Muž a zvíře – část 1/2

Sherlock je něco, čemu by se snad dalo říkat vlkodlak, kvůli neexistenci přesnějšího výrazu. Ale není to bezduché monstrum podléhající diktátu měsíce – prostě má ve svém těle, své DNA něco navíc, co prostě obyčejný člověk nemá. 

Uhánět pláněmi Dartmooru může být úchvatný pocit… Pokud ho tedy právě někdo neloví. A ano, někdo zjistil, že není obyčejný vlk, a taky se zdá, že je na Sherlocka skvěle připravený. 

Sběr dat, experimenty, takový vědecký přístup by Sherlock mohl schválit – pokud by právě on nebyl tím předmětem bádání. A protože jeho druhé já má vlčí duši, jak to asi může skončit, když jej zavřou do klece? Vlk běsní. A co když do té klece podstrčí ještě obyčejného člověka? Co udělá vlk v Sherlockově těle?

Doufám, že si povídku užijete, jako jsem si ji opakovaně užívala i já. 🙂 Druhá část přibude za týden.

-mia

EDIT – protože jsem idiot a nejsem poslední dobou zvyklá na betaread, tak jsem zapomněla napsat důležité poděkování, klopím uši a červenám se… -_- DÍKY kalerme za betaread, už kvůli těm všem zájmenům, ale hlavně… pro jistotu :-P. ♥

A Hanetce děkuji za připomínku a doplňuji vznosnější překlad z latiny. 🙂

 

 

MUŽ A ZVÍŘE

Část první

 

„Lupus est homo homini, non homo, quom qualis sit non novit“ – Vlkem je člověk člověku, ne člověkem, a nikdo nepozná, co se v něm ukrývá.

 

PROLOG

 

„A tady už máme toho tvora.“

Bylo nemožné přeslechnout tu naprosto vzrušenou pýchu v hlase toho vědce, doslova nadskakoval při každém slovu a okázalém gestu ruky. Na vědce tak proslulého v tomto extrémně specializovaném a neprobádaném poli vědy vypadal jako dítě o Vánocích, stojící před hromadou zářivě zabalených dárků, na nichž je jeho jméno.

Ten muž, co byl s ním, na druhou stranu vypadal stoicky, rezervovaně, ale přesto zaujatě.

„Fascinující,“ řekl ten muž, oči mu zamířily k postavě na druhé straně ochranného skla.

Za nimi stáli dva vojáci jako stráž, ve svých černých uniformách vypadali hrozivě, na boku pistoli, na druhém uspávací zbraň, na opasku nůž. Kvůli ostatním vědcům, pracovníkům a technikům, co se tiše pohybovali po místnosti, mačkali tlačítka, četli výpisy a analyzovali data, se nedalo říct, že by tito dva muži byli sami, ale přesto centrem pozornosti byla ta bytost před nimi, na druhé straně skla.

Bytost, muž, ležel nahý na tvrdém lůžku, stočený na boku zády k nim, čelem ke zdi, jeho pokožka bledě svítila kvůli jasnému osvětlení. Přes bok a část jeho zad se příčně rozbíhaly červené linky a další rudá značka, kruhovitá a temnější, byla na šíji mezi jeho krkem a ramenem. Ležel naprosto nehybně, jediným jeho pohybem bylo nepatrné stoupání a klesání hrudníku, jak klidně a hluboce oddechoval.

V jednom rohu ležely do sebe zamotané zbytky něčeho, co snad mohla být košile a džíny, a po tom zabezpečeném prostoru byly poházené různé předměty jako hrací karty, papír, knihy, míčky a další. Po zdech se rozpínaly čáranice a věty a ve vzdálenějším rohu byla speciálně navržená latrína, ale jinak se tam nenacházelo nic technologického, kromě věcí základních potřeb.

Kvůli všemu tomu vědeckému vybavení ve větší místnosti nebylo pochyb, že ta vnitřní místnost byla vlastně vysoce promyšlená klec.

„Samozřejmě je právě teď ve formě Homo sapiens, no, i když, říkáme Homo sapiens, ale je to jen termín, který používáme. Není Homo sapiens, ne tak docela. Možná tak většinu času vypadá, ale ode mě nebo od vás se velmi liší.“

Druhý muž pozvedl obočí, ale nechal vědce, ať pokračuje.

„Fyzicky se jeví jako Homo sapiens a pro běžného nebo i méně běžného pozorovatele je právě tímto, ale není. Áách, je něčím tolik jiným! Už jsem vám vysvětloval, jak je to s jeho ‚stavem‘ na buněčné úrovni, ale jen se na něj podívejte, tak perfektní. Dokonce i ve formě Homo sapiens vypadá, jako by byl Canis lupus. Podívejte se na křivku jeho zad, na sílu v jeho ramenou a pozadí. No není nádherný?“

„Fascinující,“ zopakoval ten muž a nespouštěl oči z bytosti. „Jak jste říkal, že ho máte dlouho?“

„Devadesát dva dní. Něco přes tři lunární cykly. Poslední úplněk byl před dvěma dny, ale ty výsledky. Ty výsledky! Chtěli jsme vidět, co by se stalo, ale nikdy jsme nepředpokládali, že by zrovna oni dva…“

„Oni?“ zeptal se muž a naklonil hlavu do strany, zatímco se vědec rozpustile rozhihňal. „Máte ještě dalšího… tvora?“

„Ale ne. Ne, ne. Neměli jsme zatím štěstí vystopovat nějakého dalšího. Jsou moc chytří, víte. Tak chytří, ale máme něco téměř stejně dobrého.“ Opět se zase tak nějak zasmál. „Pojďte sem a podívejte se.“

Vědec dovedl muže k počítačové konzoli, kde jiný pracovník odstoupil od velké obrazovky. Na obrazovce byl půl tuctu záběrů na stvoření a jeho vězení prakticky ze všech možných úhlů pohledu.

„Vidíte? Tady, podívejte,“ řekl vědec a ukázal na jeden obraz, na někoho mávl, aby jej zvětšili. Byl to záběr ze stropu, shlížel na muže a postavu, kterou měl schoulenou v náručí. Nebo ji spíš skoro zalehl.

Dalo se to těžko odhadnout, ale mezi zdí a tím stvořením byl pečlivě schovaný, ale ne nijak omezovaný nejspíš muž, oproti němu menší a podsaditější, světlejších vlasů, ale o něco málo tmavší pleti. Zdálo se, že spí, stočený na boku, uvolněný, a vůbec ho nevzrušovalo, že je ta bytost téměř majetnicky omotaná kolem jeho těla.

„Je to člověk,“ řekl ten vědec téměř nadšeně. „Prostě jeden obyčejný chlápek. Není na něm nic zvláštního, a přece.“ Další malé zahihňání. „Předběžné výsledky jsou omračující. Omezené tím, že jsme jej ještě nebyli schopni znovu vyšetřit, ale to uděláme. Ten tvor byl dosud docela neochotný ho pustit. I tak, to, co jsme dosud shromáždili, nás zaměstná na celé týdny. Chceme se ujistit, že páření je kompletní, než je vyrušíme. Možná už nikdy takovou příležitost mít nebudeme.“

„Páření,“ pronesl muž, krátce mu škubly rty, zatímco mimoděk poklepával prstem o obrazovku.

