Řekni, co fotíš – 2. část

Druhý dílek ze tří.

Co má John v mobilu, víme. 🙂

Ale co Sherlock?

 

Řekni, co fotíš – druhá část

Pod drobnohledem

 

Sherlock se zrovna chystal vložit tác se vzorky kůže do mikrovlnky, když mu pípl mobil. Nová ememeska od Johna. Data, která potřeboval – Lestradovy vlasy vyfocené zblízka. Konečně. Ťukl na drobný obrázek náhledu, aby ho zvětšil přes celý displej.

Přesně jak čekal: žlutavé zabarvení světla v hospodě změnilo Lestradovy šedé vlasy spíš do blond, což znamená, že jakýkoli svědek průměrné inteligence a pozorovacích schopností by mohl chybně popsat jakéhokoli podezřelého. Takže ten šedovlasý bývalý tchán. Rychle naťukal odpověď:

To ti to trvalo.- SH

Nastaly komplikace. Povyprávím, až dorazím domů.

Sherlock se pro sebe ušklíbl. Naprosto přesně si dokázal představit Lestradův neskutečně zmatený výraz – ten chlap byl pořád zmatený, vážně, byl to jeho neustálý stav mysli – a v duchu si přehrál pravděpodobný vývoj událostí, jaké mohly následovat. Lestrade mohl rozptylovat Johna bezvýznamnými otázkami na důvody focení jeho vlasů a předstíral by, že je to nějaká ucházející technika výslechu. Lestrade by mohl ukrást ten telefon, pak by nenápadně stočil hovor zpátky k fotbalu, zatímco by tu fotku smazal. Lestrade by ten telefon mohl držet jako rukojmí, dokud by neměl příležitost to smazat. Sherlock hned pozná, která z možností to je, jakmile John projde dveřmi. Napsal další zprávu.

Kdy jdeš domů? –SH

Krátká pauza.

Právě teď.

Sherlock se zazubil a stoupl si, zatahal za spodní lem svého saka. Ta hospoda byla jen pár bloků od 221B Baker Street, takže bude mít zhruba pět minut, dokud se John nevrátí domů. Zakryl vzorky kůže fólií a strčil ten tác do lednice, zaváhal, vytáhl menší tác se vzorky plísně, se kterými byl prakticky hotov. Nechtěl, aby to vypadalo, že uklízel až příliš. Naplnil konvici a zapnul ji, pak zamířil zpět do obývacího pokoje a skácel se do křesla, zrovna když v zámku dveří v přízemí zarachotil klíč. Sherlock spojil ruce do stříšky pod bradou a upřel pohled na dveře, které se otevřely a v nichž stanul jeden lehce připitý John Watson.

Když se jejich oči setkaly, Johnův obličej se rozzářil šťastným úsměvem, který ale okamžitě pohasl. Soudě dle Johnovy pomačkané košile, incident s telefonem vyústil v to, že ho Lestrade nechtěl pustit z ruky. Skvrna od rozlitého piva na manžetě jednoho rukávu. Podstatně tenčí peněženka – buď vypil několik pint, nebo prohrál sázku ve hře.

John našpulil rty a pohledem sklouzl dolů a vpravo. Není ve své kůži. Snažil se dodat si k něčemu odvahu. Snad se chystá zalhat? Sherlock čekal. V kuchyni klikla konvice s uvařenou vodou, ale ignoroval ji.

„Můžu vidět tvůj telefon?“ zeptal se John nakonec.

Sherlock nakrčil obočí a očima střelil k Johnově kapse, kde se jasně rýsoval mobil.

„Na co potřebuješ můj telefon? Máš svůj.“

John se znovu podíval stranou, obličej zrůzněný něčím, čemu Sherlock říkal ‚naštvaný úsměv‘: trochu škleb, trochu smích, trochu zavrčení. Zavřel za sebou dveře a napochodoval doprostřed místnosti.

„O můj telefon jsi žádal tolikrát, a já ti ho dával bez zaváhání. Prosím, můžu se na ten tvůj prostě podívat?“

Zvýšený tep. Olizuje si rty. Svírá a uvolňuje pěsti. Nepřímý oční kontakt. Sherlockova reakce znamená hodně, je nějak důležitá.

Sherlock vytáhl z kapsy svůj mobil a podal ho bez dalšího dohadování.

Johnův obličej se nepatrně uvolnil úlevou, i když kolem očí byl ještě napjatý nervozitou. Sherlock sledoval Johnovu ruku a jeho gesta na displeji – táhl prstem, aby ho odemkl, heslo, galerie, fotografie.

Fotografie?

