Ygritte: Odvrácená strana mince – 6. kapitola

Tahle kapitola bude celá věnovaná případu. Sherlockova brilantní mysl, spousta komplikované chemie, Johnovy vzpomínky na Afghánistán a hádka kvůli mléku. Prostě takový normální den na Baker Street 221B. Tady vlastně na Ramón Corvalán Melgarejo 48. Ale ono je to vlastně jedno, důležití jsou přece lidé, všechno ostatní jsou jen kulisy…

Varování! Předem upozorňuji, že na konci vás čeká tak trochu cliffhanger. Ale vzhledem k tomu, že jde o předposlední kapitolu, snad mi to odpustíte 😉

ygritte

 

 

 

Kapitola 6 – Nebezpečná chemie

 

 

 

Následujícího rána Johna probudily tóny houslí. Slunce už svítilo do pokoje, takže muselo být po sedmé, ale ne o moc víc, protože v pokoji byla pořád ještě snesitelná teplota. Blaženě se protáhl, vstal a zamířil rovnou do kuchyně, aby dal vařit vodu na kávu. Melodie ustala.

„Jeden šálek i pro mě,” ozval se hluboký hlas z obývacího pokoje.

John se ušklíbl, zdvojnásobil množství vody v konvici a přešel terasou za Sherlockem.

„Dobře naladěný?”

„Víc než dobře. Dneska se konečně někam pohneme, Johne. Zvládneš být do dvaceti minut nachystaný?”

„Asi jo. Proč zrovna do dvaceti minut?”

„Už jsem nám objednal taxi. Bude čekat před domem o půl osmé.”

 

Prošli hlavním vchodem výzkumného střediska a zamířili rovnou do křídla, kde sídlily chemické laboratoře. Sherlock měl pravdu – v neděli tu vážně nebyla ani noha. Jejich kroky se rozléhaly prázdnou budovou a přispívaly k Johnově nervozitě.

Rukou nahmatal pouzdro se zbraní, které se mu houpalo u pasu (a kvůli němuž byl nucen vzít si bundu, aby ho zakryla). Věděl, že jim nejspíš nic nehrozí, ale přesto. Hodlali se vloupat do laboratoře. Do laboratoře, v níž Bernardo Herrera nejspíš vyráběl látku, která měla připravit Británii o Falklandy.

Došli až k ní a Sherlock z kapsy vytáhl ukradenou Thiagovu kartu. Projel jí zámkem a dveře se pootevřely. John se zachvěl.

„Jaký je plán?” zeptal se, když vkročili dovnitř.

Sherlock se natáhl ke krabici s jednorázovými rukavicemi, vzal si dvě pro sebe a podal ji Johnovi.

„Někde by tu měl být Bernardův zápisník – mohl by nám ušetřit spoustu práce. Podívej se po něm a já si to tu mezitím prohlédnu.”

John přikývl a nasadil si rukavice.

„Pokus se s ničím nepohnout a hlavně neotvírej žádné lahvičky s lebkou a zkříženými hnáty.”

„Nejsem idiot, Sherlocku.”

Rozhlédl se po místnosti. Byla to klasická chemická laboratoř se dvěma digestořemi, plná podivných přístrojů a skleněných nádob všech velikostí a tvarů. Vpravo od dveří se nacházelo něco jako pracovní stůl, ale pochyboval, že by u něj v poslední době někdo skutečně pracoval. Po celé jeho ploše se vršily haldy papírů, jedna zaprášená tiskárna a několik stojanů na zkumavky. Pokud někde mohl být zápisník, tipoval to na tenhle stůl.

Zatímco Sherlock prohledával laboratoř, on se začal přehrabovat v zásuvkách stolu. V první našel jen mix různých věcí denní potřeby – papírové kapesníčky, náplasti, krém na ruce a iPod se sluchátky. Druhá obsahovala neuvěřitelné množství tužek a nepopsaných archů papíru. A třetí…

Třetí skrývala pedantsky zarovnaný blok zápisníků. Na vrchním byl úhledně nadepsaný letošní rok.

„Sherlocku? Myslím, že něco mám.”

Detektiv se okamžitě přesunul k němu. Dlouhými prsty obalenými latexem zvedl vrchní sešit a v rychlosti prolistoval stránky. „Výborně,” zatetelil se. S leskem v očích se usadil na desku stolu a začal ho studovat.

John se opřel o stěnu a netečně sledoval jeho počínání. Z dlouhé chvíle si začal protahovat prsty, což se neobešlo bez hlasitého zalupání kloubů.

Sherlock po něm okamžitě střelil znechuceným pohledem. „Za dveře, Johne.”

Zhluboka si povzdechl, ale bez protestů se odporoučel na chodbu. Koneckonců, jeho práce tu zjevně skončila. Přes prosklenou stěnu sledoval Sherlocka, jak listuje zápisníkem a pak se začetl do periodické tabulky, která byla vyvěšená na stěně vedle laboratoře.

Ze zamyšlení ho najednou vytrhlo prásknutí dveří někde v útrobách budovy a klapání bot, které se stávalo čím dál hlasitějším.

Co nejtišeji vpadl do laboratoře. „Někdo sem jde!” zašeptal.

„Jsi si jistý?” trhl sebou Sherlock.

„Jo. Dělej, musíme vypadnout!”

Sherlock bleskově proskenoval zbývající stránky, uložil zápisník zpátky do šuplete a společně pak v naprosté tichosti opustili místnost.

Kroky se už ozývaly za nejbližším rohem a John začínal panikařit. V hlavě mu běžely nejrůznější výmluvy pro to, co dělají v neděli ráno v chemickém křídle, když vtom ho Sherlock chňapl za paži a smýkl s ním do protější místnosti, jejíž dveře byly otevřené.

Ocitli se v respiriu – společenské místnosti s kávovarem, pohovkou, stolkem s židlemi, jaká se nacházela na každém oddělení. Tady se vědci scházeli, když si potřebovali dát pauzu ve výzkumu nebo když si chtěli po příchodu do práce uvařit kávu.

Což v dané situaci dělalo z tohohle místa něco jako minové pole.

John se bleskově rozhlédl po místnosti, pak kývl na Sherlocka a ukázal na dlouhé závěsy u okna. Sherlock se zatvářil nesouhlasně, ale John ho prostě popadl za pas a postrčil ho směrem k nim. V další sekundě už se skrývali v záhybech zaprášené látky.

Do místnosti někdo vešel. John se neodvážil vykouknout ze své skrýše, ale slyšel, jak  příchozí kráčí přes místnost směrem k nim. Zatajil dech. Cosi cvaklo jen kousíček od nich a vzápětí se ozvalo hučení zapínaného kávovaru. I přes ten hluk byly slyšet kroky, které se naštěstí vzdalovaly.

„No do prdele,” vydechl, jakmile si byl jistý, že osoba odešla z místnosti, a pokusil se urovnat kolem nich závěs tak, aby působil co nejpřirozeněji.

„To je Bernardo,” zamračil se Sherlock.

„Jsi si jistý?”

„Samozřejmě, že jsem.”

„Ale co tu dělá? V neděli v osm ráno?”

Sherlock se nadechl k odpovědi, ale kroky se začaly znovu přibližovat a pak osoba znovu vstoupila dovnitř.

Znehybněli. Kávovar mezitím utichl, plně připravený splnit svou funkci. Bylo slyšet, jak na něm někdo mačká tlačítka, pak přístroj zapípal a znovu se rozhučel. I přes tlustou látku závěsů k nim doplula vůně kávy. Bylo slyšet cinkání lžičky o hrnek a pak Bernardo konečně odkráčel. Poslední zvuk, který zaslechli, bylo cvaknutí dveří laboratoře.

John si oddechl. „A pro dnešek máme utrum,” poznamenal.

Sherlock se mračil a nic neříkal. V tichosti vyklouzli zpoza závěsu a John si všiml, že jeho přítel cestou zasunul Thiagovu kartu pod jakýsi časopis ležící na stole. John opatrně vykoukl ze dveří a zaznamenal, že žaluzie na prosklených stěnách laboratoře jsou zatažené. Kývl na Sherlocka a společně se odplížili chodbou až k východu z křídla. Teprve když se dostali do vstupní haly, John si dovolil se uvolnit.

„Stihl jsi něco zjistit, nebo byla celá tahle akce úplně zbytečná?” zeptal se, zatímco si stahoval rukavice.

„Zmlkni,” odbyl ho Sherlock.

Zastavil se a založil ruce. „Aha. Takže jsme se znovu vrátili k tajnůstkářství. A dál? Hádám, že ti mám zase dělat poskoka, aniž bys mi prozradil, na co jsi přišel. Bezvadné, vážně bezvadné, to je…”

„Sklapni, Johne! Ukládám data.”

John se zachmuřil, ale přidal do kroku a společně prošli vstupními dveřmi na denní světlo.

Mlčky došli až k silnici, kde sebou Sherlock praštil na nejbližší lavičku a zavřel oči. „Potřebujeme taxi,” vyštěkl do ticha.

