Muž a zvíře – část 2/2

Óóó, jsem ráda, že se vám povídka taky líbí a že v tom nejsem sama! 😀 Slyšte, slyšte (čtěte, čtěte…) – zde se vám předkládá explicitní druhá část. Berte to jako poslední varování.

Jo a Sherlock je přece jen z poloviny teritoriální šelma, takže… um. Čeká vás hodně vlčích způsobů, jak se s něčím (někým) seznámit.

Enjoy 😛

-mia

 

Muž a zvíře

Část druhá

 

Vlk se blížil, hlavu u země, uši u hlavy. Nervozita, úzkost, ach ano, strach, teď už cítil strach. Strach byl dobrý. Lidé by se měli bát. Měli by rozeznat nebezpečí, vědět, když byly přečísleni, poraženi, evolučně pozadu. Ale bylo toho víc. Srdce toho člověka hlučně bilo, krev uháněla žilami, oči se pohybovaly, sledovaly jeho silné, štíhlé tělo.

“Výjimečný,” řekl ten člověk. “To bylo prostě… kurva úžasný.”

Zastavil se a vycenil zuby, hluboce zavrčel. Člověk přestal mluvit, zatímco jeho srdce bilo silněji. Pot, pach. Seděl tam, seděl vzpřímeně, nekrčil se, neschovával se, neútočil. Jen seděl a sledoval ho. Odvaha člověka.

Vrčel hlouběji, přikrčil se, hrozivý.

Člověk ho dál fascinovaně pozoroval a pak sklonil pohled, hlavu sklonil do strany, nabídl svoje hrdlo… a bylo přijato.

Vyrazil vpřed, srazil muže z postele a na zem, tlapy přišpendlily jeho ramena, tlamu otevřenou, zuby ostré, zatímco mu vrčel do tváře. Člověk pootevřel ústa, srdce dunělo, ale neuhnul pohledem, jen nabízel svoje hrdlo.

Odevzdával se mu.

Přitiskl čenich dolů k hrdlu a zavětřil. Teplá kůže zakrývala horkou krev. Cítil strach, ale ne paniku. Lapal po dechu a bylo tu něco, co ho volalo.

Druh, ozvala se nakonec jedna jeho část. Vhodný druh. Vezmi ho. Měj ho. Nárokuj si ho.

Přitiskl svůj čenich blíž. Testosteron, feromony a něco navíc.

Nestačí to. Ten krk nestačí. Potřeboval – silnější, ostřejší pachy. Podpaží. Mužné, elementární, horké; ale zakryté oblečením.

Zaškrábal drápy po té otravné látce, tkanina se pod jeho dotykem roztrhla. Člověk sebou škubl, pozvedl ruce, aby ho zastavil.

Aby ho zastavil? Přitiskl se na něj, vrčel s vyceněnými zuby, tváří v tvář. Muž zamrzl, ale pak se rukou dotkl své silné bundy, jemně, ale pevně tlačil.

“Dovol mi to,” řekl člověk chraptivě. “Pomůžu. Jen… mi to dovol.”

Jejich oči se setkaly, člověk a vlk, člověk se teď nehýbal, s rukou pořád přitisknutou k němu. Vytrvalý, ale nevyzýval.

Chvíli ho sledoval, nakláněl hlavu na jednu, na druhou stranu, až nakonec ustoupil. Muž přikývl, ruce svlékaly jeho oblečení, stáhly ho přes hlavu, dokud neodhalil kůži a pot a pach. Muž se pak na něj podíval s očekáváním, vstřícně.

Přitiskl svůj čenich k němu, čichal, olizoval, šťouchal jím do něj. Muž sebou škubl, choulil se, vydával vysoký kňučivý zvuk.

Polekaně se stáhl a zavrčel.

“Promiň,” řekl ten muž. “Lechtalo to.”

Na okamžik se zarazil, než toho muže přitiskl opět na zem a pokračoval ve své misi. Tělo pod ním leželo, uvolněné vstříc dotyku, ruka se vnořila do jeho srsti, hladila a ohmatávala.

Hlava, krk, hruď, podpaží, to všechno měl, ale potřeboval víc.

Druh. Druh. Druh. Můj.

Přitiskl čenich k mužově klínu, bručel, když narazil na silnou džínovinu.

“Počkej,” řekl muž a z boku zatlačil do jeho čenichu.

Zavrčel, přitiskl ho k zemi, nutil ho zůstat dole.

Muž na něj vytrvale hleděl, nemrkal, skoro ani nereagoval, když se do jeho kůže zavrtaly drápy.

“Ano,” řekl ten muž a zaklonil hlavu, boky jemně vystrčil vzhůru. “Ano, dobře, ale počkej. Nech mě.”

Zaváhal, ale stáhl se, sledoval, jak obratně svléká své zbývající oblečení, odhodil ho a pak si znovu lehl.

Voněl tak dobře. Mocně, silně, druh, co je ho hoden.

Vlk se na něj vrhl a očichával ho, strkal svůj čenich všude, nic nenechal neprozkoumané. Muž kňučel a pak vzdychl, když ho začal olizovat, ochutnával to, co už prozkoumal čumákem.

“Ach bože,” řekl muž, ale nijak se nepohnul, aby ho zastavil, po olíznutí na určitých místech sebou jeho boky škubaly, ruce se nořily hlouběji do kožichu. “Normálně bych tě nejdřív nechal, abys mě pozval na drink, ale k čertu s tím, co je normální.”

Druh, řekl mu instinkt. Druh. Můj. Teď. Označ ho a nikdo se k němu ani nepřiblíží.

Olizoval tomu muži trup, záda, zadek a genitálie, až nakonec nezbývalo žádné místo, které by měl prozkoumat a on začal tichounce kňučet, jeho průzkum se přetvořil do jemného oňufávání, otíral svůj pach po člověkově těle, na oplátku vycházel vstříc jeho dotyku. Škubl sebou, když se zvědavé prsty dotkly citlivého místa na jeho krku, krátce kníkl, než se položil na břicho, ležel a hlavou pošťuchoval ty lidské prsty. Člověk to udělal znovu a on se zachvěl. Nikdo se ho takhle nedotkl celé roky. Přitiskl se k tomu člověkovi, chtěl víc, a zavřel oči, zatímco se pomalu uvolňoval.

Prsty ho dál hladily.

*

“Víš,” řekl člověk, “na to, že jsi tak nebezpečné stvoření, jsi výjimečný, opravdu výjimečný.”

Ležel hlavou na mužově břiše, oči napůl zavřené, přesto stále ostražitý.

“Nemám tušení, jestli mi rozumíš, ale děkuju, žes mi neublížil, a když budeš chtít dokončit, co jsi začal, až budeš zase zpátky, však víš, v lidské podobě, tak se stačí jen zeptat… nebo se na mě vrhnout, jak chceš.”

Cítil, jak měsíc dosáhl svého vrcholu a měl co dělat, aby prostě nezvrátil hlavu a nezavyl.

*

John seděl na posteli a sledoval, jak se měnil zpět.

Chvíli jen stál, mezi Johnem a sklem, nahý a vysoký, bradu vzhůru, ramena dozadu. John na něj hleděl, taky nahý, kůži ještě trochu vlhkou na jizvě na rameni, kde vlk ještě před chvílí uspokojoval svou zvědavost. John sklonil pohled, pomalu a beze studu vstřebával očima jeho tělo, od hlavy k prstům u nohou a zpátky, krátce se zastavil u klína, než se mu znovu podíval do očí. Neřekl nic, ale v očích měl výzvu a pak, jakoby zpomaleně, zaklonil hlavu a odhalil krk.

A bylo to.

S vrčením přišpendlil Johna k posteli, zvedl mu ruce nad hlavu, nadlidskou silou je tam držel, dech se jim mísil, jak na sebe hleděli. Cítil vlka po celém mužově těle a jeho vlastní tělo na něj ječelo, ať si ho vezme, ať si ho přivlastní, ať se spáří.

“Ano,” slyšel, jak John říká, zatímco pozvedl boky. “Bože, ano.”

Jejich rty se střetly ve zběsilém polibku, i když to byla spíš invaze úst v ústa, než polibek. I když uznával jeho dominanci, John se zapojoval, tiskl se k němu, oždiboval mu ret, nedovolil, aby bylo jen po jeho. Jejich nohy se propletly a proti svému stehnu cítil mužovo zaujetí. Bylo těžké nevnímat pach vzrušení, který z něj stoupal. Odtrhl svá ústa od Johnových, přitiskl se čelem k jeho rameni, otíral se nosem o nabízený krk.

“Musíme si promluvit,” zvládl říct a podvolil se potřebě zabořit zuby do té kůže.

John vykvikl, trhl sebou, ale neodstrčil ho. To vlka potěšilo.

“Dlužíš mi drink… a novou košili,” řekl John a cukl rukama, pokoušel se je uvolnit.

“A pokud hodláš pokračovat v tomhle, tak i nový krk.”

Přitulil se k Johnově krku, vtiskl polibek na rudnoucí kůži, ale ruce mu nepouštěl.

“Je tu pár věcí…,” řekl, než sykl, jak sebou Johnovy boky pohnuly určitým způsobem.

Vezmi si ho. Přivlastni si ho. Chce tě. Spáři se. Ať je tvůj.

Zavřel oči a lapal po dechu, sklonil hlavu.

“Pokud mezi těmi věcmi není to, že bys přestal s tím, co jsi začal, tak to nechci vědět,” řekl John.

Označ ho.

“Hraju na housle,” vymáčkl ze sebe, “někdy nemluvím celé dny… a vlci se spáří doživotně.”