John pomalu prohlížel fotky, u každé se na pár vteřin zastavil. Čtyři, pět, šest, sedm fotografií, pak jeho ruka klesla k boku, telefon držel volně v prstech. Z jeho výrazu zmizelo veškeré napětí a nahradilo ho něco, co Sherlock nedokázal přesně pojmenovat. Něco rezignovaného? Smutného? V duchu si projel obrázky na svém telefonu a zamzrzl. Vadí to?

„Můžu to vysvětlit,“ řekl ztuhle, ale John jen zavrtěl hlavou a podal mu telefon zpátky.

„Co bys chtěl vysvětlovat? Není tam nic zvláštního. Možná důkazy k nějakému případu.“ Rty měl stažené k sobě.

Takže nepochopil, co ty fotky jsou. A to Johna… rozladilo? Takže doufal v něco jiného. Ale co? Něco v Sherlockově hrudi nabobtnalo, a on se skrz řasy rychle podíval na Johna. Měl by? Riziko bylo… malé. Pokud on a John nemyslí na totéž, mohl by to snadno zahrát do outu jako podivnou sbírku dat, pokud by snad náhodou John odvodil pravdu skrytou za těmi fotkami.

Sherlock se zadíval na ty napjaté, nešťastné rysy v koutcích Johnových úst a nedokázal uhnout pohledem. Otočil telefon a znovu ho odemkl, pak ho vnutil zpět do Johnovy lehce roztřesené ruky.

„Podívej se znovu,“ řekl.

„Sherlocku, já -“

„První fotka jsou Lestradovy vlasy. To víš. Přeskoč ji.“

John si povzdychl, ale přejel palcem doprava a zobrazil další fotku. „No, to je jen rozmazaný flek.“

Sherlock si v duchu vybavil detaily té fotky, pak se podíval stranou a pro jistotu se zhluboka nadechl. „To je pokožka na hřbetu tvé ruky. Tmavá skvrna v pravé části fotky je tvoje zbraň. Čistil jsi ji.“

Chvění v Johnově ruce se ustálilo. Přejel na další obrázek. „A tahle?“

„Tvoje vlasy, když jsi minulé úterý přišel domů.“

John krátce přikývl. „Pršelo.“

„Ano.“

Další fotka. John tázavě vzhlédl.

„Tvůj svetr. Ten, co jsi měl u našeho prvního případu.“

John zaváhal, olízl si rty, pak přejel na další obrázek a Sherlock si skousl ret. Bude to očividné, i pro Johna, ten naprostý sentiment, co hraničí s obsesí. Odhaluje snad příliš? Zaváhal, čekal, jestli na to přijde sám.

John vydechl smíchy a Sherlock ztuhl. „Tohle jsou… moje řasy?“ zeptal se, aniž by zvedl pohled od displeje.

Sherlock se zhoupl na patách a otevřel ústa. Zase je zavřel. „Hmm. Ta modrá ve spodním rohu fotky je tvoje duhovka.“

„Jak takové fotky vůbec pořizuješ, aniž bych si toho všiml?“

„Zvuk závěrky je vypnutý. Vždycky si myslíš, že píšu esemesky. Jednoduché.“

Sherlock pevně zavřel oči a prudce se otočil, došel k oknu, zatímco John roloval k další fotce. K té, která nejspíš všechno ukončí. Tak průhledná. U ní šlo o mnohem víc než sentiment, mnohem víc než o přátelství, až by to mohlo být nepříjemné i těm nejotevřenějším spolubydlícím. Slyšel to drobné lapnutí po dechu, jak si to John dal dohromady.

Z Sherlockových plic unikl veškerý vzduch. Jeho hrudník implodoval, nebo explodoval, praskl, nebo se tříštil na kousky.

Sherlock se prudce otočil, šlápl na svoje křeslo, překročil ho a namířil rovnou ke dveřím, cestou vytrhl telefon Johnovi z ruky. Na displeji pořád ještě jasně a růžově zářil Johnův spodní ret.

Sherlockův hlas zněl ostře a chladně. „No, neočekávám, že pochopíš moje metody sbírání dat. Koneckonců, ty sotva -“

John ho chytil za ruku a trhl s ním zpět. Otočil se na místě a chtěl svoji ruku prostě vyškubnout a říct něco kousavého, ale Johnovy prsty se kolem něj sevřely. Jejich pohledy se střetly. Nemohl se pohnout.

Pomalým a opatrným pohybem, John vytáhl svůj telefon z kapsy a vtiskl jej do ruky, kterou držel, Sherlockovy prsty kolem něj přitiskl.

„Jen se podívej,“ řekl, hlas tlumený a zhrublý.

Sherlock zaváhal, cítil hladké pouzdro a přetrvávající teplo Johnových prstů. Párkrát v ruce ten telefon přetočil, myšlenky uháněly hlavou.

Odemkl ho a otevřel fotoalbum.