 

John se usadil s laptopem na zahrádce kavárny, otevřel si redakční systém svého blogu a nějakou dobu jen zíral na bílou plochu virtuálního papíru. Pak se usmál a jeho prsty se rozběhly po klávesnici.

Sherlock Holmes žije.

A bylo to. Měl první větu svého nového příběhu, který snad, pokud to přežijí ve zdraví, jednou uveřejní na svém blogu. Samozřejmě za předpokladu, že nepůjde o státní tajemství, jako tehdy s Adlerovou.

Poté, co ho jeho spolubydlící seřval dokonce i za to, že spláchl záchod (předtím si ještě dovolil vařit čaj a dýchat ve stejné místnosti), rozhodl se opustit horkou půdu a prchnout ven. Když odcházel, stál Sherlock uprostřed místnosti se zavřenýma očima a gestikuloval rukama jako nějaký dirigent, ponořený ve svém Paláci mysli. Nejspíš ani nepostřehl, že John opustil byt.

A tak skončil opět tady, v jejich oblíbeném Parco Bustamante, obklopený maminkami s kočárky, teenagery na skateboardech, toulavými psy a páry všech možných genderových kombinací.

Tušil, že ho čeká dlouhý den strávený mimo byt, protože Sherlock právě teď v obýváku ukládal data, která nejspíš bude později ještě analyzovat a vyhodnocovat. Což znamenalo, že bude celou tu dobu naprosto nesnesitelný. To nejlepší, co mohl v takové chvíli udělat on, byl strategický ústup.

V příjemném prostředí parku se slova na papír skládala téměř sama. Na oběd si odskočil do přilehlé sushi restaurace, která byla sice drahá, ale tím se vůbec netrápil. Vždyť to platil Mycroft – tedy přesněji britská vláda, ale možná v tom nakonec nebyl žádný rozdíl.

Po jídle si dopřál krátkou procházku a znovu se vrátil sem, aby mohl pokračovat v psaní, kterým se nakonec nechal naprosto pohltit. A to tak, že když mu zničehonic pípla esemeska a on pohlédl na mobil, překvapeně zjistil, že už je šest hodin odpoledne.

Na co všechno se v medicíně používá atropin? SH

Chvíli zíral na zprávu, ale pak se zamračil a zamyslel se. Na bytě byla wifi, ale Sherlock i přesto napsal zprávu jemu. Takže to byla spíš pozvánka domů než skutečná otázka. Nebyl si jistý, jestli ji chce přijmout v takové formě.

Začal ťukat věcnou odpověď, zatímco se mu v hlavě přehrávaly jeho znalosti o možnostech využití atropinu v lékařství.

V malém množství na všechno možné. Nejčastěji v očním lékařství, ale i v chirurgii, při léčbě bradykardie nebo při

Prsty se zastavily nad tlačítky a v jeho mozku se rozblikala výstražná světélka.

Mávl na servírku, která právě procházela kolem. „La cuenta, por favor!”

Rychle smazal zprávu a místo ní naťukal novou.

Jsem na cestě.

 

 

„Atropin, Sherlocku? Tys ho tam viděl?” byla jeho první slova, jakmile vstoupil do bytu.

Sherlock překvapeně zamrkal a vzhlédl od svého laptopu.

„Ani jsi nedopil svůj čaj, Johne, to nebylo nutné. Své podezření jsem už napsal Mycroftovi, ale musíme zjistit, jestli je oprávněné. Mezi osmou večerní a sedmou ranní je povinnost každý příchod i odchod hlásit na vrátnici, takže musíme počkat s další návštěvou laboratoře do zítřka. Najdu Bernarda a pokusím se s ním znovu promluvit…”

„Počkej, počkej, počkej. Nepředbíhej. Co je s tím atropinem, byl tam? Ale co by atropin dělal v chemické laboratoři?”

„No právě,” usmál se Sherlock. „Co by tam dělal? Je to látka, která se snadno získá z rostlin, takže není potřeba ji uměle vyrábět. Ale byl tam, přímo mezi hydroxidem sodným a kyselinou octovou. Sem,” poklepal si na spánek, „jsem si uložil reakce, které si Bernardo zapsal do svého zápisníku. Reakce, které provádí v rámci svého oficiálního výzkumu. Ale nebylo tam nic, k čemu by mohl potřebovat atropin.”

Johnovy oči přejely změť po stole rozesetých papírů, jejich počet odhadl na dobrých třicet. Všechny byly pokreslené úhlednými chemickými vzorci a doplněné červenými poznámkami.

„Chceš mi říct, že tohle je přepis Bernardova zápisníku? A ty sis to zapamatoval během necelé minuty?!”

„Očividně. Mohl jsem s tím pracovat v hlavě, ale takhle to bylo pohodlnější. Přece jen šlo o docela velké množství dat.”

Uchechtl se. „Ty jsi vážně geniální, co?”

„Samozřejmě. Myslel jsem, že to už víš.”

„Já jen… Páni. Asi už je to dlouho, co jsem viděl důkaz na vlastní oči.”

Sherlock překvapeně zamrkal, ale pak znovu nasadil kamennou masku a stočil pohled k polepené stěně. Prst zabodl kamsi vedle Bernardovy fotografie a nepřítomně jím poklepával do svých poznámek.

„Zbývaly dvě možnosti. První, že je atropin přímo reaktant v jiných, neoficiálních reakcích. Nebo druhá – mnohem pravděpodobnější vzhledem k tomu, že ampulka ležela hned vedle základní kyseliny a základní zásady – že jde o látku, která je po ruce, kdyby se experiment… zvrhl. Dává to dokonalý smysl. Bernardo je chorobně posedlý předpisy a jak víme, podle předpisů vždycky musí být v laboratoři protijed.”

„Ale je to přece obyčejná laboratoř, jak by mohl něco takového vyrábět v…”

Sherlock mávl rukou. „Protichemický oblek. Pokud navíc pracuje v digestoři a po odchodu na pár hodin zapne odvětrávání, všechny stopy pak zahladí.”

„Takže ty si vážně myslíš, že máme co do činění s…” spolkl zbytek věty a zahleděl se na fotografii. Bernardo na ní působil tak mladě a nevinně. Bylo těžké tomu uvěřit.

„Jsi lékař a byl jsi v armádě. Dává to dokonalý smysl.”

„Já vím. A nelíbí se mi to.”

 

Po jejich krátké konverzaci se Sherlock znovu zanořil do případu. Tentokrát ho však už neřešil ve své mysli, ale pročítal informace na internetu, takže ani neprotestoval proti hluku, který John produkoval při přípravě večeře.

To, co zjistili, bylo znepokojivé, ale bylo to jen podezření a nemohli si jím být jistí, dokud nezískají důkazy. A i pokud se jejich odhad potvrdí, budou ho muset ještě upřesnit.

John naložil dva talíře těstovin s omáčkou a přenesl je ke stolku na terase, protože jejich jídelní stůl byl kompletně zaskládaný.

Nakoukl do pokoje. „Večeře, Sherlocku.”

„Nemám hlad,” mávl rukou, zatímco jeho oči těkaly po obrazovce.

„I bez tvých dedukčních schopností je mi jasné, že jsi dneska ještě nejedl, takže se tě neptám. Prostě to sníš.”

„Teď ne. Potřebuji si doplnit vědomosti.”

Chvíli si ho zádumčivě prohlížel, pak se opřel o rám dveří a povzdechl si. „Mám s tím osobní zkušenost, víš. Se svinstvem tohohle typu. Ošetřoval jsem vojáky, kteří…”

V tu ránu měl jeho plnou pozornost. „Vážně?”

„Jo, vážně. A povím ti to, když sníš večeři.”

„Johne!”

„To je podmínka, Sherlocku,” založil ruce.

Laptop okamžitě letěl na pohovku a vzápětí za ním detektiv proklouzl na terasu.

John se zachmuřeně nimral ve svém jídle a sledoval Sherlocka, který do sebe svou porci doslova ládoval. Vypadalo to, že sousta ani nežvýká, a silně pochyboval, že má sebemenší tušení o tom, jakou má jídlo chuť.

„Hak. Háh to sněhené, Hohne!”

Nevesele se usmál. Přestal se rýpat v těstovinách, na které ho při vzpomínkách na válku úplně přešla chuť, a postavil se k zábradlí čelem k městu. Slunce právě zapadalo a Andy v pozadí se zbarvovaly do červena. Za jiných okolností by ho to panorama nejspíš dojalo.

„Dobře. Máš to mít. Ale není to zrovna pěkné vyprávění.”

 

„Dvojice králů.”

„Tři sedmy. Varoval jsem tě, Olivere.”

„Krucinál, Johne! Myslel jsem, že blafuješ,” hodil Oliver zbývající na stůl a zabořil se do opěradla. „O co jsme se to vlastně vsadili?”

„O zítřejší noční službu,” usmál se John, dal si ruce za hlavu a protáhl se. „Užij si ji. Coppersmith bude čerstvě po operaci.”

„Ale do hajzlu, plukovník s bolestmi? Nic horšího mě už potkat nemohlo,” zaúpěl a protočil oči.

