Ygritte: Odvrácená strana mince – 7. kapitola

Nu, tak tady ji máte – závěrečnou kapitolu Odvrácené strany mince. Dozvíte se v ní rozuzlení celého jihoamerického případu, pravdu o vraždě Bernarda i to, jak Sherlock mohl vědět všechny ty věci o Mary. A myslím, že v jednu chvíli by vás mohlo i trochu zamrazit – minimálně jsem se o to snažila. Tak uvidíme.

Každopádně všem, kteří to s povídkou vydrželi až do konce, tímto mockrát děkuji a úplně se třesu nedočkavostí, co na ni budete říkat jako na celek. Jasně, za týden vás čeká ještě epilog, ale předem upozorňuji, že je vážně kratinký (na rozdíl od předchozích epických kapitol) a půjde spíš jen o takové doplnění celého příběhu.

Takže nádech-výdech a… pojďme se ponořit zpátky do děje.

ygritte

 

 

Kapitola 7 – Vzpomínky na budoucnost

 

 

Zamžoural tím směrem a najednou ho zaplavila neskutečná úleva, když zjistil, že v místnosti rozeznává nezaměnitelnou vysokou postavu. Vykročil napříč trávníkem k osvětlenému oknu a v duchu si promýšlel, jaké nadávky použije, až bude uvnitř.

Byl jen několik metrů od cíle, když znovu střelil pohledem k laboratoři. V tu ránu strnul. Do místnosti někdo vcházel. Jeho tělem se prohnal adrenalin a ruka mu okamžitě přistála na zbrani. Poznával tu osobu. Byl to Cristóbal Navarro.

Sherlockův postoj byl stále stejně uvolněný, navzdory situaci, v níž se nacházel. John ho sledoval, jak se pohodlně opírá o stůl a natáčí hlavu směrem ke Cristóbalovi. Vypadalo to, že konverzují.

Pomalým krokem se přibližoval a doufal, že ho Cristóbal nezaznamená. Naštěstí bylo šero a v místnosti svítily zářivky, takže muži v okně nejspíš viděli jen odraz interiéru. Žaluzie, které byly sice nezatažené, alvšak spuštěné dolů, mu taky hrály do karet. Konečně se dostal dost blízko.

Přitiskl se ke zdi budovy a doplížil se podél ní až k oknu. Neodvážil se nahlédnout dovnitř, ale všiml si, že je okno pootevřené. S trochou štěstí by k němu mohly dolehnout útržky rozhovoru.

A taky že jo. Zaposlouchal se.

„… zavolat policii. Celý den po vás pátrali, pane Hayesi,” zaslechl Cristóbalův hlas.

„Vskutku zajímavý nápad. Myslím, že bych jim mohl nabídnout spoustu užitečných informací. Proč že se to po mně sháněli, mimochodem?” zeptal se Sherlock lhostejně.

„Nezaznamenal jste to? Náš Bernardo byl dnes ráno nalezen mrtvý ve své laboratoři. Prý to byla vražda a z nějakého důvodu se o vás vyšetřovatelé zajímali. Toho kluka je mi vážně líto.”

„Souhlasím. Bernardo byl opravdu neobyčejně inteligentní. Je ho škoda.”

„Věděl jste, že mě před pár dny navštívil ohledně vašeho výzkumu? Ukazoval mi své vlastní poznámky, které dokazovaly, že je zcela zbytečný a že to jsou vyhozené peníze.”

„Och, vážně?” zeptal se Sherlock, jako by to pro něj byla novinka.

„Ano.”

„Hmm. Jsem si jistý, že bych si pamatoval, kdybych někoho zabil, pokud to měla být otázka. Mimochodem, ta zpráva byla opravdu geniální nápad, pane Navarro.”

John zatajil dech. Sherlock a ta jeho zatracená samolibost. To si vážně neuvědomoval, že strká ruku do vosího hnízda, nebo mu to i tak stálo za to?

„Co tím chcete naznačit?”

„Já nikdy nenaznačuji. Vím, že jste to byl vy.”

Chvíli bylo ticho. John zapřemýšlel, jestli nemá vtrhnout dovnitř, ale rozhodl se zůstat na svém místě, aby neztratil výhodu momentu překvapení. Vzhledem k tomu, že Sherlock byl neozbrojený, nejspíš to byla jediná výhoda, kterou v tu chvíli měli.

Zcela nečekaně se najednou zevnitř ozval smích. „Dobrá, řekněte mi, kde jsem udělal chybu.”

„Co třeba právě teď?”

„Ale prosím vás. Nikdo kromě nás tady není a bylo by to vaše slovo proti mému. Moje přítelkyně mi s radostí dosvědčí, že jsem tu noc strávil u ní. Alespoň k něčemu bude užitečná. Takže jestli nemáte nic lepšího…”

„Zapomněl jste na rukavice.”

„Rukavice?” Podivil se Cristóbal a v jeho hlase bylo slyšet zaváhání.

„Ano. Otisky prstů zevnitř rukavic. Protichemický oděv je drahý, takže jste je určitě nevyhodil, a na Tyveku se otisky uchovají. To by mělo jako důkaz postačit.”

Cristóbal byl chvíli ticho, ale když znovu promluvil, jeho hlas byl opět jistý. „Policii nic takového nenapadne, to váš ujišťuji. Nepřišli ani na to, že na sobě měl Bernardo v době smrti oblek. Ale oceňuji vaše dedukční schopnosti, pane Hayesi. Nebo bych spíš měl říct – pane Holmesi?”

John strnul a podle ticha, které se ozývalo z místnosti, poznal, že tohle nečekal ani Sherlock.

„Překvapen? Poprvé jsem o vás slyšel od Jimmyho, víte. Geniální detektiv stojící na opačné straně barikády než on sám. Jakmile se o vás dozvěděl, chystal se vyzvat Sherlocka Homese na souboj. Měl jste být jeho Velká hra. Byl jsem zvědavý, kdo ho tak zaujal, takže jsem si o vás něco našel. A když jste se před dvěma týdny poprvé ukázal tady a žádal o místo, nevěřil jsem vlastním očím. Neměl jste být náhodou mrtvý?”

„Svým způsobem.”

„Asi mi neřeknete, jak jste dokázal přežít skok ze střechy, který měl řadu očitých svědků, že?”

„Myslím, že ne. Výrobní tajemství.”

Cristóbal se uchechtl. „Rozumím. No, zpočátku jsem si myslel, že je to jen neuvěřitelná podoba, přece jen, ty světlé vlasy mě mátly. Ale pak, když jste s sebou o týden později přivedl svého kolegu, mé domněnky se potvrdily. Navíc ty iniciály… Prostě jste nemohli odolat, viďte?”

„Proč jste Bernarda zabil?” zeptal se Sherlock namísto odpovědi.

„Opravdu vás zajímá zrovna tohle? Myslel jsem, že se budete ptát na Jimmyho. Tak tedy Bernardo… Věřte, nechtěl jsem to udělat. Nebylo to v plánu. Nikdy dřív se nezajímal, proč po něm chci cokoliv vyrobit, ale tohle mu dělalo trochu starosti. Přesvědčil jsem ho, že jde o tajnou zakázku pro armádu, o které nesmí s nikým mluvit, ale myslím, že ho spíš nalákala výzva, kterou to představovalo. Neměli jsme přístup k reaktantům, ze kterých se tyhle látky obvykle dávají dohromady, takže bylo potřeba nejprve vyrobit ty. Dokázal být neskutečně kreativní, když šlo o chemii. Předpokládám, že už jste přišel i na to, co bylo naším cílem?”

„Sarin, pokud se nemýlím. A já se obvykle nemýlím.”

John se při těch slovech bezděky zachvěl a napjatě očekával odpověď.

„Výborně, pane Holmesi. Jste skutečně tak dobrý, jak se o vás říká. Prozradíte mi, jak jste na to přišel?”

„Napsal jste ‚Gran Bretaña está vuestras.‘ Ta Gran Bretaña byla nápadná – proč ne jen Británie nebo konkrétně Falklandy? Velká Británie je geograficky vymezený prostor, do kterého Falklandy ani nespadají. Takže šifra. GB. Prozradil vás však už ten atropin.”

„Takže jste rozlouskl mou malou slovní hříčku? Trochu nečekané… Musím se přiznat, že jsem na ten dvojsmysl byl docela hrdý. A ten atropin… Ano, vybavuji si, že ležel na Bernardově pracovním stole. Školácká chyba,” zamumlal Cristóbal. „Každopádně zpátky k věci. Ke konci se Bernardo začal trochu cukat a v poslední fázi jsem mu musel doslova stát za zadkem, aby výrobu dokončil. Pak přišel s tím pitomým nápadem, že to chce další den probrat s ředitelem, takže jsem se musel postarat, aby k ničemu takovému nedošlo. Jeho poznámky k vašemu výzkumu měl přímo na stole, a to mě přivedlo na myšlenku trochu policii usměrnit. Vlastně mě překvapuje, že jsem vás tu dneska potkal. Proč jste přišel?””

„Asi to bude trochu klišé, ale samozřejmě zachránit Anglii.”

„Uklidní vás, když řeknu, že jsem neměl v plánu použít sarin na žádného Britského občana?”

„Rozumím,” řekl Sherlock zamyšleně. „Ale není to tak trochu v rozporu s tím, čeho chcete dosáhnout?”

„Každá válka má své oběti a upřímně – pár greenpeaceáků moje svědomí ještě unese.”

John se zachmuřil. Měl pocit, že se začíná v konverzaci ztrácet.

„Takže tohle všechno byl Moriartyho nápad?”

„Geniální, viďte? Vlastně za to ani nic nechtěl, jen si příležitostně poslal žádost o dodávku nějakého nezjistitelného jedu, což pro mě byla maličkost. Mrzelo mě, když jsem zjistil, že zemřel. Škoda takového génia, i když uznávám, trochu mu z toho hrabalo. Ale naštěstí nebyl zrovna velký vlastenec, takže jsme spolu skvěle vycházeli.”

„Škoda, že jeho plán nakonec nevyjde.”

„Uniklo mi něco?” zarazil se Cristóbal.

„Snad si nemyslíte, že vás odsud dnes nechám odejít s dodávkou sarinu pro argentinské teroristy?”

Cristóbal se nehezky zachechtal. „Ale to si přesně myslím, pane Holmesi. Proč bych s vámi jinak vedl tenhle rozhovor? Ale no tak, přece nejsem blázen. Potřeboval jsem vás jen dostatečně zabavit. Mí přátelé v tuto chvíli už mají celou dávku v dodávce a čekají mě za budovou, takže ačkoliv mě velice bavilo si s vámi povídat, bohužel se budeme muset rozloučit. Mrzí mě, co teď budu muset udělat, ale dalo se to čekat, ne? Vy i váš přítel víte příliš mnoho, abych vás nechal žít.”

