Hanetka: Půltucet tanců – 1. kapitola

Vážené dámy (a pánové, pokud sem nějací zabrousí). Slibovala jsem vám na prázdniny delší kapitolovku od Chryse a té se rozhodně dočkáte. Ale aby to čekání nebylo tak dlouhé, mám tu pro vás něco, co mě strašně bavilo číst a ještě víc překládat. Po šest sobot se tu teď budeme potkávat s Johnem v roli barmana a Sherlockem – a teď se podržte – jako špičkovým striptérem! Držely jste se? Nespadly jste ze židle?

Ačkoliv je to samozřejmě ‚v zájmu případu, Johne‘, oba pánové zjistí, že hluboké vody smyslného tance vynesou na hladinu nejednu ukrývanou touhu. A jak se jednou protrhnou hráze… povodeň už nic nezastaví.

Užijte si to.

Jo, a ještě něco – v každé kapitole je odkaz na hudbu, kterou Sherlock pro své vystoupení použil. Rozhodně si ji pusťte – má to smrtící účinek.

Hanetka

 

PŮLTUCET TANCŮ

Divné temné věci

 

 

V klubu panuje přítmí a horko a celý se otřásá hlasitým primitivním rytmem. Barevné reflektory ozařují štíhlou, přesto mužnou postavu, ovinutou kolem tyče v centru prostoru, a vrhají matnou záři na tváře mužů, obklopujících pódium a zaujatě sledujících představení. Hrstka světel roztroušených po zdech klubu v ostrém kontrastu spíše rámuje hluboké stíny mezi nimi, než aby poskytovala nějaké reálné osvětlení, a nabízí párům, které tam postávají, iluzi soukromí.

Opravdové soukromí pro privátní placené tance poskytují dveře, umístěné v diskrétních odstupech. Mezi těmito dvěma extrémy se prostírá moře nízkých stolků a hlubokých pohodlných křesel, z jedné strany ohraničené dlouhým naleštěným barem a z druhé malým tanečním parketem, zaplněným těly, pohybujícími se v sugestivním rytmu, který proniká klubem.

John Watson má na sobě upjaté kožené kalhoty, upjaté hedvábné tričko a ve tváři ne tak upjatý, mírně koketní úsměv.  Je si docela jistý, že úplně ztrácí rozum. Šoupne přes bar vodku s tonikem čekajícímu chtivému muži, utře si ulepené ruce do utěrky a otočí se k dalšímu zákazníkovi. SpIN je ten nežhavější gay striptýzový klub v Londýně a John tu za barem stojí teď už dvě hodiny. „No tak, Sherlocku,“ mumlá si pro sebe a sáhne do chladničky pro pivo. „Potřebujeme ten případ už vyřešit.“

 

**

„Johne!“

„Tady jsem, ty troubo. Není třeba křičet.“ John položil hrnek čaje, který si právě udělal, a otočil se ke dveřím, právě když Sherlock s až neslušně veselým výrazem vešel do bytu.

Sherlock přešel do kuchyně a strčil svému příteli velikánskou nákupní tašku.

„Jé, prima, čaj. Tu máš, Johne, to je pro tebe.“ Opřel se o pult vedle Johna a s lišáckým úsměvem si přivlastnil hrnek, ze kterého ještě jemně stoupala pára. Usrkl a vyčkávavě pozvedl obočí.

John si nad ztrátou svého čaje s rezignovanou frustrací povzdechl a nakoukl do tašky, kterou držel v rukách. Spousta hedvábí. A… kůže?

„Co to k čertu je?“

„Špatná otázka.“

John zvedl oči v sloup a začal se přehrabovat v tašce. „Oukej, proč jsi mi přinesl tyhle šaty? Nedokážu si představit, že bych se v něčem takovém promenoval tady po bytě,“ vytáhl z tašky kalhoty. Hnědá kůže v jeho rukou byla jemná a vláčná.

„Vidíš, ale nepozoruješ. Přemýšlej, Johne. Využij svoje dedukční schopnosti. Určitě už jsi něco z mých metod musel pochytit.“

John spolkl kousavou odpověď a místo toho se poslušně svezl na židli u stolu, začal vytahovat věci z tašky, obracet je v rukách a rozkládat po stole. Nebyl to jeho obvyklý styl, ani trochu. Hm, takže práce v přestrojení. Všechno to bylo mladistvé a trendy, kvalitou a střihem by to zapadalo do nóbl prostředí. John si v duchu prošel noviny za posledních pár dní. Aha!