John se krátce zasmál a pak nějakou dobu seděli v tichosti, oba ponoření ve vlastních myšlenkách. „Asi bych měl jít zkontrolovat pacienty,” povzdechl si, když cítil, že začíná klimbat.

Náhle se dveře jejich lékařského pokoje rozrazily dokořán.

„Sranda skončila, hoši. Vrátila se jednotka ze Sanginu. Budete mít napilno.”

V tu ránu byli oba na nohou. „Co se tam stalo, Ethane?” zeptal se Oliver a začal si zavazovat boty.

Ethan se zamračil. „Nejsme si jistí, ale vzbuďte všechny doktory, kteří jsou na základně. A radši si vemte plynové masky.”

John s Oliverem na sebe vrhli vyděšený pohled.

Vyzbrojeni maskami doběhli k vozům společně s ostatními doktory. Venku se právě rozednívalo a bledé světlo jim poskytlo pohled na vojáky, kteří vystupovali z korby.

Nevypadali dobře. Neměli sice žádná viditelná zranění, alespoň co mohl John soudit z prvního zběžného pohledu, ale všichni byli bledí, leskli se potem a silně se třásli. A kašlali. Zachmuřil se. Vtom si všiml, že z druhého vozu vojáci vytahují jednoho, který byl očividně v bezvědomí. Rozběhl se k nim.

„Desátníku Shane?” identifikoval jednoho z mužů. Jeho hlas zněl přes masku podivně dutě. „Co se tam stalo? Potřebuji co nejvíc informací.”

Shane k němu zvedl obličej a otřel si nos, ze kterého mu zjevně bez ustání teklo. Oči měl červené jako angorák. „Byli jsme za městem a chystali se na útok. Najednou kus od nás přistála střela a vybuchla. Nebyla v bezprostřední blízkosti a nikdo nebyl zasažen, takže jsme se tím nezabývali, ale po nějaké době…” silně se rozkašlal a skončil v předklonu. John ho chtěl podepřít, ale na poslední chvíli si to rozmyslel.

„… po nějaké době nám začalo být zle. Rozhodli jsme se vrátit na základnu. Cestou se to zhoršovalo a…” znovu se rozkašlal.

„Žlutý déšť?”

Desátník zavrtěl hlavou. „Ne. Nic takového. Žádný oblak tam nebyl.”

Odněkud přiběhli hoši s nosítky, naložili bezvládné tělo a chystali se ho odnést na základnu.

„Počkejte!” křikl na ně John. Překvapeně se na něj podívali.

Znovu se otočil k Shaneovi. „Můžete mi popsat příznaky?” naléhal.

„Pocení, dušnost… výtok z nosu. Tenhle,” ukázal na muže v bezvědomí, „měl hrozný křeče, než odpadl.”

Upřel pohled na Johna a ten si povšiml, že muž má navzdory slabému světlu zorničky jako špendlíkové hlavičky. Kurva, kurva, kurva.

„Jak dlouho vám trvala cesta?” zeptal se ještě.

„Asi tři čtvrtě hodiny,” zasípal muž a znovu se začal dusit.

„Díky, Shane.”

Rozhlédl se po dvoře. Muži s nosítky stále čekali na jeho rozkaz, stejně jako zbytek navrátivší se jednotky. „Všichni hned na ošetřovnu!” zavelel. Celá scéna se okamžitě dala do pohybu.

Rychle přelétl dvůr očima. Přijely tři vozy, takže je čekalo přibližně třicet pacientů. Pohled se mu zastavil na posledním autě, z něhož právě vytahovali další bezvládné tělo. Museli si pospíšit.

„Olivere!” zakřičel a rozběhl se ke svému kolegovi, který právě spěšným krokem vcházel do budovy.

Muž se ohlédl a zastavil. John ho dostihl, strhl si z hlavy masku a kývl na něj. „Můžeš to dát pryč. Jeli sem tři čtvrtě hodiny. Z oblečení už to dávno vyprchalo.”

Oliver ho poslechl, odhalil obličej a na jeho tváři se zračil hněv. „Bastardi afghánský,” zamumlal a spěšně vyrazil k ošetřovně. „Takže ti to došlo, co?”

Zasmušile přikývl. „Jo. Vypadá to na nějaký nervový plyn. Doběhnu pro atropin. Zkus to tam zatím roztřídit podle urgence.”

 

 

Když dorazil na ošetřovnu, zhrozil se. Zdálo se, že stav vojáků se horšil vážně rychle. Křikl na jiného doktora, podal mu lahvičku s atropinem a několik balení sterilních jehel a rozběhl se k Oliverovi.

„Kde mám začít?”

Oliver ukázal na tři vojáky, kteří leželi v bezvědomí, a mlčky si převzal od Johna ampulku a injekce. Muž před ním se právě začal svíjet v křečích. Nasál tekutinu a rychle ji vstříkl muži do žíly, zatímco John přidržel jeho cukající se paži.

Po pár vteřinách se pacient zklidnil a oba si nenápadně oddechli. Jejich předpoklad byl tedy správný.

Přešel k bezvládným tělům, nachystal si atropin a uchopil prvního muže za paži. Téměř okamžitě ucukl. Ta kůže byla chladná. Až příliš chladná. Nahmatal tepnu na krku a jeho odhad se potvrdil. Zavřel oči a dovolil si tak setrvat celých pět vteřin, než se znovu sebral.

Mlčky se přesunul k dalšímu pacientovi a s úlevou seznal, že tenhle ještě žije. Okamžitě mu napral dávku atropinu do žíly a prsty v rukavicích roztáhl jeho víčka. Zorničky začínaly reagovat.

To samé zopakoval u druhého těla a pak se vrhl k vojákům, kteří na tom byli viditelně nejhůř. Zbytek nechal na ostatních doktorech a začal se starat o ty dva v bezvědomí. Puls se jim zvýšil a jeden z nich vypadal, že začíná přicházet k sobě.

Přemýšlel. Tohle byla první dávka protilátky. Za nějakou dobu jim musí podat další a pak ještě jednu. Tři by měly stačit. Taky do nich musí co nejdřív naprat pralidoxymin, aby podpořili regeneraci nervových drah, a možná rovnou i diazepam na zklidnění. Ale jejich kluci snad budou v pořádku.

„Johne!”

Prudce se otočil a uviděl Olivera, jak bojuje s třesoucím se tělem na lehátku. Rychle k nim doběhl a při pohledu na pacienta mu srdce vyskočilo až do krku.

„Danny? Danny!” mumlal a snažil se mu roztáhnout pevně sevřená víčka. „Co se stalo?!”

„Já nevím!” vykřikl Oliver a držel škubající se tělo. „Nebyl na tom nijak zvlášť špatně. Píchl jsem mu atropin a on začal takhle křečovat.”

„Do hajzlu! Má zorničky jako talíře!” zanadával John a snažil se nahmatat tep.

Zničehonic se tělo propnulo do oblouku a pak bezvládně kleslo na lůžko.

„Danny! Ne! Ne ne ne ne ne…”

 

Odmlčel se a stiskl rty. Hleděl na Santiago, které se během jeho vyprávění ponořilo do noci a změnilo se v oceán oranžových světel.

„Zemřel?” ozvalo se za ním.

Přikývl. „Oživovali jsme ho, ale…” prudce zamrkal. „Dodneška pořádně nevím, co bylo špatně. Z nějakého důvodu prostě nezvládl tu dávku atropinu.”

Sherlock vstal a postavil se k zábradlí vedle něj. „Byli jste přátelé?”

„Jo, to jsme… Vlastně jsme byli víc než to. Spíš něco jako bratři. Trávil jsem s Dannym hodně času na nočních hlídkách a jednou jsem si prostě uvědomil, že bych za něho klidně položil život. Tohle válka dělá, víš, ani si nevšimneš a…”

Ucítil, že se k němu Sherlock téměř neznatelně přitiskl ramenem, a zničehonic kdesi v hloubi duše zatoužil, aby ho někdo pořádně objal. Nic takového se však nestalo a jeho hrdost mu nedovolila, aby si o takovou věc sám řekl. Nenápadně se k tomu lidského teplu na své paži přitiskl a spokojil se s tím, co měl.

„Umřel mi přímo před očima, Sherlocku. Nikdy jsem nepřestal přemýšlet, co jsme mohli udělat jinak, co jsme…” Zavrtěl hlavou, když si uvědomil, že přes sevřené hrdlo už další slova nedostane.

Mezera mezi nimi se ještě zmenšila, pro změnu z Sherlockovy iniciativy.

„Udělali jste to nejlepší, co jste mohli, a ty to dobře víš. Ostatní muži přežili, ne?”

Přikývl. Netušil, jestli to Sherlock viděl, ale teď ze sebe nedokázal dostat víc.

„Zjistili jste, čím přesně byli zasažení?”

Přinutil se trochu sebrat. „Pozdější testy ukázaly, že to byl tabun. Má delší náběh a navíc to vybouchlo kus od jednotky, takže svým způsobem měli ti kluci vlastně štěstí.”

„Tabun,” zaznělo vedle něj zamyšleně.

