Hanetka: Půltucet tanců – 2. kapitola

A máme tu sobotu a další kousek. Sherlock nepřestává být jedno velké překvapení a John si uvědomí, že není tak úplně tím, čím si myslel, že je, za:           

tři…

dva…

jedna…

A je to tady!

Vážené dámy, díky za komentáře a přízeň. A poděkování patří samozřejmě i Rowaně a miamam za betování i azyl na stránkách.

 

Anděl

 

Druhý den se John po neklidném a neuspokojivém spánku vyhrabe z postele pozdě. Unaveně doklopýtá po schodech dolů, mne si oči a strašně se těší na hrnek čaje.

Dole pod schodištěm se rozhlédne; čeká, že najde Sherlocka něco vyťukávat do notebooku nebo možná uprostřed nového „hrozně vzrušujícího“, ale úplně nechutného experimentu, zahrnujícího krysí slezinu. Ale byt se zdá úplně prázdný a tichý. Zažene nečekané bodnutí rozčarování, otočí se ke kuchyni a zapne konvici.

Teprve když sáhne do skříňky pro svůj oblíbený hrnek zdravotnických sborů Královské armády, zaslechne ze Sherlockova pokoje tlumený hluk. Takže jeho spolubydlící je doma. Ta myšlenka v Johnovi probudí skoro nepostřehnutelný záchvěv uvědomění, ačkoliv si není jistý, proč. Co to tam k čertu provádí? Přestavuje nábytek?

Zatímco John čeká, až se v konvici začne vařit voda, Sherlockovy dveře se rozlétnou. Než John stačí sebrat svůj pořád ospalý rozum, aby ho pozdravil, jeho (mírně zpocený?) přítel zmizí v koupelně. Ozve se zvuk puštěné sprchy, John vytáhne další hrnek a postaví ho vedle svého. Rezolutně si nepředstavuje mýdlovou pěnu ani průzračnou vodu, jak stékají po bledé pokožce.

Johnovy ruce se automaticky pustí do známého rituálu přípravy čaje, zatímco mysl mu pracuje na plné obrátky. Objev, že svého přítele začal najednou vnímat tak fyzicky, je zneklidňující. John si byl vždycky vědom, objektivně vzato, že jeho spolubydlící je atraktivní muž. S tak umělecky rozevlátými kudrnami, absurdními lícními kostmi a hříšnými rty není divu, že přitahuje obdivné pohledy, kamkoliv se vrtne, a to jak mužů, tak žen. Trvá to obvykle jen do chvíle, než otevře pusu, ale i tak.

Přestože Johna Sherlockova výstřední osobnost určitě neodrazuje, je to mozek za tou tváří, který ve skutečnosti obdivuje. Sherlockova mysl je tak úžasně brilantní, že je až příliš snadné zapomenout, že je taky jenom člověk z masa a kostí jako každý jiný.

Kolem Johna se protáhne dlouhá paže, aby popadla ten druhý hrnek (silně přeslazeného) čaje, a on si zatím nepřítomně přidává mléko do svého. Je tak ztracený v myšlenkách, že ani nepostřehl, že je sprcha už vypnutá. Do svalů na zádech mu sálá vlhké horko, a když mu drobné vlásky na zátylku ovane dech, celý u pultu ztuhne.

„Díky, Johne,“ zabručí mu Sherlockův hlas do ucha. „Dobré ráno.“

Zdroj tepla za ním zmizí a navzdory faktu, že teplota v bytě byla jen o chvilku dřív přiměřená, Johnovi je najednou zima. Zdráhavě se otočí a najde Sherlocka stát mírně blíž než normálně. Zvedá ke rtům hrnek příliš horkého čaje. Jeho prvotní dojem, že Sherlock stojí v kuchyni úplně nahý, díkybohu zažene pohled dolů, který odhalí kolem boků nedbale uvázanou bílou osušku, jen o pár odstínů světlejší než Sherlockova bledá kůže. Když zvedne oči zpátky k Sherlockově tváři, jeho přítel si menším ručníkem vytírá vlhké kučery a potutelně se usmívá.

„D-dobré ráno.“ Johnův myšlenkový proces je v troskách. O čem spolu k čertu obvykle u čaje mluví? Jeho schopnost vést normální konverzaci ho opustila a on zoufale pošilhává kolem po něčem, čemkoliv, co by řekl.