John pod ním znehybněl jako loutka, které někdo odstřihl provázky.

“Takže ses ještě… nikdy… nepářil.”

“Mám… zkušenosti… ale to vlk si vybírá druha. Nikdy mu nikdo nepřipadal dost… vhodný.” Zbytek věty nechal nevyslovený.

Cítil, jak Johnovi poskočil krk, jak polkl. “Jo tak.”

Ty sekundy se zdály být nekonečně dlouhé.

“Piju čaj,” řekl John nakonec. “Snadno se rozčílím a každý vztah, co jsem kdy měl, jsem ohrožoval tím, že jsem potřeboval vrhat se vstříc nebezpečí.”

“Není nic nebezpečnějšího než se pářit s vlkodlakem.” Klouzal svými zuby po kůži, jemně oždiboval.

“Bože, ano.”

“Jsme silní, rychlí, majetničtí. Nemám rád, když kdokoli sahá na něco, co je moje. Jestli mě podvedeš, tak tě najdu a zabiju.”

John polkl, prohnul se v zádech. “Budu tohohle litovat?”

“Nejspíš.”

“A když to neudělám, budu toho litovat?”

Olízl mu ucho. “Téměř jistě ano.”

“Chceš mě?”

Spáři se, zavrčel vlk.

Zhluboka se nadechl, jak vlk útočil na jeho poslední obranné zdi. Tělo se chvělo tím, jak se drželo zpátky, bojovalo s touhou třít se, kousat, olizovat a přivlastnit si. John, cítil Johna, pižmo, cítil ho, teplo jeho kůže, rytmus jeho srdce, slyšel ho, jeho nádechy. Byl tak blízko, všechno, co si tak dlouho upíral, bylo přímo tady a on nemohl přijít na to, proč by to měl odmítnout.

“Ano,” řekl, to slovo mu dunělo hrudníkem, touha po tomhle člověku splývala s tužbou jeho vlka, spojily se a násobily se, až splynuly v jedinou. “Ano, bože ano.”

“Tak si mě vezmi.”

*

Bylo mu jedno, že je sledují kamery a ti človíčkové, že se chystal svázat život s lidským mužem, kterého znal jen jeden den a jednu noc, nebo že se chystal udělat něco, o čemž přísahal, že nikdy neudělá. Vše, na čem záleželo, bylo dostat se co nejblíž k tomuhle člověku a udělat ho svým.

Jeho vzrušení se horké a těžké tisklo k břichu, nalehl slabinami na Johna. John tiše lapl po dechu, ústa měl otevřená, dech mu horce ovanul tvář a krk, než ho políbil a pohltil svými ústy. Část – ta rozumnější část – se chtěla Johna zeptat, jestli to už někdy dělal, jestli někdy spal s mužem, měl styk s jiným mužem; jestli věděl, co čekat. Ale jeho druhá část – ta instinktivní – se o to nezajímala. Odpověď by na výsledku nic nezměnila a mohla by ho potenciálně rozhněvat. John teď patřil jemu. Zabořil zuby do ramene. Nikdo jiný se ho nikdy takhle nedotkne.

Všude po Johnově těle cítil vlka a následoval ten pach svým jazykem, líbal, oždibával a olizoval prakticky stejným způsobem, jakým to dělal před pár hodinami, až na to, že tentokrát ho nic nedrželo zpět, nemusel být tak jemný.

Pomalu se pohyboval směrem dolů po tom nabídnutém těle, mapoval každou linii, každý tvar, každou jizvu a ukládal je do paměti, překrýval je vjemovými vzpomínkami předešlé noci. John se v různé míře vrtěl, hihňal a vzdychal, ruce zabořil do jeho vlnitých vlasů.

Johnova erekce ležela na podbřišku tvrdá a nateklá, pokožka ztmavlá krví, a on prakticky slyšel, jak v ní uhání krev. Koule měl horké a ztěžklé a na chvíli byl rozpolcený, čemu z toho chce věnovat jazykem pozornost nejdřív. Vyhrál to pták, ale jen proto, že potřeboval vědět, jaký to bude pocit mít ho na jazyku, jak ta čirá hromadící se tekutina na vrcholu chutná. Přitiskl k němu špičku jazyka a pak vsál žalud do úst. John při tom vydal ten nejúžasnější zvuk, tak to udělal znovu a kmitl jazykem.

“Ježíííši… Kriste… Kurva…”

Zahučel na souhlas a sklouzl ústy dolů, všímal si všeho, co měl John rád a jak moc. Ty zvuky začaly být tak kňouravé a zněly tak správně, že nikdy nechtěl přestat.

Vezmi si ho. Ať je tvůj.

Odtáhl se ústy a pak si k sobě přitáhl Johnovy boky a zabořil hlavu níž, mazlil se s jemně ochlupenými varlaty, klouzal po nich jazykem a vdechoval ten elementární pach.

Spářit se. Můj.

Slyšel, jak John něco říká, ale že by rozuměl, to se říct nedá; jenže on nepotřeboval rozumět, Johnovo tělo k němu promlouvalo pravdivěji a opravdověji než cokoli jiného. Každé protáhnutí, každé škubnutí, každé zakňourání, každý povzdech mu řekl přesně to, co potřeboval vědět.

Teď. Je tvůj. Teď, teď, teď.

Převalil ho, smýkl jím, až byl na čtyřech, nohy roztažené přesně tak, jak to chtěl; chvěl se nedočkavostí a potřebou, omámený vzrušením, lapal po dechu chtíčem.

Když mu roztáhl půlky, slyšel i vnímal, jak se John prudce nadechl, a pak byl mezi nimi, kroužil jazykem kolem dokola, vdechoval a vydechoval, dal si na čas, aby polaskal každý centimetr kůže, dokud nebyla pokrytá jeho slinami a ten kroužek svalů nebyl uvolněný a chvěl se po každém dotyku.

“Prosím… Prosímprosímprosímprosímprosím…,” unikalo z Johnových úst jako nekonečný vodopád slov, ale tohle nebylo něco, co by měl v plánu uspěchat.

Opustil místo rozkoše a klouzal jazykem pomalu po Johnově páteři, svoje tělo podél Johnova, chlácholivě ho hladil prsty.

“Ššš…,” zamumlal a oždiboval kůži pod jedním uchem. “Jsi u mě. Tak citlivý.” Jeho prsty seběhly po Johnově boku, jemně hladily. “Nebudeš litovat. Udělám tě mým. Udělám tě tak dobře.”

Ocumlal si prsty a pak jimi vklouzl mezi Johnovy půlky, tlačil proti uvolněnému kroužku svalů. John se prohnul a zavrčel, slova mu nestačila, sklonil tvář ke svým pažím.

“Tak, dobře,” říkal jemně. “Uvolni se. Otevři se mi.”

Jeho prst vjel dovnitř a on nedokázal zabránit zasténání, když ucítil, jak ho svírá měkké horko. Bylo to tak příjemné, tak dobré, že měl co dělat, aby do něj rovnou nevrazil ptáka a nenechal se utopit těmi pocity. Ale když neměl jako lubrikant nic než sliny, museli postupovat pomalu. Přitiskl rty k Johnově šíji, chvíli je držel oba nehybně, užíval si pocit Johnova tepu proti jeho prstům, pak jemně kousl do kůže a zavrtěl prstem. John sebou škubl vzhůru a vpřed, z úst vypustil snůšku nesmyslů. Chvíli počkal, a pak to udělal znovu, neoblomně, ale opatrně se dotýkal Johnovy prostaty. Výsledek byl úplně stejně dobrý jako poprvé, Johnovo tělo se pohupovalo vpřed a pak zoufale zpět, chtěl víc, stehna se mírně rozevřela.

“Dobře, to je ono,” řekl chraplavě a vtiskl druhý prst.

John reagoval nádherně; rozpálený, otevřený a tak připravený, tak moc, moc připravený.

Opatrně vytáhl prsty ven, nepatrně se zachvěl, když John na protest zakňoural, ale pak byl zase zpátky na místě, nahradil prsty svým jazykem, pokrýval to místo slinami jak jen to šlo, pronikl dovnitř jazykem, kroužil dokola. Tohle by mohl dělat celé hodiny, ale Johnovy cukající boky a toužebné kňourání pouštělo jiskry rovnou do jeho ptáka a on si ho musel vzít, vzít, vzít.

Vezmi si ho hned. Spáři se. Ať je tvůj.

Zavrčel a odtáhl se, preejakulát co nejvíc rozmazal po svém ptáku, zbytek pokryl slinami, pak se znovu položil na Johna a opatrně pronikl dovnitř.

Bylo to horké a těsné a tak, tak příjemné. Nikdy v životě tohle necítil, něco tak příjemného, takový pocit správnosti. Sklonil hlavu, přitulil se k Johnově krku a pak zabořil zuby do kůže, když znovu pohnul boky vpřed. John sebou škubl a zaklel, ale stejně zoufale vyšel vstříc Sherlockově pohybu, prosil a žebral o víc.

Dal mu víc, a víc, a víc.

John to vnímal, hltal, bral si vše, pohlcoval ho s každým přírazem. Cítil, jak se mezi nimi utváří pouto, s každým pohybem narůstal pocit majetnickosti. Můj muž, můj druh.

Proč si tenhle úchvatný pocit zakazoval, to neměl tušení, ale teď už ho nic nezastaví.