„Ach ano,“ odvětil vědec a promnul si ruce. „O tom není pochyb. Vůbec o tom není pochyb. Nejdřív jsme si nebyli jistí, ale teď… Máme to všechno nahrané. Není vůbec pochyb. Tohle je plně vyvinutý vlkodlak a jeho lidský druh.“

„Fascinující,“ odvětil muž a znovu mu škubly rty.

V tu chvíli se oči toho stvoření otevřely, ostré a bledě modré, zatímco odhodlaně zíraly na kameru nad ním, jeho pohled tvrdý a neústupný. Světlovlasý muž u něj se trochu pohnul, ale to byl jediný další pohyb, než se jeho oči znovu zavřely.

„Jsou docela nerozluční,“ řekl ten vědec. „Možná bude ještě třeba vykonat mnohé, ale ty výsledky budou stát za to.“

„Jsem si jistý, že budou,“ řekl ten muž a odvrátil se od obrazovky, aby stanul k vědci čelem.

„A my se postaráme, abychom finančně podpořili váš… výzkum,“ řekl hladce, zatímco se opřel o svůj deštník. „Samozřejmě mimo záznam.“

„Samozřejmě,“ potvrdil ten vědec. „Mimo záznam. Pochopitelně.“ Promnul si ruce. „Jsem si jistý, že dokážete pochopit, že žádný z těchto speciálních přístrojů nevyšel levně. Pracujeme zde s neznámým druhem, musíme být důkladní a musíme být opatrní.“

„Ujišťuji vás, že pro ten správný výzkum jsou naše kapsy velmi hluboké,“ odvětil muž.

„Výborně. Výborně. Snad bychom to mohli probrat podrobněji.“

„Ocenil bych trochu čaje,“ řekl muž. „Máte tu samovar? Vždy jsem chtěl vyzkoušet tento tradiční postup.“

Vědec se na okamžik zatvářil překvapeně, ale rychle přikývl, zatímco si stále mnul ruce. „Jsem si jistý, že nějaký najdeme.“

„Dobře,“ řekl muž a pohlédl opět na obrazovku. „Dobře.“

 

**

O DEVADESÁT TŘI DNY DŘÍVE

*

Měl jim říct, kam se chystal, ale ta pravidla byla otravnější než jindy a on toužil mít aspoň zdání nezávislosti, stejně jako toužil výt na měsíc. Nikdy neměl moc v oblibě „běhání se smečkou“, raději dělal všechno sám, jak se mu zachtělo, a nikomu se nezodpovídal. Smečka pro něj znamenala jen obojek, krotila ho, kontrolovala, škrtila ho. Tam venku se cítil volný, naživu, svobodný.

Právě teď se ovšem cítil jako štvaná kořist.

Hlava dole, poháněl svoje tělo a uháněl téměř neslyšně po trávě a vřesu, temný stín v rašeliništi. Všichni z okolí tu znali pověst o Bestii z Dartmooru, a nikdo by nebyl tak bláhový, aby se odvážil vyjít ven v noci, zvlášť při úplňku. Existovali tací, kdo prohlašovali, že to monstrum sami viděli, ale jen málo živých znalo jeho skutečnou identitu.

Dnes sem přišel jen tak, unikl Londýnu a jeho znečištění a dopravě a omračujícímu pachu lidí a vyměnil to za klidnou přírodu. Nebylo pro něj neobvyklé to dělat, smečka snadno rozklíčuje jeho pohyb, ale to se stane nejdřív zítra. To mu dnes nepomůže.

Lovili ho.

Lidé. Lovci.

Nějak věděli, že sem přijde, anebo měli neskutečné štěstí.

Měl si to dát dohromady; všude po slatinách byl silný pach máty, aby zatemnil jeho čich. Byl naprosto všude, kam se vrtnul. Hlava se mu točila, bylo mu lehko, jeho čich se otupoval, aby neovlivnil ostatní smysly, ale kvůli tomu měl o jeden smysl míň a mysl zastřenou.

Hutný mrak nad jeho hlavou mu zrovna nepomohl. Ne že by potřeboval vidět měsíc nebo hvězdy, aby se dokázal orientovat, aby „viděl“, ale na svůj čich se spoléhat nemohl.

Zabočil vpravo a zamířil k řece. Chlad a čerstvost vody jej k sobě volaly. Byl fit a byl hbitý, ale tak jako dnes už dlouho neběžel. Ne takhle naplno, nejvyšší rychlostí. Vzduch mu klouzal po srsti jako ledový proud, listopadová noc byla jiskřivá a chladná. Bude sněžit, sice až za pár dní, ale ano. Do té doby už bude dávno pryč, pryč ve spěchu a tlačenici Londýna, kde jeho nos budou napadat tisíce dalších ostrých pachů, některé dobré, jiné rozhodně ne, ale všechny známé, všechny součástí jeho domova.

Zpomalil, jakmile se přiblížil k řece, úzký stříbrný hádek proplétající se mezi vřesem a kručinkou. Zastavil se a zavětřil, ale i tady byla stále cítit máta.

Uši napjaté dozadu, přiklusal k chladné vodě, sklonil hlavu, aby se napil.

Šipku do slabin na levé straně cítil jako explozi ohně. Vztyčil se a bojoval s ní, chňapal, vrčel, pološílený – a pak tma.

*

Dotyk vlny na jeho přecitlivělé pokožky škrábal.

Za ty roky měl za sebou mnoho dost ošklivých přeměn, ale ne jako tuhle.

Ležel klidně a odolával instinktu schoulit se víc do sebe. Hlavu měl zamlženou a zároveň bolavou, neustálé bušení, co mu skoro trhalo lebku. Ústa měl vyschlá, jako plná vaty, nejspíš vedlejší efekt jakési drogy, kterou tak hloupě vyzkoušel. To by mělo také za následek celkovou nevolnost a pocit v žaludku – byl jak na vodě. Mycroft se tu nepochybně co chvíli objeví, vynadá mu, že se chová jako idiot, ale taky mu dá něco k pití a nějaké léky, než ho nechá, aby se z nejhoršího vyspal. Ať už se měl vyspat z čehokoli.

Zamračil se. Co to vlastně užil? Musí to vědět, aby se tomu v budoucnosti mohl vyhnout. Neměl nejmenší touhu cítit se ještě někdy takhle. Jednou bylo víc než dost. Nešlo mu to na čenich, tedy na rozum.

To ale musela být noc. Jeho odolnost vůči drogám byla mnohem vyšší než u průměrného člověka, i na jeho druh člověka, takže ať už to bylo cokoliv, co mu tohle udělalo, muselo stát za to, a proč cítí mátu?

Mátu?

Otřásl se, nasucho dávil, zatímco se mu všechno vybavovalo. Běh, lov, uspávací šipka. Zatraceně, ať už do toho dali cokoliv, stačilo by to porazit dospělého samce slona. Rozhodně nechtěli pokoušet štěstí s plně vzrostlým vlkodlakem.

Neměl ten večer vůbec žádnou šanci.

Přišli připravení, a to rozhodně nebyla nijak uklidňující myšlenka.

Byl znovu člověkem, ale to, co mu dali, si zahrávalo s jeho smysly. Jeho obvykle děsivě vytříbený smysl pro plynutí času byl rozhozený, a on byl netypicky a jaksi znepokojeně nejistý, jestli byl v bezvědomí hodiny, den nebo dokonce déle. Co ale věděl, bylo, že už nebyl v Devonu. Pokud uplynulo dost času, bylo docela klidně možné, že nebyl ani v Anglii.