Úplně čemkoliv.

Sherlock mu naštěstí podá pomocnou ruku. „Probudil tě ten hluk?“

John se upamatuje, co slyšel, a řekne: „Ale ne, to je v pohodě. Jenom… cos to tam dělal, že se tu dole ozývaly takové rány?“

„Nacvičoval. Očividně.“ Sherlock podrážděně zvedne oči v sloup, ale ten káravý efekt trochu srazí dolů potlačované pobavení, kterým mu cukají koutky rtů. Pomyšlení, že Sherlock takhle tancuje tady u nich doma, se zdá jaksi mnohem intimnější, než by správně mělo být.

Než na tu myšlenku stačí nějak reagovat, Sherlock se ještě jednou nakloní kupředu, zatlačí Johna svým tělem k okraji pultu, a jak kolem něj protáhne ruku, aby položil prázdný hrnek do dřezu, skoro se mu vnitřní stranou paže otře o bok. Právě tak rychle se otočí a kráčí ke dveřím.

„Radši se oblékni, Johne. Nechceš přece přijít pozdě.“ Zmizí zpátky v ložnici a zavírající se dveře za ním tiše zaklapnou. John zhluboka nabere dech, pomalu ho zase vypustí a zavrtí hlavou. Tohle bude dlouhá noc.

**

John si povídá  se zákazníky, vyřizuje objednávky drinků a zároveň se snaží zpozorovat jakoukoliv neobvyklou aktivitu. Rozhodně se nedívá na Sherlocka, který se proplétá davem a flirtuje jako o život.

Sherlock je ve skutečnosti ve flirtování hotový mistr, protože je to dovednost, kterou příležitostně využívá, když se vyptává svědků a případných podezřelých. Sledovat ho při práci na případu je normálně strhující, napínavé, ale dnes večer je to jenom… rušivé.

John namíří na současného adresáta Sherlockovy pozornosti mírně zamračený pohled. Ten samolibě vyhlížející blonďatý zmetek sedí naproti přes místnost v měkkém koženém křesle, vytáhlý detektiv si k němu přisedl na opěradlo a usmívá se na něj. Chlap je vysoký, dobře oblečený a nápadně hezký. Konverzace se zdá dost intimní a John si musí přísně připomenout, proč tady jsou a co přesně Sherlock dělá.

Žárlíš? Zastydí se nad tou myšlenkou, není ani trochu připravený zvážit, co to znamená, a raději se soustředí na neznámého, který okukuje jeho přítele. Možnost, že ten muž je potenciální podezřelý, je podivně uklidňující, dává Johnovi dokonale ospravedlnitelný důvod ho nenávidět.

„To je vážně sexy zamračený obličej, cos nasadil, ale myslím, že dávám přednost tomu, když se usmíváš.“

Mysl pořád upřenou na tu scénu, co se odehrává naproti, John se automaticky otočí, aby pozdravil zákazníka, který na něj promluvil, a rozpozná zubící se obličej toho odvážného ctitele ze včerejška. Uchechtne se překvapeným pobavením a tvář se mu uvolní do posmutnělého úsměvu.

„Ha, tady je,“ řekne muž vřele a nakloní se blíž. „Těšil jsem se, až ten úsměv uvidím znovu. Obávám se, že jsem včera nezaznamenal tvoje jméno. Já jsem Ethan.“

„John.“ Natáhne ruku, kterou Ethan uchopí a jemně pohladí prsty Johnovi vnitřní stranu zápěstí, než mu ruku zase pustí.

„Tak, Johne, jaké chmurné myšlenky ti kradou úsměv?“

Rychlý pohled přes místnost ukáže, že křeslo je teď prázdné. Když ztratil svou kořist, John zavrtí hlavou a odpoví: „Nic, jen se chovám jako trouba, myslím. Dáš si další skotskou?“

Jak nalévá Ethanovi drink, neúspěšně se pokouší nepřemýšlet o tom, kde by teď jeho přítel mohl být. V odpověď na jeho nevyslovenou otázku dýdžej ohlásí, že na scénu přichází Scott.

Pověst o novém tanečníkovi se evidentně roznesla. Do celého klubu jako když střelí, všichni se otočí od baru a svých rozhovorů, upřou pohledy na pódium a čekají. Johnovo zrádné tělo vyhlásí nejvyšší pohotovost. Šoupne skotskou přes bar, a jak si ji Ethan bere, jemně o něj zavadí špičkami prstů.