Při těch slovech John vytáhl SIGa z pouzdra a konečně se odvážil nahlédnout dovnitř. Sherlock stál pořád na tom samém místě a jeho tvář byla bezvýrazná. Cristóbal stál jen kousek od něj a hleděli si přímo do očí.

„Johna nechte na pokoji. Nic neví.”

„Copak copak, máte starost o svého mazlíčka? Naprosto vás chápu, je vážně rozkošný, viďte? Rozhodně by stál za hřích. Měl jsem to v plánu, ale ta vaše žárlivá scénka na Baquedanu mi dala jasně najevo, že si mám nechat zajít chuť. No, doufám, že jste se dneska patřičně rozloučili. Jestli vás to uklidní, myslím, že to bylo rychlé, poslal jsem do vašeho bytu své nejlepší muže. Do toho správného bytu, samozřejmě. Koneckonců, za chvíli se spolu setkáte, takže se ho na to můžete zeptat sám.”

Sherlock se zamračil a John sledoval, jak jeho ruka zajela do kapsy, ve které nosil mobil. Připravil se k akci, ačkoliv neměl nejmenší tušení, co má Cristóbal v plánu. Neviděl v jeho ruce žádnou zbraň a pochyboval, že by ji skrýval v kapse svých elegantních kalhot.

Najednou se celá scéna dala do pohybu. Cristóbal udělal rychlý výpad proti Sherlockovi, který ho odrazil a prudce svého protivníka odstrčil.

V následující vteřině však jako by zkoprněl. John nepostřehl, co se stalo, ale z nějakého důvodu si náhle svíral levou paži a ve tváři se mu zračilo překvapení.

„Co jste…” zasténal Sherlock a zavrávoral.

„Řekl bych, že máte ještě pár minut, abyste na to přišel. Třeba to oceníte. Přeji pěknou zábavu, pane Holmesi,” mrkl muž a vykročil k odchodu.

John odjistil svou zbraň a položil prst na spoušť. Neomylně zamířil na Cristóbala, ale na poslední chvíli mu došlo, že nemůže vystřelit. Ne v prostředí laboratoře plné chemikálií.

Do hajzlu!

V další chvíli už za Cristóbalem zaklaply dveře.

Johnův pohled okamžitě padl na Sherlocka, který se mezitím svezl na zem. V duchu přehodnotil strategii, uchopil zbraň za hlaveň a pažbou zaútočil na sklo. Střepy dopadly do místnosti a on vytvořeným prostorem protáhl ruku a prostě si okno otevřel. S lehkostí se přehoupl přes parapet.

„Sherlocku? Sherlocku, co je ti?” Vrhl se okamžitě dopředu ke svému příteli, který už teď seděl na zemi a zády se opíral o skříňku.

„Johne, co tady… Ty žiješ?!”

„No jo, naštěstí jsem tě neposlouchal. Co ti udělal?” naléhal, zatímco kontroloval jeho životní funkce.

Sherlockův pohled sklouzl k paži, kterou si stále svíral. „Něco mi píchl. Nevím… Nevím, co to bylo.”

„Jak se cítíš?”

„Závrať, ochablost svalstva, rozmlžené vidění,” zasípal Sherlock.

John mu zkontroloval zorničky. Byly zúžené. „To snad…”

Zavrtěl hlavou. „To ne. Takhle by neriskoval. Zanechalo by to stopy,” zašeptal Sherlock a svezl se na zem úplně.

„Tak co to bylo?!” rozhlédl se John roztržitě kolem sebe. Střepy naštěstí nedolétly až sem, ale stejně nic jako injekci na zemi neviděl.

„Já nevím,” zamračil se Sherlock a rozkašlal se.

Vrhl se k němu a uchopil jeho obličej do dlaní. „Sherlocku? Podívej se na mě. Říkal, že bys to mohl ocenit. Co ti dal? Přemýšlej. Tak přemýšlej!”

Sherlock zavrtěl hlavou. „Nějaký paralytický…” Náhle se jeho oči rozšířily. „Kurare. Vypadalo by to jako sebevražda. Zvlášť poté, co jsem byl obviněný…”

John zavřel oči, přestal poslouchat Sherlocka a pokusil se zklidnit, aby mohl přemýšlet. No jistě. „Pyridostygmin,” zašeptal.

Okamžitě se vrhl k lékárničce. Vyhazoval, co mu přišlo pod ruku, dokud nenašel požadovanou lahvičku. Popadl injekci a doběhl zpátky k Sherlockovi, který ochable ležel na zemi a ztěžka dýchal.

Johnovi se při tom pohledu na okamžik zatmělo před očima. Až doteď si vážnost situace doopravdy neuvědomoval, ale najednou jako by mu to všechno došlo. Jeho nejlepšímu příteli se právě teď tělem proháněl smrtící jed a s každým úderem srdce se dostával hlouběji a hlouběji. Molekuly D-turbokurarinu se jedna po druhé vázaly na receptory acetylcholinu a účinně tak bránily tomu, aby se svaly mohly stahovat. Jestli si nepospíší, vypoví nakonec službu i svaly ovládající jeho dýchání a Sherlock…

Prudce zatřásl hlavou, aby se probral z transu, a sklouzl na kolena vedle Sherlocka. Zručně vybalil injekci ze sterilního balení a druhou rukou odklopil víčko lahvičky s protijedem.

„Do hajzlu, dávkování,” zamumlal. „Neznám dávkování, Sherlocku,” řekl hlasitěji a ve svém hlase uslyšel záchvěv strachu. „Ty jsi na tenhle jed odborník, kolik ti toho mám dát?”

„Johne…” vydechl Sherlock, ale místo dalších slov z něj vyšlo jen neurčité zachroptění.

Zoufale s ním zatřásl. „Musíš mi říct, kolik ti toho mám píchnout. Pak už to bude dobré, slibuju, bude to dobré… Prosím tě, zkus se ještě chvíli soustředit, Sherlocku. Sherlocku?”

Víčka měl sevřená, ale pořád dýchal.

„Sherlocku!” vykřikl a vnitřnosti se v něm sevřely.

„Deset,” vydechl Sherlock a ztěžka otevřel oči. „Dej mi deset.”

Oddechl si, že dostal odpověď, a bleskově natáhl do stříkačky deset mililitrů. Když však přitiskl jehlu ke kůži, zaváhal.

„Nevíme, kolik ti toho dal, co když…”

„Risknu to,” zamumlal Sherlock nezřetelně. Význam slov John spíš vytušil.

Najednou se z jeho paměti vynořila vzpomínka na situaci s Dannym, na to, jak mu zemřel pod rukama. Ten obraz se mu vyryl přímo do sítnice a nenápadně tím naboural mentální obrany, které až dosud držely jeho paniku na uzdě. Nedokázal si představit, že by se to stalo znovu. Ne se Sherlockem.

Oblak strachu mu okamžitě zaplavil mozek a paralyzoval ho stejně, jako kurare paralyzovalo Sherlockovy svaly. Myšlenka, že špatně odhadne dávku pyridostygminu a vlastnoručně tak zabije svého nejlepšího přítele, ho zanechala zcela neschopného jakékoliv akce.

„Nedokážu to…” zavrtěl prudce hlavou a odtáhl jehlu od žíly. Teď už se třásl od hlavy až k patě.

Zoufale zíral na tělo, ze kterého se před jeho očima vytrácel život, a měl pocit, že se nedokáže pohnout ani o milimetr. Srdce v jeho hrudi bušilo tak silně, že to doslova bolelo, v uších mu hučelo a před očima se mu ze všeho toho napětí dělaly mžitky.

„Johne…” zašeptal Sherlock tak tiše, že mu skoro nebylo rozumět, a znovu zavřel oči.

Podíval se na svou ruku s injekcí, která se nyní nekontrolovatelně chvěla, a zpátky na Sherlocka. Jeho srdce se při tom pohledu sevřelo tak silně, až to zabolelo.

Tohle zvládneš, Watsone. Musíš.

Zhluboka se nadechl a svět kolem něj jako by zpomalil. Laboratoř se rozplynula a najednou před ním neležel Sherlock Holmes, jeho nejlepší přítel a nejdůležitější člověk v jeho životě. Stejně tak ani on už víc nebyl John Watson. Zůstali jen dva bezejmenní muži, Lékař a Pacient, a Lékař měl právě teď v mysli jediný úkol: zachránit Pacienta.

Když znovu přiložil jehlu k žíle na ohbí lokte, ani trochu se nezachvěla. Pacient pod ním zoufale lapal po dechu, ale neprobouzelo to v něm žádné emoce.

Zatlačil na injekci a zaznamenal ten moment, kdy jehla projela pokožkou a přestala mu klást odpor. Zkušeně natáhl trochu krve do stříkačky, aby se ujistil, že vězí v žíle, a fascinovaně sledoval, jak se červená tekutina mísí s bezbarvou. Výsledek nebyl růžový, ne, byly to tenoučké provazce sytě rudé olizující tu čistou průzračnost, jako by z těla přes jehlu vyšlehl plamen. Pak pomalu položil palec na píst a bez zaváhání začal tlačit kapalinu do krevního řečiště.

Tohle všechno trvalo přesně dvě vteřiny.

Pacient sebou po aplikaci protijedu škubl a zalapal po dechu. Lékař okamžitě přiložil dva prsty k tepně na jeho krku a zaznamenal, že se puls zrychlil. To bylo dobré. Dech se postupně prohluboval a zorničky reagovaly. To bylo taky dobré.

Najednou muž vydal podivný zvuk podobný zakašlání a zdálo se, že se snaží zvednout hlavu. John pochopil, že se dáví, ale paralyzované svalstvo mu nedovoluje se pohnout. Zručně ho přetočil na bok, poskládal jeho tělo do stabilizované polohy a nezúčastněně sledoval, jak vyzvracel obsah žaludku na podlahu.

Pevně mu přejel dlaní po zádech a automaticky zopakoval slova, která za svůj život vyslovil už tisíckrát: „To bude dobré. Zase budeš v pořádku.” Neměl nejmenší tušení, jestli je to pravda, ale pacientům se tohle říkává.

Nic víc dělat nemohl. Teď nezbývalo, než čekat. A tak klečel na kolenou, mechanicky klouzal rukou tam a zpátky po jeho zádech a jeho mysl byla křišťálově čistá. Všechny myšlenky, všechny emoce byly bezpečně zatlačené a uzavřené v odlehlém koutku jeho mysli, tam, kde nemohly být na obtíž.

Muž na podlaze se rozkašlal. „Johne…”

A najednou se svět dal zase do pohybu.

Pomyslná dvířka v jeho mozku povolila a všechny potlačované pocity se přes něj náhle převalily silou tsunami. Před očima se mu rozvířil ohňostroj barev, v uších mu hučelo a kůže brněla. Z intenzity všech těch vjemů ho zaplavila závrať a měl co dělat, aby se nepozvracel taky.