Otočil se na židli a spatřil Sherlocka, jak ho trpělivě sleduje přes okraj hrnku. „Našli dalšího mrtvého striptéra?“

Sherlock položil čaj a kolem očí se mu potěšeným úsměvem nadělaly vrásky. „Dobrá práce, Johne. Ano. Dnes ráno mi volal Lestrade. Bylo nalezeno druhé tělo, tanečník z téhož klubu. Ty a já tam nastoupíme v přestrojení jako zaměstnanci a budeme tam pracovat, dokud nedopadneme vraha, počínaje dneškem. Pověz, jak ti jde práce barmana?“

„Celkem fajn,“ odsunul John tu otázku stranou bezstarostným mávnutím ruky. Víc ho zaujal ten případ. „Kde je v tom ta podivnost?“

Sherlock vypadal zmateně. „Jaká podivnost?“

John mávl ke svému příteli neurčitě rukou. „Ta, kvůli které ti ty vraždy připadají zajímavé. Zatím to vypadá na standardního sériového vraha, což je podle tebe přinejlepším čtyřka.“ Ne, že by John nebyl vděčný. Pokud Sherlock řešil vraždy, třeba i nudné, smajlíkovi na zdi v obýváku alespoň nepřibývaly nové díry po střelných ranách.

„Jenom čirou náhodou pro tenhle konkrétní případ vlastním unikátní soubor kvalit.“

„A to jsou?“

„Jsem vysoký, štíhlý a tmavovlasý,“ prohlásil Sherlock a zacukal jedním elegantním obočím. „Přesně jako oba zavraždění tanečníci.“

Přestože myšlenka na Sherlocka v roli návnady Johna nemálo znervózňovala, věděl, že vyjádřit svoje obavy o lehkomyslného detektiva by bylo zbytečné. Nejen, že potřebě po návalu nebezpečí rozuměl, on s ní soucítil. Potlačil instinktivní varovná slova a pustil se do druhého významu toho prohlášení.

„Vážně? Ty? Ty budeš vystupovat jako striptér?“ John se pokoušel nedovolit, aby se mu ve tváři objevila pobavená nevěřícnost. Soudě podle rozladěného pohledu, kterým ho Sherlock sjel, nebyl ve své snaze úplně úspěšný.

„Já umím tančit, Johne.“ Sherlockův dolní ret byl jen kousek od úplného trucovitého našpulení.

„Jo, oukej, ale…“ Johnovi se vytratil hlas. Jistě, viděl Sherlocka při vzácných příležitostech tančit, ale waltz má k striptýzovému svádění hodně daleko a jeho pravděpodobně asexuální (a sexuálně nedotčený?) spolubydlící prohlašoval, že udělá právě tohle. „… kam si schováš želízka?“

Sherlocka to vyvedlo z míry. Překvapeně se rozesmál, odstrčil se od pultu a došel k ložnici. Trucování bylo zapomenuto.

„Možná bych je měl zahrnout do představení,“ mrkl na Johna přes rameno. Těsně než zmizel do chodby, otočil se k Johnovi čelem.

„Tohle je důvod, proč tě potřebuju, Johne. Lestrade domluvil s majitelem klubu, že tam budeme pracovat, dokud nechytíme vraha, ale budeme to jen my dva. Prostě sleduj dav a hledej jakékoliv podezřelé chování. Já to budu pozorovat ze scény, ale potřebuju, abys byl mýma očima při zemi, abych tak řekl.“ Zmizel do chodby a volal přes rameno: „Jdi se obléknout, Johne. Pokud vypadneme dost brzo, budeme mít ještě čas se cestou zastavit na večeři u Angela.“

 

**

 

„Co to bude, kámo?“

Tmavovlasý muž naproti baru po něm přejede dravým pohledem a John mu věnuje nacvičené pousmání. Muž se opře lokty o ulepený povrch baru, nakloní se blíž a vzhlédne k Johnovi zpod přimhouřených řas.