Ještě chvíli a je to, ještě chvíli a bude tam. Cítil, jak se mu v koulích hromadí horko, připravené na poslední označení, poslední známka přivlastnění a pak byl najednou blízko, blizoučko, ale nebyl sám. John, tak silný a mocný, byl na tom stejně, vztahoval se k němu, chtěl ho, a jak se pohnuli v dotyku, jako by všechno explodovalo světlem a teplem. Cítil, jak se ho zmocnilo obrovské horko, zatímco se všechno napjalo a třáslo a pak se jeho tělem prohnal orgasmus.

Podlehl tomu, zvrátil hlavu a zavyl.

*

“Bude to vždycky takové?”

John ležel uspokojený a vláčný v jeho rukách, už už usínal. Jeho pach byl úchvatný; feromony a vzrušení, sex a pot, on, vlk a John. Kdyby mohl, stočil by tu vůni do lahve a schoval si ji navždy.

“Ne,” zašeptal a přitulil se nosem k těm jemným chloupkům na Johnově hrudníku, zatímco ho Johnovy prsty zvolna škrábaly na zátylku. “Bude to lepší.”

*

Spal tři hodiny, dvacet dva minut a čtrnáct sekund. Za ten čas cítil, jak pouto sílí a svazuje je.

John, kvůli svému křehkému lidskému tělu a potřebě spánku, spal další dvě hodiny, šest minut a třicet osm sekund. Celou dobu toho muže sledoval, tichý hlídač, všímal si škrábanců a modřin na jeho kůži, zatímco ho zakrýval před nechtěnou pozorností jejich vědců. Za svůj život nic tak fascinujícího neviděl.

Ale pak, uvažoval, John byl stejně fascinující i vzhůru, což ho vedlo k myšlence, proč kdy Johna považoval za “průměrného” člověka.

“Takže to nebyl sen?” řekl John, když se jejich pohledy setkaly.

Zavrčel, zuby vyceněné, ale překvapilo ho, když se pak John zasmál a přitáhl ho k sobě, aby ho políbil. Druh, říkal ten polibek. Můj. A pak ho John odstrkoval, sklouzl z postele, aby došel k oknu a zaťukal na sklo účelným a autoritativním způsobem. Sherlock ho následoval a majetnicky objal svého druha, odtahoval ho zpátky a pryč, hrudník se mu chvěl neustálým vrčením.

Jídlo, říkal John, vodu, desinfekční krém, ubrousky, ručníky a, proboha živého, nějaký lubrikant. Bylo to perfektní a ani se nesnažil vzepřít se touze olíznout ten krk a zatáhnout Johna zpátky do postele.

*

Po tom, co ho John přiměl jíst, snažili se ho přinutit vyjít z klece a na běžící pás. Velmi rychle bylo naprosto jasné, že nehodlá jít nikam, ani John ne.

*

Zvrátil hlavu a zasténal, když se Johnovy prsty zaťaly do jeho zad a boků. Byla to chvíle nesmírné rozkoše, když přirážel do Johnova vnímavého těla a cítil, jak se kolem něj svírá horké, kluzké teplo.

Tváří v tvář, Johnovy nohy ho objímaly vysoko kolem pasu, takže to jejich předchozímu spíš “vlčímu” styku to dodalo jiný úhel. Také to znamenalo, že mohl sledovat každý příraz, každou emoci, každou myšlenku, která běžela Johnovi po tváři, od přimhouření jeho očí, až po lapání po dechu, které se ozývalo z jeho úst. Poprvé v životě nedokázal mít dost.

*

“Takže, když ty jsi alfa samec, jsem já tvoje beta?”

Přitiskl ucho k Johnově hrudníku a soustředil se na dunění jeho srdečního rytmu.

“Nebuď směšný,” zamumlal. “S žádným betou bych se nikdy nepářil.”

“Jo, jasně.” Jemné zabručení v hrudním koši. “Takže jsem taky alfa?”

“Jistě. Alfa druh. Alfa pro jiného alfu.”

Chvilku trvalo, než se to Johnovi rozleželo, a pak se Sherlock usmál, když John otráveně vzdychl. “Ach bože, jsem zatracená holka. Jsem alfa samice.”

Vydal tiché hmm na souhlas, prstem psal po Johnově kůži své jméno.

*

Neobtěžoval se s oblékáním. Ve své vlastní kůži se cítil naprosto pohodlně. Tihle tak zvaní vědci už viděli všechno a všude. Stud nebyl vlkům vlastní. Majetnickost nicméně ano.

Cítil to nové pouto mezi ním a Johnem, cítil ho a přijal ho. Částečně byl tím přístupem překvapený, jak snadno se tomu poddal, ale na druhou stranu chtěl dát světu jasně najevo, že tenhle překvapivý muž je jeho a pouze jeho.

Sledovali je, ale víc než je oba sledovali spíš Johna. Chtěli Johna zpátky, to mu bylo jasné. Chtěli ho vzít pryč, testovat ho, sahat na něj a pokrýt ho jejich zařízením. To nehodlá dovolit. John je jeho.

Vycenil zuby a poklekl, zatímco je sledoval.

“Hej.”

Ucítil Johnovu ruku ve vlasech, jemně škrábal z boku hlavy. Nikdy dřív neměl rád, když se někdo dotýkal jeho vlasů. Teď se toho nemohl nabažit, ale jen když to dělal John. Vždycky to bude jen John.

Přijímal to hlazení, pootočil hlavu, aby se přitiskl k jeho ruce. Docela pomáhalo, když se díky tomu dostal nosem blíž k Johnově stejně nahému tělu, zaplavil ho ten povědomý pach a trochu ho uklidnil. Johnovy genitálie byly také blízko, a on si nemohl pomoct a přitulil se k nim, olízl tu nabízenou část Johnova těla.

John lehce ztuhnul, než ho poklepal po hlavě. “Později.”

Ano, později. Nebyl to vyloženě erotický dotyk, i když dokázal pochopit, proč to jako takový bylo vnímáno. Lidé bývali často zmatení, když šlo o jejich genitálie. Takový dotyk nebyl vždy prvoplánově erotický. Někdy to bylo prostě chlácholení, nebo připomínka, nebo přisvědčení. Tyhle genitálie byly teď jeho, ale těšilo ho, že John byl víc než svolný k další kopulaci, i když se zároveň nebál říct mu ne.

“Přestaň jim vyhrožovat a pojď si zahrát žolíky.”

John se vzdálil a posadil se na podlaze, kde sebral karty, aby je zamíchal, aniž by čekal na odpověď. To se mu na Johnovi líbilo; jak byl klidný a že se nebál udělit příkaz, byť někomu tak nebezpečnému, jako je vlkodlak.

Skutečně druh, co ho je hoden.

Vstal a narovnal se, střelil po vědcích naposled pohledem a připojil se ke svému člověku na podlaze.

*

Líbali se.

Nebylo to něco, od čeho by čekal bůhvíco, ale rozhodně to chtěl dělat častěji. Bylo to jako olizování a tulení, ale vzájemné a víc sexy.

Leželi rozvalení na posteli, John přitisknutý na něm a udával směr polibku – polibků – po jeho obličeji, krku, ve vlasech, než se vrátil k jeho ústům. Bylo to nenucenější a příjemnější, než jaké by to kdy čekal. Cítil, jak se Johnovo vzrušení tiskne k jeho noze, jeho vlastní o sobě také dávalo vědět, ale neměli nutkání s tím zatím cokoli dělat, ne když si užívali intimitu toho objetí.

“Chci o tobě vědět úplně všechno,” řekl předtím John, když jedli večeři. “Chci vědět, kým jsi před tímhle vším býval, odkud jsi, jaký jsi tam venku.”

Oba krátce pohlédli přes pokoj směrem, odkud byli sledováni a nahráváni.

“Chci vědět, jak vypadáš, když běháš venku za úplňku, jak trávíš svůj čas, co tě zajímá a co děláš. Chci se s tebou dívat na hlouposti v televizi, jít s tebou do hospody, držet tě za ruku a seřvat kohokoli, komu by to vadilo. Chci se setkat s těmi, kdo ti jsou nejbližší, s těmi, na kom ti záleží, sledovat, jak se chováš okolo dalších lidí. Chci vědět, co je pro tebe důležité a chci toho být součástí. Ale vím, že mi to nemůžeš říct a že to nemůžeme udělat, tak se budu muset spokojit s tím, že tě poznám takhle, tady a teď.”

John si s tím “teď a tady” dokázal docela dobře poradit.

“Řekni mi, že to není jen o sexu,” zaslechl, když ho John líbal kolem ucha.

“Jsi můj druh,” řekl, hlas tichý a vážný, paže mířila vzhůru po Johnových zádech, kde ho hladila. “Sex je jen součástí toho všeho.”

“To proto… To proto se cítím takhle?”

Naklonil hlavu, aby se mohl líp podívat na Johnův výraz, na chvíli se bál, co by v něm mohl vidět, ale bát se zjevně nemusel. Johnův pohled vyzařoval spokojenou něhu, ne rozčilené nařknutí.

“Do konce života,” odpověděl. “Máme genetickou predispozici pro to, abychom naše druhy přiměli chtít nás; fyzicky, duševně, pohlavně.”

“Tak proto prostě nemám ještě dost.”

“Ano,” řekl, zatímco se nosem přitulil k jeho tváři. “Problém?”

“Ne.” Johnovy prsty mu prohrábly vlasy. “Jen jsem tak přemýšlel. Už dávno nejsem teenager, tak jsem si říkal, co to asi zapříčinilo.”

Johnova erekce se jemně otírala o jeho bok a pak se jejich rty opět setkaly, hřejivě, vlhce a lahodně pomalu.

