Řekni, co fotíš – 1. část

Miluju, když se psavci a kreslíři (a vůbec tvůrčí skvadra) navzájem ovlivňují ^_^… Na tumblr jsem tak jednoho večera narazila na obrázek inspirovaný sérií (odkaz pod třetí kapitolou), kterou se právě chystáte číst, a jakmile jsem ji přečetla já, okamžitě jsem ji začala překládat. Doufala jsem, že dostanu souhlas k překladu, což se stalo, takže vám tu s velkým potěšením servíruju krátkou kapitolovku – a to všechny tři díly v jeden večer, s párminutovou prodlevou.

S každým dílem houstne jiskření v ovzduší – a na třetí díl raději buďte při čtení beze svědků. 🙂

Tak, první díl. Shrnu ho otázkou: … A co nejčastěji fotíte vy? 🙂

Řekni, co fotíš – část první

Jinýma očima

 

 

„Pokud chceš zjistit, co se někdo bojí ztratit, sleduj, co fotograguje.“ – Neznámý

 

Dvojitý tón zprávy na Johnově mobilu byl vítaným rozptýlením od toho směšného fotbalu, co se odehrával na obrazovce nad barem. Jeho milovaný tým dostával pořádnou nakládačku, a ani chladná příchuť dobrého ležáku na jazyku nedokázala zablokovat samolibou auru, kterou cítil z vedlejší židle. Lestrade se opřel se spokojeným malým povzdechnutím, hlasitým tak akorát, aby John pochopil, že ho neměl vlastně přeslechnout. Našpulil rty a naklonil se do strany, aby ze své zadní kapsy vylovil telefon. Na displeji svítily dvě nové zprávy:

Potřebuju fotku Lestradových vlasů, zblízka. – SH

Pošli co nejdřív, pokud možno. – SH

John mrkl a znovu si přečetl tu zprávu. Třetí pípnutí zprávy a objevila se další esemeska:

Pokud není možno, stejně ji pošli. – SH

Johnovi cukl koutek v malém úsměvu. Ten slovní obrat pochopil. Bylo mu jasné, že tu fotku stejně udělá, ale musel Sherlocka donutit, aby si ji zasloužil.

Proč to proboha potřebuješ?

John měl sotva čas loknout si ležáku, když přišla odpověď.

Případ. – SH

Teď žádný nemáme.

Data pro odložený případ. – SH

Jsi si jistý, že to není kvůli vydírání? Nestojíš třeba někde v rohu a nesleduješ nás? Je tohle nějaký behaviorální experiment?

John rychle kmitl pohledem k potemnělým koutům hospody. Nikde žádné tmavé vlnité čupřiny, ani směšné lícní kosti. Další pípnutí.

Prosím. – SH

Zazubil se na svůj telefon a na prsou ho hřál drobounký pocit vítězství.

„Co zase chce?“ zeptal se Lestrade a opřel se lokty o bar. Neptal se, s kým si píše, a John to ani nemusel říkat – oba věděli, že existuje jen jediná možnost.

„Něco ohledně odloženého případu. Ty jsi mu něco dneska dal?“ řekl John a zatím pokoutně přepnul na fotoaparát.

„Během tří hodin mi psal dvaačtyřicetkrát. Byla to sebeobrana.“ Lestrade mávl na výčepního pro další rundu, a zatímco byl otočený, John provedl svůj výpad. Přiblížil telefon k Lestradově hlavě, ťukl prstem, aby zaostřil, a udělal fotku. Zvuk „závěrky“ byl přes mumraj hospody a fotbalových komentátorů jasně slyšet.

Lestrade se prudce otočil a podíval se na něj stejně, jako když Sherlock udělal na místě činu něco společensky nemožného. John se na něj usmál s výrazem a co s tím asi tak uděláš?, obočí pozvednuté, zatímco zkoumal výsledek.

„Ah, sakra. Je to rozmazaný,“ řekl a hrál si s nastavením, aby zjistil, jestli se to dá nějak upravit.

Pak mu Lestrade vyškubl mobil z ruky. John po něm skočil, prsty zavadil o hladký kryt, ale Lestrade ho zarazil, jednu ruku vysoko nad hlavou s telefonem, druhou na Johnově hrudi.

„Hele, co to má sakra bejt?“ zeptal se a se zmateným výrazem si prohlížel fotku.

„To je pro Sherlocka,“ povzdychl si John, jako by to vysvětlovalo všechno. Což vlastně vysvětlovalo.

Lestrade se zašklebil. „Ten chlap je cvok, a ty na tom nejsi o nic líp.“ John znovu skočil po telefonu a připadal si trochu jako kdysi mezi vysokými dětmi na hřišti na základce, a v tu chvíli Lestrade ťukl na ikonku „vymazat“. Pozdě, fotka zmizela s krátkým veselým zvukem a galerie telefonu zobrazila naposledy zachycenou fotku: Sherlocka zblízka, jak naštvaně zírá do foťáku mobilu s neidentifikovatelnou zelenou hmotou rozmázlou po jedné jeho ostře řezané lícní kosti. John si nemohl pomoct a usmál se, jednak kvůli vzpomínce, a taky kvůli těm podrážděným plamenům v Sherlockových očích.