„Co bys mi doporučil?“ zavrní.

Ta úplná otevřenost mužova flirtování Johna pobaví. Zasměje se a nasadí hřejivý úsměv. Tuhle hru mohou hrát dva. Když vidí, že jeho očividný fígl je dobře přijat, neznámý se uvolní do mnohem přirozenější pózy a oba pak dojdou k rozhodnutí, že skotská bude prima, díky.

Není to první známka zájmu, které se Johnovi dnešního večera dostalo, ale určitě je nejodvážnější. Vzpomínka na hrstku zkušeností s muži kdysi na univerzitě byla vždycky dost vzdálená, viděná clonou alkoholu a potu. Už úplně zapomněl na nadšené škubání hluboko v podbřišku, které přicházelo, když ho oslovil dobře vypadající muž, a třebaže nikdy neměl žádný opravdový zájem zopakovat si zážitky z univerzitních dní, připadá si přiměřeně polichocený a s chutí flirtování oplácí.

Když posune objednanou skotskou přes bar, zaujme jeho pozornost dýdžej. „Pánové, rozlučme se s naším posledním tanečníkem, Dravenem!!!“

Nacpaným klubem zahřmí potlesk pro mladíka, který opouští jeviště a cestou sbírá rozházené bankovky. Když zmizí za těžkým černým závěsem v pozadí, dýdžej znovu promluví. „Oukej, džentlmeni, dnes pro vás máme speciální lahůdku! Úplně nový tanečník, neuvěřitelně sexy, a já jsem už viděl, jak se hýbá, tak mějte peníze připravené. Budete je potřebovat. Přivítejte na scéně Scotta! Prokažte mu trochu přízně, chlapci!“

„Teď něco uvidíme.“

John se ohlédne přes rameno, odkud se ta tichá poznámka ozvala. Patrick, majitel klubu, hravě střelí očima Johnovým směrem, ale tvář drží otočenou kupředu, ruce v bok, a bradou ukáže směrem ke scéně.

„Tvůj přítel je na řadě. To by měla být zábava.“ Výraz ve tváři má radostně lascivní.

John vykulí oči a udělá bolestnou grimasu. „Já nevím, Patricku. To nejlepší, v co můžu doufat, je, že si neudělá moc velkou ostudu.“

Patrik se otočí, věnuje mu krátký zkoumavý pohled a pak propukne v překvapivě hluboký smích. „Ty vážně nemáš ani páru, že ne? Nenechal bych ho tam vylézt bez zkoušky. Mám nakonec určitou reputaci a musím si ji udržet,“ řekne s šibalským úsměvem.

John se zvědavě zadívá do středu klubu. Tohle musí vidět.

Osvětlení scény zhasíná, až zůstane svítit jen jediný jasný bodový reflektor. Hudba začíná, tichý elektronický zvuk a do něj vpadne naříkavý mužský hlas. Zatímco většina ostatních tanečníků se striktně držela standardní klubové muziky, tohle je mnohem smyslnější kousek.

Pár bezdechých okamžiků se neděje nic. Náhle zpoza závěsu vyklouzne „Scott“ jako stín a dojde do středu pódia. Je bosý, na sobě má černý smoking a oči mu stíní klobouk stažený hluboko do čela. Motýlek mu visí rozvázaný kolem krku a pod rozepnutou vestou má košili v barvě holubičí šedi. První dva knoflíčky nemá zapnuté, vystavují jeho štíhlý krk a záblesk vystupujících klíčních kostí.

Johnovo pobavené očekávání se přetaví do překvapeného respektu. Sherlock rozhodně vypadá, že sem patří. V ovzduší kolem se mírně posouvá energie, dav jako jeden muž zhluboka nabere dychtivě dech.

Jak hudba sílí, Sherlock se jemně pohupuje, přejíždí si rukama od stehen až nahoru po hrudi k motýlku, který si pomalu vytáhne zpod límce.