„Na tohle jsem se taky těšil,“ řekne Ethan a otočí se k jevišti.

Ozve se hudba, tvrdá a důrazná. Dynamické basy otřásají podlahou, stoupají Johnovi skrze chodidla nohama nahoru a usazují se mu v břiše.

Sherlock líně vplyne na scénu, hlavu dole, a táhne za sebou dřevěnou skládací židli. Zase je bos, má na sobě černé tílko s véčkovým výstřihem a přes ně rozepnutou švestkově modrou hedvábnou košili. Otrhané džíny mu tak tak visí na bocích a odhalují v pase úzký pruh nahé kůže. Nechá židli uprostřed jeviště a jde dál, až na kraj, který je nejblíž baru. Hlava mu vyletí nahoru, v očích mu doutná a začíná houpat boky v rytmu dunící hudby.

 

You are my angel / Ty jsi můj anděl

Come from up above / Co seshora slétl

To bring me love / Aby mi přinesl lásku

 

John stojí jako přimražený. Je jenom dobře, že všichni ostatní jsou na tom stejně; teď by nedokázal servírovat drink, kdyby se snažil sebevíc. Neexistuje žádná možnost, že by odtrhl oči od toho, co se před ním odehrává. To není žádný anděl. To je kráčející hřích. John prakticky cítí, jak se mu rozšiřují zornice. Ježíši, vypadala Sherlockova prdelka vždycky takhle?

Počkat. Cože?

Sherlock na scéně prohledává pohledem bar, dokud nenajde Johna. Sklopí pohled, podívá se na vlastní tělo, ale jeho oči se zase vrátí k Johnovi a uculí se, jako by říkal: „Vidíš? Biologie.“ Křivka jeho rtů nabere skoro nádech výzvy a Sherlock se rozvalí na židli, teď do půl těla nahý a s poklopcem džínů rozepnutým. Ve stínech pod ním je vidět fialové spodky. S pohledem pořád upřeným do Johnových očí si přejede rukama po hrudníku, přes ploché břicho až dolů dovnitř do kalhot. Náhle zavře oči a hodí hlavou vzad, zadkem krouží po židli. Ach – můj – bože.

Hluboce vděčný za hlasitou hudbu John cítí, jak mu uniklo tiché zakňourání. Ten zvuk se přemění v plně rozvinuté zasténání, když se Sherlock otočí, přehodí jednu nemožně dlouhou nohu přes opěradlo a sedí teď na židli obkročmo. Sáhne dolů, chytí se sedačky a začne pro rány boží trhat boky dopředu v souladu s pulsujícím rytmem. Johnovo současné nejzbožnější přání je sedět na té židli právě kurva teď achbožeanoprosím. Nikdy v životě nebyl za nic tak vděčný, jako za skutečnost, že Sherlock je v tuhle chvíli zády k němu a nemůže mu vidět do tváře.

Ve skrytu barového pultu sáhne dolů, aby si upravil erekci, která se mu teď bolestivě mačká proti zipu, a při tom kontaktu znovu tiše zasténá. Oukej, pochopil jsem.

Když píseň konečně dojde k závěru, John si povzdechne, tentokrát úlevou. Sherlock se za zvuku hromového aplausu vytratí za závěs a John najednou zase může dýchat.

Vzhlédne a vidí, že ho Ethan pozorně sleduje.

„Tvůj přítel?“ zeptá se s úsměvem.

„Ehm… ne… tedy, ano. Jo, je to můj spolubydlící.“ Jediné, na co se John zmůže, je koktat, zatímco mu v lebce víří stovky myšlenek. Očividně není tak hetero, jak původně věřil. A taky ho právě mohutně vzrušil jeho nejlepší přítel. To je mnohem víc než jen trochu špatné. Ach bože, proč to nemůže být doslova kdokoliv jiný než Sherlock?

Ethanův úsměv nabere závistivý náznak. „Ty máš ale štěstí. Není divu, že jsi byl tak zdrženlivý.“

„Ale… ne. Ne. Já nejsem… Tak to není. Jsme jenom přátelé,“ blábolí John. „Jak můžeš říct, že jsme spolu?“

„Ale zlato, dokonce ani tady na tomhle místě neuvidíš mezi návštěvníky takový oční sex,“ řekne se smíchem.