A také nebyl sám.

„Ocenil bych čaj,“ řekl zhrublým hlasem. „Tekutý, teplý, v hrnku. Mléko, žádný cukr. Pokud nebude čaj, tak vodu, chladnou, tekutou, v lahvi nebo sklenici. Z pramene, hor, kohoutku, destilovanou, minerální, na tom nezáleží. Také byste nemohli šlápnout vedle s nějakým lékem proti bolesti, co by neměl opiátový základ. Pokud možno dvojitou dávku.“

Neobtěžoval se s tím říct prosím nebo děkuji, prostě si přitáhl přikrývku blíž k tělu a snažil se, aby měl vyrovnaný dech. Oni budou dělat, cokoli budou chtít, lhostejno co řekne nebo jak slušně se bude chovat. Buď mu dají napít, nebo ne. On měl na druhou stranu jiné věci, kterými se musí zabývat. Jako co do prdele řekne Mycroft nebo co udělá, až tohle zjistí.

Uvězněný. To není slovo, jehož součástí by se chtěl vlkodlak stát. Nějaká osoba nebo skupina osob se připravila s jasným záměrem uvěznit vlkodlaka. Někdo věděl, že vlkodlaci doopravdy existují, a to pro něj nebylo dobré.

Olízl si rty. Vzduch byl suchý, klinický, sterilní. Slyšel hučení strojů, údery srdce desítky dalších lidí, slabý pach chemikálií, které nebyly tak docela zakryty přetrvávajícím pachem máty. Zvedl se mu žaludek. Po tomhle bude mít averzi na mátu.

Něco vzadu na krku zasvědilo, něco kovového, pod kůží. Sáhl dozadu a poškrabal to a tvar pod konečky jeho prstů ho přiměl hrdelně zavrčet. Čip. Označili ho jako nějaké zvíře.

„Být vámi, nedělal bych to.“

Ten hlas se nesl zvukovým systémem, trochu kovově, ale jasně a zřetelně. Proti dunění v jeho hlavě to nijak nepomohlo.

„Kdybyste byl mnou, nevedli bychom tento hovor,“ řekl.

Protáhl se, potlačil pocit nepohodlí. Jeho pýcha mu nedovolila ukázat ostatním jeho slabost, a on se přinutil vstát. Pod přikrývkou byl nahý, ale víc by ho překvapilo, kdyby nebyl. Jednou rukou přidržoval přikrývku, ne tak kvůli vlastní zdrženlivosti – byl vlkodlak, neměl problém s nahotou – ale kvůli neznámému prostředí.

Rozhlédl se, aby se utvrdil v tom, co si už myslel. Byl v kleci. Vysoce moderní, extrémně drahé, lékařské. Přizpůsobené k pozorování, ale tak jako tak to byla klec.

Vycenil zuby, ale musel se zastavit, aby nepodlehl přirozené reakci a hluboce nezavrčel. Vlk uvnitř něj byl stále blízko povrchu, když se nedávno přeměnil, a naježil se, když si povšiml toho vězení. Jeho pohled se ustálil na muži stojícím několik metrů od prosklené stěny. Byl asi pět stop a deset palců vysoký, s hnědými vlasy a výrazem sotva potlačovaného vzrušení. Také byl mladší, než Sherlock očekával.

„Neuvěřitelné,“ řekl ten vědec, jeho slova se nesla zvukovým systémem. „Samec lykantropa ve formě Homo sapiens, dvacet tři hodin a osmnáct minut zpětné přeměny z formy Canis lupus. Vzpřímený, verbálně komunikuje, sám sebe si uvědomuje. Šest stop vysoký, modré oči, vlasy stejného odstínu jako srst formy Canis lupus.“

Dvacet tři hodin po přeměně? Co mu to vlastně dali?

Přistoupil blíž ke sklu, zvedl jednu ruku, aby se o něj opřel, a byl si vědom toho, že jeho výraz je napůl cesty mezi úsměvem a hrozbou.

„Velmi dobře,“ protáhl trochu, „ale obávám se, že jen částečně správně. Vy jste ovšem Homo sapiens muž, pět stop deset a čtvrt palce, věk mezi třiceti šesti a devíti, single, většinu svého dospělého života jste strávil v Londýně, pravděpodobně zatímco jste studoval, ale původně jste vyrůstal ve Středním hrabství, velmi pravděpodobně blízko Coventry. Dalekozraký od adolescence, ale máte raději čočky než brýle, nepochybně proto, že jste byl šikanován. Žádné blízké vztahy až na ženskou příbuznou, nejspíš vaši matku.“

Odmlčel se, aby se krátce a neupřímně usmál. „Zeptal bych se na vaše jméno, ale je mi to upřímně jedno. Teď když máme představování za sebou, zopakuji své dřívější požadavky na tekutiny. Čaj, vodu, nebo alespoň něco bez alkoholu a cukru. Poté požaduji vhodné oblečení včetně obuvi, jídlo vhodné k lidské konzumaci, nejlépe velké množství červeného masa, a vysvětlení, proč jste měli ten nerozumný nápad pokusit se uvěznit – abychom použili starého a lidového výrazu – vlkodlaka.“

*

Skrz otvor ve skleněných dveřích mu dali vodu, volné oblečení a hovězí stroganof. Voda byla ve dvou jedenapůllitrových lahvích bez štítku – jako by jen z chuti nedokázal poznat, že je to Evian – polovinu jedné z nich rychle vypil.

To oblečení bylo jako vtip oproti tomu, na co byl zvyklý; dvoje bílé spodky, šedé tepláky a mikina a dvoje ponožky. Boty mu nedali. Hovězí stroganof nebyl nic moc, rozhodně už měl dřív lepší. Maso bylo na jeho vkus trochu převařené, ale k samotnému pokrmu nebylo nic přidáno. Jedl ho mlčky plastovou lžící, vsedě se zkříženýma nohama na podlaze, pohled upřený na místnost za jeho celou.

Napočítal v cele pět kamer, v různých koutech, kam nedosáhl. Sklo cely bylo tvrzené a neprůstřelné. Reproduktory a mikrofony byly umístěny ve stropě a tím pádem nebylo možné na ně dosáhnout. Tahle cela byla neproniknutelná.

Nikdo mu nemusel vysvětlovat, že je tu proto, aby se na něm experimentovalo. To bylo jednak očividné a taky příšerně klišé. Jen přemítal, jak dlouho to bude jeho smečce trvat, než ho najde, a co udělá, až ho najde.

*

Prošel kompletní lékařskou prohlídkou; šťouchali do něj, šťourali, strkali předměty do míst, kde by je raději neměl. Chvílemi protestoval, ale samozřejmě ho neposlouchali. Ani s ním nemluvili, až na strohé rozkazy. Postavte se, položte se, ruce od sebe.

Když se mu chtělo, mluvil k nim, dedukoval jejich životy, sledoval, jak sebou škubli vždy, když se dostal příliš blízko pravdy. Ne všichni mluvili anglicky, i když to tady byl hlavní jazyk, ale rozeznal také nějakou němčinu, ruštinu a francouzštinu. Neobtěžoval se jim říct, že těmto a mnoha dalším jazykům rozumí.

Vedoucí vědec se toho neúčastnil, ale nepochybně to sledoval. Pokaždé ho doprovázeli aspoň dva členové ochranky. Dveře byly zabezpečené alarmem a mohly být otevřeny pouze správným přístupovým klíčem. Tohle zařízení rozhodně nebylo v Anglii.

