyní drala do tváří. Tohle vážně nechtěl řešit, ale když už to Sherlock nakousl… „Fajn, pojďme si promluvit,” vydechl nakonec.

„Promluvit?”

„O včerejší noci.”

„Vážně?” zamračil se Sherlock. „Není to proti pravidlům?”

„Cože?” zamrkal.

„Posledně jsi určil pravidla, z nichž jedno znělo, že budeme předstírat, že se nic nestalo. Nebo už neplatí? Kdybych to věděl, nešel bych vůbec spát – což bylo tvé třetí pravidlo, mimochodem.”

Sherlock šel včera spát kvůli nějakému pravidlu, které John nastavil pro konkrétní situaci před dvěma lety? Zatřepal hlavou. Tohle bylo absurdní.

„Překvapuje mě, že si to ještě pamatuješ. Ne, počkej, beru zpět – nepřekvapuje mě to. Každopádně jsem to tehdy nemyslel tak, že o tom nemůžeme mluvit vůbec, jenom jsem nechtěl, aby to mezi námi bylo divné.”

„Dobře,” pokýval hlavou, ale nezdálo se, že by tomu rozuměl.

Ne, že by to bylo něco nového. Jeho geniální přítel byl v oblasti mezilidských vztahů naprosto nepolíbený.

Sherlock si odkašlal. „Takže si o tom chceš promluvit. Předpokládá se ode mně nějaká zpětná vazba nebo tak?”

„Zpětná…? Ježíši, ne. Ne! Víš co? Zapomeň na to, Sherlocku. Vlastně o tom vůbec nemusíme mluvit.” Přejel si rukou obličej. „Co ten zítřek? Víš, co tam budeme hledat?”

Sherlockovi se při změně tématu viditelně ulevilo. „Všiml jsem si, že si Bernardo dělá pečlivé poznámky ke každému experimentu, takže se v první řadě pokusíme najít něco podezřelého v jeho papírech. Z rozhovoru jsem alespoň základně vytušil, čím se teď zabývá oficiálně, takže bych měl poznat, pokud bude v poznámkách něco mimo toto zaměření. Dalším vodítkem mohou být neobvyklé reaktanty…”

John se nachytal, že je myšlenkami úplně jinde, opřel se lokty o kolena a sevřel obličej do dlaní.

„Fajn, Sherlocku. Zpětná vazba. Řekni mi ji.”

„Jaká zpětná vazba?” zarazil se.

„Na včerejší noc,” zamumlal.

„Johne! Tys mě vůbec nevnímal!”

„Vnímal. Podezřelé poznámky, neobvyklé reaktanty. Ale nemůžeš čekat, že se budu soustředit na případ, když předtím zmíníš něco o zpětné vazbě.”

John si představoval, že Sherlock právě protáčí oči, ale neodvážil se vzhlédnout. Skrývání obličeje v dlaních mu plně vyhovovalo.

„Bylo to naprosto uspokojivé.”

To znělo vážně… špatně.

„Tohle jsem dělal poprvé, když už to musíš vědět,” odsekl a zatoužil propadnout se do země.

„Skutečně?” zaznělo se zřetelným zájmem.

„Kristepane, jasně, že jo.”

„Hmm. Myslel jsem, že když jsi potvrdil, že máš zkušenosti s muži, vyzkoušel jsi úplně všechno.”

„Jen ruční práce, Sherlocku,” zamumlal a promnul si čelo.

„Tak proč jsi včera…”

„Nevím,” zavrtěl hlavou a konečně se odvážil vzhlédnout. „Síla okamžiku, nejspíš. Alkohol. To zemětřesení. V tu chvíli jsem nad tím moc nepřemýšlel,” přiznal.

Bylo vážně divné se o tom takhle bavit, ale Sherlock nevypadal, že by na tom shledával cokoliv nevhodného. Asi by ho to nemělo překvapovat. Jeho přítel nejspíš vůbec netušil, proč by se měl zdráhat bavit se o sexu, obzvlášť když uvážil, jaké musely být jeho předchozí zkušenosti s muži, kteří poskytovali své služby za peníze.

„Ty toho lituješ,” zkonstatoval Sherlock a jeho obočí se stáhlo k sobě.

Zatřásl hlavou. „Ne, to ne, vážně, já jen… Tohle obvykle nedělám. A teď nemám na mysli fakt, že jsi muž, i když to samo o sobě je pro mě dost nové, ale… Včera jsem se nechal unést, úplně jsem ztratil kontrolu. Vůbec jsem neuvažoval. Ale nelituju toho,” zdůraznil. „Uhm, vážně to bylo tak špatné?”

Sherlock pozvedl obočí. „Nic takového jsem neřekl.”

„Ne. Řekl jsi ‚uspokojivé‘, což je univerzální eufemismus pro ‚špatné‘.”

„Copak já někdy používám eufemismy, Johne? A řekl jsem, že to bylo naprosto uspokojivé, což bylo. Pokud to potřebuješ upřesnit, tak to znamená, že jsem byl naprosto uspokojený, když jsi se mnou skončil,” řekl s kamenným výrazem.

„Och,” do jeho tváří se nahrnula krev. „No, budu to brát jako lichotku. Jen tak pro pořádek, tvoje pusa je naprosto perfektní, jestli tě to zajímá.”

Sherlock po tom prohlášení zamrkal a odkašlal si. Pak se nadechl, jako by chtěl promluvit, ale nakonec jen polkl a podíval se stranou. Po tvářích se mu nesměle rozlévala červeň.

„Johne? Mohli bychom tuhle konverzaci ukončit? Je poněkud… rozptylující.”

Musel uznat, že výjimečně se Sherlockem souhlasí. Rozhodně se cítil být až příliš… rozptýlen. Obzvláště některé jeho části.

„Jasně, promiň, hm. Co kdybychom se teď zašli domů naobědvat?”

„Jídlo?” našpulil Sherlock rty a zatvářil se otráveně.

„Přesně tak, jídlo. Jsou ti vidět žebra, jak jsem si včera všiml. A stejně dneska nemáme do čeho píchnout,” poznamenal a uvědomil si dvojsmysl, až když bylo pozdě.

Sherlock se při těch slovech zachmuřil ještě usilovněji.

„Příště tam dám víc oliv,” zauvažoval nahlas.

„Je to opravdu dobré,” poznamenal Sherlock, zatímco do sebe ládoval tuňákový salát neuvěřitelnou rychlostí.

„Víš vůbec, co jíš?” zvedl John obočí.

„Samozřejmě,” odvětil s pohledem zabořeným do novin. Nejspíš během oběda vyřešil dalších pár záhadných úmrtí z černé kroniky jen podle velikosti textu nebo tak něco.

Jak tak sledoval Sherlocka u jídla, došlo mu, že se jeho nálada od včerejška opravdu hodně změnila. Nebyl zdaleka tak podrážděný, ráno pomohl několika lidem s jejich přízemními (minimálně z jeho obvyklého úhlu pohledu) případy, nechal se přinutit k jídlu – které pochválil! – a dokonce dnes Johna ještě ani jednou neurazil.

Sečteno a podtrženo, Sherlock Postorgasmický byl rozhodně mnohem příjemnější člověk, než Sherlock Neuspokojený. Byla škoda, že s případem museli počkat do zítřka, protože bylo zřejmé, že je na vrcholu svých dedukčních schopností a jeho schopnost koncentrace je právě teď nepřekonatelná.

Možná by nebylo od věci, kdyby ho zkusil do večera nějak zabavit, protože génius nabitý energií bez možnosti řešit případy, to nikdy nevěstilo nic dobrého. Střílení do zdi nezvládala ani paní Hudsonová, natož zdejší správce, který Sherlocka vůbec neznal. Ta myšlenka ho však přivedla na jistý nápad.

„Co kdybychom si udělali takový menší výlet?” navrhl.

„Rozhodně ne. V lednici mě čekají nějaké drůbeží vnitřnosti, které jsem nakoupil na trhu, a chtěl jsem otestovat, jestli…”

Tak tohle byly ty divné věci v pytlíku. „Souvisí to s naším případem?”

„To ne, ale…”

„Dobře,” přerušil ho znovu. Sherlock se zatvářil ublíženě. „Zkusím to ještě jednou. Co kdybychom si udělali malý výlet za město a trochu si zastříleli? Chci vyzkoušet toho nového SIGa,” objasnil. „Stejně jsi říkal, že dokud neprohledáme Bernardovu laboratoř a nezískáme nové informace, tak s případem nemůžeš pohnout a potřebuješ se něčím zabavit.”

Sherlock sepjal ruce do stříšky a John věděl, že získal jeho pozornost.

„Do tmy bychom byli zpátky a pak si můžeš hrát s vnitřnostmi,” lákal ho. Bylo to jako mluvit s malým dítětem. Až na ty vnitřnosti, samozřejmě.

Sherlock na něj chvíli mlčky hleděl, načež trhl rameny a odvětil: „Přijatelné.”

„Kam nás zaveze?” zeptal se John poté, co Sherlock cosi dlouze vysvětloval taxikáři ve španělštině.

„Požádal jsem ho, aby nás vzal někam do kopců za městem. Řekl jsem mu, že potřebujeme nějaké opuštěné místo, kde nebudou žádní lidé ani obydlí, kde budeme mít soukromí a kde se nebudou moc rozléhat zvuky.”

John zasténal.

„Je to špatně? Myslíš, že mu došlo, co tam chceme dělat?” znejistěl Sherlock.

„Ne. Myslím, že získal úplně jinou představu,” odtušil.

„Nerozumím.”

„Zkus na to přijít,” poradil mu s úšklebkem.