Johnovi vyletí ruce nahoru a schovají planoucí tváře. „Ach můj bože, to jsem byl tak průhledný?“ zeptá se zoufale. Tohle se určitě nemůže dít. Sherlock se na něj díval; co to jen jeho obličej bez jeho svolení vyváděl?

Ethan se zazubí. „Já nevím, byl? Třebaže jsi přímo rozkošný, díval jsem se na něj. A on se díval na tebe.“

„Aha, tohle.“ John zavrtí hlavou, cítí cosi jako úlevu, ale srdce mu pořád uhání jako o závod. „To mi jen chtěl něco dokázat.“

„No, můžeš se v duchu přesvědčovat, jak jen chceš, že ‚to tak není‘, ale řekl bych, že on rozhodně chce něco dokázat s tebou,“ řekl Ethan s dalším uchechtnutím.

„Ach bože, ach bože, sklapni, sklapni.“ Takže co, to je mi teď čtrnáct? Všechna ta nažhavená krev, která planula Johnovi ve tvářích, najednou odteče pryč, když spatří přes Ethanovo rameno, jak se blíží Sherlock. Absolutně nemůže dovolit, aby vpadl doprostřed téhle konkrétní konverzace. „Mluvme o něčem jiném.“

Ethanova tvář se vyprázdní, právě když se Sherlock vecpe vedle něj k baru. „No, ahoj, ty krasavče.“ Věnuje Ethanovi podmanivý úsměv a obrátí se na Johna. „Johne, buď miláček a dej mi brandy, ano, zlato?“

„Jasnačka, Scotte. Ethane, dáš si ještě jednu?“ Ethan kývne a usměje se, a když se John otočí, aby jim nalil pití, vidí, jak Sherlock s Ethanem dovedně flirtuje, naklání se blíž a něco mu šeptá do ucha. Johna na chvíli přepadne panika, aniž by věděl proč. Prokristapána, tohle se přece nemůže dít.  Není si úplně jistý, čeho se obává; posune jim drinky přes bar a doufá, že jeho obličej neprozrazuje nic z toho vnitřního třasu.

Sherlock se odvrátí od Ethana, zvedne svou brandy a odmění Johna mrknutím. „Díky, mazlíku.“ S posledním žhavým pohledem na Ethana (co to má sakra být?) zmizí v hlubinách klubu a John si ještě jednou ztěžka oddechne úlevou.

Ethan ho sleduje, oči mu září veselím. „Nikdy jsem u tebe neměl šanci, že ne?“

**

John protahuje svou rutinu před zavíračkou, jak jen může; snaží se vymyslet strategii, jak přežít cestu taxíkem domů, aniž by se totálně ztrapnil. Když se konečně dokope vyjít ven do noci, uvidí Sherlocka opřeného o pouliční svítilnu, jak civí do svého mobilu. Detektiv vzhlédne, oči má ve stínu, jeho (nádherné, dokonalé, k zulíbání) rty se stočí do úsměvu. „Aha, tady jsi, Johne. Zrovna jsem ti psal zprávu. Je všechno v pořádku?“

Johnův obličej ožije úsměvem. „Samozřejmě. Všechno je skvělý.“ Oči mu přeletí po Sherlockově postavě, cestují po dlouhých liniích jeho těla. Uvědomí si, co se mu odráží v obličeji, a rychle ho vyrovná, než si toho Sherlock všimne. „Ehm… můžeme?“ optá se a ukáže k rohu, kde na ně s nastartovaným motorem čeká taxík.

Chvíli se nic neděje. John si přeje, aby viděl Sherlockovi do očí, pokouší se odhadnout, co se v tom jeho pozoruhodném mozku odehrává. Náhle se Sherlock odstrčí od lampy a vykročí k němu. John se napne a stojí bez hnutí, zatímco se Sherlock protáhne kolem něj a míří k čekajícímu vozu. John s povzdechem zavře oči, krátce zaskřípe zuby a pak se otočí a nastoupí do taxíku.