Uvědomil si, že utéct nebude snadné.

*

Označkovali ho: na šíji, pod kůží, těsně pod linii vlasů. Čipem, jako zvíře, jako nějakého domácího mazlíčka, až na to, že tenhle čip byl mnohem víc než sledovací zařízení. Sherlock došel k závěru, že to byl také monitor, neustále zaznamenával jeho srdeční činnost, krevní tlak, hladinu kyslíku a také nepochybně hladinu hormonů.

Svědilo to. Nebyl si jistý, jestli ho to dráždilo psychicky, nebo fyzicky, ale byl si ho jasně vědom, jako by to byl vetřelec nebo hrozba. Nebylo možné se k němu dostat, a to věděl proto, že se o to pokusil; jeho nehty po sobě zanechaly hluboké rudé stopy za krkem. Částečně se to snažil ignorovat, ale druhá jeho část to chtěla vyrýpnout drápem. Tuhle svou část potlačoval. Celý život trávil tím, aby oddělil zvířecí potřeby od té zubožené sebekontroly, kterou u sebe rozvinul. Na rozdíl od jiných, nehodlal být otrokem své nízké součásti. On vlka kontroloval. Vlk nekontroloval jeho.

Ale to jim nedávalo právo chovat se k němu takhle. Není nějaké obyčejné zvíře.

*

Druhého dne to nevydržel.

Většinu času, co jeho smysly označily jako noc, strávil vleže na posteli a analyzoval veškerá data, která vysledoval a shromáždil. Pár hodin spal, protože neměl nic lepšího na práci a měl za sebou velmi nepříjemnou proměnu. Nebyly tam žádné hodiny ani způsob, jak ručně měřit čas, ale on je stvoření vedené měsícem, jeho vnitřní hodiny byly bezchybné.

Ke snídani mu dali ovesnou kaši. Jeho čich mu napověděl, že do ní nic nepřidali. Mlčky ji snědl a sledoval jejich pohyby.

O hodinu později toho měl dost.

Zaklepal na sklo. Se vším přestali, aby ho sledovali, ale jinak nic dalšího neudělali. Znovu zaklepal.

“Nudím se,” řekl jasně, i když věděl, že ho slyší. “Nudím se.”

Oni ho jen dál sledovali.

“Ach, prokristapána,” řekl. “Podívejte, vím, že tu všichni jste proto, abyste mě pozorovali, ale odezírejte mi ze rtů: Já Se Nudím. Dosud jsem se choval rozumně a spolupracoval jsem, když se nad tím zamyslíte, a mám práva. Taky vím, že máte otázky. Takže. Čekám.”

Očividně měli přikázáno nijak s ním nekomunikovat, ale jeho vzkaz, jak si byl jistý, byl pochopen a bude předán dál. Teď musel jen čekat. Nicméně, trpělivost nebyla jeho silnou stránkou.

Vrátil se do postele a natáhl se na ni, spojil pod bradou prsty, jako by se modlil, a čekal.

O čtyřicet osm a půl minuty se dočkal reakce.

Před sklo byla postavena židle a o dvě minuty později měl svého diváka.

“Káva namísto spánku může fungovat jen po určitou dobu, jak jsem vyrozuměl,” řekl a naklonil hlavu do strany, než se znovu zahleděl do stropu. “A také to, že spíte na pracovním stole, zatěžuje váš krk a záda. Jsem si jistý, že by vám za to vaše matka vynadala, takže byste měl nejspíš trochu spát před tím, než s ní povedete další videohovor.”

Bylo to vše tak očividné, ale ten vědec na něj stále hleděl jako by byl nějaký medicínský zázrak nebo snad opice, která právě napsala na počítači monolog z Hamleta. Bylo to zároveň potěšující a naprosto ponižující.

“Neuvěřitelné,” řekl vědec. “Vysoce kognitivní funkce: pozorování, smysl, odůvodnění, analýza, jazyk.”

“Ano, fascinující,” pronesl Sherlock. Překřížil nohy, zvolna se opřel a zadíval se vědci do očí. Byla to drobná výzva, ale taková, které by si i ti nejpomalejší lidé všimli. Vědec chvíli jen mrkal a pak sklonil pohled ke svému klínu. “Původ, identita nebo jméno,” řekl, když si odkašlal.

“Ano,” odpověděl.

“Ano?” zeptal se vědec.

Pozvedl koutek úst. “Ano, mám jméno,” řekl, ale dál to nerozvedl.

Vědec stiskl rty. “Oficiální označení druhu?”

“To je tajemství.”

Vědec pozvedl obočí. “Oficiální označení druhu,” zopakoval.

“Mohl bych vám to říct, ale pak bych vás musel zabít.” Zubatě se usmál. “A jsem si jistý, že to by ani pro jednoho z nás nebylo dobré.”

“Proč byste mě musel zabít?”

Jeho úsměv se ještě rozšířil. “To je tajemství.”

Vědec moudře pokračoval dál. “Věk.”

“Relativní.”

“Výška?”

“Šest stop a půl palce.”

“Váha.”

“Jsem si jistý, že to v tuto chvíli víte líp než já.”

Vědec poklepal na svou složku. “Kolik je takových, jako jste vy?”

“Jako já? Nikdo. Jsem jedinečný.”

“Kolik jedinců vašeho druhu existuje?”

“Nemám tušení.”

Vědec se zamračil. “Přibližně.”

Mírně se předklonil. “Kolik Homo sapiens ilegálních imigrantů momentálně žije ve Spojeném království. Přibližně.”

“Kolem jednoho milionu.”

Pozvedl obočí. “Jste si jistý? Všechny jste je osobně počítal, že ano?”

“Chcete říct, že nevíte, kolik vás je, protože se skrýváte?”

“Ne, chci říct, jak můžete vědět, že údaj, který řeknu, je pravdivý? Mohl bych říct, že nás ve světě existuje padesát nebo pět set nebo pět tisíc nebo pět milionů, ale jak budete vědět, že je to pravda?”

Ladně se postavil, oči upřené na vědce a přesunul se ke skleněné bariéře.

“Vypadáme jako vy, chováme se jako vy, oblékáme se jako vy, chodíme na stejná místa jako vy, většinu času jsme jako vy. Přežili jsme takhle dlouho proto, že víme, jak se skrývat, ale nemyslete si, že skrývání je jediná věc, kterou umíme. Je dobrý důvod pro to, že existujeme jen v mýtech a legendách.” Sklouzl prstem po skle. “Jak jen je ten citát? ‘Tři můžou zachovat tajemství, pokud dva z nich jsou mrtvi’. Věřte mi, jsme perfektně přizpůsobeni tomu zachovat tajemství.”

Vědec se pousmál. “Nikdo pro vás nepřijde,” řekl. “A i kdyby chtěli, nebudou schopni vás najít.”

Naklonil hlavu do strany a mile se usmál. “Vsadíte na to život?”

*

K obědu mu dali kuřecí polévku, dva rohlíky a stříbrnou lžíci. Lžíci ignoroval, namáčel rohlíky do polévky a zbytek vypil z misky.

Na druhé straně skla se pozorovatelé dívali a zapisovali poznámky. Když si přišli pro tác, rychle z něj sebral lžíci a pak strávil třicet šest minut tím, že si ji nechal viset ze špičky nosu.