Sherlock se na něj chvíli mračil, ale pak odvrátil svůj pohled ven. John skoro slyšel, jak jeho mozek pracuje na plné obrátky. S vědomím, že od něj teď bude mít chvíli klid, zavřel oči a začal upadat do dřímoty.

„Mám to, Johne!” ozvalo se po několika minutách. „Myslí si, že tam hodláme mít sex!” oznámil mu Sherlock se zjevným uspokojením ze své dedukce.

Taxikář sebou při těch slovech škubl a John protočil oči. „A teď, když jsi použil to mezinárodní slovo, se mu jeho tušení nejspíš potvrdilo,” zavrčel.

„Ale to je dobře, ne?” usmál se na něj Sherlock. „Alespoň nás nebude podezírat z toho, co máme v plánu skutečně dělat.”

John zafuněl a rozhodl se to nijak nekomentovat.

 

Místo, kam je taxík odvezl, do puntíku splňovalo všechny jejich požadavky. Sherlock řidiči štědře zaplatil a vzal si jeho číslo, aby mu mohli zavolat, až tady skončí, protože ani jeden z nich tak docela netušil, kde to vlastně jsou.

John se rozhlédl okolo. Byli v polovině kopce kousek za odlehlou městskou částí jménem Colina, kterou teď viděli přímo před sebou. Šlo o zbohatlickou čtvrť oddělenou od okolní krajiny vysokými ploty a náhodně rozesetými ostnatými dráty. Taxikář jim řekl, že místní se drží svých golfových hřišť a tenisových kurtů a rozhodně je ani nenapadne jít za hranice čtvrtě. Mimo to je upozornil, že v kopcích žijí pumy a tarantule, a ať si dávají pozor. Nakonec na ně zamrkal a zanechal je jejich osudu.

Tohle všechno mu Sherlock přetlumočil až teď, zatímco taxík mizel na obzoru.

„Pumy? Tarantule?! Sherlocku, nejsem si jistý, že je to dobrý nápad. Možná bychom to prostě mohli nechat na jindy…” rozhlédl se nervózně kolem.

Sherlock na něj vrhl překvapený pohled. „Zdejší tarantule nejsou smrtelně jedovaté, Johne. A z pavouků strach nemáš, to vím. Na Baker Street jich bylo plno a nikdy jsi kolem toho nevyváděl.”

„Tam byli jen neškodní malí angličtí pavoučci, ne bestie velké jako dlaň,” zavrčel. „A přerostlé divoké kočky bych si taky rád nechal ujít.”

„Máme zbraně, kdyby se tu nějaká puma objevila,” připomněl mu Sherlock. „Což nepředpokládám. Jsou to plachá zvířata.”

Povzdechl si. „Budu předstírat, že tomu věřím. Takže – kam půjdeme?” rozhlédl se okolo.

Sherlock pokrčil rameny. „Sem je vidět z Coliny. Měli bychom popojít dál.”

John ukázal na menší vyvýšeninu, která se prostírala před nimi. „Dobrá, tak to zkusíme za tamtím kopcem.”

„Kopec?” našpulil rty a vypadal přitom trochu jako rozmazlené dítě.

John se neobtěžoval s odpovědí a dal se do kroku. Po chvíli se ohlédl a ujistil se, že ho Sherlock neochotně následuje. Začali stoupat. Nebyla tam žádná pěšina, ale vzhledem k tomu, že krajina byla vyschlá a kamenitá, nezáleželo na tom. Jediná zeleň, která se ve svahu nacházela, byly jen náhodné trsy žluté trávy a několik nízkých keříků.

John se ohlédl na detektiva, který mu byl v patách, a děkoval prozřetelnosti, že ho donutil vyměnit svůj obvyklý oděv za obyčejné plátěné kalhoty, tričko a tenisky. Obzvlášť ty tenisky byly boj, protože Sherlock z nějakého důvodu velice lpěl na svých polobotkách. Zdejší rudý prach by je úplně zničil.

Cesta na hřeben jim zabrala dobré půl hodiny, ale stálo to za to, i když byl zpocený od hlavy až k patě. Před nimi se rozprostřel pohled na mělké údolíčko ohraničené dalšími kopci, naprosto ideální pro jejich účel. Odnikud tam nebylo vidět a rozhodně to nevypadalo, že by sem někdo chodil. V duchu blahořečil jejich taxikáři.

„Perfektní,” zaradoval se a začal sbíhat z kopce dolů. Nadšeně přeskakoval větší kameny a vyhýbal se keříkům.

Jakmile se dostal až k úpatí, zpomalil a zamířil k jednomu většímu balvanu, kde shodil svůj batoh. Ohlédl se za sebe a uviděl Sherlocka, který ho v sestupu následoval o dost elegantnějším stylem, než byl jeho divoký běh.

Vytáhl obě pouzdra se zbraněmi a s téměř posvátnou úctou je položil na balvan. Pak se znovu zanořil do batohu a nahmatal krabičku s náboji. Koutkem oka zaznamenal, že už má Sherlocka po svém boku, a věnoval mu zářivý úsměv.

„Zdá se mi to, nebo se vážně tak těšíš na střílení?” zvedl Sherlock obočí.

Pokrčil rameny a zasmál se. „Vinen,” přiznal. „Už je to zatraceně dlouho, co jsem držel nabitou zbraň v ruce.”

Podal Sherlockovi pouzdro s jeho zbraní a trhl hlavou ke krabičce s náboji. Sám vytáhl z pouzdra svůj SIG a při doteku chladného kovu na své dlani se bezděky zachvěl. Vážně se těšil, až ji vyzkouší. Zajímalo ho, jestli bude reagovat stejně jako jeho vlastní.

Nacvičeným pohybem vytáhl zásobník a začal ho plnit. Pozoroval, jak Sherlock jeho konání následuje, a náhle se zarazil.

„Beretta?” kývl směrem k pistoli v jeho ruce.

„Beretta. Konkrétně typ 92FS.”

Jeho podezření se potvrdilo. „Takovou měl Moriarty.““

„Ano. Tahle je jeho,” odvětil nezaujatě Sherlock a zacvakl do zásobníku další náboj.

John ztuhl na místě. „Ty máš Moriartyho zbraň?”

„Je přijatelná. A byla k mání ve chvíli, kdy si s ní její majitel prostřelil mozek. Proč toho nevyužít?”

„Muselo dát práci dostat ji sem,” zvedl obočí.

Konečně se na něj Sherlock podíval. „Zapomínáš, že mám za bratra britskou vládu?” ušklíbl se.

„I tak. Přiznej se, Sherlocku, vzal sis sem Moriartyho zbraň záměrně, že? Připadá ti to… stylové, vzhledem k tomu, že likviduješ jeho pavučiny.”

„Možná,” odtušil a zadíval se do dálky.

John si odfrkl. Tohle bylo tak… sherlockovské.

„Kde ses vlastně naučil střílet?” odvedl řeč jinam.

Sherlock se na něj podíval a ten pohyb byl následován dalším klapnutím při zasunutí náboje. „Absolvoval jsem výcvik pro agenty.”

„Mycroft?”

Kývl. „Je to už celkem dávno. Když jsem začal pracovat pro Yard jako konzultující detektiv a poprvé na mě někdo vystřelil, Mycroft se to tehdy nějak dozvěděl. Trval na tom, že bych se měl umět ubránit, pokud by to bylo potřeba.”

„To zní jako rozumný nápad. Vždycky jsem se divil, kde ses naučil tak dobře prát.”

„Byla to jedna z mála jeho přínosných intervencí. I když jsem nakonec výcvik nedokončil.”

„Nedokončil?”

„Problémy s autoritami,” odtušil.

John se zasmál a Sherlock se na něj v odpověď zašklebil. „Hotovo?” zeptal se vzápětí a prudce zarazil zásobník.

„Hotovo,” zakřenil se John. Cvak.

Oba se jako na povel začali rozhlížet po okolí. „Cos vzal?” zeptal se Sherlock.

Trhl rameny a sklonil se k batohu, aby z něj postupně vyskládal šest plechovek.

„Nuda,” nakrčil Sherlock horní ret, ale jeho oči se třpytily.

John popadl plechovky a odběhl ke vzdálenému balvanu, na který je vyskládal pěkně vedle sebe. Pak se vrátil zpátky.

Znovu vzal svou zbraň do ruky a mrkl na Sherlocka, který se v tu chvíli už stavěl do pozice.

„Připraven?” zeptal se.

Sherlock krátce přikývl a odjistil.

John se postavil metr od něj a téměř obřadně stiskl svou vlastní pojistku. Při tom zvuku se jeho srdce prudce rozbušilo. Kristepane, tohle bude skvělé.

„Já mám ty tři vlevo, ty vpravo,” vychrlil instrukce.

Narovnal záda, zpevnil ramena, srovnal ruce a soustředil se na míření. Vedle něj se náhle ozval hlasitý výstřel. Čekal to a nenechal se tím rozhodit.

Sherlock první střelou minul. „Sakra,” zanadával.

John zúžil oči, zamířil a… trefa.

Adrenalin se prohnal jeho žilami a krev mu hučela v hlavě. Střelba na cíl mu v armádě vždycky šla na jedničku.

Druhou střelou už se Sherlock trefil také a John si potěšeně oddechl. Vlastně nikdy nezjišťoval, jak na tom jeho parťák je s mířením – pokud nepočítal střílení do zdi na Baker Street – a trochu ho uklidnilo, když viděl, že to se zbraní umí. Přece jen, vždycky bylo dobré vědět, kdo vám kryje záda.