K jeho úlevě je Sherlock moc zaneprázdněný nějakým bezpochyby fascinujícím kouskem čehosi ve svém telefonu. Pravděpodobně si vyhledává vliv kyseliny na sýrový toast nebo nějakou jinou esoterickou pitomost. John si vědomě uvolní ramena a špičkami prstů si promasíruje spánky. Jestli nedokáže přijít s nějakým způsobem, jak se se svou přehnaně aktivní představivostí vyrovnat, možná mu exploduje hlava. Rád bych věděl, jaký je to pocit, mít aneurysma? Co by teď opravdu využil, je trocha soukromí. Jediné, co potřebuje, je pěkná rychlá dlaňovka a pořádný noční spánek. Bez Sherlocka. Nahého. V jeho posteli. Ach bože. Teď ne, prosím, teď ne. Skvělé, už se mu podařilo snížit se ke škemrání na vlastním penisu, aby se choval slušně.

„Johne?“

Ztuhne, rukama si pořád mne spánky. „Ano?“

„Jsi si jistý, že jsi v pořádku? Nevypadáš moc dobře. Bolí tě něco?“

„Ne. Ne, jsem v pohodě. Jen… hm, trochu mě bolí hlava, to je všechno.“

„Jsme doma, Johne. Pojď, vystup z auta, udělám ti trochu čaje.“

Zatímco John čeká, až Sherlock odemkne dveře, tiše se pro sebe zasměje. Musí na něj být opravdu nezvyklý pohled, když mu Sherlock doopravdy nabízí uvařit čaj. Znovu. Kde se ten nový trend vůbec vzal? Není si jistý, ale jestli to zahrnuje Sherlockovu dobrovolnou přípravu čaje, je všemi deseti pro.

John vyjde po schodech do bytu, pustí televizi, zhroutí se na gauč a jednu ruku si hodí přes oči. Soustředí se jenom na dýchání. Slyší Sherlocka, jak haraší v kuchyni. „Johne, neviděl jsi dneska náhodou něco neobvyklého?“

„Ne.“ Jenom svého nejlepšího přítele, jak si strká ruce do kalhot a zatraceně si to užívá. „Nic. Dostal jsi něco ze svých… klientů?“ Odkašle si, dost nahlas. Bože, prosím, nedopusť, aby to slyšel. Zní to pěkně žárlivě a John to ví.

„Nic průkazného, ale budu sledovat jednoho či dva, kteří vypadají trochu podezřele. Oba budou zítra večer v klubu. Možná se jim budu muset trochu přiblížit, abych našel vodítka, po kterých pátrám.“

John drží dál ruku přes obličej a snaží se nepředstavovat si, jak bude asi vypadat Sherlockův tanec na klíně. Neúspěšně.

Čas plyne a John se nutí ke klidu. Je do toho procesu tak zabraný, že ke své hanbě vyjekne, když ucítí na svém koleni dotek a dech mu ovane ucho. „Vystydne ti čaj, Johne.“

Neochotně sundá ruku z očí a vidí, že Sherlock je pohodlně usazený s šálkem čaje v druhém rohu gauče a kolena má přitažená k hrudníku. Jeho vlastní hrnek stojí na stole a jemně se z něj kouří. Popadne ho, zvedne k ústům, vdechne páru a doufá, že červeň ve tvářích bude moct připsat horkému nápoji. Čaj je dokonalý, přesně takový, jak ho má rád, a on zavře oči a nechá si jeho vůní naplnit nos.

Sherlock si odkašle a plaše (plaše?) se na něj usměje. „Musím ti poděkovat, Johne. Já… oceňuju… Je dobré vědět, že mě tak pozorně sleduješ, když jsem na scéně.“ Johnovo před chvílí uklidněné srdce mu v hrudi klopýtne a pak se zastaví. Nemáš ani ponětí. Nebo ano? Ach bože, tys viděl, jakým způsobem se na tebe dívám, že jo? Mozek mu úplně otupí, není schopen najít slova k odpovědi. Soustředí se na Sherlockův obličej, který je samozřejmě úplně nečitelný.

„Myslím to vážně, Johne. Jsem si jistý, mezi námi dvěma, že toho vraha chytíme. Určitě udělá chybu, kterou jeden z nás zpozoruje.“

Ach bože. Ten případ. On myslí ten případ. „Jistě, kámo. Cokoliv, abychom chytili vraha.“ Johna napadne, co by Sherlock řekl, kdyby věděl, jak dychtivě se na něj John díval. Možná by se mu ve tváři objevil ten analytický výraz, začal by katalogizovat data. Uf, to by byl trapas.