„Je to svinstvo. Všechny nervové plyny jsou svinstvo. Jestli tam vážně vyrábějí tohle, musíme je zastavit za každou cenu, Sherlocku! Teď už nelituju, že jsem se rozhodl sem jet. Teď už ne.”

Sherlock ukročil stranou a natočil se čelem k němu. „Tys toho litoval?”

John zamrkal a teprve teď mu došlo, co řekl. Pokrčil rameny. „Nebylo to snadné rozhodnutí, víš. S většinou svých přátel jsem se ani nestihl rozloučit a musel jsem se kvůli tomu rozejít s Mary. Nečekám, že to pochopíš, ale…”

„Chápu to,” zamračil se Sherlock.

„Vážně? Teda neuraz se, ale je dost zjevné, že mezilidské vztahy nejsou zrovna tvoje silná stránka.”

Odfrkl si. „Je logické, že člověk jako ty bude zdrcený, pokud musel ukončit vztah, který by jinak skončil svatbou.”

Najednou detektivovy oči střelily přes prosklenou stěnu a zastavily se na telefonu. John ten pohled následoval a všiml si, že přístroj v pravidelných intervalech bliká, což značilo nevyzvednutou zprávu nebo hovor.

Sherlock prošel do místnosti a John ho následoval.

„Cos tím myslel, že by náš vztah skončil svatbou? Znali jsme se teprve krátce, nechystal jsem se ji žádat o ruku.”

„Za pár měsíců bys to udělal,” odvětil a sáhl po mobilu.

„A tohle víš jak? A neříkej mi, žes to vydedukoval, protože mě nic takového ještě ani nenapadlo.”

„Viděl jsem to,” pronesl a přesunul svou pozornost na displej. Jeho obočí náhle vylétlo do poloviny čela.

„Jak to myslíš – viděl? Jsi snad nějaký jasnovidec nebo…”

Sherlock jeho otázky zastavil gestem ruky. „Bernardo. Píše mi,” zamračil se s pohledem upřeným na displej.

„Cože?”

„Chce se se mnou sejít.”

John vytřeštil oči. „Bernardo Herrera?”

„… žádné podrobnosti…” mumlal si pro sebe. Pak zmáčkl tlačítko pro vytočení čísla a přiložil si telefon k uchu.

Chvíli proti sobě stáli mlčky.

„Nedostupný,” zavrčel vzápětí Sherlock a hodil mobil zpátky na stůl. „Sakra.”

„No, smůla… Počkej, kde vůbec vzal tvoje číslo?”

„Dal jsem mu ho v pátek po našem rozhovoru. Říkal, že by se mnou někdy rád probral můj výzkum, ale v tu chvíli na to nebyl čas. Požádal mě o číslo, tak jsem mu řekl své aktuální. Dnes večer jsem hodlal vyměnit SIMky.”

„Co přesně píše?”

„’Dobrý večer, Sebastiane. Co byste řekl na schůzku? Bernado H.‘,” odrecitoval zvýšeným hlasem a svalil se na pohovku. „Nic víc, jen tohle. Samozřejmě ve španělštině. Napsal to před patnácti minutami a teď má vypnutý telefon.”

„Pokoušel se ti pak volat?”

„Ne. A to je právě divné.”

John se podíval z okna. „Trochu pozdě na schůzku, hm?”

„Rozhodně. Něco se děje, Johne.” Semkl prsty do stříšky. „Zítra vstáváme brzy.”

 

 

Právě vycházelo slunce. Jeho zlatavé paprsky ozářily dvě postavy chvátající k budově kampusu, jednu vysokou a útlou, druhou o hlavu menší, zato mnohem atletičtější.

„Sherlocku! Musíme tak běžet? Vždyť Bernardo tam beztak ještě…”

„Kristepane, Johne! Přemýšlíš ty vůbec? Tady jsem Sebastian. Měl jsem tě donutit říkat mi tak i v soukromí. Jestli nás prozradíš svou stupiditou…”

„No jo, do háje. Promiň. Říkal jsem ti, že kafe by nebylo ztrátou času, ale tys mě skoro nenechal ani se vychcat. Můžeš mi teda konečně říct, proč tak spěcháme, Sebastiane? Vždyť tohle je Jižní Amerika, víš, že před osmou tu není ani noha.”

Sherlock si odfrkl. „Pořád je tu možnost, že Bernardo už pracuje. Není typický Chilan. Vždyť byl v laboratoři oba víkendové dny. A já si s ním chci promluvit pokud možno beze svědků.”

„Jak si můžeš být jistý, že v sobotu to byl on? Víš jen, že se v chemickém křídle svítilo. Mohl to být úplně někdo jiný.”

„Na pracovní ploše jsem včera nenašel ani stopu po prachu, na rozdíl od lahvičky s etanolem, se kterým jsem ho viděl manipulovat ještě v pátek. Někdo ten stůl otřel v sobotu večer a Thiago to být nemohl, protože jeho kartu jsme měli my.”

John si pro sebe cosi zamručel a společně prošli hlavním vchodem. Hala zela prázdnotou, přesně jak se dalo v sedm ráno očekávat. Jejich kroky se rozléhaly prázdným prostorem a oni neomylně zamířili do koridoru, z něhož se dalo projít do jednotlivých oddělení. Kampus byl rozsáhlý komplex budov spojených prosklenými chodbami či zastřešenými visutými lávkami a nebylo těžké se tu ztratit, pokud člověk postrádal orientační smysl.

Automaticky začal zpomalovat před odbočkou k chemickému křídlu, ale Sherlock pokračoval bez ohlédnutí dál. Zaraženě ho tedy doběhl a zvedl obočí, když se mu došlo, že míří do jejich budovy. Nechápal sice proč, ale doufal, že to brzy zjistí. Na důvod se raději nezeptal. Sherlock byl už od rána příjemný jako osina v zadku a on neměl chuť nechat si znovu nadávat do idiotů.

Prošli do biomedicínského sektoru, ale místo toho, aby pokračovali k jejich laboratoři, zastavili přede dveřmi s cedulkou ve španělštině, které John nerozuměl. Nadechl se k otázce, ale varovné zasyknutí ho donutilo ji zase spolknout. Sherlock se obezřetně rozhlédl a projel zámek svou kartou. Na jeho tváři se na okamžik objevil samolibý úsměv, když přístroj souhlasně zapípal.

Ocitli se v místnosti plné klecí s laboratorními myšmi. Nacházely se tu klasické bílé s červenýma očkama, ale John postřehl i klece s uhlově černými a popelavě šedými a zahlédl mezi nimi dokonce i pár strakatých jedinců. Navzdory množství zvířat působilo místo čistě, téměř sterilně, a ani zápach nebyl tak silný, jak by se dalo očekávat.

„Co tady…”

„Ticho,” odbyl ho Sherlock, zatímco jeho oči běhaly po jednotlivých popiscích.

Zjevně došel k nějakému rozhodnutí, protože přistoupil k jedné z větších klecí a zručně ji otevřel. Beze stopy jakéhokoliv odporu vstrčil dovnitř pravou paži, bleskově zaútočil na sněhobílé klubko spících zvířátek, a když ruku znovu zvedl, jeho prsty svíraly růžový ocásek, pod nimiž se nesouhlasně zmítalo drobné tělíčko. Spokojeně vytáhl myšku z klece a otočil se k Johnovi, který na něj hleděl s tázavě zdviženým obočím.

„Máš nějaký kapesník?” zeptal se netrpělivě Sherlock.

Aniž by se obtěžoval ptát na důvod, zalovil v kapse a vytáhl z ní čtverec složené látky. Sherlock mu ho volnou rukou vytrhl z prstů a jediným prudkým trhnutím ho rozmotal.

„Nastav ruku.”

John se zamračil, ale poslechl, a na dlani mu přistál jeho rozložený kapesník. Vzápětí na něm přistála pištící myš. Sherlock v prstech stále svíral její ocas, takže na kapesníku spočívala jen polovinou váhy svého miniaturního tělíčka.

„Sevři dlaň. Opatrně.”

John tak učinil, načež Sherlock uchopil volné cípy kapesníku, přitiskl je k sobě a omotal gumičkou, kterou našel na stole. Tenhle provizorní pytlíček s protestujícím hlodavcem si vzápětí převzal a s nečekanou ohleduplností ho vsunul do přední kapsy kalhot.

Naposledy se rozhlédl po místnosti, pokynul Johnovi hlavou a oba společně pak v tichosti opustili místnost. V chodbě se John konečně odhodlal promluvit.

„Vážně by mě zajímalo, jaký mělo tohleto důvod,” nadhodil.

„Není to očividné?” odtušil Sherlock. Najednou se jeho oči rozšířily a ruka mu zajela k vyboulené kapse. „Budu potřebovat plášť,” zamumlal a vykročil hlouběji do křídla.

 

 

O pár minut později už zase pospíchali koridorem, tentokrát však opačným směrem. Bílé laboratorní pláště za nimi vlály a kdyby se někdo podíval pozorněji, možná by postřehl, že jedna z kapes seňora Sebastiana Hayese, M.Chem, M.Sci se podezřele nadouvá. Chodba však zela prázdnotou, takže jejich malé tajemství zatím zůstávalo v bezpečí.