Nakonec potřeboval na zlikvidování svých plechovek šest střel, zatímco Sherlock o jednu víc. To rozhodně nebyl špatný výsledek, protože cíle umístil docela daleko.

„Další kolo?” zeptal se. Sherlockovi zasvítily oči a olízl si rty.

Vůbec vypadal, že se skvěle baví. To bylo dobré, vlastně víc než dobré. Nejspíš to bylo historicky poprvé, co si společně udělali něco vzdáleně podobné výletu, a navzdory všem předpokladům se odpoledne vyvíjelo skvěle.

 

„Kapitán Watson,” zamumlal Sherlock.

„Cože?” otočil se k němu. Právě dokončili druhé kolo střelby a on si potřeboval dát chvíli pauzu.

Sherlock sebou trhl, jako by si předtím neuvědomoval, že to říká nahlas. „Nic.”

„Ale jo, říkal jsi ‚kapitán Watson‘, slyšel jsem tě,” zamračil se John.

Pokrčil rameny. „Zase jsi ve vojenském módu.”

John se na sebe podíval a došlo mu, že stojí se zády napřímenými a ve tváři udržuje kamenný výraz. Sherlock měl pravdu – přepnul do vojenského.

Donutil se uvolnit postoj a pousmál se. „Vůbec jsem si to neuvědomil. To asi ta zbraň.”

„Nevadí mi to. Vlastně je to docela fascinující,” řekl Sherlock a se zájmem si ho prohlížel. „Mohl bys to udělat ještě?”

John zvedl obočí. „Co jako?”

Sherlock naklonil hlavu ke straně. „Ta změna postavení, výrazu obličeje… Je to vážně zajímavé.” Přejížděl pohledem po Johnovi. „Chtěl bych to prozkoumat. Přepneš se znovu?”

Odfrkl si. „Nejsem žádný tvůj pokusný králík, Sherlocku. Vodu?” natáhl k němu pití.

Sherlock zavrtěl hlavou a zatvářil se zklamaně.

„Měl bys pít. Je třicet stupňů, oba jsme se pěkně zapotili a nerad bych, abys mi tu zkolaboval. Vodu,” napřáhl k němu ruku s lahví a tentokrát to nebyla otázka.

„Nechci,” zavrčel Sherlock, opřel se o balvan a přestal mu věnovat pozornost.

John zvedl obočí a pak mu v očích zablesklo. Vyrovnal se v zádech, srazil paty k sobě a zhrublým hlasem zavelel: „Napij se. To je rozkaz, vojíne.”

Sherlock trhl hlavou směrem k němu a oči se mu rozšířily, když jeho pohled padl na Johna, nyní již kapitána Watsona z pátého Northumerlandského pěšího pluku.

Jako by proti své vůli se odlepil od šutru a jeho ruka vystřelila k lahvi s vodou. „Fascinující,” zašeptal, pohlédl na svou dlaň a konečně se pořádně napil.

John se uchechtl.

„Líbí se ti to, viď?” zvedl Sherlock obočí. „Dávat rozkazy.”

„Líbí se mi, když mě pro změnu posloucháš,” zasmál se.

Převzal si láhev zpátky, dal si ještě pár loků a po chvíli zvažování zavřel oči, zaklonil se a poslední dvě deci si obrátil na hlavu. Nebylo třeba šetřit, tekutin vzal dost.

Stékající voda ho příjemně chladila na obličeji, ve vlasech a na hrudníku. Tričko měl stejně propocené už předtím, takže pár dalších fleků už nemohlo nic zhoršit.

„Další kolo?” zeptal se, oči stále ještě zavřené, vychutnávaje si příjemný pocit osvěžení.

Žádná odpověď.

Donutil se rozlepit víčka a pohlédl na Sherlocka, který na něj hleděl, ústa pootevřená.

„Sherlocku?”

„Mhm?”

„Další kolo?”

Zamrkal. „Další kolo čeho?”

„Střelby, čeho asi,” uchechtl se John a odběhl znovu nachystat plechovky.

Kdyby se v tu chvíli ohlédl, všiml by si pohledu, který mu Sherlock věnoval, a nejspíš by pochopil.

Jenže John se neohlédl.

 

Cesta zpátky probíhala v tichosti. Oba byli příjemně unavení, John si masíroval rozbolavělá ramena a z okénka sledoval město, které vedle nich ubíhalo. Začínali se blížit do centra a některá místa dokonce poznával.

Sherlock něco řekl taxikáři a John v tom zaslechl slovo ‚farmacia‘.

„Co potřebuješ v lékárně? Pokud vím, SIMky máme nakoupené do zásoby.”

„Nikotinové náplasti.” Ani se na něj při těch slovech neotočil, zrak stále upřený z okénka.

„Je to nutné? Myslel jsem, že po včerejšku…” zarazil se. „Že jsi na tom teď s pozorností dobře,” dokončil tiše a raději stočil pohled do okna na své straně.

„Byl jsem. Zase se to zhoršilo,” řekl Sherlock směrem ven.

John se zachvěl, ale neodvážil se otočit. „Omlouvám se. Sice nevím přesně za co, ale jestli je to moje chyba, omlouvám se.” Po jeho dechu na skle zůstalo zamlžené kolečko, které však kvůli vysoké teplotě venku skoro okamžitě zmizelo.

„Nemůžeš za to. Neměl jsem po tobě chtít, ať předvádíš kapitána Watsona.”

Na Johnově tváři se objevil drobný úsměv, ale rychle zmizel, když mu plně došel význam těch slov. Vnímal svůj zrychlený dech a narůstající tlak ve slabinách.

Ani jeden z nich se neodvažoval odvrátit zrak od ubíhající krajiny.

„Nechci, abys to řešil nikotinovými náplastmi,” zašeptal.

„Nemám na výběr. Zítra se potřebuji…”

„Sherlocku,” přerušil ho John a konečně odtrhl pohled od okna.

Sherlock se na oslovení otočil taky a John se zachvěl pod tíhou toho pohledu. Působil tak… zranitelně.

John se přinutil nadechnout a s bušícím srdcem zvedl ruku. Když se jeho prsty dotkly Sherlockovy tváře, postřehl slabé cuknutí, ale bledé oči ho neochvějně pozorovaly dál. Ať už se za nimi odehrávalo cokoliv, nemělo to žádný dopad na výraz tváře, která zůstávala kamenná.

Upřel pohled na růžové, skoro až nepřirozeně vykrojené rty a dovolil si přejet po nich svým palcem.

Jedinou odpovědí mu bylo prudké nadechnutí nosem.

Zkusil to ještě jednou, tentokrát důrazněji, a ve chvíli, kdy se prst zastavil v koutku, objevil se na scéně i růžový jazyk. Sledoval, jak přelétl přes rty a zmizel zase zpátky v ústech. Bylo to jen kmitnutí, nejspíš bezděčné, ale na Johna to zapůsobilo jako jiskra na doutnáku.

Fascinovaně zíral na rty, které se nyní leskly čerstvou vlhkostí, a aniž by k tomu jeho mozek dal pokyn, přistihl se, že se celým svým tělem naklání k Sherlockovi.

Zastavil se s ústy jen pár milimetrů od Sherlockových a čekal, zda nepřijde odstrčení nebo jakýkoliv důkaz, že jeho konání je nevítané. Nepřišlo nic.

Přivřel oči a překonal i tu minimální vzdálenost, která ho dělila od polibku.

Sherlock zareagoval téměř okamžitě, automaticky pootevřel rty a políbil ho zpátky, ale jeho reakce byla vlažná a odměřená.

John se rozhodl dát svůj záměr najevo jasněji, aby zaplašil pochybnosti, které zjevně Sherlocka držely zpátky. Posunul se na sedadle, přitáhl si muže blíž a zaútočil jazykem na jeho ústa.

Tentokrát už byla odpověď mnohem jistější. Tanec jejich jazyků rozpouštěl veškerou Sherlockovu zdrženlivost a jeho tělo pod Johnem vláčnělo, tisklo se k němu a jeho dlaně mu bloudily po zádech.

Přerušilo je odkašlání.

Odtrhli se od sebe jako dva přistižení teenageři a oba jako na povel zrudli. John podnikl pokus upravit si vlasy a Sherlock se na svém sedadle znovu napřímil.

„La farmacia,” oznámil jim řidič a v koutcích mu cukalo, jak se ze všech sil snažil nesmát.

John se v očekávání podíval na Sherlocka.

„Skočím tam,” odpověděl jeho nevyslovené otázce, náhle klidný, jako by se muchlování na zadním sedadle nikdy nestalo. „Je lepší být připravený na každou možnost,” pokrčil rameny a vystřelil z auta dřív, než se John stihl nadechnout k odpovědi.

Během čekání na Sherlocka mu došlo, že taxikáři se nejspíš jeho původní podezření o účelu jejich cesty za město právě potvrdilo. Uchechtl se. No, možná to bylo dobře.

 

Cestu výtahem absolvovali mlčky. Vlastně od chvíle, kdy Sherlock znovu nastoupil do taxíku a zopakoval řidiči adresu, ani jeden z nich nepromluvil. John se několikrát nadechl, ale pokaždé pusu zase zaklapl, protože si nebyl jistý, co v takové chvíli vlastně říkat. A Sherlock – no, neměl nejmenší ponětí, co si o dané situaci myslí Sherlock. Zbytek cesty totiž hleděl z okna a jeho tvář byla nečitelná.

Jakmile za nimi zabouchly dveře bytu, atmosféra v místnosti ztěžkla.