„Ze kdy to je?“ zeptal se Lestrade a zasmál se.

John se ušklíbl. „Pořád se mi motal pod rukama, když jsem včera večer dělal večeři. Už by měl dávno vědět, že nejsem pro plané výhrůžky.“

Lestrade si odfrkl. „Jo, taky bych řekl.“

John vztáhl ruku, aby mu Greg podal telefon zpátky, ale ten místo toho přejel k další fotce v řadě. Zase Sherlock, stál ve vchodu do bytu, ústa pootevřená, jak právě mluvil, ruku pozvednutou se džbánkem mléka, ve tváři pyšný výraz. Když se Lestrade na Johna tázavě podíval, John se zakřenil.

„To bylo poprvé, co kdy koupil zatracený mlíko, když jsem ho o to požádal. Příležitost hodná dokumentace.“

„Byl to ten správný druh mlíka?“

John protočil oči. „I snaha se cení.“

Lestrade se uchechtl a přejel na další fotku. Sherlock, nadával na televizi, kolena přitažená k hrudníku a jedna ruka mávala k obrazovce.

„Sledoval dokument o včelách,“ řekl John. „Vypadá to, že ti tak zvaní experti byli jen ‚blábolící idioti, kteří jsou zcela jistě odpovědní za úhyn populace anglické apis mellifera.‘“

Když se objevil čtvrtý obrázek, začalo to být trochu nepříjemné: zase další Sherlock, zády k foťáku, zatímco hrál na housle u okna. John si odkašlal.

„On, no… nesnáší, když ho fotím. Takže to dělám tak často, jak jen to jde, samozřejmě.“ Přimhouřil oči a vlažně se natáhl po telefonu, ale Lestrade jen uhnul stranou a podíval se na další fotku. Sherlock, jak se choulí v křesle s hrnkem čaje. Další: Sherlock, oči přimhouřené a nos nakrčený, smál se, až skoro brečel. Další: Sherlock, jak trucuje na gauči, vidět jsou jen jeho vlnité vlasy, jak vykukovaly zpod prostěradla.

„Tuhle si pamatuju,“ řekl Lestrade tiše. „Tuhle jsi mi poslal před pár týdny, když jsi mě prosil o případ.“

John přikývl. „Ten týden to s ním bylo vážně strašný. Tohle bylo po tom, co skoro zlikvidoval kuchyň, když experimentoval s různými značkami plynu do zapalovačů. Nikdy dřív se tak strašně nerozčílil. Zoufalá doba žádala zoufalé činy.“

Lestrade souhlasně zahučel a sjel na další obrázek. Sherlock, jak zírá skrz mušku zbraně, která byla namířená přímo na foťák, oči jasné a pronikavé. Rty tiskl k sobě, skoro jako k polibku, v záběru byly jen napůl.

„Teď budu předstírat, že tuhle jsem neviděl, jo?“

„Jo, dík.“ John zase natáhl ruku pro telefon, ale Lestrade se podíval na další fotku.

„No, konečně jedna, co není Sherlock!“ vyhrkl Lestrade a zazubil se, upil ze své pinty. Na displeji byla vidět zásuvka plná ponožek, jednotně seřazených do párů a setříděná podle barvy a tloušťky materiálu.

John se začervenal, olízl si rty a podíval se stranou. „To je Sherlockův rejstřík ponožek. Dost se naštve, když se mu s ním zahýbe. Tuhle fotku jsem mu poslal jako výhrůžku, když zmizel na dva dny potom, co jsme se kvůli něčemu pohádali.“ Točil svojí sklenicí na tácku a mrkl po Gregovi koutkem oka. Lestradův výraz pozbyl veškerý humor, dál a dál klouzal palcem po displeji a prohlížel fotky za posledních několik týdnů.

Sherlock, vyfocený zezadu, kráčel Regent’s parkem a kabát povlával za ním.

Sherlock, dřepěl, aby ho mohl nějaký toulavý pes olíznout na obličeji (a tajně ujíst hranolky z jeho kornoutu, jak John pochopil).

Sherlock, oči hledící do mikroskopu v jejich kuchyni, jeho dlouhé, jemné prsty upravovaly ostrost.

Sherlock, s rukou kolem paní Hudsonové při brunchi, díval se stranou a předstíral znudění, ale koutek úst se mu zvedal v úsměvu.

John si najednou s hrůzou uvědomil, jaká bude další fotka a skočil po Gregovi, až skoro vylil svoji pintu. Ale byl moc pomalý, pozdě. Tváře mu zahořely, když Greg zíral na inkriminovanou fotografii.