Zatřepal hlavou a přinutil se k pohybu. Sklonil se, natáhl ruce a zvedl k sobě jeho obličej. „Sherlocku?! Jak se cítíš?”

Sherlock ztěžka otevřel oči. Jeho pohled byl rozostřený, ale aspoň byl při smyslech. „Příšerně. Moje hlava… Motá se. Strašně. Ale zabralo to,” zasípal. Zvedl chvějící se paži a pokusil se Johna chytit za ruku, ale v prsech ještě neměl dostatečnou sílu, takže zase sklouzly dolů. „Mycroft. Řekni mu, že Cristóbal…” sípavě se nadechl a znovu se rozkašlal. „… má sledovací zařízení… mají sarin…”

„Šššš, já vím, všechno jsem slyšel. Řeknu mu to, ano? Řeknu to Mycroftovi. Teď odpočívej.”

Sherlock se pokusil přikývnout a pak definitivně ztratil vědomí. John znovu zkontroloval jeho životní funkce – slabé, ale stabilní. Pak vzal do ruky mobil a vytočil 112.

Anglie bude muset ještě chvíli počkat.

 

Nesouhlasně sledoval, jak Sherlocka na lehátku odvážejí směrem k vysokým dvoukřídlým dveřím. Na ústech měl kyslíkovou masku a z těla mu vedly hadičky od kapaček. Nedovolili mu zůstat u něj, i když jim vysvětlil, že je lékař, takže jim alespoň co nejpřesněji popsal průběh událostí. Uvedl, že šlo o nehodu v laboratoři, a bylo mu srdečně jedno, jestli tomu doktoři věří.

Nemocniční dveře se za Sherlockem neodvratně zavřely jako čelisti nějakého bílého,  sterilního netvora. V sanitce začal z toho množství chemikálií, které se v jeho těle smísily, tak trochu blouznit a střídavě upadal do bezvědomí, ale John doufal, že v nemocnici by si s jeho stavem měli bez problémů poradit. Posadil se na lavičku v čekárně a zkontroloval čas. Řekli, že dají vědět, jakmile ho stabilizují, což by nemělo trvat víc než patnáct minut. Nezbývalo mu nic jiného než čekat.

Po třech minutách, které strávil hypnotizováním svých hodinek, si najednou uvědomil, že mu ještě pořád zbývá pár záležitostí k vyřízení. Tiše zasakroval, střelil pohledem k mlčenlivým dvoukřídlým dveřím a neochotně se zvedl. Číslo na svém telefonu vyťukal z hlavy a vyšel na ulici.

„Tak copak vyvedl tentokrát?”

John se zamračil. „Taky zdravím, Mycrofte. Sherlock je… v nemocnici.”

Na druhém konci se rozlehlo ticho. „Co se stalo?”

„Budu stručný. Cristóbal ho otrávil kurare, já mu píchl protijed. Teď je v rukou lékařů a snad bude v pořádku.”

„Hlupák,” ozvalo se ze sluchátka. Navzdory příkrosti toho prohlášení John v jeho tónu zaslechl náznak strachu.

„Zvládne to, Mycrofte. To nejhorší už má za sebou a… Sherlock je silný. Dostane se z toho.” Tak trochu tím ujišťoval i sám sebe.

Mycroft na druhém konci úlevně vydechl.

„Každopádně ještě než ztratil vědomí, kladl mi na srdce, abych vám řekl, že Cristóbal na sobě má sledovací zařízení. Měl byste vědět, že pravděpodobně bude v dodávce plné…” ostražitě se rozhlédl po ulici. I přes pozdní hodinu byla plná lidí. „Plné GB.”

„Sarin,” zašeptal Mycroft.

„Jo. A prý to nehodlá použít na Brity. Zmiňoval cosi o Greenpeace, i když nechápu…”

„Chytré. I když nic převratného. Tahle varianta mne také napadla.”

„Jaká varianta?”

„Okamžitě je nechám sledovat, Johne. Děkuji. No, myslím, že tím je případ uzavřen. Ještě něco?”

John zmateně zamrkal. „Ne, myslím že… Vlastně jo, počkejte. Sherlock je podezřelý z vraždy.”

Na druhém konci se ozvalo povzdechnutí. „Oprávněně?”

„Cože? Ne! Samozřejmě, že…” zarazil se. „Prostě s tím neměl nic společného. Jde o Bernarda Herreru, zabil ho Cristóbal a snažil se to hodit na Sherlocka. Tedy na Sebastiana Hayese. Skutečného vraha by měly usvědčit otisky na rukavicích protichemického obleku.”

„Dobrá, zařídím to. A Johne? Zavolejte mi, až budete mít nějaké nové zprávy z nemocnice.”

„Jo, jasně. No, řekl bych, že to je…” Sluchátko oněmělo. „Vše,” vydechl do ticha.

 

„Señor Wallace?” rozlehlo se čekárnou.

John okamžitě vystřelil z lavičky a vrhl se k doktorovi. Ten se na něj usmál a podíval se do papírů, které svíral v ruce.

„Su amigo es estabilizado.”

„Promiňte, uhm… Mluvíte anglicky?”

Doktor se nejistě usmál. „Trochu. Váš přítel je stabilizovaný. Bude v pořádku.”

„Díkybohu,” zamumlal a nechal se zaplavit úlevou. „Můžu ho vidět?”

„Promiňte,” pokrčil rameny a mávl rukou ke dveřím. „Jen rodina.” John se rozhodl, že ty dveře definitivně nenávidí.

„Jsem jeho… partner.”

„Kdo?”

Zamračil se a zapátral v hlubinách své ubohé španělštiny. „Novio.”

„Ach tak. No dobrá, ale jen na chvíli,” uvolil lékař a milostivě otevřel pravé křídlo dveří, které vedly k Sherlockovi.

Prošli dlouhou chodbou a ještě jedněmi lítacími dveřmi, než se dostali k části, kde byly pokoje pacientů. Doktor ho zavedl k místnosti s číslem osm a otevřel mu.

„Spí. Dali jsme mu sedativa.”

„Děkuji,” usmál se na něj John a vstoupil dovnitř. Dveře za ním diskrétně zaklaply.

Sherlock ležel v záplavě bílé a jeho tvář byla snad jen o odstín tmavší. John ztěžka polkl. Překonal prvotní impuls okamžitě mu zkontrolovat tep a ujistit se, že skutečně žije. Přístroj umístěný vedle lůžka dělal tu práci za něj. Místo toho vytáhl kartu ze složky zavěšené na boku postele.

Přelétl text, který byl ve španělštině, a nalistoval na část s diagnózou a léčbou. V duchu poděkoval bohu za latinu a začetl se. Otrava neznámým množstvím turbokurarinu, okamžité podání 10 ml pyridostygminu. Podle všeho bylo množství podaného pyridostygminu příliš vysoké, ale ne tak, aby pacienta ohrozilo na životě. Předávkování se projevilo zvracením, křečemi v břiše a zrakovými halucinacemi. Po podání malého množství atropinu stav stabilizován, všechny tělesné funkce v normě. Na uklidnění a navození spánku dostal morfin.

John úlevně vydechl, vložil kartu zpět do složky a přesunul se k Sherlockovi. „Ty pitomče,” zašeptal a bezděčným gestem uhladil přikrývku. „Tohle mi už nikdy nedělej.”

Přisunul si k posteli židli, která stála u stěny, usadil se a do obou dlaní uchopil Sherlockovu ruku. Palcem přejel po chladné kůži.

„Mluvil jsem s Mycroftem,” pokračoval v samomluvě, „říkal, že je najdou. Netuším, jaks to udělal s tím sledovacím zařízením, ale nejspíš jsi tím zachránil Anglii. Jo a myslím, že Cristóbala díky tobě usvědčí i z té vraždy, takže misi máme úspěšně za sebou.”

Sherlock nereagoval a John nic takového ani nečekal. Zcela výjimečně mu jeho morfinový spánek z celého srdce přál.

Přisunul se blíž. Jednou rukou pořád svíral jeho dlaň, zatímco druhou ho pohladil po tváři. Přejel prsty přes lícní kost a zničehonic zatoužil políbit Sherlocka na čelo. Zatřepal hlavou nad tou myšlenkou a zauvažoval, kde se v něm vzala. Místo toho mu jen odhrnul vlasy a vrátil ruku zpátky na Sherlockovu dlaň.

Nutkání políbit ho se tím však nevytratilo. Po mučivě dlouhých minutách sebezpytování nakonec došel k rozhodnutí. Vstal ze židle, naklonil se dopředu a lehce se dotkl rty Sherlockova bledého čela.

Vždyť se to nikdo nedozví.

Právě ten moment si však vybrala sloužící sestra pro vstup do místnosti. Polekaně ucukl a okamžitě se narovnal, na tváři přistižený výraz.

Sestřička byla žena ve středních letech, malá a trochu při těle. Vesele se na něj usmála a na něco se ho zeptala španělsky.

„Promiňte, já…” pokrčil rameny a nahodil omluvný úsměv.

Sestřička se zasmála, hlubokým a zvonivým smíchem, zvedla obě ruce a dala si je pod hlavu v imitaci spánku. Pak ukázala na něj, na hodiny a na prázdné lůžko a znovu něco řekla španělsky.

Jeho obočí vystřelilo nahoru. „Vážně?”

Spiklenecky na něj mrkla a ukázala mu, že má počkat.

Když se o minutu později vrátila zpátky, předala mu cosi, co nejspíš měla být noční košile, a postrčila ho směrem k druhému lůžku. Pak zkontrolovala pacienta, popřála jim dobrou noc a odešla.

 

Někdy kolem šesté ho už převalování v posteli a neustálá sluchová kontrola pravidelného pípání přístrojů definitivně přestaly bavit, takže vstal, převlékl se z noční košile a usadil se zpátky na židli. Sherlock ležel v naprosto stejné pozici jako předtím. Zdálo se mu, že nabral trochu barvy v obličeji, ale možná to bylo jen změnou světelných podmínek.

„Dobré ráno,” zamumlal automaticky a naklonil se, aby Sherlocka znovu políbil na čelo.

V noci měl dost času, aby nad svým podivným nutkáním přemýšlel, a došel k názoru, že je to zcela přirozené. Veškeré bariéry k intimnímu kontaktu mezi ním a Sherlockem padly ve chvíli, kdy se spolu vyspali. Bylo logické, že svou radost nad jeho přežitím potřeboval fyzicky vyjádřit ve chvíli, kdy Sherlock nevnímal. Šlo o krizovou situaci a tohle byly jen pradávné instinkty. Člen jeho smečky žil a on byl šťastný. Něco takového. Nejspíš.

Pohladil Sherlocka po tváři a znovu se usadil. „V noci mi psal Mycroft, že jeho agenti dopadli Cristóbala i jeho společníky, když se snažili překročit hranici Argentiny nelegální cestou.”