John se opřel o stůl, nejistý, jak pokračovat v tom, co načali v autě. Případně, jestli v tom vůbec pokračovat. Ze svého místa pozoroval Sherlocka, který nejdřív vykročil směrem k němu, načež se zastavil, zatěkal pohledem po místnosti a nakonec se usadil do křesla.

„Johne?” zeptal se, když už ticho začalo být nepříjemně hlasité. „K tomu v autě… Jak moc tvoje odhodlání k dalšímu fyzickému kontaktu souvisí s tím, že doktor v tobě nechce, abych používal nikotinové náplasti?

Rozšířil oči a několikrát zamrkal. „Nijak zvlášť, řekl bych,” zatřepal nakonec hlavou a dovolil si pousmání. Byla to hloupá otázka, ale porozuměl jejímu významu.

„Takže to nebereš jako laskavost?” zamračil se Sherlock a mapoval jeho obličej pohledem. Tím věnuji ti stoprocentní pozornost, vím, na co myslíš, nemá cenu lhát pohledem.

„Ne,” odvětil po krátkém přemýšlení.

„A včera?”

Ošil se. „Nevím. Tak napůl, nejspíš. Byl jsem trochu mimo.”

Sherlock přivřel oči a naklonil hlavu na stranu. „Kdy se tohle stalo?”

Kdy se stalo co? Kdy zjistil, že jeho léty vybudovaná mentální bariéra pro sexuální kontakt s muži se hroutí? Kdy ho začal Sherlock přitahovat? Kdy se rozhodl, že nad tím nebude přemýšlet a půjde do toho po hlavě?

To druhé, pravděpodobně.

„Myslím, že tehdy na terase. Když jsi mi předváděl, jak mám svádět Cristóbala.”

Sherlock si opřel lokty o kolena a spojil ruce před svými ústy. „Johne? Nečekáš ode mě něco, co ti nejsem schopen dát, že ne?”

Uchechtl se. „Neboj, Sherlocku. Nic takového by mě nenapadlo ani ve snu. Je to jen,” mávl rukou do prostoru, „vzájemná výpomoc.”

Sherlock si dovolil pozvednout koutky. „Co se stane v Chile, zůstane v Chile?”

„Jo, tak nějak.”

„Takže? Jaký je teď plán, kapitáne Watsone?”

„Rozhodně sprcha,” zamyslel se. „Pak na mě počkej u sebe v ložnici.”

Odpovědí mu byl úšklebek a nedbalé zasalutování. Z nějakého důvodu ho to gesto vzrušilo.

 

Byl umytý, osušený a nic nebránilo tomu, aby se přesunul do Sherlockovy ložnice. Navzdory této skutečnosti už několik minut stál opřený dlaněmi o umyvadlo a zíral na svůj odraz v zrcadle.

Ta scéna mu připomínala situaci před dvěma lety, kdy ho Sherlock poprvé požádal o laskavost a on byl nervózní jak sáňky v létě. Musel si přiznat, že na tom teď nebyl o moc lépe. Racionálně věděl, že tentokrát to bylo jeho rozhodnutí, že nešlo o žádné milosrdenství pro Sherlocka a že už ví, do čeho jde.

Tak proč má tak stažený žaludek a sevřené hrdlo?

Přece to chtěl. Chtěl to tak moc, že se ve sprše vyhonil, aby tentokrát nebyl hotový během dvou minut, tak jako posledně. Myslel přitom na Sherlocka a fantazíroval, že v té chvíli dělá v druhé koupelně to samé, přestože věděl, že tomu tak není. Jeho přítel podle svých vlastních slov téměř nikdy nemasturboval.

Hrábl si do vlhkých vlasů a uhladil je směrem dozadu, tak jako mu je upravil Sherlock, než šel na večeři s Cristóbalem. Sherlock mu tehdy řekl, že vypadá „perfektně” a on to chtěl slyšet znovu.

A právě to ho znervózňovalo.

Nepřemýšlet, Watsone, zazněla spásná myšlenka.

A jako vždy, John rozkaz uposlechl.

 

Přestože se venku pomalu stmívalo, bylo v ložnici pořád ještě dost světla. Jeho zrak padl na Sherlocka, který ležel rozvalený na pokrývkách jen ve svém županu a něco ťukal na mobilu – nejspíš obvyklý denní report Mycroftovi. Zajímalo ho, co mu tak může po dnešku psát. Úplně to viděl před očima.

Drahý bratře, dneska jsme s případem nepohnuli, zato jsme si byli s Johnem zastřílet na plechovky a teď se jdeme pomuchlovat do postele. SH

Ne, Sherlock píše spíš krátké zprávy. Faktické.

0 nových dat, 4 vyřešené případy v parku – triviální, 3 plechovky sestřelené na 3 pokusy. 1 muchlování v autě a 1 očekávaný orgasmus za Johnovy asistence. Zítra se vloupeme  do laboratoře. SH

Ta představa ho pobavila a on se krátce zasmál. Jeho smích vytrhl Sherlocka ze zaujetí telefonem a otočil se na Johna. Mobil okamžitě přistál na zemi.

„Teď jsi kapitán Watson záměrně, nebo si to ani neuvědomuješ?” zvedl obočí a koutky mu zacukaly.

John zkontroloval svůj postoj a musel uznat, že má Sherlock pravdu. „Pomáhá mi to překonat nervozitu,” přiznal. „Vadí ti to?”

„Že jsi ve vojenském módu? Ne, ani trochu. Že jsi nervózní? Ano.”

Neodpověděl. Místo toho si sedl si bokem na postel. Tuhle ložnici vybral, protože na rozdíl od jeho tu bylo letiště a on se nehodlal tísnit na svém jednolůžku.

Sherlock mu věnoval zamračený pohled. „Johne, tohle nemusíme dělat, pokud nechceš, ve skutečnosti jsem v pohodě. Schopnost koncentrace sice od rána o nějakých dvacet procent klesla, ale to je pořád dost, abych zítra…”

„Šššš,” přiložil ukazováček na jeho rty. „Chci to, věř mi. Kdybych se ve sprše nevyhonil, ukázal bych ti to názorně, ale…” nechal větu vyznít do ztracena. „Troufám si tvrdit, že když mi dáš chvilku, uvidíš důkaz na vlastní oči.”

Sherlockovi se při jeho prohlášení rozšířily oči a jeho pohled bezděčně sklouzl do Johnova klína, který byl teď zakrytý ručníkem.

„Ty… Ty jsi teď onanoval? Ale proč…” zbytek věty zanikl, když mu Johnův prst, který byl dosud přitisknutý na jeho rtech, vklouzl do úst.

Sherlock se mu zadíval do očí a začal prst sát a olizovat neuvěřitelně obscénním způsobem. John úplně cítil, jak se jeho ramena uvolňují a vojenský postoj mizí do ztracena. No, to bylo rychlé.

Pomalu vysunul ukazováček z úst a klouzal přes jeho bradu na hruď a níž. Sherlock se přetočil na záda, aby mu uvolnil přístup dál, a vzepřel se na loktech. Jedna strana županu mu překrývala slabiny a John zauvažoval, jestli je pod ním naostro. Sjel prstem až k pásku a zahákl jej za něj, aby ho mohl rozvázat. Pak nabral lem županu a pomalu ho odhrnul na stranu, aby se přesvědčil na vlastní oči.

Přesně, jak si myslel, Sherlock pod ním nic neměl.

John se prudce nadechl a sledoval jeho nyní již napůl vzrušený penis, jak trčí z porostu tmavých chloupků.

„Víš, že ti to teď neladí s vlasy, že jo? To není zrovna dokonalé krytí,” usmál se a zajel prsty mezi tmavé chloupky.

Sherlock zvedl obočí. „A kdo myslíš, že by na to tak mohl přijít?”

„Co já vím…” pokrčil rameny a náhle ho napadla otázka, která mu vrtala hlavou už dlouho. „Jak jsi vlastně řešil sex v Kolumbii a tam, kde jsi byl předtím?”

Odvrátil pohled. „Bylo to nezbytné jen dvakrát. Někoho jsem sbalil v baru a… pokaždé se to odehrávalo ve tmě, takže si rozhodně nemohli všimnout, že mé pubické ochlupení…”

Nenechal ho domluvit. „Sbalil v baru?” zamračil se.

„Neměl jsem moc na výběr a tohle bylo nejefektivnější řešení,” pokrčil rameny. „Použil jsem kondom, jestli ti jde o tohle. Pokaždé používám kondom.”

John při těch slovech ztuhl. „Pokaždé?” Včera se vzájemně vykouřili bez kondomu. Až teď mu došlo, jaká příšerná hloupost to možná byla.

„Jsem zdravý,” zadíval se mu Sherlock do očí. „Před odjezdem do Jižní Ameriky jsem byl na komplexních testech – rutinní praxe pro agenty. A tady to bylo jen dvakrát a pokaždé jsem se chránil. Opravdu. Nikdy bych tě neohrozil, Johne.”

„A co sebe? Co kdybych já…”

„Ale prosím tě,” odvětil.

John se zamračil. „Vždycky bys měl být opatrný. Každopádně jsem byl dva týdny před odjezdem darovat krev a všechno bylo v pořádku, jen pro tvou informaci.”

„Samozřejmě, že bylo,” usmál se Sherlock. „Můžeme pokračovat?”

John se znovu uvolnil a přikývl. Vzápětí ho Sherlock popadl za pas, stáhl ho k sobě a on se přetočil na bok čelem k němu. Sherlock si ho chvíli jen měřil pohledem a pak mu v očích nebezpečně zajiskřilo.

Vzal ho za rameno a začal ho přetáčet na břicho.

„Co to…?” zapřel se o loket a upřel oči na Sherlocka.