Sherlock: hleděl do foťáku přes hranu sklenice skotské, jeho pokřivená ústa téměř skrytá za sklem. Jeho oči se usmívaly, dívaly se hřejivě, pobaveně… A teď, když se na to John díval z Gregovy perspektivy, přišel mu ten pohled taky docela žhavý. Cítil, jak se při té vzpomínce na jakýsi popřípadový večer v jeho podbřišku cosi zažehlo, cítil tu tíhu, co visela mezi nimi ve vzduchu, to napětí, kdykoli se jejich kolena o sebe otřela. Sherlockův tlumený smích, jeho úsměšek, jeho rty, obklopující jeden jeho hubený prst, který si polil kapkou skotské. Jeho jazyk, jak klouzal po obvodu sklenky, aby zachytil zbývající kouřovou chuť.

John sevřel rty a dlouze se napil ze své sklenice. Co nejvíc se snažil zapít svůj vzrůstající hněv a tvářit se v pohodě.

Greg si jemně odkašlal, hlas tichý a váhavý. „Johne, vy dva spolu…“

Johnův výraz zchladl a podíval se stranou. „Ne. Takhle to není a ty to víš. Bože, nemůžou to všichni prostě nechat být?“

Lestrade zase chvíli mlčel. Znovu se podíval na tu fotku a pak Johnovi se zamračením vrátil telefon.

„Promiň, že jsem se ti tak naboural do soukromí. To ode mě nebylo pěkný.“

Chvíle ticha.

„Johne…“

„Gregu, nech to prostě -“

„Ne, ty toho nech,“ přerušil ho Lestrade zostra. „Komu tím pomáháš, co? Čeho tím asi dosáhneš?“

To Johna zaskočilo a pobouřilo. Zakryl si rukama tvář. Zhluboka se nadechl nosem. Klid. Klid.

No tak měl hodně Sherlockových fotek v mobilu. Žili spolu, pracovali spolu, trávili spolu volný čas. To se dá čekat, ne? Ty fotky dávaly smysl, vzhledem k jejich životu v 221B. To jen ta perspektiva pozorovatele zvenčí dělala ze všeho něco… intimnějšího.

A kdyby Greg jel dál a dál, narazil by na fotky dalších lidí, Johnových bývalých přítelkyň…

Ech.

John prudce vydechl.

„Můžu ti teď vyfotit ty vlasy?“ zeptal se Grega plochým, unaveným hlasem.

Greg po něm střelil soucitným pohledem. „Jasně, kámo. Když pak bude spokojenej.“

John při tom zkroutil rty, ale znovu otevřel aplikaci fotoaparátu a pořídil novou fotku. Tahle byla naprosto ostrá, tlumené lampy hospody zalily Lestradovy stříbrné vlasy žlutým světlem. Odeslal fotku,  pak na jeden zátah vypil zbytek pinty. Greg udělal to samé.

„Jdi za ním domů, Johne,“ řekl Greg. „A víš přesně, co tím myslím.“

John polkl, rozdýchával ten náhlý pocit slabosti a pak se odstrčil od baru. Vylovil z peněženky pár bankovek a pohodil je do mokrého kroužku po jeho sklenici, jejich okraje nacucávaly vlhkost.

John se krátce podíval Lestradovi do očí, pak uhnul stranou.

„Tak se asi uvidíme později,“ řekl. Sevřel pěst u boku, pak ji uvolnil, prsty zabubnoval o své stehno. Jeho telefon pípl.

To ti to trvalo. – SH

John vyštěkl smíchy, až se v jeho hrudníku uvolnilo cosi napjatého a svíravého. Nevědomky se usmíval, zatímco odepisoval.

Nastaly komplikace. Povyprávím, až dorazím domů.

Greg ho plácl po rameni. „Tak se uvidíme, Johne. Ozvu se.“

„Jo,“ řekl John, a po chvíli ještě dodal: „Díky, Gregu.“

John se procpal davem hráčů a otevřel dveře, chladný večerní vzduch byl oproti vydýchané hospodě vítanou změnou. Jeho mobil zase pípl.

Kdy jdeš domů? – SH

John se usmál.

Právě teď.

 


DALŠÍ


Originální povídku napsala Itsallfine – Watch What They Photograph

 


 

Reklamy

5 komentářů Přidejte váš

  1. Sherlock Holmes napsal:

    Docela mě to pobavilo … uvidíme, jak další díl. Píšeš úžasně. SH

  2. Katrin napsal:

    tuto som citala v AJ a nedosli mi vsetky nuance, takze dakujem, dakujem

  3. Harryet napsal:

    Uplne vidim Johna jak kazdy den v praci vytahl mobil a prohlizel si fotky Sherlocka a pripitomele se u toho usmival 🙂 clovek ale casto nevdi, co je ostatnim hned jasne 🙂

    1. miamam napsal:

      Viď, mám podobnou představu. I když mně teda spíš přišlo, že by si je prohlížel před spaním… 😛

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s