*

Bděl většinu noci. Zatímco John spal, neklidně přecházel, dokud ho nezachytily teplé ruce a nevtáhly ho zpět do postele.

Sex, který následoval, byl drsný, a on vrčel a propínal své tělo při pocitu Johnových nehtů, když se mu zarývaly do zad a boků.

“Ano,” slyšel, jak John říká, první slabika nesla mnohem větší důraz, když Sherlock přirazil větší silou než obvykle. “Ano, do mě. Víc. Bože… ano, víc.”

Po vyvrcholení byli oba ospalí, Johnova ruka zachytila tu jeho, aby mu zabránil v tom, že by se odtáhl. Do svítání chybělo ještě několik hodin a on cítil, jak ubývající měsíc pomalu klesá k horizontu. Byl ale příjemně uspokojený, takže kolem svého druha ovinul ruce a nechal se pohltit spánkem.

*

Jakmile se otevřely dveře, poznal ho. Jeho rasa vždy věděla, když se poblíž pohyboval někdo další, i kdyby ten někdo byl cizinec, a tenhle nebyl cizí. Ne, tenhle měl k cizinci daleko.

Okamžitě ve střehu, ztuhnul a soustředil se, aby jeho dýchání zůstalo pravidelné. Nijak netoužil přitáhnout k sobě příliš pozornosti, ale konečně tu byla ta chvíle, na niž čekal; našli ho.

Nedokázal jasně slyšet, o čem se bavili, ale když se soustředil, tak to cítil; díky tlaku vzduchu, díky vibracím. Mluvili o něm, tedy, samozřejmě že mluvili o něm. Hlavní vědec se choval nechutně nadšeně, blábolil, ruce třel o sebe. Pak se pohnuli jinam, k počítačovým konzolím.

Oči nechával zavřené, soustředil se, čekal. Slyšel, jak se kamera nad nimi pohybuje, zaměřuje se na ně a pak… Ach, tady, čtyři jasná, opatrná zaklepání. Měl co dělat, aby se neusmál.

Otevřel oči, zazíral přímo do kamery, neuhýbal, nemrkal. Zpráva přijata a pochopena.

John se zavrtěl, očividně proto, že cítil změny v jeho těle. Znovu se uvolnil, zavřel oči a přitáhl paže kolem svého druha – jeho vlastní zpráva: Sám nikam nejdu. Uklidňoval se, soustředil se na poslouchání vibrací. Den, to je jedna věc, ale místo… Čaj? To opravdu mluvili o čaji? A pak sevřel rty. Chytré. Samozřejmě. To aspoň vysvětlovalo, proč jim to trvalo tak dlouho, než ho našli. Ale odteď to už tak dlouho nebude. Brzy, velmi brzy, a budou volní. Skoro to cítil.

“Co to mělo být?” zeptal se John, oči zavřené, zatímco se mu otíral nosem o hrudník. Jeho druh, jeho skvělý, skvělý druh byl velmi chytrý, a byl víc vzhůru, než dával tušit. Vklouzl rukou mezi ně, kam žádná kamera nedohlédla, a opatrně proti Johnově kůži nakreslil dům. Chvíli nic, a pak malé přikývnutí, že rozumí, než proti jeho kůži nakreslil otazník. Okamžik přemýšlel, jak předat zprávu, než se naklonil k Johnovi a krátce Johna políbil na rty, pak podruhé, potřetí a konečně i počtvrté, než mu v klesajícím obrazci sklouzl prstem obličeji. Vypadalo to jako obyčejné něžné gesto, ale John to okamžitě pochopil.

Čtyři dny. Jen čtyři dny toho všeho, nebo přesněji, čtyři další východy měsíce, a pak domů. Pak půjdou konečně domů.

*

“NE!”

Strčil Johna za sebe, rozkročil se a zavrčel. Jak si dovolují sem přijít a vyhrožovat, že mu Johna vezmou?! Jak si můžou dovolit požadovat a snažit se ho přinutit cokoli dělat? John je jeho. Nezáleželo na tom, kolik jich tu je a jaké mají zbraně, nehodlá se vzdát bez boje. Raději zemře, než aby byl zase sám.

Došlo ke křiku a pohybu a mířili na něj zbraněmi, ale nic z toho ho nezajímalo. John bude v bezpečí. Udrží ho v bezpečí. Pokud to bude třeba, roztrhá je na kousky holými drápy. Pokud to bude třeba, tak –

„Počkej.“

Při tom slově, a když se ho na rameni dotkla ruka, ztuhnul. Otočil se a stál tváří v tvář Johnovi – jeho Johnovi – a jakmile spatřil svého druha, vrčení v jeho hrudi se trochu utišilo.

„Ššš, to je v pořádku.“

Nebylo to v pořádku. Jak to mohlo být v pořádku? Už mu toho vzali tolik a pořád chtěli víc. Ale pak se Johnova ruka dotkla jeho tváře a on se nechal pohltit tím pocitem, přitulil se k ní.

„To je v pořádku, oni jen chtějí udělat pár testů, nechají mě vysprchovat se, oholit a tak.“

Ne, ne, ne, ne, ne, chtějí ho vzít pryč.

„A pak budu zpátky. Je to tak?“

Ta otázka byla směrována k vědcům za nimi, zněla pevně, významně. Potvrdili ji, ale on jim stejně nedůvěřoval. Proč by jim měl věřit? Po všem, co udělali.

„Pár hodin, to je vše.“ Johnův hlas uklidňoval, zněl rozumně. „Ani nepoznáš, že jsem pryč.“

Ne, bude vědět o každé vteřině, ucítí každý moment.

Rozhlédl se, pohledem se vracel k uspávacím puškám. Bylo jich tolik. Bojovat s nimi by bylo zbytečné, a přesto by to zkusil.

„Slib mi to,“ řekl chraptivě a přitáhl si Johna k sobě, dokud se nedotkli čelem. „Nemůžu… Neumím…“

John se prstem dotkl jeho úst, aby ho utišil. „Nemohli by mě od tebe udržet dál. Teď ne.“ Krátce přitiskl svoje rty na Sherlockovy, jako příslib, a pak John vyklouzl z jeho sevření a klidně přešel ke dveřím, připravený odejít.

Měl pocit, že je k té podlaze přimrzlý, bál se, že jakýkoli pohyb by měl za následek, že by Johna stáhl zpátky nebo že by někomu ublížil. Pak se dveře otevřely a John jimi procházel, hlavu vzhůru, paže mírně od svého nahého těla. Dveře se zavřely a zamkly.

Zavrčel, přispěchal ke sklu a přitiskl se na něj.

„Jsem v pohodě,“ řekl John s malým úsměvem. „Budu brzo zpátky. Slibuju.“

Pak jeho druha vyvedli z místnosti a bylo to, jako by ho ponořili do ledové vody.

*

Chodil sem tam. Vrčel. Mrštil sebou na postel a přitiskl nos k látce, nořil se do pachů. Házel míčky proti zdi. Psal Johnovo jméno po celé cele, pořád a pořád dokola, až během toho zlomil tři voskovky.

Znovu přecházel sem a tam.

Očichával oblečení, které John nosil před přeměnou, kriticky se díval na drápance v jeho košili. Johnův pach ho zároveň uklidňoval a znervózňoval. Cítil tu Johna, ale chtěl víc. Chtěl ho doopravdy.

Počítal vteřiny, na stěnu poznačoval minuty, jak plynuly.

Opět přecházel sem tam.

Stál a pozoroval dveře, čekal, až se John vrátí. Jedna jeho část věděla, že se chová iracionálně, že John se buď vrátí, nebo ne, a on to nemohl nijak ovlivnit, ale druhá část, ta silnější, požadovala, aby Johna hned přivedli.

Škrábal nehty po skle a neustále temně vrčel.

Uběhla hodina, a John stále nikde.

Znovu začal přecházet sem a tam. Tam, zpět. Čtyři kroky, otočit. Čtyři kroky, otočit. Čtyři kroky, otočit. Vrazil pěstí do skla.

Uběhlo deset minut a pak dalších deset.

Mrskl sebou na zem a začal dělat kliky, počítal ubíhající vteřiny. Byl to dobrý pocit, dělat něco fyzického, ale potřeboval něco lepšího, něco mnohem lepšího.

Dalších deset minut pryč.

John řekl pár hodin. Takže dvě hodiny. Dvě hodiny dokáže čekat. Dokáže.

Schoulil se na posteli do klubíčka a snažil se myslet na něco jiného, na cokoli jiného. Prošel si prvky periodické tabulky, včetně jejich vlastností a skupin. Vyjmenoval všechna prvočísla do tisíce. Seřadil všechna hrabství v Anglii dle abecedy.

Uběhlo dalších deset minut, a on se vrátil k přecházení po místnosti.

Obtáhl smajlík na zdi a zarazil se u citátu z Krále Leara. Se zamručením popadl zbytky další voskovky a přešel ke sklu. Ponořil se do hloubi své paměti a hledal texty, které se byl kdysi nucen naučit a prostudovat, takové, které se vzpíraly vymazání a utkvěly mu v hlavě. Pak začal psát.

Po dalších dlouhých minutách odhodil voskovku, kontroloval svoje zrcadlové písmo, věděl, že ani těmhle lidem nemohl uniknout význam. Z jejich perspektivy si to budou schopni také přečíst. Žádné výmluvy.

John bude brzy zpět.