*

To odpoledne ho připoutali k běžícímu pásu a nutili ho běžet. Naštvaně na ně zíral, ale běhal, trochu rád, že je venku z klece a spálí nějakou přebytečnou energii.

Když ho vrátili do cely, našel v ní na posteli několik knih, půl tuctu voskovek, několik listů papíru, balíček karet a pět žonglovacích míčků. Odmítl poděkovat.

*

“‘Ten, kdož věří v mírnost vlka, je blázen’?”

Ta slova byla čitelně napsaná červenou voskovkou přes pravou zeď, přímo nad latinským ‘lupus est homo homini, non homo, quom qualis sit non novit’, což bylo napsáno modře.

“Král Lear,” řekl a neobtěžoval se vzhlédnout z postele, kde ležel na zádech a házel na strop míček.

Byl tu víc než devět dní a nuda se ustálila v letargii. V protějším rohu byla z karet postavena věž, obklopená různými origami zvířat, vyrobenými ze stránek Šifry mistra Leonarda, kterou se ani neobtěžoval číst a cítil se dotčeně, že mu ji v první řadě podstrčili. Ostatní žonglovací míčky se povalovaly porůznu, nudily ho i jeho nově dosažené žonglovací dovednosti.

Plnovous, co mu rostl na bradě, svědil, jenže mu nedovolili oholit se. Měl nejspíš štěstí, že mu dovolili se sprchovat a mýt se. Ale necítil se šťastně. Byl znuděný, uvězněný, v pasti.

Měl pocit, že se zblázní. Příhodné, že začal citovat Leara, a navíc blázna. I když jakmile došlo na Shakespeara, tak často právě blázen vyslovil největší pravdu.

“Jste tu, abyste pozoroval, nebo se zúčastnil?” zeptal se zvolna, ani se na vědce nepodíval. “Co chcete, abych předvedl tentokrát? Nebo mě k něčemu potřebujete? Víc krve? Vzorek moči? Vzorek semene? Nebo vás celá tahle věc nudí tak jako mě?”

“Kde jste se naučil Shakespeara?”

Otráveně povzdechl. “Otázky. Jste tu, abyste se dál ptal. Ano, dobře, proč ne. Dnes jsem už přece jen skákal, jak jste pískal. Ve škole. Studoval jsem Shakespeara, nebo aspoň tohoto Shakespeara, ve škole. A ano, chodil jsem do školy. Jsem si jistý, že to je pro vás velké překvapení. Ten divoch zná Shakespeara. Ale pak, nemělo by to být tolik překvapivé, Shakespeare byl konec konců jedním z nás.”

“Shakespeare byl vašeho druhu?”

Trochu se pro sebe usmál, ale neřekl nic, jen dál házel míčkem a chytal ho.

“Dnes jste nesnědl svůj oběd,” poznamenal vědec, když bylo jasné, že se k tomu tématu nevyjádří.

“Nedali jste mi nic, co by bylo poživatelné.”

Pořád ve stejném rytmu a do stejné výšky házel  míček. Hodit, chytit. Hodit, chytit.

“Dřív jste žádné jídlo neodmítl.”

“Dřív jste se mě nepokusili otrávit.” Řekl to zvolna, ale uvnitř rozhodně nebyl klidný. Věděl, že se to jednou stane, ale to vlka v něm nijak neuklidňovalo. Cítil, jak stvůra uvnitř něj přechází sem a tam, odfukuje a je připravená rafnout po čemkoli nebo po komkoli, kdo by si to dle ní zasluhoval.

“Otrávit?” řekl vědec a pozvedl obočí.

“Ano, otrávit,” odsekl, zatímco chytil míček.

Postavil se, přešel ke stěně a zůstal stát před vědcem, téměř, i když ne docela, se dotýkal skla. “Nesnažte se hrát si na neviňátko,” řekl s přimhouřeným pohledem. “Aconitum lycoctonum. Druh rodu Aconitum, oměje, původního pro Evropu a severní Asii. Víceletá bylina s dlanitě laločnatými listy a květy, které jsou nejběžněji tmavě fialové, ale ve švýcarských Alpách lze najít i žlutokvětou variantu. Znám také jako Alpský vlčí mor nebo Severní vlčí mor. Jako všechny druhy toho rodu, je jedovatý pro lidi i zvířata, a přesto se nějak dostal do mého oběda, a vy se divíte, proč jsem ho nesnědl.”

Vycenil zuby.

“Víte o tom hodně,” řekl vědec a obezřetně ho pozoroval.

Jako by slyšel nevyslovený předpoklad; vlkodlak, co ví hodně o vlčím moru, možná jsou ty legendy pravdivé. Měl co dělat, aby neprotočil oči nebo nezaškrábal nehty po skle.

“Vím hodně o jedech,” řekl, “ale ne z důvodů, na něž myslíte.”

“Jak víte, na co myslím?”

Protože jsi extrémně čitelný, pomyslel si, ale neřekl nic. Místo toho se vrátil na postel, lehl si a dál házel míčkem. Konec rozhovoru.

*

Příští den ho spoutali a připevnili mu k tělu elektrody. Při nejvyšší dávce křičel a vlk vyl.

*

Cítil, jak se k němu plíží síla úplňku, s každým dnem silněji a silněji. Bylo to jako nějaké svědění, které nemohl poškrábat, takový ten pocit celkového nepohodlí, nespokojenost být ve své vlastní kůži.

Vlk neúnavně chodil sem a tam a on dělal totéž. Čtyři kroky a otočit, čtyři kroky, otočit, čtyři kroky…

Udeřil rukou do zdi na velkého žlutého smajlíka, kterého nakreslil voskovkami. Ten úder mu bolestivě projel dlaní, ale bylo mu to jedno. Chtěl, aby to bolelo. Potřeboval, aby to bolelo.

*

Bylo mu jasné, že proměna nebude nic pěkného. Vlk byl stvoření přírody, takové, které ani v nejlepších časech neměl rád omezení nebo stísněnost. Patřil do divočiny nebo ke své smečce, ne na samotku, a neměl rád, když ho něco drželo zpátky.

Toho dne se s nimi neobtěžoval tlachat, prostě dělal, co po něm chtěli, běhal na páse, mračil se na kohokoli, kdo se opovážil na něj dívat. Odpoledne strávil meditací, chtěl si udržet poslední zbytky kontroly, než ji převezme vlk.

Volání měsíce přišlo brzy; v zimě byly dny krátké. Cítil to v kostech, jako by se jím rozprostíral led. Rádoby klidnýma rukama se svlékl, protáhl se, jak mu praskaly kosti. Kdykoli jindy by se už dávno proměnil, připravený na měsíc, ale rozum mu radil, že by to byla velká chyba. Měsíc stále ještě úplně nevyšel a on nijak netoužil po tom, aby se ti tak zvaní vědci dozvěděli to největší tajemství: že se on, jako většina jeho druhu, mohl měnit, kdy se mu zachce.

Přidřepl na okraji postele, balancoval na bříškách prstů u nohou, lokty na stehnech, nadechoval se a vydechoval skrz ústa a dalo by se říct, že při tom nepřetržitě hluboce vrčel.

Všichni ho teď sledovali. Kvůli jejich okatému zaujetí mu vstávaly chloupky za krkem a na zádech. Budou litovat, pomyslel si, zatímco měsíc pomalu vycházel. Tohle věznění, ta bolest, to ponížení, ujistí se, že toho všeho budou litovat.