Sherlock se zavrtěl. „Výborně,” zamumlal a otevřel oči.

„Sherlocku! No konečně,” usmál se John. „Vítej zpátky.”

„Byl jsi tu celou noc,” zkonstatoval Sherlock. „Cítil jsem tvou vůni, ale nevěděl jsem, jestli… to není jen sen.”

„Nebyl to sen. Sestřička se nade mnou smilovala.”

„To je fajn,” vydechl.

Nějakou dobu byli oba potichu.

„Johne?” zašeptal nakonec Sherlock.

„Hmm?”

„Teď už jsi mi odpustil?”

„Co? To žes mi málem umřel před očima?”

„Ne,“ zavrtěl slabě hlavou. „To, že jsem ti umřel před očima. To předtím.”

John se lehce uchechtl. „Jo tohle. No, myslím, že už jo.”

„To jsem rád,” zamumlal a znovu zavřel oči.

John stiskl jeho ruku a nechal ho spát.

 

Nikdo z personálu nevypadal překvapeně, že se usídlil v Sherlockově pokoji. Nejspíš už si mezi sebou předali zprávu, že je jeho partner, a přišlo jim to romantické. Poprvé za celou dobu pocítil vděčnost k jihoamerické mentalitě, která žila a dýchala telenovelami.

Celý následující den Sherlock prospal, až na krátké záblesky vědomí, které však díky morfinu nebylo příliš jasné. Pokaždé otevřel oči, usmál se na Johna a řekl něco, co znělo, jak by v jeho hlavě na pozadí stále běžel nějaký sen.

 

„Ayahuasca.”

„Cože?”

„Amazonská halucinogenní liána, Johne. Chtěl jsem ji vyzkoušet.”

„Že mě to nepřekvapuje.”

„Říká se jí liána smrti a znovuzrození. Bylo to v Ekvádoru.”

„A?”

„Myslel jsem si, že umřu. Bylo mi příšerně zle, ale ten šaman říkal, že je to součástí rituálu. Pak jsem začal mít vize.”

„Jsi pitomec, abys věděl… Jaké vize?”

„Nerozuměl jsem tomu. Bylo to, jako bych se díval do kaleidoskopu. Střídaly se tam různé obrazy, ale dohromady nedávaly smysl. Tam jsem taky poprvé viděl Mary.”

„Tys viděl Mary ve své mysli? Vždyť jsi ji ani neznal!”

„Já vím, ale byla tam. Blond, krátké vlasy, vědoucí úsměv na tváři. Měli jste svatbu a já ti šel za svědka. Byl jsem za tebe velmi šťastný.”

„Ale…”

„V jiném obraze mě postřelila do hrudníku, ale nakonec jsem nezemřel. Nesnažila se mě zabít. Moc dobře věděla, co dělá.”

„To nezní moc reálně.”

„Myslel jsem si to samé, ale byly tam i jiné obrazy, a některé z nich se staly. John Watson v Jižní Americe. Seděli jsme v té kavárně v Parco Bustamante. Nikdy předtím jsem v Chile nebyl.”

„Možná se ti to jen…”

„Viděl jsem i tu situaci s Cristóbalem v laboratoři. Ve dvou různých verzích. V jednom jsem zemřel, v tom druhém jsi mi dal protijed. Pozoruhodné, že?”

„Sherlocku, co se mi tím snažíš říct?”

„Pořád se mi vybavuje takové zvláštní cinkání, které jsem celou dobu slyšel na pozadí. I teď mi zní v hlavě.”

„Řekl bych, že trochu blouzníš, Sherlocku.”

„Ayahuascu jsem měl přesně v den výročí mé smrti. Přišlo mi to příhodné.”

 

„Mince, Johne.”

„Och, už jsi zase vzhůru?”

„Už tomu konečně rozumím. Ta Ayahuasca… Šlo o tři dějové linie. Ale vážně, Johne, mince? To se ti vůbec nepodobá.““

„Jaká mince?““

„Škoda, že jsem tu realitu, která se právě děje, neviděl víc dopředu. Ale nejspíš je to dobře. Člověk by neměl vědět, co ho čeká. Byla by to strašná nuda.”

„Myslím, že požádám doktora, aby ti trochu ztlumil to morfium.”

 

„Mycroft by mě do Santiaga neposlal, kdyby nevěřil, že doletíš za mnou. Asi byl vážně přesvědčený, že neodmítneš, když mi ukázal tu šifrovanou zprávu. Muselo mu být jasné, že něco takového nepustím. Kdybys už předtím nezjistil, že jsem naživu, dal by celou tuhle záležitost někomu jinému a poslal mě rovnou na Balkán, ale zariskoval.“

„No, to teda pořádně zariskoval.“

„Byl bych přijal i jiného Mycroftova agenta, kdyby šlo o podmínku pokračování akce. Zjevně by to pro mě ale mělo fatální důsledky.”

„No, naštěstí jsem neodmítl. Bylo to dost natěsno, abys věděl.”

„Já vím. Padesát na padesát.”

 

„Budu si muset něco načíst o kvantové teorii. Zajímalo by mě, co říká o predestinaci a o prvku náhody. Mám pocit, že jsme něco takového na škole okrajově probírali, ale nejspíš jsem to smazal. Nemůžu to nikde najít.”

„Jak je libo, Sherlocku.”

„Stačilo málo a včera večer bych býval zemřel.”

„To mi nemusíš připomínat. Byl jsem u toho.”

„Ne Johne, v téhle realitě se to nemohlo stát. Nejspíš by to bylo nevyhnutelné v té druhé, která běží na opačné straně mince.”

„Myslím, že ti to morfium ztlumím sám.”

 

„Johne?” otevřel oči a poprvé vypadal, že je trochu při smyslech.

John zkontroloval ukazatele tlaku a tepu a potěšeně zaznamenal, když viděl, že se konečně blíží normálu.

„Sestřička přinesla čaj, dáš si?” usmál se a trhl hlavou ke konvici.

„Někdo mi snížil množství morfinu.”

„Jo. Trochu moc jsi po něm filozofoval.”

Sherlock se zamračil. „Co jsem říkal? Nic si nepamatuju.”

„No, to je nejspíš dobře,” ušklíbl se vzpomněl si na jeho blouznění o kvantové teorii mnohovesmírů. „Jak se cítíš?”

„Skvěle. I když to morfium předtím bylo fajn. Nemohl bys mi…”

„Nemohl,” přerušil ho rázně.

Sherlock se ušklíbl. „Cristóbala tedy dopadli.”

„Tohle si pamatuješ? Jo, dopadli. Mise splněna. Ale pořád jsem tak docela nepochopil, co měl vlastně v plánu.”

Sherlock se zamyslel. „Proti té plánované těžbě u Falkland by určitě někdo protestoval přímo na místě. Ekologové, vlastenci, v každém případě by to byli Argentinci. Je to tak vždycky, vyplují k místu, kde má vyrůst ropná plošina a vyjadřují svůj postoj. No a Cristóbal chtěl, aby to vypadalo, že na ně někdo z Britů použil nervový plyn. Nejspíš nějaký sebevražedný terorista maskovaný jako jeden z nich. Sarin se v těle zjistí i po smrti, takže by to vypadalo jako…”

„Jako porušení těch nejpřísnějších mírových dohod o využití chemických zbraní,” zachmuřil se. „Pěkně podlé.”

„Bezpochyby. Přesto brilantní. Volby jsou za necelé tři týdny a Cristina Fernández de Kirchner staví svou kampaň právě na tom, že získá Falklandy zpět. Argentinci by ji za těchto okolností rozhodně zvolili.”

„A v jakémkoliv následném ozbrojeném konfliktu by nikdo Británii nepodpořil, pokud by si mysleli, že jsme zaútočili tímhle. O Falklandy bychom přišli.”

„Moriarty vážně nebyl zrovna velký vlastenec,” podotkl Sherlock.

„Ne, to nebyl,” zavrčel John nenávistně. „Myslíš, že do toho byla zapletená přímo Cristina Fernandéz?“

„Netuším. Tohle už je Mycroftova starost. Nepochybuji, že jeho agenti to z Cristóbala dostanou,“ pokrčil lhostejně rameny. „Nevíš, kdy mě odsud pustí?”

„Ještě pár dní si tě tu chtějí nechat na pozorovnání.”

„Hmm. Možná kdybych si promluvil s Mycroftem…”

„Souhlasí s tím, aby sis tu ještě pobyl.”

Protočil oči. „No jistě, jak jinak.” Zkoumavě se podíval na Johna. „Kdy odlétáš?”

„Zůstanu v Chile, dokud budeš v nemocnici. Pak se vrátím do Londýna. Mycroft mi nechtěl říct, kam chce poslat tebe – prý si to musí ještě rozmyslet.”

„Nejspíš Srbsko. Mluvíme o něm už nějakou dobu. Je to poslední místo, kam vedly Moriartyho pavučiny. Tím by měla být mise dokončena.”

John vstal, přešel k oknu a podíval se ven. Ulice před nemocnicí se hemžila auty, lidmi a pouličními psy. Z čerstvě zaparkované sanitky právě doktoři vynášeli na lehátku nějakou postarší paní. Celá scéna působila jako z jiného světa.

„Těšíš se do Londýna?” ozvalo se za ním.

„Jo. Myslím, že jo,” odtušil, stále otočený k oknu.

Těšil se, příšerně se těšil, na déšť a mlhu a normální teploty, ale ani trochu se mu nechtělo  opustit Sherlocka. Obzvlášť ne teď, po tom, co mu málem zemřel před očima.

„Mohl bys jet se mnou. Do Londýna,” navrhl tiše.

„Musím dokončit práci, Johne.”

Na Johnově tváři se objevil nesouhlasný výraz.

 

„Jak to tam vypadalo?” zeptal se ho Sherlock hned, jak otevřel dveře pokoje.

„Na bytě? Překvapivě všechno v pořádku. Nejspíš jsem předtím nechal odemčeno, takže ani nebyl vypáčený zámek. Řekl bych, že nechtěli zanechat stopy, když mě tam nenašli.”

„A housle?” Na jeho tváři se objevilo napětí.

John se usmál. „Byly na svém místě. Nedotčené.”

Sherlock zavřel oči a úlevně si si vydechl.

„Jo a tady máš ten laptop. Skočím si dolů pro kafe, chceš taky?”

„Jaké je?”

„Chilské nemocniční kafe? Co bys řekl?”

Zkřivil obličej. „Že se bez něj obejdu.”

 

„Přešel jsi na kávu bez mléka?” podivil se Sherlock, zatímco pohledem skenoval kelímek, který John držel v ruce.

„Myslím, že teď nějakou dobu nebudu mít na mléko chuť,” zamračil se a usrkl. Kafe bylo to podle očekávání odporné.

„Uvědomuješ si, že je to iracionální?”