„Neboj, tohle se ti bude líbit,” mrkl na něj.

John najednou zpanikařil. „Sherlocku, já nechci…”

Tlak na jeho rameno ustal. „Nemám v plánu tě souložit, pokud se bojíš tohohle,” řekl a přejel dlaní po jeho zádech. „Věř mi.”

John se ještě jednou ohlédl, ale nakonec se podvolil a položil se na břicho s rukama složenýma pod hlavou.

Dlaň pokračovala v hlazení jeho zad a po chvíli se přidaly i polibky. Postupně pod těmi doteky vláčněl a když pak ucítil, že se prsty zahákly za ručník stále ještě omotaný kolem jeho pasu, ochotně nadzvedl pánev. Hrubá látka sjela z jeho těla a s žuchnutím přistála na zemi.

Chladné prsty přejely po jeho zadku a pokračovaly po vnitřní straně stehen. Při tom doteku se zachvěl a automaticky odtáhl nohy od sebe. Tady byl velmi citlivý a Sherlock to evidentně vypozoroval, protože stehnům věnoval speciální pozornost. Ruka byla záhy následovaná ústy a John si začal uvědomovat nevýhodu této pozice ve chvíli, kdy ho rostoucí erekce začala tlačit do břicha.

Trochu se zavrtěl a Sherlock, jako by mu četl myšlenky, ho okamžitě zvedl za boky a vsunul pod jeho břicho polštář. Úlevně vydechl, že se jeho penisu dostalo potřebného prostoru, ale úleva se rychle přelila do zděšení, když ucítil, že mu Sherlock odtahuje půlky od sebe.

Začal zvedat hlavu, aby vyjádřil svůj nesouhlas, ale byl umlčen tichým „Šššš,” zašeptaným překvapivě blízko svého zadku. Vzápětí se Sherlockův jazyk přitiskl k horní části žlábku mezi jeho půlkami a veškeré Johnovy protesty byly zapomenuty.

Uteklo mu zasténání. Jazyk hladil, něžně a důkladně, a pomaličku se propracovával níž, přičemž každému novému místečku věnoval perfektní péči. Johnova mysl začínala být zajímavým způsobem rozpolcená.

Vážně se mu Sherlock chystá udělat… tamto?!

Jazyk se posunul o další centimetr.

No, zjevně ano. Možná by to měl zastavit. Totiž… určitě to bude strašně divné, ne?

Jazyk sjel zase o kus níž.

Ne?!

Jazyk začal být velmi, velmi blízko a misky vah v Johnově hlavě se povážlivě zakývaly.

I když… možná by neměl soudit dřív, než to zažije na vlastní kůži. To, co se nyní dělo mezi jeho půlkami, bylo nečekaně… příjemné.

Víc než příjemné, popravdě.

Proboha, vždyť už je skoro, skoro…

Najednou se postup zastavil a Sherlockův úžasný talentovaný božský jazyk se odtáhl. Johnovi uniklo nespokojené zamručení.

Pokračuj pokračuj pokračuj, skandovala jeho mysl.

Palce mezi jeho půlkami se přesunuly do úrovně jeho otvoru, úplně ho obnažily a pak se Sherlockův jazyk…

Do prdele, kurva, ach můj…

„… bože,” vydechl nahlas.

Sherlock ho systematicky v soustředných kruzích lízal kolem jeho vstupu a on se pod tím dotekem měnil v hromádku rosolu. Jeho rozum se podivoval, proč mu něco tak perfektního bylo téměř čtyřicet let odpíráno, ale stejně jako svaly i on na svou činnost brzy rezignoval.

Jediná část jeho těla, která zůstala za dané situace plně bdělá a v pozoru, byl jeho penis, a dokonce i ten začínal mít s kontrolou obtíže, když se jazyk začal propracovávat dál a tak nějak… dovnitř.

„Ach kurva… Sherlocku, to je…” zasténal. „Kristeježíši…”

„Netušil jsem, že jsi tak pobožný,” zalechtalo ho vydechnuté zasmání.

Jeho mozek se pokusil zformovat odpověď, ale ihned seznal, že to je nad jeho možnosti. Místo toho poslal z úst jen neartikulované zasténání.

„Věděl jsem, že se ti to bude líbit,” zapředl Sherlock.

„Jo, to byla… správná… dedukce.” Byl na sebe velmi hrdý, že si vzpomněl na tak složité slovo. Možná by za to mohl být odměněn dalším olíznutím…

„Ale nechceme skončit moc brzy, že ne?” zaznělo nad ním a dlaň položená na jeho boku mu naznačila, aby se přetočil.

Nechceme? zaúpěl jeho mozek (nebo vlastně spíš penis, který, jak víme, měl teď značně navrch). Ať už to bylo jakkoliv, John se nakonec tlaku podvolil a překulil se na záda. Nyní čelil Sherlockovu samolibému úšklebku a oplácel mu ho svým vlastním připitomnělým úsměvem.

„To bylo…” vydechl a zavrtěl hlavou, neschopen přijít na to, jak větu dokončit. Zásobu chytrých slov už pro dnešní večer vyčerpal.

„… velmi vzrušující,” zašeptal Sherlock.

Johnův pohled při tom přiznání sklouzl z jeho rtů do klína, kde mohl spatřit pravdivost toho prohlášení.

Sherlockův penis se tyčil do prostoru, zrudlý a vlhký a nádherný.

John na něj chvíli jen tak zíral, fascinovaný tím pohledem, a náhle zatoužil svému milenci oplatit všechnu tu péči, kterou se mu od něj před chvílí dostávalo. Jeho tělo se vymrštilo a vzápětí měl Sherlocka na zádech pod sebou, s očima rozšířenýma překvapením z té prudké změny pozice, ale překvapení bylo rychle nahrazeno touhou, když se John usadil vedle něj a předklonil se.

„Řekni mi, co se ti líbí,” požádal, načež políbil kůži na vnitřní straně stehna.

Sherlock hlasitě vydechl a zabořil mu dlaně do vlasů.

„Nebo mi to ukaž,” zašeptal John a začal se prolíbávat výš, přesně tam, kam ho ruce směřovaly.

Původně se chtěl rovnou přesunout do slabin, ale jeho mužské ego na něj nyní začalo naléhat, aby se nenechal zahanbit, co se týče poskytování potěšení. Rozhodl se tedy, že pomalé stupňování slasti by mohlo být dobrým plánem pro dnešní večer.

Sherlock nejspíš jeho záměr pochopil, protože prsty v Johnových vlasech po chvíli ochably a přestaly ho navádět výš. Místo toho se začaly jemně proplétat mezi jednotlivými pramínky a dávaly o sobě vědět, jen když se jejich majiteli nějaký dotek obzvláště zamlouval. V takové chvíli vískání ustalo, prsty se sevřely kolem pramenů a tělo pod ním se téměř neznatelně zachvělo.

John tento způsob komunikace vítal, protože – pokud nepočítal sám sebe – s laskáním mužského těla neměl zrovna moc zkušeností. A jak si zatím stihl povšimnout, Sherlock byl o mnoho citlivější než on sám.

Postupně se prolíbal přes třísla až k břichu, přičemž záměrně vynechal genitálie, a z čiré zvědavosti zajel jazykem do pupíku. Reakce byla prudká a okamžitá. Sherlockovo tělo sebou při tom doteku škublo a vlasy ve vlasech se ho snažily dostat pryč.

„Ty jsi lechtivý,” zasmál se John při tom zjištění.

„Rozhodně nejsem,” zavrčel Sherlock.

John zvedl obočí a s pohledem upřeným do jeho obličeje mu přejel bříšky prstů přes žebra. Další ucuknutí.

„Jsi si jistý?” zamrkal na něj a pohyb zopakoval.

Sherlock si skousl spodní ret a i když se snažil nereagovat, jeho tělo se zachvělo.

„Přestaň, Johne,” pokusil se přikázat, ale znělo to spíš jako prosba.

„Až uznáš, že jsi lechtivý,” provokoval a pokračoval v přejíždění po citlivé kůži na boku jeho hrudníku.

Sherlock zúžil oči a sevřel rty, zatímco se silou vůle snažil ovládnout cukání svého těla. Docela se mu to dařilo, dokud se John nepokusil znovu olíznout jeho pupík. V tu chvíli z něj vyšlo cosi jako zajíknutí a vzápětí se celý zkroutil a přetočil se na bok.

„To vypadá, že známe odpověď,” zasmál se John a pokusil se ho pohladit po zádech.

Sherlock při prvním setkání s kůží okamžitě ucukl. „Nech…” vydechl, než si to stihl uvědomit.

„Už tě nebudu lechtat, dobře?” ujistil ho John.

„Slibuješ?” zeptal se Sherlock nezvykle vysokým hlasem a okamžitě se zamračil, když si uvědomil své přiznání.

„Slibuju,” přikývl s vědomím svého malého vítězství nad Sherlockovou vůlí a na důkaz svých slov pevně přejel dlaní po jeho kůži.

Sherlock se pomalu uvolňoval a nakonec se nechal přetočit zpátky na záda. John se vedle něj povytáhl o kus výš a tentokrát se zaměřil na průzkum hrudníku.

Výsledky byly zajímavé po všech stránkách. Jeho milenec byl překvapivě citlivý na bradavkách a John si současně uvědomil, že líbat mužské bradavky je pro něj naprosto nová zkušenost. Zdaleka ne špatná. Možná trochu nezvyklá. Fascinující bylo nejspíš to správné slovo.