A pak vyšel měsíc nad horizont a on podlehl volání.

Jeho vlk zuřil, hluboce zavrčel, jakmile se jeho přední tlapy dotkly země. Byl v pasti. Nějací lidé si dovolili ho uvěznit, dát ho do tohoto skleněného vězení. Jeho!

Přecházel po místnosti, tam a zpět, zuby vyceněné, srst zježenou, drápy cvakaly po podlaze.

Tam a zpět. Tam a zpět.

Cítil jejich úzkost. Neměli tušení, co se chystal udělat, čeho byl vlastně schopný. Přes všechny ty chemikálie a jeho vlastní pach cítil, jak z nich vyzařuje strach.

Taky by se měli bát. Lidé. Slabí, křehcí.

Kořist.

Tlapy u sebe, hlavu dolů, vrhnul se vpřed.

*

Bolelo ho úplně všechno.

Ležel schoulený na posteli, stáhl se víc do klubíčka a snažil se přinutit vlka, aby se vrátil zpět pod pokličku. Chtěl spát, ale neodvažoval se, nebyl si jistý, co by se mohlo stát, kdyby nepřevzal kontrolu nad vlkem, nebo jak by ti vědci mohli využít jeho fyzické slabosti. Pokud zůstane vzhůru, bylo méně pravděpodobné, že se k němu přiblíží.

Postel byla skutečně jediné místo, které zůstalo netknuté, a i tak byla dost poškozená. Jakmile si vlk uvědomil, že výpady sklo nerozbije, zkusil to s petlicí na dveřích a pak se vybil drápy. Nic neušlo zkáze. Jeho oblečení, povlečení, knihy a vše ostatní bylo roztrháno na cucky. A pak, když se ukázalo, že je všechno marné, obrátil svou zlost na sebe, škrábal po čipu ukrytém pod kůží.

Rozzlobený, rozrušený a bolavý, nakonec zvrátil hlavu a zavyl.

Neozvalo se žádné vytí v odpověď.

Přítomnost vědce vycítil dlouho předtím, než zaťukal na sklo.

“Jdi do hajzlu,” zavrčel, hlas ochraptělý a křehký.

“Je nutné, abychom vám prohlédli zranění.”

Zabořil nehty do svých nahých paží. “Řekl jsem, ať jdeš do hajzlu,” zopakoval.

“Údaje hlásí, že máte bolesti. Nemáme v úmyslu, abyste zbytečně trpěl.”

Ignoroval bolest a vyskočil na nohy, udeřil dlaněmi o sklo. Pod nehty měl zaschlou krev. “Zbytečně trpěl,” hrdelně zavrčel. “Nechali jste vlka v kleci po měsíci věznění. Co jste čekali, že se stane?”

“Pro náš experiment je to nezbytné.”

“Do hajzlu s vašimi experimenty a do hajzlu s vaším soucitem. Pokud tomuhle říkáte lidskost, pak s ní nechci mít nic společného.”

Odkráčel zpět k posteli. Skočil na ni, zahalil své nahé tělo do toho, co zbylo z deky a soustředil se na to, aby se zahojil.

*

K večeři mu dali steak. Vysoké, šťavnaté, zlehka opečené řezy, velké a krvavé.

Snažil se příliš sebou neopovrhovat, když to konečně vzdal a snědl je.

*

“Jste zamlklejší, než jste býval.”

Opatrně pohnul svým jezdcem.

Od úplňku uběhly dva týdny. Jeho fyzická zranění se kompletně zahojila během jednoho dne, ale vlk odmítal jen tak odejít. ‘Potřebuješ mě,’ řekl vlk. ‘Měli by zaplatit. Měli bychom je přinutit zaplatit.’ Jeho rozumná část nemohla nesouhlasit, ale nebyl to vlk, kdo se s těmito lidmi musel dennodenně potýkat.

“Co přesně chcete, abych řekl?” zeptal se, hlas tichý, pohled pevně upřený na šachovnici.

“Cokoliv. Všechno.”

Vědec vzal jednoho z jeho pěšáků. “Dřív jste pokládal otázky, vyslovoval dedukce, urážky.”

Levou rukou váhal nad věží. Jeho dominantní pravá ruka byla připoutána k židli, kotníky k jejím nohám. Nijak neriskovali.

“Nemám vám co říct.” Táhl pěšákem.

Tohle byla jejich nová rutina. Nutili ho běhat na páse a pak šlapat na rotopedu. Ponořili ho do vody, aby otestovali kapacitu jeho plic. Tiskli mu na kůži různé kovy, aby sledovali, na co reaguje. Znovu se ho pokusili otrávit. Zkoušeli mu odpírat spánek.

Byl unavený, psychicky i fyzicky, ale taky kvůli tomu, že je tady uvězněný, že se musí podvolit.

Poškrábal se na uchu a snažil se nevnímat, jak prsty stráží cukly směrem k jejich zbraním. Zvýšili množství stráží, ale aspoň byl venku z klece, i když jen dočasně.

Přišel o dalšího pěšáka.

Taky mu teď dovolovali se pravidelně sprchovat a holit. Předpokládal, že to bylo součástí projevu jejich “soucitu”. Čekalo se, že bude vděčný nebo tak. Chtělo se mu utrhnout jim hlavy. Táhl věží.

“Šach,” řekl a pak neřekl nic dalšího, dokud o tři tahy později: “Šach mat.”

*

O čtyři dny později se pokusil utéct.

V koridoru ho uzemnili taserem. Okamžitě mu zakázali šachy, ale bylo mu to fuk.

“Proč?” zeptal se vědec později, ret natržený, kolem oka narůstající otok.

“Řekla žába štírovi,” řekl otupěle, zíral na strop z místa, kde ho spoutali a zdrogovali. Vlk stále neklidně přecházel, když ucítil pach svobody, ale tělo bylo proti němu, otupělé a unavené.

Zavřel oči a odvrátil tvář. Do ruky mu vpíchli další sedativum.

*

Jmenovala se Annuška. Příštího úplňku ráno ji dali k němu do cely. Byla malého vzrůstu, hezká, s blond vlasy a voněla, jako by jí nebylo víc než devatenáct. Taky cítil její strach v momentě, kdy ji prostrčili dovnitř.

Naprosto přesně věděl, proč tohle dělají a nikdy předtím jimi neopovrhoval tolik, jako v tu chvíli. Držel se od ní dál a bušil pěstí o sklo.

“Tohle nemůžete udělat!” křičel. “Hajzlové. Zasraní hajzlové. Tohle nedělejte.”

Nikdo mu nevěnoval pozornost.

Dívka na něj zírala rozšířenýma očima, ve vlnách z ní čpěla hrůza. Vlk ji zaujatě obcházel, kroužil, plížil se, chtěl.

‘Zpátky,’ zavrčel na vlka a zaryl nehty do dlaní. Vlk váhal, ale souhlasil, odplazil se, i když jen na čas.

“Zemřu?” zeptala se později lámanou angličtinou, zatímco se krčila v koutě.

Neodpověděl, jen směrem k ní hodil poslední balíček karet, co mu dali, a přisedl si tak blízko, aby si mohli zahrát snap.

*

‘Neubližuj jí,’ řekl vlkovi, když měsíc pomalu vycházel. ‘Není to její vina. Nesmíš se vybít na ní.’