Trhl rameny. „Jo, a je mi to srdečně jedno. Když tě v bezvědomí vyvezli ze sanitky a tys mi zmizel za těma děsnýma dveřma, musel jsem pořád myslet na to, jak jsem předtím vyjel kvůli pitomému mlíku. Kristepane, vybouchl jsem jak nějaká hysterická ženská! Prostě jsem byl podrážděný a unavený a… Neumíš si ani představit, jak jsem si to pak vyčítal. Ty věci, co jsem řekl… Nemyslel jsem to vážně, nic z toho. Víš to, že jo?”

Sherlock se na něj zkoumavě podíval. „Ani to, že jsi…”

„Samozřejmě, že ne,” ujistil ho rychle.

Zdálo se mu, že se při těch slovech Sherlockovi ulevilo, ale nebyl si jistý.

„Z rozhovoru se sestřičkou jsem zjistil, že ses tu představil jako můj partner,” nadhodil Sherlock s drobným úsměvem.

Cítil, jak se mu do tváří nahrnula krev. „Jo, no, byl to jediný způsob zajistit, aby mě za tebou ještě ten večer pustili.”

„To zní… logicky.”

„Překvapuje mě, že si povídáš se sestřičkami.”

„Nudím se, Johne!” zaúpěl a prudce se přetočil na bok.

„Já vím. Právě jsem mluvil s doktorem. Zítra ráno tě pustí domů.”

„No konečně,” protočil oči, ale pak se zachmuřil. „Takže pozítří odlétáš.”

„Nejspíš jo.”

Sherlock otočil hlavu k oknu a mlčel.

 

 

Sledoval, jak se Sherlock balí. Neměl toho moc. Čisté oblečení, které mu John přinesl, už měl na sobě. Na tváři mu během těch tří dní vyrašilo strniště, a tentokrát už mělo svou přirozenou barvu, která mu ladila s tmavými vlasy. Přemýšlel, jak často si předtím musel ty vousy barvit. Nikdy dřív se ho na to nezeptal. Určitě častěji než vlasy, které rostly mnohem pomaleji.

„Jedna věc mi vrtá hlavou. Jak se ti povedlo dostat na Cristóbala sledovací zařízení?”

„Jo tohle. Je to taková věcička, vypadá trochu jako žvýkačka. Přilepí se zespodu na botu a je to. Dárek od Mycrofta. Umístil jsem ji na zem v laboratoři, přímo před sebe. Jakmile jsem se ujistil, že se chytila, aktivoval jsem zařízení pomocí mobilu.”

„Páni. Ale jak jsi vlastně věděl, že Cristóbal přijde za tebou do laboratoře?”

„Nevěděl. Hodil jsem ji na zem během rozhovoru. V laboratoři jsem byl, protože jsem si tam ráno z logických důvodů nechal nedovřené okno. Nestihl jsem ještě opustit místnost, když se tam Cristóbal objevil.”

„Z logických důvodů? Tys plánoval, že se tam večer vrátíš?”

Jejich rozhovor přerušila tělnatá sestřička, která vešla do pokoje. Byla to ta žena z večera, kdy se tu poprvé objevili. Usmála se na ně a něco vesele prohodila španělsky. Sherlock cosi zavrčel nazpátek a ona uraženě odešla.

„Musíš na ně být tak hrubý?” povzdechl si a vzpomněl si na den, kdy doktor Sherlockovi vysadil morfin úplně. Byl té scény svědkem, a i když většině nerozuměl, dokázal si docela živě představit, o co šlo.

„Jsou tak omezení, Johne! Neprobírají nic jiného než svoje vztahy, vztahy jednotlivých pacientů a drby o celebritách. Musel jsem to poslouchat celé dlouhé tři dny! Myslím, že část mých mozkových buněk dobrovolně spáchala sebevraždu.”

„Tahle sestřička mě tu nechala přespat tu první noc, abys věděl. Měl bys jí spíš poděkovat. A zbytku personálu taky. Pouštěli mě sem i mimo návštěvní hodiny.”

Sherlock se zatvářil zamyšleně. „Dobře,” usmál se a v očích mu nebezpečně zablesklo. „Dobře, poděkujeme jim.”

 

„Nemůžu uvěřit, žes to udělal!”

„Byl to tvůj nápad, Johne.”

„Cože?! Nic takového jsem neříkal! Chtěl jsem jen, ať jim poděkuješ.”

„Tohle je učinilo mnohem šťastnějšími,” odvětil Sherlock a mávl na taxi.

„No, tomu docela věřím,” zamumlal John a přejel si prsty po rtech.

Pořád ještě cítil Sherlockův jazyk hluboko ve svých ústech, kde skutečně před pěti minutami byl. Přesně tohle totiž Sherlock považoval za vhodný způsob rozloučení se s personálem jednotky intenzivní péče. Ne, že by si kdokoliv z nich stěžoval, naopak. John postřehl, že pár sestřiček jim dokonce i zatleskalo.

Přistoupili k taxíku, který u nich zastavil.

„Vezmi si další,” prohlásil Sherlock. „Musím ještě na policii.”

„To jako hned teď?”

„Mycroft říkal, že se mnou chtějí mluvit ohledně svědectví v Bernardově vraždě. Chci to mít z krku,” protočil oči a zabouchl za sebou dveře auta.

 

John stál na terase a díval se na město. Přemýšlel. Jejich mise nakonec trvala necelé dva týdny a to včetně pobytu v nemocnici. Čekal, že to bude minimálně dvojnásobek, ale vytištěná letenka na jeho nočním stolku říkala něco jiného.

Pevně stiskl víčka. Jasně, co se stalo v Chile, zůstane v Chile, řekli si. Jen si nebyl jistý, jestli je to ještě pořád pravda. Vždyť on se ani nebránil, když ho Sherlock v té nemocnici políbil, a to přitom neměl nejmenší ponětí, proč to udělal. V první chvíli se nad tím vlastně vůbec nepozastavil, protože mu to přišlo… přirozené.

„Do háje,” zanadával polohlasně.

Copak se ale bylo čemu divit? Přes rok spolu bydleli na Baker Street. Pracovali na případech. Chodili na večeře. Panebože, vždyť Sherlock s ním šel i na rande se Sárou! Taky o něm věděl víc než kdokoliv jiný (což nebylo nic překvapivého, vzhledem k jeho dedukčním schopnostem), ale to samé se dalo říct i naopak.

Přítomnost nějakého romantického vztahu mezi nimi, jakkoliv neexistujícího, naznačovaly i všechny ty dřívější narážky členů Scotland Yardu, Mycrofta a občas i novin. No, když nad tím tak přemýšlel, chápal je. Takže ve chvíli, kdy to mezi nimi začalo být fyzické, upřímně, co dalšího by měl ještě vztah splňovat?

Lásku, odpověděl si okamžitě. Důvěru. Věrnost.

No dobře, věrnost asi nemusel řešit, Sherlock byl stěží typ, který by vyhledával pletky. Důvěra – no, tam to bylo horší. Obzvlášť poté, co fingoval vlastní smrt a nechal ho rok věřit, že je mrtvý, a bůhvíjak dlouho by to trvalo, kdyby se Molly nepřiznala. A vůbec, věřit Sherlockovi byla dost ošemetná záležitost po tom, jak ho John viděl lhát kvůli případům. Na druhé straně si mohl být jistý, že co se týkalo jeho života, nebyl nikdo, na koho by se mohl spolehnout víc.

Láska. Tady se dostával na tenký led. Samozřejmě, že k Sherlockovi něco cítil, a rozhodně to bylo silné. Dřív to bezpochyby bylo čisté přátelství, jenže dřív spolu… nespali. A když ho viděl v té laboratoři, jak mu umírá před očima, měl pocit, že se mu srdce roztříští na milion malých kousíčků, které už nikdy nikdo neslepí dohromady. Vždyť skoro nebyl schopný podat mu protijed ze strachu, že to špatně odhadli. Musel se přepnout do nějakého divného, lékařského módu.

Přemýšlel, jak se dá definovat láska. Zamilovaností? Odfrkl si. Nikdy nebyl do Sherlocka zamilovaný ani nic na ten způsob. Určitou fascinaci zpočátku cítil a rozhodně o něm vždycky mluvil až příliš, ale spíš kvůli obdivu a respektu, které k němu choval.

Fyzická přitažlivost? No, tak tady to bylo jednodušší. Od chvíle, kdy se na sebe vrhli po tom zemětřesení, na Sherlocka myslel až moc, případ nepřípad. Kristepane, i teď mu stačilo jenom si vzpomenout na to, co prováděli tehdy v ložnici, a jeho penis sebou nadšeně zaškubal. Pro jistotu tu myšlenku rychle zapudil.

Ale přesto. Vždycky upřednostňoval ženy a nikdy ho nenapadlo přemýšlet nad nějakým vztahem s mužem. Pokud to tedy bylo to, co teď dělal. Sherlock ho kdysi nazval heteroromantickým bisexuálem a on se s tím rozhodně ztotožňoval. Ačkoliv, teď o tom začínal vážně pochybovat.

Zhluboka si pozvdechl. Všechno tohle uvažování bylo stejně zbytečné. On zítra odletí zpátky do Londýna, zatímco Sherlock se vydá na nějakou další sebevražednou misi neznámo kam. A co se stalo v Chile, zůstane v Chile.

Měl by se jít sbalit.

 

Dveře bytu se prudce rozrazily.

„Idioti. Jsou to naprostí idioti, Johne! Dokonce i Scotland Yard je proti nim nejmíň o dvacet bodů IQ napřed!”

John hodil do krosny poslední kus oblečení a vydal se do obýváku.

„Co ti ti chudáci provedli?”

„Měli naprosto idiotské otázky, a když jsem se jim snažil popsat, jak jsem přišel na to, že měl na sobě Bernardo v době smrti protichemický oblek, dívali se na mě jako na blázna. Samozřejmě, že už předtím našli ty otisky, Mycroft jim poslal tip předem, ale nedokázali pochopit, že z barvy a tvaru podlitin je možné poznat, že škrcení neprobíhalo holými prsty na holém hrdle.”

John se zasmál. „Neznají tě, neví, co dokážeš. Jak to dopadlo?”

„Poradil jsem jim, ať udělají rozbor vláken z hrdla oběti, a šel jsem pryč. Jo a něco jsem si od nich vypůjčil,” ušklíbl se a sáhl do brašny, ve které měl věci z nemocnice.

Cosi uvnitř zachřestilo a pak Sherlock ten předmět hodil na jídelní stůl přímo před Johna.

Překvapeně zamrkal a zvedl obočí. „Pouta?”

Sherlock kolem něj prošel bez povšimnutí a natáhl se po svém futrálu. „Jen takový nápad.”