První fotka byly Lestradovy vlasy, jak se dalo čekat. Přepnul na další, jakmile se tahle objevila. Irelevantní.

Na druhé byl záběr zblízka na jeho obličej, přes jednu tvář měl šmouhu po čerstvém pestu. Mračil se sám na sebe, nos podbízel vzpomínku na vůni bazalky a olivového oleje.

Na třetí byl on a mléko, minulý týden. Chladně orosený džbán mu vlhčil ruku, jak ho zvedal, aby ho ukázal Johnovi. (Byl to jiný druh mléka, ale nemohl dovolit, aby si John zase příliš zvykal na takový komfort.)

Ta čtvrtá byla z onoho večera s dokumentem o včelách. Idioti.

Na páté hrál na housle. Hm.

Šestá: Trucování. Sedmá: Hra se zbraní.

Rejstřík ponožek. V parku. Hladí psa. U mikroskopu. Objímá paní Hudsonovou.

A pak ta fotka z té noci. Noci se skotskou, hřejivou a vonící po kouři, a jejich kolena se o sebe otírala způsobem, který neměl nic znamenat, ale znamenal, znamenal tolik, dráždil a byl perfektní. Té noci byla jeho pokožka přecitlivělá, i ten nejmenší podnět byl jako nový a elektrizující. Vzpomínka na jeho jazyk olizující prst, jak lapal chuť alkoholu a přejížděl po špičkách prstů, zatímco si přál, aby to byly prsty někoho jiného, aby to byly –

John rozechvěle vydechl a Sherlock se na něj znovu zadíval. Jeho zrůžovělé tváře seděly k Sherlockově dunícímu srdci. John udělal váhavý krok vpřed.

„Nejdřív jsem si to vůbec neuvědomil,“ řekl, hlas napjatý a chraptivý, nutil se mluvit. „Dokud Greg neprojížděl ty fotky a já viděl to, co viděl on sám – bože. Většina lidí má telefony plné fotek přátel, mazlíčků, dětí, partnerů.“

Sherlock zavřel oči. John měl pravdu, Lestrade měl pravdu, bylo to očividné, naprosto. Být spolu bylo pořád tak dobré, ale Sherlock si myslel, že se nijak neprozradil. Pár fotek, a všechno se bortilo.

„A tvůj telefon. Je plný…“ Sherlock se odmlčel. Nedokázal to říct.

John to řekl za něj.

„Tebe.“

John nechal to slovo proznít. Ať všechno změní. A pak:

„A tvůj…“

Sherlock se zhluboka nadechl a přiměl se podívat Johnovi do očí.

„Je to o tobě. Vždycky jde o tebe, Johne Watsone.“

John se prudce nadechl nosem, stiskl rty k sobě, mrkal, znovu a znovu a znovu. Sherlockem se prohnala vlna adrenalinu. Žaludek zkroucený do uzlu, a jeho ruka se třásla, zatímco strkal svůj mobil zpět do kapsy. Ve druhé ruce džel Johnův telefon, se všemi těmi zatracenými, úžasnými důkazy, a na okamžik nesnesl pocit, že by se ho měl vzdát. Chtěl se znovu podívat na ty fotky, chtěl si je poslat, přejíždět prstem po displeji znovu a znovu, aby stokrát nalézal pravdu: že je milovaný.

Ale stejně ho podal Johnovi. Mlčky nabízel.

John ten mobil uchopil do dlaně a své prsty obtočil kolem Sherlockovy ruky.

Sherlock povytáhl koutek úst.

„No. Tak to je… dobré.“

John si olízl rty a obličej mu rozzářil skutečný úsměv. Očima kmitl k Sherlockovým ústům, pak zpět k jeho očím.

„Ano. Dobré.“

 


DALŠÍ


 

Advertisements

5 komentářů Přidejte váš

  1. Sherlock Holmes napsal:

    Wow … úžasné. Tenhle díl ty dva krásně vystihuje. SH

  2. Harryet napsal:

    Sice se to snazi Sherlock zamluvit…ale at si to schovava za jakoukoli dedukovaci metodu chce, svemu srdci stejne neporuci 😉

  3. Rowana napsal:

    Co s námi někdy udělá, když nahlédneme na svůj život z perspektivy někoho třetího, nezaujatého. Vidět se cizíma očima může být mnohdy opravdu zajímavé. A občas i velice prospěšné. Doufám, že i tady. ❤

    1. miamam napsal:

      Věřím, že je to šokující náhled na věc… Zvlášť když si to daní jedinci předtím nedali dohromady – a najednou je tu tak očividný fakt.:)

  4. kratulablog napsal:

    První část byla super, ale Sherlockovy „detaily“ nemají chybu, to je celý on 🙂

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s