Vrátil se k posedávání na posteli, nechal se pohltit jejich společným přetrvávajícím pachem, a zatímco čekal, jeho pěst se svírala čím dál víc. Nedokázal vysvětlit, proč byl tak rozrušený, jen to, že jim nevěřil. Dali mu Johna tak náhle a taky mu ho stejně náhle mohli vzít. Bylo to vážně jen pár dní od chvíle, kdy se setkali poprvé? Přišlo mu to jako celá věčnost.

Možná to z jistého úhlu byla celá věčnost. Jeho život skutečně začal až tehdy, když se spářili a splynuli.

Zavřel oči a zhluboka dýchal. Ručička jeho vnitřních hodin minula druhou hodinu.

John stále nikde.

Vstal a zaťukal na sklo. Ignorovali ho.

„Jak dlouho ještě?“ zeptal se. „Slíbili jste mi to.“

Slíbili jste mi to.

Znovu začal přecházet po místnosti. Bylo to jako mučení. To, že nic nevěděl, teď bylo dokonce horší než čekání. Jak to, že je teď v takovém stavu? Vždy byl tak nezávislý, nikoho nikdy nepotřeboval, a teď ho jediný člověk dokázal dostat na kolena. Jeho lidský samec.

Udeřil pěstí do skla, do dveří, do zdi. Kopal, křičel, mlátil pěstmi. Chtěl ven. Chtěl Johna. Drželi ho od jeho druha, a toho budou litovat.

Budou litovat. Za tohle mu zaplatí.

Zaryl nehty do svých paží, do hrudi, ta bolest ho uzemňovala, dala mu něco jiného, na co se mohl soustředit, něco jiného, než je John, John, John.

Co když Johnovi ubližovali? Co když ho napojovali na různá zařízení a testovali jeho práh bolesti? Co když se ho dotýkali nějakým nevhodným způsobem? Nikdo by se neměl dotýkat jeho Johna.

Johne. Johne. Johne. Kde jsi?

Tak takové to tedy je, když je jeden připoutaný k druhému? Když jsou odloučeni? Nebo bylo něco špatně? Bylo něco špatně s ním? Odpíral si to příliš dlouho? Bude vždy takový? Přilnavý, zoufalý, emocionální?

Ne, je přece mnohem lepší. Byl víc než jen vlkem.

Přinutil se posadit se, usídlil se mezi zdí a postelí. Přitáhl kolena k tělu, sklonil hlavu a objal je pažemi. Tímhle se prokouše. Už to bude jen chvilka. John se brzy vrátí.

Vrátí se.

*

V okamžiku, kdy se otevřely dveře, byl na nohou.

Tři hodiny a devět minut, tvrdily jeho vnitřní hodiny, ale teď už je John zpátky.

John je zpátky.

Sledoval, jak John vešel, z každé strany stráž. Bylo očividné, že se vysprchoval a převlékl. Vlasy měl učesané jinak a tvář měl hladce oholenou. Oblékli ho, jen do tepláků  a trička, ale to oblečení na něm vypadalo divně.

Jakmile byl John v té větší místnosti, jejich pohledy se střetly, ústa jeho druha se omluvně a láskyplně usmívala. Věděl, že to bylo víc než dvě hodiny. Věděl taky, co to se Sherlockem udělá? Poznal to z jeho postoje, ze škrábanců na jeho kůži, ze zoufalství, co se mu promítalo v očích?

Ukročil zpět ode dveří, nemyslel na útěk, ale udělal by cokoli, jen aby co nejrychleji dostal Johna k sobě. Pokud to v tuhle chvíli znamenalo vycouvat, tak to taky udělá.

Dveře se otevřely a pak byl John zpět a on ho mohl osahat, slyšet ho, cítit ho. Dva kroky a měl své paže omotané kolem menšího muže, tiskl ho ke svému tělu, prsty zadrhávaly o oblečení. Voněl jako mýdlo a oni – ti vědci. Bylo to rozptylující a špatné a on se musel moc snažit, aby se dostal k tomu správnému pachu vespod.

Bezcílně tahal za oblečení, dokud mu klidné ruce nepomohly zbavit se jej, a pak byl zpět, tiskl se k nahému tělu svého druha, zabořil nos do záhybu pod krkem, hluboce vdechoval, aby se dostal k tomu původnímu pachu.

„Je to v pořádku. Jsem v pořádku.“ Slyšel, jak mluví, zatímco se kolem jeho zad ovinuly paže a jedna ruka mu vjela do vlasů, aby ho udržela nablízku. „Ššš, jsem zpátky. Jsem tady. Je to v pořádku. Podívej se na mě.“ Jeho tvář uchopily dlaně, zvedly mu hlavu, až se jejich oči potkaly a jediné, co viděl, byl John, jeho John, s tím jeho úsměvem a hřejivýma očima. „V pořádku, jsem v pořádku. Vidíš?“

Přikývl, cítil, jak mu zpomaluje tep, napětí v těle se uvolňuje. Znovu sklonil hlavu a přitiskl ji k nejbližšímu rameni, otíral se nosem o kůži.

„Promiň,“ řekl, slovo trochu zamumlané kvůli tomu, jak stál. „Já… Já nemůžu…“

„To nic,“ slyšel znovu. „Bylo to pro tebe těžké, viď? Ale zlepší se to. Bude to jednodušší. Jsem zpátky a nikam nejdu.“

Bylo to nelogické, tahle všepohlcující touha po tomhle člověku. Byla to slabost a bylo to nebezpečné a něco, čemu by se v minulosti posmíval, ale teď to dávalo takový smysl. Cítil se jako lepší člověk, celistvější člověk, když byl John blízko. Chtěl takový zůstat.

Přitiskl rty k té nabídnuté pokožce a začal ji líbat, olizovat a kousat. Musel ji prostě zbavit pachu ostatních, John musel zas vonět jako John a věci pak budou lepší, bude pak zas schopen přemýšlet.

Cítil, jak si John povzdychl, uvolnil se a na okamžik nad tím přemýšlel, nad tím, s jakou samozřejmostí John přijal jeho zájem, ale roztěkaný, odsunul tu myšlenku stranou a soustředil se na to, aby udělal Johna znovu svým.

*

Leželi na posteli, on na zádech, John na břiše u zdi, paže přehozená přes jeho hrudník.

„Je to pozpátku.“

Skoro ta slova nevnímal, soustředil se na slabounké značky na Johnových zápěstích. Museli ho svázat, širokou páskou, nejspíš koženou, asi tři palce širokou. Vzpouzel se proti ní, víc než jednou, víc, než jen aby zjistil, jak moc se podvolí. Pravděpodobně byl připoután k židli, podobné značky jsou i na jeho kotnících. Nohy přivázané k nohám židle, paže k opěrkám. Takže nešlo jen o fyzické vyšetření, chtěli, aby seděl, ale nevěřili mu, že by nebojoval. Bojoval s nimi? Nejspíš mu chtěli pokládat otázky. Jaké otázky? Odpovídal? Co jim řekl?

„Hmmm?“ zeptal se, než naklonil hlavu, aby sledoval Johnův pohled. Ach, to, co napsal. Jeho poslední mistrovské dílo. „Chtěl jsem, aby si to přečetli a věděli,“ řekl. Pozpátku, tak aby to měli ve správném pořadí a nemohli se na nic vymlouvat.

„Co tam stojí?“

Přejel prsty po vybledlé značce na Johnově zápěstí. Věděl, že kdyby John chtěl, tak si to přečte, ale šlo jen o víc než slova.

„Je to citát,“ řekl. „Více méně.“

„Řekni.“

Zavřel oči a ulehl na matraci.

„Jsem vlk,“ řekl tiše. „Nemá vlk oči? Nemá vlk ruce, tělesná ústrojí a tvar, smysly, pocity a vášně? Není snad živ ze stejného jídla, nezraní ho stejná zbraň, netrpí snad stejnými nemocemi a neléčí ho stejný lék, není mu snad v zimě stejná zima a v létě stejné teplo jako člověku? Když do nás píchnete, neteče z nás krev? Když nás lechtáte, nesmějeme se? Když nám dáte jed, neumřeme snad? Když nám ubližujete, nemáme se mstít? Když ve všem ostatním jsme jako vy, budem stejní… i v tomhle.“

Ležel klidně, zatímco ho v tichu, které následovalo, Johnova ruka chlácholivě hladila po hrudníku.

„Kupec benátský,“ řekl John nakonec.

„Ano.“

Leželi tam o něco déle, nehybní a spokojení, nedřímali, ale ani nebyli zcela vzhůru. Další otázka ho zaskočila stejně nepřipraveného jako ta první.

„Kdo jsi?“ zeptal se John prostě.

Vlk, pomyslel si okamžitě.

Neodpověděl.

*

Další den si vzali jeho, někdy mezi snídaní a obědem. Dalo se to čekat a nebránili se tomu.

Udělali mu kompletní lékařskou prohlídku, pečlivě procházeli každý centimetr jeho těla, zaznamenávali změny, trávili u jeho genitálií víc času, než by považoval za nutné. Dokonce se snažili ho vzrušit, ale samozřejmě marně. Existoval jen jediný člověk, který by v něm tímto směrem probudil zaujetí.

Připnuli ho k běhacímu pásu a pak na rotoped. Vydržel to, jako vždycky, ale když se ho měli dotýkat, tak častěji uhýbal. Nechali ho vysprchovat se, oholit, umýt si vlasy. Byla to ta samá sprcha, kterou John použil předešlého dne. Alespoň si teď bude schopen představit, kde byl i John. Budoucí odloučení to usnadní. Ne že by jim zbývalo mnoho takových odloučení. Tři východy měsíce a pak bude po všem, tak nebo tak.