S houslemi v jedné ruce a smyčcem v druhé se přesunul na terasu, kde se postavil čelem k městu a přiložil si nástroj pod bradu. K Johnovi dolehly tóny nějaké skladby, kterou ještě nikdy neslyšel.

Zaraženě se zadíval na pouta, pak je nejistě uchopil do ruky a nechal je projíždět mezi prsty. Tohle byl jeho poslední den v Chile.

„Víš, že krást je zločin, Sherlocku,” řekl dost hlasitě na to, aby to přehlušilo zvuky linoucí se z houslí.

Aniž by přestal hrát, otočil se pomalu směrem k Johnovi a zachytil jeho výmluvný pohled. Pak jeho zrak pomalu sklouzl na pouta pohupující se v Johnově ruce a melodie rázem utichla. Po tváři se mu rozšířil lačný úsměv.

„Doufal jsem že to řekneš.”

 

„Svléknout,” rozkázal John, pohodlně se opřel o zeď ložnice a založil si ruce. V jedné z dlaní pořád ještě svíral ukradená pouta.

Sherlock se na něj spokojeně usmál a začal si netrpělivě rozepínat knoflíčky na košili. Nejdřív manžetové, ty byly hned. Pak se vrhl na řadu těch na břiše.

„Nespěchej. Chci si to vychutnat.”

Prsty zpomalily a košile postupně odhalovala víc a víc bledé kůže. Když byl odepnut i poslední knoflíček, spustil Sherlock drahou látku z ramen a odhodil ji na zem.

„Boty, kalhoty, všechno dolů. Chci tě nahého.”

„Ano, pane,” odtušil Sherlock a sklonil se, aby si rozvázal tkaničky.

Když byly boty a ponožky na zemi, Sherlock se znovu narovnal a s očima upřenýma na něj si začal rozepínat opasek. Podle rozkazu to dělal pomalu, takže John prožil několik mučivě dlouhých minut, než před ním jeho milenec stanul zcela nahý.

Sherlock se nijak nesnažil maskovat své zjevné vzrušení. Ruce měl spuštěné podél těla a s hladovým výrazem ve tváři očekával další instrukce.

„Klekni si.”

Poslušně sklouzl na kolena a znovu k němu zvedl obličej.

„Blíž ke mně. Zajímá mě, co ty tvoje perfektní rty dokážou s mým ptákem.”

Sherlock se přemístil těsně před něj, obratně rozepnul džíny, stáhl mu je pod zadek i se spodním prádlem a vytáhl jeho naběhlý penis. Pak na něj upřel svůj pohled, vzal ho do dlaně a dlouze olízl od kořene až po žalud.

John spolkl zasténání, ale dovolil si alespoň na krátkou chvíli slastně přivřít oči. „Pokračuj.”

Sledoval, jak si Sherlock olízl rty, obroužil svá ústa kolem jeho penisu a sklouzl až dolů. Ten pohyb vzápětí zopakoval a tentokrát přidal i jazyk. Pravou rukou ho stále přidržoval za kořen a levou ho pohladil po varlatech.

Tentokrát John zasténal nahlas. Nedokázal tomu zabránit, jeho milenec byl v tomhle až příliš dobrý.

„Nepomáhej si rukama. Chci jen tvou pusu.”

Poslušně spustil ruce a začal zpracovávat erekci jen svými ústy. John uvolnil své paže, které měl až dosud založené na hrudi, a svou volnou dlaň zabořil do tmavých vlasů, aby korigoval pohyby.

Trochu se rozkročil, aby získal potřebnou stabilitu. „Ta tvoje pusa je vážně úžasná.”

Cítil, jak se ústa kolem jeho penisu roztáhla do úsměvu. Najednou Sherlock udělal prudký pohyb a než si John stihl všimnout, co se děje, měl jeho ruce na svých bocích a Sherlock ho kouřil o poznání zběsileji.

„Kurva,” vydechl a zaklonil hlavu. „Ach bože…”

Rukama zatápal po stěně za sebou, ale nebylo tam nic, o co by se mohl zapřít. Sherlockova technika byla velmi přesvědčivá a on se začínal třást. Ze všeho nejvíc si teď chtěl stáhnout džíny, lehnout si na postel – nebo na zem, na tom nezáleželo – a nechat svého milence dokončit práci, ale zavčas si to rozmyslel.

„Stačilo.” Pokusil se vložit do hlasu co nejvíc jistoty, kterou ve skutečnosti vůbec necítil.

Sherlock okamžitě přestal, odtáhl se a sklonil ruce. John si povytáhl kalhoty, ale neobtěžoval se tím, že by je zapínal.

„Moc neposloucháš, že? Vstaň a otoč se. Ruce za záda.”

Sherlock jeho instrukce následoval bez zaváhání. John si hladově prohlížel jeho nahá záda s vystupujícími lopatkami a klouzal dolů až k tomu perfektnímu zadku, který teď částečně zakrývaly sepjaté dlaně.

„Ty tvoje nóbl ručky si dělají, co chtějí. No, myslím, že přesně vím, co s tím udělám.”

Pak rozevřel pouta, obkroužil jimi obě zápěstí a zacvakl. S klíčem přešel přes místnost až k nočnímu stolku, kam ho pomalu odložil, a podíval se na Sherlocka, který k němu teď byl zepředu. Nezdálo se, že by ze ztráty volnosti byl jakkoliv nervózní.

„Polož se na postel. Na záda.”

Poslechl ho, a i když se poněkud nepohodlně zavrtěl, jak se pouta zaryla do jeho zadních partií, neřekl ani slovo. John si ho hladově prohlížel, zatímco si svlékal tričko a džíny. Spodní prádlo si zatím nechal na sobě a vlezl si na postel vedle svého milence.

„Jsi nádherný, víš to?” zašeptal a přejel dlaní po jeho hrudi.

Pak se usmál, sklonil se a začal si pohrávat s jednou z růžových bradavek. Sherlock vydechl a vzepjal se proti němu. Až doteď ho John nijak nelaskal a hodlal to napravit. Když se dost pomazlil s prvním hrbolkem, přesunul se na druhý a rukou přejížděl po Sherlockově boku.

Náhle se kdesi z hloubi bytu ozvalo vyzvánění mobilu. Oba ho úspěšně ignorovali.

John se přesunul se svými ústy na krk, kde se zastavil a vdechoval tu opojnou Sherlockovu vůni. Doputoval přes bradu až k ústům a pak ho políbil. Rty pod ním chvíli zůstaly netečné, ale pak začaly odpovídat a on zapojil i jazyk. Jeho ruka mezitím sklouzla až k ke slabinám a nechal svůj palec dráždivě přejet přes ochlupení v tříslech.

Sherlock se proti němu propnul a současně prohloubil polibek. Lehce kousl Johna do spodního rtu a nechal své zuby, aby se po něm svezly. John zaryl své nehty do slabin a zasténal.

Vtom se ložnicí rozeznělo zvonění mobilu, tentokrát jeho vlastního.

„Kristepane!” vykřikl Sherlock. „On má v sobě snad zabudovaný radar!”

„Ššš. Za chvíli ho to přestane bavit,” odtušil John a políbil ho na krk.

„Ne, to nepřestane! Copak neznáš mého bratra? Bude to zkoušet, dokud mu jeden z nás neodpoví,” zavrčel a nenávistně se podíval směrem ke stropu.

John si povzdechl. „Takže to mám vzít?”

Sherlock se zarputile zamračil. „Přijmi hovor a dej mi ho k uchu,” procedil.

Se zaúpěním vstal z postele, v duchu proklel Mycrofta do třetího kolene a vytáhl z kapsy džín svůj telefon. Pro jistotu zkontroloval, kdo volá, ale bylo to zbytečné. Odklikl přijetí hovoru a přiložil mobil Sherlockovi k uchu.

„Co je?!” utrhl se okamžitě do sluchátka. „Ne, nemám teď chvíli. Zavolej mi tak za hodinu.” … „Nezajímá mě, jak důležité to je. I kdyby světu hrozila jaderná válka, právě teď je mi to fuk.” … „Když už to musíš vědět, zrovna si to s Johnem jdeme rozdat.”

John sebou trhl a šokovaně na Sherlocka vytřeštil oči. Ten ho však vůbec nevnímal.

„Věř si, čemu chceš, ale já končím. Sbohem,” vyplivl a kývl na Johna aby hovor položil.

John odklikl příslušné tlačítko a teprve pak si dovolil projevit své pohoršení. „Sherlocku! Zbláznil ses?”

„Ale prosím tě, stejně mi nevěřil. Kdybych řekl cokoliv jiného, myslel by si nejspíš přesně tohle, takže šlo o tu nejlepší výmluvu. Znám svého bratra až příliš dobře.”

„Kristepane,” zamumlal John a hodil telefon zase na zem.

„Kde jsme to přestali?” usmál se na něj Sherlock a zavrtěl se na posteli.

John se zvedl na lokti a políbil ho na klíční kost. „Myslím, že někde tady,” vydechl a olízl jeho hrdlo.

„Jo, taky bych řekl,” vydechl Sherlock a John si vychutnal vibrace těch slov na svém jazyku.

Olíbal jeho ohryzek a pak sjel dolů. Pomaličku postupoval po hrudníku, pověnoval se ještě jednou oběma bradavkám, na nichž byl Sherlock velmi citlivý, a začal se propracovával níž.

Když se ocitl na úrovni ztopořeného penisu, neodolal a laškovně na něj dýchl. Sherlock v odpověď trhl boky a snažil se nasměrovat Johna k pokračování. Ten však jen zavrtěl hlavou.

„Nic takového. Tvého penisu se dneska ani nedotknu,” usmál se na něj.

Sherlock při tom prohlášení rozevřel oči tak široce, že působil skoro komicky.

„Otoč se a zvedni se na kolena.”

Jeho milenec ho obdařil zdviženým obočím, ale poslušně se přetočil na bok, přitáhl si nohy k tělu a se švihnutím se napřímil do kleku.

„Hlavu dolů,” zavelel a zatlačil dlaní na jeho lopatky, dokud Sherlock nespočíval jednou tváří zabořenou v pokrývce. „Roztáhni nohy.”

Pak se natáhl do nočního stolku a otevřel zásuvku. Sherlock zvědavě přetočil hlavu, takže mohl sledovat, jak vytahuje známou fialovou lahvičku. Jeho ústa se pootevřela a unikl mu z nich vzrušený povzdech.

John si vytlačil na prsty trochu lubrikantu, přitiskl je ke vstupu a začal s nimi lehce kroužit okolo. Když měl pocit, že dráždění bylo dostatečné, zatlačil jedním prstem na otvor a opatrně vnikl dovnitř. Sherlock zareagoval zasténáním a trochu se zavrtěl, aby Johna přiměl vsunout prst hlouběji.

„Ani se nehni, nebo s tím přestanu, nechám tě tu ležet s rukama spoutanýma a půjdu se balit.”