‘Co si myslíš, že jsem?’ zavrčel vlk, když začala přeměna. ‘Nějaké bezduché monstrum?’

*

Probral se druhého rána, když Annuška něžně omývala jeho zranění teplou vodou. Bylo to překvapivě příjemné. Bylo to už velmi dlouho, kdy se ho někdo dotýkal s takovou něhou. Vlk podřimoval, ale odmítal se nechat uvěznit, i když pokojně snášel to jemné zacházení. Dodržel slovo a nedotkl se jí, ale ani se nenechal déle ignorovat. Hranice mezi jeho dvěma stránkami slábla, a nebezpečně. Bude to jen otázkou času.

“Ty žádné monstrum,” zašeptala Annuška, otevřela láhev s vodou a přitiskla mu ji ke rtům.

Pil, ale neodpověděl.

*

“Nezaútočil jste na ni.”

Annuška byla pryč. Neobtěžoval se přemýšlet, kam ji odvedli, ale stále zuřil, že vůbec tolik riskovali.

“Nejsem monstrum,” řekl pomalu a jen na okamžik zastavil, zatímco rázoval po malé místnosti.

“Vlci jsou známi tím, že napadají lidi,” pronesl vědec, jako by to všechno dávalo rozum.

Zastavil se, přitiskl tělo ke sklu.

“Já nejsem vlk,” řekl a zavrčel.

*

Vlk byl rozzlobený a nedal se utišit. ‘Podívej, co s tebou dělají,’ vrčel vlk. ‘Ničí tě.’

‘Ne,’ řekl, ale neměl čím argumentovat.

Nádrž pro smyslovou deprivaci vzala vše, na co spoléhal, všechno, co mu zbývalo. Slepý, hluchý a přemožený sterilními pachy, ploval ve vodě. Společnost jeho mysli dělal jen vlk a on cítil, jak se jeho mysl postupně hroutí. Jeho fyzické limity už prozkoumali, odmítli mu dát jídlo a dali jen vodu, a teď ho nahnali do téhle vodní rakve, otupělého, opuštěného, vyčerpaného. Byla noc, ale nemohl spát. Jedna hodina, dvě hodiny, tři… šest, sedm… deset… dvanáct.

‘Přestaň mě držet zkrátka,’ řekl vlk.

‘Nejsem monstrum,’ odpověděl.

‘Já taky ne,’ řekl vlk.

*

“Co ode mě chcete?” zeptal se.

Seděl v rohu postele, ruce zachumlané v pytlovité mikině, kterou mu dali na sebe, kolena pod bradou.

Odpověď už znal, ale stejně se zeptal.

“Chceme znát vaše tajemství,” řekl vědec.

Ne, oni chtěli všechno. Chtěli vědět, jak se vlkodlak tvoří a chtěli vědět, jak je ovládat, protože jakmile budou mít odpověď na oboje, budou moct tvořit své vlastní, vyzbrojit je silnější fyzičkou, lepším kardiovaskulárním systémem, vytříbenějšími smysly. Chtěli porozumět a chtěli to zkrotit.

*

Spráskali ho bičem přes záda.

Málem si urval ruku v zápěstí, když se snažil vymanit z pout a vrhnout se na ně.

*

“Kolik je ve smečce?”

“Tvoří smečku pohromadě místo, nebo pokrevní pouto?”

“Kolik je smeček v Británii?”

“Jak spolu komunikujete?”

“Kdo je vůdce smečky?”

“Jakou pozici ve smečce máte?”

“Jak se skrýváte?”

“Páříte se?”

“Jak se páříte?”

“Můžeme vás přinutit mluvit.”

Ne, pomyslel si, můžete mě přinutit křičet. To je rozdíl.

*

Sledoval je, když ho znovu nutili běžet na páse.

Sledoval je a běžel.

A vlk také.

*

Další měsíc uplynul a blížil se další úplněk. Zmeškal Vánoce, oslavy nového roku a své narozeniny. Pořád ho nenašli.

‘Oni nás najdou,’ řekl vlk a brousil si drápy. ‘Smečka nás nikdy neopustí.’

Doufal, že brzy, jinak si nebyl jistý co nebo koho najdou.

*

S neblahým pocitem sledoval, jak do jeho místnosti strčili nějakého člověka. Byl úplněk a dali mu někoho na hraní, spoutaného a s páskou přes oči, strčili ho do cely bez okolků a bez omluvy.

Jen nepatrně pohnul hlavou, seděl ve vzdáleném rohu, kolena pod bradou.

Ten muž sebou házel, trochu nadával, zatímco se pomalu uvolňoval z pout a pak si strhl pásku z očí.

“ Krámy zatracený,“ řekl a pak se narovnal a rozhlédl. Pevně sevřel rty, když tak vstřebával okolí, oči se mu zablýskly, když si všiml kamer a mikrofonů a konečně spočinul pohledem na něm.

Vlk zavrčel, ale on mu zavřel tlamu.

“Šetří na nás, co?” řekl muž. “Mohli nám dát větší místnost, když chtěli, abychom ji sdíleli.”

Pochyboval, že to zanedlouho bude ještě problém.

“Jsi tu dlouho?”

Neodpověděl, jen toho muže pozoroval, hlavu nakloněnou do strany, oči přimhouřené.

“Afghánistán, nebo Irák?” zeptal se, hlas stále trochu ochraptělý z toho cvičení ze včerejška. Muž se na něj překvapeně podíval.

“Uh, Afghánistán. Jak?…”

“Jsi voják,” řekl. “Střih vlasů, opálení, postoj. Bojovník, ale nějak tě dostali, takže jsi byl pravděpodobně zraněn. Žádné opálení pod zápěstím, takže ses neopaloval schválně. Jsi cítit jako poušť a zoufalství. Takže zraněn v boji. Kde bys viděl takový boj? V Afghánistánu nebo Iráku.”

Jednoduché.

Chvíli bylo ticho. Vlk přestal rázovat sem tam a zaujatě vzhlédl, hlavu nízko, uši přitisklé k hlavě.

“To bylo… úžasný,” řekl ten muž. “To všechno jsi poznal jen z toho, že ses na mě podíval?”

“A očichal tě,” řekl.

Vlk pozvedl hlavu, aby nasál pach hlouběji.

“Očichal?” Muž nepatrně pohnul hlavou. “Ty mě z takové vzdálenosti cítíš?”

Uměl víc než to. Slyšel, jak mu tělem proudí krev, cítil tlukot jeho srdce, rozpínání a stahování plic, teplo stoupající z jeho těla.

“Dnes v noci bude úplněk,” řekl měkce.

Muž pokrčil rameny, očividně mu to nedocházelo.

Odhalil zuby a vlk přistoupil blíž.

“Oni ti neřekli, proč tu jsi?”

Muž zavrtěl hlavou. “Nebyli zrovna sdílní. Ale docela jim to jde s pěstmi a zbraněmi, víš, mezi těmi všemi otázkami.”

Ano, to ví.

Vlk začal kroužit kolem.

“Hádám teda, že tohle je spíš kvůli tobě, ne kvůli mně,” řekl ten voják a mávl ke kamerám, mikrofonům, skleněné stěně, zpoza níž byli stále pozorováni. Zarazil se a pak vztyčil prostředník na nejbližšího vědce, než se otočil zpět. “Docela důkladné. Beru to tak, že jsi teda někdo speciální. Chci vlastně vědět, kdo jsi?”