Sherlock je ženatý se svou prací, to mu dal jasně najevo hned na začátku jejich přátelství. Nic v jeho chování až dosud nenaznačovalo nic jiného a Johnovi ta skutečnost až dodnes nepřipadala nepříhodná. Taky neměl nikdy dřív to šílené nutkání praštit svým spolubydlícím o zem a ošukat ho do bezvědomí. Přejíždět rukama po té bledé dokonalé kůži, nadechnout se vůně toho nádherného hrdla, proplést prsty do hřívy těch úchvatných kučer. Musí to ze sebe dostat. Nějak. A hned.

„Tak jo.“ John vyskočí na nohy a položí hrnek teď už studeného čaje. „Jdu do sprchy.“

Do schodů skoro sprintuje, popadne župan a zavře se v koupelně, zamkne dveře a vytáhne telefon. Na tohle bude potřebovat něco, co to přehluší. Projede si seznam empétrojek a najde písničku, kterou předtím použil Sherlock. Ach, jak dráždivé. Jeho (brilantní, nádherný, svůdný) spolubydlící je bezpochyby dost kvalifikovaný, aby si vydedukoval, co přesně hodlá teď John ve sprše dělat, ale není třeba vyvěšovat rudý prapor. Potlačí sten a lítostivě vybere jinou z písní, které předtím slyšel v baru. Jo, tohle by mohlo fungovat. S trochou štěstí Sherlock možná uvěří, že myslí na některého z ostatních tanečníků.

My eyes follow you around the room / Mé oči tě sledují po pokoji

And I only ever look at you / A já se vždycky dívám jen na tebe

The way you move / Všude, kam se hneš

I get a feeling I can’t hide / Nemůžu skrýt, co cítím

It’s up to you / Je to na tobě

If we’re gonna do this tonight / Jestli to hodláme udělat dnes večer

 

Pustí kohoutky a čeká, až se ohřeje voda, a zatím si svléká šaty. Jakmile si je jistý, že hudba je dost nahlas, aby přehlušila jakékoliv zvuky, které by mohl vydávat, vstoupí do sprchy, opře se jednou rukou o zeď a zavře oči. Volnou rukou uchopí do dlaně svou erekci a v duchu si přehrává celé Sherlockovo představení, od začátku až do konce.

 


 

DALŠÍ

Reklamy

8 komentářů Přidejte váš

  1. borů napsal:

    Uch. To je to jediné, na co se zmůžu 😀 Chudák John a Sherlock… ten si to evidentně zase užívá 😀 Překlad je skvělý!

    1. hanetka napsal:

      NO Sherlock si to zas tak moc neužívá… ono to jen tak vypadá. Však uvidíte. 😀 A díky za pochvalu.

  2. lockie napsal:

    Sice mám už přečtené v originále (neodolala jsem :D), ale překlad je perfektní ❤☺😊

    1. hanetka napsal:

      Taky bych neodolala. 😉 A právě proto jsem se pustila do překladu. Věřily byste, že je to od té autorky úplně první fanfiction ever?

  3. Miona napsal:

    „Díky mazlíku.“
    To byla věta, která mě srazila z židle na kolena a do mých už tak uslzených očí (ta alergie je neskutečná mrcha) vehnala další dávku vody 🙂 Taky se hlásím na směnu s Johnem, takovou podívanou… 🙂
    Jak moc vzestupnou tendenci ty kapitoly mají? 😀 Díky hanetko 😉
    Miona

    1. hanetka napsal:

      😀 Sherlock hraje gay striptéra, ne-li prostituta, tak přizpůsobil slovník. A jak moc vzestupnou tendenci? Strmě, řekla bych. Ale taky si s Johnem pěkně protrpíte nejméně jednu kapitolu. A začne to už příště. 😉

  4. kratulablog napsal:

    Druhá kapitola je stejně skvělá jako ta první a já toužím Johnovi pomáhat na baru 🙂 Jsem zvědavá, jestli dokáže odolávat ještě další čtyři večery, nebo pod vlivem Sherlockova tance odhodí své bariéry dřív. (a taky mám soukromý tip na vraha i jeho motiv, tak sem zvědavá, zda jsem se trefila)

    1. hanetka napsal:

      Kapitoly budou ještě lepší, řekla bych, že mají vzestupnou tendenci. A vrah? On tady není ani tak moc důležitý, není to casefic… a uhodnout se dá snadno. Alespoň myslím. 😀

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s