I can feel it / Přímo to cítím

Finally falling from my tongue / Konečně mi to splyne z jazyka

I can hear it / Přímo to slyším

It’s alive now / Teď to ožívá

 

I can feel it / Přímo to cítím

Finally falling from my tongue / Konečně mi to splyne z jazyka

I can hear it / Přímo to slyším

I’m alive now / Teď ožívám já

Ozve se pevný rytmus a Sherlock posune jednu nohu dopředu a silně zhoupne boky vpřed, zavlní celým dlouhým mrštným tělem. Johnovi šokovaně spadne brada a vytřeští oči. Zatracená práce! Kdy a kde se ten vyčouhlý zmetek naučil takhle hýbat? Nějak se dokáže vzpamatovat, aby zavřel pusu, a rozhlédne se kolem, jestli si někdo všiml jeho reakce. Najde Patricka, jak se na něj dívá.

Majitel baru se znovu zasměje jeho výrazu a nakloní se blíž, aby Johnovi pošeptal do ucha: „Já ti to říkal.“  Zase se odtáhne, opře se bokem o bar a s nádechem vlastnictví sleduje show.

John se rozhlédne a zjistí, že ani jeden muž by se očividně nedal přimět odtrhnout oči od scény na dost dlouho, aby si něco objednal u baru.

Bez výmluvy na obsluhu se mu oči stočí zpátky ke scéně, kde se Sherlock svíjí v rytmu hudby. Teď ožívám, opravdu. Rozhodně tak vypadá. John vždycky považoval Sherlocka za člověka mysli. Obecně skoro nejí, pokud do něj John jídlo nenacpe, neustále se vyhýbá spánku, dokud nedobrovolně neodpadne, často na neobvyklých místech různě po bytě (podlaha v koupelně, Johnovo křeslo, jednou dokonce pod kuchyňskou linkou se záchodovou štětkou a šlehací metlou v ruce). Jak se zdá, důsledně nepovažuje svoje tělo za víc než brzdu, prostě jen transport.

Jak ho teď sleduje, musí John svůj názor přehodnotit, Sherlockovy pohyby jsou ladné jako vždycky, ale s vláčným přídechem sexu, kterého si John nikdy předtím ani náznakem nevšiml. Pro rány boží, teď je na všech čtyřech. Leze. Ne, plíží se. Tohle je rozhodně plížení. Ten muž, který zaujal pozornost úplně všech přítomných, je se svým tělem úplně sžitý a srostlý (a každou minutou je to víc a víc zřejmé), a rozhodně ví, jak s ním nakládat.

Johnovi není Sherlockovo tělo neznámé. Obvazoval toho bezstarostného idiota po obzvláště drsných případech tolikrát, že už viděl a bandážoval skoro každičkou jeho část. Když se podívá pořádně, vidí John jizvu vysoko na kyčelní kosti, kam musel dát jedenáct stehů, poté co se jeho přítel dostal trochu moc blízko noži v ruce kriminálníka. Ale tehdy se ten bok rozhodně nepohyboval takhle. Možná kdyby ano, nepotřeboval by ty stehy.

John odtrhne oči od představení před sebou a připomene si, proč tu je. Prohlíží dav; všechny oči se upírají na Sherlocka. Všichni se na něj dívají, jako by ho chtěli zhltnout, ale jednoduše neexistuje způsob, jak poznat, jestli ten horečnatý lesk v jejich očích křičí chtíč nebo vražda. S dalším pohledem na scénu John odhaduje, že chtíč. To má ty kosti z gumy? Nebo snad nemá v těle kosti vůbec?

Sherlockovy šaty leží roztroušené po jevišti a sám zůstal jen v přiléhavých kraťounkých černých boxerkách. Mezi náhodnými ostrůvky šatstva je podlaha posetá penězi.

Píseň pomalu končí (Teď ožívám já) a Sherlock končí tanec na kolenou, sedí si na patách, kolena mírně roztažená, ruce mu volně visí u boků. Hrudník se mu těžce zvedá, hlavu má zvrácenou vzad, dlouhou linii štíhlého hrdla plně vystavenou.

Aplaus v nabité místnosti je ohlušující, místy se pro změnu ozývá hvizd. Sherlock se ladně zvedne na nohy, pozdraví obecenstvo mírným úsměvem a s nepatrným mihnutím očí směrem k baru mizí z pódia.