V tomhle pokoji ještě pořád dokázal cítit svého bratra. Byl to nesmírně slabý pach, ale takový, který nikdy nebude schopný přehlédnout. Vedoucí vědec ho sem nepochybně zavedl při prohlídce zařízením. Ukázat mu, kde testovali tuhle rasu. Ano, nutíme ho běhat a trdlovat a skákat skrz obruče. A s vaší štědrou dotací budeme schopni dělat mnohem víc. Samozřejmě to bude mimo záznam, ale za tuto cenu budeme více než svolní sdílet výsledky našeho výzkumu s vámi. Z jakéže části vlády jste říkal, že jste?

Cítil se pobavený myšlenkou, že přese všechno, co tihle lidé věděli a zjistili, úplně jim unikl fakt, že mají pod střechou dalšího zástupce téhle rasy. Jeho bratr hrál nebezpečnou, ale nezbytnou hru. Někdo prostě musel přijít, jen proto, aby zjistil, jestli je stále ještě naživu, a pokud by byl, tak bylo třeba zjistit, v jakém je stavu. Když vezme v úvahu Mycroftovy pozice a úlohu v britské vládě, nebylo tak překvapivé, že jeho bratr byl vybrán jako nejlepší volba.

Jen tři východy měsíce.

Připoutali ho k židli a pokládali mu další otázky.

Proč se spářil?

Proč se předtím nespářil?

Je tohle pro jeho rasu normální?

Existuje mnoho homosexuálních vlkodlaků?

Jak se vlkodlaci rozmnožují?

Jaký je rozdíl mezi alfa a beta vlkodlakem?

Z čeho se skládá smečka?

Jak dlouho bude trvat tohle pářící šílenství?

Většinu času je ignoroval, čekal, až toho budou mít plné zuby a nechají ho vrátit se zpět k Johnovi do cely.

Trvalo to dohromady přes čtyři hodiny.

John seděl na posteli, hlavu v dlaních, když ho konečně vzali zpět.

„Tak takovéhle to pro tebe bylo? To čekání? To, že jsi nevěděl?“

Na rozdíl od otázek těch vědců, Johnovy otázky byly milé, přerušované jeho hladovýma rukama a nenasytnými rty, tisknoucími hřejivé polibky na jeho kůži.

„Čím to je, že ti musím být celou dobu nablízku? Co jsi to se mnou udělal?“

Jeho záda narazila o postel, jak John ukázal svou fyzickou sílu. Neodpověděl slovy, ale měl podezření, že John tu odpověď stejně znal.

*

Tohohle se nejvíc obával. Samozřejmě že to bylo jen otázkou času, ale doufal, že to zvládne oddálit ještě o trošku, jenže nakonec to tak nedopadlo.

Další měsíc zapadl, další den byl tu, a tentokrát, místo aby je vzali jednoho po druhém, vzali je najednou. Pak byli připoutáni ke dvěma různým behacím pásům a řekli jim, ať běží. Společně budou muset uběhnout dvacet mil a ani jeden z nich se nesmí zastavit, dokud to neuběhnou.

Bylo to velmi chytré. John byl z nich dvou zjevně ten slabší, obzvlášť s tím jeho křehkým lidským tělem, což znamenalo, že bude  limitován rychlostí a vzdáleností. Takže to bude hlavně na něm. Snažili se ho přinutit ukázat, co v něm doopravdy je, a zdálo se, že to bude fungovat.

Křičel a hádal se s nimi, pak běžel rychleji a usilovněji než kdykoli předtím, zoufale se snažil ušetřit Johna zdlouhavého utrpení z vyčerpání. Ten vědec už věděl, čeho byli oba schopní, až na to, že Sherlock nikdy předtím neměl důvod předčit jejich očekávání, nikdy nemusel běžet nadoraz, až teď.

John byl jeho slabinou, a oni to věděli.

Držel se zpátky. Samozřejmě že ano, fyzicky a slovně, a teď na něj měli páku.

O kolika dalších z vaší rasy víte?

Existuje nějaký vůdce smečky?

Páří se vlkodlaci pravidelně s lidmi?

Co se stane vlkodlakovi, když je jeho druh usmrcen?

Existují vlkodlačí děti?

Jsou lidé a vlkodlaci schopni společně počít?

Byli vaši rodiče vlkodlaci?

Budou vaše děti vlkodlaci?

Jak daleko jste schopný zajít, abyste ochránil svého druha?

Bylo to absolutně nevyhnutelné. Připoután k židli, řemeny se mu ostře zařezávaly do paží a nohou, po celém Johnově těle umístili elektrody. Záměr byl očividný.

„Vy hajzlové. Vy zasraní, zkurvení hajzlové.“

Johnovy nadávky pokryly prakticky to, co si sám myslel.

„Nedělejte to,“ řekl tiše a klidněji, než nakolik se cítil. „Dejte ty věci dolů a zodpovím vaše otázky.“

Takhle to ale nemělo fungovat.

„Kolik dalších vašeho druhu existuje?“

„Sundejte to!“

„Kolik?“

„Nevím.“

Vrčel a rval za svá pouta, zatímco John vtáhl vzduch a zavřel ústa, všechny svaly na jeho těle ztuhly.

„Kolik vás je?“

„Říkal jsem ,že nevím.“

John zalapal po dechu, ale nevydal další zvuk, zatímco ho dostala další dávka, jeho pěsti se pevně sevřely.

„Já. To. Nevím. Já to nevím. Nevím to. Kurva drát, já to nevím. Není to tak jednoduché.“

„Povídejte.“

John dýchal hluboce a vyrovnaně, oči nespouštěl z vedoucího vědce. Jeho pohled byl chladný a tvrdý a plný nenávisti.

„V každé zemi je to jiné,“ řekl rychle. „Některé jsou organizovanější než jiné. Některé jsou vzdálenější nebo divočejší. V Austrálii, Kanadě, částech Afriky nebo jižní Ameriky by to mohly být stovky, desetitisíce, o kterých nic nevíme.“

„Odhadněte.“

Rychle počítal, ramena pokleslá. „Něco mezi dvěma a pěti miliony.“

„Kolik v Británii?“

„Kolem čtyř set.“

Cítil, jak na něj John zírá, vrtí hlavou, ale nevšímal si toho.

„Jak se schováváte?“

„Jak asi myslíte?“ odsekl. „Vypadáme jako vy, chováme se jako vy, jen se náhodou ujistíme, že nejsme na veřejnosti, když je úplněk.“

„Jak se živíte?“

„Co byste řekl? Máme práce, platíme účty, volíme v bezvýznamných volbách.“

„Co jste dělal?“

„Jako práci? V kanceláři.“

„Kde?“

„Všude možně, ale hlavně jihozápadně. Měsíc tady nebo tamhle, pak se přesunout. Méně otázek.“

„Kolik je ve vaší smečce?“

„Nemám smečku.“

Vzpíral se poutům, když John ztuhl bolestí.

„Dvanáct, jasné?!“ zařval. „Je nás dvanáct. Jen prosím, přestaňte. Přestaňte mu ubližovat!“

Zabije je. Všechny je zabije.

*

Je mi to líto. Je mi to tak líto. Odpusť mi. Prosím odpusť mi.

Zpátky v cele, padl na kolena před svým druhem, tiskl tvář k jeho nohám, potřeboval vědět, že je v pořádku, zatímco nebyl schopný žádat víc.

Johnovy prsty mu propletly vlasy, když ho jedna unavená paže vytáhla na nohy. Převážili se a společně klesli na postel, propletenec třesoucích se končetin.

Ublížili ti a je to moje chyba. Omlouvám se. Omlouvámseomlouvámseomlouvámse.

„Ššš. To nic. Jsme v pořádku.“

Svíral ho a držel ho a nechtěl ho pustit.

John spal, schoulený na boku. Na jeho kůži byly vidět slabé popáleniny tam, kde měl elektrody, a ostřejší značky kolem jeho zápěstí, kde se vzpíral poutům. Měl co dělat, aby nezačal běsnit. Oni si dovolili ublížit jeho druhovi. Způsobili mu bolest a utrpení a zaplatí za to. Ach ano, zaplatí za to. Sám se o tom ujistí.

*

Vyšel třetí měsíc. Třetí měsíc zapadl.

*

Cenil zuby, když jeho i Johna připoutali.

„Zabiju vás,“ řekl ploše. „Máme takové rčení: ublížit druhovi znamená znepřátelit si nás všechny.“

*

Poté jen vrčel a přecházel sem tam. Ani Johnovy ruce a jemné zacházení nestačily, aby se uklidnil. Chtěl krev a brzy ji dostane, už brzy.

*

Pár hodin prospal, Johna přitisklého k sobě, držel ho zezadu, ale zvládl jen nutné minimum. Soustředil se, aby ucítil každý pohyb toho měsíce. Čtvrtého měsíce.

Hodinu do západu měsíce se odtáhl ze sevření svého druha, prohledával kupku oblečení na podlaze v rohu. Na okamžik přitiskl Johnovo tričko k nosu a čichal, ale ten pach byl slabý oproti tomu skutečnému a bude na to dost času později.

Po takové době, kdy byl nahý, se oblečení na jeho kůži zdálo hrubé a trochu nepohodlné, ale s tím se nedalo nic dělat. Řekl si, že nesmí zapomenout sehnat nějaké boty, hlavně pro Johna, ale pro teď bude muset stačit, že jsou bosí.

U dveří stáli dva strážci, po zuby ozbrojení – zbraň, trankvilizér, nůž – ale po měsících nečinnosti byli zlenivělí. Viděl na nich tu únavu. Nebylo to mnoho, ale jejich reakce budou o trochu pomalejší, o trošku nepřesnější.