Došli až ke dveřím vedoucím do oddělení chemie, kde se jejich kroky zastavily. John věděl už z minula, že jejich karty jim dovolují vstoupit do kteréhokoliv křídla, ačkoliv je neopravňovala pokračovat do jednotlivých místností. S narůstající nervozitou následoval svého kolegu k Bernardově laboratoři a vybavovaly se mu vzpomínky na předchozí den. Upřímně doufal, že Sherlock má připravenou nějakou výmluvu, pokud by potkali někoho, kdo by se pozastavoval nad jejich přítomností v téhle části kampusu.

„Je tady,” zašeptal náhle Sherlock.

John se probral ze svého zamyšlení a zamžoural do šera před sebou. Někde na konci chodby postřehl slabé světlo. Tak slabé, že si ho předtím nevšiml. Usoudil, že musí procházet skrz žaluzie. Zvolnili krok a obezřetně se plížili chodbou. Minuli řadu potemnělých laboratoří, až dosáhli bodu, kde se pevná zeď setkávala se skleněnou tabulí Bernardovy laboratoře. Sherlock za sebe natáhl ruku a přitiskl ji na Johnovu hruď, aby ho zastavil. Sám se natočil čelem ke stěně a opatrně nahlédl dovnitř skrz úzkou mezeru mezi žaluziemi.

John ze své pozice sledoval, jak Sherlock mhouří oči a těká jimi z místa na místo. Najednou se oči prudce rozšířily, celé jeho tělo sebou překvapeně škublo a prsty, dosud spočívající na Johnově hrudi, se sevřely kolem látky jeho trička.

„Co tam vidíš? Je tam Bernardo?” zašeptal netrpělivě.

Sherlock k němu obrátil obličej, na němž se nyní zračilo cosi jako podráždění. „Ano. Ale trochu se nám to zkomplikovalo,” odvětil. Pak trhl hlavou směrem k laboratoři a prsty rozšířil mezeru mezi žaluziemi, aby mu nabídl výhled.

John se zaraženě podíval na Sherlocka a pak stočil pohled ke škvíře. Chvíli bezradně bloudil očima po na první pohled prázdné místnosti. „A co mám jako…” začal, ale jeho hlas odumřel, když ho napadlo podívat se dolů.

„Ale do hajzlu.”

 

„Neměli bychom někoho zavolat?” zeptal se nejistě, když se konečně vzpamatoval z prvotního šoku.

„Koho jako?” odvětil Sherlock, ale neobtěžoval se mu věnovat pohled a místo toho se zabýval svou kapsou.

John zvedl obočí. „Někoho kompetentního. Záchranku. Policii. Ředitele ústavu,” navrhl.

Sherlock si odfrkl. „Ty jsi doktor a já detektiv. Na mrtvoly nikoho kompetentnějšího nenajdeš.” Konečně vylovil z kapsy kapesník s myší a teď si ho zamyšleně prohlížel.

„Jsi si jistý, že je mrtvý?” zamračil se.

„Samozřejmě. Nevšiml sis posmrtné ztuhlosti prstů?”

„Aha,” ošil se. „Takže? Co máš v plánu?” mávl rukou k laboratoři a v hlase mu zazněla rezignace.

Sherlock místo odpovědi zaplul do respiria a když se vrátil, držel v prstech známou zaměstnaneckou kartu.

„Kristepane…” zamumlal John a nervózně se rozhlédl po liduprázdném křídle a pak znovu nahlédl do laboratoře. „Nemůžeš tam jen tak jít. Může to být zamořené.”

Sherlock se na něj samolibě podíval, mlčky odemkl dveře kartou a otevřel je jen na úzkou škvírku. Pak se svezl do dřepu, protáhl mezerou svou hubenou ruku s plátěným pytlíčkem a opatrně ho položil na podlahu. Když měl hotovo, zase dveře zaklapl a opřel se o zeď.

„Tys to tušil? Ale jak… Ne, počkej, nemohl jsi to tušit. Vypadal jsi překvapeně, když jsi ho tam uviděl. Na co jsi teda bral tu myš?”

Pokrčil rameny. „Tenhle vývoj jsem nečekal. Doufal jsem, že tu najdu Bernarda živého, ale pokud by byla laboratoř prázdná, měl jsem v plánu alespoň ji znovu prozkoumat, protože jediné, co zatím máme, jsou domněnky postavené na lahvičce atropinu. A nechtěl jsem riskovat.”

„Aha,” odtušil John a podíval se na hodinky. „A jak dlouho chceš jako čekat? Protože je skoro půl osmé, za chvíli sem může někdo přijít a…”

A nerad bych, aby nás našli v křídle, kde nemáme co dělat, s Bernardovou mrtvolou na podlaze, ukradenou kartou v ruce a myší zabalenou v kapesníku, bylo to, co měl na jazyku, ale nemělo smysl to Sherlockovi připomínat. Buď si to nepřipouštěl nebo mu to bylo jedno. John sázel na to druhé.

„Pět minut bude stačit,” odvětil Sherlock. „Teď už jen čtyři,” dodal, když zkontroloval svůj mobil.

John vytřeštil oči. „Pět minut?! Nemůžeš si být jistý, že to je bezpečné, po pitomých pěti minutách!”

Sherlock se zamračil. „Ne stoprocentně, ale dost. Ta myš je malá a má mnohem rychlejší metabolismus než člověk. Všechny známé nervové plyny kromě tabunu mají okamžitou účinnost, a i na ten by měla tou dobou už průkaznou reakci. Navíc si ve skutečnosti nemyslím, že by ve vzduchu mohlo něco být.”

„A to jsi zjistil jak?”

„Co konkrétně?”

„To svoje přesvědčení, že to není zamořené. Vždyť je tam mrtvý člověk.”

Sherlock se na něj netrpělivě zadíval, natlačil ho k oknu a výmluvně rozevřel žaluzie. „Tak se podívej pořádně.”

John stiskl rty a přinutil se znovu si prohlédnout mrtvolu. Jakmile překonal počáteční odpor a naladil se na lékařský režim, začal tělo pozorně zkoumat. Spočívalo na zádech hlavou k nim, takže mu nebylo vidět do obličeje. Neneslo žádné známky násilí, alespoň na první pohled, ale bylo plně oblečené, takže těžko říct. Johnův pohled, putující od chodidel až k hlavě, se zastavil na hrdle, kde zaznamenal podlitinu. Když se na tu oblast zaměřil, uviděl i další skvrny rozeseté podél celého krku.

„Někdo ho škrtil?” zamračil se a dál si prohlížel místo činu.

„Očividně,” ozvalo se za ním. „Ale ne holýma rukama, na to nejsou podlitiny dost zřetelné. Každopádně nevidím žádné příznaky otravy. Stopy potu na jeho kůži sice jsou, ale spíš díky působení adrenalinu během škrcení, nic extrémního. Navíc nikde žádné zvratky ani exkrementy. Laboratoř vypadá v pořádku, až na stůl, u kterého nejspíš došlo k útoku.”

John se podíval směrem k pracovnímu stolu a zaznamenal rozházené papíry, z nichž některé skočily na zemi. „Kartu měl v náprsní kapse a první, o co by se snažil člověk při podezření na otravu nervovým plynem, by bylo dostat se pryč z místnosti. Nezdá se, že by to Bernardo zkoušel. Plus – atropin je pořád na svém místě. Takže ne, tohle nebyla otrava.”

Po svém vyčerpávajícím vysvětlení sundal ruku z žaluzií a John tak přišel o svůj výhled. Otočil se na něj, aby mu řekl, jak ho ta dedukce ohromila, obzvlášť proto, že Sherlock se předtím do místnosti díval přibližně půl minuty. On sám potřeboval víc času jen na to, aby zaznamenal podlitiny. Komentář mu však nebyl dopřán, protože ho Sherlock v mluvení předběhl.

„Je čas,” podotkl s pohledem upřeným na mobil.

John ztuhl. Neměl nejmenší chuť vstupovat do laboratoře, kde nejenže ležela mrtvola, ale navíc tu byla možnost, jakkoliv nepravděpodobná, že se oba vystaví účinkům nějakého nervového plynu.

Sherlock však mezitím už odemkl dveře a natáhl ruku pro jejich testovací subjekt. Myš se v kapesníku zřetelně hemžila, a když ji její věznitel osvobodil, působila docela živě a nadmíru zdravě. Možná trochu vystrašeně, ale to bylo tak všechno.

Po podrobné prohlídce, kterou jí Sherlock věnoval, ji znovu zabalil do kapesníku a strčil do kapsy. Usmíval se a John se zaujetím sledoval, jak si v povědomém gestu zvedá klopy svého laboratorního pláště. No, zvyk je železná košile. Nebo v tomto případě spíš tvídový kabát.

„Vzduch je čistý, Johne. Máme asi deset minut, než budeme muset vypadnout. Pojďme si prohlédnout mrtvolu.” Při slově mrtvola se jeho oči radostně zablýskly a John se zachvěl.