Se zaujetím zkoumal tu oblast a Sherlock se pod ním měnil v hadrovou panenku. Prsty se znovu vrátily do vlasů a povzbudivě ho v jeho průzkumu mužského hrudníku podporovaly. Zabralo mu to několik dlouhých minut, než seznal, že je na čase přesunout se jinam. Zkusmo olízl klíční kost a při kladné odezvě se na tu oblast zaměřil víc.

Sherlockův krk byl umělecké dílo. Zřetelně se na něm rýsovaly šlachy a jeho ohryzek byl velmi výrazný. John tu oblast mapoval svými rty a zvědavě ji ochutnával jazykem a každé líznutí bylo odměněno zamručením, které mu přes tenkou kůži rezonovalo rovnou do úst. Z nějakého důvodu mu to přišlo neuvěřitelně erotické.

Začínal rozumět Sherlockově potřebě nechat si zahltit všechny smysly. Sám byl právě teď zahlcený natolik, že v jeho mozku naprosto nezbývalo místo pro jiné myšlenky. Horkost těla pod sebou, neustávající hrdelní vrčení a Sherlockova chuť a vůně

Vůně Sherlocka. Teprve teď ji dokázal plně docenit. Mísila se sice s vůní nějakého citrusového mýdla, ale i přes ni dokázal identifikovat tu základní esenci, která byla velmi výrazná. Cosi hořkosladkého, kořeněného a štiplavého. Evokovalo to v něm  Baker Street a dobrodružství a bezbřehou energii. Balancování na hraně. Vzrušení.

Sherlocka v jeho syrové podobě.

Ztracený v té vůni se dostal až k ušnímu lalůčku a mručení nabralo na intenzitě. Panebože, Sherlock byl tak úžasně citlivý. Prsty ve vlasech se nyní svíraly a rozevíraly bez zřejmého záměru a druhá ruka se zarývala do jeho zad. Zkusmo použil zuby a tělo pod ním se vzepjalo a přitisklo se k němu.

John se té žádosti ochotně poddal, nalehl na něj svou horní polovinou a ukradl si polibek. Měl v plánu jen krátké setkání rtů, ale místo toho skončil pohlcený v důkladném plenění Sherlockových úst. Z nějakého důvodu to byla naprosto nová zkušenost. Líbali se už předtím, ale tohle bylo něco docela jiného. Neuspěchaný, hluboký polibek plný rtů a jazyků a zubů.

Ve chvíli, kdy ho dokončili, cítil se být úplně přemožený. Všechny ty vjemy se zkoncentrovaly do jeho klína a on ze všeho nejvíc zatoužil třít se o přikrývku, na které ležel, ale…

Ještě ne, ještě jsi se Sherlockem neskončil, nabádalo ho jeho ego.

Rychlým pohybem se tedy přemístil mezi Sherlockova stehna, pomalu přejel dlaněmi po štíhlých nohou a vrhl na svého milence úsměv plný příslibů. Odpovědí mu bylo skousnutí rtů a rozšířené oči. Chtíč. Potřeba. Přesně ta reakce, kterou chtěl vidět.

Teď předveď, co umíš.

Zopakoval pohlazení po stehnech a tentokrát se tam nezastavil a pokračoval nahoru, palci přejížděl ve slabinách a kroužil v nebezpečné blízkosti penisu. Při jednom nezáměrném dotyku Sherlock zasténal a vyrazil boky nahoru, což byl pro Johna impuls k tomu, aby ho dál nenapínal.

Další pohlazení palcem již vedlo přímo po tom naběhlém orgánu a odezva na tak obyčejný dotek byla neuvěřitelná. Sherlock se celý propnul v zádech a zasténal.

John si skousl rty, aby při tom zvuku nesténal taky, a pak obkroužil penis celou dlaní. Pomalu přejel nahoru a dolů a sledoval Sherlockův obličej, který už dávno ztratil svůj obvyklý netečný výraz a nyní byl plný touhy a očekávání. Dokonce ani jeho lícní kosti nepůsobily tak ostře, jako obvykle.

Ještě několikrát ten pohyb zopakoval a užíval si proud vzdechů, který zaplavil místnost. Ta ztráta kontroly naplňovala jeho ego hrdostí. Sherlock měl zakloněnou hlavu a zavřené oči a on té skutečnosti využil, aby se mohl nepozorovaně předklonit.

Aniž by přestal pohybovat rukou, vystrčil jazyk a slízl lesklou kapku, která se vytvořila na špičce. Sherlock zalapal po dechu a vzepřel se na loktech, aby se na něj podíval. John zvedl oči, znovu přejel jazykem po žaludu a užíval si výjevu, který se mu naskytl. Doširoka rozevřené zornice, pootevřená ústa, rozcuchané vlasy a prudce se zvedající hrudník.

Přestal klouzat rukou po erekci a držel ji u kořene, tak, aby byla předkožka úplně dole, a s pohledem upřeným na Sherlockův obličej ho obkroužil rty a pomalu sjížděl dolů.

„Bože…” zamumlal Sherlock.

John pokračoval v pomalém tempu a snažil se soustředit na to, aby zároveň sál, dráždil jazykem a hlavně ho neškrábl zuby. Bylo to těžší, než si kdy myslel, že je. A to rozhodně nezvládl pojmout penis celý. Uklidňoval se tím, že jeho milenec byl docela… nadprůměrně obdařený.

Nezdálo se však, že by si Sherlock na cokoliv stěžoval. Už před nějakou chvílí podlehl mučivému laskání, přerušil oční kontakt a zvrátil hlavu dozadu. Nohy měl nyní pokrčené a lehce se pohyboval proti ústům.

John se rozhodně učil. Teď, když zkoordinoval všechny své pohyby a mohl se přestat soustředit na to, co dělají jeho ústa, rozhodl se zapojit i druhou ruku. Pomalu s ní přejel po hladké hrudi a pak se zaměřil na pravou bradavku. Dráždil ji prsty, zatímco pusou zpracovával penis a naslouchal zrychlujícímu se dýchání.

Měl zavřené oči, aby se mohl plně pohroužit do činnosti, takže ho překvapilo, když ucítil, že Sherlock položil dlaň na jeho ruku, která teď kroužila po bradavkách, a odtáhl ji. Vzápětí ucítil, jak je jeden jeho prostředníček vtažen do horkých úst a svědomitě olizován.

Nedalo mu to a vzhlédl. Sherlockovy oči ho upřeně pozorovaly, zatímco sál jeho prst, lehce a něžně a důkladně.

Rychle zapřemýšlel, co to asi znamená – pokud něco. Ukazoval mu snad Sherlock, jak ho má kouřit? Měl by být něžnější? Nebo tím naznačoval, že mu to chce současně oplácet?

Pak Sherlock přibral ukazováček a věnoval stejnou péči oběma prstům. Stále na něj upíral pohled a John měl pocit, že mu tím něco sděluje. Jenže co?

Stehna kolem něj se ještě víc rozevřela a jeho mysl zaplavilo poznání.

Ježíši. Sherlock chtěl, aby ho těmi prsty… Aby ho dráždil prsty. Bože.

Jeho vlastní varlata sebou při tom uvědomění zacukala. Tohle už dělal dřív – samozřejmě se ženou – a ve skutečnosti proti tomu nic neměl, ale… Ale tohle byl muž. Náhle nevěděl, jak by se měl ohledně něčeho takového cítit.

Na druhou stranu, jeho penis tím nápadem každopádně zaujatý byl a pokud šlo o výslovné přání… Ego mu rozhodně radilo téhle žádosti vyhovět. Nakonec, Sherlock mu předtím doslova lízal zadek. Zasloužil si, cokoliv požadoval.

John vytáhl své prsty z horkých úst a téměř neznatelně přikývl. Sherlockovy oči se při tom pohybu rozšířily a ruka mu vjela do týla.

„Johne…” vydechl, „Nemusíš… totiž… já jen…” skousl si rty a zmlkl.

„Já chci,” odtušil.

Znovu ho začal kouřit, zatímco navlhčeným prstem zajel mezi jeho půlky a pohladil ho tam.

Sherlock zasténal a padl na záda. „Bože, Johne… Ach bože…” šeptal. Pak se však znovu vzepřel na lokti. „Počkej.”

Zvedl obočí a přestal. „Hm?”

Sherlock se na něj chvíli díval a jeho tváře nabíraly růžovou barvu. John při té nečekané reakci zamrkal. Pak se jeho milenec přetočil na bok, natáhl se k nočnímu stolku a otevřel šuplík.

„Co…?” zamrkal.

„Něco lepšího než sliny,” usmál se Sherlock a téměř plaše k němu natáhl ruku s jakousi fialovou lahvičkou.

John si ji vzal a podíval se na obal. Lubrikant. V tu chvíli se zbarvil i jeho obličej, ale statečně to ignoroval. Palcem otevřel lahvičku a zručně si vymáčkl trochu gelu na prsty.

Sherlock se znovu položil a roztáhl nohy.

John se posunul dozadu, aby si mohl lehnout na břicho, znovu uchopil do jedné ruky jeho penis a dlouze jej olízl. Tělo před ním se zachvělo a on usoudil, že je Sherlock dostatečně vzrušený, aby… Aby.

Zajel namazaným prsem mezi půlky a když byl odměněn zasténáním, zamířil přímo k otvoru. Chvíli kolem něj kroužil a pak zkusmo zajel dál. Sherlock sebou netrhl ani jinak nenaznačil, že by se mu něco nezamlouvalo, takže se rozhodl pokračovat.

Cítil, jak jeho prst lehce proklouzl dovnitř, přes prstenec svalů, které se kolem něj svíraly a bylo to tak těsné, tak horké, tak… vzrušující. Bezděky se při tom uvědomění zachvěl. S lékařskou zručností neomylně zamířil k prostatě a povzbuzen hlasitým zasténáním ji začal masírovat. Odpovědí mu byla lavina vzdechů a on si uvědomil, že on sám je tvrdý jako kámen.