Sherlock strnul a zůstal naprosto nehybný. John se pomalu propracoval k místu, které hledal, a začal ho jemně masírovat. Sherlock začal vydávat tiché, souhlasné zvuky, a jejich intenzita postupně narůstala. Celou dobu dráždění se však nepohnul ani o píď.

John se volnou rukou natáhl ke svému penisu a promnul si ho, protože se začal nepříjemně dožadovat pozornosti.

Pronikl do uvolněného vstupu i druhým prstem a snažil se sladit laskání prostaty s opatrným roztahováním těsného prstence svalů. Sherlock se pod ním začal chvět a jeho vzdechy nabraly na intenzitě.

„Myslíš, že se dokážeš udělat jen z tohohle?” zašeptal a výmluvně přejel prsty po tom citlivém bodu.

„Nevím, nikdy jsem…” zavrtěl hlavou. „Myslím, že jo. Jo,” vydechl nakonec.

John se překvapeně přistihl při tom, že si volnou rukou nevědomky přejíždí po erekci. Byl nejvyšší čas.

„Tak uvidíme,” zamumlal, vytáhl prsty a narovnal se.

Přisunul se blíž k Sherlockovi a potřel si penis lubrikantem. Pak ho nasměroval přímo mezi bělostné půlky, ale nevnikl dovnitř, ještě ne.

„Řekni si o to.”

Sherlock se na něj podíval, jak mu to jen jeho pozice dovolovala. „Johne, prosím.”

Pevně zavřel rty, když ho z těch slov zaplavila závrať. Ta moc, kterou teď nad ním měl.

„O co prosíš?”

„Prosím, Johne, ošukej mě. Prosím.”

Skousl si rty, aby zabránil zasténání, a zatlačil. Otvor se před ním rozevíral a bylo to přesně tak těsné a opojné jako minule. Dal si na čas a zcela ignoroval Sherlockovo chvění. Naštěstí byl poslušný jeho příkazu a ani se nepohnul. Nebyl si jistý, jestli by teď dokázal dostát své výhružce.

„Bože,” zašeptal, když se dostal dovnitř celý. „Panebože. Jsi tak těsný. Ani si neumíš představit, jak se musím přemáhat, abych se okamžitě neudělal.”

Sherlock v odpověď žádostivě zakňučel. John to vzal jako pobídku a začal se pohybovat. Šel na to pomalu, aby ho co nejvíc vydráždil, a snažil se najít ten správný úhel, aby zasahoval prostatu. Trochu si ho pažemi nasměroval a konečně to bylo správně. Poznal to podle hlasitého zasténání, kterým ho Sherlock obdařil.

Jednou rukou pevně sevřel jeho bok a druhou obtočil kolem řetízku na poutech, čímž získal nad jeho pozicí absolutní kontrolu. Znovu přirazil, tentokrát silněji, a postupně přidával na rychlosti. Sherlock s každým dalším přírazem zasténal o něco hlasitěji, takže s lehkým svědomím přenechal vládu svému tělu a nechal se zcela pohltit příjemnými pocity, které ho zaplavovaly.

Jak se jeho vzrušení stupňovalo, uvědomil si, že i on začíná hlasitě vzdychat. Mnohem hlasitěji, než u něj bylo zvykem.

Sherlockovo sténání se změnilo v kňučení a jeho tělo se teď naprosto bezmocně třáslo.

„Dokud neřeknu, tak se neuděláš, rozumíš?”

Sherlock prudce zakýval hlavou a John viděl, jak si skousl rty.

Cítil, že je Sherlock blizoučko, a on sám měl na mále, ale pokusil se tu chvíli prodloužit, co to šlo. Udělal ještě několik přírazů pod tím správným úhlem a cítil, že se přiblížil až těsně na hranu.

„Prosím, Johne, já…”

„Teď, Sherlocku. Udělej se,” vydechl a zanořil se až po kořen.

Převalil se přes něj orgasmus, ještě umocněný stahováním svalů kolem svého penisu. S hlasitým zaúpěním se vyprazdňoval dovnitř a k jeho mysli dolehly Sherlockovy vzdechy, krátké a naprosto nekontrolovatelné, jak si procházel svým vlastním vyvrcholením.

Ještě pár chvil poté, co se on sám zklidnil, vnímal ty stahy okolo. Sherlock měl dlouhý, předlouhý orgasmus, a když mu dozněl, prostě se zhroutil na postel, jako by přišel o všechny kosti v těle.

John pohyb následoval, aby předešel prudkému opuštění jeho těla, a teprve když dostatečně ochabl, opatrně se vysunul. Z posledních sil se natáhl po klíčku a sňal svému milenci pouta.

„Zdá se, že sis to užil,” podotkl se samolibým úsměvem a položil se na záda vedle něj.

Sherlock cosi nezřetelně zamumlal a uvolněnou rukou ho objal. John si uvědomil, že oba leží v naprosto stejné poloze jako posledně.

Jenže tentokrát to bylo naposled, připomněl mu jeho vnitřní hlas.

V náhlém záchvatu emocí přetočil Sherlocka na bok a políbil ho na ústa. Dal do toho polibku všechny pocity, které ho zaplavovaly, všechno, co jím rezonovalo.

– Jsem tak šťastný, že jsi naživu, Sherlocku – jsem vážně rád, že jsem tě zachránil – nechci teď odjet, nechci být v Londýně zase bez tebe – tohle všechno, nevím, co to je, ale je to zatraceně silné – jo a ten sex byl vážně úžasný, tak zatraceně úžasný – ty jsi úžasný! –

Nebyl si jistý, jestli se mu to podařilo předat, ale když se od sebe odtrhli, byli oba značně zadýchaní a jejich srdce bila velmi, velmi hlasitě.

 

Když znovu zazvonil jeho telefon, byl Sherlock zrovna ve sprše. S podrážděným zavrčením se pro mobil natáhl a praštil sebou zpátky do postele.

„Mycrofte?”

„Dobrý večer, Johne. Máte tam někde mého bratra? Pro změnu mi nebere telefon.”

„No jo. Je ve sprše.”

„Tak tedy počkám. Jak jste na tom s balením?”

„Mám hotovo,“ odvětil. „Co teď vlastně bude se Sherlockem?”

„Ano. To je skutečně otázka. Právě proto mu volám.”

„Klidně mi to můžete rovnou říct, protože on to stejně později udělá.”

Mycroft si na druhé straně povzdechl. „Pravda. Nuže, původně jsem ho chtěl poslat na Balkán, ale vzhledem k tomu, co si teď prožil, bych to raději nechal na někom jiném.”

John se posadil na posteli. „Co je další varianta?”

„Londýn, samozřejmě. Ale nejsem si jistý, jestli s tím bude souhlasit. Obávám se, že bude chtít práci na Moriartyho případu dokončit osobně.”

„Řekl bych, že to je dost pravděpodobné,” zachmuřil se.

„Víte, Johne, mohl byste jet na ten Balkán s ním. Byl bych klidnější.”

Johnovi se při těch slovech rozbušilo srdce. „Já… zvážím to.”

Vtom se Sherlock vynořil z koupelny a se zvednutým obočím došel až k Johnovi.

„Už je tady, takže předávám,” rozloučil se a natáhl ruku s mobilem k Sherlockovi.

Převzetí se neobešlo bez teatrálního povzdechnutí, ale i tak v bledých očích zasvítilo, když telefon přiložil k uchu. „Copak, můj milý bratře?”

Vzápětí, aniž by Johnovi věnoval další pohled, Sherlock odešel z ložnice.

John se usadil na okraj postele. Z chodby k němu doléhal tlumený hovor, ale slovům nerozuměl. Zamyslel se.

Mycroftova nabídka jet do Srbska se Sherlockem – za předpokladu, že byla míněná vážně – ho zastihla nepřipraveného. Až dosud vůbec netušil, že tu tahle možnost je. Chápal, že jeho zapojení do chilského případu byla výjimka ze všech bezpečnostních pravidel, a když mu Mycroft oznámil, že pro něj má letenku zpátky do Londýna, bral to jako definitivní konec své mise. Zdálo se však, že Mycroft Holmes je v zájmu svého bratra ochoten porušovat veškerá nařízení znovu a znovu.

Uvažoval. Po ničem právě teď netoužil víc, než vrátit se zpátky do Londýna, ale myšlenka, že by měl opustit Sherlocka, se mu příčila. Víc než kdy dřív teď cítil potřebu mít ho pod dohledem, ohlídat ho, aby se zase nezapletl do nějaké smrtelně nebezpečné akce. Jeho přítel neměl absolutně žádný pud sebezáchovy, a to Johna děsilo.

Takže co? Srbsko?

Na druhé straně, z čistě sobeckého hlediska, si uvědomoval, že návrat do Londýna by mohl vyřešit spoustu jeho problémů. Protože – pokud k sobě měl být upřímný – jejich vztah se za ty poslední dva týdny mírně řečeno poněkud zkomplikoval. Neměl nejmenší tušení, jak se k tomu staví Sherlock, ale on si byl víc než jistý, že je v tom až po uši. Nemusel být žádný génius, aby si spočítal, že pokud spolu odletí na další misi, na sex dojde znovu. Protože ať už mezi nimi bylo cokoliv, jedno bylo zjevné – on Sherlocka přitahoval. A Sherlock přitahoval jeho. Jenže to Johnovi nestačilo… Vzájemná výpomoc. Hořce se zasmál, když si na svá slova vzpomněl. Copak byl vážně tak naivní?

A pokud se chtěl ještě zachránit, sebe i své city, nehledě na jejich vzájemné přátelství, odloučení byla logická volba. John Watson v Londýně, Sherlock Holmes v Srbsku. To by mohlo odvrátit jinak nevyhnutelnou katastrofu.

Jenže… Kdo by pak dával pozor, aby se Sherlock nenechal zabít?

V náhlém záchvatu jasnozřivosti se natáhl po svých džínách ležících na zemi a hrábl do kapsy. Když ruku znovu vytáhl, držel v prstech minci.

Ať rozhodne vesmír.

CINK… cink… cink… cink-cink-cink-cinkyilinky-linky-inky-ky… CINK.

Nedočkavě pohlédl na minci.

Londýn.

Chvíli na ni upřeně zíral, pak se zamračil a popadl ji do ruky znovu.

CINK… cink… cink-cinkyilinky-linky-inky-ky… CINK.

Londýn.

Z čiré zvědavosti to zkusil ještě jednou.

CINK… cink-cinkyilinky-linky-ky… CINK.

Londýn. Vesmír byl neoblomný.

 

„Takže?” zaútočil na Sherlocka, jakmile vešel zpátky do ložnice.

„Takže co?” zvedl Sherlock obočí a podal mu zpátky jeho telefon.

„Kam jedeš?” zamračil se.

Neurčitě trhl rameny. „Zatím nevím. Mycroft mi musí napřed zjistit pár informací.”