Sherlock si jeho reakce zjevně všiml. „Můžeš zůstat tady, jestli chceš. Na hlídce,” navrhl mu a vklouzl dovnitř.

Ta nabídka byla lákavá, až příliš lákavá, ale jeho hrdost mu nedovolila ji přijmout. Z nějakého důvodu nechtěl před Sherlockem vypadat jako zbabělec. Zhluboka se nadechl, vyrovnal záda a s kamenným výrazem ho následoval do laboratoře.

Po krátkém obhlédnutí místnosti došel až k Sherlockovi a společně začali zkoumat mrtvolu.

„Je úplně ztuhlý,” poznamenal John tiše, když uchopil studené prsty.

„Takže nejméně osm hodin mrtvý,” zašeptal Sherlock. „Struktura podlitin ukazuje spíš na deset.”

„Myslíš, že jeho smrt nějak souvisí s případem?”

„Dej mi chvilku.”

A tak si John dál mlčky prohlížel mrtvolu, zatímco koutkem oka sledoval, jak Sherlock zkoumá laboratoř a otevírá každou skříňku a zásuvku, která se v laboratoři nachází.

Podle umístění podlitin a známek apoxie odhadoval, že Bernardo skutečně zemřel na uškrcení. Nic nenaznačovalo, že by šlo o otravu čímkoliv, přesně, jak Sherlock předpověděl. Když na svém rameni náhle ucítil ruku, prudce sebou trhl.

„Jsem hotový,” poznamenal Sherlock k jeho uchu.

V maximální tichosti opustili laboratoř a John s úlevou zaznamenal, že v křídle stále ještě nikdo není. Nechal Sherlocka vrátit Thiagovu kartu pod časopis a pak už se konečně vydali pryč z toho horkého území.

Když vstoupili do spojovacího koridoru, odbočku k chemickému oddělení právě míjela nějaká žena, naštěstí však spěchala jinam a nevěnovala jim jediný pohled. Sherlock okamžitě vykročil směrem k biomedicínskému křídlu, ale John ho popadl za rukáv.

„Sh… Sebastiane? Podívej, chápu, že to nemůžeme nahlásit, protože tu nemáme co dělat, ale to vážně chceš teď jít do naší laboratoře a předstírat, že se nic nestalo?! Protože já si nejsem jistý, jestli to zvládnu,” zašeptal naléhavě, zatímco spěchali liduprázdnou chodbou.

„Pláště,” odtušil Sherlock. Jeho tvář byla naprosto bezvýrazná.

„No jo vlastně,” podíval se na svůj oděv. Nemohli takhle jet taxíkem. „A pak?”

„Pak odsud zmizíme. Myslím, že to byla past.”

John se zděšeně zastavil. „Myslíš, že tam něco bylo? Že jsme se nadýchali…”

„Tiše!” zamračil se Sherlock. „Nic takového. Ale někdo na mě chce hodit podezření za…” odmlčel se a kývl hlavou směrem za sebe, „něj.”

„Cože?”

„Tady ne,” odbyl ho Sherlock a popadl ho za předloktí, aby ho znovu přinutil k pohybu. „Na bytě. Teď musíme pryč.”

 

John uvařil čaj a přešel s ním do obýváku. Jeho spolubydlící už zase poloseděl pololežel na gauči a zamračeně cosi studoval na internetu.

„Takže?” zeptal se a vytrhl Sherlockovi z rukou laptop. „Vysvětli mi, co se tady děje.”

Sherlock se hrozivě zamračil a semkl rty nad jeho drzostí, ale nakonec si vzal nabízený hrnek s čajem a posadil se.

„Bernardo byl v laboratoři celý víkend, takže mě samozřejmě zajímalo, co tam dělal. Ale v místnosti jsem ani dnes nenašel žádné stopy po ničem podezřelém, tedy až na ten atropin. Těsně před odchodem jsem si všiml, že na pracovním stole leží svazek papírů, který se týká našeho výzkumu – účinků D-turbokurarinu na sclerosis multiplex. Byl to nějaký starší výzkum, který naznačoval, že účinky jsou neprokazatelné. Ten článek jsem samozřejmě viděl už dřív, ale ve skutečnosti neposkytoval zcela jednoznačné výsledky. Papíry byly doplněné poznámkami, Bernardovými poznámkami, o jeho teoriích, které dokazovaly, že další práce v té oblasti nemá smysl. Zaujalo mě to, protože podobným způsobem jsem uvažoval i já. Ten výzkum byl zbytečný a on na to přišel.”

John se zamračil. „Proč by ho něco takového mělo zajímat? Byl to chemik, ne?”

„Chemik s brilantní myslí. Pravděpodobně se zajímal o každý nový výzkum, který se na půdě kampusu objevil. Ale to nejzajímavější byla poznámka na konci složky. Stálo tam – přeloženo – ‚Tohle nikam nevede. Musel na to přijít. Musím s ním mluvit.’”

Pokrčil rameny. „No dobře. Mluvil s tebou předtím a asi mu došlo, že jsi stejně geniální jako on. No a? Pořád netuším, kam tím míříš.”

„Plus ta zpráva včera večer, z doby, kdy byl zavražděn. Byla odeslaná z jeho mobilu, ale ten jsem v laboratoři nenašel. Nejspíš byl v některé z dalších místností, ale nechtěl jsem se tím zdržovat, za dané situace.”

„Sherlocku, já pořád nechápu…”

Sherlock protočil oči. „Ale no tak. Jak asi bude policii připadat, když najde tenhle výzkum a pak zjistí, že poslední zpráva odeslaná z jeho mobilu zní ‚Chci se s vámi sejít, adresovaná na moje jméno? Pokud nejsou naprostí idioti, spojí si dvě a dvě dohromady. Právě teď jsem hlavní podezřelý.”

John zalapal po dechu. „Kristepane. Tak proč jsi ty papíry nevzal?!”

„Co když měl kopii? Co když o tom s někým mluvil, třeba s Thiagem? Zmizení těch papírů by jen potvrdilo mou vinu a dokázalo, že jsem byl v laboratoři.”

„Proboha, neudělal jsi to, nemůžou tě přece odsoudit! Máš alibi. Můžu dosvědčit, že jsi byl se mnou. Je to jen shoda okolností.”

„Odsoudit možná ne, ale předběžně zadržet ano, což si teď nemůžeme dovolit. A ne, není to jen shoda okolností. Tu včerejší zprávu totiž neodeslal Bernardo.”

Tahle poznámka přinutila Johna potlačit rozhořčení, které ho naplňovalo, a překvapeně zvednout obočí. „Jakže?”

„Před svou smrtí už pár hodin neopustil laboratoř. A ty podlitiny naznačují, že na sobě během škrcení měl protichemický oblek. V něčem takovém nemohl napsat zprávu a navíc v místnosti ani nebyl jeho telefon. Někdo to odeslal za něj.”

„Jak víš, že neopustil… Ne, víš co, to je fuk. Věřím ti. Takže někdo ho uškrtil, svlékl mu oblek a pak to narafičil tak, aby podezření padlo na tebe. Kdo a proč by něco takového dělal?”

„Dobré otázky. Kdo? Někdo, koho nepřekvapilo, že je Bernardo v obleku. Sám vrah měl pravděpodobně stejnou ochranu, takže musel vědět, o co jde. Komplic. Všechno naznačuje, že to byl Cristóbal, ale bez dalšího přístupu na místo činu a k Bernardovým osobním věcem to nemůžeme potvrdit. Proč? Je tu možnost, že vraha Bernardovy poznámky k mému výzkumu prostě jen inspirovaly a chtěl to hodit na mě, aby zametl stopy. Ale spíš bych tipoval, že mě někdo chce mít z cesty. Někdo, kdo ví, o co nám jde, a nechce si to nechat překazit.”

John se zachmuřil a jeho oči bezděčně zabloudily ke vstupním dveřím. „Co když policie přijde sem? Neměli bychom vypadnout?”

„Nepřijde.”

„Jsi si jistý?”

„Na devadesát osm procent. Všude jsem uváděl falešnou adresu. Nikdo nás nesledoval. A když jsi odešel ze schůzky z Cristóbalem, pozoroval jsem ho, dokud nenastoupil do taxíku a neodjel za další blok. Jsme tu v bezpečí.”

John si úlevně oddechl. S dvouprocentním rizikem se dokázal smířit. „Fajn. Zajímalo by mě, proč Bernardo zemřel. Myslíš, že už svou práci dokončil a bylo potřeba ho odklidit z cesty?”

„Motiv neznám. A to se mi nelíbí. Ale to, co vyráběli, tam pořád ještě někde je.”

„Prohledal jsi celou laboratoř, ne? Nic jsi nenašel.”

„Jsou tam zamčené dveře do skladu. Na klíč. Tam jsem se nedostal. Ale pokud vyrábějí nějakou bojovou látku, dělají ji ve velkém. Bylo by potřeba takový náklad vyvézt na vozíku a to by zanechalo stopy. Žádné tam nebyly.”