Vrátil svá ústa k penisu, a začal ho zpracovávat, zatímco prstem pokračoval v dráždění prostaty. Sherlock se proti němu vzpínal, v tuhle chvíli už se úplně přestal kontrolovat a byl tak mimo, tak nádherně mimo

„Druhý, přidej druhý,” vyrazil ze sebe Sherlock a John jeho prosbu bez přemýšlení vyslyšel.

Kruhové svaly kladly odpor, ale když je překonal a dostal se dovnitř oběma prsty, cítil, že tlak pozvolna povoluje.

Sherlock se pod ním teď doslova třásl a John se přestal soustředit na jemnou masáž a jednoduše ho šukal svými prsty, sál jeho penis a sám přirážel proti matraci, protože už nebyl schopen déle se ovládat.

„Johne?” proniklo k němu přes hučení v uších. Znělo to naléhavě.

Zklidnil své pohyby a přinutil se zaostřit na Sherlocka. Ten zrychleně dýchal, celý zrudlý a velmi pozorně si jej prohlížel.

„Johne, já…” zasípal a odkašlal si. „Totiž, pokud bys chtěl…” skousl si rty a nechal své nohy spadnout na stranu v jednoznačném gestu.

Johnovo srdce se najednou rozbušilo tak, že zapochyboval, jestli nemá infarkt. Chvíli jen mlčky zíral na Sherlocka, naprosto paralyzovaný tou nabídkou.

„Jo. Jo, to bych chtěl,” vydechl nakonec, aniž by nad tím vůbec přemýšlel.

Opatrně vytáhl své prsty, vztyčil se na kolenou a přisunul se blíž.

Sherlockovy oči zaplály, a aniž by řekl cokoliv dalšího, přetočil se na břicho a zvedl se na všechny čtyři. Ten pohled Johna málem odrovnal.

Jako v transu popadl tubu s lubrikantem, vymáčkl si dostatečné množství do ruky a namazal jím svůj penis. Zbytek rozetřel po Sherlockově vstupu, ledabyle a nedočkavě, zkusmo vklouzl dvěma prsty dovnitř, aby se ujistil, že je roztažený dostatečně, a pak už přitiskl svůj žalud k otvoru.

„Ach bože… Johne… prosím,” zasténal Sherlock. John měl pocit, že se mu jen z těch slov udělaly před očima mžitky.

„Takové věci neříkej, nebo to dlouho nevydržím,” zafuněl a pak zatlačil.

Dovnitř vklouzl poměrně snadno, ale i tak bylo sevření svalů neskutečně těsné. Pomalými, houpavými pohyby se vtěsnával hlouběji a ze všech sil se snažil ovládnout, aby okamžitě nevyvrcholil.

Sherlockovi však jeho tempo pronikání očividně nestačilo. Nejdřív se pod ním vrtěl, pak mu začal opatrně vycházet vstříc a nakonec proti němu prostě přirazil. John vykřikl, částečně slastí a částečně zděšením, protože se najednou ocitl uvnitř až po kořen a málem to na něj bylo příliš.

„Sherlocku… nezlob,” zasténal a uchopil ho za boky, aby zabránil dalším pohybům.

Na chvíli se zastavil a pokoušel se znovu získat kontrolu, zatímco tělo pod ním se chvělo ve snaze zůstat na místě. Když seznal, že se dostatečně uklidnil, trochu se povytáhl a zkusmo přirazil.

Ježíšikriste, tohle bylo dobré. A těsné, tak zatraceně těsné.

Sherlock se pod ním roztřásl a padl na lokty a vědomí toho, jak totálně je jeho milenec bez sebe, a to jen díky němu, vzala Johnovi poslední zbytky sebeovládání. Pevně ho popadl za boky a začal do něj přirážet.

Jeho smysly byly zahlcené na maximum. Pohled na chvějící se tělo pod ním, hlasité sténání, které se rozléhalo pokojem, Sherlockova vůně všude ve vzduchu a ten těsný otvor, do kterého se nořil znovu a znovu, to všechno ho neodvratně posouvalo blíž a blíž k vrcholu.

Koutkem své mysli zaznamenal, že si ho Sherlock honí, jeho vzdechy se zkracují a mění do kňučení. Dalších pár přírazů a vzápětí už ucítil, jak se svaly kolem něj stahují a tělo pod ním se silně třese. V uších mu znělo hlasité sténání a… Panebože, tohle bude jeho smrt.

Z posledních sil se přinutil co nejcitlivěji vysunout ven, popadl svůj penis do ruky a po dvou pohybech se převalil orgasmus i přes něj. Měl pocit, že se zevnitř tříští, že se rozplývá do prostoru a omámeně sledoval, jak jeho sperma tryská na záda muže pod ním.

Dopřál si posledních pár tahů a zhroutil se nazad vedle Sherlocka, který teď ležel rozpláclý na břiše. Oba supěli jako sportovci po extrémním výkonu, leskli se potem a ani jeden z nich se neměl k pohybu.

Po nějaké době se John konečně sebral a s velkým přemáháním se zvedl na loktech. Pohled mu okamžitě padl na bledá záda pokrytá kapkami ejakulátu a teprve v tu chvíli mu došlo, co se právě stalo.

Vyspal se s Sherlockem. On měl sex se Sherlockem. Dost drsný sex. A se Sherlockem.

Kristepane.

„Jsi v pořádku?” zeptal se. „Omlouvám se, jestli… Nebyl jsem zrovna opatrný.”

„Stěžoval jsem si snad?” zachrčel Sherlock do matrace.

Nervózně se uchechtl. „To ne, ale… Nezranil jsem tě?”

„Jsem v pohodě,” odtušil.

„Určitě? Protože… „

„Johne, dost. Bylo to skvělé.”

Chvíli oba mlčeli, ale pak si John vzpomněl na dobré vychování a začal se zvedat, aby Sherlocka očistil. Najednou se odněkud vymrštila štíhlá ruka, přitiskla se na jeho hruď a překvapivou silou ho zatlačila zpátky do matrace.

„Měl bych ti otřít záda,” zaprotestoval.

„Nepodstatné,” odvětil Sherlock. Ruku neodtáhl a naopak se začal píďalkovitým pohybem přisunovat, až skončil natisknutý svým bokem k jeho.

On se ke mně tulí, napadlo Johna a jeho obočí při tom zjištění bezděčně vyjelo nahoru.

Povzbuzený tím nečekaným projevem náklonnosti se natáhl a Sherlocka k sobě přivinul. Odpovědí mu bylo spokojené zamručení. Vlhké kadeře ho polechtaly na bradě a on se v nich začal líně prohrabávat. Jeho mysl zaplavil příjemný klid.

Nějakou dobu jen tak leželi, než Johna probralo trhnutí jeho vlastního těla, které se začínalo propadat do spánku. Se sebezapřením se přinutil otevřít oči a odtáhl se. Sherlock vedle něj cosi zamručel, ale uvolnil sevření a nechal ho vstát.

John sebral ze země ručník, který měl původně omotaný kolem pasu, a zamířil do koupelny, aby ho navlhčil. Pak se vrátil zpátky k posteli, ve které ležel jeho nahý, až příliš hubený a podle všeho taky dobře uspokojený milenec a jemně ho očistil. Chvíli váhal, jestli se má přesunout k sobě, ale nakonec odhodil ručník na zem a vlezl si zpátky do rozválené postele vedle Sherlocka.

Těsně předtím, než ho přemohl spánek, postřehl pípnutí esemesky, ale neměl dost sil, aby se tím zabýval.

 

 

Něco ho probudilo.

Chvíli trvalo, než se probral a došlo mu, že to je vyzvánění mobilu. Takhle ale jeho telefon nezněl.

„Sherlocku,” zatřásl tělem vedle sebe.

„Mmmm,” zamručel. „Kolik je hodin?”

„Nevím. Někdo ti volá,” odtušil. Rozlepil oči. V místnosti byla tma.

V tu ránu byl Sherlock vzhůru a na nohou. Sebral mobil z nočního stolku a podle výrazu v jeho tváři osvětlené displejem bylo Johnovi okamžitě jasné, kdo volá.

„Co se děje, bratříčku?” zavrčel do telefonu a přešel k vypínači. Ostré světlo Johna skoro oslepilo.

„Byl jsem zaneprázdněný a zapomněl jsem ti napsat,” zamračil se do telefonu. John zachrčel potlačovaným smíchem.

Sherlock se na něj zadíval a poklepal si na levé zápěstí. Chtěl vědět, kolik je hodin.

S povzdechem vstal z vyhřáté postele a našel svůj mobil. Na displeji svítil čas 0:51. Otočil ho k Sherlockovi a sledoval, jak se jeho oči rozšířily. Nejspíš nemohl uvěřit, že odpadl na dobré tři hodiny.

„Na bytě.” … „Není to jedno? Prostě jsem se do něčeho zabral.” … „Věř mi, nechceš to vědět.” … „Ne, netýká se to případu. Do Bernardovy laboratoře jsem se dneska nedostal, protože vedle někdo byl. Zítra ráno tam jdeme znovu.” … „Samozřejmě. Hned jak něco zjistím.” … „Já vím. Už se to nestane.” … „Ne, to vážně nechci.” … „Protože ti do toho nic není, Mycrofte!” … „Oceňuji tvou péči, drahý bratře, ale myslím, že to zbytečně dramatizuješ.” … „Nemusíš mi tu situaci pořád připomínat. Pamatuji si to moc dobře a dostal jsem se z toho i bez tvé pomoci.” … „Ne.” … „Rozhodně ne.” … „To bys neudělal.” … „Ty to uděláš, když ti ho nepošlu, že?” … „Fajn.” … „Řekl jsem fajn!” … „Sbohem.”