Přecházel sem a tam, ne že by měl nutkání, ale protože se to od něj čekalo a nebude to pro něj tak netypické. Tři měsíce sledování a čekání mu umožnily vysledovat zdejší rutinu na sekundu přesně, charakter těch nejmenších slabostí a funkce a schopnosti technologií. Nikdy nebyl připravenější.

Dva strážci, tři vědci, zbývalo deset minut.

John vstal a oblékl se, tiše sledoval, jak Sherlock rázuje. Od toho prvního kola mučení-otázek byli oba tišší, tak nešlo o něco, co by kohokoli zaujalo. Na druhou stranu, nikdo stejně neměl ani čas na to něčeho si všímat.

Zbývala minuta a on se zastavil u dveří, oči upřené na nejbližšího vědce, zíral a vyhrožoval. Jako obvykle byli ignorováni.

Třicet vteřin.

Všechny smysly napjaté, instinkt, každý sval.

Kmitl pohledem po svém druhovi a dostalo se mu krátkého přikývnutí.

Deset vteřin.

Podíval se za sebe na pokoj a odpočítával poslední vteřiny.

Čtyři… Tři… Dva… Jedna.

Proud se vypnul, ponořil místnost do temnoty. Než se nahodil druhý záložní generátor, oba strážci byli mrtví; jeden měl krk v prapodivném úhlu, a druhý měl nůž svého společníka zabodnutý v krku. O méně než minutu později byli ti tři vědci také mrtví nebo v bezvědomí.

„Jsi v pořádku?“

Krátce přikývl, zatímco jeho ruce kvapně pracovaly na nejbližším počítači. Informace, které na něj zvládli nashromáždit, byly rozsáhlé, ale také vážně mylné, co se týkalo jejich závěrů. Netrvalo mu dlouho poškodit celé složky, což bylo snadnější díky před chvílí vykonanému externímu hackerskému útoku. Tu práci poznával. Bylo milé vidět, že si aspoň najali znalce, že nenechali nic náhodě. Ten virus, který nastražili, aby on aktivoval, nenechá nic na svém místě.

Světla zablikala. Nezbývalo moc času.

Poslal poslední příkaz a s uspokojením sledoval, jak jeden program za druhým padají.

Další na řadě byly dveře. Sherlock byl rád, že John neváhal svléknout jednoho ze strážců z bundy a bot.

Kódování dveří nebylo žádnou překážkou. I když se kódy měnily, nebylo těžké rozeznat vzorec a pak se dveře s uspokojivým zasyčením otevřely. Jen byl nepatrně překvapený postavou, kterou uviděl na druhé straně dveří.

„Co to…“

Reagoval instinktivně, popadl vedoucího vědce za hrdlo, škrtil, táhl ho do místnosti a přirazil ho pevně proti zdi.

„Šach. Mat,“ zavrčel a utáhl sevření.

Vědcův obličej rudnul, ústa se otvírala a zavírala, jak marně bojoval s tím silnějším sevřením. „Prosím,“ hekl, slabě a zlomeně.

Naklonil hlavu do strany, sevření ještě pevnější.

„Proč?“ zeptal se. „Proč bych tě měl poslechnout? Unesl jsi mě a zavřel do klece, zacházel jsi se mnou jako se zvířetem, vyhrožoval jsi mi a ubližoval mému druhovi. Řekni mi proč bych tvůj ubohý a mizerný život neměl skončit právě teď?“

„Sherlocku!“

Nad zvukem svého jména zamrzl na místě. Bylo to tak dávno, co ho slyšel vyslovené někým jiným, a nikdy ho neslyšel vyslovené takhle, tiše, pánovitě, a přitom soucitně. Ten zvuk obešel všechny jeho přirozené reakce a vklínil se do jeho racionální mysli.

John.

Jeho ruka se na okamžik uvolnila.

„Podívej, přece mu nedáš ten pocit zadostiučinění, že měl o tobě pravdu. Jsi lepší, než je on.“

Zvíře. Zrůda. Monstrum.

Člověk.

S vyceněnými zuby ho pustil, a vědec spadl na zem a dávil. Sklonil se natolik, že ucítil ten strach, slyšel, jak mu krev uhání žilami a tepnami.

„Žij,“ řekl temně. „Žij a mysli na to, že všechno, co tady máš, už není, že každý kousek informace, co jsi měl, je pryč, a všechno, co jsem ti kdy řekl, je lež. Žij a mysli na to, že jsem tě označil, že ať už půjdeš kamkoli, budeš sledován, jako nepřítel mého lidu. Žij a mysli na to, že oni tě poznají, zatímco ty nerozeznáš ani jednoho z náš, zatímco poťukává deštníkem a pije tvůj čaj.“

Poslední slovo vyslovil zvlášť pečlivě. Zazubil se a pak vstal.

„Pojď, Johne. Je po všem.“

*

Netrvalo dlouho a byli pryč z míst, kam byli uvrženi. Už věděl, že ta základna je celkem rozlehlá a najít si cestu bude trochu výzva, obzvlášť s desítkami lidí, kteří pobíhali kolem. Světla stále odpočítávala – dvanáct minut, než to místo vybuchne – všem bylo jasné, že je něco velmi v nepořádku. Čas byl klíčový.

Jeho nos je zavedl do kuchyní, místu s nízkým zabezpečením, protože potřebovalo přístup zvenčí kvůli zásobování.

Popadl prvního člověka, kterého tam našel, malého muže ve středním věku, který na něj něco koktal rusky.

„Víš, kdo jsem?“ zeptal se rychle jeho řečí.

Muž zavrtěl hlavou a řekl, že je jen kuchař. Jen vařil jídlo. Nevěděl nic.

„Chceš žít?“

Muž přitakal.

„Tak nám ukaž, jak se dostaneme z téhle budovy.“

Muž šel před nimi a konečně byli blízko. Byli tak blízko, že cítil ten sníh a svobodu.

„Stát!“

Se zavrčením se otočil, oči se mu rozšířily, když si všiml zbraně, kterou ten vedoucí vědec rozechvěle držel. Byli sledováni a nalezeni.

„Nemůžu dovolit, abys odešel. Jsi moje celoživotní práce. Jsi všechno.“

Měl toho muže zabít. Neměl si to nechat od Johna rozmluvit. Měl…

Výstřel z pistole byl hlučný a náhlý. Okamžik se nedělo nic, a pak ten vědec padal, čistý průstřel na jeho čele, a John tam stál, zbraň jednoho ze strážců v ruce a prázdný výraz. Pomalu spustil ruku s pistolí a jejich oči se setkaly.

„Vyhrožoval mému druhovi.“

*

Do jejich těl prudce narazil chlad. I když věděli, co je za měsíc, v jaké jsou zemi a i když blízko východu našli teplé oblečení, stále to byl šok.

„Zatraceně, to jsme pořád v Rusku?“

Trochu se otřásl, očima přejížděl po bělostném okolí, které začínalo zářit díky vycházejícímu slunci. „Ano,“ řekl a otázku, jak John věděl, kde jsou, odložil na později. Odkašlal si, zaklonil hlavu a zavyl. Bylo to slabé a prosté, protože lidské tělo na ten zvuk nebylo moc připravené, ale svou práci to odvedlo.

Pak čekal.

O pět vteřin později zaslechl odpověď, vzdálenou, ale znělo to tak dobře, tak velmi, velmi dobře. Zbývalo jim jen pár minut času.

Kuchař vedle nich zbledl, když slyšel vytí, pokřižoval se a mumlal, oči jak talíře a klopýtal od nich a pak uprchl. Dalo se to čekat, v téhle části světa byli vlkodlaci méně pohádkou a více obávanou možností, příběhy předávané z generace na generaci.

Někde tu musí být nějaký dopravní prostředek. Mávl na Johna, aby ho následoval, a použil čich, aby našel pach nafty. Zanedlouho už našli terénní vozidla. A nejen ta.

Nejblíž byly skútry a daly se nejsnadněji nastartovat.

„Budeš řídit,“ nařídil Johnovi, zatímco mu do rukou strčil helmu, a pak naskočil dozadu a ukázal směrem, odkud se ozývalo vytí.

Vyrazili vpřed, letěli sněhem stabilní rychlostí, sledovali hlavní stopu ven. Samozřejmě byli sledováni.

Vycítil pohyb, když John přidal na rychlosti. Za nimi slyšel řvaní dalších motorů; jeden jezdec, dva, tři. Možná že se vzdalovali od té nenáviděné základny, ale rozhodně nebyli v bezpečí, a když na skútru byli dva, snadněji je chytí.

Strhl si přilbu, rozepnul bundu a stáhl ji z ramen, i když se prudce třásl chladem. Jeď dál, ukázal Johnovi, pak se přetočil, skočil a přeměnil se.

Jeho zbývající oblečení puklo a odpadlo, zatímco jeho svaly měnily svůj tvar. Na chvilku klopýtal v hlubokém sněhu, tlapy zachycené ve zbytcích jeho kalhot, ale pak byl volný a poprvé za celé měsíce si připadal v téhle podobě naživu. Jeho druh byl ale v nebezpečí.

Zaklonil hlavu a zavyl, hluboce a rozčileně, a pak se rozeběhl, delší skoky, až úplně letěl sněhem. Tři měsíce zajetí a nuceného běhání a on cítil, jak jeho nohy touží využít sílu a rychlost, kterou ovládaly.