John se přidává k všeobecnému potlesku, ale pak se musí začít otáčet, aby stačil dvojnásobnému návalu objednávek drinků. Sherlock očividně svým ‚oživnutím‘ za sebou nechal nemálo vyprahlých úst. Po zbytek večera John pokračuje v práci a sleduje dav, ale maličká utajená část jeho mozku přímo bzučí tou novou informací o jeho nejlepším příteli.

 

**

„Sherlocku, to bylo zatraceně úžasný!“ prohlásí John mnohem nadšeněji, než měl v úmyslu. Bože, zním jako ječící fanynka.

Sherlock skládá svoje směšně dlouhé končetiny do taxíku a jeho navyklá přísná sebekontrola je opět na svém místě. Pořád se pohybuje graciézně, ale sexuální vláčnost je pryč. John ho potají pozoruje a snaží se spojit si s ním toho muže, kterého viděl na scéně jen před pár hodinami.

Sherlock si ho změří zkoumavým pohledem. „Často o mně říkáš, že jsem úžasný, ale obvykle jen pokud jsem řekl něco, co považuješ za chytré. Celý večer jsme spolu nemluvili, a přesto jsi ohromený.“ Tvář mu rozjasní široký úsměv. „A taky jsem si všiml, že se na mě díváš. Moje představení se ti líbilo.“ Úsměv nabere škádlivý nádech. „Nepovažoval jsem tě za ten typ muže, Johne.“

V autě, uhánějícím londýnskými ulicemi za časného rána je požehnaná tma. John vřele doufá, že Sherlock nedokáže rozpoznat náhlý ruměnec, kterým se mu rozhoří tváře.

„Samozřejmě, že jsem ohromený. Kde ses naučil takhle tancovat? Myslel jsem, že nemáš zájem o sex,“ vyhrkne bez přemýšlení a v tu chvíli úplně zapomene na skalní britský zvyk nenechat diskuzi sklouznout k tak intimním tématům.

„Je to jen biologie, Johne. Nepotřebuji zkušenost se samotným pohlavním aktem, abych byl schopen ho napodobit.“ Otočí tvář k oknu a tiše si zamumlá, jakoby pro sebe: „Nuda.“

To na tu otázku odpovídá. Nevysvětlitelné zrychlení srdečního tepu Johnovi mírně znemožňuje udržet hlas v přiměřené poloze. „No, je těžké najít vraha, když tam každý vypadal, jako by tě chtěl unést a vzít si tě domů. Přiměl jsi každého muže v tom klubu, aby z tebe prakticky lapal po dechu.“

„Vážně?“ Sherlock se ohlédne přes rameno, zachytí Johnův pohled a dlouho se mu upřeně dívá do očí, než se mu zvedne koutek úst nahoru a zase se otočí čelem k oknu.

Odkašle si a briskně sdělí: „V zákulisí jsem zjistil, že obě oběti měly ve zvyku pořádat neautorizovaná setkání s klienty během soukromých tanečních čísel. Jinak řečeno extra služby. Budu podle toho muset upravit svou strategii.“

„Sherlocku! Nemůžeš přece myslet vážně, že se vytratíš s některým z těch chlápků. Že ne?“ Johnovi mozek ne zrovna nápomocně předvede vizi Sherlockova štíhlého těla ztraceného ve vášnivém objetí s nějakým bezejmenným mužem bez tváře, oči přivřené v extázi.

Jak je tou představou otřesený, zrudne ještě víc, otočí se a zadívá se z okna ven. „To je extrémně nebezpečné.“ Trhne sebou, když si uvědomí, jak mizerně zvolil slova. Nebezpečí nikdy nebylo odstrašující, ani pro jednoho z nich. Vlastně spíš přesně naopak.

„S největší pravděpodobností ne. Jsem si jistý, že budu schopen identifikovat podezřelého uvnitř klubu. Jednoduše se zamíchám do davu a budu nabízet privátní tance, abych mohl zatáhnout zákazníky do konverzace.“

Ohlédne se na Johna, který se reflexivně otočí a vyhledá Sherlockovy oči. „Narážky jsou mocný nástroj,“ řekne s potutelným úsměvem.