 

„Tak, co Mycrofte? Jak to vypadá?” … „Výborně. A do pozítří tam bude všechno nachystané?” … „Víš, co mi musíš sehnat.” … „Skvěle. Takže mi prostě pošli místo a čas a…” … „Samozřejmě. To stíhám, stejně jsem neplánoval dnes v noci spát.” … „Vyřídím.” … „Měj se, můj drahý bratře.”

„Takže letíš do Srbska,” odtušil a snažil se potlačit zklamání, které ho zaplavilo. Měl to čekat.

Sherlock na něj vrhl zkoumavý pohled a mlčky přešel k oknu. Odhrnul záclonu a pozoroval světla nočního Santiaga.

„Nikoliv. Letím do Londýna,” odtušil, stále obrácený k městu.

Johnem se prohnala záplava emocí. „Do Londýna?!”

Sherlock se konečně otočil k němu a věnoval mu jeden ze svých vzácných úsměvů. „Ano. 221B čeká.”

„Ale… co to Srbsko? Myslel jsem, že jsi předtím říkal, že musíš dokončit práci.”

„Podle všeho jde jen o nepodstatnou zločineckou organizaci, nic velkého. Tohle by snad Mycroftovi agenti mohli zvládnout i sami. Navíc v tom případu budu pořád fungovat jako konzultant na dálku. Aspoň si pro jednou vyzkouším Mycroftovu práci. Neměly by se vyskytnout žádné problémy.“

… mysleli si tehdy. Pravdou bylo, že se tam Sherlock stejně musel nakonec vydat a jednoho ze zajatých agentů zachránit, zatímco John… Ale počkat, to sem nepatří.

„A jsi si jistý? Totiž, nechápej mě špatně, ale nějak nedokážu uvěřit, že hodláš nechat likvidaci poslední Moriartyho buňky na někom jiném.“

Lhostejně trhl rameny. „Ztratil jsem zájem. A hlavně,“ přimhouřil oči, „nevím, co mi lezlo na nervy víc, jestli ta příšerná blond nebo to otravné, svědící strniště.“ Jeho prsty při těch slovech okamžitě zamířily k bradě, jako by se potřeboval ujistit, že na jeho tváři není po jakémkoliv porostu ani stopy.

„Takže přiznáváš, že jsi byl blonďák?“ neodpustil si John a koutky mu zacukaly.

Sherlock ho počastoval jedním z těch pohledů, při nichž se slabším povahám rozklepala kolena. „Samozřejmě jsem měl na mysli hnědou. A přestaň se tak šklebit. Nesluší ti to.“

John se šťastně zakřenil. „No když to říkáš… Takže Londýn?”

„Takže Londýn,” přikývl pevně Sherlock. „Jo a tu letenku ti Mycroft zruší. Poletíme soukromým letadlem.”

„Dobře,” usmál se a praštil sebou do postele.

„Alespoň nebude problém přepravit do Londýna tohle,” podotkl Sherlock a pro cosi se natáhl na postel.

John se podíval na předmět v jeho ruce a zdvihl obočí.

Řekli si, že co se stane v Chile, zůstane v Chile, a on to akceptoval. Byl šťastný, že jeho přítel odletí domů s ním, živý a zdravý, a smířil se s tím, že se pak všechno nejspíš vrátí do starých kolejí.

Ale Sherlock chtěl, aby s nimi do Londýna letěla i pouta.

John neměl v úmyslu mu to rozmlouvat.

 

 


 

DALŠÍ

Advertisements

11 komentářů Přidejte váš

  1. Katrin napsal:

    Coze, ono bude ja pokracovanie? Jupii 😉

    1. ygritte221b napsal:

      Přesně tak, pokračování se právě rodí. Zmínila jsem se o něm v komentáři k minulé kapitole a zjevně se tady novinky šíří rychle 😀

  2. helsl napsal:

    Jo, přesně, taky bych četla furt dál a dál, vůbec se mi nelíbí, že by měl být konec. Epilog nemusí být kratičký, však máš ještě do další soboty čas, abys ho prodloužila. Protože než Sherlockovi dojde, že je to z obou stran Láska jak trám, on má v tomhle směru dost dlouhý vedení… a John zatím nevypadá, že by chtěl ‚chytrému napovědět‘.
    To pokračování bude hnedka navazovat? To by bylo úplně super! Bylo to úžasný, napínavý, šťavnatý a ten cit tam byl taky, sice umně schovanej, ale je tam. A když nemá Sherlock svou mysl tak docela pod kontrolou…, jen kdyby si to i v bdělém stavu uvědomil.
    Dokonalý čtenářský zážitek, děkuju z celýho srdce!

    1. ygritte221b napsal:

      Díky za koment, Helsl! Těší mě, že tě povídka chytla natolik, že mě přemlouváš, abych ještě dodatečně protáhla epilog 😀 beru to jako velkou lichotku. Ale jak už jsem odpovídala Hanetce níže, tenhle příběh byl o tom dostat k sobě dva muže, kteří k sobě zpopčátku nechovají žádné romantické city, a to všechno na pozadí případu, který zabral dva týdny. Takže všechno pěkně postupně. Navíc Sherlockův pohled situaci, do níž se dostal – to je určitě na víc, než jen na jednu kapitolu… Co myslíš?
      Pokračování bohužel nebude hned navazovat, trochu jsem doufala, že by mohlo, začala jsem to psát hned po dokončení, ale směr, kterým se příběh ubíral, se mi nakonec přestal zamlouvat, takže ho teď budu zuřivě přepisovat. A to třítýdenní cestování to taky trochu oddálilo :/ ale tahle povídka byla sepsaná během nějakých dvou měsíců (když se do něčeho pustím, nedám si pokoj, dokud to nedokončím), a z pokračování už velká část je, takže si myslím, že by nemělo trvat dlouho, než to bude celé. Rozhodně na tom teď hodlám makat ze všech sil!

  3. Dark.Dragon napsal:

    Škoda že u je konec mohla bych to číst do nekonečna ,je to prostě krásně zpracované přímo úžasně.Už se těším na epilog jo a můžu se zeptat kdy bude zase v sobotu?(asi ti teď lezu na nervy že je to logické když se to vydávalo každou sobotu ,ale co kdyby)John konečně ví co se děje s jeho tělem a myslí, počkat ty si psala pokračování?! Byla bych velice ráda kdyby bylo (byla by to škoda).A to jak si narazila na to co se ve skutečnosti stalo, že to měl Sherlock ve své vizi ,nebo co to bylo.Máš talent.No jestli bude pokračování zajímalo tak bude happy.Tak jo dík za přečtení a pěkný den.
    Dark.Dragon

    1. ygritte221b napsal:

      Epilog bude zase v sobotu, ve stejnou dobu, jako obvykle. Žádná změny 🙂 A ano, pokračování bude, sice je zatím rozepsané, takže nevím kdy, ale bude. Když už jsem to tady zmínila, tak není cesty zpět 😀 Každopádně děkuji za trvalou přízeň!

  4. kratulablog napsal:

    Perfektní kapitola s patřičnou dávkou napětí. Na epilog se těším a na pokračování rovněž. Ze všech možných vysvětlení, jak Sherlock věděl o Mary, je tohle naprosto nečekané (uvažovala jsem silně o variantě, jakou chci sama někde použít), ale v kontextu dění dává smysl.
    Moc se mi zamlouvaly i chilské reálie, rozhodně originální prostředí, v žádné jiné povídce si ho nevybavuju (Sherlock hrozně často končí někde v bývalém Východním bloku, obvykle přímo v Rusku nebo na Balkáně). Pro mě, coby člověka, který nebyl nikdy mimo Evropu to bylo zajímavé.
    A to pokračování, nebude náhodou v Srbsku, co? V každém případě se těším, protože čtení tohohle jsem si velice užila! Máš skvělý styl a výborné nápady (tiše zelenám závistí).

    1. ygritte221b napsal:

      No jo, Mary nakonec byla jen ozvěnou kánonu. Snad to nebylo zklamáním.
      Myslím, že poslat Sherlocka do Jižní Ameriky je dost ojedinělé, ale důvod byl prostý – tyhle reálie jsem dobře znala, takže pro mě bylo snadné o nich psát. Ale destinaci, v níž se bude odehrávat pokračování, zatím nechám zahalenou tajemstvím 😉
      A na závěr samozřejmě moc děkuji za tvou chválu, moc si jí cením a motivuje mě v psaní!

  5. hanetka napsal:

    No výborně. Takže Johnovi jsou konečně jeho vlastní city jasné. Teď ještě, aby nějak poznal, že Sherlock je na tom stejně… Protože nevím, jestli je Sherlock vůbec schopný si to uvědomit, natož by si to pánové vzájemně řekli. Poslechni, nenecháš ty je v nejistotě až do toho pokračování? A nás budeš grilovat s nimi? 😀
    Kapitola úžasná, napínavá a žhavá a já jen děkuju Bohu, že nás čeká ještě epilog. Klidně bych četla pořád dál a dál. ❤

    1. ygritte221b napsal:

      Máš recht, Hanetko, co se týče citů, Sherlock je… hmm, řekněme, že v téhle oblasti prostě dvakrát nevyniká, takže než mu dojde, co se to vlastně mezi ním a Johnem děje, má před sebou ještě hodně dlouhou a klikatou cestu. Když jsem povídku začínala psát, rozhodla jsem se vycházet ze situace, kdy ani jeden z pánů nemá žádné romantické představy o tom druhém, a John si dokonce ani neuvědomoval svou bisexualitu. Takže dát je za takové situace dohromady byla pro mě velká výzva a byl to taky jediný cíl, který měla tahle povídka splnit.
      Původně jsem vlastně ani žádné pokračování neplánovala, ale ve chvíli, kdy jsem dopsala poslední řádky, začaly se mi v hlavě okamžitě míhat představy, jak by se vztah těch dvou mohl rozvíjet dál… A protože do téhle povídky, kde se hlavní děj odehraje v průběhu dvou týdnů (nevýhoda case-ficu), už se to nedalo nacpat, zrodil se nápad na pokračování. Alespoň je se na co těšit, ne? 😉

    2. kratulablog napsal:

      Náhodou, vysvětlení ohledně Mary, coby halucinace o alternativní verzi reality byla dost originální a hodila se k motivu házení mincí. Vlastně by nějaké komplikovanější vysvětlení jen zbytečně odvádělo pozornost od hlavní dějové linie. Mary prostě do té chilské záležitosti nezapadala a Sherlock, testující na sobě halucinogen je dokonale „in character“.
      Ono po čtvrté sérii si nejspíš mnoho z nás přeje, aby udělali totéž a po probuzení zjistili, že to co viděli v televizi není pravda. Takže musíme být vděčni všem šikovným autorům, kteří za nás hodili mincí a přehodili výhybku příběhu do vydařenějších vod 🙂

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s