Prvního jezdce překvapil, vrhl se na něj ze tmy, shodil ho ze skútru, jedním pohybem mu roztrhl hrdlo. Pak zamířil za dalším, cestu si zkracoval mezi sněhem obtěžkanými stromy. Po tom, co druhého jezdce strhl dolů, ucítil ostrou bolest na levé přední tlapě.

Bolelo to.

Zakňučel, jak se na ni snažil přenést váhu, díval se, jak rudá krev znečišťuje bílý sníh. Neměl pocit, že by měl cokoli zlomeného, ale nedokázal po ní běžet.

Ztuhl, když za sebou uslyšel nečekaný výbuch. V tom rozruchu a pohybu ztratil pojem o čase, ale teď, když měl tuhle část mise za sebou, ozvala se tři různá zavytí, aby potvrdila, že je základna zničena. Jejich ruští bratři, došlo mu. Naklonil hlavu nad tím zvukem a kadencí, a pak se připojil ke všemu tomu vytí. Pomoc, zraněný, druh v ohrožení.

Odpověď byla okamžitá.

Poskakoval a opatrně pokračoval správným směrem, nechtěl myslet na to, jak dlouho mu to bude trvat, když je takhle zraněný. První zavytí se ozvalo víc než deset mil daleko, a to neurazili ani dvě třetiny té vzdálenosti. Proměnit se zpět nepřipadalo v úvahu, ne v tomhle počasí. Bez oblečení by umrzl dřív, než by ušel padesát metrů.

Zvuk motoru skútru slyšel dřív, než ho uviděl. Přikrčil se k zemi, připraven zaútočit, nevšímal si, jak mu bolest vystřelila končetinou, ale jestli má pojít, tak pojde v boji.

„Vážně sis myslel, že tě tu nechám?“

John. Byl naživu a nezraněný.

V téhle podobě bylo neohrabané dostat se na skútr, ale nějak to zvládli; ležel napříč na břiše, nohy se mu kinklaly. John ho krátce pošrkábal za krkem, a pak vyrazili.

*

Z boku se k nim připojili dva šedí vlci, na každé straně jeden, zatímco třetí, větší, tmavší běžel před nimi, aby ukazoval cestu. Zpráva, kterou neslo další vytí, zněla, že celá oblast je zabezpečená, třetí jezdec byl zničen, základna také a oni byli skoro doma.

*

Čekal na ně vrtulník, rotory se už otáčely. Pach jeho rodiny, jeho smečky, byl silný a bolestně povědomý. Ani si neuvědomil, jak moc mu chyběla.

Ruští vlci se oddělili, práci měli hotovou.

Ze skútru ho zvedly silné ruce a nějaké hlasy se ho ptaly, jestli se může změnit zpět. Přikývl a přeměnil se, bolest v ruce a paži trochu otupělá chladným vzduchem, který ho obklopoval. Rychle ho obalili do teplých přikrývek, odnesli ho do vrtulníku, aby ušetřili jeho nohy před sněhem. Cítil se unavený a bylo mu chladno a byl trochu zahlcený pachy a zvuky.

„Tady, jsem tady.“

Zhroutil se na svého druha, mazlil se nosem k jeho hrudníku, i když byli připoutaní.

„Johne.“

„To nic, jsem tady. Zvládli jsme to.“

*

Odvezli je na malé soukromé letiště.

V teple a oblečený, ruku dočasně obvázanou, vystoupili z vrtulníku na od sněhu očištěnou ranvej. Opodál stálo připravené malé letadlo a vedle něj povědomá postava v tlustém kabátě, který zakrýval vestu a oblek, deštník zaháknutý o loket. Vedle něj stála další povědomá postava, její dlouhé hnědé vlasy jí padaly do čela, zatímco soustředila svoji pozornost na svůj Blackberry.

„Pochopil jsi moji zprávu.“

„Ano, pochopil,“ odsekl. „Tři měsíce. Co ti tak dlouho trvalo?“

„Rusko, můj drahý bratře. Když někoho unesou a vezmou do tajné základny, tak jsou taková místa obvykle tajná a zabezpečená. I s našimi konexemi a naléhavostí situace; takové věci se nedaly řešit přímočaře. Buď ujištěn, že v tvém… vysvobození byli zapojeni ti nejlepší a nejchytřejší.“

Přikývl směrem k té druhé postavě. „Ano, poznal jsem ten styl. Pěkný virus.“

„Díky,“ řekla a krátce k němu zvedla pohled, než se vrátila k telefonu, ve tváři nejasný výraz uspokojení.

„Vidím také, že jsi svůj čas využil celkem plodně.“

Zavrčel, když se pohled jeho bratra stočil k Johnovi. Hlava jeho bratra se mírně naklonila a jeho rty se varovně zúžily.

„Vítejte zpět, kapitáne Watsone,“ řekl jeho bratr hladce. „Myslím, že jsme ještě neměli to potěšení. Jsem Mycroft Holmes. To je můj bratr, Sherlock, s nímž jste, jak věřím, víc než blízce spjati.“

„Ano, ano,“ odsekl a přerušil Mycrofta. „Jsem si jistý, že tohle všechno je celkem…“ Zarazil se, než se otočil ke svému druhovi. „Kapitán Watson. Ten kapitán Watson. Maiwandský Watson? Jediný přeživší?“

To jméno samozřejmě už slyšel, Mycroft se několikrát zmínil o člověku, který přežil přepadení Maiwandské smečky. Postřelen na rameni. Afghánistán. Voják a lékař, ale nikdy mu neřekl své příjmení. Hloupé, měl to přece poznat. Nebyl jediný, kdo měl tajemství. Vždycky tu byla nějaká drobnost.

Vycenil zuby.

„Později, lásko,“ řekl John tiše, zatímco položil ruku v rukavici na jeho paži.

Později, ano. Zbývá ještě hodně věcí, které musí probrat, včetně odstranění čipů z jejich krků a také nějaké celkem zdlouhavé rozhovory.

V letadle se usadil vedle svého nekonečně překvapivého druha, zíral z okýnka, zatímco vzlétali. Oblečení mu připadalo těsné a stahující, toužil po tom se svléknout a být volný. A navíc, když byl John taky oblečený, jeho pach nebyl tak silný, takže se musel otočit od okýnka a přitulit nosem k jeho krku, aby se o tom pachu ujistil. Mycroft se na ně díval s nesouhlasem, mezi obočím malé vrásky, které znamenaly, že ho něco trápí, nepochybně on a změny, které to jeho zapálení přinášelo, ale to teď nebylo důležité.

Teď byl zase volný, ta otřesná základna byla zničena a jeho druh ho chlácholivě škrábal ve vlasech. Zíval a dovolil si uvolnit se, poprvé za poslední tři měsíce. Podvolil se tomu pohlazení se spokojeným povzdechem.

 

 

KONEC

 


 

Advertisements

7 komentářů Přidejte váš

  1. helsl napsal:

    Řekla bych, že jde o narážku na originál; Doylův Watson byl zraněn v bitvě u Maiwandu (červenec 1880), ale kde se vzali v Rusku, to už je nad moje chápací možnosti.
    Povídka je to nicméně úžasná, zase jsem zapomínala dýchat napětím, hlavně na konci první části jsem vyděšeně čekala, že Sherlock Johna zakousne. Přece jenom, nastavovat krk vlkovi… Nejsem tak statečná jako John, naštěstí to ani není potřeba. Ale počteníčko to bylo fantastický!

    1. hanetka napsal:

      Ale tu narážku na originál jsem pobrala, Maiwand je v pohodě. Mě zaujala skutečnost, že v tom Maiwandu v tomhle univerzu byla nějaká smečka… John měl evidentně nějaké zkušenosti s vlkodlaky už dříve a mě by moc zajímalo, jaké.

    2. miamam napsal:

      To mě těší, že se ti to líbilo 🙂 Utnout to právě v ten moment mi přišlo naprosto přirozený, protože jsem taky ani nedutala, jestli to bude Johnův konec… nebo jestli bude mít aspoň vážně namále. Díky 🙂

  2. hanetka napsal:

    Trošku nezvyklé, ale užila jsem si to. Stejně jako kraťula jsem si to šla přečíst v originále a jednu věc jsem tam úplně nepobrala… a tady z překladu vlastně pořád nemám jasno. Přepadení Maiwandské smečky? Co to bylo za smečku, kdo ji přepadl a kde se tam vzal John? Znamená to, že by mohl být taky vlkodlak? A jak se dostal do zajetí k Rusům? Nebo ho tam nějak propašoval Mycroft, aby Sherlockovi pomohl, a jenom nečekal, že ta pomoc nakonec dopadne takhle?
    Jako ta povídka by si rozhodně zasloužila sequel… a prequel ještě víc.
    Ale zdá se, že nám bude muset stačit tohle… tak já si to jdu přečíst ještě jednou. A ne naposledy. 😀
    Rozhodně to bude jedna z mých oblíbených.
    A nutí mě to zamyslet se nad koněm a ještěrkou. 😉

    1. miamam napsal:

      No jo, taky si říkám, že byl ten konec docela urychlený… Mohla by to autorka ještě trochu rozepsat. 🙂 Díky :3 A myslím teda, že koník je úplně jiný kafčo… ale úplně jiný. I lepší. (Jenže děsně dlouhý :D)

  3. kratulablog napsal:

    Sice jsem to od posledně nevydržela a šla si přečíst, jak to dopadne v originále, ale to neznamená, že jsem se netěšila na druhou půlku. Super povídka a výborný překlad!

    1. miamam napsal:

      Děkuji! Těší mě, že jsi měla i tak chuť se sem vrátit 😀 ♥

Necháte mi komentář?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s