„Krucinál! Nevíme, proč ho zabili, a nevíme ani, co tam vlastně vyrábějí. Všechno, co máme, jsou domněnky. Zpátky do kampusu nemůžeme, protože by tě zatkli. Máš nějaký geniální plán, jak tohleto vyřešit?”

„Nejdřív přezkoumám vlákna, která byla na Bernardově krku. Předpokládám, že mi potvrdí přítomnost Tyveku, takže budeme mít jistotu, že vše proběhlo, jak jsem popsal. Pak si to znovu promyslím.”

 

Dveře jeho pokoje se prudce rozlétly a on se okamžitě vymrštil do sedu. Napůl očekával zásahovou jednotku, ale naštěstí to byl jenom Sherlock. I tak se při prvním pohledu lekl, protože jeho přítel teď vypadal mnohem méně jako Sebastian Hayes a mnohem víc jako Sherlock Holmes.

„Tohle mi nedělej.”

„Nevěděl jsem, že budeš spát,” odvětil Sherlock a skenoval pohledem jeho nahou hruď.

„Já taky ne. Co sis to provedl s vlasy?” mávl rukou směrem k jeho hlavě.

„Potřeboval jsem trochu změnit vzhled, pokud nechci skončit v cele předběžného zadržení.”

„Aha. Vypadáš, no, jako ty.” Prohlédl si Sherlocka, který měl opět svou přirozenou barvu vlasů, možná dokonce o odstín tmavší. I ofinu si sčesal zpátky do čela. Jen po stranách a vzadu byl jeho účes pořád o dost kratší, než jaký nosil v Londýně. A oholil se.

„Už bylo načase,” usmál se Sherlock a slastně si přejel prsty po hladké bradě. Jeho pohled sklouzl na knihu, která ležela pohozená na zemi.

„Četl jsem si. Netušil jsem, že odpadnu,” trhl John hlavou ke knížce. „V noci jsem toho moc nenaspal.”

„Já vím.”

„Vážně?”

„Měl jsi noční můry a dělí nás jen jedna stěna. Slyšel jsem tě.”

John cítil, jak se mu do tváří žene krev. „Omlouvám se,” zamumlal směrem k protější zdi.

„Za co?”

„Že jsem tě rušil.” Moc dobře si pamatoval sen o Afghánistánu, z něhož se vzbudil celý zpocený a s bušícím srdcem. Dalo se to čekat po včerejším rozhovoru na terase.

„Nikdy jsem neměl zrovna klidný spánek, jestli tě to utěší. Ale asi by bylo lepší, kdybys začal spát v mojí posteli, než tě to zase přejde. Bylo docela otravné pořád vstávat a chodit tě uklidňovat.”

John prudce zvedl hlavu a setkal se s Sherlockovým pohledem, který nevyzařoval nic než lhostejnost. „Ty chceš, abych… Počkej, vážně jsi mě sem chodil budit?”

„Samozřejmě. Bylo to nejefektivnější řešení. Upřímně, Johne, ten tvůj zvyk opakovat právě řečené je příšerný. Ale přišel jsem kvůli něčemu úplně jinému.”

„Nějaký pokrok v případu, zatímco jsem spal?” zeptal se nepřítomně, stále ještě zaskočený předchozím přiznáním. Takže těch nočních můr muselo být víc. Jen si je nepamatoval, protože ho Sherlock pokaždé probudil.

„Ne, ale… Něco mi uniká, Johne. Cítím tu myšlenku vzadu v hlavě, jako by mi propalovala díru do lebky, ale nemůžu ji zachytit.”

„A jak ti s tím mám pomoct já?”

„Umíš nahodit pojistky?”

Překvapeně se na Sherlocka podíval. „Samozřejmě, že umím nahodit pojistky. Proč?”

„Protože vypadly a baterka na mém počítači se právě vybila. A já si potřebuji něco zkontrolovat.”

„Jak dlouho jsem spal?” zamračil se a rozhlédl se po svém mobilu.

„Nevím, kdy jsi usnul, ale je půl sedmé.”

Proboha, musel odpadnout na dobré tři hodiny. Po náročném ránu a následném neplodně stráveném dopoledni, kdy každou chvíli očekával, že na dveře zabuší policie, se rozhodl, že se zkusí zabavit knihou. Navíc se chtěl uklidit z dosahu Sherlocka, který mu s nadšením popisoval detaily všech vláken, která pod mikroskopem identifikoval. Nejenže se přítomnost chemického obleku na Bernardově těle v době smrti potvrdila; Sherlock navíc zjistil naprosto přesně, o jaký typ se jednalo. Osobně pochyboval, že jim to k něčemu bude.

„Tak nahodíš ty pojistky?”

„Kvůli tomu jsi mě budil? Copak ty to neumíš?”

Sherlock se místo odpovědi zamračil a založil si ruce.

„Ty to vážně neumíš?! Kristepane, kolik ti je, deset?” frustrovaně vylezl z vyhřáté postele a vykročil směrem ke dveřím z pokoje.

„Tričko, Johne.”

„Ale no jo, pořád,“ zafuněl a vrátil se ke skříni. „Mohl bys mi mezitím uvařit kafe? To snad zvládneš, ne?”

 

 

„Dáváš si do kávy mléko?” ozvalo se z kuchyně.

John zaklapl skříňku s pojistkami a zkusmo rozsvítil. Fungovalo to. „S mlékem a bez cukru!”

Dolehl k němu zvuk otevírání lednice. „Tak to pro tebe mám špatnou zprávu. Mléko došlo.”

„Krucinál,” zanadával.

Došel do kuchyně za Sherlockem, který nejistě postával nad konvičkou čerstvě uvařené kávy. „Dáš si ho i tak?”

Chvíli nad tím přemítal. „Myslím, že to jejich hnusné kafe bez mlíka nesnesu. Jak je vůbec možné, že došlo? Včera jsem ho kupoval.”

„Potřeboval jsem ho odpoledne na jeden experiment.”

John se zhluboka nadechl a zavřel oči. Odpolední spánek mu rozhodil rytmus a zanechal ho podrážděného. Navíc měl za sebou vážně, vážně špatný den. V noci se nevyspal kvůli nočním můrám, ráno našli mrtvolu, Sherlock byl podezřelý z vraždy a teď došlo mléko, takže si ani nemohl dát kafe. Hladina jeho trpělivosti právě přetekla.

„A tos ho nemohl prostě dokoupit, že ne?! Ne, aristokratické nožičky pana Holmese by nejspíš upadly, kdyby jednou došel nakoupit! Od toho je tady přece John, aby obstarával všechny nákupy, myl nádobí, zapojoval pitomé pojistky a plácal tě po zádech, jak jsi úžasný! Ty mi na oplátku rok předstíráš, že jsi mrtvý. A teď ti ještě dělám šlapku! Už toho mám vážně dost, Sherlocku, vážně dost!”

Po své litanii se John postavil zády k lince a zuřivě se vydýchával. Sherlock stál ve dveřích do kuchyně se založenýma rukama a netvářil se, že by se ho jeho slova jakkoliv dotkla.

„Johne?”

„Co?!”

„Už jsi skončil? Potřeboval bych se vrátit k případu.”

John zařval a oddusal do svého pokoje pro peněženku. Do sedmi to ještě stíhal a stejně neměli nic k večeři.

 

Stál právě u pokladny, když ucítil zavibrování ve své kapse. Zaplatil požadovaný obnos, hodil nákup do tašky a teprve poté se podíval na mobil. Zcela nečekaně to byla zpráva od Sherlocka. Jestli si dovolil mu napsat, že potřebuje něco koupit, tak ho po příchodu domů přetrhne. Rozklikl ji.

Gran Bretaña está vuestras, Johne. „GB” bude vaše. Měli jsme to celou tu dobu přímo před nosem. SH

Zamrkal a chvíli na ta slova jen nechápavě hleděl. Pak se jeho oči rozšířily poznáním a vnitřnosti mu udělaly v břiše kotrmelec. Rychle strčil telefon do kapsy a spěšným krokem se vydal k domovu.

Do minuty přišla další zpráva. Roztržitě ji otevřel.

Jdu do kampusu. Zůstaň doma a kdyby mě zatkli, zavolej mému bratrovi. SH

Okamžitě začal Sherlocka vytáčet, ale samozřejmě mu telefon nezvedal. Dal se do běhu.

 

Odemkl dveře a nákup hodil na zem. Byt byl prázdný. Bez rozmýšlení zamířil do ložnice a z nočního stolku vytáhl svého SIGa. Připnul si opasek a hodil přes sebe bundu, aby zbraň zamaskoval. Byl připravený.

Náhle ho něco napadlo. Vběhl do Sherlockovy ložnice a začal se prohrabovat jeho věcmi. Bez rozmyslu vyhazoval oblečení z polic a zásuvek, až konečně našel, co hledal. Zbraň si pokojně odpočívala ve svém pouzdře na dně šatní skříně. Polil ho studený pot.

„Pitomec,” zamumlal. „Pitomec, pitomec, pitomec.”

Opustil byt, aniž by se obtěžoval zamykáním.