“Nezáleží na tom ‘kdo’,” odpověděl a naklonil hlavu. “Je lepší se zeptat ‘co’.”

“Co?” zeptal se voják.

Vlk přistoupil blíž.

“Ano, co. Já jsem… kvůli neexistenci lepšího výrazu… vlkodlak.”

Úsměv na vojákově tváři zmizel. “Do prdele.”

Vlk se překvapeně stáhl.

Voják si promnul rukama obličej, ta nadávka z jeho rtů splynula jako modlitba.

Přimhouřil oči.

“To lidé normálně neříkají.”

“A co normálně lidi říkají?”

Magore. Lháři. Zrůdo.

“Každý ví, že vlkodlaci neexistují.”

Muž znovu sevřel rty. “No, tak to asi nejsem každý.”

*

Jmenoval se John a byl vojákem v Afghánistánu.

“Kolovaly zvěsti,” řekl John, když seděl na podlaze a opíral se o postel. “V horách. O vlcích a velkých kočkách. Někdy během tichých nocí jsme slýchali zvuky, vytí. Museli být ze vzdálenosti sta mil nebo víc, za pouští. Vždycky se vyprávěly pověsti, příběhy od starých žen, lidi tvrdili, že viděli něco zvláštního, ale znáš to.”

Když se to vzalo kolem a kolem, John to bral docela dobře.

Vlk ležel, zaujatý.

“Vlkodlak. Opravdový, živý vlkodlak. Když jsem byl v Bart‘s, tak jsme o tom vtipkovali; co bys dělal, kdybys zjistil, že tvůj pacient není, no, člověk.”

Zamrkal. Vlk tázavě pozvedl hlavu.

“Ty jsi lékař,” vyslovil pomalu. “Vojenský lékař.”

“Byl jsem,” opravil ho muž.

“Ah. Vždycky se něco najde.”

*

Mluvili o všem a o ničem. Hráli karty, házeli si míčkem, snažili se naštvat ty vědce. Bylo to téměř… milé, ale ne dost, aby jim úsměv vydržel déle než malou chvilku.

Uběhly hodiny.

John nebyl nijak zvláštní, a přesto… Byl menší než průměr, vlasy neměl ani blond, ani hnědé a oči měl překvapivě tmavě modré, z některých úhlů vypadaly hnědé. A přesto bylo něco na tom, jak mluvil, jak se pohyboval, jak voněl.

Ruka, která se dotkla té jeho, hřála a byla trochu hrubá.

“To je v pořádku,” řekl ten neuvěřitelný muž, tenhle doktor, tenhle voják. “Vím… Já… Nemůžeš změnit to, kým jsi.”

Zbývalo jen pár hodin do východu měsíce. Vlk byl blízko, tak blízko.

“Nevím, co se dnes v noci bude dít,” řekl.

John se na něj pokřiveně usmál. “No, předpokládám, že to bude konec jedné krátké, ale zajímavé známosti,” řekl.

Úzkost, vztek a lítost z něj vyzařovaly jako lavina pachů, ale strach mezi nimi nebyl.

Vlk větřil, čenich blíž a blíž.

Zavrtěl hlavou, snažil se pročistit smysly. “Mohly… Mohly by…” začal.

“Co?”

“Mohly by se stát jiné věci. Horší věci.”

“Horší věci?” zeptal se John zamračeně. “Horší než být zabit? Nebo chceš říct, že mě můžeš proměnit?”

“Ne,” zašeptal. “Ne, to ne, ale horší.”

Vlk přitiskl uši k hlavě, když mu konečně svitlo.

“Horší, protože mi… přijdeš překvapivě atraktivní.”

John, ten doktor, ten neskutečný muž se na něj díval, oči vykulené, myšlenky prakticky rámusily, jak mu to v hlavě šrotovalo.

“Já ti připadám atraktivní?” Sevřel rty a pak je vtáhl mezi zuby, oči těkaly nahoru a dolů, zatímco mu cukly tváře. “Jako vážně? Vlkodlačí gay?” Ten úsměv byl nakažlivý.

Jeho vlastní rty sebou škubly. “Znám neobvyklejší věci,” řekl. “Kdysi jsem znal transsexuálního upíra vegana.”

“Vážně?”

“Samozřejmě že ne,” řekl, zatímco vrtěl hlavou, “upíři neexistují,” a usmál se, když se John zasmál.

*

“Abys věděl, ty taky docela ujdeš.”

Seděl na posteli a John nepokrytě sledoval, jak si pomalu svléká oblečení, připravený na proměnu.

“Chci říct, je zřejmý, že by ti prospělo víc jídla a možná ostříhat vlasy, ale ať už se dnes v noci stane cokoli, neviním tě. Kdybych… Kdybych tě tak mohl líp poznat.”

A pak vyšel měsíc.

*

Ten člověk se nepohnul.

Vlk se blížil, hlavu u země, uši u hlavy. Nervozita, úzkost, ach ano, strach, teď už cítil strach. Strach byl dobrý. Lidé by se měli bát. Měli by rozeznat nebezpečí, vědět, když byly přečísleni, poraženi, evolučně pozadu. Ale bylo toho víc. Srdce toho člověka hlučně bilo, krev uháněla žilami, oči se pohybovaly, sledovaly jeho silné, štíhlé tělo.

“Výjimečný,” řekl ten člověk. “To bylo prostě… kurva úžasný.”

Zastavil se a vycenil zuby, hluboce zavrčel. Člověk přestal mluvit, zatímco jeho srdce bilo silněji. Pot, pach. Seděl tam, seděl vzpřímeně, nekrčil se, neschovával se, neútočil. Jen seděl a sledoval ho. Odvaha člověka.

Vrčel hlouběji, přikrčil se, hrozivý.

Člověk ho dál fascinovaně pozoroval a pak sklonil pohled, hlavu sklonil do strany, nabídl svoje hrdlo… a bylo přijato.

Vyrazil vpřed, srazil muže z postele a na zem, tlapy přišpendlily jeho ramena, tlamu otevřenou, zuby ostré, zatímco mu vrčel do tváře. Člověk pootevřel ústa, srdce dunělo, ale neuhnul pohledem, jen nabízel svoje hrdlo.

 


DALŠÍ (20. 6.)

Původní povídku napsala Jupiter_Ash – Man and Beast

Advertisements

8 komentářů Přidejte váš

  1. niktoska napsal:

    Super. Perfektné. Úžasné. Po dlhej dobe niečo čo ma fakt neskutočne zaujalo. Teším sa na ďalšie časť.

  2. borů napsal:

    Tak to je sakra úplně něco jinýho, než jsem doteď četla! A je to bomba! 😀

    1. miamam napsal:

      😀 Díky, tak zase v úterý! 🙂

  3. Miona napsal:

    Wow! (omlouvám se, ale nemůžu reagovat jinak 😀 ) Tohle je neskutečný! Těším se na další část! 🙂
    Miona

    1. miamam napsal:

      Jsem ráda, že se líbí 😉 Díky!

  4. kratulablog napsal:

    Wow! Tak to je nářez a už se nemůžu dočkat další části! A že obvykle upířiny, vlkodlakoviny a spol. nečtu.

    1. miamam napsal:

      Já moc taky ne, jisté období mám za sebou, ale od té doby to čtu fakt výjimečně. No a tohle je ta výjimka, třeba… 🙂

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s