Protočil oči a praštil sebou zpátky na postel. Nezdálo se, že by mu jeho nahota jakkoliv vadila.

„Tvůj bratr?” zeptal se John.

Sherlock zkřivil obličej. „Bratr? Spíš reptilián z pekel. Zapomněl jsem mu odeslat zprávu. Musím se mu každý den do půlnoci ozvat, aby věděl, že jsem živý a zdravý.” Poslední slova téměř vyplivl.

„Vypadalo to, že je vážně rozrušený,” nadhodil John. „Předtím ti napsal zprávu, že? Slyšel jsem to v polospánku,” vzpomněl si.

„Přehání to,” zavrčel.

„Řekl jsi mu, že ti tu situaci nemusí připomínat. O co šlo?”

Sherlock se zamračil. „Posledně, když jsem se mu neozval, bylo to proto, že jsem ležel v bezvědomí kdesi uprostřed Kolumbie.”

John zalapal po dechu. „Mafie?”

„Ne. Prostě mě unesli. V Kolumbii běžná praxe. Tvrdil jsem jim, že jsem sirotek a že neexistuje nikdo, kdo by jim za mě zaplatil. Nevěřili mi a použili pár nepříjemných metod, jak ze mě dostat jméno nějakého příbuzného, ale nakonec jsem je přesvědčil. Rozhodli se mě nezabít a vyhodili mě někde u silnice. Samozřejmě mi vzali mobil a všechno, takže jsem se nemohl Mycroftovi ozvat.”

„Ježíši,” vydechl John. „Jak ses s ním potom spojil?”

„Stopoval jsem. Asi jsem nevypadal moc důvěryhodně, takže to trvalo, ale nakonec mě kdosi nabral a odvezl k nejbližší benzínce. Čísla si vždycky pamatuji, takže jsem mu zavolal z automatu. Nemohl se se mnou spojit asi čtyřiadvacet hodin. Tou dobou už byl trochu nervózní.”

„Divíš se mu? Proboha Sherlocku…”

Odfrkl si. „Riziko povolání.”

John zatřásl hlavou a rozhodl se to nekomentovat. Už dávno věděl, že Sherlock se svým životem nakládá až příliš lehkomyslně, a stejně tak věděl, že nemá šanci na tom cokoliv změnit.

Sherlock cosi vyťukal na svém mobilu a pak ho otráveně hodil na zem.

„Budeš ještě spát?” zeptal se John a sedl si zpátky na postel. Cosi se mu zarylo do stehna.

Sherlock vypadal, že nad jeho otázkou přemýšlí. „Možná chvíli. Stejně nemám nic lepšího na práci.”

John konečně vyprostil tu věc, která se mu zarývala do nohy. Byla to lahvička lubrikantu.

Chvíli na ni zíral a pak se se zdviženým obočím podíval na Sherlocka. „Proč u sebe máš… Ne, víš co, neříkej mi to,” zavrtěl hlavou a odložil lahvičku na noční stolek.

„Je lepší být připravený na každou možnost,” pokrčil Sherlock rameny a koutky mu zacukaly.

John rozevřel oči, když mu došlo, že tuhle repliku už dneska slyšel. „V té lékárně. Nebyl jsi koupit náplasti, ale tohle,” usmál se a zavrtěl hlavou.

Sherlock trhl rameny. „Náplasti jsem pro jistotu koupil taky. Nechtěl jsem spoléhat, že si to nerozmyslíš.”

Jejich rozhovor přerušilo pípnutí esemesky a tentokrát šlo o Johnův mobil. Zamračil se. Jeho současné číslo neměl nikdo, kromě muže, který se právě teď rozvaloval na posteli vedle něj.

„To bude Mycroft,” poznamenal Sherlock.

„Mycroft? Co mi píše?” Natáhl se pro mobil.

„Netuším. Přinutil mě, abych mu odteď vždycky posílal i tvoje číslo pod pohrůžkou, že sem jinak přiletí dohlédnout na mě osobně.”

John zamručel a rozklikl zprávu. Chvíli na ni zíral a pak vyprskl smíchy. Sherlock zvedl obočí a on mu předal mobil.

Neprovádí tam Sherlock nějaké nepřístojnosti? MH

„Co mu mám na tohle asi tak odepsat?” zeptal se, když se zklidnil. Věděl, že Mycroftovi ten dvojsmysl určitě unikl, ale v současné situaci to bylo vážně trefné.

Sherlock si založil ruce za hlavu. „Pravdu.”

John na něj vytřeštil oči a Sherlock se ušklíbl. „Britské vládě se přece nelže, Johne. A aspoň by konečně přestal být tak vlezlý.”

Po krátkém přemýšlení nakonec vyťukal odpověď.

Znáte ho. Je to Sherlock. Ale výjimečně nejde o nic, co by ho ohrožovalo na životě. JW

Britské vládě se nelže. Na druhé straně, taky nemusí vědět všechno.

 


 

DALŠÍ

Reklamy

10 komentářů Přidejte váš

  1. KalamityJane napsal:

    Sakra práce, ženská, co mi to děláš? Perfektní pp všech stránkách

  2. Harryet napsal:

    Vážně jsem myslela, že to lepší už být nemůže, pletla jsem se a jsem tak strašně ráda 🙂 je to absolutně skvělý a boží a super a prostě dokonalý 🙂 nemám asi více slov, jen se těším až se vrátí domů a zjistí, že co bylo v Chile, rozhodně nezůstalo jen tam :D. Nemůžu se dočkat dalšího dílu 🙂

  3. helsl napsal:

    Ne, Johna (resp. kapitána Watsona) se Sherlock nevzdá ani za všechny případy světa. A Johnovi už to taky zachutnalo, brzy si uvědomí, že kam se hrabe Mary… Teď hlavně utajit to před Mycroftem, on je někdy až příliš jasnozřivý. Bože, to je dokonalý, naprosto dokonalý!

  4. kratulablog napsal:

    Opravdu se to vyvíjí zajímavě a jsem čím dál zvědavější jak se pánové poperou se svou osobní situací i s případem. A souhlasím s Hanetkou, že tohle bych si moc ráda dala do čtečky a průběžně se k příběhu vracela, takže o AO3 pouvažuj 🙂

    1. ygritte221b napsal:

      Mám to na paměti a po vydání celé povídky zde na JL+ to hodlám uveřejnit i na AO3 🙂

  5. Britské vládě se nelže😝 – na druhou stranu, nemusí vědět všechno…😘 Já prostě miluju příběhy od Ygritte, její Albus ex machina jsem zhltla za jedno odpoledne a na JL+ obejduju div ne každý den, jestli náhodou něco nepřibylo… Oba pánové jsou v tom až po uši – jsem zvědavá, koho trkne dřív, že ‚kamarádi s výhodami‘ už jaksi není dostatečné označení jejich vztahu. Pokud se i nadále budou chovat tak, jako dosud, tak za nimi ten Mycroft nakonec opravdu přiletí…😆

  6. Katrin napsal:

    No,pani, tak pri tejto kapitole som sa naniekolkych miestach smiala tak nahlas, ze ma prisiel skontrolovat manzel. A po tom konci, mozno pojdem skontrolovat ja jeho 😉 Klobuk dolu a ak je toto Tvoj prvy johnlock, tak nielen klobuk ale aj hlavu. Dufam, ze este nejaky pribeh pribudne, nakolko dobreho johnlocku v zrozumitelnom jazyku nie je vela (cest vynimkam na tejto stranke).

  7. Misa737 napsal:

    Oooooo ťuti-muti Sherlock to som namäko aj ja. Perfektná kapitola. Som nadšená. Vždy mi to spríjemní ranné vstávanie. Kapitán John no nemám slov a Sherlock je z neho tiež očividne v prdeli 😉 som zvedavá, kedy im dôjde že naozaj nie sú len kamaráti s výhodami. Predpokladám že v ďalšej kapitole pohneme s prípadom takte sa neviem dočkať.

  8. hanetka napsal:

    Báječné. Čím dál lepší. Oba pánové objevili, že lék na nudu a ne vždy vítané vzrušení mají po ruce, teď je otázka, jestli se kolotoč příčin a následků nestane pro Sherlocka až moc velkým rozptýlením. Ono jaksi jedno vede k druhému a s jídlem roste chuť. Aby nakonec pod dojmem, že se pro něj uvolňování napětí stává důležitějším než případ, nechtěl Johna zapudit.
    Jsem čím dál zvědavější, jak to bude dál, a nesmírně si to čtení užívám. A Ygritte, nechceš si založit účet i na AO3? Odtamtud se pak ty povídky dají snadno stáhnout vcelku ve formátech vhodných pro čtečky, a už teď vím, že obě tvoje díla mi v Kindlu nesmí chybět. Jo, četla jsem i drarry, přiznávám. Ale v tabletu, kde se mi strašně mizerně píšou komentáře – mea culpa, mea maxima culpa. Slibuju, že to při nejbližším rereadingu napravím. ❤

    1. ygritte221b napsal:

      Hanetko, nalití povídky na AO3 určitě zvážím, pokud je o to zájem, slibuji. Rozhodně mě těší, že se ti toto dílko líbí natolik, že se k němu chceš vracet i nadále. A že sis přečetla i mou prvotinu, to mi taky udělalo velkou radost!

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s