 

Netrpělivě poklepával prsty o sedadlo a v duchu proklínal všechny, kteří si vybrali zrovna tuhle hodinu, aby se někam dopravovali autem. Santiago bylo ucpané a už poněkolikáté ho napadlo, jestli by v kampuse nebyl rychleji metrem.

Uklidňoval se tím, že Sherlock nejspíš cestoval stejně pomalu, a modlil se, aby oproti němu nenabral moc velké zpoždění. Jeho přítel byl zjevně úplně šílený, když se vydal sám na místo, kde na něj pravděpodobně čeká policie. Ale největší hrůzu mu naháněl důvod, proč tam Sherlock jel.

GB. John moc dobře věděl, co to znamená, učili je to v armádě. GB byla mezinárodní zkratka pro sarin.

Takže měli pravdu, celou tu dobu. Šlo o nervový plyn, a tenhle byl obzvlášť odporný. Účinný i v malých dávkách a jeho následky se projevovaly okamžitě. Chápal Sherlockovo nutkání okamžitě vyrazit a pokusit se zabránit, aby ta látka opustila kampus, ale to neznamenalo, že to schvaloval.

Vždyť stačilo zavolat Mycroftovi, kristepane. Dneska ráno našli uškrcenou mrtvolu a bylo celkem jisté, že to mělo nějakou souvislost s případem. K tomu ten atropin v laboratoři a zpráva ve znění „GB bude vaše”. Nepochyboval, že kdyby se do toho zapojil Mycroft, získali by povolení prohledat laboratoř a agenti by se postarali o zbytek.

Ale ne. To by nebyl Sherlock Holmes, aby nechtěl věc dotáhnout do konce úplně sám. I kdyby ho to mělo stát život.

Při té myšlence se na svém sedadle nepohodlně zavrtěl. Nedokázal si představit, že by to měl prožít znovu, jen krátce poté, co zjistil, že je Sherlock živý. Vzpomněl si na jejich poslední rozhovor a prudce zavrtěl hlavou. Ne. To se nesmí stát.

Ta hádka byla pitomá. A úplně zbytečná. Neměl se nechat tak unést, vždyť Sherlock vlastně ani neudělal nic tak strašného, prostě jen spotřeboval mléko. Za tu dobu, co spolu bydleli na Baker Street, už provedl mnohem horší věci, které John pokaždé mlčky přecházel, ale zrovna teď musel bouchnout. A to s tou šlapkou vážně, vážně přehnal.

Taxík zastavil. Byli na místě.

 

Zuřivě přemýšlel, jak se dostat do kampusu. Neodvažoval se riskovat vstup hlavním vchodem, kde byla vysoká šance, že ho někdo zastaví a začne se vyptávat na Sebastiana Hayese. Kudy vlastně šel Sherlock? Možná zadním vchodem, který vedl přímo do jejich křídla. Ještě nebylo osm, takže by nemusel být zamčený.

Začal obcházet budovu a snažil se u toho tvářit nenápadně. Nebylo to nijak zvlášť těžké, protože cestou nikoho nepotkal, a navíc se pomalu začínalo šeřit. Měl pocit, že už ušel snad kilometry přes rozlehlé pozemky kampusu, ale neodvažoval se dát do běhu, aby na sebe nepřilákal pozornost. Konečně spatřil boční vstup. Odhodlaně zamířil k němu, když vtom jeho pozornost zaujalo světlo vycházející z jejich laboratoře.

Zamžoural tím směrem a najednou ho zaplavila neskutečná úleva, když zjistil, že v místnosti rozeznává nezaměnitelnou vysokou postavu. Vykročil napříč trávníkem k osvětlenému oknu a v duchu si promýšlel, jaké nadávky použije, až bude uvnitř.

Byl jen několik metrů od cíle, když znovu střelil pohledem k laboratoři. V tu ránu strnul. Do místnosti někdo vcházel. Jeho tělem se prohnal adrenalin a ruka mu okamžitě přistála na zbrani. Poznával tu osobu. Byl to Cristóbal Navarro.

 


DALŠÍ

Reklamy

13 komentářů Přidejte váš

  1. helsl napsal:

    Jo, s tou šlapkou to John opravdu přehnal. Já teda taky kafe bez mlíka nemůžu, ale kdyby nebyl blbej, má doma v rezervě pytlíček sušený smetany do kávy pro všechny případy. Soužití se Sherlockem už ho mohlo zocelit; však skutečně bylo hůř a ještě bude. Zapomněl snad, jak smutný a prázdný byl jeho život bez Sherlocka? Místo aby vděčně olíznul všech deset, tak má hemzy.
    Bože, kluci, s váma je někdy pořízení jak se svatým na mostě, ale stejně vám ten šťastnej konec přeju, nám čtenářům ostatně taky.

    1. ygritte221b napsal:

      Jo, to teda přehnal. Ve skutečnosti jsem tuhle Johnovu větu při posledních úpravách z textu vyškrtla, ale nějak se tam zjevně vloudila i přesto, takže asi nějaký osud nebo co…Byl prostě naštvaný. Jasně, Sherlock je fascinující bytost a přesně takového ho všichni milujeme, ale to neznamená, že občas nejedná bezohledně a egocentricky, ani že si od něj John musí nechat všechno líbit. Protože John je sice většinu času klidný, trpělivý a chápavý muž, ale občas prostě taky vypění, jakkoliv iracionálně. Tak mě napadá, že toho máme hodně společného 🙂

  2. Kačí napsal:

    Po Johnově vzpomínce mám neblahé tušení… Bude happyend že Jo? Už jen jedna kapitola? Ach joo… No, už se moc těším na rozuzlení !
    Kačí

    1. ygritte221b napsal:

      Co bych to byla za autorku, kdybych vám prozradila konec už s předstihem? 😉 Ale jak jsem právě odpověděla v komentářích níže – už píšu pokračování, což určitě napovídá mnohé…

  3. kratulablog napsal:

    Právě mě napadla taková ošklivá věc: ta Johnova vzpomínka na útok tabunem a moment, kdy adrenalin nezabral, nebyla jen tak pro zpestření, co?

    1. ygritte221b napsal:

      Je vidět, že jsi zkušený čtenář, Kratulo 😉

  4. Dark.Dragon napsal:

    Já už nemám slov.je to fakt skvělé čteníčko.Iž se těším na příští sobotu.Jo a mohu se zeptat bude 7 dílů a bonus nebo tak něco?
    Díky A přeju všem krásné čteníčko.😊😊
    Dark.Dragon

    1. ygritte221b napsal:

      Ano, bude celkem dílů a (opravdu kratinký) epilog. A něco jako bonus, resp. pokračování taky plánuji, ano 🙂

      1. Dark.Dragon napsal:

        už se moc těším děkuji za opověď

  5. kratulablog napsal:

    Tak to byla parádní kapitola! Koušu si nehty a nemůžu se dočkat příští soboty! Jak už jsem psala, case-fic tu píše jen málokdo a ta tvoje mě vážně chytla. (jen pořád nevím, co se vyklube z té Mary, ale já toho ještě nevím – krom pevné víry, že nám dopřeješ happy end a Sherlock s Johnem tohle všechno přežijí 🙂 )

  6. hanetka napsal:

    Ajajaj, quel malheur! Nooooo… hezký cliffhanger jsi nám tu nechala, moc hezký! Ale jinak se to už ani nedělá – nechat diváky, potažmo čtenáře napjaté do dalšího dílu, to už se stává normou všech tvůrců. Ale s výhledem na happyend ti to odpustím. 😀 Btw – poslední díl? Ale to je škoda… tuhle povídku bych si ráda užila mnohem déle. Protože je fakt skvělá. A ve středu bude i poslední díl Na co jsi myslel – končíme skoro zároveň, to tu bude smutno.:D Asi budeme muset zapálit svíčku. Třeba u Angela.
    Těším se na příště, jak to rozuzlíš, a zároveň bych nejradši, aby to bylo ještě za hodně dlouho, protože konec… Ale třeba brzy napíšeš něco dalšího, že? (Autorka komentáře významně mrká.)
    Tak sem s tím, ať je to, co je to!
    A díky!

    1. ygritte221b napsal:

      Já vím, zase cliffhanger… ale s blížícím se finále je celá tahle část taková dramatická, takže vlastně ani nebylo moc kde to rozdělit tak, aby to cliffhanger nebyl. A souhlasím s tebou, že teď tu bylo tak pěkně živo, dvě povídky zároveň vydávané s železnou pravidelností a najednou ticho po pěšině…
      No, asi přišel čas přiznat se, že k téhle povídce mám už teď rozepsané takové menší pokračování, a předpokládám, že během dubna by mohlo být hotové. To jen tak pro informaci, abych vás trochu navnadila a zbavila strachu, že nebude co číst 😉

  7. Cherry napsal:

    Úžasné. Dokonalý jazyk, žádné hrubky, na které admini jiných stránek nehledí a mně se z toho ježí vlasy na zátylku 😀 , strhující příběh a duchaplná zápletka. Opravdu moc děkuji za tento skvost i celkově za tento nepřekonatelný blog na českém a slovenském internetu.

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s