Po chvíli ticha taxík zastaví před 221B Baker Street. „Tak pojď, Johne. Jsme doma.“

Hlučně vydupou do schodů; neobávají se, že probudí paní Hudsonovou, protože ta je na návštěvě u sestry. Vejdou do bytu, Sherlock ze sebe shodí kabát a šálu a zeptá se: „Vypadáš unaveně, Johne. Neměl bych udělat čaj?“

Navzdory té bezprecedentní nabídce je John už na cestě do své ložnice. „Pro mě ne, díky. Jen se prostě svalím do postele. Byla to dlouhá noc.“ Rukou si promne bolavé místo za krkem, tiše se uchechtne a blýskne unaveným, ale potěšeným úsměvem. „Víš, když jsem se dnes ráno probudil, ani ve snu by mě nenapadlo, že skončím jako obsluha za barem ve strip klubu až do božího rána. Už bych měl vědět, že s tebou se nic nedá předvídat. Dobrou, Sherlocku.“ Otočí se ke schodišti do svého pokoje.

V polovině cesty slyší tichounké „Dobrou noc, Johne,“ které stoupá po schodech za ním.

Stáhne ze sebe šaty a doklopýtá do postele, zavrtá se pod deku, úplně vyčerpaný. Tak proč si nemůže přestat v duchu přehrávat debut svého spolubydlícího?

 


DALŠÍ

 

 

Povídku v originále napsala CeruleanDarkangelis a najdete ji TADY

 

 

**

Advertisements

13 komentářů Přidejte váš

  1. Katrin napsal:

    rozhodne sa uvidime aj najblizsiu sobotu, je to sila 😉

    1. hanetka napsal:

      Rozhodně, těším se. A díky.

  2. Miona napsal:

    Poslušně hlásím, že pád ze židle se též nekonal…
    Nicméně při představě (mrcha je až moc živá) Sherlockova ‚tance‘ společně s hudebním podtextem jsem měla bradu někde na zemi… Rozhodně je to velmi slibný rozjezd a jsem v očekávání další soboty 🙂

    Miona

    1. hanetka napsal:

      Jsem ráda, že se líbilo. Moc mě těší, že povídky, ze kterých jsem nadšená, se líbí i vám. 😀

  3. simin napsal:

    No ja vim ze bylo napsane varovani.Neuposlechnuti znamenalo uklid monitoru od stekajiciho caje.Proste jsem vyprskla pri představe tech dvou ve strip klubu.Pak jsem se jen tetelila radosti jak je to dobre napsane.Tesim se na pokračování 🙂

    1. hanetka napsal:

      Díky za uznání a za týden tady 😉

  4. helsl napsal:

    Pád ze židle se nekonal; moudře uposlechnuvši Tvého varování, držela jsem se stolu jako trosečníci z Titanicu záchranných kruhů, a vzhledem k počasí jsem unikla i podchlazení a následné smrti. Díky za to upozornění.
    Hořce však lituji, že tato povídka nepatří k těm, jež jsou doprovázeny ilustracemi (aspoň jednou), protože takový obrázek „pracujícího“ Sherlocka, no, umím si představit ledacos, ale ruku na srdce, která z nás by se nepokochala, že?
    Máloco má tak slibný začátek, už teď nedočkavě vyhlížím příští sobotu, protože tohle je prostě žůžo.

    1. hanetka napsal:

      Ilustrace k tomu fakt nejsou, škoda. I když Bena jako striptéra jsem viděla v jednom parodickém videu a byla to hrůza 😀 😀 😀 Hlavně mal příšernou blond paruku a bylo to… děsný.
      A příště to bude ještě lepší, slibuji.
      Jeden obrázek jsem ti našla, není to sice úplně ono, ale… na tyč taky dojde…

      1. helsl napsal:

        Jo! Takhle nějak jsem si to představovala. Ježíši, to je bomba! A určitě to dobře dopadne, takže tahle povídka mě bude provázet hodně často až do konce mých dnů. Děkuju!

  5. borů napsal:

    Tak to se jeví hodně zajímavě! Jsem zvědavá co přijde dál! 🙂

    1. hanetka napsal:

      Zajímavé to rozhodně bude. A v kombinaci s těmi písničkami… Uf uf.

  6. pavlirussell napsal:

    Jsem opravdu zvědavá, jak to bude pokračovat!
    Lily

    1. hanetka napsal:

      Jak to bude pokračovat? No… uvidíte! 😀

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s